Hvězdný prach- KAPITOLA 3

KAPITOLA TŘETÍ
Ve které se setkáme s několika dalšími osobami, z nichž mnohé žijí
dodnes, a které se rovněž zajímají o osud spadlé hvězdy
***
Stormhold nechal vytesat z vrcholku hory Huon první pán ze Stormholdu, který vládl na konci
Prvního věku a na začátku Věku druhého. Následující páni na Stormholdu ho rozšiřovali,
vylepšovali a podkopávali tunely, takže dnes ční původní vrch hory k nebi jako ozdobně
vyřezávaný kel obrovského šedého žulového zvířete. Samotná věž tvrze sedí vysoko pod
oblohou, tam, kde se scházejí bouřkové mraky, než sestoupí po svahu níž a začnou chrlit déšť,
blesky a zkázu na krajinu pod sebou.
Osmdesátý první pán ze Stormholdu ležel na smrtelné posteli ve své ložnici, jež byla
vytesána do špice hory jako díra do zkaženého zubu. I v zemích za nám dobře známými poli
pořád ještě existuje smrt.
Lord k sobě povolal všechny své syny. Přišli, ti, kteří dosud žili, i ti mrtví, a chvěli se ve
studených žulových zdech. Shromáždili se kolem jeho postele a s úctou čekali - živí na pravé
straně, mrtví na levé.
Čtyři z lordových synů byli mrtví: Sekundus, Kvintus, Kvartus a Sextus. Stáli tu nehybně, šedé
postavy, nehmotné a mlčenlivé.
Tři synové dosud žili: Primus, Tercius a Septimus. Stáli vážně a jaksi rozpačitě na pravé
straně pokoje, přešlapovali z nohy na nohu, škrábali se na nosech a na tvářích, jako by je
mlčenlivý klid mrtvých bratří zahanboval. Na své mrtvé sourozence ani nepohlédli. Chovali se -
jak jen uměli - jako by oni a otec byli jediní v té chladné místnosti s velkými otvory vytesanými v
žulové zdi, kterými dovnitř vály ledové větry. Jejich otec se už nikdy nedozví, jestli to bylo proto,
že mrtvé bratry vidět nemohli, nebo jestli z pocitu viny, strachu z duchů nebo z odhalení
předstírali, že je nevidí. Neboť to oni je zabili (každý jednoho, s výjimkou Septima, který vraždil
dvakrát: Kvinta otrávil pokrmem z kořeněných úhořů a Sexta, poté, co zavrhl uměleckou
dokonalost a rozhodl se pro efektivnost a fyzikální zákony, jednoduše shodil jednou v noci, když
obdivovali nádheru blesků a hromobití, z útesu).
Osmdesátý první lord ještě donedávna ve skrytu duše doufal, že než nastane jeho konec,
bude ze sedmi synů už šest mrtvých a naživu zbude jen jediný. Ten by pak byl osmdesátým
druhým pánem ze Stormholdu a vládcem Vysokých útesů. Koneckonců, přesně tak získal tehdy
před sedmi sty lety titul i on.
Jenomže dnešní mládež je celá jakási nedomrlá, bez ambicí a elánu, žádná verva a energie
jako za jeho mládí...
Někdo něco říkal. Přinutil se soustředit pozornost.
„Otče,“ opakoval Primus hlubokým dunivým hlasem. „Jsme tady všichni. Co od nás chceš?“
Stařec se na něho zahleděl. S děsivým sípáním vtáhl do plic řídký mrazivý vzduch a pak
pronesl vysokým hlasem, chladným jako žula kolem: „Umírám. Můj čas se brzy uzavře a vy
odnesete mé ostatky hluboko do nitra hory, do Síně předků a uložíte je - mne - do
jednaosmdesáté dutiny, k níž dojdete - nebo prostě do první prázdné, kterou naleznete - a tam
mě necháte. Pokud tak neučiníte, jeden každý z vás bude proklet a věž Stormholdu se vyvrátí a
zhroutí se.“
Tři žijící synové mlčeli. Skupinkou čtyř mrtvých synů prolétlo tiché povzdechnutí: snad lítost
nad tím, že jejich pozůstatky rozklovali orli nebo je odnesla divoká řeka dolů přes vodopády až
do dalekého moře. Žádný z nich nespočinul v Síni předků.
