Ve spánku se mi zdají děsivé sny. Tvář zrzavé dívky se prolíná
s krvavými výjevy z dřívějších Hladových her, s mou matkou,
uzavřenou do sebe a nedosažitelnou, i s vyzáblou a vystrašenou Prim.
Probouzím se s křikem – volám na svého otce, aby utíkal, zatímco
v dole dochází k explozi, která září milionem smrtících jiskřiček
světla.
Okny proniká do místnosti úsvit. Kapitol se halí do strašidelného
mlžného oparu. Bolí mě hlava a v noci jsem se kousla do tváře.
Přejíždím jazykem po narušené tkáni a cítím chuť krve.
Pomalu vstávám z postele a jdu do sprchy. Náhodně mačkám
několik tlačítek na kontrolním panelu a musím poskakovat z nohy na
nohu pod střídavými proudy ledově studené a palčivě horké vody.
Vzápětí mě zaplavuje citrónová pěna, kterou ze sebe musím
seškrabovat kartáčem. No dobře. Aspoň se mi rozproudila krev.
Jakmile jsem suchá a potřená pleťovou vodou, beru si oblečení,
které mám připravené před skříní. Přiléhavé černé kalhoty, karmínově
červená tunika s dlouhými rukávy a kožené boty. Vlasy si splétám do
jednoduchého copu na zádech. To je poprvé od rána v Den sklizně,
kdy se upravuji sama. Žádné módní výstřelky v účesu ani v oblečení,
žádná plamenná kápě. Jen já. Jako bych se chystala vyrazit do lesa.
Ta myšlenka mě uklidňuje.
Haymitch neurčil přesnou hodinu, kdy se s ním máme setkat
u snídaně, ale mám hlad, a tak se vydávám do jídelny. Doufám, že
tam bude něco k snědku. Nejsem zklamaná. Stůl je sice prázdný, ale
na dlouhé polici po straně místnosti stojí nejméně dvacet talířů.
Nějaký mladík, další avox, stojí v pozoru opodál. Když se ptám, jestli
se mohu obsloužit sama, souhlasně přikyvuje. Nakládám si na talíř
vejce, klobásy, koláčky se silnou vrstvou pomerančové marmelády a
plátky světle červeného melounu. Hltám kupu potravy a sleduji
východ slunce nad Kapitolem. Na druhý talíř si dávám horké
obiloviny polité dušeným hovězím. Nakonec si beru talíř s houskami,
sedám si ke stolu, odlamuji kousky pečiva a namáčím si je v horké
čokoládě, jak jsem to viděla dělat Peetu ve vlaku.
Myšlenky se mi zatoulávají k matce a k Prim. Určitě jsou vzhůru.
Matka připravuje k snídani bramborovou kaši. Prim před odchodem
do školy dojí kozu. Ještě předevčírem jsem byla doma. Je to vůbec
možné? Ano, předevčírem. A teď mi i na tu vzdálenost připadá
domov prázdný. Co asi říkaly včera v noci na mé první ohnivé
vystoupení během her? Načerpaly z něj naději, nebo se jen
prohloubila jejich hrůza, když viděly všech dvacet čtyři splátců
shromážděných na jednom místě, z nichž má přežít jen jediný?
Dovnitř vcházejí Haymitch s Peetou, přejou mi dobré ráno a berou
si vlastní talíře. Dráždí mě, že Peeta má na sobě přesně stejné
oblečení jako já. Musím říct něco Cinnovi. Hraní si na kamarádská
dvojčátka stejně skončí, jakmile začnou vlastní hry. Určitě to přece
musejí vědět. Pak si uvědomuji, jak mě Haymitch poučil, abych
dělala to, co po mně vizážista bude chtít. Kdyby šlo o kohokoliv
jiného než Cinnu, byla bych v pokušení jeho pokynů nedbat, ale po
triumfu ze včerejšího večera mi nezbývá příliš velký prostor ke kritice
jeho rozhodnutí.
