Skříííp. Skřípu zuby, zatímco Venia, žena se světle zelenomodrými
vlasy a zlatým tetováním nad obočím, trhá za další pruh látky na mé
noze a vytrhuje s ním i chloupky. „Pardon!“ pípne svým hloupým
kapitolským přízvukem. „Jenže jsi strašně chlupatá!“
Proč tihle lidé při řeči tak piští? Proč tak málo otvírají ústa, když
mluví? Proč na koncích vět zvedají hlas, jako by pokládali nějakou
otázku? Samé divné samohlásky, úsečná slova a zasyknutí u každého
písmene s…, není divu, že jejich mluva tak svádí k parodování.
Venia nasazuje výraz, který má podle všeho vyjadřovat soucit.
„Mám ale dobrou zprávu. Tenhle je poslední. Připravená?“ Svírám
hrany stolu, na kterém sedím, a přikyvuji. Poslední pruh chloupků na
nohách je s bolestným trhnutím vyškubnut i s kořínky.
Jsem v Kosmetickém centru už víc než tři hodiny a ještě jsem se
nesetkala se svým vizážistou. Zřejmě se na mě nehodlá dívat dokud
Venia a další členové přípravného týmu nevyřeší několik do očí
bijících problémů. Už mi vydrhli celé tělo písčitou pěnou, která ze mě
nesetřela jen špínu, ale nejméně tři vrstvy pokožky, upravili mi nehty,
aby vypadaly jeden jako druhý, a především zbavili mé tělo
ochlupení. Nohy, paže, trup, podpaží i části obočí byly zbaveny
chloupků, takže si připadám jako oškubaný pták přichystaný na
pekáč. Nelíbí se mi to. Má kůže při dotyku bolí, svědí mě a je velice
citlivá. Dodržuji ale svoji část dohody s Haymitchem a nic
nenamítám.
„Vedeš si moc dobře,“ poznamenává chlápek jménem Flavius.
Přejíždí si prsty po oranžových nakroucených loknách a nanáší
čerstvou vrstvu purpurové rtěnky na rty. „Jestli něco nesnáším, je to
kňoural. Namažte ji.“
Venia a Octavia, boubelatá žena s celým tělem nabarveným na
bledý odstín hráškové zeleně, mi vtírají do kůže nějakou vodičku,
která nejprve štípá, ale poté uklidňuje mou bolavou kůži. Následně
mě stahují ze stolu a svlékají mi tenké šaty, které jsem chvílemi směla
mít na sobě. Stojím před nimi úplně nahá, zatímco mě obcházejí
s pinzetami v ruce, aby mohli odstranit poslední vzpurné zbytky
chloupků. Vím, že bych se měla stydět, ale všichni tři vypadají tak
zvláštně, že ve mně nevzbuzují větší pocity studu než trio
extravagantně barevných ptáků zobajících kolem mých nohou.
Nakonec všichni tři ustupují a obdivují své dílo. „Výborně! Už
vypadáš skoro jako lidská bytost!“ říká Flavius a všichni se smějou.
Nutím se do úsměvu, abych jim ukázala, jak jsem vděčná. „Děkuji,“
říkám sladce. „Ve Dvanáctém kraji nemáme moc důvodů, proč
vypadat hezky.“
Tím si je zcela získávám. „Jistěže ne, chudinko!“ říká Octavia a
splaskne nade mnou soucitně ruce.
„Ale neboj se,“ dodává Venia. „Až s tebou Cinna skončí, budeš
prostě božská!“
„Slibujeme! Víš, když jsme tě teď zbavili všech těch chlupů a
špíny, nevypadáš vůbec hrozně!“ podotýká Flavius povzbudivě.
„Zavoláme Cinnu!“
Vybíhají z místnosti. Těžko mohu svůj přípravný tým nenávidět.
Jsou to naprostí idioti. Přesto ale vím, že se mi svým zvláštním
způsobem snaží pomoct.
Dívám se na chladně bílé stěny i podlahu a odolávám nutkání vzít
si na sebe šaty. Tenhle Cinna, můj vizážista, by stejně hned chtěl,
abych se zase svlékla. Místo toho zvedám ruce k účesu, k jediné
oblasti těla, kterou jsem si podle svého přípravného týmu směla
nechat beze změny. Hladím prsty sametové copy, které mi tak pečlivě
splétala matka. Má matka. Její modré šaty i boty jsem nechala na
podlaze vagonu. Vůbec mě nenapadlo si je vzít a snažit se držet
kousku mé rodiny a domova. Teď mě mrzí, že jsem to neudělala.