„Tak. A teď k problému nástupnictví.“ Hlas lorda ze Stormholdu hvízdal a sípal jako vzduch
vytláčený z děravých měchů varhan. Synové zvedli hlavy: Primus, nejstarší, s bílými vlasy a
mohutným vousem, s orlím nosem a se šedýma očima, se zatvářil vyčkávavě, Tercius, se
zlatorudým vousem a žlutohnědýma očima, se díval nejistě, Septimus, vysoký muž, který nejen
svými černými vousy připomínal vránu, měl tvář bez výrazu, jako ostatně vždycky.
„Prime. Jdi k oknu.“
Primus přistoupil k otvoru ve skalní stěně a vyhlédl ven.
„Co vidíš?“
„Nic, pane. Noční oblohu nad námi a mraky pod námi.“
Stařec se zachvěl, přestože jej přikrývala kožešina ze skalního medvěda.
„Tercie. Jdi k oknu. Co vidíš ty?“
„Nic, otče. Je to tak, jak řekl Primus. Nad námi visí večerní obloha, má temně fialovou barvu a
mraky pod námi jsou koberec přikrývající svět. Jsou šedivé a svíjejí se.“
Starcovy oči se podobaly šíleným očím dravého ptáka. „Septime. Ty. Jdi k oknu.“
Septimus přešel k oknu a postavil se poblíž, byť ne úplně blízko, svých bratrů.
„A ty? Co vidíš ty?“
Pohlédl do otvoru. Do tváře mu šlehal ledový vítr, až ho oči pálily a slzely. Na temně modrém
noci se chvěla jediná hvězda.
„Vidím hvězdu, otče.“
„Áách,“ zachroptěl osmdesátý první lord. „Přeneste mě k oknu.“ Čtyři mrtví synové smutně
přihlíželi, když ho ti tři žijící nesli. Starý muž stál, nebo téměř stál, opíraje se těžce o široká
ramena svých potomků, a hleděl do olověného nebe. Jeho hubené prsty s opuchlými kotníky
zápasily s topasem, který mu visel na těžkém stříbrném řetězu kolem krku. Řetěz se v jejich
sevření rozdělil jako pavučina. Lord tiskl topas v pěsti a konce stříbrného řetězu se houpaly ve
větru.
Mrtví páni ze Stormholdu si mezi sebou šeptali hlasy znějícími jako padání sněhových vloček.
Ten topas, to byla Moc Stormholdu. Kdo jej bude nosit, bude pánem na Stormholdu, pokud v
jeho žilách koluje stormholdská krev. Kterému ze zbývajících synů dá osmdesátý první lord
kámen?
Žijící synové neříkali nic, ale dívali se - jak už víme - vyčkávavě, nejistě a bez výrazu (ale byla
to klamná bezvýraznost, prázdnota kamenné stěny, u níž si až v polovině výstupu uvědomíte, že
na ni nelze vyšplhat, ale to už není cesty zpět).
Stařec se narovnal a stál sám, vysoký a vzpřímený. Na okamžik to byl opět pán ze
Stormholdu, který porazil skřety ze severu v bitvě u Craglandské skály, pán ze Stormholdu, který
zplodil se třemi manželkami osm dětí - z toho sedm chlapců, pán ze Stormholdu, který v souboji
zabil tři ze svých čtyř bratrů, přestože mu tou dobou ještě nebylo ani dvacet let a přestože jeho
nejstarší bratr byl téměř pětkrát starší a byl to udatný a slavný válečník. A tento muž teď pozvedl
topas a pronesl prastarým a dávno neužívaným jazykem čtyři slova, slova, jež visela ve vzduchu
jako údery mohutného bronzového gongu.
Pak vyhodil kámen do výšky. Živí bratři zprudka vydechli, když vylétl nad mraky. Dosáhl bodu,
který všichni považovali za zenit jeho dráhy - a pak, navzdory logice, stoupal dál.
Na noční obloze tou dobou zářilo už mnoho hvězd.
„Tomu, kdož nalezne a přinese tento kámen, v němž spočívá Moc Stormholdu, odkazuji své
požehnání a vládu nad Stormholdem a nad vším jeho územím,“ řekl osmdesátý první lord. S
každým slovem ztrácel jeho hlas na síle, až nakonec zase zněl jako šepot starého, velice
starého muže, jako vítr hvízdající opuštěným domem.
Bratři, ti živí i ti mrtví, nedokázali odtrhnout zrak z kamene. Padal vzhůru k nebi, až se ztratil z
dohledu.