Jsem nervózní z výcviku. V nadcházejících třech dnech budou
splátci společně trénovat. Poslední odpoledne dostane každý z nás
příležitost soukromě vystoupit před tvůrci her. Jsem celá nesvá
z toho, že se setkám s ostatními soutěžícími tváří v tvář. Obracím
v prstech housku, kterou jsem právě zvedla z košíku, ale má chuť
k jídlu je tatam.
Když Haymitch dojídá několikátou porci dušeného hovězího,
odsunuje od sebe s odfouknutím talíř, vytahuje z kapsy plochou
láhev, dlouze si z ní přihýbá a opírá se lokty o stůl. „Takže k věci.
Výcvik. Zaprvé, jestli chcete, budu vás trénovat odděleně.
Rozhodněte se hned teď.“
„Proč byste nás měl trénovat odděleně?“ ptám se.
„Kdybyste třeba něco uměli a nechtěli, aby se o tom dozvěděl ten
druhý,“ vysvětluje Haymitch.
Vyměňuji si pohled s Peetou. „Já nemám žádné tajné dovednosti,“
říká. „A taky už vím, v čem jsi dobrá ty. Jedl jsem plno tvých
veverek.“
Nikdy mě nenapadlo, že Peeta jí mnou zastřelené veverky.
Vždycky jsem si představovala, že si je pekař v tichosti upeče sám
pro sebe. Ne z chamtivosti, ale proto, že rodiny měšťanů obvykle
dávají přednost drahému masu od řezníka. Hovězímu, kuřecímu a
koňskému.
„Můžete nás trénovat dohromady,“ říkám Haymitchovi a Peeta
přikyvuje.
„Dobrá. Takže mi povězte, v čem jste dobří,“ vyzývá nás
Haymitch.
„Já neumím nic moc,“ říká Peeta. „Pokud nepočítáte pečení
chleba.“
„Promiň, ale to opravdu nepočítám. Katniss. Vím, že jsi šikovná
s nožem,“ obrací se Haymitch ke mně.
„Ani moc ne. Ale umím lovit,“ říkám. „S lukem a šípy.“
„A jsi dobrá?“ ptá se Haymitch.
Musím se nad tím zamyslet. Po čtyři roky jsem dokázala shánět
dostatek potravy, abychom měly doma co jíst. To není malý úkol.
Nejsem tak dobrá, jako byl můj otec, ale ten měl víc zkušeností. Mám
lepší mušku než Hurikán, ale taky střílím častěji. Hurikán to umí
skvěle s pastmi a oky. „Docela mi to jde,“ připouštím.
„Je skvělá,“ ozývá se Peeta. „Můj otec si kupuje její veverky,
vždycky obdivuje, že šípy nikdy neprojdou tělem. Všechny je trefuje
do očí. A to samé platí o králících, které prodává řezníkovi. Dokonce
umí ulovit i vysokou.“
Peetova chvála mě zastihuje zcela nepřipravenou. Zaprvé mě
překvapuje, že si toho vůbec všiml. A zadruhé, že vyzdvihuje moje
přednosti. „O co ti jde?“ ptám se ho podezřívavě.
„O co jde tobě? Jestli ti má pomoct, musí vědět, v čem jsi dobrá.
Nepodceňuj se,“ odpovídá Peeta.
Nevím proč, ale tím mě jen nahněvá. „A co ty? Viděla jsem tě na
trhu. Dokážeš zvednout padesátikilový pytel mouky jako nic,“ štěkám
na něj. „Jen mu to pověz. To přece není k zahození.“
„Jo, jsem si jistý, že v aréně bude plno pytlů s moukou, abych
mohl házet po ostatních soutěžících. To není totéž, jako když někdo
umí používat opravdovou zbraň, a ty to dobře víš,“ odsekává mi.
„Umí zápasit,“ říkám Haymitchovi. „Vloni byl na školní soutěži
druhý, hned za svým bratrem.“
„K čemu mi to je? Kolikrát jsi viděla někoho uzápasit k smrti?“
odfrkává Peeta znechuceně.
