Hvězdný prach- KAPITOLA 10

Napsal Niletka.blogerka.cz (») 8. 6. 2011 v kategorii Hvězdný prach - Neil Gaiman, přečteno: 727×

KAPITOLA DESÁTÁ
Hvězdný prach
***
Občas lidé moudře pronesou, že přehlédnout něco velkého a zřejmého je stejně snadné jako
přehlédnout něco drobného a titěrného, a že ty velké věci, jež přehlédneme, mohou způsobit
velké problémy.
Tristran Thorn se, po druhé od té doby, co byl před osmnácti lety počat, přiblížil k mezeře ve
zdi od elfí strany. Hvězda kulhala vedle něho. Hlava se mu točila z vůní a zvuků rodné vsi a
srdce mu bušilo. Přistoupil k průrvě a zdvořile kývl na pozdrav oběma hlídačům. Poznal je: ten
mladší, co znuděně přešlapoval z nohy na nohu a usrkával z korbele (podle Tristranova názoru v
něm určitě byl nejlepší ležák pana Bromiose), byl Wystan Pipin, kdysi Tristranův spolužák, i když
nikdy kamarád. Ten starší, který podrážděně potahoval z vyhaslé dýmky, nebyl nikdo jiný než
Tristranův bývalý zaměstnavatel u Pondělka a Browna, vážený pan Jerome Ambrose Brown.
Muži stáli zády k Tristranovi a Yvaine a hleděli rezolutně směrem do vesnice, jako by považovali
sledování příprav na trh tam venku na louce za cosi hříšného.
„Dobrý večer,“ pozdravil je tedy zdvořile. „Dobrý večer, Wystane. Pane Browne.“
Muži sebou škubli leknutím. Wystan si polil pivem náprsenku, pan Brown zvedl svůj kyj a
namířil jím nervózně proti Tristranovu hrudníku. Wystan položil pivo, zvedl svůj kyj a zahradil jím
průrvu ve zdi.
„Zůstaňte, kde jste!“ přikázal pan Brown a mával kyjem, jako by Tristran byl divoké zvíře, jež
se na něj může každým okamžikem vrhnout.
Tristran se zasmál. „Copak mě nepoznáváte? Tristran Thorn, znáte mě přece odmalička.“
Ale pan Brown, který byl, jak Tristran věděl, velitelem a nejstarším členem stráží, kyj
nesklonil. Prohlédl si Tristrana od hlavy dolů a zpět, od rozcuchaných vlasů až k sešlapaným
hnědým botám. Pak upřel pohled na Tristranův osmahlý obličej a odfrkl si. „No a co, i kdybys byl
ten ňouma Thorn, nevidím důvod, proč bych vás měl pouštět dovnitř. Jsem tady od toho, abych
zeď hlídal, ne?“
Tristran zamžikal. „Já jsem také hlídával,“ prohlásil, „a vím, že neexistuje žádný předpis o
tom, že by se neměli pouštět lidé dovnitř. Jen ven z vesnice je to zakázáno.“
Pan Brown zvolna kývl. Pak řekl, jako když člověk mluví s idiotem: „A když teda jsi Tristran
Thorn - což se mi stejně moc nezdá, protože nevypadáš ani trochu jako on a mluvíš taky úplně
jinak - kolik lidí, za všechny ty roky, co jsi tu žil, kolik lidí prošlo dírou ze strany od louky, co?“
„No, pokud já vím, tak nikdo.“
Pan Brown se usmál stejným úsměvem, jaký užíval vždycky, když krátil Tristranovi mzdu za
pětiminutové zpoždění. „Přesně tak,“ přikývl. „Neexistuje žádný předpis, protože ho nebylo
třeba. Nikdo nikdy z tamté strany nechodí. A pokud jsem já ve službě, nikdo taky neprojde. A teď
zmizte, než tě vezmu tou holí po hlavě.“
Tristran byl šokovaný. „Když pomyslím na to, že jsem prošel... no, vším, čím jsem prošel, aby
mě tu nakonec vyhazoval nějaký nafoukaný šestákový hokynář a takový moula, který ode mě
opisoval v dějepise...“ začal, ale Yvaine se dotkla jeho paže a řekla: „Tristrane, nerozčiluj se,
pojď, ono se to vyřeší. Přece se nebudeš bít s vlastními lidmi.“
Tristran neřekl nic. Pak se otočil a beze slova spolu odcházeli po svahu na louku. Všude
kolem nich lidé a všelijaké bytosti připravovali trh - stavěli stánky, věšeli fáborky a přejížděli sem
a tam s nejrůznějšími vozíky. A Tristrana náhle zavalila vlna čehosi, co připomínalo tesknotu po
domově, ale tesknotu, jež sestávala ze stejných dílů toužení a zoufalství, pocit, že by bylo lepší,
kdyby tohle byli jeho vlastní lidé, neboť se mu zdálo, že s nimi má mnohem víc společného než
s těmi nanicovatými vesničany ze Zdi ve vlněných kabátech a botách s podkůvkami.
Zastavili se a pozorovali drobounkou kulatou ženičku, jak zápolí se svým stánkem. Tristran jí
bez vyzvání začal pomáhat, přenášel z dvoukoláku do stánku těžké krabice, lezl po žebříku a
rozvěšoval na větve blízkého stromu rozmanité fáborky, vybaloval těžké skleněné karafy a
džbány (všechny uzavřené velikými začernalými zátkami, zapečetěné stříbrnavým voskem a
naplněné pomalu se vlnícím barevným kouřem) a rozmisťoval je na police. Zatímco on a
trhovkyně pracovali, Yvaine seděla opodál na pařezu a svým tichým čistým hlasem jim zpívala
písně vzdálených hvězd i písničky obyčejných lidí, jež zaslechla a naučila se za svého
pozemského putování.
