Hvězdný prach- KAPITOLA 4

Napsal Niletka.blogerka.cz (») 8. 6. 2011 v kategorii Hvězdný prach - Neil Gaiman, přečteno: 763×

KAPITOLA ČTVRTÁ
Dostanu se tam při světle svíce?
***
S každým krokem, který Tristran udělal, říjen ustupoval. Měl pocit, jako by kráčel do léta.
Lesem vedla pěšina s vysokým živým plotem po jedné straně. Šel stále po ní. Vysoko nad ním
blikaly a třepetaly se hvězdy, letní měsíc žlutozlatě zářil - jako zralé obilí. V jeho svitu viděl
Tristran rozkvetlé šípkové růže.
Začínala ho zmáhat dřímota. Nějaký čas se bránil, ale nakonec svlékl kabát a položil svou
brašnu do trávy - velkou koženou brašnu, jaká byla ve dvacátých letech známá jako Gladstonův
vak - pak ulehl, položil si na ní hlavu a přikryl se kabátem. Hleděl vzhůru na zářící hvězdy:
připadaly mu jako tanečnice, vznešené a půvabné, vířící v tanci složitém až k nekonečnosti.
Zdálo se mu, že vidí jejich hvězdné tváře. Byly bledé a něžně se usmívaly. Snad proto, že tam
nahoře nad světem už strávily tolik času pozorováním lidského klopotění, radostí i trápení, že se
nemohly ubránit úsměvu pokaždé, když další z lidiček tam dole uvěřil, že je středem svého
světa, jak všichni věříváme.
A pak Tristran pochopil, že sní, i vešel do své ložnice, jež byla zároveň školní třídou Zdi: a
paní Cherryová klepala na tabuli a napomínala je všechny, aby se ztišili, a Tristran pohlédl na
svou břidlicovou tabulku pod lavicí, neboť chtěl vědět, o čem se budou učit. Jenže nedokázal
přečíst, co si tam předtím napsal. Potom paní Cherryová (která se tak velice podobala jeho
matce, až Tristrana překvapilo, jak se mohlo stát, že si nikdy dřív neuvědomil, že jsou jedna a
tatáž osoba) vyzvala Tristrana, aby třídě zopakoval posloupnost všech králů a královen Anglie...
„Sím vo prominutí,“ ozval se mu u ucha chraplavý hlas, „nemoh byste si to nechat zdát
kapánek tišejc? Vaše sny se cpou do mýho snění, a jeslí mi něco nejde, jsou to letopočty. Vilém
Vobyvatel tisíc šestašedesát, to si ještě pamatuju, ale nevím, k čemu je to dobrý.“
„Mm?“ zabručel Tristran.
„Tak bych prosil tišejc,“ opakoval ten hlas. „Kdyby vám to nevadilo.“
„Promiňte,“ řekl Tristran a jeho další sny už byly jen o tmě.
***
„Snídaně,“ ozvalo se mu u ucha. „Žampiňóny na másle, s divokým česnekem.“
Tristran otevřel oči: šípkovým keřem prosvítaly sluneční paprsky a zeleně a zlatě kropily
trávu. Cosi božsky vonělo.
Vedle něho ležel plechový kastrůlek.
„Nejni to žádná sláva,“ říkal ten hlas. „Vobyčejný venkovský jídlo, jo, chudý jídlo. Žádná nóbl
pochoutka, nic královskýho, ale našinec si považuje i žampiňónu.“
Tristran zamžikal a natáhl ruku do nádoby. Palcem a ukazovákem uchopil velkou houbu a
přivoněl k ní. Byla horká a voňavá. Opatrně si kousl a cítil, jak mu lahodná šťáva zaplavuje ústa.
V životě nejedl nic tak dobrého. Když dožvýkal a polkl, řekl to nahlas.
„To je od vás velice hezké,“ radovala se drobná postavička na druhé straně ohýnku, který si
praskal a čmoudil v ranním vzduchu. „Vopravdu hezké. Ale vy to víte a já to taky vím, že jsou to
jenom smažený žampiňóny, nic nóblfajnovýho...“
„Mohl bych dostat ještě?“ Tristran si náhle uvědomil, že má příšerný hlad: někdy se to stává,
když si člověk jídla jen uždíbne.
„To vy jenom tak ze zdvořilosti, že jo?“ opáčila postavička v klobouku s širokou obrubou a
velkém plandavém kabátě. „Mohl bych dostat ještě? řeknete si jako by to byla křepelčí vajíčka a
uzená gazela s lanejžema, a ne vobyčejná houba, co chutná jako tejden stará chcíplina a kočka
by se toho nedotkla. Tak, tak, zdvořilost.“
„Ale já bych opravdu, na mou duši chtěl ještě,“ ujišťoval ho Tristran. „Pokud by vás to příliš
neobtěžovalo.“
Mužík - byl-li to muž, což se Tristranovi zdálo dost nepravděpodobné - si smutně povzdychl a
sáhl nožem do pánve prskající na ohni. Pak mrskl do Tristranova kastrůlku dva velké žampiony.
Tristran si na ně chvíli foukal a pak je jen tak rukama snědl.
„Jen se na sebe podívejte,“ řečnila ta mrňavá chlupatá osůbka a v hlase se jí mísila pýcha se
smutkem, „cpete se houbama, jako by vám ch'utnaly a jako byste v ústech necítil piliny a
pelyněk.“
Tristran si olizoval prsty a při tom ujišťoval svého hostitele, že to byly ty nejchutnější
žampiony, jaké kdy měl tu čest jíst.
„To říkáte teď,“ pravil hostitel s chmurným potěšením, „ale za hodinu budete mluvit jinak.
Vsadím se, že se vám to v břiše popere, jako se poprala ta prodavačka ryb se svým mládencem
kvůli mořský panně. Bylo to slyšet z Garamondu až na Stormhold! Ta ale používala slova!
Dočista mi z toho uši zmodraly, věřte nebo ne.“ Zhluboka si povzdechl. „Když už je řeč vo
outrobách,“ ztišil hlas, „musím těm svejm ulevit tamdle za stromem. Moh byste mi prokázat
laskavost a dohlídnout mi zatím na můj ranec? Byl bych vám moc povděčnej.“
„Jistě, rád,“ řekl Tristran zdvořile.
Chlupatý mužík zmizel za dubem. Chvíli se ozývalo hekání, pak se Tristranův nový přítel
znovu objevil a pusa se mu zase rozjela: „A je to. Znal jsem jednoho chlápka, v Paplagonii to
bylo, a ten každý ráno polknul živýho hada. Říkal, že má aspoň jistotu, že nic horšího už se mu
ten den nemůže přihodit. Samozřejmě, než ho pověsili, dali mu sníst mísu chlupatejch stonožek,
tak nevím, jestli to jeho tvrzení nebylo kapánek ukvapený.“
Tristran se omluvil. Ulevil si za stejným dubem, vedle hromádky trusu, který rozhodně nebyl
lidského původu. Podobal se spíš srnčím nebo zaječím bobkům.