„Vždycky dochází k bojům tělo na tělo. Stačí mít nůž a budeš mít
aspoň šanci. Jestli mě někdo přepadne, je po mně!“ Slyším, že
rozhněvaně zvyšuji hlas.
„Jenže tebe nikdo nepřepadne! Budeš žít v koruně nějakého
stromu, živit se syrovými veverkami a odrovnávat jednoho po druhém
šípy. Víš, co řekla moje matka, když se přišla se mnou rozloučit, aby
mě povzbudila? Řekla, že Dvanáctý kraj možná bude mít konečně
zase vítěze. Pak jsem si uvědomil, že nemyslela mě, ale tebe!“
vybuchuje Peeta.
„Ale no tak, myslela určitě tebe,“ mávám nad jeho slovy rukou.
„Řekla doslova: Ta holka umí přežít. Ta holka!“ zdůrazňuje Peeta.
To mě omračuje. Opravdu to o mně řekla jeho matka? Vycházela
jsem z jejího hodnocení líp než její vlastní syn? Vidím v Peetových
očích bolest a vím, že nelže.
Najednou jsem znovu za pekařstvím a cítím, jak mi po zádech
stékají kapky studeného deště i jak mi kručí v břiše. Když
promlouvám, můj hlas zní jako hlas jedenáctileté holčičky. „Ale
jenom proto, že mi někdo pomohl.“
Peeta na okamžik stáčí pohled na housku v mé dlani a já vím, že si
na ten den vzpomíná taky. Pak ale jen krčí rameny. „Lidé ti budou
pomáhat i v aréně. Budou se hádat o to, kdo tě bude moct
sponzorovat.“
„Ne víc než tebe,“ namítám.
Peeta obrací oči v sloup a otáčí se k Haymitchovi. „Ona o tom
nemá ani tušení. Neví, jaký dojem umí vyvolat.“ Přejíždí prstem po
dřevěné desce stolu a odmítá se na mě podívat.
Co tím pro všechno na světě myslí? Že mi lidé pomáhají? Když
jsme umírali hladem, nikdo mi nepomohl! Nikdo kromě Peety.
Jakmile jsem pak měla něco na výměnu, všechno se změnilo. Jsem
tvrdý obchodník. Nebo nejsem? Jaký dojem vyvolávám? Že jsem
slabá a potřebuji pomoc? Naznačuje Peeta, že dostávám dobrou cenu,
protože je mě lidem líto? Pokouším se odhadnout, zda je to pravda.
Někteří obchodníci byli možná při směně zboží trochu velkorysí, ale
vždycky jsem to připisovala jejich dlouholetému přátelství s mým
otcem. Moje zvěř je navíc vždycky prvotřídní. Nikdo mě nelituje!
Propaluji housku pohledem. Jsem si jistá, že se mě Peeta snažil
urazit.
Zhruba po minutě ticha Haymitch říká: „No dobře. Dobře, dobře,
dobře. Katniss, nemáme záruku, že v aréně budou nějaké luky a šípy,
ale při soukromém vystoupení před tvůrci her ukaž, co umíš. Do té
doby se lukostřelbě vyhýbej. Umíš klást oka?“
„Znám pár základních pastí,“ mumlám.
„To by mohlo být významné kvůli potravě,“ říká Haymitch. „A
Peeto, Katniss má pravdu. Nikdy nepodceňuj význam síly. Fyzická
síla velice často rozhoduje o vítězi. Ve Výcvikovém centru budou mít
činky, ale před ostatními splátci neukazuj, jakou váhu uzvedneš. Plán
je stejný pro oba. Půjdete na skupinový trénink. Využijte ten čas,
abyste se naučili něco, co neumíte. Házet oštěpem. Ohánět se kyjem.
Naučte se vázat slušné uzly. To, v čem jste nejlepší, předveďte až při
soukromém vystoupení. Je to jasné?“ ptá se Haymitch. Peeta i já
přikyvujeme.