Než byl stánek připraven na ráno a práce skončena, svítily už po celé louce lucerny. Žena
trvala na tom, že jim dá aspoň najíst. Yvaine ji jen stěží dokázala přesvědčit, že nemá hlad, ale
Tristran s nadšením pojedl všechno, co mu předložila, ba, což u něho bylo nezvyklé, vypil
pořádný díl sladkého kanárského vína ze skleněné karafy na stolku. Tvrdil, že není silnější než
čerstvě vymačkaná šťáva z hroznů a že na něho ani v nejmenším nepůsobí. Když jim však žena
nabídla, aby se vyspali na plácku za jejím vozem, usnul Tristran opilecky dřív, než složil hlavu do
trávy. Byla jasná, chladná noc. Hvězda seděla vedle spícího hocha, jenž byl kdysi jejím
žalářníkem a později druhem na cestách, a přemýšlela, kam se poděla její nenávist. Necítila se
ospalá.
V trávě za ní něco zašustilo. Vedle ní náhle stála tmavovlasá žena a společně se dívaly na
spícího Tristrana.
„Pořád má v sobě cosi z myšáka,“ poznamenala žena. Měla špičaté, trochu kočičí uši a
nevypadala o moc starší než Tristran. „Někdy uvažuju, jestli ta čarodějnice mění lidi ve zvířata,
nebo prostě najde to zvíře v nás a osvobodí je. Možná i ve mně je cosi, co je svou podstatou
pestrobarevný pták. Hodně jsem o tom přemýšlela, ale dosud jsem nedospěla ke konečnému
rozhodnutí.“
Tristran cosi ze sna zamumlal a obrátil se. Pak začal tiše chrápat.
Žena ho obešla a posadila se z jeho druhé strany. „Vypadá dobrosrdečně,“ řekla.
„Ano,“ připustila hvězda, „myslím, že je.“
„Měla bych tě varovat,“ začala zase po chvíli žena. „Pokud vyjdeš z Elfie do... tam...“ a
ukázala štíhlou rukou ke Zdi, „...změníš se - pokud jsem to dobře pochopila - v to, co jsi pro
tamten svět: studená, mrtvá věc spadlá z nebe.“
Hvězda se zachvěla, ale neřekla nic. Natáhla se přes spícího Tristrana a dotkla se stříbrného
řetízku, který se obtáčel ženě kolem zápěstí a kotníku a běžel kamsi do křoví a dál.
„Časem si na to zvykneš,“ řekla žena.
„Opravdu? Zvykla jste si?“ Fialkové oči se ponořily do modrých, pak se sklopily.
„Ne.“
Hvězda řetízek pustila. „Kdysi mě také přivázal na takový řetěz. Pak mě pustil a já jsem od
něho utekla. Ale našel mě a spoutal mě závazkem, jaký připoutává takové, jako jsem já,
bezpečněji, než by to dokázal jakýkoli řetěz.“
Loukou přeběhl dubnový vítr a rozvířil keře a stromy v dlouhém, mrazivém vzdechu. Žena s
kočičíma ušima pohodila černými kudrnatými vlasy z obličeje a poznamenala: „Ty máš ale ještě
jednu povinnost, že? Dřív, než tu k němu. Máš něco, co ti nepatří a co musíš předat
právoplatnému majiteli.“
Hvězda stiskla rty. „Kdo jste?“
„Řekla jsem ti přece. Jsem ten pták z maringotky. Vím, co jsi ty, a vím taky, proč čarodějnice
neměla tušení, že jsi tam. Vím, kdo tě hledá a proč tě hledá. Znám i původ toho topasu, co máš
na stříbrném řetěze kolem pasu. A protože to vím a protože vím, odkud jsi, vím také, jakou máš
povinnost.“ Naklonila se a jemnými prsty něžně odhrnula Tristranovi z obličeje pramen vlasů.
Mladík spal klidně dál.
„Nevím, jestli vám věřím. A určitě vám nedůvěřuju,“ řekla hvězda. Na stromě nad nimi zakřičel
pták. V temnotě noci to znělo velice osaměle.
„Viděla jsem ten topas u tvého pasu, když jsem byla pták,“ zvedla se žena. „Pozorovala jsem
tě, když ses koupala v řece. Poznala jsem jej.“
„Jak? Jak jste ho poznala?“ Ale tmavovlasá žena jen zavrtěla hlavou a vrátila se odkud přišla.
Jen na okamžik se zastavila a znovu pohlédla na spícího chlapce. Pak ji pohltila noc.
Pramen vlasů tvrdohlavě spadl Tristranovi zpět na tvář. Hvězda se sehnula a něžně mu je
odhrnula na stranu. Prsty přitom na chvíli spočinuly na jeho tváři. Spal.
***
Krátce po východu slunce ho probudil jezevec. Chodil po zadních nohách, měl na sobě
obnošený blankytně modrý hedvábný župan a funěl Tristranovi do ucha tak dlouho, až ospale
otevřel oči. Pak se důležitě zeptal: „Jste ňákej Thorn? Tristran toho jména?“
„Mm?“ zamručel Tristran. V ústech měl odpornou pachuť a jazyk suchý a jakoby chlupatý. Byl
by se potřeboval ještě několik hodin prospat.
„Ptají se po vás,“ oznámil jezevec. „Tam u díry. Vypadá to, že si s váma chce promluvit jedna
slečinka.“
Tristran se posadil a široce se usmál. Dotkl se spící hvězdy. Otevřela modré oči a zeptala se:
„Co je?“
„Dobré zprávy. Vzpomínáš si na Viktorii Foresterovou? Jednou nebo dvakrát jsem se o ní
cestou zmínil.“
„Ano. Nejspíš jsi o ní něco říkal.“
„Nu, jdu teď za ní. Čeká na mne u mezery.“ Zarazil se. „Podívej, no, možná bude
nejrozumnější, když zůstaneš tady. Nerad bych, aby si něco myslela nebo tak.“
Hvězda se obrátila na břicho a schovala si hlavu do paží. Neřekla už nic. Tristran usoudil, že
nejspíš zase usnula. Natáhl si boty, omyl si obličej a vypláchl si ústa v potoce a pak se vydal
klikatě loukou mezi stánky k vesnici.
To ráno měli stráž reverend Myles, vikář ve Zdi, a hostinský Bromios. Mezi nimi stála zády k
louce dívka. „Viktorie!“ zavolal Tristran radostně. Ale dívka se otočila a on viděl, že to není
Viktorie Foresterová (která, náhle si vzpomněl a to poznání ho nadchlo, má přece šedé oči.
