Výcvikové centrum má věž určenou výhradně pro splátce a jejich
týmy. Tohle bude náš domov až do vlastního začátku her. Každý kraj
zabírá celé jedno patro. Člověk prostě vkročí do výtahu a stiskne číslo
kraje. Jednoduché.
Výtahem už jsem jela dvakrát – v soudní budově ve Dvanáctém
kraji. Jednou, když jsem přejímala medaili po otcově smrti, a včera,
abych se naposledy rozloučila s přáteli a rodinou. Tam se však
jednalo o tmavou a temnou kabinu, která se plížila jako šnek a páchla
po zkysaném mléku. Stěny tohoto výtahu tvoří křišťálové sklo, takže
je vidět lidi v přízemí, kteří se postupně zmenšují na velikost
mravenců, zatímco člověk ujíždí rychle vzhůru. Je to povznášející
pocit a jsem v pokušení požádat Cetkii Trinketovou, jestli bychom se
nemohli svézt ještě jednou, ale připadá mi to dětinské.
Cetkiiny povinnosti zjevně nekončí na nádraží. Spolu
s Haymitchem na nás bude dohlížet až do okamžiku našeho vstupu do
arény. Svým způsobem je to výhoda, protože se na ni přinejmenším
můžeme spolehnout, že nás odvede na správné místo. Haymitche
jsme naproti tomu neviděli od okamžiku, kdy ve vlaku souhlasil
s tím, že nám pomůže. Patrně někde leží zpitý do bezvědomí. Cetkie
Trinketová na druhou stranu vypadá, jako by se vznášela v sedmém
nebi. Jsme její první svěřenci, kteří měli úspěch na zahajovacím
obřadu. Chválí nejen naše kostýmy, ale také to, jak jsme se chovali.
Navíc zná všechny lidi, kteří v Kapitolu něco znamenají – mluvila
s nimi celý den o nás a snažila se získat nějaké sponzory.
„Zůstávala jsem ovšem velice tajemná,“ říká a mhouří oči,
„protože se mě Haymitch pochopitelně neobtěžoval seznámit s vašimi
strategiemi. S tím, co jsem měla k dispozici, jsem ale dělala, co jsem
mohla. Že se Katniss obětovala za svou sestru. Že jste oba vyvinuli
velké úsilí, abyste překonali barbarství svého kraje.“
Barbarství? To je velice paradoxní poznámka od ženy, která nás
pomáhá připravovat na masakr. A na čem vlastně zakládá náš údajný
úspěch? Na etiketě stolování?
„Všichni mají pochopitelně pochyby. Přece jen pocházíte
z uhelného kraje. Ale já jim řekla, a to bylo ode mě moc chytré:
‚Když působíte na uhlí dost velkým tlakem, změní se v perly!‘.“
Usmívá se na nás tak zářivě, že nám nezbývá, než nadšeně přikyvovat
její chytrosti, ačkoliv nemá pravdu.
Uhlí se nemění v perly. Perly rostou v mušlích. Možná chtěla říct,
že se uhlí mění v diamanty, ale to taky není pravda. Slyšela jsem, že
v Prvním kraji mají něco jako stroj, který umí měnit v diamanty
grafit, jenže my ve Dvanáctém kraji netěžíme grafit. To patřilo
k povinnostem Třináctého kraje, než ho Kapitol zničil.
Přemítám, jestli to vědí lidé, u kterých nám celý den dělala
reklamu, nebo jestli je jim to úplně jedno.
„Bohužel nemohu uzavírat smlouvy se sponzory. To může dělat
jenom Haymitch,“ říká Cetkie ponuře. „Ale nebojte se, já ho dostanu
ke stolu třeba se zbraní v ruce, jestli to bude nutné.“
Ačkoliv Cetkie Trinketová trpí zásadními nedostatky v mnoha
oblastech, její odhodlání musím obdivovat.
Moje místnosti jsou větší, než náš celý dům ve Dvanáctém kraji.