Dveře se otvírají a dovnitř vstupuje jakýsi mladík. To je jistě
Cinna. Ohromuje mě, jak normálně vypadá. Většina vizážistů, s nimiž
dělají rozhovory v televizi, jsou tak nabarvení, nalíčení a chirurgicky
upravení exoti, že vypadají skoro jako zrůdy. Cinnovy krátce
přistřižené hnědé vlasy ale podle všeho mají svou přírodní barvu. Má
na sobě obyčejnou černou košili a kalhoty. Jediný ústupek všeobecné
honbě za vylepšováním těla je zřejmě jemná, kovově zlatá oční linka.
Podtrhuje zlaté vločky v jeho zelených očích. A přes nechuť ke
Kapitolu a jeho ohavné módě si říkám, že Cinna vypadá docela
atraktivně.
„Ahoj, Katniss. Jsem Cinna, tvůj vizážista,“ představuje se tichým
hlasem, který postrádá kapitolskou strojenost.
„Ahoj,“ hlesnu opatrně.
„Dej mi chvilku, ano?“ říká. Obchází mé nahé tělo; nedotýká se
mě, ale vstřebává každý centimetr očima. Odolávám nutkání zkřížit si
ruce na prsou. „Kdo ti dělal vlasy?“
„Moje matka,“ odpovídám.
„Krásný účes. Skutečná klasika. A je v téměř dokonalé rovnováze
s tvým profilem. Má velice šikovné prsty,“ říká.
Čekala jsem někoho křiklavě vymóděného, někoho staršího, kdo
se zoufale snaží vypadat jako mladík, někoho, kdo se na mě bude
dívat jako na kus masa, který má naaranžovat na talíř. Cinna není ani
jedno z toho.
„Vy jste nový, že ano? Myslím, že jsem vás ještě neviděla,“ říkáni.
Většina vizážistů představuje známé tváře, které vyčnívají z neustále
se měnícího davu splátců. Některé vídám po celý život.
„Ano, tohle jsou moje první hry,“ přikyvuje Cinna.
„Proto vám dali Dvanáctý kraj,“ říkám. Nováčci obvykle končí
u nás, u nejméně žádaného kraje.
„Já jsem o něj požádal,“ odpovídá, aniž by poskytl další
vysvětlení. „Co kdyby sis oblékla šaty a promluvili jsme si?“
Oblékám se a následuji ho dveřmi do salonku, kde na opačných
stranách nízkého stolku stojí dvě červené pohovky. Tři stěny jsou
holé a čtvrtá je prosklená, takže poskytuje výhled na město. Podle
světla odhaduji, že je přibližně poledne, ačkoliv slunečnou oblohu
zakryly mraky. Cinna mě vyzývá, abych se posadila na jednu
pohovku, a sám usedá proti mně. Tiskne tlačítko po straně stolku.
Vrchní deska se rozestupuje a zespodu vyjíždí druhá, s naším
obědem. Máme kuře s kousky pomeranče uvařené ve smetanové
omáčce, položené na vrstvě perlově bílé obiloviny, drobounkých
zelených hrášků a cibulek, housky ve tvaru květů a jako moučník
pudink medové barvy. Pokouším se představit si, jak bych asi
sestavovala podobné jídlo u nás doma. Kuřata jsou příliš drahá, ale
mohla bych je nahradit divokým krocanem. Druhého krocana bych
musela zastřelit, abych ho vyměnila za pomeranč. Kozí mléko by
posloužilo místo smetany. Hrášek můžeme vypěstovat na zahrádce.
Musela bych donést divoké cibule z lesa. Nepoznávám druh
obiloviny: naše příděly za moje oblázky se vždycky rozvaří na
nevábnou hnědou kaši. Luxusní houstičky by znamenaly nutnost další
směny s pekařem, patrně za dvě či tři veverky. Pokud jde o pudink,
mohu se pouze dohadovat, co v něm je. Celkem by šlo o několik dnů
lovu a sběru kvůli jedinému obědu, a i pak by byl jenom chabou
náhražkou téhle kapitolské verze.
Uvažuji, jaké to asi je, žít ve světě, kde se jídlo objeví po stisknutí
tlačítka. Jak bych trávila hodiny, které nyní věnuji pročesávání lesa
při hledání obživy, kdybych ji dokázala sehnat tak snadno? Co pořád
dělají obyvatelé Kapitolu, kromě toho, že si zdobí těla a čekají na
novou dodávku splátců, kteří budou umírat pro jejich potěšení?