„Máme snad nachytat orly a navléci jim postroje, aby nás vynesly do nebe?“ zeptal se Tercius
zmateně a roztrpčeně zároveň.
Otec neodpověděl. Poslední zbytky denního světla zmizely a nad pevností zářily hvězdy,
nespočitatelné ve své nádheře.
Jedna z nich spadla.
Tercius měl dojem, ne, nebyl si jist, ale zdálo se mu, že to byla ta první hvězda večera, ta, jíž
si jako první povšiml Septimus.
Hvězda prolétla jako záblesk světla noční oblohou a spadla kamsi na jihozápad od nich.
„Tam,“ zašeptal osmdesátý první lord. Svezl se na kamennou podlahu ložnice a vydechl
naposled.
Primus si s pohledem na zhroucenou věc u svých nohou zamnul bradu. „Mám sto chutí
vyhodit mrtvolu toho starého parchanta z okna. Co to, k čertu, žvanil?“
„Raději to nedělej,“ namítal Tercius. „Nerad bych byl svědkem toho, jak se Stormhold zřítí. Ani
nijak zvlášť netoužím přivolával kletbu na svou hlavu - vy snad ano? Raději ho prostě odnesme
do Síně předků.“
Primus zvedl otcovo tělo a položil je zpět na kožešinové lože. „Oznámíme lidem, že zemřel.“
Čtyři mrtví bratři se shlukli u okna kolem Septima.
„Na co asi teď myslí?“ zeptal se Kvintus Sexta.
„Přemýšlí, kam asi ten kámen spadl a jak by se k němu dostal první,“ řekl Sextus. Vzpomněl
si přitom na svůj pád ze skal a do věčnosti.
„V to taky, sakra, doufám,“ řekl bývalý osmdesátý první pán Stormholdu svým čtyřem mrtvým
synům. Ale ti tři, kteří ještě mrtví nebyli, vůbec nic neslyšeli.
***
Na otázku: ,Jak velká je Elfie?' neexistuje jednoduchá odpověď.
Koneckonců, Elfie není jedna země, jedno knížectví nebo panství. Mapy Elfie jsou
nespolehlivé a nedá se jim vždy věřit.
O králích a královnách Elfie mluvíme asi tak, jako mluvíme o králích a královnách Anglie. Ale
Elfie je větší než Anglie, stejně jako je větší než svět. (Neboť už od úsvitu dějin se každá země,
která byla vytlačena z mapy světa badateli a odvážlivci, jež se vydali na cesty a prokázali, že
taková země neexistuje, uchyluje do Elfie. Takže dnes, kdy o ní píšeme, je to skutečně rozlehlé
místo, se všemi možnými typy klimatu a krajin.) Zde, skutečně, jsou draci. Také gryfové,
wivernové, hippogryfové, bazilišci a hydry. Jsou tam i všemožná známá zvířata, kočky přítulné i
blazeované, psi stateční i zbabělí, vlci, lišky, orli a medvědi.
Uprostřed lesa tak hustého a hlubokého, že to byl téměř prales, stál nevelký dřevěný domek -
spíše chatrč - s mezerami mezi trámy vymazanými šedým jílem a s doškovou střechou. Vyhlížel
velice nevlídně. Před chatrčí seděl v kleci na bidýlku žlutý ptáček. Nezpíval, seděl smutně a tiše.
Peří měl načepýřené a bez lesku. Dveře domku, kdysi bílé, už skoro úplně oprýskaly.
Uvnitř byla jediná místnost. Z trámů viselo vedle seschlé mršiny krokodýla uzené maso a
klobásy. Ve velkém krbu čoudil oheň z rašeliny a kouř unikal komínem vysoko ve střeše. Na
třech postelích byly tři přikrývky. Jedna postel byla velká a stará, ty druhé dvě jen o málo
pohodlnější než vojenské lehátko.
V druhém rohu bylo kuchařské náčiní a velká dřevěná klec, teď zrovna prázdná. Okna byla
tak špinavá, že jimi nebylo vidět, a na všem ležela tlustá vrstva mastné špíny.
Jedinou věcí, jež byla v tom domě čistá, bylo zrcadlo z černého skla opřené o jednu ze stěn.
Bylo to veliké zrcadlo - vysoké jako vzrostlý muž, široké jako kostelní dveře.
