Hvězdný prach- KAPITOLA 2

KAPITOLA DRUHÁ
V níž Tristran Thorn doroste v muže a učiní neuvážený slib
***
Léta plynula.
Na druhé straně zdi se přesně podle plánu zase konal Čarovný trh. Mladý Tristran Thorn,
tehdy osmiletý, na něm nebyl, neboť ho rodiče poslali na čas k jakýmsi velice vzdáleným
příbuzným do vesnice na den cesty daleko.
Jeho sestřička Louisa, o šest měsíců mladší než on, ovšem na trh jít směla, což chlapce
nevýslovně štvalo, stejně jako skutečnost, že Louisa si z trhu přinesla skleněnou kouli
naplněnou jiskřičkami světla, jež se v přítmí třpytily a blýskaly a osvětlovaly jejich tmavou
světničku teplou a něžnou září. Tristran si bohužel od příbuzných přinesl pouze ošklivé
nepříjemné spalničky.
Brzy poté měla jejich kočka tři koťata: dvě černobílá po mamince a jedno maličké s
šedomodrým kožíškem a očima, které se měnily od zelené přes zlatou až k lososové, šarlatové
a rumělkové, podle kočičí nálady.
Tohle kotě dostal Tristran jako náplast za to, že nemohl na trh. Modrá kočička rostla pomalu a
byla to ta nejmilejší kočka na světě. A pak, jednoho večera, se začala netrpělivě potloukat po
domě, mňoukala a blýskala očima, jež byly v té chvíli temně fialové jako náprstníky. A když se
Tristranův otec vrátil po celodenní dřině z pole, kočka zavřískla, vyrazila ze dveří a zmizela v
soumraku.
Stráže stojí u mezery ve zdi kvůli lidem, ne kvůli kočkám. A Tristran, kterému tou dobou už
bylo dvanáct, už nikdy svou modrou kočku nespatřil. Nějaký čas byl k neutišení. Otec za ním
jednou večer přišel do pokojíku a posadil se na okraj postele. Řekl jen: „Bude tam šťastnější, za
zdí. Mezi svými. Přestaň se trápit, synku.“
Jeho matka s ním o té věci nemluvila vůbec. Ostatně ona s ním nemluvila ani o jiných
věcech. Někdy, když Tristran zvedl hlavu od nějaké práce nebo knihy, viděl, že se na něho
matka pátravě dívá, jako by chtěla z jeho tváře vyčíst nějaké tajemství.
Louisa ho občas kvůli tomu popichovala, když spolu ráno šli do školy ve vesnici. Stejně ho
trápívala kvůli spoustě jiných věcí: kvůli tvaru jeho uší, například (pravé ucho měl téměř špičaté
a přilepené těsně k hlavě, levé ne), a kvůli nesmyslům, které říkal: jednou jí třeba povídal, že ty
nadýchané bílé obláčky, co se sbíhají na obzoru, když se za soumraku vracejí ze školy, jsou
ovce. Nic na tom nezměnilo, když pak tvrdil, že tím chtěl jen říct, že mu ta oblaka připomínají
ovce nebo že je na nich cosi nadýchaného a ovčího. Louisa se mu smála a pošklebovala se mu
jako nějaký zlý skřítek. A co bylo ještě horší, pověděla o tom ostatním dětem a navedla je, aby
začaly bečet, kdykoliv kolem nich Tristran půjde. Louisa byla rozený provokatér a na bratrovi se
přímo vyžívala.
Místní škola byla dobrá škola. Pod vedením paní Cherryové se Tristran dozvěděl všechno o
zlomcích, o zeměpisné šířce a délce, uměl francouzsky požádat o pero zahradníkovy tetičky, ba
dokonce o pero své vlastní tetičky, naučil se odříkat anglické krále a královny od Viléma
Dobyvatele, 1066, až po Viktorii, 1837. Uměl číst a také uměl psát krasopisem. Do vesnice
mnoho pocestných nechodilo, ale občas přece jen zavítal podomní obchodník prodávající
šestákové krváky s popisy odporných vražd, osudových setkání, zločinů a pozoruhodných úniků.