Vzhlížím a všímám si, že mě Cinna upřeně pozoruje. „Musíme ti
připadat neskutečně odporní,“ říká.
Viděl něco v mé tváři, nebo mi četl myšlenky? Má nicméně
pravdu. Celá tahle kapitolská sebranka je mi skutečně odporná.
„To je jedno,“ pokračuje Cinna. „Takže, Katniss, k tvému kostýmu
na zahajovací ceremoniál. Kolegyně Portia je vizážistka splátce
Peety. A momentálně si říkáme, že bychom vás rádi oblékli do
navzájem sladěných a doplňujících se kostýmů,“ vysvětluje Cinna.
„Jak víš, je zvykem do nich nějak zapracovat to, co je typické pro
daný kraj.“
Na zahajovací slavnost má splátce mít na sobě něco, z čeho se dá
usuzovat na hlavní zaměření jeho kraje. U Jedenáctého kraje jde
o zemědělství. Čtvrtý kraj, rybaření. Třetí kraj, továrny. To znamená,
že jako zástupci Dvanáctého kraje budeme s Peetou v nějakém
hornickém úboru. Vzhledem k tomu, že hornické kombinézy nejsou
příliš slušivé, naši splátci obvykle skončí v krátkých oblečcích a
přilbách s čelními reflektory. Při jednom ročníku byli zcela nazí a
pokrytí černým pudrem, který měl představovat uhelný mour. Je to
vždycky strašné a nijak to nepomáhá získat obdiv davu. Připravuji se
na nejhorší.
„Takže dostanu hornické oblečení?“ ptám se a doufám, že nebude
aspoň nemravné.
„To přesně ne. Víš, říkali jsme si s Portií, že hornické kostýmy
jsou docela překonané. V nich si vás nikdo nezapamatuje. A my oba
se domníváme, že je naší povinností zařídit, aby splátci Dvanáctého
kraje byli nezapomenutelní,“ říká Cinna.
Určitě budu nahá, pomyslím si.
„Takže místo toho, abychom se soustředili na hornictví, zaměříme
se na samotné uhlí,“ pokračuje Cinna.
Nahá a pokrytá černým prachem, říkám si v duchu.
„A co děláme s uhlím? Spalujeme ho,“ dokončuje Cinna. „Nebojíš
se ohně, že ne, Katniss?“ Vidí můj výraz a usmívá se.
O několik hodin později jsem oblečená do šatů, ze kterých se jistě
vyklube buď ten nejobdivuhodnější, nebo nejtrapnější kostým
v dějinách zahajovacích obřadů. Mám na sobě prostý černý elastický
oděv, který mě zahaluje od kotníků po krk, a lesklé kožené boty
zavázané až pod koleny. Nejzásadnější součástí kostýmu je ale volně
splývající kápě z oranžových, žlutých a červených pruhů a stejně
barevná přilba. Cinna je má v úmyslu podpálit těsně předtím, než náš
válečný vůz vjede do ulic.
„Není to pochopitelně skutečný plamen, jen takový malý umělý
oheň, který jsme s Portií vymysleli. Budeš v naprostém bezpečí,“
ujišťuje mě. Já si ale vůbec nejsem jistá, jestli do chvíle, než dorazíme
do centra města, nebudu osmahnutá pěkně dozlatova.
Na obličeji nemám příliš líčidel, jen mi trochu zvýraznili některé
rysy. Vlasy mi rozčesali a poté spletli do copu splývajícího na záda,
jaký obvykle nosím. „Chci, aby tě publikum v aréně okamžitě
poznalo,“ říká Cinna zasněně. „Katniss, dívka v plamenech.“
Bleskne mi hlavou, že Cinnovo klidné a zdánlivě normální
chování je jen přetvářkou úplného šílence.
Přes ranní poznatek o Peetově povaze mi padá kámen ze srdce,
když ho vidím oblečeného do stejného kostýmu. Jako pekařův syn by
měl vědět o ohni všechno. Doprovází ho jeho vizážistka Portia a
přípravný tým a všichni překypují nadšením z toho, jakou senzaci
vzbudíme. Kromě Cinny, který vypadá spíš unaveně, když přijímá
gratulace.
Rychle nás odvádějí do přízemí Kosmetického centra, které je
v zásadě obří stájí. Zahajovací obřad má každým okamžikem začít.
Dvojice splátců nastupují na válečné vozy tažené čtyřspřežími koní.