Jsou přepychové jako ve vlaku, ale taky tu je tolik různých
automatických hejblátek, že určitě nebudu mít ani čas vyzkoušet
všechna tlačítka. I sprcha je vybavena panelem s více než stovkou
programů, kterými je možné ovládat teplotu a tlak vody, přidávat
mýdla, šampony, vůně, oleje a masáže. Když vkročíte na
koupelnovou podložku, začne na vás vanout teplý vzduch, který vás
osuší. Místo toho, abych se po umytí zdržovala se zacuchanými vlasy,
pokládám pouze dlaň na krabičku, která do mých vlasů vyšle proud
vzduchu a takřka okamžitě je vysuší a rozfouká. Splývají mi na
ramena jako lesklá a hladká záclona.
Programuji skříň, aby mi vydala oblek podle mého vkusu. Okna
zaostřují pohled na různé části města podle mých pokynů. Stačí jen
zašeptat do mikrofonu název jídla z obrovského seznamu a za necelou
minutu se objeví horký objednaný pokrm. Přecházím po místnosti a
uždibuji husí játra a nadýchaný chléb, dokud se neozve zaklepání na
dveře. Cetkie na mě volá, že je čas jít na večeři.
Prima. Mám hlad jako vlk.
Když vstupujeme do jídelny, Peeta, Cinna a Portia stojí na
balkoně, z něhož je výhled na celý Kapitol. Jsem ráda, že tu jsou naši
vizážisti, zejména když jsem se dozvěděla, že se k nám připojí i
Haymitch. Večeře, u které by byla jen Cetkie a Haymitch, by jistě
skončila katastrofálně. Navíc nejde jen o jídlo, ale také o naplánování
našich strategií a Cinna s Portií již prokázali svou cenu.
Tichý mladík oblečený v bílé tunice nám všem nabízí sklenky
s vínem. Uvažuji o tom, že odmítnu. Nikdy jsem ale víno nepila
s výjimkou domácího, kterým matka léčí kašel, a kdy se mi naskytne
další příležitost je ochutnat? Srkám trpkou, nakyslou tekutinu a
v duchu si pomyslím, že by se dala vylepšit několika lžícemi medu.
Haymitch přichází přesně ve chvíli, kdy se podává večeře.
Vypadá, jako by měl vlastního vizážistu, protože je čistý, upravený a
vypadá střízlivější než kdykoliv předtím. Neodmítá nabízené víno, ale
když se pouští do polévky, dochází mi, že to je poprvé, co ho vidím
jíst. Možná se opravdu bude krotit na dostatečně dlouhou dobu, aby
nám pomohl.
Cinna a Portia mají podle všeho příznivé účinky na Haymitche i
Cetkii, kteří se aspoň k sobě chovají civilizovaně a zdvořile. A oba
nešetří chválou na adresu vizážistů a jejich výtvoru pro zahajovací
ceremoniál. Zatímco si ostatní nezávazně povídají, soustředím se na
jídlo. Houbová polévka, hořká zelenina s rajčaty o velikosti hrášku,
krvavý biftek tenký jako papír a podávaný se sladkými modrými
hrozny. Obsluhují nás samí mladí lidé ve stejných bílých tunikách,
jako měl mladík roznášející víno, pohybují se beze slova kolem stolu
a dohlížejí na to, abychom měli stále plné talíře i sklenice.
Po vypití poloviny sklenky se mi začíná trochu zastírat mysl, a tak
raději přecházím na vodu. Ten pocit se mi nelíbí a doufám, že brzy
odezní. Je mi záhadou, jak Haymitch dokáže takhle trávit celý život.
Snažím se soustředit na hovor, který se stočil k našim kostýmům
na nadcházející interview, když jakási dívka v bílé tunice pokládá na
stůl nádherný dort a zapaluje ho. Dort vzplane a plameny ještě chvíli
olizují jeho okraje, než uhasnou. Na okamžik mne přepadají pochyby.
„Jak to, že hoří? Není v něm alkohol?“ ptám se a dívám se na dívku.
