Kapitola první
V níž se dozvíme o vesnici jménem Zeď a o podivuhodné věci, která
se tam odehrává každých devět let
***
Kdysi dávno žil jeden mládenec, který toužil získat to, po čem jeho srdce prahlo. A třebaže na
takovém začátku není nic nového (neboť každý příběh o každém mládenci, jenž kdy žil nebo
bude žít, by mohl takto začínat), je na mladém muži i na příběhu, který se chystáme vyprávět,
mnoho neobvyklého, i když ani on sám se o tom nikdy nedozvěděl všechno.
Ten příběh začal, stejně jako mnoho jiných příběhů, ve Zdi.
Vesnici Zeď najdete tam, kde stojí už šest set let, na vysokém žulovém výběžku uprostřed
lesů. Domy jsou tu staré a hranaté, postavené z šedého kamene, s tmavými břidlicovými
střechami a vysokými komíny. Protože skalní výběžek není nijak veliký, šetří domy místem,
opírají se jeden o druhý, tisknou se k sobě a jen občas dovolí nějakému keříku či stromku usadit
se těsně při své zdi.
Ze Zdi vede jen jedna silnice, klikatá polní cesta, prudce stoupající z lesa, kde ji lemují
balvany a drobné kamení. Když po ní půjdete dál na jih, ven z lesa, stane se z ní opravdová
silnice pokrytá asfaltem. A když půjdete ještě dál, rozšíří se do několika proudů, po kterých v
každé denní i noční době uhánějí osobní auta i náklaďáky od města k městu. Nakonec vás
dovede až do Londýna, ale Londýn je od Zdi celou noc jízdy.
Obyvatelé Zdi jsou nemluvní a zachmuření. Můžete je rozdělit na dva výrazné typy: rodilé
Zďovany, stejně šedé a vysoké a přísné jako ta skála, na níž vystavěli svou vesnici, a ty druhé,
kteří se ve Zdi během století usadili.
Dole pod vesnicí směrem na západ je les, směrem k jihu se rozkládá zrádně klidné jezero
napájené potoky, jež stékají z kopců za Zdí směrem na sever. Na těch kopcích jsou pole a louky,
na nichž se pasou ovce. Na východě jsou další lesy.
Ale úplně nejblíže je na východní straně vysoká šedá kamenná zeď, podle níž dostala
vesnice jméno. Je velice stará, postavená z velkých hrubě tesaných žulových kvádrů, vybíhá z
lesů a zase se do nich vrací.
V té zdi je jediná trhlina: mezera asi šest stop široká, kousek na sever od vesnice. Tou
mezerou je vidět velikou zelenou louku, za loukou potok a za potokem stromy. Mezi těmi stromy,
úplně vzadu, bývají občas vidět nezřetelné tvary a postavy. Veliké postavy a podivné postavy a
drobné třpytivé věci, které se zablýsknou a zajiskří a zmizí. Třebaže je na té louce sladká a
hustá tráva, žádný z vesničanů nikdy nevyhnal svůj dobytek na druhou stranu zdi. Ani se tam
nikdy nic nepěstovalo.
Místo toho už staletí, ba možná i celá tisíciletí, stavěli u průrvy ve zdi stráže a ze všech sil se
snažili na ni nemyslet.
Dokonce i dnes se u mezery ve dne v noci v osmihodinových směnách střídají vždy dva
obyvatelé vesnice. Jsou vyzbrojeni pořádnými dřevěnými holemi a stojí na vnitřní straně zdi,
každý na jednom konci mezery.
Jejich hlavní funkcí je zabránit dětem, aby vybíhaly průrvou na louku a za ni. Příležitostně
také musí odehnat nějakého osamělého tuláka nebo náhodného návštěvníka, který by se chtěl
dostat průrvou do vesnice.
Děti se zaleknou už při pohledu na silné hole stráží, co se týká tuláků a návštěvníků, musí být
hlídky vynalézavější, ale k fyzické síle se uchylují jen v nejnutnějších případech, kdy nevystačí s
báchorkami o čerstvě zasetém trávníku či nebezpečném býku, který se na pastvě utrhl.
Jen velice zřídka přijde ke Zdi někdo, kdo ví, co hledá, a takové lidi stráže někdy vpustí. Mají
v očích zvláštní pohled. Když ho jednou spatříte, s ničím si jej nespletete. Za celé dvacáté století
se tu neobjevil případ pašování, aspoň pokud místní lidé vědí, a všichni jsou na to náležitě hrdí.
Jednou za devět let si stráže odpočinou - o svátku prvního máje, kdy se na louce koná trh.
***
Události, o nichž budeme vyprávět, se odehrály před mnoha a mnoha lety. Na anglickém
trůně byla tenkrát královna Viktorie. Tehdy ještě nebyla černě oděnou vdovou z Windsoru: měla
tváře jako jablíčka a pružný krok, a lord Melbourne často míval důvod pokárat - pochopitelně
jemně - mladou královnu za její nezodpovědnost. Nebyla dosud provdaná, třebaže už byla velice
zamilovaná.
Pan Charles Dickens vydával na pokračování svého Olivera Twista, pan Draper právě poprvé
vyfotografoval Měsíc a pan Morse nedávno předtím oznámil světu, že ví, jak posílat zprávy po
kovových drátech.
Kdybyste se před nimi byli zmínili o vílách a kouzlech, byli by se na vás přezíravě usmáli,
možná až na pana Dickense, tehdy ještě mladého bezvousého muže. Ten by se na vás byl asi
podíval zamyšleně.
Toho jara přijíždělo na britské ostrovy mnoho lidí. Přijížděli po jednom po dvou a přistávali v
Doveru, v Londýně nebo také v Liverpoolu: muži i ženy s pletí bledou jako papír, s pletí tmavou
jako sopečná hornina, s pletí barvy skořice. Mluvili nesčetnými jazyky a cestovali parníky, na
koních, v maringotkách nebo povozech, mnozí také pěšky. Přijížděli po celý duben.
V té době bylo Dunstanovi Thornovi osmnáct a nebyl romantik.