Naše zvířata jsou uhlově černá. Koně jsou vycvičeni tak dokonale, že
je nikdo nemusí řídit. Cinna s Portií nám pomáhají do vozu a pečlivě
aranžují náš postoj i kápě. Ještě poodstupují, aby se spolu o něčem
poradili.
„Co si myslíš o tom ohni?“ šeptám Peetovi.
„Strhnu ti kápi, jestli ty strhneš moji,“ cedí přes sevřené zuby.
„Platí,“ říkám. Pokud se nám je podaří sundat dost brzy, možná se
vyhneme nejhorším popáleninám. Situace ale nevypadá růžově. Do
arény nás vypustí bez ohledu na to, v jakém budeme stavu. „Vím, že
jsme slíbili Haymitchovi, že uděláme přesně to, co nám řeknou, ale
myslím, že ho nenapadlo tohle.“
„Kde je vlastně Haymitch? Neměl by nás chránit před podobnými
věcmi?“ ptá se Peeta.
„Vzhledem k tomu, jak je nasáklý alkoholem, by od něj patrně
nebylo moudré, aby se zdržoval u otevřeného ohně,“ odpovídám.
Najednou se oba smějeme. Patrně jsme natolik nervózní z her a
bezprostředně taky vyděšení z toho, že se brzy změníme v živé
pochodně, že nejednáme rozumně.
Ozývá se zahajovací hudba. Lze ji snadno slyšet, protože je
přenášena do celého Kapitolu. Otvírá se masivní brána a odhaluje
ulice lemované davy lidí. Jízda potrvá nějakých dvacet minut a skončí
v Městském kruhu, kde nás přivítají, zahrají hymnu a odvedou nás do
Výcvikového centra, které se stane naším domovem a zároveň i
vězením až do začátku her.
Splátci z Prvního kraje vyjíždějí na válečném voze taženém
sněhobílými koni. Oba soutěžící vypadají nádherně, celí se stříbrně
lesknou a jejich vkusné tuniky se třpytí drahokamy. První kraj vyrábí
luxusní zboží pro Kapitol. Je slyšet povykování davu. Splátci
z Prvního kraje jsou vždycky miláčky místních lidí.
Druhý kraj se připravuje, aby následoval své předchůdce. Čas letí
jako vítr a najednou se blížíme k bráně i my. Vidím, že se kvečeru při
zatažené obloze poněkud šeří a světlo šedne. Z brány vyjíždějí splátci
z Jedenáctého kraje, když k nám přistupuje Cinna se zapálenou
pochodní. „Tak jdeme na to,“ říká, a než stačíme zareagovat,
podpaluje naše kápě. Lapám po dechu a čekám na závan horka, ale
cítím jen slabé šimrání. Cinna vystupuje na vůz před nás a zapaluje
nám čelenky. Ulehčené vydechuje. „Funguje to.“ Pak mi jemně zvedá
prsty bradu. „Nezapomeň, hlavu vzhůru. Usmívej se. Budou tě
milovat!“
Seskakuje z vozu a zřejmě ho ještě něco napadá. Křičí na nás, ale
přes hlasitou hudbu není slyšet, co říká. Znovu křičí a posunkuje.
„Co to říká?“ ptá se Peeta. Poprvé se k němu otáčím a zjišťuji, jak
oslnivě s těmi falešnými plameny vypadá. Já tak musím vypadat taky.
„Myslím, že chce, abychom se drželi za ruce,“ říká Peeta. Bere
mou pravou ruku do své levé a díváme se na Cinnu pro potvrzení.
Přikyvuje, ukazuje vztyčený palec a to je poslední, co vidíme před
výjezdem do města.
Prvotní znepokojení davu se rychle mění v povzbudivé výkřiky a
skandování „Dvanáctka!“ Všichni se otáčejí k nám – strháváme na
sebe i pozornost lidí, kolem nichž projíždějí tři vozy před námi.
Nejprve stojím jako přimražená, ale když se zahlédnu na velké
televizní obrazovce, vidím, jak úžasně vypadáme. V houstnoucím
šeru nám oheň osvětluje tváře. Zdá se, že za sebou necháváme
ohnivou stopu z našich kápí. Cinna udělal dobře, když použil jen
minimum líčidla: oba vypadáme přitažlivě, ale zároveň nejsme
změněni k nepoznání.
Nezapomeň, hlavu vzhůru. Usmívej se. Budou tě milovat! zní mi
v uších Cinnův hlas. Zvedám bradu o trochu výš, nasazuji ten
nejlíbeznější úsměv, jakého jsem schopná, a volnou rukou mávám.
Jsem ráda, že se držím Peety, který je nehybný a pevný jako skála.