Většina obchodníků také prodávala písničky s notami, dvě za penci, a rodiny si je kupovaly a
scházely se u klavírů a zpívaly takové skvosty jako „Pod oknem v zahrádce“ či „Zraje třešeň“.
Tak ubíhaly dny a ubíhaly týdny, a ubíhala i léta. Když bylo Tristranovi čtrnáct, dozvěděl se
osmózou, z oplzlých vtipů, šeptaných tajností a nemravných balad o sexu. Když mu bylo
patnáct, poranil si ruku při pádu ze stromu před domem pana Thomase Forestera: přesněji
řečeno spadl z jabloně před oknem ložnice slečny Viktorie Foresterová. K Tristranově lítosti se
mu nepodařilo získat víc než mučivě kratičký pohled na Viktorii, jež byla ve věku jeho sestry a
bez nejmenších pochyb to byla nejkrásnější dívka v okruhu sta mil.
Než bylo Viktorii a tedy i Tristranovi sedmnáct, byl si jist, že je to s největší pravděpodobností
nejkrásnější dívka na celých Britských ostrovech. Tristran byl přesvědčen, že je nejkrásnější
dívkou v celém Britském impériu, ne-li na celém světě, a pustil by se s vámi do křížku nebo by k
tomu byl přinejmenším ochoten, pokud byste o tom chtěli pochybovat. V celé Zdi byste ale stěží
našli někoho, kdo by se s ním chtěl v té věci hádat: popletla hlavu mnohým a s velkou
pravděpodobností zlomila nejedno srdce.
Popis: Měla šedé oči své matky, obličejík tvarovaný do srdíčka, otcovy kudrnaté kaštanové
vlasy. Její rty byly červené a dokonale tvarované, když mluvila, půvabně jí zrůžověla líčka. Měla
světlou pleť a vůbec byla absolutně okouzlující. Když jí bylo šestnáct, urputně bojovala s
matkou, protože si vzala do hlavy, že bude pracovat u Sedmé straky jako pomocnice v kuchyni.
„Mluvila jsem s panem Bromiosem,“ sdělila své matce, „a on proti tomu nic nenamítá.“
„Co si pan Bromios myslí nebo nemyslí, na tom vůbec nezáleží. Je to naprosto nevhodné
povolání pro mladou dámu,“ odpověděla jí matka, bývalá Bridget Comfreyová.
Vesnice Zeď napjatě sledovala zápas dvou vůlí a hádala, jak to dopadne, protože Bridget
Foresterové si nikdo nedovolil odporovat. Měla jazyk, který by, jak vesničané říkávali, dokázal
opálit barvu ze dveří chléva a strhnout kůru z dubu. Ve vesnici se nenašel nikdo, kdo by si chtěl
Bridget Foresterovou znepřátelit, a všichni říkali, že to jejich zeď začne dřív chodit, než Bridget
Foresterová změní názor.
Viktorie Foresterová byla však zvyklá, že je vždycky po jejím, a pokud už všechno selhalo,
utíkala se k otci, který jí nedovedl nic odepřít. Ale tentokrát byla Viktorie překvapená, neboť otec
souhlasil s její matkou. Prohlásil, že práce v baru u Sedmé straky je něco, co dobře vychovaná
mladá dáma prostě dělat nebude. A rezolutně vysunul bradu, čímž celou záležitost ukončil.
***
Každý hoch ve vesnici Zeď byl do Viktorie Foresterové zamilovaný. I mnohý usedlý pán,
spokojeně ženatý, s šedinami ve vousech, se na ni zahleděl, když šla ulicí, a stával se na
několik okamžiků znovu chlapcem v jarých letech a s bujarým krokem.
„Povídá se, že mezi tvé obdivovatele patří sám pan Pondělek,“ řekla Louisa Thornová jednou
odpoledne v jabloňovém sadu Viktorii Foresterové. Pět děvčat tam sedělo, ve větvích nejstarší
jabloně v sadu i pod nimi, opíraly se o široký kmen, a když zafoukal májový vítr, padaly jim do
vlasů a na rozprostřené sukně růžové lístky jako voňavý sníh. Odpolední slunce zeleně a zlatě a
stříbrně prosvítalo korunami stromů.