Měl ořechově hnědé vlasy, ořechově hnědé oči a ořechově hnědé pihy. Byl středně vysoký a
mluvil pomalu. Měl příjemný úsměv, který prosvětloval jeho obličej zevnitř, a snil - pokud někdy
na otcově louce snil - o tom, že opustí vesnici Zeď a její nevyzpytatelné kouzlo a půjde do
Londýna, do Edinburghu nebo do Dublinu, či do jiného velkého města, kde věci nejsou závislé
na tom, z které strany vane vítr. Pracoval na hospodářství svého otce a nevlastnil nic kromě
malé chaloupky na poli za vsí, kterou dostal od rodičů.
Tenkrát v dubnu přicházeli kvůli trhu do Zdi návštěvníci a Dunstanovi připadali velice protivní.
Hostinec pana Bromiose, Sedmá straka, za normálních okolností změť prázdných pokojů, se
naplnil už minulý týden a nyní si cizinci začali pronajímat pokoje na statcích a v domech
měšťanů, platíce za ubytování cizími mincemi, bylinami a kořením, ba dokonce drahými kameny.
Jak se den trhu blížil, atmosféra očekávání se stupňovala. Lidé se budili časněji, počítali dny,
počítali minuty. Stráže u brány, po stranách mezery, byly nervózní a neklidné. Mezi stromy na
zadním okraji louky se pohybovaly postavy a stíny. U Sedmé straky působila Bridget
Comfreyová, považovaná za nejkrásnější pomocnici v kuchyni, jakou vesnice pamatovala,
napětí ve vztazích mezi Tommym Foresterem, s nímž ji bylo možno vídat na procházkách po
celý uplynulý rok, a mohutným mužem s tmavýma očima a drobnou štěbetavou opičkou. Muž
znal jen několik anglických slov, ale velice výmluvně se usmíval, kdykoliv byla Bridget nablízku.
Ve výčepu seděli domácí nepohodlně blízko k hostům a pronášeli řeči jako:
„Je to jen jednou za devět let.“
„Za starých časů to prý bývalo každý rok, o svatojánské noci.“
„Zeptejte se pana Bromiose. Ten to bude vědět.“
Pan Bromios byl vysoký a měl olivovou pleť. Černé vlasy mu pokrývaly hlavu hustými
kučerami a měl zelené oči. Když se z dívek ve vesnici stávaly ženy, velice si pana Bromiose
všímaly, ale on si jich nevšímal vůbec. Povídalo se, že přišel do vsi kdysi dávno, jako
návštěvník. Ale zůstal a jeho víno bylo skutečně dobré, v tom se místní naprosto shodovali.
V baru se strhla hlasitá hádka mezi Tommym Foresterem a tím tmavookým mužem, který si
říkal Alum Bey.
„Zastavte je! Pro jméno boží! Zastavte je!“ křičela Bridget. „Chtějí jít na zadní dvůr! Chtějí se
kvůli mně bít!“ A půvabně přitom pohazovala hlavou, takže se světlo petrolejky třpytilo v jejích
dokonalých zlatých lokýnkách. Nikdo se je nepokusil zastavit, i když celá řada lidí, místních i
hostů, vyšla ven, aby se na ten zápas podívali.
Tommy Forester si sundal košili a pozvedl zaťaté pěsti k hrudníku. Cizinec se zasmál a
odplivl si do trávy. Pak uchopil Tommyho za pravou ruku a vyhodil ho, až přeletěl bradou napřed
přes trávník. Tommy se vyškrábal na nohy a rozběhl se proti cizinci. Uštědřil mu prudkou ránu
do tváře, ale hned nato padl na zem a s obličejem v blátě lapal po dechu. Alum Bey mu seděl na
zádech, pochechtával se a říkal něco arabsky.
Tak rychle a snadno skončil ten boj.
Alum Bey se zvedl, pyšně došel k Bridget Comfreyové, hluboce se před ní uklonil a usmál se
zářivými zuby.
Bridget ho ignorovala a běžela k Tommymu. „Proboha, co ti udělal, miláčku?“ ptala se a
utírala mu zástěrkou z obličeje bláto. Utěšovala ho nejsladšími slovy.
Alum Bey se i s diváky vrátil do baru, a když se objevil i Tommy, blahosklonně mu koupil
láhev Chablis. Žádný z nich si nebyl tak zcela jist, kdo vyhrál a kdo prohrál.
Dunstan Thorn toho večera u Sedmé straky nebyl: byl to praktický mládenec, který se
posledních šest měsíců snažil získat srdce Daisy Hempstockové, mladé ženy taktéž praktického
založení. Za pěkných večerů se procházívali kolem vesnice a debatovali o výhodách střídání
plodin, o počasí a podobných racionálních věcech. Na těchto procházkách, při nichž byli
pravidelně doprovázeni Daisinou matkou a mladší sestrou, které se zdvořile držely šest kroků za
nimi, se na sebe zamilovaně dívali. U dveří domu Hempstockových se pak Dunstan vždycky
zastavil, uklonil se a popřál dámám dobrou noc.
A Daisy Hempstocková pak vešla dovnitř, sundala si klobouk a řekla: „Tolik bych si přála, aby
se pan Thorn už konečně rozhodl a požádal o mou ruku. Papá by proti tomu jistě nic nenamítal.“
„Ó ne, jsem si jista, že by souhlasil,“ odpověděla Daisina matka toho večera, jako to říkala
každý večer. A také si odložila klobouk a rukavice a vstoupila se svými dcerami do obývacího
pokoje, v němž seděl velice vysoký pán s velice dlouhou černou bradou a něco hledal ve své
brašně. Daisy, její matka i její sestra pána (který trochu mluvil anglicky a přijel před několika dny)
pozdravily úklonou. Dočasný nájemník povstal a uklonil se jim také. Pak se vrátil ke své práci a
probíral, třídil a leštil jakési dřevěné zboží.
***
Toho dubna bylo velice chladno a počasí bylo nepříjemně proměnlivé, jak už to v Anglii bývá.
Návštěvníci přicházeli po úzké cestě přes les od jihu. Zaplňovali volné pokoje domácností,
přespávali ve stodolách a stájích. Někteří si postavili barevné stany, jiní přijeli ve vlastních
maringotkách tažených velkými šedivými koňmi nebo malými střapatými poníky.
V lese se modral koberec jarních zvonků. To ráno 29. dubna určil Dunstanu Thornovi los
službu u mezery ve zdi, spolu s Tommym Foresterem. Stáli každý z jedné strany a čekali.