Samozřejmě, šedé jsou. Jak si to jen mohl dovolit zapomenout?). Ale kdo by mohla být tato
mladá dáma v elegantním klobouku a s přehozem přes ramena, nedokázal říct, i když se jí oči
při pohledu na něho zalily slzami.
„Tristrane!“ zvolala. „Opravdu jsi to ty! Říkali to! Och, Tristrane! Jak jsi to mohl udělat? Jak jsi
jen mohl?“ A tu si uvědomil, kdo ta dívka musí být.
„Louisa?“ oslovil sestru. A pak: „Ty jsi ale vyrostla, co jsem byl pryč. Byla jsi nohatá žába a
teď je z tebe mladá dáma.“
Popotáhla a vysmrkala se do krajkového kapesníčku, který si vytáhla z rukávu. „A ty,“ řekla a
opatrně si otírala z tváří slzy, „z tebe se stal pačesatý oškubaný pobuda. Ale vypadá to, že jsi v
pořádku, a to je dobře. Tak pojď přece,“ netrpělivě mu pokynula aby prošel mezerou ve zdi k ní.
„Ale zeď-“ začal a trochu nejistě hleděl na kněze a na hostinského.
„Jen se neboj. Když Wystan a pan Brown včera dosloužili, odešli do hostince k Sedmé strace
a Wystan se náhodou zmínil o jejich sporu s jakýmsi vagabundem, co tvrdil, že je ty, a o tom, jak
mu zahradili cestu. Jak tobě zahradili cestu. Když se o tom dozvěděl otec, vydal se rovnou ke
Strace a tak si je tam podal a tak jim vynadal, že jsem ho ani nemohla poznat.“
„Někteří byli pro to, abychom tě pustili dovnitř hned ráno,“ přidal se vikář, „a jiní zase, ať tě
necháme venku až do poledne.“
„Ale žádný z těch, kteří tě nechtěli pustit, dnes neslouží,“ dodal pan Bromios. „Čemuž,
přiznám se, předcházelo několik šikovných organizačních přesunů v rozpisech a to v den, kdy
bych měl dohlížet na svůj stánek s občerstvením, važ si toho! Ale co, hlavně, že jsi zpátky. Tak
pojď dovnitř.“ Napřáhl ruku a Tristran ji nadšeně uchopil. Pak si potřásl rukou i s vikářem.
„Tristrane,“ řekl vikář, „předpokládám, že jsi na svých cestách viděl mnoho zvláštních věcí.“
Tristran chvíli uvažoval. „Nejspíš ano.“
„Tak to musíš příští týden přijít na faru. Dáme si čaj a budeš mi o tom všem vyprávět. Hned,
jak se trochu usadíš. Co ty na to?“ A Tristran, který měl vždy před vikářem trochu trému, jen
přikývl.
Louisa si poněkud teatrálně povzdechla a vyrazila svižně k Sedmé strace. Tristran běžel po
kočičích hlavách za ní a pak společně kráčeli do vsi.
„Jsem ze srdce rád, že tě zase vidím, sestřičko.“
„Víš, jakou jsme o tebe měli všichni starost?“ plísnila ho. „Lítáš si bůhvíkde. Ani jsi mě
nevzbudil, když jsi odcházel. Otec se mohl strachem o tebe zbláznit. O Vánocích, když jsi tu
nebyl, když jsme dojedli husu a pudink, vytáhl otec portské a připil nepřítomným přátelům a
matka vzlykala jako dítě, tak jsem samozřejmě brečela taky, a pak začal otec smrkat do svého
nejlepšího kapesníku a babička a děda Hempstockovi trvali na tom, že budeme rozbalovat
vánoční štěstíčka a předčítat si ty legrační moudra v nich, a to jen všechno zhoršilo a... Musím ti
říct, Tristrane, žes nám tedy úplně zkazil Vánoce.“
„To je mi líto. A co děláme teď? Kam vlastně jdeme?“
„K Sedmé strace. Myslela jsem, že je ti to jasné. Pan Bromios řekl, že můžeš použít jeho
obývací pokoj. Je tam někdo, kdo s tebou potřebuje mluvit.“ Víc už neřekla, protože byli u
hospody. Uvnitř byla řada tváří, jež Tristran poznal, někteří lidé mu kývli na pozdrav případně se
na něj usmáli nebo neusmáli. Prodral se davem a pak vystoupil po úzkém schodišti za barem do
horního patra. Louisa šla pořád s ním. Dřevěná podlaha jim vrzala pod nohama.
Louisa se na něho zachmuřeně podívala. A pak se jí roztřásl dolní ret a k Tristranovu
překvapení se mu vrhla kolem krku a objala ho tak těsně, až nemohl dýchat. Potom beze slova
utekla dolů.
Zaklepal na dveře obývacího pokoje a vešel. Místnost byla vyzdobená spoustou neobvyklých
předmětů, starobylými soškami a hliněnými květináči. Na stěně visela hůl obtočená
břečťanovými listy, tedy vlastně dovedně tepanými tmavými plechovými plátky, jež vypadaly jako
břečťan. Až na tu výzdobu se mohlo jednat o obývací pokoj kteréhokoliv starého mládence, který
nemá moc času na obývání. Z nábytku tam byla malá pohovka, nízký stůl, na němž ležela
ohmataná kniha kázání Laurence Sterna vázaná v kůži, pianoforte, několik kožených křesel... A
v jednom z těch křesel seděla Viktorie Foresterová.
Tristran k ní pomalu a vážně přistoupil a pak poklekl na jedno koleno, stejně jako si tehdy
dávno před ní klekl do bláta venkovské cesty.
„Ale to ne, prosím tě, ne,“ zamumlala rozpačitě. „Prosím tě, vstaň. Posaď se sem, vedle mě.
Tam na tu židli. Tak, to je lepší.“ Ranní slunce prosvěcovalo krajkovými záclonami a ozařovalo
zezadu její kaštanové vlasy. Vypadalo to, jako by měla obličej zarámovaný do zlata. „To se
podívejme, stal se z tebe dospělý mužský. A co to máš s rukou? Co se ti stalo?“
„Spálil jsem se.“ vysvětlil. „Oheň.“
Na to neodpověděla, vlastně neřekla vůbec nic, ne hned. Jen se na něho dívala. Pak se
opřela a hleděla přímo před sebe, na tu hůl na stěně a na ten plechový břečťan, nebo možná na
některou z roztodivných sošek pana Bromiose, a řekla: „Musím ti říct spoustu věcí, Tristrane, a
nebude to snadné. Byla bych ráda, kdybys mě nepřerušoval, dokud neskončím. Tak: za prvé, a
to je asi nejdůležitější, se ti musím omluvit. To moje hloupost, moje pitomost, tě vyhnaly z domu.