Jak stoupá má sebedůvěra, posílám davu několik vzdušných polibků.
Obyvatelé Kapitolu šílí, zasypávají nás květy a křičí naše jména, naše
křestní jména, která se obtěžovali najít v programech.
Dunící hudba, skandování a obdiv davu mi stoupají do hlavy a já
nedokážu potlačit vzrušení. Cinna mi poskytl obrovskou výhodu.
Nikdo na mě nezapomene. Na to, jak vypadám, ani na to, jak se
jmenuji. Katniss. Dívka v plamenech.
Poprvé cítím, jak se ve mně zažehuje jiskřička naděje. Určitě se
musím zalíbit aspoň jednomu sponzorovi! A s trochou další pomoci,
nějakým jídlem a správnou zbraní – proč bych měla házet ručník do
ringu?
Někdo mi hází rudou růži. Chytám ji, jemně si k ní přivoním a
posílám vzdušný polibek ve směru dárce. Stovka rukou se natahuje
do vzduchu, aby zachytila můj polibek, jako by šlo o něco
hmatatelného.
„Katniss! Katniss!“ slyším své jméno ze všech stran. Všichni stojí
o mé polibky.
Teprve na Městském kruhu si uvědomuji, že Peetovi zcela určitě
odumírá ruka, jak mu ji celou dobu pevně svírám. Dívám se na naše
propletené prsty a uvolňuji sevření, ale on ho opět obnovuje. „Ne,
nepouštěj mě,“ žádá mě. Od modrých očí se mu odráží odlesk
plamenů. „Prosím. Jinak spadnu.“
„Dobře,“ říkám. Držím se ho i nadále, ale nemohu si pomoct:
připadá mi zvláštní, jak nás Cinna spojil dohromady. Nezdá se mi
správné, představovat nás jako tým a pak nás zavřít do arény, kde se
budeme snažit jeden druhého zabít.
Dvanáct válečných vozů vyplňuje obvod Městského kruhu. Na
okolních budovách jsou všechna okna obsazená těmi
nejvýznamnějšími občany Kapitolu. Koně dotahují náš vůz přímo
k sídlu prezidenta Snowa a zastavují. Hudba končí poslední fanfárou.
Prezident, drobný štíhlý mužík s bílými vlasy, nás oficiálně vítá a
z balkonu přímo nad námi. Podle tradice se během jeho proslovu na
obrazovkách střídají záběry na tváře jednotlivých splátců. Vidím ale,
že s Peetou strháváme daleko největší pozornost. Čím větší je tma,
tím obtížněji lidé odvracejí pohled od našich plamenů. Při národní
hymně se pokoušejí rychle zabrat všechny dvojice soutěžících, ale
kamera setrvává podstatně déle u vozu Dvanáctého kraje, když
naposledy pomalu projíždíme po obvodu Městského kruhu a konečně
mizíme za bránou Výcvikového centra.
Sotva se za námi zavřela brána, už nás obklopily přípravné týmy,
které drmolí slova chvály tak překotně, až se jim takřka nedá
rozumět. Rozhlížím se a všímám si, že na nás řada ostatních splátců
vrhá zlostné pohledy, což potvrzuje mé podezření, že jsme je všechny
doslova zastínili. Pak se objevuje Cinna s Portií, pomáhají nám
z válečného vozu a snímají z nás hořící kápě i čelenky. Portia hasí
plameny nějakým postřikem ze spreje.
Uvědomuji si, že jsem stále přilepená k Peetovi a pracně uvolňuji
zatuhlé prsty. Oba si mneme ruce.
„Díky za to, žes mě držela. Nebyl jsem si tam moc jistý,“ říká
Peeta.
„Nebylo to vidět,“ odpovídám. „Nikdo si toho určitě nevšiml.“
„Nikdo si určitě nevšiml ničeho jiného než tebe. Měla by sis brát
plameny častěji,“ dodává. „Sluší ti.“ Pak mi věnuje úsměv, který
vypadá zcela nefalšovaně a sladce, přesně s tou správnou příměsí
ostychu, až mnou prochází neočekávaná vlna tepla.
V hlavě mi zní poplašný zvonek. Nebuď hloupá. Peeta už plánuje,
jak tě zabije, připomínám si. Jen se tě snaží uchlácholit, aby z tebe
byla lehčí kořist. Čím je příjemnější, tím je nebezpečnější.
Ale jelikož tuhle hru mohou hrát dva, stoupám si na špičky a líbám
ho na tvář. Přímo na jeho modřinu.