Ten dům patřil třem stařenám. Střídaly se ve všem, co se v domě dělo: střídavě spaly ve
velké posteli, střídavě vařily, střídavě kladly pasti na drobnou zvěř, vytahovaly vodu z hluboké
studny za domem.
Mluvily jen málo. V domku byly ještě další tři ženy. Ty byly štíhlé, tmavé a veselé. Síň, již
obývaly, byla mnohokrát větší než chatrč sama. Podlahu měla z onyxu a sloupy v ní byly z
obsidiánu. Za sloupovím byl velký dvůr bez střechy, nad nímž svítily z noční oblohy hvězdy.
Uprostřed dvora zvonivě zpívala fontána. Její voda tryskala ze sochy mořské panny stojící u
vytržení s otevřenými ústy. Právě z nich prýštila čistá, černá voda a padala do jezírka dole, kde
rozmazávala a rozjiskřovala světlo hvězd.
Ty tři ženy a jejich sál byly v tom černém zrcadle.
Ty tři stařeny byly Lilim - královna čarodějnice -samojediná uprostřed lesa.
Tři v zrcadle byly také Lilim: avšak zda byly následnicemi těch stařen, nebo jejich stíny, nebo
zda skutečný byl jen ten domek v lese, či opravdu někde v černé síni s fontánou v podobě
mořské panny žily Lilim a naslouchaly zpěvu vody pod dvorem z hvězd, to nikdo jistě nevěděl. A
nikdo jiný než Lilim to nemohl říct.
Toho dne přišla jedna z čarodějnic z lesa domů. V ruce nesla lasičku s krvavou skvrnou na
hrdle. Položila ji na zaprášené kuchyňské prkénko a vzala ostrý nůž. Nařízla kůži kolem
předních a zadních nohou a na krku. Pak stáhla špinavou rukou ze zvířete kůži, jako když svléká
dítě z pyžama, a hodila tu svlečenou věc na dřevěný špalek.
„Vnitřnosti?“ zeptala se chraptivým hlasem.
První stařena uchopila lasičku za hlavu a rozřízla jí břicho. Vnitřnosti vypadly na stůl, červené
a nafialovělé a namodralé. Na zaprášeném dřevě se třpytily jako drahokamy. Žena zaječela:
„Rychle sem! Pospěšte!“
Pak opatrně píchla do vnitřností nožem a znovu vyjekla.
Čarodějnice v houpací židli se pomalu zvedla. (V zrcadle se jedna z tmavých žen protáhla a
vstala ze svého lehátka.) Poslední ze stařen se právě vracela ze dvora. Rychlými cupitavými
kroky vběhla do stavení.
„Co je? Co se děje?“
(V zrcadle se třetí mladá žena připojila ke druhým dvěma. Měla drobná vyzývavá ňadra a
černé oči.)
„Podívejte se,“ ukazovala první stařena nožem.
Jejich oči měly bezbarvou šeď stáří. Všechny mžouraly na orgány na stole.
„Konečně,“ řekla jedna z nich.
„Bylo na čase,“ dodala druhá.
„Tak co, která z nás to najde?“ zeptala se třetí.
Všechny tři zavřely oči a tři staré ruce hrábly do vnitřností.
Jedna dlaň se otevřela. „Já mám ledvinu.“
„Já její játra.“
Třetí dlaň se otevřela. Patřila nejstarší z Lilim. „Mám její srdce, řekla vítězně.
„Jak se tam dostaneš?“
„V našem starém kočáře taženém tím, co potkám na rozcestí.“
„Budeš potřebovat nějaké roky.“
Nejstarší přikývla.
Nejmladší, ta, co předtím přišla ze dvora, šla k vysokému rozviklanému prádelníku a sehnula
se. Z nejspodnější zásuvky vytáhla zrezivělou plechovou krabici a donesla ji na stůl k sestrám.
Krabice byla převázaná třemi kousky starého motouzu. Na každém byl jiný uzel. Každá z žen
rozvázala svůj provázek. Ta, která krabici přinesla, ji pak otevřela.
Na dně se cosi zlatě blýskalo.
„Moc z ní už nezbývá,“ povzdechla si nejmladší z Lilim, jež byla stará, už když les, v němž
žily, byl ještě pod mořem.
„Pak je dobře, že jsme našly novou, ne?“ řekla jedovatě nejstarší a vrazila kostnatou ruku do
krabice. Cosi zlatavého se před ní snažilo uniknout, ale chytila tu mrskající se třpytivou věc,
otevřela ústa a vložila si ji do nich.