„To je to poslední, co bych ch… ach! Tebe znám!“
Nedokážu přiřadit k dívčině tváři jméno, ale jsem si tím jistá. Ty
tmavě zrzavé vlasy, překrásné rysy, porcelánově bílá pleť. Už když to
ale říkám, cítím, jak se mi vnitřnosti stahují úzkostí a provinilostí, a
ačkoliv si nedokážu vybavit podrobnosti, vím, že mě s tou dívkou
spojuje nějaká ošklivá vzpomínka. Můj zmatek a stísněnost se jen
zesílí, když jí po tváři přelétne výraz hrůzy. Rychle zavrtí hlavou a
spěšně odbíhá od stolu.
Čtyři dospělí kolem stolu mě sledují jako dravci.
„Nebuď směšná, Katniss. Jak bys mohla znát avoxku?“ Vyštěkne
na mě Cetkie. „To je nesmysl.“
„Co je avoxka?“ ptám se hloupě.
„Avox je člověk, který spáchal zločin. Té holce vyřízli jazyk, aby
nemohla mluvit,“ říká Haymitch. „Patrně je to nějaká zrádkyně. Není
pravděpodobné, že bys ji znala.“
„A i kdyby ano, nemáš s nimi co mluvit, pokud jim nedáváš
nějaký rozkaz,“ dodává Cetkie. „Jistěže ji neznáš.“
Ale já ji znám. A když teď Haymitch vyřkl slovo zrádkyně,
vzpomínám si odkud. Ostatní se ale kaboní natolik, že to nemohu
nikdy přiznat. „Ne, asi ne. Já jenom…,“ koktám. Víno mi taky nijak
nepomáhá.
Peeta luská prsty. „Delly Cartwrightová. To je ono. Taky jsem si
říkal, že mi ta holka připadá povědomá. Pak jsem si uvědomil, že je
strašně podobná Delly.“
Delly Cartwrightová je nezdravě bledá, neforemná dívka
s nažloutlými vlasy, která se naší servírce podobá asi tak, jako brouk
podobá motýlovi. Taky je dost možná tou nejpřátelštější osobou na
celé planetě – neustále se ve škole na všechny usmívá, dokonce i na
mě. Dívku se zrzavými vlasy jsem neviděla usmát se ani jednou.
Vděčně se ale chytám Peetovy pomocné ruky. „No ano, tu jsem
myslela. Asi to bude těmi vlasy,“ říkám.
„A podobným výrazem v očích,“ přikyvuje Peeta. Všichni kolem
stolu se uvolňují. „Dobře, jestli je to všechno,“ říká Cinna. „A ano,
v tom dortu byl alkohol, ale ten všechen shořel. Objednal jsem ho
speciálně na počest vašeho plamenného vystoupení.“
Jíme dort a přesunujeme se do salonku, abychom sledovali záznam
zahajovacího obřadu, který právě vysílají. Pár dalších dvojic udělalo
docela dobrý dojem, ale žádná se nemůže měřit s námi. I my sami
mimoděk vydechujeme, když nás zabírají kamery, jak vyjíždíme
z Kosmetického centra.
„Koho napadlo, aby se drželi za ruce?“ ptá se Haymitch.
„Cinnu,“ odpovídá Portia.
„Krásný náznak vzpurnosti,“ říká Haymitch. „Dokonalé.“
Vzpurnosti? Nad tím se musím na okamžik zamyslet. Když si ale
vzpomenu na ostatní dvojice, které stály prkenně vedle sebe a nijak
nedávaly najevo, že si vůbec uvědomují přítomnost jeden druhého,
jako by hry už začaly, chápu, co tím Haymitch myslí. Tím, že jsme se
představili jako přátelé a nikoliv jako protivníci, jsme se od ostatních
odlišili stejně jako ohnivými kostýmy.