„Pan Pondělek,“ odfrkla si Viktorie pohrdavě, „má nejmíň pětačtyřicet, jestli ne víc.“ Protáhla
obličej, aby naznačila, jak moc je pětačtyřicet, když vám je právě sedmnáct.
„Stejně už byl ženatý,“ řekla Cecilie Hempstocková, Louisina sestřenice. „Nikdy bych si
nevzala někoho, kdo už byl ženatý. Bylo by to, jako by si člověk nechal někým zkrotit vlastního
poníka,“ usoudila.
„Já osobně si zase myslím, že to je jediná výhoda toho, když si člověk bere vdovce,“ namítla
Amelie Robinsonova. „Že někdo jiný mu už za vás obrousil ostré hrany, vydrezuroval ho, chceteli
tak říct. Také si myslím, že v tak pokročilém věku už by jeho chtíč mohl být dávno uspokojený
a utišený, což by osvobodilo člověka od mnohých nedůstojností.“
Pod jabloňovými květy byl náhle slyšet potlačovaný výbuch chichotání.
„Ale na druhé straně,“ vmísila se do rozhovoru váhavě Lucy Pippinová, „bylo by krásné žít v
tom velkém domě a mít kočár a čtyřspřeží a moci odjet na plesovou sezónu do Londýna a v létě
do Bathu do lázní nebo do Brightonu koupat se v moři. I když má pan Pondělek pětačtyřicet.“
Ostatní dívky se smály a pištěly a házely po ní plné hrsti růžových květů. Ze všech nejhlasitěji
pištěla a nejvíc květů házela Viktorie Foresterová.
***
Rovněž ve věku sedmnácti let, jen o šest měsíců starší než Viktorie, byl Tristran Thorn. Byl
kdesi na půl cesty mezi chlapcem a mužem a cítil se stejně nepohodlně v každé z těchto rolí.
Vypadal, jako by se skládal hlavně z loktů a ohryzku, jeho vlasy měly barvu promočené slámy a
trčely neúhledně na všechny strany v úhlech sedmnáctiletých, ať je namáčel a česal sebevíc.
Byl až bolestně plachý a jak už to mívají plaší lidé ve zvyku, pokoušel se to kompenzovat tím,
že se choval nemístně hlučně právě v těch nejnevhodnějších okamžicích. Většinou byl s životem
spokojený - nebo tak spokojený, jak jen sedmnáctiletý mladík s životem před sebou spokojený
být může. A když někdy snil, na poli nebo za stolem v zadní místnosti místního obchodu
Pondělek a Brown, představoval si, jak jede vlakem až do Londýna nebo Liverpoolu, nebo jak
nasedá na parník a míří přes Atlantik do Ameriky a bohatne mezi divochy v nových zemích.
Ale byly i dny, kdy vítr zavál z druhé strany zdi a přinesl s sebou vůni máty a tymiánu a
červeného rybízu. V těch dnech se v ohních krbů ve vesnici rozhořívaly plameny podivných
barev. Když vál tento vítr, ty nejjednodušší přístroje - počínaje sirkami luciferkami a konče
posuvnými sklíčky v lucerně - odmítaly fungovat.
V takových časech pak snil Tristran Thorn podivné, provinilé fantazie, zmatené a zvláštní: o
cestách hlubokými lesy, o zachraňování princezen z paláců, o rytířích, trolech a mořských
pannách. Když ho přepadly takové nálady, vyklouzl z domu, lehl si do trávy a hleděl na hvězdy.
Jen málokdo z nás lidí dneška viděl hvězdy tak, jak je vídali v oněch časech. Naše města a
vesnice vyzařují do noci příliš mnoho světla. Ve Zdi však byly hvězdy rozložené jako světy nebo
myšlenky, bylo jich bezpočet jako stromů v lese nebo listů na stromě. Tristran vzhlížel k temné
obloze, až nemyslel vůbec na nic, a pak se zvedl a šel zase do postele a usnul jako dřevo.