Myslela jsem, že žertuješ... ne, tak to nebylo. Myslela jsem, že jsi příliš zbabělý, příliš nedospělý,
abys chtěl něco z těch bláhových řečí opravdu uskutečnit. Až když jsi odešel a dny plynuly a ty
ses nevracel, uvědomila jsem si, že jsi to myslel vážně. Jenže už bylo pozdě. Musela jsem žít...
den za dnem... s myšlenkou, že jsem tě možná poslala na smrt.“
Pořád hleděla upřeně na jedno místo a Tristran měl pocit, ba jistotu, že si tenhle rozhovor za
jeho nepřítomnosti tisíckrát opakovala. Proto nesměl nic říkat. Už tak to pro Viktorii Foresterovou
bylo obtížné, a kdyby ji přerušil, nedokázala by svou roli odříkat.
„A ani jsem k tobě nebyla poctivá, ty můj ubohý obchodníčku... ale ty už vlastně nejsi příručí,
že? ...protože jsem tvou výpravu považovala ve všech směrech za bláznovství...“ Odmlčela se.
Rukama svírala dřevěná opěradla křesla, svírala je tak pevně, že jí klouby na rukou nejdříve
zčervenaly, pak zbělely. „Zeptej se mě, proč jsem tě odmítla ten večer políbit, Tristrane Thorne.“
„Měla jsi na to právo,“ řekl Tristran. „Nepřišel jsem sem, abys z toho byla smutná, Víky.
Nenašel jsem ti tvou hvězdu proto, abys byla nešťastná.“
Naklonila hlavu na stranu. „Tak ty jsi ji skutečně našel? Tu hvězdu, kterou jsme ten večer
viděli?“
„Ano. Teď je tam venku na louce. Ale udělal jsem, co jsi po mně chtěla.“
„Pak tedy pro mě udělej ještě jedno. Zeptej se mě, proč jsem tě odmítla ten večer políbit.
Předtím, když jsme byli mladší, jsem tě přece líbala.“
„Tak dobře, Víky. Proč jsi mě nechtěla ten večer políbit?“
„Protože,“ řekla, a v hlase měla při tom úlevu, obrovskou úlevu, „protože ten den, než jsme
viděli padat tu hvězdu, mě Robert požádal o ruku. Ten večer jsem vlastně přišla do obchodu v
naději, že ho uvidím a že s ním budu mluvit a řeknu mu, že přijímám a že má přijít požádat
mého otce.“
„Robert?“ zeptal se Tristran a v hlavě mu zmateně vířilo.
„Robert Pondělek. Pracoval jsi v jeho obchodě.“
„Pan Pondělek?“ opakoval Tristran. „Ty a pan Pondělek?“
„Přesně tak.“ Nyní se dívala na něho. „A tys mě pak musel vzít vážně a běžet bůhvíkam pro
spadlou hvězdu. Dnes a denně jsem si uvědomovala, že jsem udělala něco hrozně hloupého a
špatného. Protože jsem ti slíbila svou ruku, když se vrátíš s hvězdou. Věř mi, Tristrane, byly dny,
kdy jsem popravdě nevěděla, co by bylo horší - jestli kdyby tě pro lásku ke mně zabili kdesi v
tamtěch zemích, nebo kdybys ve svém bláznovství uspěl, vrátil se s hvězdou a chtěl, abych si tě
vzala. Jistě, lidé tady mi říkali, ať si to tak neberu, že by ses tam byl stejně jednou vydal, protože
ty už jsi takový a hlavně protože jsi přece odtamtud. Ale i tak, hluboko v srdci, jsem věděla, že je
to má vina a že se jednoho dne vrátíš a budeš si na mne činit nárok.“
„Ty pana Pondělka miluješ?“ chopil se Tristran jediné věci, kterou z posledních slov vůbec
chápal.
Přikývla a vztyčila hlavu, takže její hezká bradička mířila na Tristrana. „Ale dala jsem ti slovo,
Tristrane. A to slovo dodržím, to jsem Robertovi řekla. Jsem zodpovědná za všechno, cos musel
prožít - i za tvou spálenou ruku. Jestli mě chceš, budu tvoje.“
„Mám-li být poctivý, myslím, že to já jsem zodpovědný za všechno, co jsem udělal, ne ty. A
nelituju jediného okamžiku svého putování, i když mi občas chyběla měkká postel a do nejdelší
smrti se nebudu schopen normálně podívat na obyčejnou myš. Ale, Viky, tys mi neslíbila svou
ruku, když se vrátím s hvězdou.“
„Ne?“
„Ne. Slíbila jsi mi cokoliv, po čem zatoužím.“
Viktorie Foresterová už zase seděla strnule vzpřímená a hleděla na podlahu. Na obou
bledých lících jí hořely rudé skvrny, jako by dostala políček. „Chápu dobře, že bys -“ začala, ale
Tristran ji přerušil.
„Ne, tak to není. Řekla jsi, že mi dáš, cokoliv si budu přát.“
„Ano.“
„Pak...“ Odmlčel se. „Pak si tedy přeju, aby ses provdala za pana Pondělka. Přeji si, abyste
měli svatbu co nejdřív - no, třeba ještě tenhle týden, jestli se to dá zařídit. A přeji si, abyste spolu
byli tak šťastni, jak ještě nikdo nikdy nebyl.“
Vydechla jediným dlouhým tichým a osvobozujícím výdechem. Pak pohlédla na něho. „To
opravdu chceš?“
„Vezmi si ho s mým požehnáním, a budeme vyrovnáni. A hvězda si to nespíš bude myslet
taky.“
Ozvalo se zaťukání. „Je všechno v pořádku?“ volal mužský hlas.