Dunstan už držel hlídku mnohokrát, ale jeho úkol pokaždé spočíval pouze v tom, že tam stál
a příležitostně odehnal zvědavé děti.
Dnes se cítil velice důležitým: držel dřevěný kyj, a když nějaký cizí člověk, který se tu
nevyznal, chtěl vyjít z vesnice dírou ve zdi, Dunstan nebo Tommy vždycky řekli: „Zítra, zítra.
Dnes tudy nikdo nesmí, vzácní páni.“
A cizinci kousek poodstoupili a hleděli průrvou na tu úplně obyčejnou louku, na několik nijak
zvláštních stromů na ní a na docela fádní les v pozadí. Někteří se pokusili zapříst s Dunstanem
a Tommym rozhovor, ale mladíci, hrdí na své postavení, odmítali konverzovat. Jen vztyčili hlavy,
sevřeli rty a vůbec se tvářili důležitě.
Kolem poledne přinesla Daisy Hempstocková oběma kastrůlek zapečeného mletého masa s
bramborovou kaší a Bridget Comfreyová pro každého džbánek kořeněného piva.
Za soumraku je pak přišli vystřídat jiní dva statní mládenci, vyzbrojení kromě kyjů i lucernami,
a Tommy a Dunstan šli do vesnice a k Sedmé strace, kde jim pan Bromios natočil po džbánku
svého nejlepšího piva - a jeho nejlepší pivo bylo skutečně vynikající - jako odměnu za strážní
službu. Hostinec byl nacpaný k prasknutí a všude vládlo vzrušení. Byl plný návštěvníků ze všech
zemí světa, nebo to tak aspoň Dunstanem, jehož zeměpisné představy nesahaly za lesy, které
obklopovaly Zeď, připadalo. A tak civěl na vysokého gentlemana v černém cylindru, který přišel
až z Londýna a seděl nyní u vedlejšího stolu, se stejnou posvátnou úctou jako na ještě vyššího
ebenového gentlemana v bílém hávu, s nímž tento právě večeřel.
Dunstan věděl, že je nezdvořilé na někoho zírat a že jako obyvatel Zdi má plné právo cítit se
nadřazeným všem těm ‚cizákům'. Ale cítil ve vzduchu neznámé koření a slyšel muže a ženy
hovořit stovkami neznámých jazyků a nemohl si pomoci - zíral a civěl bezostyšně.
Muž v černém hedvábném cylindru si všiml, že na něho Dunstan hledí, a kývl na něj, aby si
přisedl. „Máš rád nákyp se sirupem?“ zeptal se stručně místo představování. „Mutanabbi musel
někam odskočit a toho nákypu je tolik, že bych to sám nezvládl.“
Dunstan přikývl. Kouřící nákyp na talíři lákavě voněl.
„Tak si posluž,“ pobídl ho jeho nový přítel. Podal Dunstanovi čistou porcelánovou misku a
lžíci. Víc už Dunstana nutit nemusel, s chutí se do nákypu pustil.
„Poslyš, mládenče,“ obrátil se muž v cylindru k Dunstanovi, když byly talíř i misky prázdné,
„vypadá to, že v hostinci už nemají žádné pokoje. A všechny pokoje ve vesnici už jsou prý také
obsazené.“
„Opravdu?“ překvapilo to Dunstana.
„Opravdu. A tak jsem uvažoval: nevíš náhodou, kde by ještě mohli mít volný pokoj?“
Dunstan pokrčil rameny. „Všechno už bude plné. Vzpomínám si jak mě jednou, to mi bylo
asi devět, matka a otec poslali spát na půdu nad stájí a pronajali můj pokoj nějaké dámě z
Orientu a její rodině a služebnictvu. Byli u nás celý týden. Nechala mi papírového draka, jako že
jsem jim nechal ten pokoj, a já jsem si ho pak pouštěl na louce, dokud se jednou nepřetrhl
provázek a drak neuletěl.“
„A kde bydlíš teď?“ zeptal se ten pán v cylindru.
„Mám domek na kraji otcova pole. Bydlíval tam náš pastýř, než umřel - o žních už to budou
dva roky - a pak ho naši nechali mně.“
„Doveď mě tam,“ vyzval ho gentleman v klobouku a Dunstana ani nenapadlo, že by mohl
odmítnout.
Jarní měsíc byl veliký a zářivý a noc byla neobyčejně jasná. Vyšli z vesnice a šli k lesu pod
ním, kolem celého Thornova statku (kde pána v cylindru vylekala kráva spící na louce, když si
ze sna odfrkla), až přišli k Dunstanově chalupě.
Měla jen jedinou místnost a krb. Cizinec přikývl: „To mi úplně stačí. Co bys tomu řekl,
Dunstane Thorne, kdybych si ho od tebe na příští tři dny pronajal?“
„Co mi za to dáte?“
„Zlatou libru, stříbrnou šestipenci, měděnou penci a nový blýskavý čtvrťák.“
Libra ve zlatě byla za dva noclehy víc než dost, vždyť v těch časech mohl zemědělský dělník
vydělat nejvýš patnáct liber za rok, a to jen pokud byl dobrý rok. Přesto Dunstan váhal. „Jestli
jste tu kvůli trhu,“ řekl vysokému muži, „pak jistě obchodujete se zázraky a kouzly.“
Muž přikývl. „Takže ty bys raději dostal zaplaceno zázraky a kouzly, mám pravdu?“ Znovu se
rozhlédl po Dunstanovu domku o jedné místnosti. Venku se rozpršelo a déšť jemně bubnoval do
došků nad nimi.
„Tak dobře,“ řekl ten pán v klobouku trochu podrážděně, „zázrak, kouzlo. Zítra získáš To, po
čem touží tvé srdce. A tady máš peníze.“ Vytáhl je Dunstanevi z ucha, jen tak, jediným
pohybem. Dunstan ťukl librou do železného hřebíku na dveřích chalupy, jestli to není kočičí
zlato, pak se pánovi uklonil a vyšel do deště. Peníze si zavázal do kapesníku.
V lijáku došel ke chlévu, po žebříku vylezl na seník a za chviličku už spal.
