Hvězdný prach- KAPITOLA 5

Napsal Niletka.blogerka.cz (») 8. 6. 2011 v kategorii Hvězdný prach - Neil Gaiman, přečteno: 650×

KAPITOLA PÁTÁ
Ve které je spousta bojování o korunu
***
V jasném ranním světle vypadala ta dívenka mnohem lidštěji a méně nadpozemsky. Od
chvíle, kdy se Tristran probudil, nepromluvila jediné slovo.
Tristran vzal nůž a přiřízl spadlou větev do berle ve tvaru písmene ypsilon, zatímco ona
seděla na zemi pod jilmem a vrhala po něm zamračené, hněvivé a nešťastné pohledy. Pak
oloupal kůru ze zelené větve a obtočil ji kolem horní části vidlice ypsilonu.
Dosud nesnídali a Tristranovi hlasitě kručelo v žaludku. Hvězda neříkala, že by měla hlad,
jenže ona neříkala vůbec nic, jen na něho hleděla. Nejdřív vyčítavě a pak s neskrývanou
nenávistí. Tristran kůru těsně utáhl, pak ji podvlekl pod spodnější vrstvu a znovu utáhl. „Opravdu
mi věř, není v tom nic osobního,“ řekl dívce a lesíku kolem. Když teď na ni svítilo slunce, skoro
se netřpytila. Snad jen na těch místech, jež byla víc ve stínu.
Hvězda přejížděla bílým prstíkem nahoru a dolů po řetízku, který je spojoval, sledovala jej
kolem zápěstí, a neodpověděla.
„Dělám to z lásky,“ pokračoval Tristran, „a ty jsi moje jediná naděje. Jmenuje se - myslím
moje milá - jmenuje se Viktorie Foresterová. A je to nejkrásnější, nejmoudřejší, nejsladší děvče
na celém širém světě.“
Dívka si pohrdlivě odfrkla. Konečně promluvila. „A ta nejmoudřejší a nejsladší bytost tě sem
poslala, abys mě trýznil?“ zeptala se.
„Ne, tak to nebylo. Víš, slíbila mi všechno, po čem toužím - že mi dá svou ruku k manželství
nebo své rty k políbení - když jí přinesu tu hvězdu, kterou jsme spolu viděli padat předevčírem
večer. Myslel jsem,“ přiznal se, „že spadlá hvězda bude vypadat asi jako kámen nebo diamant.
Rozhodně jsem tedy nečekal dámu.“
„Takže, když jsi tu našel dámu, to tě ani nenapadlo, že bys jí mohl pomoci, nebo ji aspoň
nechat na pokoji? Proč mě zatahuješ do svých hloupých slibů?“
„Pro lásku,“ vysvětlil.
Pohlédla na něj očima modrýma jako obloha. „Doufám, že se jí zalkneš,“ odsekla unaveně.
„Nezalknu,“ řekl Tristran s větší sebedůvěrou a optimismem, než ve skutečnosti cítil. „Tak.
Vyzkoušej to.“ Podal jí berlu a sklonil se, aby jí pomohl vstát. Tam, kde se jeho pokožka dotkla
její, cítil v rukou zvláštní, příjemné brnění. Hvězda však seděla v trávě jako pařez a ani trochu se
nesnažila vstát.
„Řekla jsem ti, že udělám všechno co je v mých silách, abych ti překazila tvé špinavé záměry
a plány.“ Rozhlédla se kolem. „Za denního světla ten váš svět vypadá úplně nanicovatě. A
nudně.“
„Přenes váhu na mne a opři se o berlu,“ řekl jí Tristran. „Jednou se přece stejně budeš muset
zvednout.“ Popotáhl za řetízek a hvězda začala zdráhavě vstávat. Zpočátku se opírala o
Tristrana, ale pak, jako by byl její odpor k němu nepřekonatelný, jenom o berlu.
Náhle zaúpěla a s prudkým zalapáním po dechu se zhroutila do trávy, kde zůstala ležet s
obličejem zkřiveným bolestí a tiše naříkala. Tristran k ní rychle přiklekl. „Co je ti?“ zeptal se.
Její modré oči metaly blesky, a zároveň tonuly v slzách. „Moje noha. Nemůžu se na ni
postavit. Nejspíš je opravdu zlomená.“ Tvář měla bledou a popelavě šedou a třásla se po celém
těle.
„To je mi opravdu líto,“ řekl Tristran naprosto zbytečně. „Můžu ti udělat dlahy. Umím to,
dělávám je pro ovce. Uvidíš, bude to dobré.“ Stiskl jí ruku a pak se rozběhl k potoku, namočil
kapesník a dal jí ho, aby si mohla otírat čelo.
Nožem rozštípl další spadlou větev. Pak si sundal koženou kazajku a svlékl košili. Trhal ji na
proužky a co nejpevněji přivazoval provizorní dlahy ke zlomené noze. Hvězda během operace
zatínala zuby a mlčela. Když utahoval poslední uzel, zdálo se mu však, že tichounce naříká.