„Všechno je velice v pořádku,“ řekla Viktorie. „Pojď dál, Roberte. Pamatuješ si na Tristrana
Thorna, že?“
„Dobrý den, pane Pondělku,“ pozdravil Tristran a potřásl panu Pondělkovi rukou, jež byla
zpocená a vlhká. „Tak slyším, že se budete brzy ženit. Dovolte, abych vám blahopřál.“
Pan Pondělek se usmál, i když při tom spíš vypadal, jako by ho bolely zuby. Pak natáhl ruku k
Viktorii a ta vstala z křesla.
„Pokud chcete vidět tu hvězdu, slečno Foresterová...“ řekl Tristran, ale Viktorie zavrtěla
hlavou.
„Jsem moc ráda, že jste se v pořádku vrátil domů, pane Thorne. Doufám, že vás uvidíme na
naší svatbě.“
„Nic by mi neudělalo větší potěšení,“ odpověděl Tristran, ačkoliv si tím vůbec nebyl jist.
***
O normálním dni by bylo nepředstavitelné, že by byla Sedmá straka plná už před snídaní, ale
tohle byl den trhu a obyvatelé Zdi i přespolní se zde tísnili, pojídali vrchovaté talíře jehněčích
kotletek, slaniny, žampionů, smažených vajíček a jelit.
Dunstan Thorn čekal na Tristrana u baru. Když ho uviděl, vstal, šel k němu a beze slova mu
stiskl rameno. „Tak ses nám vrátil bez úrazu,“ řekl a v hlase měl pýchu.
Tristran uvažoval, jestli snad během putování nevyrostl - pamatoval si otce jako většího
muže. „Ahoj, tati. Trochu jsem si poranil ruku.“
„Matka na tebe čeká doma se snídaní.“
„Na snídani se hrozně těším. A taky na maminku, pochopitelně. Taky si musíme promluvit.“
Neboť pořád musel myslet na cosi, co řekla Viktorie Foresterová.
„Vypadáš větší,“ poznamenal otec. „A rozhodně potřebuješ k holiči.“ Dopil pivo a společně
vyšli ze Sedmé straky do slunečného rána.
Oba Thornové přelezli žebřík přes plot kolem jednoho z Dunstanových polí, a jak tak šli přes
louku, na níž si hrával jako dítě, začal Tristran hovořit o záležitosti, jež ho trápila. O otázce svého
narození. Otec mu během té dlouhé cesty ke statku odpovídal podle pravdy. Vyprávěl mu svůj
příběh, jako by to byl příběh, který se stal velice, velice dávno někomu jinému. Milostný příběh.
A pak byli doma, kde na Tristrana čekala sestra, a na sporáku a později na stole voněla
snídaně, již mu láskyplně připravila žena, kterou vždycky považoval za svou matku.
***
Madame Semele urovnala poslední z křišťálových květinek na pultě a znechuceně se
rozhlédla po tržišti. Bylo chvíli po poledni a zákazníci právě začali obcházet kolem stánků. Žádný
se zatím nezastavil u toho jejího.
„Každých devět let jich přijde míň a míň. Dej na má slova, brzo už bude trh jen vzpomínka.
Vím, budou jiné trhy a jiná tržiště. Tenhle už svou existenci pomalu končí. Nějakých padesát,
šedesát let a bude po něm nadobro.“
„Možná,“ trhla rameny služebná s fialkovýma očima, „Ale mně už to bude jedno. Tohle je
poslední trh, na kterém jsem.“
Madame Semele po ní hodila hněvivým pohledem. „Myslela jsem si, že tuhle drzost už jsem z
tebe vytloukla.“
„To není drzost,“ vysvětlila otrokyně. „Podívej se,“ zvedla stříbrný řetízek, jímž byla
připoutána. Třpytil se ve slunci, ale přesto, byl tenčí, průsvitnější než kdy dřív. Místy vypadal,
jako by byl udělaný ne ze stříbra, nýbrž z kouře.
„Co jsi s tím provedla?“ Na babizniných rtech se objevily skvrny slin.
„Nic. Nic, co jsem nedělala celých osmnáct let. Měla jsem být tvou otrokyní do toho dne, kdy
Luna ztratí svou dceru, pokud se tak stane v týdnu, kdy se sejdou dva pondělky. A můj čas
téměř vypršel.
***
Bylo po třetí hodině odpoledne. Hvězda seděla na trávě vedle stánku pana Bromiose a
hleděla přes louku na mezeru ve zdi a vesnici za ní. Občas jí některý ze zákazníků nabídl víno,
pivo nebo velkou tučnou klobásu a ona vždy odmítla. „Čekáte na někoho, má milá?“ zeptala se jí
jednu chvíli během odpoledne mladá žena příjemného vzhledu.
„Nevím. Snad.“
„Na nějakého mládence, pokud správně hádám, taková hezká osůbka.“
Hvězda kývla. „Tak nějak.“
„Jmenuji se Viktorie,“ představila se ta mladá žena. „Viktorie Foresterová.“
„Já jsem Yvaine,“ odpověděla hvězda. Pozorně si prohlédla Viktorii Foresterovou od hlavy k
patě a pak ještě jednou. „Tak vy jste ta Viktorie Foresterová. Tolik jsem o vás slyšela.“
„Myslíte mou svatbu?“ řekla Viktorie a oči jí zářily pýchou a radostí.
„Tak tedy svatba?“ zeptala se Yvaine. Rukou si sáhla k pasu a dotkla se topasu na stříbrném
řetěze. Pak se zahleděla na průrvu ve zdi a kousla se do rtu.
„Ale chudinko malá! To musí být pěkný mizera, když vás tu tak nechá čekat!“ zvolala Viktorie
Foresterová. „Proč nejdete dovnitř a nepoohlédnete se po něm?“
„Protože...“ vyhrkla hvězda a pak se zarazila. „Ano. Asi to udělám.“ Obloha nad nimi byla
pruhovaná šedými a bílými pásy mraků, jimiž prosvítaly kousky modři. „Škoda, že není venku
má matka,“ povzdychla si hvězda. „Rozloučila bych se s ní.“ A neobratně se zvedla.
Ale Viktorie nehodlala svou novou přítelkyni nechat jen tak odejít. Spustila lamentaci o
ohláškách a povolení k sňatku a speciálních oddacích listech, které uděluje jedině arcibiskup, a
jaké je štěstí, že Robert arcibiskupa zná. Z řeči vyplynulo, že svatba se má konat za šest dní, v
poledne.