I ve spánku si uvědomoval, že se venku blýská a rachotí tam hrom, ale nevzbudil se. Až k
ránu ho probudilo, když mu někdo neobratně šlápl na nohu.
„Pardon,“ ozval se hlas. „To je jako promiňte mi.“
„Kdo je to? Kdo je to tu?“ chtěl vědět Dunstan.
„Jenom já,“ odpověděl stejný hlas. „Jsem tu kvůli trhu. Spal jsem ve vykotlaném stromě,
jenomže do něho sjel blesk, milej strom vám praskl jako vejce, zlomil se jako tříska a mně
začalo pršet za krk a taky jsem se bál, že mi nateče do báglů, víte, mám tam nějaké věcičky, co
musej zůstat suchý jako prach, a celou cestu až sem se mi to dařilo, všecko suchý jako v
pokojíčku, i když všude bylo mokro jako v...“
„Ve vodě?“ navrhl Dunstan.
„Nějak tak,“ připustil hlas ze tmy. „Takže mě napadlo,“ pokračoval, „že by vám možná
nevadilo kdybych se jaksi schoval pod vaší střechou, poněvadž nejsem moc veliký a nijak bych
vás neobtěžoval ani nic podobného.“
„Když mi přestanete šlapat po nohách,“ povzdechl si Dunstan.
Sotva to dořekl, ozářil seník blesk a v jeho světle zahlédl Dunstan v koutě cosi malého a
chlupatého ve velikém klobouku s širokým okrajem. Pak byla zase tma.
„Doufám, že vám nejsem na obtíž,“ řekl zase ten hlas. Když si to teď Dunstan uvědomoval,
zněl také jakoby chlupatě.
„Nejste,“ odpověděl Dunstan, který už byl velice unavený.
„To je dobře,“ oddechl si chlupatý hlas, „protože bych vám byl na obtíž opravdu nerad.“
„Prosím vás,“ žadonil Dunstan, „nechte mě spát. Prosím.“
Chvíli bylo slyšet huhňavé zvuky, které brzy vystřídalo tiché pochrupování.
Dunstan se převracel na seně. Ta osoba, ať už to byl kdokoliv, si upšoukla, poškrábala se a
zase začala chrápat.
Dunstan poslouchal šumění deště na střeše chléva a myslel na Daisy Hempstockovou a v
těch myšlenkách se spolu vedli a šest kroků za nimi kráčeli vysoký muž v cylindru a malé
chlupaté stvoření, jehož tvář Dunstan neviděl. Všichni byli na cestě za Tím, po čem jeho srdce
touží...
***
Do tváře se mu opíralo slunce a půda nad chlévem byla prázdná. Umyl si obličej a šel na
statek.
Oblekl si svůj nejlepší kabát, svou nejlepší košili a svoje nejlepší kalhoty. Nožíkem si oškrábal
z bot bláto. Pak zašel do kuchyně, políbil matku na tvář a namazal si tlustý krajíc domácího
chleba máslem.
Konečně, s penězi zavázanými do batistového nedělního kapesníku, došel do Zdi a popřál
dobré jitro strážcům u brány.
Mezerou ve zdi viděl, jak na louce rostou barevné stany, stavějí se stánky, vztyčují se
barevné prapory a lidé pobíhají sem a tam.
„Nemáme nikoho pouštět před polednem,“ oznámil strážce.
Dunstan pokrčil rameny a zamířil do hostince. Sedl si a přemýšlel, co si koupí za své úspory
(blýskavou půl-korunu, kterou ušetřil, a provrtanou šestipenci pro štěstí, již nosil na kožené
šňůrce na krku) a za ty mince, co má v kapesníku. Pro tuto chvíli úplně zapomněl, že má ze
včerejška slíbeno ještě něco. Když odzvonili poledne, došel ke zdi a trochu nervózně, jako by
porušoval ten největší zákaz, prošel mezerou zároveň s pánem v cylindru, který mu kývl na
pozdrav. „Á, můj domácí. Jak se dnes máme, pane?“
„Děkuji, dobře,“ odpověděl Dunstan.
„Přidej se ke mně,“ řekl vysoký muž. „Pojďme tam společně.“
Zamířili přes louku ke stanům.
„Už jsi tady někdy byl?“ chtěl vědět muž.
„Byl jsem na posledním trhu, před devíti lety. Ale to jsem byl ještě kluk,“ připustil Dunstan.
„Tak si pamatuj,“ radil mu jeho nájemník, „musíš být zdvořilý a nesmíš brát žádné dárky.
Pamatuj si, že jsi host. A nyní ti dám poslední část nájemného, kterou ti ještě dlužím. Protože
jsem to slíbil. Moje dárky vydrží velmi dlouho. Budeš ho mít ty a tvoje prvorozené dítě a jeho či
její prvorozené dítě. Je to dárek, který vydrží, dokud já budu žít.“
„A co to bude, pane?“
„Přece To, po čem tvé srdce touží, už jsi zapomněl?“ opáčil muž v cylindru. „To, po čem tvé
srdce touží.“
Dunstan se uklonil. Pokračovali dál na tržiště.
„Oči, oči! Nové oči pro staré lidi!“ vykřikovala drobounká ženička před stolkem pokrytým
sklenicemi a lahvičkami naplněnými očima všeho druhu a všech barev.
„Nástroje pro hudebníky přivezené ze stovek zemí!“
„Píšťalky za šesták! Frkačky za dva! Foukací harmoniky za tři šestáky!“
„Zkuste štěstí! Přistupte blíž! Uhádněte jednoduchou hádanku a vyhrajte papírovou růži!“
„Stálevonící levandule! Ladoňkové plátno!“
„Sny v lahvích! Kus za šilink!“
„Pláště noci! Pláště soumraku! Pláště svítání!“
„Meče štěstí! Hůlky moci! Prsteny věčnosti! Karty ctnosti! Poběžte, poběžte, všechno máme!“
„Masti a oleje, nápoje lásky, všeléky!“
Dunstan se zastavil před stánkem s drobnými křišťálovými ozdůbkami. Prohlížel si miniaturní
zvířata a uvažoval, že by jedno koupil Daisy Hempstockové. Zvedl křišťálovou kočku, sotva větší
než jeho palec. Moudře na něho mrkla a on ji v šoku upustil. Narovnala se za letu a jako každá
správná kočka dopadla na všechny čtyři. Pak nazlobeně odkráčela na roh pultu a začala se
olizovat.