„Vlastně bychom s tím měli jít k pořádnému doktorovi. Já nejsem žádný chirurg ani nic
takového.“
„Ne?“ opáčila suše. „Ty mě překvapuješ.“
Nechal ji, aby si na sluníčku chvíli odpočinula. Pak řekl: „Myslím, že bys to raději měla zkusit
znovu,“ a zvedl ji na nohy.
Belhavě opustili paseku. Hvězda se ztěžka opírala o berlu a o Tristranovu paži a při každém
kroku sebou bolestně škubla. A pokaždé, když sebou trhla nebo sykla, zasáhl Tristrana pocit
provinění a rozpaky, ale uklidňoval se přemýšlením o šedých očích Viktorie Foresterová. Belhali
se po srnčí stezce lískovým hájem a Tristran - který se rozhodl, že to nejlepší, co může dělat, je
konverzovat s ní - se vyptával, jak dlouho už je hvězdou, zda je to příjemné povolání a jestli
všechny hvězdy jsou ženského rodu. Prozradil jí také, že byl vždycky přesvědčen, že hvězdy
jsou - jak je učila paní Cherryová -plamenné koule hořícího plynu o průměru stovek mil. Stejné
jako Slunce, jen mnohem, mnohem vzdálenější.
Všechny tyto jeho otázky a informace však zůstaly bez odezvy.
„Jak se stalo, že jsi spadla?“ vyptával se dál. „Zakopla jsi o něco?“
Hvězda se zastavila, obrátila se a hleděla na něho, jako by zkoumala něco značně
nepříjemného a velice vzdáleného. „Neklopýtla jsem,“ prohlásila nakonec. „Srazili mě. Tímhle!“
Sáhla si pod šaty a vytáhla velký nažloutlý kámen na stříbrném řetězu. „Mám na boku modřinu,
jak to do mě udeřilo. Shodilo mě to z oblohy. A teď se s tím musím tahat.“
„Proč?“
Zdálo se, že se chystá odpovědět. Pak zavrtěla hlavou, sevřela rty a neřekla nic. Po pravé
straně bublal a ševelil potůček, nad hlavou jim zářilo polední slunce a Tristran už měl z hladu
úplné křeče. Vyndal z brašny suchou patku chleba, navlhčil ji ve vodě a rozdělil ji na poloviny.
Hvězda pohrdavě pohlédla na mokrou hmotu a odmítla ji dát do úst.
„Umřeš hladem,“ varoval ji Tristran.
Neodpověděla, jen o trochu vzdorovitěji vysunula bradu.
Pomalu postupovali lesem. Pěšina vedla po svahu kopce a nutila je přelézat spadlé stromy.
Byla stále příkřejší, až se Tristran bál, že se i s hvězdou skutálejí zpátky dolů. „To tu není lepší
cesta?“ zeptala se hvězda konečně. „Opravdová cesta, nebo aspoň nějaká pěšina po rovině?“
V okamžiku, kdy vyslovila otázku, znal Tristran odpověď. „Asi půl míle tamtudy je cesta,“
ukázal rukou, „a tamhle za tím houštím je mýtina,“ mávl rukou opačným směrem.
„Ty jsi to věděl?“
„Ano. Ne. Tedy, věděl jsem to, až když ses zeptala.“
„Jdeme k té mýtině,“ rozhodla. Prodírali se mlázím skoro hodinu, ale když se konečně dostali
na mýtinu, stálo to za to. Byla rovná a hladká jako hřiště. Vůbec vypadala, jako by ji někdo
vyčistil s určitým cílem, ale Tristran si nedovedl představit, s jakým.
Uprostřed mýtiny, na trávníku kus od nich, ležela nádherná zlatá koruna. Leskla se v
odpoledním slunci a blýskala červenými a modrými drahokamy: rubíny a safíry, pomyslel si
Tristran. Zamířil k ní, když tu ho hvězda zadržela. „Počkej. Slyšíš ty bubny?“
Uvědomil si, že slyší hluboký dunivý zvuk. Ozýval se všude kolem nich, blízko i zdálky, a
vracel se ozvěnou z kopců. Pak se mezi stromy na druhé straně mýtiny ozval hlasitý praskot a
kvílivý křik beze slov. Z lesa vyrazil obrovský bílý kůň. Na bocích měl rány a krev. Doběhl do
středu mýtiny, tam se obrátil, sklonil hlavu a vyčkával svého pronásledovatele - který vtrhl na
mýtinu s řevem tak hrozným, že Tristranovi naskočila husí kůže. Byl to lev, ale byl úplně jiný než
to bezzubé, prašivé a revmatické stvoření, které za lva vydávali komedianti na pouti v sousední
vsi. Tenhle lev byl mohutný a měl barvu pouštního písku za pozdního odpoledne. Skočil na
paseku, prudce se zastavil a s vyceněnými zuby vrčel na bílého koně.
Kůň vypadal vyděšeně. Hřívu měl slepenou potem a krví a v očích měl šílenství divokého
zvířete. Tristran si všiml, že mu uprostřed čela vyčnívá dlouhý slonovinový roh. Kůň se stavěl na
zadní nohy, řehtal a frkal a jedním ostrým, neokovaným kopytem zasáhl lva do ramene. Ten
vřískl jako velká opařená kočka a uskočil dozadu. Pak z uctivé vzdálenosti kroužil kolem
jednorožce. Zlaté oči měl neustále upřené na ostrý roh, který na něj míří.