Pak Viktorie zavolala na úctyhodného pána s prošedivělými skráněmi, který kouřil černý
doutník a jehož úsměv vypadal jako bolení zubů. „A tohle je Robert,“ představila ho. „Roberte, to
je Yvaine. Čeká na svého mládence. Yvaine, to je Robert Pondělek. A příští pátek, v pravé
poledne, budu já Viktorie Pondělková. Snad bys to nějak mohl použít ve svém projevu, miláčku -
že v pátek při svatební hostině se sešly dva Pondělky!“
A pan Pondělek potáhl z doutníku a řekl své nastávající, že to rozhodně zváží.
„Takže...“ zeptala se Yvaine pomalu a pečlivě při tom volila slova, „takže vy si neberete
Tristrana Thorna?“
„Ne.“
„Aha,“ odpověděla hvězda. „Dobře.“ A zase se posadila.
***
Seděla tam ještě, když Tristran o několik hodin později prošel mezerou ve zdi. Vypadal
neklidně a ustaraně, ale když ji spatřil, pookřál. „Ahoj, jak se máš?“ vzal ji za ruku a vytáhl ji
nahoru. „Bavila ses dobře, než jsem přisel?
„Ani ne.“
„Omlouvám se. Asi jsem tě přece jen měl vzít do vesnice.“
„Ne,“ vyhrkla hvězda. „Nešlo by to. Já žiju, jen pokud jsem v Elfii. Kdybych vešla do tvého
světa, zbyl by ze mne jen chladný železný kámen spadlý z nebe, dírkovaný a dolíkatý.“
Tristran se zděsil: „Ale vždyť já jsem tě tam málem vzal s sebou! Včera večer!“
„Ano,“ přikývla. „Což jen dokazuje, že jsi opravdu trouba, hlupák a... a... trdlo.“
„Tupoun,“ nabídl Tristran. „Vždycky ti dělalo radost říkat mi tupoun. A trulant.“
„Tak či tak, můžu tě ujistit, že to všechno jsi. A ještě mnohem víc. Proč jsi mě tu nechal tak
dlouho čekat? Bála jsem se, že se ti něco hrozného stalo.“
„To mě mrzí. Už tě neopustím.“
„Ne,“ prohlásila s naprostou vážností a jistotou, „už nikdy.“
Jejich ruce se našly. Procházeli ruku v ruce trhem. Začal se zvedat vítr, povíval a škubal
plátny stanů a hedvábím fáborů a pak se spustil studený déšť. Ukryli se pod plátěnou střechou
stánku s knihami. Byla tam už spousta jiných lidí a bytostí. Majitel přitáhl pod stříšku i velkou
bednu s knihami, aby nezmokly.
„Makrelové nebe, makrelové nebe, chvíli déšť a chvíli slunce z tebe,“ poznamenal nějaký muž
v černém hedvábném klobouku k Tristranovi a Yvaine. V dlani svíral právě koupenou knížečku v
červené kůži.
Tristran se usmál a kývl, a jelikož se zdálo, že déšť slábne, šli s Yvaine dál. „A řekl bych, že to
je veškeré poděkování, kterého se mi od nich kdy dostane,“ posteskl si ten muž knihkupci, který
neměl ponětí, o čem ten člověk mluví. A bylo mu to jedno.
„Rozloučil jsem se s rodinou,“ pověděl Tristran hvězdě cestou. „S otcem a s matkou - nebo
bych měl asi říct s otcovou ženou - i se sestrou Louisou. Myslím, že už se k nim nevrátím. Teď
musíme hlavně vyřešit problém, jak tě dostat zpátky na oblohu. Možná bych tam mohl jít s
tebou.“
„Nelíbilo by se ti tam,“ ujistila ho. „Tak... tak ty si tedy nebudeš brát Viktorii Foresterovou.“
„Ne,“ kývl.
„Setkala jsem se s ní. Věděl jsi, že čeká dítě?“
„Cože?“ velice ho to překvapilo.
„Myslím, že to sama ještě ani neví. Je to tak jeden, možná dva měsíce.“
„Dobrý bože. Jak to víš?“
Teď zase hvězda pokrčila rameny. „Víš, byla jsem moc šťastná, když jsem zjistila, že se
neoženíš s Viktorií Foresterovou.“
„Já taky.“
Znovu se rozpršelo, ale oni si toho nevšímali. Sevřel její dlaň ve své. „Víš,“ začala, „hvězda a
smrtelník...“
„Vlastně jen poloviční smrtelník,“ přerušil ji optimisticky. „Všechno, co jsem si kdy o sobě
myslel - kdo jsem, co jsem - to všechno byla lež. Nebo, řekněme, nebyla to všechno pravda.
Nedovedeš si představit, jak osvobozující je to pocit.“
„Ať jsi, co chceš, mně je to jedno, jen jsem tě chtěla upozornit, že pravděpodobně nikdy
nebudeme mít děti. To je všechno.“
Tristran se na ni zadíval, pak se začal usmívat. Neřekl nic. Ruce měl položené na jejích
pažích. Stál před ní a jen se díval a díval.
„Jen abys to věděl, to je všechno,“ zašeptala hvězda a naklonila se k němu.
V chladném jarním dešti se pak poprvé políbili. Tristranovi bušilo srdce v hrudníku, jako by
bylo příliš malé, aby pojalo všechnu tu radost, již cítil. Když ji líbal, otevřel oči. Hleděl přímo do
jejích nebesky modrých a v nich viděl, že neexistuje odloučení.
***
Stříbrný řetěz byl už pouhý dým a pára. Na zlomek času visel ve vzduchu a pak ho prudký
nápor větru a deště rozprášil.