„Zítra ráno vás čeká první výcvik. Setkáme se u snídaně a přesně
vám povím, jak chci, abyste se chovali,“ říká Haymitch Peetovi a
mně. „Teď se jděte trochu vyspat a my dospělí si tu zatím
promluvíme.“
Kráčíme s Peetou chodbou k našim pokojům. U mých dveří se
opírá o rám, ne že by mi přímo zablokoval vstup, ale rozhodně chce,
abych mu věnovala pozornost. „Takže Delly Cartwrightová. To je ale
náhoda, že jsme tu natrefili na její dvojnici.“
Žádá mě o vysvětlení a já jsem v pokušení mu je poskytnout. Oba
víme, že mě vytáhl z bryndy. Takže jsem už zase jeho dlužnicí. Když
mu řeknu pravdu o té dívce, trochu tím dluh vyrovnám. Čemu tím
mohu ublížit? I kdyby ten příběh někdo zopakoval, nemůže mi tím
příliš ublížit. Byla jsem jenom svědek. A o Delly Cartwrightové lhal
stejně jako já.
Uvědomuji si, že si o té dívce opravdu chci s někým popovídat.
S někým, kdo by mi pomohl doplnit mezery v jejím příběhu. Zvolila
bych si Hurikána, ale není pravděpodobné, že ho ještě někdy uvidím.
Přemítám, jestli na mě takhle Peeta nebude mít nějakou páku, když
mu všechno řeknu, ale nenapadá mě, jak by to mohl proti mně využít.
Pokud se mu s něčím svěřím, možná nakonec uvěří, že ho vnímám
jako přítele.
Pomyšlení na tu dívku s vyříznutým jazykem mě navíc děsí.
Připomíná mi, proč jsem tady. Nejsem tu, abych předváděla oslnivé
kostýmy, ani abych ochutnávala lahodné pokrmy. Jsem tu, abych
zahynula krvavou smrtí, zatímco bude dav diváků povzbuzovat mého
vraha.
Říct, nebo neříct? Mozek mi po tom víně stále pracuje zpomaleně.
Hledím do chodby, jako bych tam mohla najít odpověď.
Peeta vycítí mé váhání. „Už jsi byla na střeše?“ Vrtím hlavou.
„Cinna mě tam dovedl. Je vidět skoro na celé město. Fičí tam ovšem
docela hlasitý vítr.“
Překládám si to v duchu jako: „Nikdo nás neuslyší.“ Člověk má
pocit, že je tu neustále pod dohledem. „Můžeme si tam jen tak zajít?“
„Jistě, jen pojď,“ říká Peeta. Následuji ho ke schodišti, které vede
na střechu. Nad ním je malá, kopulovitá místnost s dveřmi ven.
Vykračujeme do chladného, větrného večerního vzduchu. Nad
vyhlídkou se mi tají dech. Kapitol se třpytí jako obří roj světlušek.
Elektřina ve Dvanáctém kraji funguje dost nespolehlivě a obvykle ji
máme k dispozici jen několik hodin denně. Večery často trávíme při
svíčkách. Na dodávku proudu se dá spolehnout pouze v okamžiku,
kdy vysílají hry nebo nějakou důležitou vládní zprávu, kterou musí
lidé povinně sledovat v televizi. Tady ale nehrozí žádný nedostatek.
Nikdy.
Přecházíme s Peetou k zábradlí na okraji střechy. Dívám se
z výšky naší budovy přímo pod sebe na ulici a na lidi, kteří se hemží
hluboko dole. Jsou slyšet jejich auta, občasný výkřik a podivné
kovové cinkání. Ve Dvanáctém kraji bychom se teď všichni chystali
ulehnout do postele.
„Ptal jsem se Cinny, proč nás sem nahoru pouštějí. Copak se
nebojí, že se někteří splátci rozhodnou raději rovnou skočit?“ říká
Peeta.
„Co ti odpověděl?“ ptám se.