„Zastav je,“ šeptala hvězda. „Vždyť se pozabíjejí navzájem.“
Lev zavrčel. Začalo to jako tiché vrčení, jako hrom kdesi v dálce, a skonalo to řevem, který
otřásal stromy a skalami a oblohou. Pak se lev vymrštil a jednorožec mu vyrazil vstříc. Mýtina se
naplnila zlatou a stříbrnou a rudou, neboť lev stál koni na hřbetě, zatínal mu drápy hluboko do
slabin a zuby do krku. Jednorožec naříkal, vyhazoval a válel se na zádech ve snaze shodit tu
velkou kočku. Bezmocně švihal kopyty a rohem, ale svého nepřítele nedokázal zasáhnout.
„Prosím tě, udělej něco. Prosím! Ten lev ho zabije!“ žadonila dívka naléhavě.
Tristran by jí rád vysvětlil, že jediné, v co může doufat, když se přiblíží k těm rozdivočeným
zvířatům, je rychlá smrt - ukopáním, probodnutím, roztrháním a sežráním. Dále by jí vysvětlil, že
pokud by se snad dokázal přiblížit, stejně by nemohl nic udělat, vždyť nemá ani obyčejný kbelík
vody, který je tradičním prostředkem na likvidaci zvířecích rvaček u nich ve Zdi. Jenže než mu
všechny tyto myšlenky proběhly hlavou, stál už uprostřed mýtiny, několik kroků od bojovníků.
Stál tak blízko, že cítil pach lva: silný, zvířecí, děsivý. Stál tak blízko, že mohl číst prosebný
výraz v černých očích jednorožce...
Ten lev a jednorožec zápasí o korunu, pochopil Tristran v tom okamžiku a v paměti se mu
vynořila stará dětská říkanka: O korunu se Jednorožec se Lvem poprali.
Lev přes město ho prohnal, shon byl nemalý,
On porazil ho jednou
on porazil ho podruhé
všechnu svou sílu do toho dal
pak porazil ho potřetí
a jeho moc si vzal.
A s tím se sehnul a zvedl korunu z trávy: byla těžká a měkká jako z olova. Pomalu vykročil k
zápasícím zvířatům a mluvil přitom na lva, jak dřív mluvíval na rozhněvané berany a poplašené
ovce na otcově louce: „No tak... no... jen klid... tady máš svou korunu...“
Lev zatřepal jednorožcem v zubech, jako když si kočka hraje s vlněnou šálou, a vrhl na
Tristrana naprosto zmatený pohled.
„Ahoj,“ řekl Tristran. Lev měl v hřívě zapletené větvičky a listí. Tristran pozvedl těžkou korunu
a natáhl ruce k velké šelmě. „Vyhrál jsi. Nech jednorožce jít.“ Zase popošel o krok blíž. Pak se
postavil na špičky a třesoucíma se rukama vložil korunu na lvovu hlavu.
Lev pustil nehybné tělo jednorožce a začal tiše a s vysoko vztyčenou hlavou obcházet kolem
mýtiny. Došel na okraj lesa, na několik minut se zastavil a lízal si rány červeným, velice
červeným jazykem a pak s předením, jež znělo jako zemětřesení, vklouzl do lesa.
Hvězda se dokulhala ke zraněnému jednorožci a neobratně klesla do trávy. Zlomenou nohu
měla nataženou na stranu. Hladila ho po hlavě. „Chudinko, chudinko malá,“ opakovala
několikrát. Zvíře otevřelo temné oči, okamžik na ni hledělo, pak jí položilo hlavu do klína a zase
oči zavřelo.
Ten večer dojedl Tristran poslední zbytek tvrdého chleba. Hvězda nejedla nic. Trvala na tom,
že musí zůstat u jednorožce, a Tristran neměl srdce jí to odmítnout.
Paseka byla nyní temná. Obloha nad nimi se zaplnila třpytem tisíců hvězd. Dívka hvězda se
také třpytila, jako by byla prošla Mléčnou dráhou. A jednorožec ve tmě matně zářil, takhle svítívá
měsíc za bílými mraky. Tristran ležel vedle jeho velkého těla a cítil teplo, jež z něho vyzařovalo.
Hvězda ležela na druhé straně. Vypadalo to skoro, jako by jednorožci tichounce zpívala nějakou
píseň. Tristrana mrzelo, že ji dobře neslyší. Útržky melodie, které zaslechl, byly zvláštní a
vábivé, ale zpívala tak tiše, že je spíš jen tušil.
Dotkl se prsty řetízku, který je spojoval. Byl chladný jako sníh a slabý jako měsíční světlo na
hladině rybníka či zalesknutí stříbrné šupiny, když pstruh za večera vyskočí nad vodu za
mouchou.
Brzy usnul.