„Ještě jedna věc. Chci, abyste na veřejnosti byli celou dobu spolu,“
říká Haymitch. Oba začínáme něco namítat, ale Haymitch pleskne
rukou do stolu. „Celou dobu! Nehodlám se o tom bavit! Souhlasili
jste s tím, že se budete řídit mými pokyny! Budete spolu a budete se
k sobě chovat vlídně. Teď jděte. V deset hodin počkejte u výtahu na
Cetkii, aby vás odvedla na výcvik.“
Koušu se do rtu a vracím se do svého pokoje. Dávám si záležet,
aby Peeta slyšel, jak za sebou bouchám dveřmi. Sedám si na postel.
Nenávidím Haymitche, Peetu i sama sebe za to, že jsem se zmínila
o tom dávném deštivém dnu.
Takový nesmysl! Peeta a já budeme předstírat, že jsme přátelé!
Budeme vyzdvihovat přednosti jeden druhého a trvat na tom, aby
došly uznání. Jenže v jistém okamžiku budeme muset odhodit
přetvářku a přijmout skutečnost, že jsme soupeři na život a na smrt.
Což bych byla schopná učinit hned teď, nebýt Haymitchova
stupidního pokynu, abychom se během tréninku drželi pohromadě. Je
to asi moje chyba, protože jsem mu řekla, že nás nemusí trénovat
odděleně. To ale neznamenalo, že chci dělat všechno s Peetou. Který
mimochodem taky zjevně nechce být spárovaný se mnou.
V uších mi pořád zní Peetův hlas. Ona o tom nemá ani tušení.
Neví, jaký dojem umí vyvolat. Očividně mě chtěl ponížit. Určitě. Ale
zároveň ve mně hlodá pochybnost, jestli se nakonec přece jen
nejednalo o poklonu. Třeba tím měl na mysli, že jsem svým
způsobem přitažlivá. Je divné, jak moc si mě všímal. Například jakou
pozornost věnoval mému lovu. A on mi taky nebyl tak lhostejný, jak
jsem si představovala. Ta mouka. To zápasení. Nepřestávala jsem
sledovat toho chlapce s chlebem.
Je skoro deset hodin. Čistím si zuby a opět si uhlazuji vlasy. Zlost
na chvíli přemohla mou nervozitu ze setkání s ostatními splátci, ale
nyní cítím, jak ve mně opět narůstá úzkost. Ve chvíli, kdy se
setkávám s Cetkií a Peetou u výtahu, se přistihuji, že si koušu nehty.
Okamžitě přestávám.
Tréninkové místnosti jsou v podzemních podlažích budovy.
V luxusním výtahu nám sestup netrvá ani minutu. Dveře se otvírají do
obrovské tělocvičny plné různých zbraní a překážkových drah.
Ačkoliv ještě není deset, přicházíme jako poslední. Ostatní splátci
stojí nervózně v kruhu. Všichni mají ke košilím připíchnutý čtvereček
látky s číslem svého kraje. Zatímco mi někdo připíná na záda
dvanáctku, rychle se rozhlížím. Peeta a já jsme jediní ve shodných
úborech.
Jakmile se připojujeme ke kruhu, vysoká vrchní trenérka Atala
s atletickou postavou začíná uprostřed kruhu vysvětlovat rozvrh
výcviku. Odborníci na jednotlivé disciplíny zůstanou u svých
stanovišť. Můžeme se mezi nimi volně pohybovat podle instrukcí
našich rádců. U některých stanovišť se probírají techniky přežití,
u jiných zase boj. Cvičné souboje mezi splátci jsou zakázané. Pokud
budeme potřebovat trénovat s partnerem, jsou nám k dispozici
asistenti.