Byl to nemotorný čahoun s nadějnou budoucností, sud dynamitu, který čekal, až někdo nebo
něco zapálí roznětku. Ale nikdo to neudělal, a tak o víkendech a po večerech pomáhal otci v
hospodářství a během dne pracoval jako úředník u pana Browna, ve firmě Pondělek a Brown.
Pondělek a Brown vlastnili vesnický obchod. Věci denní potřeby tam mívali skladem, ale
většina obchodu byla vedena na základě objednávek: vesničané vždycky přinesli panu Brownovi
seznam toho, co potřebovali, od nakládaného masa po mast na ovce, od nožů na ryby po cihly
komínovky. Úředník u Pondělka a Browna z toho všeho sestavil velkou objednávku, pan
Pondělek pak vzal jeho seznam, zapřáhl do valníku dva velké tažné koně a vydal se do
nejbližšího velkého města v hrabství. Za několik dní se vrátil s valníkem vysoko naloženým
zbožím všeho druhu.
Bylo pozdní odpoledne studeného a větrného dne ke konci října, kdy, jak se pořád zdá, už už
začne pršet, a nikdy neprší. Viktorie Foresterová vešla do obchodu Pondělek a Brown, v ruce
držela seznam napsaný matčiným úhledným rukopisem a zazvonila na zvonek na pultu.
Když ze zadní místnosti přispěchal Tristran, zatvářila se poněkud zklamaně. „Dobrý den,
slečno Foresterová.“
Usmála se upjatým úsměvem a podala Tristranovi seznam.
Stálo na něm:
1/2 libry sádla
10 plechovek sardinek
láhev houbového kečupu
5 liber rýže
plechovka melasového sirupu
2libry rozinek
láhev košenily
libra citrónových bonbonů
malé balení výběrového kakaa Rowntrees za 1 šilink
třípencová plechovka Oakeyova leštidla na nože
za 6 pencí brunšvické černi
balíček Swinbornovy želatiny
láhev leštěnky na nábytek
naběračku
devítipencový cedník na omáčku
jeden kuchyňský žebřík
Tristran seznam studoval, hledaje něco, o čem by mohl začít mluvit: nějaký konverzační
gambit - jakýkoliv.
Slyšel se, jak říká: „Vypadá to, že budete mít rýžový pudink, slečno Foresterová.“ Sotva to
vyslovil, věděl, že to byl špatný začátek. Viktorie našpulila své dokonalé rtíky, zamžikala šedýma
očima a řekla: „Ano, Tristrane. Budeme mít rýžový pudink.“
Pak se na něho usmála a dodala: „Maminka říká, že rýžový pudink v dostatečném množství
dokáže zahnat rýmu a nastuzení i další podzimní nemoci.“
„To moje matka odjakživa přísahá na tapiokový nakyp.“
Nabodl seznam na hřebík. „Většinu těch věcí můžeme dodat zítra ráno a zbytek, až se vrátí
pan Pondělek, to bude začátkem příštího týdne.“
V té chvíli prudce zavanul vítr, tak silný, že rozklepal okna ve vesnici a roztočil větrné
korouhve, až nerozeznaly sever od západu ani východ od jihu.
Oheň v krbu u Pondělka a Browna vybuchl a rozhořel se zelenými a šarlatovými plameny se
sprškou stříbrných jisker, jaké si můžete udělat, když na uhlíky hodíte hrstku železných pilin. Ten
vítr foukal od Elfie a od východu, a Tristran Thorn v sobě náhle našel odvahu, o jaké nikdy
neměl tušení. „Víte, slečno Foresterová, za pár minut tady končím,“ vyhrkl. „Mohl bych vás
doprovodit domů. Mám to při cestě.“ A čekal, srdce v hrdle, zatímco šedé oči Viktorie
Foresterová na něho pobaveně hleděly. Po chvilce, jež mu připadala jako sto let, řekla: „Jistě.“
Tristran spěchal do bytu za obchodem a informoval pana Browna, že odchází. Pan Brown
zavrčel něco co neznělo nijak přátelsky a pak Tristranovi připomněl, že když on byl mladý, nejen
že musel každý večer zůstat v obchodě až do konce a všechno pozavírat, ale navíc musel
spávat na podlaze za pultem s kabátem místo polštáře.