***
Královna čarodějnice jela na svém voze lesní cestou a švihala své dva bílé kozly do slabin,
kdykoliv se jí zdálo, že zpomalili. Už zdálky si všimla ohýnku vedle stezky a podle barvy
plamenů usoudila, že si tam vaří někdo z jejích poddaných, neboť ohně čarodějnic hoří
zvláštními barvami. Když dojela k pestře pomalované cikánské maringotce, přitáhla opratě. U
ohně seděla stará rozcuchaná žena a otáčela rožněm, na němž se pekl zajíc. Z otevřeného
břicha mu kapal tuk a syčel a škvířil se v plamenech. Vonělo to tam pečeným masem a hořícím
dřevem.
Vedle kozlíku seděl na dřevěném bidýlku barevný pták. Tloukl křídly a křičel na poplach, když
ji uviděl, ale byl připoután řetízkem a nemohl uletět.
„Než cokoliv řeknete,“ pravila ta stařena, „dovolte, abych vám pověděla, že jsem jen chudá
stará prodavačka květin, ubožačka, která v životě nikomu neublížila, a že mi pohled na
vznešenou a mocnou paní, jako jste vy, nahání strach a hrůzu.“
„Já ti neublížím,“ ujistila ji královna čarodějnice.
Babizna přimhouřila oči a prohlédla si paní v červené kytlici shora dolů a zase zpět. „To sice
říkáte,“ prohlásila nakonec. „Ale jak mám vědět, že to tak bude, já, chuděra bezmocná stařenka,
co se celá třese a srdce má až v krku. Co když se chystáte mě v noci oloupit nebo ještě něco
horšího!“ A strčila do ohně holí, až vyšlehl. Vůně pečeně se chvěla v nehybném večerním
vzduchu.
„Přísahám,“ řekla paní v šarlatové kytlici, „přísahám při zákonech a nařízeních Sesterstva, do
něhož obě příslušíme, při moci Lilim a při svých rtech a ňadrech a panenství, že ti nezamýšlím
způsobit žádnou škodu, a že tě budu ctít, jako bys ty byla mým hostem.“
„To mi stačí, panenko,“ kývla stařena a usmála se. „Přisedni si, večeře bude, než ovce
dvakrát ocáskem zavrtí.“
„S potěšením,“ přijala paní v červené kytlici.
Kozy pomekávaly, oškubávaly trávu kolem vozíku a házely znechucené pohledy na muly,
patřící k maringotce. „Pěkní kozlíci,“ poznamenala stařena. Královna čarodějnice naklonila hlavu
stranou a skromně se usmála. V záři plamenů se zablyštěl červený hádek obtočený jako
náramek kolem jejího zápěstí.
Babizna pokračovala: „Možná se mýlím, má milá, mé staré oči už nejsou, co bývaly, ale
domnívám se, že jeden z těch fešáků vcupital do života po dvou, ne po čtyřech. Je to tak?“
„I já jsem slyšela, že se takové věci stávají,“ připustila královna čarodějnice. „Například ten
tvůj nádherný pták.“
„Ta ptačí potvora mě připravila o jednu z nejcennějších věcí, kterou jsem měla na skladě. Už
je to skoro dvacet let. Dala ji nějakému budižkničemovi. A potom, má milá, co já s ní měla za
starosti, na to radši nemyslet! Proto ji nechávám pořád v ptačí podobě, pokud nepotřebuju
nějakou práci nebo pohlídat stánek. A povím ti, že kdybych sehnala pořádnou služebnou, co se
nebojí kapky těžké práce, zůstala by ptákem napořád.“
Pták na bidýlku cosi smutně zacvrlikal.
„Říkají mi madame Semele,“ řekla baba.
Když jsi ještě byla malá žába, říkali ti Kanálová Sal, pomyslela si královna čarodějnice, ale
nahlas to nevyslovila. „Můžeš mi říkat Morwanneg,“ nabídla jí místo toho. Napadlo ji, že je to
skoro vtip (protože Morwanneg znamená mořská vlna a její skutečné jméno bylo už dávno
spláchnuté a ztracené pod chladnými vlnami oceánu).
Madame Semele vstala a vešla do maringotky. Vrátila se s dvěma malovanými dřevěnými
miskami, dvěma noži s dřevěnými střenkami a malou nádobkou bylinek, usušených a
rozdrcených na prášek. „Chystala jsem se, že se najím rukama na talíři z čerstvých listů,“
podávala ženě v červené kytlici misku. Pod vrstvou prachu bylo vidět malovanou slunečnici. „Ale
říkám si, no, jak často má člověk takovou vzácnou společnost? Takže jen to nejlepší. Předek
nebo zadek?“
„Vyber ty.“
„Tak tedy tobě předek, se šťavnatýma očima a mozkem a s křupavýma ušima. A já si vezmu
zadek, tam je jen fádní maso.“ Při těch slovech sundala rožeň z ohně a oběma noži bleskově
oddělila maso od kostry, nakrájela je na plátky a celkem spravedlivě rozdělila na obě misky.