Když Atala začíná předčítat seznam stanovišť, mimoděk přejíždím
očima po ostatních splátcích. Tohle je první chvíle, kdy stojíme tak
blízko u sebe a v prostých šatech. Má beznaděj stoupá. Skoro všichni
chlapci a nejméně polovina dívek mě převyšuje, ačkoliv řada z nich
nebyla nikdy pořádně živena. Je to vidět na jejich kostech, kůži i na
prázdném pohledu v očích. Možná jsem od přírody drobnější, ale
celkově mi vynalézavost mé rodiny v této oblasti dává jistou výhodu.
Stojím rovně, a přestože jsem hubená, mám docela sílu. Maso a
bylinky z lesa v kombinaci s námahou, kterou bylo třeba vyvinout
k jejich získání, mi daly lepší fyzičku, než má většina ostatních.
Výjimkou jsou soutěžící z bohatších krajů – dobrovolníci, kteří
byli pro tuto chvíli živeni a trénováni po celý život. To se obvykle
týká splátců z Prvního, Druhého a Čtvrtého kraje. Přísně vzato je
proti pravidlům, pokud někdo cvičí splátce, než dorazí do Kapitolu,
ale stává se to každým rokem. Ve Dvanáctém kraji jim říkáme
profesionální splátci, nebo jenom profíci. A ať se to člověku líbí nebo
ne, vítězem bude jeden z nich.
Nepatrná výhoda, kterou jsem měla při příchodu do Výcvikového
centra, se podle všeho v přítomnosti ostatních soutěžících rozplývá.
Další splátci na nás nežárlili proto, že bychom byli nějak úžasní, ale
kvůli našim skvělým vizážistům. Teď nevidím v pohledech
profesionálních splátců nic než opovržení. Všichni z nich jsou jistě
o dvacet až padesát kilogramů těžší než já. Vyzařuje z nich arogance
a krutost. Jakmile nám Atala dává rozchod, okamžitě míří k těm
nejhroznějším zbraním a obratně si s nimi pohrávají.
Zrovna přemítám o tom, jaké mám štěstí, že umím rychle utíkat,
když tu mi Peeta sahá na ruku a já nadskakuji. Je stále vedle mě,
přesně podle Haymitchových pokynů. Střízlivě se na mě dívá. „Kde
bys chtěla začít?“
Ohlížím se na profesionální splátce, kteří se předvádějí a zjevně
chtějí zastrašit konkurenty. Pak se dívám na ostatní, podvyživené děti,
které roztřeseně berou poprvé do ruky nůž nebo sekeru.
„Možná bychom mohli uvázat pár uzlů,“ říkám.
„Máš pravdu,“ přikyvuje Peeta. Přecházíme k prázdnému
stanovišti. Zdejšího instruktora podle všeho těší, že má nějaké žáky.
Mám dojem, že lekce ve vázání uzlů nejsou zrovna hitem Hladových
her. Jakmile instruktor zjišťuje, že vím něco o stražení ok, ukazuje
nám jednoduchou, účinnou past, která umí chytit člověka za nohu a
vytáhnout ho do koruny stromu. Soustředíme se na tuto dovednost
zhruba hodinu, dokud si ji oba neosvojíme. Pak se přesunujeme
k maskování. Peeta si podle všeho tuto lekci doopravdy užívá, roztírá
si po bledé pokožce směs bláta, hlíny a šťávy z různých bobulí a
splétá si masky z lián a listů. Trenér u maskovacího stanoviště je
z jeho díla nadšený.
„Zdobím dorty,“ přiznává Peeta.
„Dorty?“ opakuji. Zrovna jsem pozorovala chlapce z Druhého
kraje, který na vzdálenost patnácti metrů proklál oštěpem srdce
figuríny. „Jaké dorty?“
„Doma. Dorty s polevou, v pekárně,“ vysvětluje.
Má na mysli ty, které vystavují ve výloze. Krásné dorty zdobené
květinami a dalšími věcmi z polevy. Jsou určené k narozeninám nebo
na Nový rok. Prim mě cestou přes náměstí vždycky táhne k pekařství,
abychom si je prohlédly, ačkoliv si nikdy nebudeme moct něco
podobného dovolit. Ve Dvanáctém kraji bývá ovšem málo příležitostí
obdivovat něco krásného, a tak Prim nechci kazit potěšení.