„Nemůžeš skočit,“ krčí rameny Peeta. Napřahuje ruku do zdánlivě
prázdného prostoru. Ozve se ostré prasknutí a Peeta cukne rukou
zpátky. „Je tu elektrické pole, které tě hodí zpátky na střechu.“
„Pořád si dělají starosti o naši bezpečnost,“ říkám. I když Cinna
ukázal Peetovi střechu, přemítám, jestli bychom tu měli být tak pozdě
a jen sami. Ještě nikdy jsem neviděla splátce na střeše Výcvikového
centra. To ovšem neznamená, že nás nenahrávají. „Myslíš, že nás
sledují?“
„Možná,“ připouští Peeta. „Pojď se podívat na zahradu.“
Na opačné straně kopule vytvořili zahradu se záhony květin a
stromy v květináčích. Z větví visí stovky zvonků, které vysvětlují ono
kovové cinkání, jež jsem prve slyšela. Za tak větrného večera jejich
zvuk stačí k přehlušení rozhovoru dvou lidí, kteří nechtějí být
odposloucháváni. Peeta na mě vyčkávavě hledí.
Předstírám, že si prohlížím květ. „Jednoho dne jsme lovili v lese.
Schovávali jsme se a číhali jsme na kořist,“ šeptám.
„Ty s otcem?“ ptá se šeptem.
„Ne, s kamarádem Hurikánem. Najednou přestali zpívat ptáci. Až
na jednoho. Jako by vydával varovný pokřik. A pak jsme je uviděli.
Jsem si jistá, že to byla ona. Byl s ní nějaký chlapec. Měli roztrhané
šaty a tmavé kruhy pod očima. Utíkali, jako by na tom závisel jejich
život,“ vyprávím.
Na chvíli se odmlčím a vzpomínám, jak nás pohled na tento
podivný pár ochromil. Zjevně nepocházeli z Dvanáctého kraje a
zoufale prchali lesem. Později jsme uvažovali, jestli jsme jim nemohli
pomoct v útěku. Možná jsme mohli. Mohli jsme je schovat.
Kdybychom jednali rychle. Jistě, ta situace nás s Hurikánem zastihla
nepřipravené, ale jsme oba lovci. Víme, jak vypadají zvířata zahnaná
do kouta. Věděli jsme, že ta dvojice má potíže, jakmile jsme ji
spatřili. Ale jenom jsme přihlíželi.
„Zničehonic se objevilo vznášedlo,“ pokračuji. „Chci říct, že
v jednu chvíli byla obloha prázdná, a v další vteřině tam bylo.
Nevdávalo žádný zvuk, ale oni ho uviděli. Na dívku dopadla síť a
zvedla ji tak rychle jako výtah. Chlapce střelili nějakým oštěpem. Ten
oštěp byl připojený k lanu, takže vytáhli i jeho tělo, ale jsem si jistá,
že byl mrtvý. Slyšeli jsme, jak dívka jednou vykřikla. Myslím, že
křičela jméno toho chlapce. Pak vznášedlo zmizelo a ptáci začali
zpívat, jako by se nic nestalo.“
„Viděli tě?“ ptá se Peeta.
„Nevím. Byli jsme pod skalním převisem,“ odpovídám. Ale ve
skutečnosti to vím. V jednom okamžiku, po varovném volání toho
ptáka chvíli předtím, než se objevilo vznášedlo, nás ta dívka spatřila.
Zadívala se na mě a zavolala o pomoc. Ani Hurikán, ani já jsme ale
nezareagovali.
„Celá se chvěješ,“ říká Peeta.
Vítr a vzpomínky zbavily mé tělo veškerého tepla. Ten dívčin
výkřik… byl její poslední?
Peeta si svléká bundu a přehazuje mi ji přes ramena. Začínám od
něj ustupovat, ale pak se zarazím a rozhoduji se, že přijmu jeho bundu
i jeho vlídnost. Tak by se zachoval přítel, ne?
„Byli odtud?“ ptá se a zapíná mi knoflík u krku.
Přikyvuji. Vypadali jako obyvatelé Kapitolu. Chlapec i dívka.
„Kam podle tebe utíkali?“ pokračuje Peeta ve vyptávání.
„To nevím,“ krčím rameny. Dvanáctý kraj je víceméně konec
světa. Za námi už je jen divočina. Pokud člověk nepočítá rozvaliny
Třináctého kraje, které pořád doutnají od jedovatých bomb, jež na něj
svrhli. Občas je ukazují v televizi, jako připomínku a výstrahu. „Ani
nevím, proč prchali.“ Haymitch označil avoxyl za zrádce. Zrádce
čeho? Mohli zradit jedině Kapitol. Tady ale mají všechno. Není
důvod se bouřit.