Podala hostu nádobku s kořením. „Sůl nemám, má milá, ale když si to posypeš tímhle, bude to
chutné. Trocha bazalky, horského tymiánu - můj vlastní recept.“
Královna čarodějnice si vzala svou porci zajíce, jeden z nožů a posypala si pokrm trochou
koření. Nabodla si jedno sousto na špičku nože a s chutí je jedla. Její hostitelka si zatím ve své
porci nimrala a foukala do ní vybíravě, až se z křupavých kousků valila pára. „Jaké je to?“
zeptala se stařena.
„Velice chutné,“ odpověděla žena poctivě.
„To je těmi bylinami,“ vysvětlovala baba.
„Cítím tam tu bazalku a tymián, ale je tam ještě jedna chuť, kterou nemůžu zařadit.“
„Hmm,“ řekla madame Semele a uždibla kousíček masa.
„Rozhodně je to nanejvýš nezvyklá chuť.“
„To tedy je. Je to bylina, která roste jen v Garamondu, na ostrově uprostřed rozsáhlého
jezera. Hodí se ke všem masům a k rybám a chutí mi trochu připomíná listy fenyklu s náznakem
muškátového oříšku. Její květy mají velice zvláštní oranžovou barvu. Je dobrá na větry a na
zimnici a navíc je to mírné uspávadlo. A má jednu zvláštní vlastnost: každý, kdo ji ochutná,
několik hodin mluví jen pravdu.“
Paní v šarlatové kytlici upustila misku na zem. „Tráva zapomnění? Ty ses odvážila dát mi
trávu zapomnění?“
„Už je to tak, drahoušku,“ stařena mlaskala a potěšeně se smála. „Takže, paní Morwanneg,
jestli se tak opravdu jmenuješ, pěkně mi pověz, kam máš v tom parádním kočárku namířeno? A
proč mi tak připomínáš někoho, koho jsem kdysi znávala...? Víš, madame Semele nikoho a nic
nezapomíná.“
„Jsem na cestě za hvězdou, která spadla do těch velkých lesů na druhé straně hory Břicho.
Až ji najdu, vezmu svůj velký nůž a vyříznu jí srdce, zaživa a dokud bude patřit jen jí. Protože
srdce živoucí hvězdy je univerzální prostředek na všechny nástrahy stáří a času. Sestry čekají,
až se s ním vrátím.“ Madame Semele se začala smát až se za břicho popadala a kolébala se
dopředu a dozadu. „Tak srdce hvězdy je k tomu potřeba? Cha cháá! To bude nádhera. Sním ho
tolik, až se mi vrátí mládí a šedé vlasy mi zase zezlátnou, cecoury se mi nafouknou a budou
pevné, hebké a vyzývavé. Celý zbytek srdce pak vezmu na Velký trh do Zdi. Cha cháá!“
„To neuděláš,“ řekl její host velice tiše.
„Že ne? Jsi můj host, holubičko. Přísahala jsi. Okusila jsi z mého jídla. Podle zákonů našeho
Sesterstva mi nijak nemůžeš ublížit.“
„Ach, exituje mnoho způsobů, jak bych ti mohla ublížit, Kanálová Sal, ale já ti jen připomenu,
že ten, kdo snědl trávu zapomnění, musí po několik hodin mluvit pouze pravdu. A ještě něco...“
Když promluvila, znělo v jejích slovech vzdálené hřmění, les ztichl a každý list a každý strom
pozorně poslouchal, co řekne. „Povím ti tolik: ukradla jsi vědomost, kterou sis nevysloužila, ale
nebude ti ku prospěchu. Neboť ty nebudeš schopná tu hvězdu spatřit, nedokážeš ji poznat,
nemůžeš se jí dotknout ani ji okusit, nenajdeš ji ani ji nezabiješ. I kdyby snad někdo jiný to srdce
vyřízl a dal ti je, nepoznala bys je, nikdy bys nevěděla, co máš v dlani. Tak to bude. Tak ti to
říkám a ty víš, že mluvím pravdu. A věz ještě: přísahala jsem při spojenectví našeho Sesterstva,
že ti neublížím. Kdyby tomu tak nebylo, proměnila bych tě ve švába a utrhávala bych ti nohy,
jednu po druhé. Pak bych tě nechala ptákům. To za to, že jsi mě tak ponížila.“ Madame Semele
vytřeštila oči a přes plameny ohniště zděšeně hleděla na svou návštěvnici. „Kdo jsi?“
„Když jsi mě viděla naposledy,“ řekla žena v šarlatové kytlici, „vládla jsem se svými sestrami v
Carnadinu, ještě než byl ztracen.“
„Ty? Ale ty jsi přece už dávno mrtvá.“
„Vždycky se říkalo, že Lilim jsou mrtvé, ale ony vždycky žily. Žádná veverka ještě nenašla
žalud, z něhož vyroste dub na kolébku pro dítě, které dospěje, aby mě zabilo.“
Při jejích slovech se oheň rozhořel stříbrnými plameny.