(Ze zrcadla upřeně hleděly tři ženy.)
Nitra všech věcí se zachvěla a roztřásla hrůzou.
(Nyní se z černého zrcadla dívaly ženy dvě.)
V chalupě hleděly dvě staré ženy se závistí i nadějí ve tvářích na vysokou hezkou ženu s
černými vlasy, tmavýma očima a rudými rty.
„Páni,“ řekla, „tady je ale špíny.“ Přešla k posteli. Vedle ní stála velká dřevěná truhlice přikrytá
vybledlým gobelínem. Odhrnula gobelín, otevřela truhlu a začala ji prohledávat.
„Tady jsi,“ vytáhla jasně červenou kytlici. Hodila ji na postel a pak ze sebe rychle strhala
hadry, které nosila jako stařena.
Obě sestry hladově pozorovaly její nahé tělo.
„Až se vrátím s jejím srdcem, budeme mít spoustu let pro všechny tři,“ řekla a s odporem se
dívala na vousaté brady a zapadlé oči sester. Na ruku si navlékla červený náramek v podobě
hádka s ocasem v zubech.
„Hvězda,“ řekla jedna ze sester.
„Hvězda,“ opakovala po ní druhá.
„Přesně tak,“ řekla královna čarodějnice a položila si na hlavu stříbrnou čelenku. „První za
dvě stě let. A já ji přinesu. Pro nás.“ Přejela si šarlatové rty temně červeným jazykem.
„Spadlou hvězdu,“ řekla.
***
Na holině u jezera byla noc a obloha byla posetá nesčetnými hvězdami.
Světlušky se třpytily na listech jilmů a v kapradí a lískách, blikaly a zhasínaly jako světla
neznámých a dalekých měst. V potoce, který přiváděl do jezírka vodu, šplouchala vydra. Lasiččí
rodina se obezřetně blížila klikatými pěšinkami k vodě napít. Polní myšák našel spadlý lískový
oříšek a začal rozkousávat tvrdou skořápku ostrými, neustále dorůstajícími zuby. Ne proto, že by
měl hlad, nýbrž proto, že to byl začarovaný princ, který nemohl získat zpět ztracenou podobu,
dokud nekousne do Ořechu moudrosti. Avšak díky svému rozčilení přestal být obezřetný a stín,
jenž náhle zakryl měsíční světlo, jej pozdě varoval před velkou šedou sovou, která ho uchopila
ostrými drápy a zase se vznesla do noci. Myšák upustil ořech. Ten spadl do potoka a voda ho
odnesla pryč, rovnou do tlamy velkého lososa. Sova zatím na několik polknutí myš pozřela. Jen
ocásek jí zůstal viset ze zobáku, jako tkanička do bot. V hájku dole cosi funělo a chrochtalo -
jezevec - pomyslela si sova (neboť i ona byla zakletá a pravou podobu mohla získat jen tehdy,
jestliže sežere myš, jež snědla Ořech moudrosti) - nebo možná medvídě.
Listy si šuměly, voda si zurčela. A pak náhle zalila louku záře přicházející odkudsi shora.
Oslnivé bílé světlo. Blížilo se a bylo jasnější a jasnější. Sova je viděla, jak se odráželo na
hladině, blýskavou, zářivou věc z čistého světla, tak jasnou, že raději odlétla na druhou stranu
lesa. Zvířata se kolem sebe zděšeně rozhlížela.
Zpočátku nebylo světlo na obloze větší než měsíc, pak se zdálo větší, mnohonásobně větší a
celý háj se chvěl a třásl a všechna zvířata tajila dech. Světlušky svítily silněji než kdy dřív ve
svém životě, přesvědčeny, že toto konečně je láska. Ale zbytečně...
A potom-
Ozvalo se prasknutí ostré jako výstřel a světlo, jež zalévalo údolí, bylo pryč.
Nebo skoro pryč. Z hlubin lískového houští pulzovala matná záře. Jako by se tam třpytil malý
hvězdný oblak.
Ozval se hlas. Vysoký, jasný ženský hlas, který řekl: „Au,“ a pak velice tiše dodal, „sakra,“ a
potom ještě jednou zopakoval, „au“.
Pak už neřekl vůbec nic. A na louce zavládlo ticho.