Tristran souhlasil, že má skutečně neobyčejné štěstí, popřál panu Brownovi dobrou noc, vzal
z věšáku kabát a z police na klobouky svůj nový tvrďák, a vyšel na chodník, kde na něho čekala
Viktorie Foresterová.
Šli vedle sebe a podzimní soumrak se pomalu měnil v temný večer. Tristran cítil ve vzduchu
vzdálenou zimu - směs večerní mlhy a štiplavé temnoty a vůni spadaného listí.
Cesta ke statku Thomase Forestera se kroutila před nimi a veliký a bílý srpek měsíce visel
mezi hořícími hvězdami nad nimi.
„Viktorie,“ začal Tristran po chvíli.
„Ano, Tristrane,“ řekla Viktorie, která většinu cesty nad čímsi přemýšlela. „Považovala byste
to ode mne za opovážlivé, kdybych vás políbil?“
„Ano,“ odpověděla stručně a chladně. „Za velice opovážlivé.“
„Aha,“ řekl Tristran.
Mlčky stoupali do kopce. Na jeho vrcholu se otočili a viděli pod sebou vesnici Zeď, světla
lamp a svíček zářící za okny, teplá žlutá světla, jež kynula a zvala, a nad sebou světla myriád
hvězd, třpytících se a blikajících a žhnoucích, vzdálených a studených a početnějších, než mohl
rozum zvládnout.
Tristran natáhl ruku a sevřel Viktoriinu drobnou dlaň. Nevytrhla se mu.
„Viděl jste to?“ zeptala se s pohledem upřeným daleko do krajiny.
„Nic jsem neviděl. Díval jsem se na vás.“
Viktorie se v měsíčním světle usmála.
„Jste ta nejkrásnější žena na celém světě,“ řekl Tristran z hloubi srdce.
„Ale jděte, nechte toho,“ okřikla ho Viktorie, ale okřikla ho velice něžně.
„Co jste viděla?“
„Padající hvězdu. Myslím, že to není touhle roční dobou nic neobvyklého.“
„Viky,“ zkusil to Tristran znovu, „políbíš mě?“
„Ne.“
„Když jsme byli mladší, líbala jsi mě. Políbila jsi mě pod dubem slibů, o svých patnáctých
narozeninách. A loni na prvního máje, za kravínem svého otce.“
„Tehdy jsem byla jiný člověk. A nepolíbím tě, Tristrane Thorne.“
„Když mě tedy nepolíbíš,“ nenechal se odbýt Tristran, „vezmeš si mě?“
Na kopci zavládlo ticho. Jen říjnový vítr šustil listím. Pak se ozval cinkavý zvuk: to se
pobaveně a potěšeně smála nejkrásnější dívka na Britských ostrovech.
„Vzít si tě?“ opakovala nevěřícně. „Proč bych si tě proboha měla brát, Tristrane Thorne? Co
bys mi asi mohl dát?“
„Dát? Šel bych kvůli tobě do Indie, Viktorie Foresterová, a přinesl bych ti sloní kly a perly
velké jako tvůj palec a rubíny jak vlaštovčí vejce.
Šel bych do Afriky a přinesl bych ti diamanty velikosti kriketového míčku. A našel bych
pramen Nilu a pojmenoval bych ho po tobě.
Jel bych do Ameriky, do samého San Franciska, na zlatá pole, a nevrátil bych se, dokud bych
tě nevyvážil zlatem. Pak bych je donesl sem a položil bych ti ho k nohám.
Šel bych daleko na sever kdyby sis to přála, zabíjel bych tam obrovské polární medvědy a
pak bych ti přinesl jejich kýty.“
„To bylo docela dobré,“ zasmála se Viktorie Foresterová, „dokud ses nedostal k těm polárním
medvědům. Ale stejně, můj malý příručí a hochu pro všechno, nepolíbím tě. Ani si tě nevezmu.“
Tristranovy oči planuly v měsíčním svitu. „Jel bych pro tebe do daleké Číny a ukradl bych králi
pirátů džunku naloženou až po okraj jadeitem, hedvábím a opiem.