Dunstan kráčel rušným trhem dál.
Byla tam spousta lidí, byli tam všichni ti cizáci, co v posledních týdnech přišli do Zdi, a také
hodně místních obyvatel. Pan Bromios si postavil stan a prodával víno a paštiky domácím lidem,
které sice velmi lákala jídla na stáncích trhovců z druhé strany zdi, ale od svých prarodičů,
kterým to pověděli zase jejich prarodiče, věděli, že je velice, opravdu velice špatné jíst čarovné
pokrmy, ochutnávat čarovné ovoce, pít čarovnou vodu a srkat čarovné víno.
Neboť každých devět let lidé z druhé strany zdi a zpoza kopců postavili své stánky a celý
jeden den a celou jednu noc hostila louka Čarovný trh. A jeden den a jednu noc každých devět
let tady kvetl obchod mezi národy. Na prodej zde byly zázraky a kouzla, věci nevídané a
nepředstavitelné, věci, o jakých se nikomu ani nesnilo (k čemu například, uvažoval Dunstan, by
někdo mohl potřebovat vaječné skořápky plněné bouřkou?). Zvonil penězi v kapesníku a
rozhlížel se po něčem malém a nepříliš drahém, co by potěšilo Daisy.
Hlukem tržiště k němu dolehlo jemné cinkání. Vydal se za ním.
Prošel kolem stánku, kde pět obrovských chlapů tancovalo podle truchlivého kolovrátku, na
který hrál medvěd se smutným pohledem. Minul i stánek, v němž jakýsi plešatý chlápek v
křiklavém kimonu rozbíjel porcelánové talíře a házel je do mísy s ohněm. Z nádoby vycházel
barevný dým a ten muž neustále něco na kolemjdoucí vykřikoval.
Cinkání sílilo.
Když přišel ke stánku, ze kterého zvuk vycházel, zjistil, že u něho nikdo neprodává. Byl
vyzdobeny květinami: ladoňkami a náprstníky a narcisy, ale také fialkami, liliemi, drobounkými
karmínovými růžemi, bledými sněženkami, modrými pomněnkami a spoustou jiných květin,
jejichž jména Dunstan neznal. Každá květina byla vyrobena ze skla nebo z křišťálu, vyřezaná
nebo možná upředená: všechny dokonale napodobovaly přírodu. A cinkaly a zvonily jako
vzdálené skleněné zvony.
„Haló?“ zavolal Dunstan.
„Dobré jitro přeji v tento tržní den,“ vítala ho trhovkyně a spěchala dolů z pomalované
maringotky za stánkem. Zeširoka se na něho usmívala bílými zuby ve snědém obličeji. Dunstan
podle jejích očí hned poznal, že patří k lidem z druhé strany zdi. Měla je temně fialové. A uši - uši
měla jako kočka, jemně vykrojené a poprášené tmavým chmýřím. Zřetelně se rýsovaly pod
kudrnatými vlasy. Byla docela krásná.
Dunstan zvedl ze stolku jednu květinu „Jsou moc pěkné.“ Byla to fialka, a jak ji držel, cinkala
a prozpěvovala si, asi jako když si navlhčíte prst a přejíždíte jím po okraji sklenky. „Kolik za ni
chcete?“
Pokrčila rameny. Bylo to půvabné pokrčení.
„O ceně se nikdy nemluví hned na začátku. Mohlo by to být mnohem víc, než jste připraven
zaplatit, takže byste odešel a oba bychom na tom prodělali. Co kdybychom si nejdřív o mém
zboží popovídali jen tak všeobecně?“
Dunstan zaváhal. A právě tehdy prošel kolem stánku pán v hedvábném cylindru. „Takže už
jsme vyrovnáni,“ zamumlal. „Nájemné je zaplaceno a nic vám nedlužím,“
Dunstan potřásl hlavou, jako by měl pocit, že se mu něco zdá, a pak se obrátil zpátky k dívce.
„Povězte, odkud jsou ty květiny?“
Chytře se usmála. „Na úbočí hory Calamon je háj, v němž rostou skleněné květiny. Cesta tam
je nebezpečná, a cesta zpět je ještě horší.“
„A k čemu jsou ty květiny?“ chtěl vědět dál.
„Slouží především k okrase a kratochvíli. Přinášejí radost, lze je darovat tomu, koho
milujeme, jako projev obdivu a lásky. Jejich zvuk lahodí sluchu. A také překrásně zachycují
světlo.“ Pozvedla modrý zvonek a Dunstan si nemohl nevšimnout, že barva slunečního světla
pronikajícího fialovým křišťálem se zdaleka nevyrovná barvě a třpytu jejích očí.
„Chápu,“ řekl Dunstan.
„Používají se i k určitým kouzlům a čarám. Pokud je pán kouzelník...?“
Dunstan zavrtěl hlavou. Povšiml si, že na té mladé ženě bylo něco pozoruhodného.
„Aha. Ale i tak jsou to půvabné věcičky.“ Znovu se usmála.
Ta pozoruhodná věc byl tenký stříbrný řetěz, který se táhl od jejího zápěstí dolů ke kotníku a
do pomalované maringotky za ní.
Dunstan se jí na řetěz zeptal.
„Tohle? Jsem jím připoutaná ke stánku. Jsem osobní otrokyní čarodějnice, které stánek patří.
Chytila mě před mnoha lety - když jsem si hrála u vodopádu v říši svého otce, vysoko v horách -
víte, proměnila se v miloučkou žabku, aby mě odlákala. Vždycky jsem ji už už měla, ale zase
uskočila, až jsem nevědomky vyšla za hranice země. A pak se proměnila do své pravé podoby a
strčila mě do pytle.“
„A to budete její otrokyní navždycky?“
„Navždycky ne,“ řekla elfí dívka a usmála se. „Získám svou svobodu v den, kdy měsíc ztratí
svou dceru, pokud se tak stane v týdnu, kdy se sejdou dva pondělky. Čekám trpělivě. A zatím
dělám, co se ode mě žádá, a taky trochu sním. Koupíte si nyní moji květinu, mladý pane?“
„Jmenuji se Dunstan.“
„Věru poctivé jméno,“ řekla škádlivě. „To vás pokřtili po tom světci, co se nedal svést ďáblem
v podobě ženy? Také mě štípnete do nosu žhavými kleštěmi?“
„A jak říkají vám?“ zeptal se Dunstan, rudý rozpaky.