Prohlížím si pozorněji vzor na Peetově paži. Střídavé pruhy světlé
a tmavé barvy připomínají hru slunečního světla dopadajícího přes
listoví stromů. Přemítám, jak to asi ví, protože pochybuji, že byl
někdy za plotem. Dokázal to snad odvodit z té poničené staré jabloně
na jejich zadním dvorku? To celé – jeho umění, ty nedostupné dorty i
chvála odborníka na maskování – mi leze na nervy.
„Moc hezké. Kéž bys mohl někoho uzdobit k smrti,“
poznamenávám.
„Jen se nepovyšuj. Nikdy nevíš, na co můžeš v aréně narazit.
Řekněme, kdyby byla jako gigantický dort…,“ začíná Peeta.
„Takže se přesuneme dál,“ skáču mu do řeči.
Další tři dny se s Peetou tiše přesunujeme od jednoho stanoviště
k druhému. Učíme se některé cenné dovednosti, od rozdělávání ohně
přes vrhání nožem až po stavbu přístřeší. Přes Haymitchův pokyn,
abychom se tvářili jako průměrní soutěžící, Peeta vyniká v zápase a já
procházím bez mrknutí oka testem jedlých rostlin. Držíme se však
stranou od lukostřelby a zvedání činek, abychom si něco ušetřili na
soukromé vystoupení.
Tvůrci her se objevili jen první den. Přibližně dvacet mužů a žen
oblečených do tmavě nachových hábitů. Sedí na vyvýšeném ochozu
kolem tělocvičny, někdy se procházejí mezi námi, aby si nás mohli
prohlédnout zblízka, a zapisují si nějaké poznámky, ale většinou se
věnují nekonečné hostině, kterou pro ně avoxové vystrojují, a nás si
vůbec nevšímají. Zdá se ale, že přece jen sledují splátce z Dvanáctého
kraje. Několikrát zvedám pohled a všímám si, že se na mě někdo
z nich dívá. Během našich obědů si také povídají s trenéry. Při
návratu je vidíme všechny sdružené pohromadě.
Snídaně a večeře se podávají na našem patře, ale oběd všichni jíme
v jídelně vedle tělocvičny. Chody jsou rozmístěné na vozíkách po
obvodu místnosti a musíme se obsluhovat sami. Profesionální splátci
se většinou halasně shlukují u jednoho stolu, jako by dávali najevo
svou nadřazenost, dokazovali si, že se navzájem nebojí, a nás ostatní
nepovažovali za hodna zmínky. Většina ostatních splátců sedí
o samotě jako ztracené ovce. Nikdo s námi nepromluví ani slovo.
Jíme s Peetou společně, a protože nám to Haymitch neustále důrazně
připomíná, snažíme se spolu přátelsky hovořit.
Najít téma není snadné. Hovory o domovu jsou bolestné. Hovory
o momentální situaci nesnesitelné. Jednoho dne Peeta vyprazdňuje
koš na chléb a ukazuje, jak se organizátoři snaží kombinovat druhy
z jednotlivých krajů s kvalitním kapitolským chlebem. Bochník ve
tvaru ryby a se zeleným nádechem mořských řas Čtvrtého kraje.
Srpek měsíce ozdobený semínky z Jedenáctého kraje. Ačkoliv je
vyroben ze stejné hmoty, daří se mu nějak vypadat mnohem chutněji
než ty ošklivé kapkovité sušenky, které se normálně prodávají doma.
„A to je všechno,“ říká Peeta a vrací chleby do košíku.
„Rozhodně toho víš hodně,“ podotýkám.
„Jenom o chlebu,“ krčí rameny. „Dobře, teď se zasměj, jako bych
řekl něco vtipného.“
Oba předvádíme poměrně přesvědčivý smích a nedbáme na upřené
pohledy ostatních v místnosti.