„Jmenuji se Tristran Thorn,“ představil se Tristran po návratu. Jeho snídaňový společník už
měl sbaleno - oheň, pánev, kastrůlky - všechno zmizelo v ranci.
Sundal klobouk, přitiskl si ho k hrudi a vzhlédl k Tristranovi. „Jsem uhranut.“ Poklepal na bok
svého rance. Bylo tam napsáno: UHRANUT, OKOUZLEN, OČAROVÁN, SPOUTÁN MAGIÍ.
„Kdysi jsem býval spoután magií,“ přiznal se, „ale víte, jak to s podobnými věcmi chodí.“
S tím vyrazil pěšinou dál. Tristran se rozběhl za ním. „Hej! Poslyšte!“ volal. „Zpomalte trochu,
prosím!“ Neboť navzdory obrovskému ranci (tak asi vypadalo křesťanovo břímě v Cestě
poutníkově, což byla kniha, z níž jim paní Cherryová každé pondělí předčítala a při tom nikdy
neopomněla podotknout, že ji sice napsal dráteník, ale přes to všechno je to velmi moudrá
kniha) před ním ten mužíček - Uhranut? Že by to bylo jméno? - kmital rychleji než veverka ve
větvích.
Stvoření se v mžiku rozběhlo po cestičce zpátky. „Ňáký potíže?“
„Nestačím vám,“ přiznal Tristran. „Jdete hrozně rychle.“
Chlupatý mužík zvolnil krok. „To mi je líto,“ omlouval se, když za ním Tristran klopýtal. „Jsem
pořád sám, tak se nedivte, že už jsem si zvyk na svý tempo.“
Kráčeli bok po boku zelenavým a zlatým přísvitem slunce jež se prodíralo mezi listovím.
Takové světlo je typické pro jaro a Tristran uvažoval, jestli snad nenechává léto za sebou, stejně
jako tomu bylo s říjnem. Čas od času poznamenal něco o barevném záblesku na stromě nebo v
keři a mužíček odpověděl něco jako: ,Ledňáček. Říkávalo se mu pan Halkyón, pěknej pták,'
nebo ,kolibřík, pije nektar z květů, lítá na místě,' nebo ‚stehlík, ti se drží zpovzdálečí, ale moc je
nezkoumejte, jinak jste v maléru, jsou to prevíti.'
Kolem poledne se posadili u potůčku. Tristran vylovil z brašny chleba, červená šťavnatá
jablka a kolo sýra - tvrdého, štiplavého a drobivého - jež mu matka připravila. Mužíček se sice na
sýr díval podezíravě, ale slupnul ho v mžiku. Pečlivě olízal z prstů všechny drobečky chleba a
pak hlučně chroupal jablko. Po obědě nabral z potoka vodu do kotlíku a uvařil čaj.
„Co kdybyste mi pověděl, kam máte namíříno?“ zeptal se, když spokojeně popíjeli čaj.
Tristran chvíli uvažoval, a pak se přece jen svěřil: „Pocházím z vesnice Zeď. V ní žije jedna
dívka, jmenuje se Viktorie Foresterová. V celém světě jí nenajdete rovnou. A jí, jenom jí jediné
jsem dal své srdce. Její tvář se-“
„Skládá z vobvyklejch součástí?“ skočil mu do řeči mužík. „Oči? Nos? Zuby? Jako
normálně?“
„Samozřejmě.“
„Tak to můžete přeskočit,“ ujistil Tristrana chlupatý mužík. „Myslete si, že jste to všecko řekl.
Tak co za zatracenou pitomost si ta vaše slečinka vymyslela, že máte udělat?“
Tristran odložil dřevěný šálek do trávy a uraženě se zvedl.
„Proč,“ zeptal se tónem, v němž nechal zaznít po vznešenost a opovržení, „proč si hned
myslíte, že by mne má milovaná mohla poslat na cestu kvůli nějaké hlouposti?“
Mužík na něj pohlédl korálkovýma očima. „Protože to je jediný důvod, pro který je mládenec
jako ty schopen udělat tu zatracenou pitomost, že překročí hranice Elfie. Z vašich krajů sem k
nám přicházejí jenom básníci, zamilovaní a blázni. A ty zrovna jako básník moc nevypadáš a jsi -
promiň, že to říkám, mládenče, ale je to pravda - obyčejnej jako drobky sýra. Takže jestli se moc
nemejlím, musí v tom vězet láska.“
„Protože,“ prohlásil Tristran, „každý zamilovaný je srdcem blázen a hlavou básník.“
„Vopravdu?“ podivil se mužíček. „Ničeho takovýho jsem si nevšiml. Takže je v tom přece jen
krásná slečna. Poslala tě sem hledat bohatství? Svýho času to bejvalo velice populární. Pořád
se tu potulovali nejrůznější mladici a slídili po zlatejch pokladech, který nějakej ubohej drak nebo
lidožravej obr shromažďoval celý století.“
„Ne. Nejde mi o bohatství. Spíš je to takový slib, který jsem dal. Té slečně, o které jsem se
zmínil. Já... povídali jsme si a já jsem jí sliboval spoustu věcí a pak jsme viděli tu padající
hvězdu, tak jsem slíbil, že jí ji přinesu. Spadla...“ mávl rukou směrem k horskému hřebenu v
místech, kde obecně vychází slunce, „...tamhle.“
Jeho společník se poškrábal na bradě. Nebo snad na čenichu? Klidně to mohl být čenich.
„Víš, co bych udělal na tvým místě?“
„Ne,“ řekl Tristran a zvedla se v něm naděje, „copak?“
Mužíček si utřel nos. „Řekl bych jí, ať se jde vycpat, a pak bych se sebral a našel bych si
takovou, co by mě políbila bez toho, abych jí za to musel shánět modrý z nebe. A neříkej, že
takovou nenajdeš. Tam, vodkud přicházíš, nemůžeš ani mrsknout půlkou cihly, abys nějakou
takovou netrefil.“
„Žádná jiná neexistuje,“ prohlásil Tristran přesvědčeně.
Mužík si pohrdlivě odfrkl. Sbalili si věci a šli společně dál.
„Myslíš to dovopravdy? S tou spadlou hvězdou?“
„Ano,“ řekl Tristran.
„No, jestli ti můžu poradit, moc bych to neroztruboval,“ odpověděl mužík. „Jsou tu takoví, co je
podobný informace moc zajímaj. Radši ani nemukej. Ale taky nikdy nelži.“
„Co mám tedy říkat?“
„No, třebas... když se někdo zeptá, vodkaď jsi přišel, moh bys říct ,vodtamtud zezadu', a když
budou chtít vědět, kam jdeš, řekni ,tamdle dopředu'.“
„Aha.“
Pěšina byla stále nezřetelnější. Začal pofukovat studený vítr. Tristran se otřásl zimou. Pěšina
je vedla do šedivého lesa neduživých, bledých břízek.
