Hvězdný prach - Epilog

EPILOG
V němž můžeme najít řadu zakončení
***
Mnozí považovali den, kdy se lady Una, dávno ztracená a oplakaná (neboť byla uloupena
jako dítě čarodějnicí), vrátila do království v horách, za jeden z největších dní v historii
Stormholdu. Oslavy a ohňostroje a radovánky (oficiální i jiné) trvaly celé týdny poté, co procesí
vedené třemi slony přineslo paní v nosítkách na hrad. Radost obyvatel Stormholdu a jeho držav
však vzrostla mírou neslýchanou, když lady Una oznámila lidu, že během doby, kdy byla pryč,
porodila syna. Ten, v nepřítomnosti posledních dvou bratří, s největší pravděpodobností také
mrtvých, je dalším dědicem trůnu. Jak se jim svěřila, již nyní nosí na krku Moc Stormholdu. On a
jeho nevěsta brzy přijdou, i když lady Una nemohla termín jejich příchodu blíže upřesnit, což ji,
jak se zdálo, dost zlobilo. Zatím, v jejich nepřítomnosti, bude ona, lady Una, vládnout na
Stormholdu jako regentka.
Což také dělala, a dělala to dobře. Državy na hoře Huon a kolem pod její vládou prosperovaly
a vzkvétaly.
Trvalo další tři roky, než dva poutníci, uprášení a utrmácení, vstoupili do města Cloudsrange v
nižší krajích stormholdského panství, pronajali si pokoj v místním hostinci a poslali si pro horkou
vodu a plechovou vanu. Zůstali několik dní a povídali si s ostatními hosty a zákazníky. Poslední
večer jejich pobytu žena s vlasy tak světlými, že vypadaly téměř bílé, a s drobnou vadou chůze,
pohlédla na muže a řekla: „Nuže?“
„Nuže,“ odvětil, „rozhodně to vypadá, že matka vládne velice dobře.“
„Stejně jako bys to dokázal ty, kdybys usedl na trůn.“
„Možná. A rozhodně to tu vypadá jako velice příjemné místo - jednou. Ale je ještě tolik míst,
které jsme neviděli. Tolik lidí, s nimiž jsme se ještě nepotkali. A to nemluvím o nepravostech,
které je třeba napravovat, o zlosynech, jež je třeba přemoci, zajímavých věcech, jež je třeba
vidět. Ale ty mi určitě rozumíš.“
Usmála se. „No, aspoň se nebudeme nudit. Ale měli bych aspoň nechat tvé matce zprávu.“
A tak se stalo, že pomocník hostinského přinesl lady Uně list papíru. Byl zapečetěný voskem
a lady Una mladíka ohledně těch pocestných - muže a jeho manželky - dopodrobna
vyzpovídala, než pečeť rozlomila a dopis přečetla. Byl adresován jí a po úvodních pozdravech v
něm stálo:
Byli jsme nevyhnutelně zdrženi světem. Očekávej nás, až nás uvidíš.
S tím, jelikož stejně nemohla nic dělat, se lady Una musela spokojit.
Trvalo ještě dalších pět let, než se oba tuláci konečně nadobro vrátili do horské pevnosti. Byli
zaprášení a unavení a jejich oblečení bylo jeden cár. V první chvíli byli považováni za
vagabundy a pobudy a teprve, když mladý muž ukázal topas, jenž mu visel na krku, poznali v
něm jediného syna lady Uny.
Korunovace a následné oslavy trvaly skoro celý měsíc. Poté se osmdesátý druhý lord ze
Stormholdu dal do vládnutí. Rozhodoval co nejméně, ale všechna jeho rozhodnutí byla moudrá,
i když jejich moudrost někdy nebyla v daném okamžiku zjevná. Byl zdatný v bitvách, přestože
měl levou ruku zjizvenou a zchromenou, a byl vynikající stratég. Dovedl své lidi k vítězství nad
Severskými skřety, kteří uzavřeli cestujícím průsmyky, a zajistil trvalý mír mezi Orly z Vysokých
útesů, mír, jenž trvá do dnešních časů.
Jeho manželka, lady Yvaine, byla plavovlasá žena z dalekých krajů (nikdo přesně nevěděl,
kterých). Když tenkrát přišli na Stormhold, vybrala si pro sebe pokoje v jedné z nejvyšších věží
pevnosti, pokoje, které už dlouho nikdo neužíval. Jejich střecha se zřítila zároveň s kusem skály
nejméně před tisícem let. Nikdo tam nechtěl bydlet, protože byly otevřené k nebi a měsíc a
hvězdy nad nimi zářily v řídkém horském vzduchu tak jasně, že se zdálo, jako by stačilo
natáhnout ruku a uchopit je do dlaně.
Tristran a Yvaine spolu byli velice šťastni. Ne věčně, protože Čas, ten zloděj, odnáší všechny
věci do svého zaprášeného skladiště, ale byli spolu šťastni hodně dlouho. A pak přišla v noci
Smrt a pošeptala své tajemství do ucha osmdesátého druhého pána na Stormholdu. Ten kývl
svou šedivou hlavou a už víc nepromluvil. Lidé odnesli jeho ostatky do Síně předků, kde leží
dodnes.
Po Tristranově smrti tvrdili někteří, že byl členem Společenstva zámku a že jeho zásluhou
byla potlačena moc Unseelieského dvora. Pravda o tom, jako o mnoha dalších věcech, však
zemřela s ním a nikdy nebyla potvrzena, ani zamítnuta.
Yvaine se stala paní na Stormholdu. A byla lepším vládcem, v dobách míru i v dobách
válečných, než se kdo odvažoval doufat. Nestárla jako její manžel a oči měla pořád tak modré a
vlasy tak zlatě bílé a - jak svobodní občané Stormholdu měli občas možnost zakusit - povahu tak
nezkrotnou jako v ten den, kdy ji Tristran poprvé spatřil na pasece u jezera.
Dodnes při chůzi kulhá, třebaže nikdo na Stormholdu by se o tom za nic nezmínil, stejně jako
se nikdo neodváží cokoliv poznamenat o tom, jak se jejich paní třpytí a jak ve tmě září.
Říkají, že každý večer, když jí to státní povinnosti dovolí, vystoupí sama na nejvyšší místo v
paláci a stojí tam hodiny a hodiny bez ohledu na ledové horské větry. Nemluví, jen se dívá
vzhůru k nebi a smutnýma očima sleduje pomalý tanec nespočetných hvězd