„Já bych odtud taky odešel,“ vyhrkne Peeta. Pak se nervózně
rozhlíží. Řekl to dost hlasitě, aby to bylo slyšet přes cinkání zvonků.
Směje se. „Šel bych domů, kdyby mě nechali. Ale musíš uznat, že
jídlo je tu senzační.“
Znovu zachránil situaci. Pokud nikdo neslyšel nic jiného,
domníval by se, že jde jen o rozhovor dvou vystrašených splátců,
nikoliv o napadení nezpochybnitelné dobroty Kapitolu.
„Začíná být zima. Pojďme dovnitř,“ říká. Pod kopulí je teplo a
světlo. Peeta pokračuje konverzačním tónem: „Tvůj kamarád Hurikán
– to je on, kdo odnesl tvou sestru při sklizni?“
„Ano. Znáš ho?“ ptám se.
„Ani ne. Slyšel jsem, že se o něm hodně baví holky. Myslel jsem,
že je tvůj bratranec nebo něco na ten způsob. Pomáháte si,“ říká.
„Ne, nejsme příbuzní,“ odpovídám.
Peeta s neproniknutelným výrazem přikyvuje. „Přišel se s tebou
rozloučit?“
„Ano,“ přikyvuji a pečlivě ho pozoruji. „Stejně jako tvůj otec. Ten
mi přinesl sušenky.“
Peeta povytahuje obočí, jako by to pro něj byla novinka. Poté, co
jsem ho ale viděla tak hladce lhát, tomu nepřikládám žádnou váhu.
„Opravdu? No, má tě rád a tvou sestru taky. Mám dojem, že by si
přál mít dceru místo domu plného kluků.“
Pomyšlení na to, že se o mně možná někdy bavili u večeře nebo
u pekařské pece, mě ohromuje. Určitě to muselo být v matčině
nepřítomnosti.
„V dětství se můj otec znal s tvou matkou,“ dodává Peeta.
Další překvapení. Ale tohle je nejspíš pravda. „Ano, ona vyrostla
ve městě,“ říkám. Připadá mi nezdvořilé dodávat, že se o pekaři nikdy
nezmínila ani slůvkem, s výjimkou příležitostí, kdy chválila jeho
chleba.
Stojíme u dveří a já vracím Peetovi bundu. „Uvidíme se ráno.“
„Zatím ahoj,“ říká a odchází chodbou pryč.
Když otvírám dveře, zrzavá dívka právě sbírá můj elastický oděv a
boty z podlahy, kde jsem je nechala, než jsem šla do sprchy. Chci se
jí omluvit za to, že jsem ji možná u večeře dostala do potíží.
Vzpomínám si ale, že s ní nemám mluvit, pokud jí nehodlám dát
nějaký pokyn.
„Promiň,“ oslovuji ji. „Tyhle věci jsem měla vrátit Cinnovi.
Omlouvám se. Můžeš mu je odnést?“
Vyhýbá se mému pohledu, mírně přikyvuje a míří ke dveřím.
Měla jsem v úmyslu omluvit se jí za události u večeře, ale vím, že
má omluva sahá podstatně hlouběji. Stydím se, že jsem se jí
nepokusila pomoct tehdy v lese. Že jsem nechala Kapitol zabít toho
chlapce a zmrzačit ji, aniž bych hnula prstem.
Jako když jsem sledovala hry.
Skopávám z nohou boty a lezu si v šatech pod pokrývku.
Nepřestávám se chvět. Třeba si mě ta dívka ani nepamatuje. Ale vím,
že ano. Nikdy nezapomenete tvář člověka, který byl vaší poslední
nadějí. Přetahuji si pokrývku přes hlavu, jako by mě to mohlo
ochránit před rusovlasou dívkou, která nemůže mluvit. Cítím však na
sobě její pohled, pronikající stěnami, dveřmi i lůžkovinami.
Napadá mě, jestli ji potěší, až mě uvidí umírat.
2024 ©