„Tak. Já se budu příjemně usmívat a ty mluv,“ říká Peeta.
Haymitchův pokyn, abychom se k sobě chovali přátelsky, nás oba
unavuje. Od chvíle, kdy jsem za sebou zabouchla dveře, se mezi námi
vznáší chlad. Máme ale své rozkazy.
„Už jsem ti někdy vyprávěla, jak mě honil medvěd?“ ptám se.
„Ne, ale zní to skvěle,“ říká Peeta.
Snažím se nasadit zaujatý výraz a vzpomínám na pravdivou
historku, jak jsem pošetile zpochybnila právo černého medvěda na
hnízdo lesních včel. Peeta se směje a klade otázky přesně ve
správných místech. Je v tom mnohem lepší než já.
Druhý den, když se pokoušíme zvládnout vrhání oštěpů, mi šeptá:
„Myslím, že máme fanouška.“
Házím oštěp – mimochodem, nejsem v tom zase tak špatná, pokud
nemusím dohodit daleko – a vidím, že kousek za námi stojí drobná
dívka z Jedenáctého kraje a sleduje nás. Je to ta dvanáctiletá holčička,
která mi vzrůstem tolik připomíná Prim. Zblízka vypadá na deset. Má
jasné, tmavé oči a hedvábně snědou kůži, stojí mírně na špičkách,
s pažemi nepatrně oddálenými od těla, jako by byla připravena při
sebemenším zvuku vzletět. Je nemožné si při pohledu na ni nevybavit
nějakého ptáka.
Beru další oštěp a Peeta vrhá svůj. „Mám dojem, že se jmenuje
Routa,“ dodává tiše.
Koušu se do rtu. Routa je drobná, žlutě kvetoucí bylinka, která
roste na Louce. Routa. Primulka.
„Co s tím můžeme dělat?“ ptám se ho drsněji, než jsem zamýšlela.
„Nic,“ odpovídá. „Můžeme si jenom povídat.“
Když o něm teď vím, je těžké si toho dítěte nevšímat. Připojuje se
k nám u různých stanovišť. Podobně jako já zná bylinky, rychle šplhá
a dobře míří. Při střelbě z praku zasáhne pokaždé cíl. Co ale svede
prak proti stokilovému obrovi s mečem?
Zpátky na patře Dvanáctého kraje se nás Haymitch s Cetkií během
snídaně i večeře vyptávají na každý okamžik dne. Co jsme dělali, kdo
nás sledoval, jak si vedou ostatní splátci. Cinna s Portií se jídel
neúčastní, takže tu není nikdo, kdo by uklidňoval horké hlavy. Ne že
by se Haymitch s Cetkií hádali. Zdá se, že jdou za společným cílem,
aby nás co nejlépe připravili. Neustále nás zahrnují pokyny, co
bychom měli a naopak neměli dělat během výcviku. Peeta je
trpělivější, ale mně to leze krkem a jsem čím dál mrzutější.
Když druhého dne konečně odcházíme do postele, Peeta zahučí:
„Někdo by měl Haymitchovi dát panáka.“
Vyluzuji zvuk, který je na půli cesty mezi odfrknutím a smíchem.
Pak se zarážím. Je to nápor na mou mysl – navzdory předstírání, že
jsme přátelé, se snažím nezapomenout, jaká je skutečnost. Až se
ocitneme v aréně, budu aspoň vědět, kde si stojím. „Nech toho.
Nechci nic hrát, když není nikdo nablízku.“
„Dobře, Katniss,“ říká unaveně. Od té doby spolu mluvíme jen
před lidmi.
Třetího dne výcviku nás začínají vyvolávat od oběda
k soukromému vystoupení před tvůrci her. Kraj po kraji, nejprve
chlapec, poté dívka. Dvanáctý kraj je jako vždy odsouzen k tomu, že
přijde na řadu jako poslední. Zdržujeme se v jídelně, protože nás
nenapadá, kam jinam bychom mohli jít. Nikdo se k nám nevrací.