„Myslíte, že je to ještě daleko? K té hvězdě?“
„Kolik mil je do Babylonu?“ zeptal se mužíček řečnicky. „Tendle les tu nebyl, když jsem
tudyma šel naposled,“ dodal.
„Kolik mil je do Babylonu,“ recitoval si Tristran do kroku v šedém lese.
„Šestkrát deset a ještě pět.
Dorazím tam, než zhasne svíčka?
Ano, tam a také zpět.
Rychle si vyskoč na koníčka,
a budeš tam, než zhasne svíčka.“
„To je vona,“ zvolal chlupatý mužíček a pokyvoval hlavou ze strany na stranu, jako by
přemýšlel nebo byl nervózní.
„Je to jen dětská říkanka,“ smál se Tristran.
„Jen říkanka...? Propáníčka, na týdle straně zdi jsou tací, kteří za takový kouzlo klidně
zaplatili sedmi lety pořádný dřiny! A tam, vodkuď jdeš, je mumláte miminům spolu s ,Halí-belí'
nebo ,Hajej dadej' a vůbec vás při tom nenapadne... Je ti zima, mládenče?“
„A víte, že ano? Teď, když jste se o tom zmínil, opravdu je mi zima.“
„Rozhlídni se. Vidíš nějakou cestu?“
Tristran zamžikal. Ten šedivý les vysál všechno světlo, barvu a vzdálenost. Myslel si, že jdou
po pěšině, ale když se ji teď snažil vysledovat, zamihotala se a zmizela, jako optický klam.
Považoval tam ten strom a tam ten strom a tam ten balvan za vyznačení stezky... ale žádná
stezka tam nebyla, jen jakási mlha, přítmí a bledé stromy. „A sme v tom až po uši,“ řekl mužíček
přidušeným hlasem.
„Co kdybychom zkusili utíkat?“ Tristran si sundal buřinku a držel ji před sebou.
Mužíček zavrtěl hlavou. „To nemá smysl. Vlezli jsme do pasti a i kdybysme utíkali s větrem vo
závod, pořád budeme v ní.“ Popošel k nejbližšímu stromu, vysokému, bledému březovému
kmeni a prudce do něho kopl. Spadlo trochu suchého listí a pak se z větví skulilo cosi bílého.
Vydávalo to suchý šeptavý zvuk.
Tristran se k tomu přiblížil a sklonil. Byla to ptačí kostra, čistá, bílá a suchá.
Mužík se roztřásl. „Mohli bysme se u někoho schovat,“ řekl Tristranovi, „ale nejni tu nikdo, u
koho bysme se mohli ukrejt abysme na tom byli líp, než jsme teď... Uletět taky nemůžeme, jak
tak koukám na todle.“ Postrčil kostřičku tlapkou. „A vy lidi vodtamtaď se ani neumíte zavrtávat do
země - ne že by to k něčemu bylo...“
„Co kdybychom se ozbrojili?“
„Vozbrojili?“
„Než přijdou.“
„Než přijdou. Dyť voni jsou pořád tady, ty hlavo skopová. Ty stromy to jsou. Jsme v mrtvým
lese.“
„V mrtvém lese?“
„Je to moje chyba - měl jsem se pořádně dívat, kam jdeme. Teď už tu svou hvězdu
nedostaneš. A já svý zboží taky neprodám. Jednoho krásnýho dne nějakej další zbloudilej trouba
najde naše kostry, vobraný doběla. Achjo.“
Tristran se rozhlédl. V šeru se mu zdálo, jako by se stromy shlukovaly blíž k nim, i když
nedokázal rozeznat žádný pohyb. Přemýšlel, jestli si mužíček snad nedělá legraci, nebo nemá
příliš bujnou fantazii.
Vtom ho něco štíplo do levé ruky. Plácl po tom a čekal, že uvidí nějaký hmyz. Spatřil však jen
světle žlutý list. Padal s šustěním k zemi. Po hřbetu ruky mu stékal čůrek krve. Okolo šeptal les.
„Můžeme vůbec něco dělat?“ zeptal se Tristran.
„Nic mě nenapadá. Kdybysme jen našli tu správnou pěšinu... ani mrtvý les nedokáže zničit
vopravdovou cestu. Umí ji před námi schovat, umí nás z ní odlákat...“ Mužíček pokrčil rameny a
povzdechl si.
Tristran zvedl ruku a promnul si čelo. „Já... já přece vím, kde je ta pěšina.“ Ukázal směr.
„Vede tamhle, vím to.“
Mužíčkovy korálkové oči zazářily. „Víš to jistě?“
„Ano, pane. Tam přes ten hájek a pak trochu doprava nahoru. Tam je pěšina.“
„Jak to víš?“
„Vím to.“
„Dobře. Tak jdeme!“ Mužík zvedl svůj náklad a rozběhl se. Tristran běžel za ním, srdce mu
bušilo, lapal po dechu, kožená brašna ho tloukla do nohou, ale běžel.
„Ne! Tam ne! Víc doleva!“ křičel. Větve a trny ho zachytávaly a trhaly mu šaty. Mlčky utíkali
dál.
Zdálo se, že se stromy seřadily do neproniknutelné zdi. Kolem nich padaly listy, štípaly a
pálily, když se dotkly kůže, sekaly a řezaly oblečení. Tristran se namáhavě šplhal do svahu,
volnou rukou odháněl listy a brašnou odstrkoval větve.
Ticho náhle přerušilo něčí kvílení. Byl to chlupatý mužíček. Zastavil se na místě, zaklonil
hlavu a začal výt k nebi.
„Odvahu,“ povzbuzoval ho Tristran. „Už jsme skoro tam.“ Uchopil mužíčka za ruku a táhl ho
dopředu.
A pak stáli na skutečné cestě: pruhu zeleného drnu běžícím mezi šedivými stromy. „Jsme tu v
bezpečí?“ oddechoval Tristran a rozhlížel se v obavách.
„Jsme, pokud nesejdem z cesty,“ řekl chlupatý mužíček a položil svůj ranec na zem. Pak se
posadil do trávy u cesty a zadíval se na stromy kolem.
Přestože nevál vítr, bledé stromy se začaly třást. Tristranovi se zdálo, jako by se třásly
hněvem.
I jeho společník se rozklepal. Chlupatými prsty hladil a prohrabával zelenou, trávu. Pak
vzhlédl. „Asi u sebe nebudeš mít lahvičku něčeho vostřejšího, co? Nebo snad konvici horkýho,
sladkýho čaje?“
„Ne,“ odpověděl Tristran. „Bojím se, že ne.“
Mužíček popotáhl a pak se jal zápasit se zámkem svého obrovského zavazadla. „Vobrať se
zády,“ vyzval při tom Tristrana. „A nekoukat!“
Tristran se otočil. Ozývalo se prohrabávání a šoupání. Pak cvakl zámek. „Už se můžeš otočit,
jestli chceš.“ Mužíček držel smaltovanou lahvičku. Tahal za zátku, ale nemohl ji vyndat.