Jel bych do Austrálie, na dno světa,“ chrlil ze sebe Tristran vášnivě, „a přivezl bych ti...“
zoufale prohrabával v paměti šestákové romány, jestli některý z hrdinů navštívil Austrálii,
„klokana.“ Aspoň něco. „A opály,“ dodal. Těmi opály si byl skoro jistý.
Viktorie Foresterová mu stiskla ruku. „Co bych prosím tě dělala s klokanem? No nic, měla
bych jít domů, jinak budou maminka s tátou přemýšlet, co mě zdrželo, a dojdou k nějakým
naprosto neopodstatněným závěrům. Protože já jsem tě nepolíbila, Tristrane Thorne.“
„Polib mě, prosím,“ žadonil. „Není na světě nic, co bych neudělal za jedno tvé políbení!
Neexistuje hora, kterou bych neslezl, řeka, kterou bych nepřebrodil, poušť, kterou bych
nepřešel.“
Při řeči divoce rozhazoval rukama, ukazoval na vesnici Zeď pod nimi i na noční oblohu nad
nimi. V souhvězdí Orion, nízko nad východním obzorem, zazářila hvězda, zatřpytila se... a
spadla.
„Za polibek a příslib tvé ruky,“ prohlásil Tristran bombasticky, „bych ti přinesl tu spadlou
hvězdu.“
Roztřásl se. Měl jen tenký kabát a bylo zřejmé, že políbení nedostane. Mátlo ho to. Mužní
hrdinové z jeho rodokapsů a šestákových románů nikdy neměli s líbáním problémy.
„Tak jdi,“ řekla Viktorie. „A když to dokážeš, dostaneš to.“
„Cože?“
„Když mi přineseš tu hvězdu,“ řekla Viktorie, „tu, která právě spadla, ne jinou - pak tě políbím.
A kdoví, co ještě udělám. Tak: teď nemusíš cestovat do Austrálie ani do Číny nebo do Afriky.“
„Cože?“ nechápal stále Tristran.
A Viktorie se zasmála, vysmekla ruku z jeho dlaně a rozběhla se z kopce k otcově usedlosti.
Tristran se rozběhl za ní. „Myslíš to doopravdy?“
„Myslím to stejně vážně jako ty všechny ty řeči o rubínech a zlatu a opálech. Co je vlastně
opium?“
„Něco jako sirup proti kašli,“ vysvětlil Tristran. „Jako eukalyptus.“
„To nezní moc romanticky. No tak, neměl bys raději běžet hledat tu spadlou hvězdu? Spadla
někam na východ, tamhle.“ A zase se rozesmála. „Ty hloupý obchodní pomocníčku! Neumíš nic
než objednat věci na rýžový pudink.“
„A kdybych ti přinesl tu hvězdu?“ zeptal se Tristran. „Co bys mi dala? Políbení? Ruku u
oltáře?“
„Cokoliv si přeješ,“ odpověděla Viktorie pobaveně.
„Přísaháš?“
Ke stavení už jim zbývalo posledních sto yardů. Okna žlutě a oranžově svítila.
„Samozřejmě,“ usmívala se Viktorie.
Pěšina ke statku byla samé bláto, vyšlapaná kravami, ovcemi a psy. Tristran Thorn do něho
poklekl. Nic nedbal na to, že má na sobě kabát a vlněné kalhoty. „Přijímám,“ řekl vážně.
Od východu znovu zavanul vítr. „Nyní vás opustím, má paní,“ řekl Tristran Thorn. „Mám
naléhavou práci tam na východě.“ Vstal, na bláto a štěrk, jež se lepily na kolena kalhot a lem
kabátu, se ani nepodíval a hluboce se jí uklonil. Pak smekl nový tvrďák.
Viktorie Foresterová se rozesmála. Smála se hubenému příručímu, smála se dlouho a
rozkošnicky a její zvonivý smích ho provázel cestou z kopce a ještě dál.