Místnost se vyprazdňuje a tlak, abychom se na sebe tvářili přátelsky,
se snižuje. Když volají Routu, zůstáváme o samotě. Sedíme mlčky,
dokud neposílají pro Peetu. Zvedá se ze židle.
„Nezapomeň na to, co Haymitch říkal o házení těžkých předmětů.“
Ta slova mi vyklouzávají z úst, než je stačím zadržet.
„Díky, nezapomenu,“ odpovídá. „A ty… dobře miř.“
Přikyvuji. Nevím, proč jsem vůbec něco řekla, ačkoliv pokud bych
měla zemřít, byla bych raději, kdyby vyhrál Peeta, než někdo
z ostatních. Bylo by to lepší pro náš kraj, pro mou matku i pro Prim.
Zhruba po čtvrthodině volají mé jméno. Uhlazuji si vlasy,
narovnávám ramena a kráčím do tělocvičny. Okamžitě je mi jasné, že
jsem v maléru. Tvůrci her tu sedí už příliš dlouho. Museli přetrpět
třiadvacet dalších vystoupení. Většina z nich taky vypila příliš mnoho
vína. Víc než cokoliv jiného chtějí jít konečně domů.
Nemohu dělat nic jiného, než pokračovat podle plánu. Jdu ke
stanovišti lukostřelby. Ach, ty zbraně! Celé dny mě svrběly dlaně.
Jsou tu luky vyrobené ze dřeva, plastu, kovu i z materiálů, jaké
nedokážu ani pojmenovat. Šípy s pírky seřazenými do bezchybně
rovnoměrných řad. Vybírám si luk, napínám jej a beru si přes rameno
odpovídající toulec se šípy. Je tu řada terčů, ale připadá mi příliš
svazující. Obvyklé býčí oči a lidské postavy. Kráčím do středu
tělocvičny a vybírám si první terč. Figurínu používanou ke cvičení
vrhání nožů. Jakmile natahuji tětivu, vím, že je cosi v nepořádku.
Tětiva je tužší než ta, jakou používám doma. Šíp je méně ohebný.
Míjím figurínu o několik centimetrů a přicházím o tu trochu
pozornosti, kterou se mi podařilo vyvolat. Zahanbeně odcházím
zpátky k býčímu oku. Střílím stále znovu, dokud neznámou zbraň
dokonale nezvládám.
Znovu uprostřed tělocvičny zaujímám původní pozici a tentokrát
můj šíp zasahuje figurínu přímo do srdce. Následně přesekávám
šípem provaz, který drží pytel s pískem určený k boxování, a pytel se
po dopadu na zem otvírá. Aniž bych se zastavila, dělám kotoul přes
rameno, zvedám se na jedno koleno a plynulým pohybem vysílám šíp
do jednoho ze zavěšených světel vysoko nad podlahou tělocvičny. Ze
světla se snáší k zemi sprška jisker.
Je to skvělý zásah. Otáčím se k tvůrcům her. Několik na mě uznale
kývá, ale většina se soustředí na pečené sele, které jim právě donesli
na hodovní stůl.
Popadá mě vztek. V sázce je můj život a oni nemají ani dost
slušnosti, aby mi věnovali pozornost. Raději si prohlížejí mrtvé sele.
Zrychluje se mi tep a cítím, jak se mi do obličeje hrne krev. Bez
přemýšlení vytahuji z toulce další šíp a vysílám jej přímo ke stolu
tvůrců her. Slyším poplašené výkřiky a lidé polekaně uskakují. Šíp
zasahuje jablko zastrčené v tlamě selete a přišpendluju je ke stěně za
ním. Všichni na mě nevěřícně zírají.
„Děkuji vám za pozornost,“ říkám. Pak se mírně ukláním a kráčím
rovnou k východu, aniž by mě propustili.
2024 ©