„Tak jsi to opravdu ty. A máš zpět svoje mládí.“ Madame Semele vzdychla. „Já teď také budu
znovu mladá.“
Paní v šarlatové kytlici se zvedla a položila dřevěnou misku se svou porcí zajíce do ohně. „To
rozhodně nebudeš. Copak jsi mě neslyšela? V okamžiku, kdy odejdu, zapomeneš, že jsi mě kdy
viděla. Zapomeneš všechno, dokonce i mou kletbu, třebaže její vědomí tě bude trápit a
nedopřeje ti pokoje, jako svědění dávno amputované končetiny. A v budoucnu projevuj svým
hostům více laskavosti a úcty.“
V té chvíli se dřevěná miska vzňala. Vyšlehl vysoký plamen a spálil listí na dubu vysoko nad
nimi. Madame Semele vyhodila klackem ohořelou misku na trávu a uhasila ji chumáčem trávy.
„Co mě to jen napadlo, házet tu misku do ohně?“ vykřikla. „A tady, jeden z mých svátečních
nožů! Celý zničený. Kam jsem dala rozum?“ Nikdo jí neodpověděl. Kdesi dál na cestě bylo
slyšet pravidelný dusot, snad to mohla být kopyta nějakých koz uhánějících do noci. Madame
Semele potřásala hlavou, jako by z ní chtěla vytřepal pavučiny a prach. „Stárnu,“ stěžovala si
barevnému ptáku, který seděl na bidýlku u kozlíku, slyšel všechno a nezapomněl nic. „Stárnu. A
nedá se s tím nic dělat.“ Pták si na bidýlku znepokojeně poposedl.
Nějaká červená veverka se váhavě přiblížila ke světlu ohně. Zvedla žalud a chvíli jej držela v
předních tlapkách, jako by se modlila. Pak utekla - zahrabat žalud a zapomenout na něj.
***
Scaithský odliv je přístavní městečko postavené na žulové kose, město hokynářů a truhlářů a
výrobců plachet. Město starých námořníků s chybějícími prsty a končetinami, kteří si otevřeli
vlastní putyky nebo v nich aspoň trávili dny, město chlapů, kteří ještě pořád nosí vlasy svázané v
dehtem slepených copáncích, i když vousy na bradách už jim dávno zbělely. Ve Scaithském
odlivu nejsou žádné děvky, nebo aspoň ne takové, jež se za ně považují. I když tam vždycky
byla spousta žen, které - pokud byste naléhali - by se označily jako vícevdané: s jedním
manželem, který přijíždí na tamté lodi každých šest měsíců, a s druhým na téhle lodi, vracející
se jednou za devět měsíců. Většině lidí ten systém vždycky vyhovoval. A když někdy výpočet
nevyšel a manžel se vrátil do obsazené postele, dala se situace vždycky vyřešit rvačkou - a
vždycky byla po ruce putyka k utišení poraženého. Ani námořníkům to uspořádání nevadí,
protože vědí, že tak bude aspoň jedna osoba, která si všimne, že se z moře nevrátili, a bude je
oplakávat. A manželky se utěšují myšlenkou, že jejich muži jsou jim také nevěrní. Protože
soupeřit se vztahem muže k moři je marný zápas: moře je mu matkou i milenkou, a až přijde
čas, spláchne jeho tělo a odnese si je ke korálům a slonovině a perlám.
Právě sem, do Scaithského odlivu, přijel jednoho večera lord Primus ze Stormholdu, celý v
černém, s vousy hustými a vážnými jako hnízda čápů na městských komínech. Přijel v kočáru
taženém čtyřmi černými koňmi a pronajal si pokoj v Námořníkově útočišti ve Zlodějské ulici.
Všichni se shodli, že je to velice podivný host. Přinesl si do pokoje vlastní jídlo a pití a měl je
uzamčené v dřevěné truhle, již otevíral, jen když si vyndával jablko, kousek sýra nebo sklenici
vína. A vybral si pokoj až úplně pod střechou Námořníkova útočiště, vysoké, vytáhlé budovy
postavené na skalnatém vršku (to aby byli pašeráci v bezpečí).
Podplatil tlupu místních uličníků, aby ho okamžitě informovali, kdyby se ve městě objevil
někdo, koho neznají. Obzvlášť se měli dívat po vysokém, kostnatém cizinci s tmavými vlasy,
úzkým hladovým obličejem a modrýma očima. „Primus se tedy rozhodně učí obezřetnosti,“
poznamenal Sekundus k ostatním pěti mrtvým bratřím.
„No, víš, co se říká,“ šeptal Kvintus smutným tónem mrtvých, který toho dne zněl jako
šplouchání vzdálených vln o oblázkový břeh, „koho unavuje ohlížet se přes rameno po
Septimovi, toho unavuje život.“
Každé ráno chodíval Primus do přístavu a hovořil tam s kapitány, kteří měli lodě v Scaithském
odlivu. Napájel je grogem, ale nikdy s nimi nepil ani nejedl. Odpoledne si pak prohlížel lodě v
docích.
Brzy už místní klepny (a že jich v Scaithském odlivu bylo!) měly nad slunce jasno, o co tady
jde: ten vousatý pán si chce najmout loď a jet na východ. Informace stíhala informaci: pojede na
Srdci snu s kapitánem Yannem. Srdce snu byla černě natřená loď s červenými palubami a s více
méně zachovalou pověstí (čímž myslím řeči o tom, že provozuje pirátství jen ve vzdálených
vodách). Také se vědělo, že kapitán vyrazí hned jakmile dostane rozkaz.