„Ehm. Nechcete, abych vám s tím pomohl?“ Tristran doufal, že svou nabídkou mužíčka
neurazí. Nemusel se bát, jeho společník mu ochotně láhev podal.
„Zkus to. Ty máš na to prsty.“
Tristran zatahal a zátka vyklouzla. Ucítil něco opojného, jako med s kouřem ze dřeva a s
hřebíčkem. Vrátil lahvičku mužíčkovi.
„Pít něco tak vzácnýho a dobrýho rovnou z flašky by byl zločin,“ prohlásil mužíček. Odvázal z
opasku dřevěný koflík a třesoucí se rukou do něho nalil trošinku jantarově zbarvené tekutiny.
Přičichl k ní, upil a usmál se drobnými ostrými zuby.
„Ááááách. Hned je všecko lepší.“
Podal koflík Tristranovi.
„Upíjej pomalu. Ta láhev stojí celý jmění, hochu. Zaplatil jsem za ni dva velký modrobílý
diamanty, mechanickýho zpívajícího ptáčka a dračí šupinu.“
Tristran usrkl. Zahřálo ho to až do konečků prstů na nohou a naplnilo mu to hlavu lehounkými
bublinkami.
„Dobré, že?“
Tristran kývl.
„Až moc dobré pro takový, jako jsme my dva. Ale co, ve zlý chvíli nejni nic lepšího. A todle
byla jedna z nejhorších. Poďme vodsuď pryč. Jenomže, kudy...?“
„Tím směrem,“ ukázal Tristran doleva. Mužíček zazátkoval láhev a schoval ji do kapsy.
Přehodil si ranec přes rameno a vyrazili po zelené stezce kupředu.
Po několika hodinách začaly bílé stromy řídnout. Brzy nato byli z mrtvého lesa venku a šli
mezi dvěma kamennými zídkami po vysokém náspu. Když se Tristran ohlédl zpátky, nebylo po
nějakém lese ani památky. Všude za nimi se táhly fialové, vřesem porostlé kopce.
„Tady se můžeme na chvilku zastavit,“ rozhodl jeho společník. „Jsou tady jistý věci, vo kterých
si s tebou potřebuju promluvit. Sedni si.“
Položil svůj obrovský uzel a vyšplhal se na něj, takže se na Tristrana, sedícího na balvanu u
cesty, díval shora. „Některý věci asi pořád ještě správně nekapíruju. Takže mi řekni: vodkaď
vlastně jsi?“
„Zeď,“ nechápal Tristran. „Ale to už jsem přece řekl.“
„Kdo jsou tví rodiče?“
„Otec se jmenuje Dunstan Thorn. Matka je Daisy Thornová.“
„Hmm. Dunstan Thorn... Hm. S tvým tátou jsem se kdysi setkal. Nechal mě u sebe přespat.
Docela fajn chlap, až na to, že furt něco mlel a když se člověk potřebuje vyspat...“ Poškrábal se
na čenichu. „Ale stejně to pořád nechápu... nemáte třeba v rodině něco zvláštního?“
„Má sestra, Louisa, umí hýbat ušima.“
Chlupatý mužíček odmítavě zastříhal svýma velkýma a chlupatýma ušima. „Ne, to nebude
vono. Mně spíš šlo vo něco v tom smyslu, jako že babička byla slavná čarodějka nebo strejček
významnej černokněžník, že máte někde v rodokmenu nějakýho toho elfa nebo tak.“
„O ničem takovém nevím.“
Mužíček změnil taktiku. „Kde že je ta tvoje Zeď?“ Tristran mu to ukázal.
„Kde jsou Sporné vrchy?“ Tristran bez váhání naznačil směr.
„Kde jsou Catavarské ostrovy?“ Tristran mávl rukou k jihovýchodu. Nikdy neslyšel, že by byly
nějaké Sporné vrchy či Catavarské ostrovy, dokud se o nich mužíček nezmínil, ale okamžitě
věděl, kde jsou, stejně jistě, jako věděl, kde má nos či levou nohu.
„Hmm. A teď. Víš, kde je Jeho Nesmírnost Freemartin Muskish?“
Tristran zakroutil hlavou.
„Víš, kde je Průsvětelná citadela Jeho Nesmírnosti Freemartina Muskishe?“
Tristran bez zaváhání vymrštil ukazovák.
„A co Paříž? Ta ve Francii?“
Tristran okamžik přemýšlel. „No, jestliže je Zeď tamhle, předpokládám tedy, že Paříž musí být
nějak stejným směrem, ne?“
„Tak je to teda.“ Chlupatý mužíček mluvil spíš k sobě než k Tristranovi. „Umíš najít místa v
Elfii, ale ne ve vašem světě. Až na Zeď, ale ta tvoří hranici. Neumíš najít lidi... ale... poslyš,
mládenče, dokážeš najít tu hvězdu, pro kterou ses vypravil?“
Tristran okamžitě napřáhl ruku „Je tím směrem,“ řekl.
„Hmm. To je dobře. Ale stejně tomu pořád nerozumím ani za mák. Máš hlad?“
„Trochu. A jsem celý dotrhaný,“ řekl Tristran a smutně strkal prsty do obrovských děr na
kalhotách a na kabátě. „A podívejte se na mé boty...“
„Co máš v tom pytli?“
Tristran otevřel svou brašnu. „Jablka. Sýr. Půl bochníku černého chleba. Hrníček rybí
pomazánky. Kapesní nožík. Čisté prádlo a několik párů vlněných ponožek. Asi jsem si měl vzít
víc oblečení...“
„Pomazánku si nechej,“ řekl jeho společník na cestách a rychle rozdělil zbývající jídlo na dvě
stejné hromádky.
„Pomohl jsi mi, když jsem to potřeboval,“ řekl křupaje šťavnaté jablko, „a na takový věci já
nezapomínám. Nejdřív se postaráme vo tvý šaty a potom tě pošleme za tvou hvězdou. Jsi pro?“
„To je od vás velice laskavé,“ odpověděl Tristran nervózně zatímco si nakládal plátky sýra na
krajíc chleba.
„Jasně,“ přikývl mužíček. „A taky ti seženu nějakou deku.“
***
Za úsvitu vyjeli tři lordové ze Stormholdu úzkou horskou silnicí v kočáře taženém šesti
černými koňmi. Koně pohazovali černými chocholy, kočár se leskl čerstvým černým nátěrem a
všichni tři stormholdští páni byli ve smutečním.
Primus měl dlouhý černý mnišský hábit a Tercius byl oblečen do střízlivého obleku kupce ve
smutku. Zato Septimus ve vyšívaném černém kabátci a přiléhavých nohavicích, černý klobouk s
černým pérem na hlavě, vypadal jako vyfintěný vrah z druhořadé alžbětinské historické hry.