„Já už žádné jméno nemám. Jsem otrok a jméno, jímž mě pokřtili, mi čarodějnice vzala.
Slyším na ,hej, ty!' nebo ,hloupá cuchto' a mnoho dalších označení.“
Dunstan si všiml, jak půvabně jí hedvábné šaty obepínají tělo, všiml si elegantních křivek i
fialkových očí, které se na něho upíraly, a polkl.
Sáhl do kapsy a vytáhl kapesník. Už se na ni neodvážil podívat. Vysypal peníze na pult.
„Vezměte si, kolik vám dlužím za tohle,“ vybral bělostnou sněženku.
„U našeho stánku peníze nebereme.“ Přistrčila mu mince zpátky.
„Ne? A co si tedy vezmete?“ Už byl skutečně silně znepokojený a jeho jedinou myšlenkou
bylo získat květinu pro... pro Daisy, Daisy Hempstockovou... získat tu květinu a utéct, neboť, po
pravdě řečeno, ta dívka jej velice znervózňovala.
„Mohla bych si vzít barvu vašich vlasů nebo vaše vzpomínky z doby, než vám byly tři roky.
Mohla bych si vzít sluch z vašeho levého ucha - ne všechen, jen tolik, abyste se nemohl těšit z
hudby či zurčení řeky a šumění větru.“
Dunstan zavrtěl hlavou.
„Nebo polibek. Jeden polibek, sem, na tvář.“
„To vám rád zaplatím!“ řekl Dunstan, naklonil se přes pult, nad cinkajícími křišťálovými
květinami, a dal jí nevinné políbení na něžnou tvářičku. Ucítil její vůni, opojnou, kouzelnou vůni,
která mu naplnila čelo a hruď a mysl.
„Tak,“ podala mu vybranou sněženku. Vzal ji do rukou, jež mu náhle připadaly veliké a
nemotorné a vůbec ne malé a ve všech směrech dokonalé jako ruce té elfí dívky. „A sejdeme se
tady dnes večer, Dunstane Thorne, až zajde měsíc. Přijď sem a zahoukej jako sýček. Dovedeš
to?“Kývl a rychle klopýtal pryč. Nepotřeboval se ptát, odkud zná jeho příjmení. Vzala mu je spolu
s dalšími věcmi, jako je třeba srdce, když ji políbil.
Sněženka mu cinkala v dlani.
***
„Tak o co jde, Dunstane Thorne,“ řekla Daisy Hempstocková, když ji potkal u stanu pana
Bromiose. Seděla tam se svou rodinou a s Dunstanovými rodiči a jedli velké hnědé klobásy a pili
černé pivo. „Copak se děje?“
„Přinesl jsem ti dárek,“ zamumlal Dunstan a natáhl ruku se sněženkou. Cinkala a třpytila se v
odpoledním slunci. Zmateně si ji od něho vzala do prstů lesklých mastnotou z klobásy. Tu se
náhle Dunstan naklonil a před očima jejího otce, její matky a sestry, před zraky Bridget
Comfreyové a pana Bromiose a všech ostatních ji políbil na růžovou tvářičku.
Pobouření, jež nastalo, se dalo čekat, ale pan Hempstock, který nežil na hranicích Elfie a
zemí Za zdí už padesát sedm let zbůhdarma, zvolal: „Buďte zticha! Podívejte se na jeho oči.
Copak nevidíte, že ten hoch přišel o rozum, že je poblouzněný a zmatený? Vsadím se, že je
očarovaný. Hej! Tommy Forestere! Pojď sem a odveď mladého Dunstana Thorna zpátky do
vesnice. A dohlédni na něho! Nechej ho spát, bude-li si to přát, nebo mluvit, bude-li to
potřebovat...“
Tommy vyvedl Dunstana z tržiště a pak mezerou do Zdi.
„Ale, no tak, Daisy,“ utěšovala ji její matka a hladila ji po vlasech. „Je jenom trošku uhranutý
elfem, nic to není. Nesmíš si to tak brát.“ A vzala krajkový kapesník zdobící její mohutné poprsí a
otírala dceři tváře náhle mokré slzami.
Daisy zvedla hlavu, uchopila kapesník, vysmrkala se do něho a také trochu fňukala. A paní
Hempstocková s jistým zmatkem pozorovala, že se Daisy skrze slzy usmívá.
„Ale, mami, Dunstan mě políbil,“ řekla Daisy Hempstocková a připevnila si křišťálovou
sněženku na klobouček. Cinkala tam a blýskala se.
Pan Hempstock a Dunstanův otec dost dlouho hledali, než narazili na stánek, kde se
prodávaly ty křišťálové květiny. Ale za pultem stála nějaká starší žena a v koutě stánku seděl
krásný exotický pták, připoutaný ke svému bidýlku tenkým stříbrným řetízkem. Se stařenou
nebyla rozumná řeč, neboť na jejich dotazy, co se u jejího stánku s Dunstanem přihodilo,
neustále vykřikovala cosi o tom, že jednu z nejvzácnějších věcí její sbírky jakési budižkničemu
rozdalo úplně zadarmo. A také cosi o nevděčnosti a dnešním úpadku mravů a o nemožných
služebnících.
***
V prázdné vesnici (vždyť kdo by zůstal o Čarovném trhu ve vsi?) dovedl Tommy Dunstana do
hostince Sedmá straka a posadil ho na dřevěnou židli. Dunstan si opřel hlavu do dlaní a hleděl
kamsi do dáli a občas si zhluboka povzdechl.