„Vzácný pane!“ přiběhl jeden uličníků za lordem Primem. „Do města přišel nějaký muž. Bydlí
u paní Pettierové, pane. Je hubený a černý jako vrána a viděl jsem ho v baru U Burácení
oceánu. Všem tam platil grog, pane. Říká, že je námořník a že hledá práci.“
Primus pohladil chlapce po špinavé hlavě a dal mu minci. Pak se vrátil ke svým přípravám a
odpoledne už všichni věděli, že Srdce snu vyrazí již za tři dny.
Den předtím, než mělo Srdce snu vyplout, viděli lidé, jak Primus prodává svůj kočár a čtyři
koně stájníkovi ve Wardlově ulici, načež se pomalou chůzí vydal k přístavišti a cestou rozdával
otrhaným uličníkům drobné. Vešel do své kajuty na Srdci snu a dal přísné příkazy, že nesmí být
za žádných, ale skutečně za žádných okolností rušen, dokud nebudou aspoň týden plavby od
přístavu.
Toho večera potkala jednoho z námořníků, kteří se plavili na Srdci snu, nepříjemná nehoda.
Opilý upadl na kluzkých kočičích hlavách v Desátkové ulici a pochroumal si bok. Naštěstí se
rychle našla náhrada: zrovínka ten námořník, se kterým ten večer popíjel a který ho
přesvědčoval, aby mu na mokrém dláždění předvedl jeden obzvlášť složitý taneční krok z
námořnického dupáka. A ten námořník, vysoký a černý jako vrána, podepsal ještě toho večera
kroužkem lodní papíry a za úsvitu, když loď v ranní mlze vyplouvala z přístavu, byl na palubě.
Srdce snu mířilo na východ.
Lord Primus ze Stormholdu s čerstvě oholenou bradou stál na útesu a díval se za lodí, dokud
nezmizela z dohledu. Pak sešel do Wardlovy ulice, vrátil stájníkovi peníze a ještě trochu přidal a
odjel v černém kočáře taženém čtyřmi černými koňmi po cestě kolem pobřeží na západ.
***
To řešení bylo nabíledni. Koneckonců, jednorožec se celé dopoledne loudal za nimi a občas
něžně šťouchal hvězdu širokým čelem do ramene. Rány na grošovaných bocích, jež včera rudě
rozkvetly pod lvími drápy, už zaschly do hněda.
Hvězda kulhala a belhala se a klopýtala, Tristran šel vedle ní a chladný řetízek svazoval jejich
zápěstí.
Na jedné straně měl Tristran pocit, že jet na jednorožci je téměř něco jako svatokrádež:
jednorožec není kůň, nepodepsal žádnou z prastarých smluv mezi Člověkem a Koněm. V
černých očích měl divokost a v kroku taneční pružnost, obojí značící nebezpečnost a
nezkrocenost. Na druhé straně Tristran cítil, i když to nedokázal formulovat, že jednorožci na
hvězdě záleží a že jí chce pomoci. Proto řekl: „Poslyš, nemusíš mi zase opakovat všechny ty
řeči o tom, jak budeš na každém kroku kazit mé plány, ale pokud bude jednorožec ochoten,
mohl by tě aspoň kousek cesty svézt na hřbetě.“
Hvězda neodpověděla.
„Tak co?“
Pokrčila rameny.
Tristran se obrátil k jednorožci a hleděl mu do hlubokých černých očí. „Rozumíš mi?“ zeptal
se. Jednorožec neříkal nic. Mladík doufal, že třeba kývne hlavou nebo dupne kopytem jako ten
kůň, kterého kdysi o pouti viděl na návsi. Ale on se jen upřeně díval. „Svezeš tu dámu? Prosím?“
Zvíře neřeklo ani slovo, nekývlo ani neduplo. Ale došlo ke hvězdě a kleklo si jí k nohám.
Tristran pomohl dívce nasednout. Pevně se oběma rukama chytila rozcuchané hřívy a
usadila se bokem, jako v dámském sedle. Zlomená noha jí trčela do strany. Tak putovali několik
hodin.
Tristran kráčel vedle nich, přes rameno nesl berlu a na jejím konci se pohupovala brašna.
Nový způsob cestování mu ale připadal stejně namáhavý jako ten předchozí. Tehdy byl nucen jít
pomalu, aby mu hvězda o berle stačila, podepíral ji a chvílemi poponášel. Nyní spěchal, aby
udržel krok s jednorožcem. Měl strach, že by mohl zůstat příliš pozadu a řetěz, který je spojoval,
by mohl hvězdu strhnout z jednorožcova hřbetu. V žaludku mu kručelo, bolestně si uvědomoval,
jak hrozný má hlad. Brzy ho ovládal jediný pocit - on sám není nic než hlad obalený tenkou
slupkou masa a kůže, hlad, který jde a jde a jde...
Klopýtal. Věděl, že brzy padne vysílením.