Páni ze Stormholdu hleděli jeden na druhého, jeden opatrně, druhý ostražitě, třetí bez výrazu.
Mlčeli. Kdyby existovala nějaká možnost spojenectví, Tercius by se byl nejspíš spojil s Primem
proti Septimovi. Jenže taková možnost nebyla.
Vůz poskakoval na kamení a otřásal se.
Jednou zastavil, aby si lordi mohli odskočit. Pak rachotil dál dolů z kopců. Než vyjeli z
pevnosti, uložili tři páni ze Stormholdu ostatky svého otce do síně předků. Jejich mrtví bratři je
od dveří dvorany pozorovali, ale nepromluvili ani slovo.
K večeru kočí zavolal: „Prrr!“ a zastavil spřežení před polozbořeným hostincem, postaveným
u něčeho, co připomínalo zříceninu chatrče nějakého obra.
Tři lordi ze Stormholdu vystoupili a protáhli si ztuhlé nohy. Tlustými tabulkami oken na ně z
hostince nakukovaly zvědavé tváře.
Hostinský, cholerický gnóm chatrného zdraví, vyhlédl ze dveří. „Bude třeba vyvětrat postele a
dát na oheň kotel se skopovým gulášem,“ volal.
„Kolik postelí mám rozestlat?“ ptala se ze schodiště pokojská Leticie.
„Tři. Hádám, že kočího nechají spát u koní.“
„Prý tři,“ šeptala kuchtička Tilly podkonímu. „Každý přece jasně vidí, že na silnici stojí sedm
vzácných pánů.“ Ale když páni ze Stormholdu vešli, byli skutečně jen tři a opravdu oznámili, že
kočí bude spát ve stáji.
K večeři byl skopový guláš a chléb tak horký a čerstvý, že se z něho kouřilo, když ho
rozlomili. Každý z pánů si objednal zapečetěnou láhev nejlepšího baragundského vína (neboť
žádný z pánů by nepil ze stejné láhve jako jeho společníci, ba nedovolil by, aby se víno z láhve
nalévalo do poháru). Což rozhořčilo gnóma, neboť byl toho mínění, že víno by se mělo nechat
dýchat - z pochopitelných důvodů však tento názor nevyjádřil v doslechu svých hostů.
Jejich kočí snědl svou misku guláše, vypil dva korbele piva a pak odešel spát do stáje. Tři
bratři se odebrali do svých pokojů a zajistili dveře závorami.
Když Leticie zvečera přinesla Terciovi do pokoje ohřívací pánev, vsunul jí do dlaně stříbrňák,
a proto jej nijak nepřekvapilo, když krátce před půlnocí uslyšel lehké zaklepání na dveře.
Měla na sobě bílou košilku a když jí otevřel, udělala půvabné pukrle a plaše se usmála. V
ruce držela láhev vína.
Tercius za ní dveře zase zamkl a pak si ji odvedl k posteli. Tam jí pokynul, aby si svlékla
košilku, prozkoumal při světle svíčky její obličej i tělo a políbil ji na čelo, na rty, na bradavky, na
pupík a na palce u nohou. Pak sfoukl svíčku a v bledém měsíčním světle se s ní bez jediného
slova miloval.
Po nějaké chvíli zahekal a znehybněl.
„Tak co, zlato, líbilo se ti to?“ zeptala se Leticie.
„Ano,“ odpověděl Tercius opatrně, jako by její slova skrývala nějakou past. „Líbilo.“
„Budeš chtít ještě jednou, než půjdu?“
Místo odpovědi si Tercius ukázal mezi nohy. Leticie se zahihňala. „Toho postavíme, než bys
řekl švec,“ řekla. Odzátkovala láhev, kterou přinesla a postavila na stolek u postele, a podala ji
Tercioví.
Ten se ušklíbl, lokl si vína a přitáhl si dívku k sobě.
„Jasně, zlato, vsadím se, že se ti to líbilo,“ řekla. „Tentokrát ti zas já ukážu, jak to mám ráda...
Hej, co je ti?“ Neboť lord Tercius ze Stormholdu se svíjel na posteli, oči vypoulené a lapal po
dechu.
„To víno!“ zachrčel. „Kde jsi ho vzala?“
„Váš bratr,“ opáčila Lety. „Potkala jsem ho na schodech. Řekl mi, že je to velice povzbuzující
a posilňující víno a že nám umožní prožít noc, na jakou nikdy nezapomeneme.“
„To měl tedy pravdu,“ vydechl Tercius, škubl sebou jednou, dvakrát, třikrát a byl tuhý.
Tentokrát celý.
Tercius slyšel, jak Leticie začala křičet, ale znělo to jakoby z velké dálky. Pak si uvědomil
přítomnost čtyř dobře známých osob, které stály vedle něj ve stínu u stěny.
„Byla velice krásná,“ zašeptal Sekundus a Leticie měla dojem, že zašustily záclony.
„Septimus je nanejvýš úskočný,“ řekl Kvintus. „Byl to stejný výtažek z jedovatých bobulí jako
ten, kterým pokapal mou mísu úhořů.“ A Leticii se zdálo, že slyší venku v kopcích skučet vítr. To
už na dveře bušili ostatní, probuzení jejím křikem. Začalo hledání. Lord Septimus však nebyl k
nalezení. A ze stáje zmizel jeden černý hřebec (kočí spal a chrápal a nebylo možné ho probudit).
Lord Primus toho rána vstával ve velice špatné náladě.
Odmítl dát Leticii popravit, neboť podle jeho slov byla obětí Septimovy prohnanosti stejně
jako Tercius. Rozkázal však, aby doprovodila Terciovu mrtvolu zpět na hrad Stormhold.
Nechal jí jednoho černého koně, aby měla tělo na čem vézt, a váček stříbrných. Bylo v něm
dost na zaplacení nějakého vesničana, který by jel s ní - vlci by mohli ukrást koně i bratrovy
ostatky - a na vyplacení kočího, až se konečně vzbudí.
Potom, sám v kočáře taženém čtyřspřežím černých hřebců, odjel lord Primus z vesnice
Nottaway. Nutno říct, že byl ve značně horším rozpoložení, než když tam přijížděl.
***
Brevis dorazil se škubáním za provaz na křižovatku. K provazu byl přivázán vousatý a rohatý
kozel se zlýma očima, kterého Brevis vedl na trh prodat. Toho rána položila matka na stůl před
Brevise jedinou ředkvičku a řekla: „Brevisi, synku. Tato ředkvička je to jediné, co se mi dnes
podařilo vytáhnout ze země. Všechna naše úroda zašla a naše spíž je prázdná. Nemáme už co
prodat, jen kozel nám zbývá. Proto chci, abys kozlovi uvázal ohlávku, šel s ním na trh a prodal
ho některému hospodáři. Za peníze, které utržíš - ne abys vzal míň než florin - kup slepici a zrní
a tuřín. Snad pak neumřeme hladem.“
A tak Brevis sežvýkal ředkvičku, která už byla značně dřevnatá a štípala na jazyku, a po
zbytek rána honil kozla v ohradě. Utrpěl při tom modřinu na žebrech a kousanec do stehna, ale
nakonec, s pomocí jakéhosi tuláka, který šel kolem, uštval zvíře natolik, že mu mohl hodit kolem
krku provaz. Rozloučil se s matkou, která ovazovala tulákovi rány utrpěné v honu na kozla, a
vlekl vzpurníka na trh.