„Tak,“ řekla žena s tmavými kučeravými vlasy a protáhla se jako kočka. „Podmínky mé služby
se naplnily a my dvě jsme spolu skoncovaly.“
Stařena na ni jen bezmocně zírala. „Ale co bude se mnou? Jsem stará. Nedokážu se sama o
stánek postarat. Jestli mě opustíš, jsi zlá a nevděčná coura.“
„Tvé problémy mě nezajímají,“ prohlásila bývalá otrokyně. „A už nikdy pro nikoho nebudu
courou, otrokem nebo čímkoliv jiným. Mám své vlastní jméno. Jsem lady Una, prvorozená a
jediná dcera jednaosmdesátého pána ze Stormholdu. Čáry a kouzla, jimiž jsi mě spoutala, už
neúčinkují. Teď se mi omluvíš a budeš mě oslovovat mým pravým jménem, jinak - a s
obrovským potěšením - zasvětím svůj život tomu, abych tě uštvala a zničila každičkou věc, na
níž ti záleží, a všechno, co jsi.“ Hleděly jedna na druhou. Stará žena uhnula očima dřív.
„Pak se tedy musím omluvit za to, že jsem vám říkala couro, lady Uno,“ řekla, jako by každé
slovo bylo z hořkých pilin, jež musí vyplivnout.
Lady Una kývla. „Dobře. A taky bych řekla, že mi dlužíš plat za mé služby, když už u tebe
končím,“ řekla. Neboť tyhle věci se řídí jistými pravidly. Všechny věci se řídí nějakými pravidly.
***
Déšť se pořád ještě valil v náporech, pak ustal, aby vylákal lidi z provizorních přístřešků, a
zase propukl s neztenčenou silou. Tristran a Yvaine seděli, promoklí a šťastní, u ohníčku ve
strakaté směsici lidí i bytostí z Elfie.
Tristran se tu a tam poptával, jestli snad někdo nezná malého chlupatého mužíčka, s nímž se
na svých cestách seznámil, a popsal ho, jak nejlépe dovedl. Několik lidí připustilo, že se s ním v
minulosti setkali, ale na tomhle trhu ho nikdo neviděl. Ruka se mu, jakoby ze své vlastní vůle,
proplétala mokrými vlasy hvězdy. Přemýšlel, jak je možné, že mu tak dlouho trvalo, než si
uvědomil, jak moc mu na ní záleží. Svěřil se jí se svými úvahami a ona mu řekla, že je idiot.
Prohlásil, že je to nejkrásnější jméno, jakým ho kdy v životě nazvali.
„Kam tedy půjdeme, až skončí trh?“ zeptal se jí.
„Nevím. Ale musím ještě splnit jeden úkol.“
„Jaký?“
„Ten topas, co jsem ti ukazovala. Musím jej dát té správné osobě. Posledně, když se taková
osoba objevila, prořízla jí ta hospodská hrdlo, takže ho pořád ještě mám. Ráda bych se ho už
zbavila.“
Ženský hlas za zády ho vyzval: „Požádej ji o to, co nosí, Tristrane Thorne.“
Otočil se a zjistil, že hledí do očí barvy lučních fialek. „Vy jste byla ten pták v maringotce.“
„Když ty jsi byl myš, můj synu,“ přisvědčila. „Nemýlíš se. Ale teď mám zase svou pravou
podobu a čas mé služby vypršel. Požádej Yvaine o to, co nosí. Máš na to právo.“
Obrátil se zpět k hvězdě. „Yvaine?“
Kývla a čekala.
„Yvaine, dáš mi to, co nosíš?“
Zatvářila se zmateně. Pak si sáhla pod šaty, chvíli tam šmátrala a konečně vytáhla velký
topas na roztrženém stříbrném řetěze.
„Patřil tvému dědovi,“ vysvětlovala žena Tristranovi. „Jsi poslední mužský potomek
stormholdského rodu. Dej si to na krk.“ Tristran poslechl. Když přiložil konce řetězu k sobě,
spletly se a spojily, jako by nikdy nebyly rozlomené. „Je to velice pěkné,“ řekl Tristran a v hlase
měl pochybnosti.
„To je Moc Stormholdu. Nikdo o tom nemůže pochybovat. Máš v žilách jejich krev a všichni tví
strýcové jsou mrtví. Bude z tebe dobrý pán na Stormholdu.“
Tristran na ni vytřeštil oči. „Ale já nechci být žádným pánem na nevím čem, ani nechci ničemu
vládnout, možná jen srdci své paní.“ Vzal ruku hvězdy do své, přitiskl si ji na srdce a usmál se.
Žena netrpělivě zatřepetala ušima. „Za celých těch skoro osmnáct let, Tristrane Thorne, jsem
od tebe nežádala jedinou věc. A teď, poprvé, od tebe něco chci - drobnou laskavost - a ty mi
řekneš ne. Pověz mi, Tristrane, chová se tak pořádný syn ke své matce?“
„Ne, mami.“
„Tak vidíš,“ pokračovala poněkud uklidněná, „a taky si myslím, že bude jen dobré, když vy
dva budete mít vlastní domov a ty pořádné zaměstnání. Když ti to nebude vyhovovat, můžeš
přece vždycky odejít. Neexistuje žádný stříbrný řetěz, který by tě připoutal k stormholdskému
trůnu.“
To se Tristranovi zdálo rozumné. Yvaine už si tak jistá nebyla, protože věděla, že stříbrné
řetězy mívají různé podoby a velikosti. Ale věděla také, že by nebylo nejmoudřejší začít svůj
život s Tristranem tím, že se bude hádat s jeho matkou.
„Bylo by mi velkou ctí, kdybyste mi řekla, jak vás nazývají,“ řekla Yvaine a uvažovala, jestli to
nebylo trochu opovážlivé. Tristranova matka viditelně pookřála a Yvaine hned věděla, že nebylo.
„Jsem lady Una ze Stormholdu.“ Pak sáhla do malé mošny, která jí visela u boku, a vytáhla
skleněnou růži, tak rudou, že se v blikavém světle ohně zdála až černá. „To je moje mzda. Za víc
než šedesát let služby. Kroutila se, když mi ji měla dát, ale pravidla jsou pravidla. Byla by ztratila
své čarodějné schopnosti, ba ještě mnohem víc, kdyby se se mnou nevyrovnala, takže jí nic
jiného nezbývalo. Mám v plánu vyměnit tu růži za nosítka, jež nás dopraví na Stormhold, protože
tam samozřejmě musíme dojet v plné slávě. Ach, tolik se mi po Stormholdu stýskalo!