***
Tristran Thorn celou cestu domů běžel. Ostružiní se mu chytalo za kabát a nějaká větev mu
shodila klobouk.
Bez dechu a celý potrhaný se vpotácel do kuchyně domu na Západních lukách.
„Podívej se, jak vypadáš!“ lamentovala jeho matka. „No vážně! Já to nechápu!“
Tristran se na ni nepřítomně usmál.
„Tristrane?“ obrátil se na něj otec. I v pětatřiceti byl pořád stejně vysoký a pihovatý, i když v
oříškových kudrnatých vlasech se mu třpytilo pěkných pár šedivých pramínků. „Matka s tebou
mluví. Copak jsi neslyšel?“
„Moc se omlouvám, otče, matko, ale dnes večer musím odejít z vesnice. Možná budu nějaký
čas pryč.“
„Hlouposti a bláznovství!“ řekla Daisy Thornová. „V životě jsem neslyšela větší nesmysl.“
Ale Dunstan Thorn poznal ten pohled v synových očích. „Nechej nás chvíli o samotě, ženo.“
Ostře se na něho podívala, pak kývla. „No dobře. Ale kdo mu spraví ten kabát? To by mě tedy
zajímalo.“ Vyšla z kuchyně.
Oheň v kamnech hořel stříbrnými plameny a zeleně a fialově jiskřil. „Kam chceš jít?“ zeptal se
Dunstan.
„Na východ.“
Na východ. Jeho otec kývl. Existovaly dva východy - východ jako směr k sousednímu
hrabství za lesem a Východ, druhá strana zdi. Dunstan Thorn bez ptaní věděl, o kterém syn
mluví.
„A vrátíš se zpět?“
Tristran se doširoka usmál. „Samozřejmě.“
„No,“ řekl otec, „pak je všechno v pořádku.“ Poškrábal se na nose. „Přemýšlel jsi, jak se
dostaneš přes zeď?“
Tristran zavrtěl hlavou. „Určitě to zvládnu. Když bude třeba, probiju se přes stráže.“
Otec svraštil čelo. „Ať tě ani nenapadne. Jak by se ti to líbilo, kdybys byl na stráži ty nebo já?
Nedovolím, aby byl někdo zraněn.“ Zase si poškrábal nos. „Jdi se sbalit a polib matku na
rozloučenou. Doprovodím tě do vesnice.“
Tristran si sbalil brašnu a matka mu přinesla šest červených, zralých jablek a domácí chleba
a kus bílého domácího sýra. Všechno si dal do brašny. Paní Thornová se na Tristrana nedívala.
Políbil ji na tvář a dal jí sbohem. Pak šel s otcem do vesnice. Tristran poprvé držel hlídku u zdi,
když mu bylo šestnáct. Dostal jedinou instrukci: úkolem stráží je zabránit, aby kdokoliv vyšel
mezerou ve zdi z vesnice. Jakýmkoliv způsobem ho zastavit. Pokud by to nebylo možné, pak
musí strážci zavolat celou vesnici, aby jim pomohla.
Cestou ke zdi Tristran uvažoval, co asi otec zamýšlí. Možná spolu přemohou strážce. Možná
je otec nějak odláká a on bude moci proklouznout... možná...
Než prošli vesnicí a dorazili k mezeře ve zdi, proběhly mu hlavou všechny možnosti. Až na tu,
která nastala.
Toho večera měli stráž pan Bromios a Harold Crutchbeck. Harold byl statný mladík o několik
let starší než Tristran, syn mlynáře. Pan Bromios měl černé kudrnaté vlasy, zelené oči a bílý
úsměv a voněl po hroznech a hroznové šťávě a ječmeni a chmelu.
Dunstan Thorn přistoupil k panu Bromiosovi a postavil se před něho. Podupával ve večerním
chladu.
„Dobrý večer, pane Bromios. Dobrý, Harolde,“ pozdravil je Dunstan.
„Dobrý, pane Thorne,“ odpověděl Harold Crutchbeck.