Kozel si chvílemi umanul, že vůdcem bude on, to pak vlekl zase on Brevise. Ten zapíral
podpatky do uschlého bláta cesty, aby ho přibrzdil. Pak se kozel vždycky - náhle, bez varování a
z důvodů, jež se Brevisovi nikdy nepodařilo vysledovat - zastavil. Nato se mladík sebral a ujal se
tahání zase on.
Takto dorazili na rozcestí na kraji lesa. Brevis byl zpocený, potlučený a táhl vzpírající se zvíře.
Na rozcestí stála vysoká žena. Karmínovou pokrývku hlavy, jež zdobila její černé vlasy,
obepínala stříbrná čelenka, a šaty měla stejně šarlatové jako rty.
„Jakpak ti říkají, chlapče?“ zeptala se hlasem hebkým jako hustý med.
„Říkají mi Brevis, paní,“ odpověděl zdvořile Brevis s očima upřenýma na cosi podivného za
ženou. Byl to malý vozík, ale vedle oje nebyla žádná přípřež. Přemýšlel, jak se tam vůz asi
dostal.
„Brevis,“ zapředla. „Takové pěkné jméno. Nechtěl bys mi prodat svou kozu, Brevisi, chlapče?“
Brevis zaváhal. „Matka mi přikázala, abych kozla zavedl na trh. Mám ho tam prodat a koupit
slepici, zrní a nějaký tuřín. Co mi zbude, mám přinést domů.“
„Kolik máš za tu kozu chtít?“ ptala se žena v šarlatové kytlici.
„Ne míň než dva šilinky,“ odpověděl.
Dáma se usmála a pozvedla jednu ruku. Něco se na ní žlutě třpytilo. „Já ti za něj dám tuhle
zlatou guineu,“ řekla. „Za tu koupíš celý kurník slepic a sto věrtelů tuřínu.
Chlapci spadla brada na prsa.
„Tak co, plácneme si?“
Hoch přikývl a natáhl ruku s provazem, který tvořil kozlovu ohlávku. „Tady,“ bylo všechno, co
dokázal vykoktat. Hlavou už mu letěly vidiny nekonečného bohatství a nespočetných tuřínů.
Dáma od něj vzala provaz. Pak se jedním prstem dotkla kozlova čela mezi žlutýma očima - a
provaz pustila.
Brevais čekal, že kozel vyrazí do lesa nebo po cestě do nenávratna, ale ten stál na místě
jako přimrazený. Brevis nastavil dlaň pro svou zlatou guineu.
Žena se na něho podívala, prohlédla si ho od podrážek zablácených bot až po zpocené
krátce sestřižené vlasy a znovu se usmála. „Víš,“ řekla, „myslím, že párek bude vypadat
mnohem a mnohem lépe. Co říkáš?“
Brevis nevěděl, o čem mluví, a už už otevíral ústa, aby jí to řekl. Ale v té chvíli žena natáhla
dlouhý prst a dotkla se kořene jeho nosu mezi jeho očima. Brevis zjistil, že nedokáže říct vůbec
nic.
Dáma luskla prsty a Brevis i kozel se rychle postavili k oji vozíku. Brevise překvapilo, když
zjistil, že chodí po čtyřech a že není větší než to zvíře vedle něho.
Čarodějnice švihla bičem a její vozík kodrcavě vyrazil po blátivé cestě. Táhl ho párek
rohatých bílých kozlů.
***
Chlupatý mužíček vzal Tristranovy roztrhané svršky, nechal ho sedět zabaleného v houni a
odešel do vesnice, která se choulila v údolí mezi třemi kopci porostlými vřesem.
Tristran seděl ve vlahém podvečeru pod přikrývkou a čekal.
V hloží za ním blikotala světýlka. Napřed myslel, že jsou to světlušky, ale při bližším pohledu
zjistil, že jsou to malinkatí človíčkové, kteří přeskakovali a přeletovali z větve na větev.
Zdvořile zakašlal. Dva tucty malých oček se na něho zvídavě upřely, několik človíčků zmizelo,
jiní ustoupili do vyšší části hlohového keře. Jen hrstka nejodvážnějších popolétla blíže k němu.
Ti se začali smát vysokým zvonivým smíchem a ukazovali si na jeho rozbité boty a houni, smáli
se jeho spodnímu prádlu a buřince. Tristran zrudl a přitáhl si přikrývku těsně k tělu.
Jeden z maličkých začal zpívat:
Elce pelce, pekelce, Hleďme v dece mládence, na dlouhou se vydal cestu, hledá na zem
spadlou hvězdu.
Jeho cíl je nezvratný proputovat Elfií. My mu deku sundáme, co je zač, hned poznáme.
A další hlas spustil:
Tristran Thorn, kdo to byl?
Tristran Thorn, kdo to byl?
Neví, proč se narodil.
Včera hloupě přísahal,
kazajku si roztrhal.
Dnes tu sedí ztracený,
bude milou zrazený.
Wistran
Bistran
Tristran
Thorn.
„Zmizte, vy hlupáci,“ odháněl je Tristran. Obličej mu jen hořel, a protože neměl nic jiného po
ruce, hodil po nich svůj klobouk.
A tak se stalo, že když se mužíček vrátil z vesnice Veselí (ačkoliv živá duše nedokázala
vysvětlit, proč se tak jmenuje, když je to odnepaměti tak pochmurné a vážné místo), našel
Tristrana, jak zamračeně sedí pod hlohovým keřem zabalený v houni a lamentuje nad ztrátou
svého nového klobouku.
„Říkali o mé milované kruté věci,“ stěžoval si Tristran. „O slečně Viktorii Foresterové. Jak se
odvažují!“
„Maličký lid se vodváží čehokoliv,“ odpověděl jeho přítel. „A napovídaj spoustu nesmyslů. Na
druhý straně ale zase říkaj spoustu věcí, který smysl dávaj. Když je posloucháš, činíš tak na
vlastní nebezpečí, a když je neposloucháš, můžeš pak vobviňovat taky jenom sám sebe.“
„Povídali, že brzy zažiju od své jediné lásky výsměch a opovržení.“
„To že řekli, vopravdu?“ Mužíček rozkládal na trávu nejrůznější oblečení. I při měsíci viděl
Tristran, že svršky, které ležely na zemi, se ničím nepodobaly těm, jež před chvílí svlékl.