Tommy Forester se s ním pokoušel mluvit. „No tak, kamaráde, vzpamatuj se... no, tak vidíš,
že to jde, zkus se usmát, co říkáš? Nedal by sis něco k jídlu? Nebo se chceš napít? Ne? Na
mou duši, vypadáš divně, Dunstane, vážně divně...“ Když Dunstan nereagoval, začal bědovat,
že přichází o trh, kde určitě zrovna teď (opatrně si sáhl na čelist) krásná Bridget chodí kolem
stánků ve společnosti nějakého mohutného a impozantního gentlemana, co má exotický oděv a
štěbetající opičku. A když se ujistil, že jeho přítel bude v prázdném hostinci v bezpečí, vrátil se k
mezeře ve zdi. Přivítal ho hluk a zmatek tržiště: řada loutkových divadel, žongléři a tancující
zvířata, koňský trh a nespočetné zboží na prodej či na výměnu.
Když se zešeřilo, objevil se jiný druh lidí. Byl tam vyvolávač vykřikující nejnovější zprávy jako
moderní kameloti novinové titulky- „Pán ze Stormholdu trpí záhadnou chorobou!“, „Ohňová hora
se přesunula k Údolní pevnosti!“, „Jediný dědic zemana z Garamondu proměněn v chrochtající
prase!“ -a za pár drobných vám příběh dopověděl.
Slunce zapadlo a vysoko na obloze se objevil velký jarní měsíc. Zvedl se studený vítr.
Obchodníci se přestěhovali do svých stanů a návštěvníci trhu více či méně úspěšně odolávali
jejich šeptanému lákání, aby vstoupili a za mírný poplatek zažili nejrůznější kouzla a zázraky.
Když se měsíc začal sklánět k obzoru, kráčel Dunstan Thorn tiše a klidně Zdí. Míjel mnohé
rozjařená skupinky - cizí i místní - ale nikdo si ho nevšímal.
Proklouzl mezerou ve zdi - byla opravdu široká, ta zeď - a mimoděk stejně jako kdysi jeho
otec uvažoval, co by se stalo, kdyby zkusil obejít vesnici po jejím vrcholu. Prošel mezerou a na
louku a poprvé v životě ho napadlo pokračovat dál, přes louku, přes potok a do lesů na vzdálené
straně. Docela ho ten nápad vyvedl z míry, asi jako vyvedou člověka z míry nečekaní hosté.
Pak, když došel na smluvené místo, takové myšlenky zase zapudil. Měl přece důležitou
schůzku.
Měsíc zapadal. Dunstan zvedl ruce k ústům a zahoukal. Nikdo mu neodpověděl. Obloha nad
ním měla temnou barvu - snad modrou, snad fialovou, určitě ne černou - a byla posetá tolika
hvězdami, že by je nikdo nespočítal.
Zahoukal ještě jednou.
„To že má být sýček?“ řekla mu přísně u ucha. „Možná sněžná sova, možná i sova pálená.
Kdybych měla uši ucpané větvičkami, třeba bych si dokázala představit, že je to výr. Možná. Ale
rozhodně ne sýček.“
Dunstan pokrčil rameny a trochu přihlouple se usmál. Ta elfí dívka si sedla vedle něho.
Působila na něj svým kouzlem: dýchal ji, cítil ji všemi póry své kůže. Naklonila se k němu.
„Myslíš, že jsi očarovaný, švarný Dunstane?“
„Nevím.“
Zasmála se. Znělo to jako průzračný pramínek bublající přes skály a kamení.
„To není žádné kouzlo, švarný hochu, švarný hochu.“ Lehla si na záda do trávy a hleděla na
oblohu. „Tvé hvězdy,“ zeptala se. „Jaké jsou?“ Dunstan se natáhl vedle ní a hleděl na oblohu.
Na těch hvězdách bylo rozhodně cosi zvláštního: možná v nich bylo víc barvy, protože se třpytily
jako drobounké diamanty. Možná to bylo těmi spoustami malých hvězdiček, možná jejich
konstelacemi. Něco na nich bylo zvláštního a nádherného. Ale...
Leželi vedle sebe a vzhlíželi vzhůru k nebi.
„Co chceš od života?“ zeptala se dívka.
„Nevím,“ přiznal. „Myslím, že tebe.“
„Já chci svobodu,“ svěřila se mu.
Dunstan natáhl ruku po stříbrném řetízku, který vedl od jejího zápěstí ke kotníku a kamsi do
trávy. Zatahal za něj. Byl silnější, než vypadal.
„Ukovali ho z kočičího dechu, rybích šupin a měsíčního světla roztaveného se stříbrem,“
vysvětlila mu. „Nepřetrhne se, dokud neskončí platnost kouzla.“
„Aha.“ Znovu ulehl do trávy.
„Neměl by mi překážet, protože je to dlouhý, velmi dlouhý řetěz. Ale je to těžké, pořád víš, že
je tu. A taky se mi stýská po otcově říši. A čarodějnice není zrovna nejhodnější paní...“
Pak zmlkla. Dunstan se nad ní sklonil, natáhl ruku a dotkl se její tváře. Cítil na prstech cosi
horkého a vlhkého.
„Ale vždyť ty pláčeš.“
Neodpověděla. Dunstan si ji přitáhl k sobě, neobratně jí stíral velkou dlaní slzy a pak se
sklonil k jejímu vzlykajícímu obličeji a váhavě, nejistý, zda dělá za dané situace správnou věc, ji
políbil přímo na žhavé rty.
Na okamžik zaváhala a pak se její rty pod jeho otevřely, do úst mu vklouzl její jazyk a
Dunstan byl pod těmi podivuhodnými hvězdami naprosto a nenávratně ztracen.
Už dříve se líbal s dívkami z vesnice, ale dál nikdy nešel.
Jeho ruka ucítila přes hedvábí šatů drobná ňadra a dotkla se tuhých bradavek. Dívka se k
němu přitiskla, pevně, jako by se topila, a při tom se mu pokoušela rozepnout košili, kalhoty.
Byla tak malá! Bál se, že by jí mohl ublížit, že ji poláme. Nic takového se nestalo. Svíjela se a
zmítala se pod ním, zalykala se a vzrušeně sténala - a při tom ho vedla svou drobnou rukou.
Posela mu tváře a hruď tisícem žhavých polibků, pak byla nad ním, seděla na něm, lapala po
dechu, smála se, mokrá potem a kluzká jako rybka. A on se proti ní vypínal a vrážel se do ní a
jásal, hlavu plnou jen jí, jenom jí, a kdyby byl znal její jméno, byl by je křičel nahlas.