„Dobrý večer, Dunstane,“ přidal se pan Bromios. „Doufám, že se ti daří.“
Dunstan připustil, že ano. Pak hovořili o počasí a shodli se, že je pro zemědělce špatné a že -
soudě podle množství všech možných bobulí, které na keřích dozrávají - bude studená a krutá
zima. Tristran poslouchal jejich řeči a třásl se rozčilením a podrážděním, ale kousal se do jazyka
a mlčel.
Konečně jeho otec řekl: „Pane Bromiosi, Harolde, myslím, že znáte mého syna, Tristrana?“
Tristran nervózně smekl klobouk.
A potom jeho otec řekl něco, čemu Tristran nerozuměl.
„Předpokládám, že oba víte, odkud přišel,“ řekl Dunstan Thorn.
Pan Bromios beze slova přikývl.
Harold Crutchbeck poznamenal, že slyšel nějaké řeči, i když člověk nesmí všemu hned věřit.
„No, tak tohle je pravda,“ řekl Dunstan. „A teď nastal čas, aby se vrátil.“
„Je tam hvězda...“ začal vysvětlovat Tristran, ale otec ho mávnutím ruky umlčel.
Pan Bromios si zamnul bradu, pak si prohrábl kudrnatou hřívu. „Tak dobře.“ Odvrátil se a tiše
vysvětloval Haroldovi něco, co Tristran neslyšel.
Otec mu vtiskl do dlaně něco studeného.
„Tak běž, chlapče. Běž a přines si zpátky svou hvězdu. Bůh a všichni jeho andělé nechť tě
doprovázejí.“
A pan Bromios a Harold Crutchbeck, strážci průchodu, ustoupili a nechali ho projít.
Tristran prošel mezerou mezi širokými kamennými zdmi na louku na druhé straně.
Otočil se a podíval se na tři muže zarámované průrvou. Uvažoval, proč mu tak klidně dovolili
projít. Pak, s brašnou v jedné ruce a s tím předmětem, který mu otec podstrčil, v druhé, vyrazil
Tristran Thorn do mírného svahu směrem k lesům.
***
Jak kráčel, chlad noci slábl, a když dorazil na vrchol kopce, překvapilo ho, že na něho
mezerou mezi stromy jasně svítí měsíc. Překvapilo ho to, protože měsíc přece zapadl už před
hodinou. A byl dvojnásob překvapený, protože měsíc zapadal jako štíhlý, špičatý stříbrný srpek,
a ten, který tu na něho svítil, byl veliký zlatý letní měsíc, zářivý a sytě zbarvený úplněk.
Ta chladivá věc v jeho dlani jednou zazvonila: bylo to křišťálové cinknutí, jako zvon v maličké
skleněné katedrále.
Byla to sněženka vyrobená ze skla.
Tristranův obličej pohladil teplý vánek. Voněl jako máta peprná a listí černého rybízu a zralé
červené švestky. Tristrana náhle zasáhlo vědomí úžasu z toho, co udělal. Kráčel do Elfie, šel
hledat spadlou hvězdu. A neměl nejmenší představu, jak ji najde, ani co dělat, aby při tom zůstal
celý a zdravý. Ohlédl se zpět a zdálo se mu, že zahlédl světla Zdi, mlhavá a třepotavá jako
vzduch v horkém létě, ale přesto lákavá.
Věděl, že kdyby se otočil a šel zpět, nikdo by mu to neměl za zlé - ani otec, ani matka,
dokonce i Viktorie Foresterová by se nejspíš jen usmála a nazvala by ho ubohým
obchodníčkem. Možná by dodala, že hvězdy, když už jednou spadnou, se velice těžko hledají.
Zarazil se.
Pomyslel na Viktoriiny rty a na její šedé oči a na zvuk jejího smíchu. Narovnal ramena,
zastrčil si křišťálovou sněženku do knoflíkové dírky kabátu. A pak, příliš nezkušený, aby se bál,
příliš mladý, aby choval posvátnou bázeň k neznámu, přešel Tristran loukami, které už známe,
za ně...
...a do Elfie.