Potřebujeme nosiče, předjezdce a možná slona - jsou tak velkolepí, nic tak neříká ,Uhni mi z
cesty' jako slon v čele průvodu...“
„Ne,“ řekl Tristran.
„Ne?“
„Ne,“ opakoval. „Ty si klidně jeď na slonu, na velbloudu a s nosítky, jestli chceš, mami. Ale my
s Yvaine se tam dopravíme sami a svým vlastním tempem.“
Lady Una se zhluboka nadechla a Yvaine se rozhodla, že u téhle hádky zrovna být nemusí. A
tak se zvedla, oznámila jim, že se potřebuje projít a že nepůjde příliš daleko. Tristran na ni upřel
prosebné oči, ale Yvaine zavrtěla hlavou: tenhle zápas si musí vyhrát sám a bude to pro něj
snadnější, když tam ona nebude.
Kulhala temnějícím trhem a zastavila se u stanu, z něhož bylo slyšet hudbu a potlesk a z
něhož se linulo teplé, medové světlo. Poslouchala hudbu a hlavou se jí honily myšlenky. A tam
se k ní přišourala stará, sehnutá bělovlasá žena s šedým zákalem v jednom oku. Chtěla s ní
mluvit.
„O čem?“ zeptala se hvězda.
Stařena, věkem a časem svraštělá tak, že vypadala jako dítě, se opírala ochrnutýma rukama
s opuchlými klouby o vysokou hůl. Upírala své zdravé oko na Yvaine a řekla: „Přišla jsem si sem
pro tvé srdce.“
„Skutečně?“ podivila se hvězda.
„Ano. A už jsem je téměř měla, tehdy v průsmyku.“ Potěšeně při té vzpomínce zakdákala.
„Pamatuješ?“ Na zádech jí jako hrb seděl velký ranec a z něho trčel spirálovitý slonovinový roh.
Yvaine věděla, kde jej už viděla.
„To jste byla vy?“ zeptala se hvězda stařeny. „Ta s těmi noži?“
„Hmm. To jsem byla já. Ale promrhala jsem všechno mládí, které jsem si s sebou na cestu
vzala. Každé kouzlo mě stálo kousek mládí a nyní jsem starší než kdy dřív.“
„Jestli se mne dotknete... jen jediným prstem na mne sáhnete, a budete toho navěky litovat.“
„Až jednou budeš tak stará jako já - jestli budeš - pak budeš o litování vědět všechno. A
budeš taky vědět, že jedna lítost víc nebo míň už nedělá valný rozdíl.“ Popotáhla chladný
vzduch. Ty šaty, které kdysi byly šarlatově červené, vypadaly nyní záplatované a seprané a
vybledlé věkem. Na jednom rameni odhalovaly ošklivou krabatou jizvu, snad stovky let starou.
„To, co chci nyní vědět, je, jak je možné, že už tě nedokážu najít, že tě už necítím. Jsi pořád v
mé mysli, ale jsi jako duch, jako přízrak, pouhé nic. Ještě nedávno jsi tam hořela - tvé srdce
hořelo - jako stříbrný oheň. Ale po tom večeru v hospodě vychladlo, potemnělo a teď už tam
není vůbec.“
Yvaine si uvědomila, že k té staré ženě necítí nic než lítost. Lítost k bytosti, jež chtěla její
smrt. „Mohlo by to být tím, že to srdce, co hledáte, už mi nepatří?“
Stařena se rozkašlala. Celé tělo se jí otřásalo záchvaty dusivého kašle.
Hvězda čekala, dokud ji to nepřešlo, a pak řekla: „Dala jsem své srdce jinému.“
„Tomu mládenci? Tomu v hospodě? S tím jednorožcem?“
„Ano.“
„Měla jsi mi je nechat. Pro mé sestry a pro mne. Mohly jsme být zase mladé, mladé až do
příštího věku světa. Tvůj mládenec je zlomí, nebo zpustoší, nebo ztratí. Všichni to dělají.“
„Co se dá dělat. Má mé srdce. Doufám, že k vám sestry nebudou příliš kruté, až se vrátíte
bez něho.“
V té chvíli přistoupil k Yvaine Tristran, vzal ji za ruku a kývl stařeně na pozdrav. „Všechno je v
pořádku. Dohodli jsme se.“
„A nosítka?“
„Matka bude cestovat v nosítkách. Musel jsem jí slíbit, že dříve či později na Stormhold
přijdeme, ale nemusíme spěchat. Možná si koupíme pár koní a porozhlédneme se kolem.“
„A tvá matka s tím souhlasila?“
„Nakonec ano,“ odpověděl spokojeně. „Ale promiňte, vyrušil jsem vás.“
„Už jsme skoro hotové,“ uklidňovala ho Yvaine a obrátila se zpět k ženě.
„Mé sestry budou tvrdé a kruté,“ řekla stará královna čarodějnice. „Ale je hezké, že se mnou
soucítíš. Máš dobré srdce, dítě. Škoda, že není moje.“
Hvězda se sehnula a políbila stařenu na vrásčité líce. Na měkkých rtech cítila drsné vousy.
Pak hvězda a její milý odešli zpět mezi stánky. „Co to bylo za ženskou?“ zeptal se Tristran.
„Jako bych ji odněkud znal. Je něco v nepořádku?“
„Ne, všechno je v pořádku. Někdo, koho jsem potkala cestou.“
Šli směrem ke zdi. Za nimi svítila světla trhu, lucerny, svíčky a bludičky a vílí třpyt, jako
kouzelná noční obloha snesená na zem. Před nimi, přes louku, na druhé straně mezery ve zdi,
byla vesnice Zeď. V jejích oknech svítily olejové lampy a svíčky. Tristranovi v té chvíli připadaly
stejně vzdálené a neznámé jako svět Tisíce a jedné noci.
Hleděl na světla Zdi - tím si byl téměř jist - naposledy. Díval se dlouho a mlčky. Hvězda mu
stála po boku. Pak se obrátil a společně vykročili k východu.

Hodnocení:     nejlepší   1 2 3 4 5   odpad

Komentáře

Článek ještě nebyl okomentován.


Nový komentář

Téma:
Jméno:
Notif. e-mail *:
Komentář:
  [b] [obr]
Odpovězte prosím číslicemi: Součet čísel třináct a čtyři