Nakonec, když už z ní měl zase vyklouznout, ho zadržela, ovinula mu nohy kolem těla a
přitiskla se k němu tak silně, že měl pocit, jako by byli ve vesmíru zabírali jen jedno místo. Jak
by pro jediný úžasný, pohlcující okamžik byli jedinou bytostí, dávající a beroucí. Na obloze bledly
hvězdy.
Leželi vedle sebe, bok po boku.
Elfí dívka si upravila hedvábné šaty a zase byla jako ze škatulky. Dunstan si s lítostí natáhl
kalhoty. Její drobnou ruku tiskl ve své dlani.
Na kůži mu osýchal pot, bylo mu zima a cítil se opuštěný.
Obloha bledla úsvitem, už rozeznával rysy jejího obličeje. Kolem se začínala probouzet
zvířata: koně dupali, ptáci začínali zpěvem přivolávat slunce a tu a tam se ve stanech začínaly
ozývat hlasy. Lidé vstávali. „Už musíš jít,“ řekla tiše a hleděla na něho zpola lítostivě očima
fialovějšíma než nejtemnější fialky. Políbila ho něžně na ústa, rty, jež chutnaly po rozmačkaných
malinách. Pak vstala a odešla do cikánské maringotky za květinovým stánkem.
Dunstan, omámený a opuštěný, pomalu kráčel trhem a cítil se daleko starší než na svých
osmnáct let.
Vrátil se do seníku, zul si boty a pak spal, dokud ho neprobudilo slunce vysoko na obloze.
Trh skončil až v podvečer následujícího dne, ale Dunstan už tam nešel. Cizinci odjeli a život
ve vesnici se vrátil do normálních kolejí, které byly ve Zdi možná trošku méně normální než v
ostatních vesnicích (zvlášť, když vítr vanul z nesprávné strany), ale celkem vzato zase nebyly
nijak nenormální.
***
Dva týdny po trhu požádal Tommy Forester Bridget Comfreyovou o ruku a ona souhlasila. A
týden nato přišla jednou ráno paní Hempstocková navštívit paní Thornovou. Posadily se s čajem
do pokoje.
„To s tím Foresterovic hochem je požehnaná věc,“ poznamenala paní Hempstocková.
„To tedy je,“ souhlasila paní Thornová. „Vezměte si ještě koláček, má milá. Předpokládám, že
Daisy půjde za družičku.“
„Doufám, že ano,“ řekla paní Hempstocková, „jestli se té svatby dožije.“ Paní Thornová
vylekaně vzhlédla. „Proboha, snad není nemocná, paní Hempstocková? Řekněte, že není!“
„Vůbec nejí, paní Thornová. Ztrácí se nám před očima. Jen občas se napije trošku vody.“
„Propáníčka!“
Paní Hempstocková pokračovala: „Včera večer se mi konečně podařilo zjistit příčinu. Je to
váš Dunstan.“
„Dunstan? Snad něco...“ paní Thornová si přitiskla dlaň na ústa.
„Ale ne,“ uklidňovala ji paní Hempstocková, vrtěla hlavou a špulila při tom rty. „Nic takového.
Ale vůbec si jí nevšímá. Už se neukázal celé dny. Vzala si do hlavy, že už o ni nestojí, a teď
pořád jen sedí doma, drží v ruce tu sněženku, co jí dal, a vzlyká.“
Paní Thornová odměřila do konvice čerstvý čaj a zalila jej vroucí vodou. „Po pravdě řečeno,“
řekla, „Dunstan nám dělá trochu starost, mému muži a mně. Je náměsíčný. Jinak se to nedá
popsat. Vůbec nic nedělá. Thorney pořád říká, že by se ten náš chlapec potřeboval usadit.
Kdyby se chtěl usadit, povídal Thorney, připsal by mu louky na západní straně. Zrovna tak to
říkal.“
Paní Hempstocková zvolna přikývla. „Hempstock by určitě nebyl proti tomu vidět Daisy
šťastnou. Určitě by té naší holce připsal stádo ovcí.“ Hempstockovy ovce byly široko daleko
nejlepší: měly husté chundelaté rouno a byly inteligentní (na ovce), se zahnutými rohy a ostrými
kopýtky. Paní Hempstocková a paní Thornová dál usrkávaly čaj. Všechno už bylo ujednáno.
Dunstan Thorn se s Daisy Hempstockovou oženil v červnu. A pokud někomu připadal ženich
poněkud nesoustředěný, nu což, nevěsta, ta zářila a usmívala se, jak se na správnou nevěstu
sluší.
Za nimi stáli jejich otcové a debatovali o statku, který mladým postaví na západní louce.
Matky se shodly, že Daisy to moc sluší a jaká je to škoda, že Dunstan zakázal Daisy přišpendlit
si na svatební šaty tu sněženku, co jí koupil na trhu na konci dubna.
A tady je opustíme, v dešti růžových okvětních lístků, červených, žlutých, oranžových i bílých.
Nebo téměř opustíme.
Než byl dostavěn jejich dům, žili v Dunstanově domku a byli docela šťastní. A každodenní
starosti s chovem ovcí, s pasením ovcí, se stříháním ovcí a léčením ovcí pomalu zaháněly z
Dunstanových očí ten nepřítomný pohled.
Přišel první podzim, pak zima. Bylo to na konci února, zrovna se rodila jehňata, svět byl
promrzlý, vřesovištěm a bezlistými lesy skučel tesklivý vítr a z olověné oblohy bez ustání padaly
závoje ledového deště, v šest hodin večer, když zapadlo slunce a obloha černala, když se v
mezeře zdi objevil proutěný koš. Strážci po stranách mezery si košíku hned nevšimli. Dívali se
koneckonců na opačnou stranu a bylo tma a mokro a oni zimomřivě podupávali a zachmuřeně a
toužebně pozorovali světla vesnice.
A pak se ozval tenký, žalostný pláč. Až tehdy se podívali dolů a uviděli košík. V košíku byl
ranec: ranec z hedvábných šátků a vlněných šál a z něho čouhal červený obličejík s přivřenýma
očkama a s otevřenými, hlasitými a hladovými ústy.
A na balíku byl stříbrným špendlíkem připevněný kousek pergamenu, na němž bylo
elegantním, byť poněkud staromódním rukopisem napsáno:
Tristran Thorn