Ve vesnici Zeď nosili muži oblečení černé, šedé nebo hnědé. I ten nejčervenější šátek na
krku toho nejvýstřednějšího sedláka brzy na slunci a v dešti vybledl do decentnější barvy.
Tristran zíral na karmínové, kanárkové a červenohnědé látky a na oblek, který vyhlížel spíš jako
kostým potulných herců nebo maškarní úbor v šatníku sestřenky Joan. „Moje šaty?“ zeptal se.
,Jo, todle je teď tvý šactvo,“ prohlásil mužík hrdě. „Vyměnil jsem to za to starý. Je vo moc
kvalitnější - vidíš, todle se tak snadno neroztrhne a nevonosí - a není ani rozpáraný ani
potrhaný. A navíc, nebude na tobě hned vod prvního pohledu zřejmý, že sem nepatříš. Todle tu
lidi nosej, víš?“
Tristran chvíli vážně uvažoval, že by mohl dokončit své poslání zabalený v houni jako divoký
domorodec z jedné jeho učebnice. Pak si ale s povzdechem sundal boty, shodil houni do trávy a
pod vedením chlupatého mužíčka („Ale no tak, mládenče, todle patří přes tamto. Prokryndáčka,
co vás v tý škole dneska učí?“) byl brzy vystrojený v nových šatech.
Nové boty byly daleko pohodlnější než kterékoliv z těch, které měl na nohou dříve.
Musel uznat, že to skutečně bylo pěkné a kvalitní oblečení. I když šaty, jak se někdy říkává,
nedělají člověka a pěkné peří pěkného ptáka, přece jen občas dokážou vylepšit konečný dojem.
A Tristran Thorn v karmínu a kanárkové žluti byl jiný člověk, než býval Tristran Thorn ve
svrchníku a nedělním kostelovém obleku. V kroku měl křepkost a v gestech furiantství, jaké
nikdy dřív nepocítil. Brada se mu pyšně zvedla a v oku měl jiskru, jež ve stínu buřinky nikdy
nezazářila.
Než dojedli večeři, kterou mužíček přinesl z Veselí - uzeného pstruha, misku čerstvě
vyloupaného hrášku, několik koláčků s rozinkami a láhev slabého piva - cítil se Tristran v novém
úboru jako doma.
„Tak teda,“ začal chlupatý mužíček. „Zachránil jsi mi tam v mrtvým lese život, hochu, a tvůj
otec mi prokázal službu, ještě před tím, než ses narodil. Nikdo nemůže říct, že jsem ničema,
který neplatí svý dluhy-“ Tristran začal mumlat něco v tom smyslu, že pro něho jeho přítel už
udělal víc než dost, ale mužíček ho ignoroval a pokračoval. „-a tak jsem přemejšlel: říkals, že
víš, kde je ta tvoje hvězda, je to tak?“
Tristran bez váhání ukázal k temnému obzoru.
„No, a jak daleko je, ta tvoje hvězda? To víš taky?“
Tristran nad tím doposud neuvažoval, ale slyšel se, jak říká: „Člověk by tam mohl dojít, než
by měsíc půl-tuctukrát dorostl a zase se zmenšil. Tedy, směl by se zastavovat jen kvůli spánku.
Musel by přejít zrádné hory a žhavé pouště, než by došel k místu, kam spadla.“
Neznělo to vůbec jako něco, co by on dokázal říct, a Tristran překvapeně zamžikal.
„Přesně todle jsem si myslel,“ pokyvoval hlavou mužíček. Přistoupil ke svému zavazadlu a
sklonil se, aby Tristran neviděl, jak ho otvírá. „A nemysli si, že jsi jediný, kdo po ní pude.
Pamatuješ, co jsem ti říkal?“
„To že mám pokaždé vykopat díru a schovat v ní své... to?“
„Todle ne.“
„Tak že nemám nikomu říkat, jak se jmenuju a kam jdu?“
„Ani to ne.“
„Tak co?“
„Kolik mil je do Babylonu?“ recitoval skřítek.
„Aha. Ano. To.“
„Dostanu se tam, než zhasne svíčka. Ano, tam a zase zpět. Jenže záleží na vosku, víš.
Většina svíček nevydrží. Tudle jsem sháněl strašně dlouho.“ Vytáhl zbytek svíčky o velikosti
planého jablíčka a podal jej Tristranovi.
Tristran na ní neviděl naprosto nic zvláštního. Obyčejný zbytek obyčejné voskové svíčky, ne
lojové, hodně opálený a černý.
„Co s tím mám dělat?“
„Moc spěcháš, mládenče.“ Chlupatý mužíček vytáhl z rance ještě něco. „Todle si vem taky.
Budeš to potřebovat.“
Lesklo se to v měsíčním světle. Tristran si to vzal. Zdálo se, že je to tenký stříbrný řetízek s
očkem na obou koncích. Byl chladný a klouzal v ruce. „Co je to?“
„Nic zvláštního. Kočičí dech, rybí šupiny a měsíční paprsek z mlýnskýho náhonu, všecko
roztavený a ukovaný v kovárně u skřítků. Budeš to potřebovat, abys s sebou mohl svou hvězdu
odvýst.“
„Opravdu?“
„No jo.“
Tristran si spustil řetízek na dlaň. Měl pocit, jako by byl vyrobený z rtuti. „Kam si ho mám dát?
V celé té zatracené maškarádě není jediná kapsa.“
„Dokud ho nebudeš potřebovat, nos ho vobtočenej kolem zápěstí. Takhle. Správně. Ale v
haleně máš kapsu, tady pod tím, vidíš?“ Tristran skrytou kapsu skutečně objevil. Nad ní byla
malá knoflíková dírka. Zastrčil do ní skleněnou sněženku, kterou mu dal otec pro štěstí, když
opouštěl Zeď. Napadlo ho, jestli má opravdu kouzelnou moc. Pokud ano, přinese mu štěstí,
nebo smůlu?
Postavil se. Pevně sevřel svou brašnu.
„Tak,“ řekl chlupatý mužíček. „Teď musíš udělat, co ti řeknu. Vem svíčku do pravý ruky, já ti ji
zapálím. Pak jdi za hvězdou. Uvaž ji na ten řetízek a přiveď ji sem. Tý svíčky už moc nezbylo,
tak sebou mrskni a nikde se nezdržuj - loudej se, a budeš toho litovat. Rychle si vyskoč na
koníčka, jasný?“
„Snad... myslím, že ano.“
Napjatě čekal. Chlupatý mužík přejel nad svíčkou dlaní. Rozsvítila se plamenem, který byl
dole modrý a na konci žlutavý. Zavál vítr, ale plamínek se ani nepohnul.
Tristran sevřel svíčku a vyrazil na cestu. Její záře osvětlovala svět: každý strom a keř,
každičké stéblo trávy.
Jeden krok a stál u jezera - světlo se jasně třpytilo v jeho vodě. Další krok a byl v horách,
mezi osamělými útesy, v nichž se světlo odráželo v očích bytostí z horských sněhů, dalším
krokem byl v oblacích. Ač nebyly příliš pevné, přece ho bezpečně udržely, než se svící zašel pod
zem, kde rozzářila mokré stěny jeskyní. A zase divoké hory, pak cesta hustým lesem. (Tam
zahlédl vozík tažený dvěma kozly a na něm ženu v červených šatech. Byl to jen letmý pohled,
ale přesto si všiml, že vypadala úplně jako královna Boadicea na obrázku v jeho učebnici
dějepisu.) Další krok a byl v zeleném údolí a slyšel zurčení vody, jež padala ze skály a zpívala si
cestou do potůčku.
Udělal další krok. Byl pořád ještě v tom údolí. Všude kolem rostly vysoké kapradiny a jilmy a
spousty náprstníků. Na obloze visel úplněk. Pozvedl svíčku a rozhlížel se po hvězdě. Bude to
kámen? Drahokam? Ale neviděl nic.
Cosi však slyšel. Bublání potůčku - a tiché popotahování a vzlykání. Jako když se někdo
snaží nahlas nerozplakat.
„Haló?“ zeptal se.
Posmrkávání ustalo. Ale Tristran si byl jist, že pod lískovým keřem vidí jakési světlo, a šel k
němu.
„Promiňte,“ řekl a doufal, že nevyplaší toho, kdo sedí pod lískovým keřem, a že to snad
nebudou další z těch lidiček, co ukradli jeho klobouk. „Hledám hvězdu.“
Místo odpovědi vyletěla z keře hrouda mokré hlíny a trefila Tristrana do spánku. Trochu to
štípalo a kousky hlíny mu padaly za límec a pod šaty.
„Já vám nic neudělám,“ zavolal hlasitě.
Když proti němu vyletěl druhý kus hlíny, přikrčil se a bláto se rozpláclo na kmeni jilmu za ním.
Popošel ke keři.
„Běž pryč,“ řekl hlas chraptivý a zalykavý, jako by jeho majitel ještě před chvílí plakal, „prostě
jdi pryč a nech mě být.“
Ležela podivně pokřivená, pod lískovým keřem a upírala na Tristrana zamračený a velice
nepřátelský pohled. Zlověstně potěžkávala další hroudu bláta, ale nehodila ji po něm.
Měla červené a opuchlé oči, vlasy tak světlé, že byly skoro bílé, a šaty z modrého hedvábí,
které se ve světle svíčky třpytilo a mihotalo. Celá se třpytila. „Prosím tě, neházej už po mně tím
blátem,“ požádal ji Tristran. „Podívej se, já jsem tě nechtěl obtěžovat. Jenže někde tady je
spadlá hvězda a já se s ním musím vrátit, než mi dohoří svíčka.“
„Zlomila jsem si nohu,“ řekla ta mladá dáma.
„To je mi samozřejmě moc líto,“ opáčil Tristran. „Ale ta hvězda.“
„Zlomila jsem si nohu,“ zopakovala smutně, „když jsem spadla.“ A s tím po něm mrštila
hroudou bláta. Jak pohnula rukou, zavířil kolem ní stříbrný prach.
Bláto přistálo Tristranovi na hrudníku.
„Jdi pryč,“ vzlykala se a schovávala tvář do dlaní. „Jdi pryč a nech mě na pokoji.“
„To ty jsi ta hvězda,“ pochopil konečně Tristran.
„A ty jsi trdlo,“ odpověděla dívka hořce, „a ťulpas a vrták a mamlas!“
„Ano,“ připustil Tristran, „nejspíš máš pravdu.“ S tím uvolnil jeden konec stříbrného řetízku a
obtočil jej dívce kolem útlého zápěstí. Cítil, jak se smyčka kolem jeho zápěstí utáhla.
Zamračeně se na něj podívala. „Co to má být?“ zeptala se hlasem, ve kterém najednou nebyl
žádný hněv ani nenávist. „Co si myslíš, že děláš?
„Beru tě s sebou domů,“ vysvětlil jí Tristran. „Složil jsem slib.“
V tom okamžiku zbytek svíčky prskl a prudce zasvítil posledním kouskem knotu v kalužince
rozpuštěného vosku. Plamen na chviličku vysoko vyšlehl a ozářil údolí a dívku a neroztrhnutelný
řetízek spojující jejich zápěstí.
Pak zhasl.
Tristran hleděl na hvězdu - na dívku - a ani s vypětím vší své vůle nebyl schopen jediného
slova.
Dojdu tamy než zhasne svíčka? znělo mu v hlavě. Tam a zase zpět. Ale svíčka už nehořela a
do vesnice Zeď to bylo šest měsíců krušné cesty.
„Říkám ti rovnou,“ prohlásila dívka chladně, „ať jsi kdo jsi a ať se mnou zamýšlíš cokoliv, ani v
nejmenším ti v tom nepomůžu, nijak ti to neulehčím a udělám všechno, co je v mých silách,
abych všechny tvoje plány a záměry zmařila.“
„Hm,“ odpověděl Tristran. „Můžeš jít?“
„Ne,“ odsekla. „Mám zlomenou nohu. Ty nejsi jen hloupý, ty jsi i hluchý.“
„Spáváte, vy hvězdy?“ zeptal se.
„Samozřejmě. Ale ne v noci. V noci svítíme.“
„Dobře. Teď se pokusím trochu se prospat. Nic lepšího mě momentálně nenapadá. Mám za
sebou dlouhý den a vůbec. Možná by ses o to mohla taky pokusit. Máme před sebou dlouhou
cestu.“
Obloha začínala jasnět. Tristran si položil hlavu na svou brašnu a snažil se neposlouchat
všechny urážky a kletby, jimiž ho dívka v modrých šatech na druhém konci řetízku zasypávala.
Přemýšlel, co udělá chlupatý mužíček, když se s hvězdou nevrátil.
Přemýšlel, co asi zrovna dělá Viktorie Foresterová, a došel k závěru, že nejspíš spí ve své
posteli, ve své ložnici, na statku svého otce.
Přemýšlel, jestli šest měsíců je dlouhá cesta a co budou jíst.
Přemýšlel, co jedí hvězdy...
A pak najednou spal.
„Prázdná makovice. Kazisvěte. Křupane,“ odříkala hvězda.
Pak si povzdechla a uložila se, jak nejpohodlněji to za daných okolností šlo. Noha ji bolela,
tupě, ale vytrvale. Zkusila řetízek kolem zápěstí, ale byl těsný a pevný. Nemohla ho ani sundat,
ani přetrhnout. „Kreténe, troubo zavšivený,“ zamumlala.
A pak také usnula.

Hodnocení:     nejlepší   1 2 3 4 5   odpad

Komentáře

Článek ještě nebyl okomentován.


Nový komentář

Téma:
Jméno:
Notif. e-mail *:
Komentář:
  [b] [obr]
Odpovězte prosím číslicemi: Součet čísel sedm a čtyři