„Prosím tě, zastav,“ zašeptal.
Jednorožec zpomalil a zůstal stát. Hvězda se ohlédla. Pak udělala grimasu a zavrtěla hlavou.
„Pojď raději sem za mnou. Jestli ti to jednorožec dovolí. Jinak omdlíš nebo co a stáhneš mě na
zem. Musíme se přece dostat někam, kde se najíš.“
Tristran vděčně přikývl.
Jednorožec se nijak nebránil, klidně stál a čekal, a tak se na něj Tristran pokusil vylézt. Bylo
to jako šplhání na kolmou hladkou zeď, marné snažení. Nakonec zavedl zvíře k buku, který před
nějakým rokem vyvrátila bouře nebo vichřice, nebo rozhořčený obr, a vyškrábal se přes kořeny
na kmen stromu a odtud na jednorožcova záda. S berlou a brašnou v ruce to ani tak nebylo
jednoduché.
„Na druhé straně tam toho kopce je vesnice,“ řekl hvězdě. „Doufám, že tam seženeme něco k
jídlu.“ Volnou rukou poplácal jednorožce po slabinách. Zvíře vykročilo a Tristran se musel chytit
hvězdy kolem pasu, aby nespadl. Cítil hebkost jejích tenkých šatů a pod nimi tlustý řetěz s
topasem.
Jet na jednorožci bylo úplně jiné než jet na koni. Nepohyboval se jako kůň, byla to divočejší
jízda, zvláštní. Zvíře počkalo, dokud se Tristran a hvězda pohodlně neusadili, a pak začalo
pomalu a nenápadně přidávat na tempu.
Stromy prchaly kolem, hvězda se naklonila dopředu a zapletla prsty do jednorožcovy hřívy,
Tristran - ze strachu až zapomněl na hlad - svíral koleny boky zvířete a modlil se, aby ho snad
nesrazila nějaká náhodná větev. Po chvíli se však uklidnil a začal se oddávat potěšení z
rychlosti. Jízda na jednorožci má něco do sebe: je to opojný, vzrušující a nádherný zážitek.
Slunce už zapadalo, když dorazili k prvním domkům vesnice. Na vlnící se louce se
jednorožec prudce zastavil pod rozložitým dubem a odmítl jít dál. Tristran seskočil a s žuchnutím
dopadl do trávy. Zadek ho pálil, ale hvězda se na něho dívala, a tak se neodvážil si stěžovat.
Když to vydrží ona...
„Máš hlad?“ zeptal se jí.
Mlčela. „Podívej, já umírám hladem. Už jsem polomrtvý. Nevím, jestli ty - jestli hvězdy - jedí a
co jedí. Ale nedovolím ti, abys hladověla schválně, z trucu.“ Tázavě na ni hleděl. Vracela mu
pohled, zprvu lhostejně, a pak se jí najednou modré oči zalily slzami. Zvedla ruku a setřela si je
skoro dětským pohybem. Na tváři jí zůstala šmouha bláta.
„My jíme jen tmu a pijeme jenom světlo. Takže ne - nemám hlad. Je mi smutno a zima a
bojím se a jsem nešťastná a spoutaná, ale hlad, ne-nemám.“
„Neplač,“ těšil ji Tristran. „Poslouchej, já zajdu do vesnice a seženu něco k snědku. Ty počkej
tady. Neboj se, kdyby někdo přišel, jednorožec tě ochrání.“ Natáhl se a opatrně ji sundal dolů.
Jednorožec pohodil hřívou a začal spokojeně spásat luční trávu.
Hvězda popotáhla. „Mám počkat tady?“ zvedla ruku s řetízkem.
„Aha,“ došlo Tristranovi. „Podej mi ruku.“
Natáhla ji a on zápolil s řetízkem, ale marně. „Hmm,“ bručel. Tahal za řetěz kolem svého
zápěstí, ale i tam pevně držel. „Vypadá to, že jsem k tobě stejně připoutaný jako ty ke mně.“
Hvězda zaklonila hlavu, zavřela oči a hluboce si povzdechla. Pak, už zase klidná, otevřela oči
a nadhodila: „Možná existuje nějaké kouzelné slovo nebo něco.“
„Neznám žádná kouzelná slova.“ Tristran zvedl řetízek. Ve světle zapadajícího slunce se rudě
a oranžově třpytil. „Prosím?“ řekl. Ozvalo se cinkavé ševelení a řetízek mu sklouzl ze zápěstí. „A
je to,“ podal svůj konec hvězdě. „Budu se snažit být zpět co nejdřív. A jestli ti začnou takoví malí
lidičkové vyzpěvovat své hloupé písničky, neházej po nich, proboha, svou berlu. Jen by ti ji
ukradli.“
„Nebudu.“
„Budu ti muset věřit, na tvou čest hvězdy, že mi neutečeš.
Sáhla si na zadlahovanou nohu. „Nějakou dobu toho moc nenaběhám,“ ujistila ho ironicky. S
tím se musel spokojit.
Došel zbývající půl míle do vsi. Neměla hostinec, nejspíš byla příliš daleko ode všech cest,
ale jakási korpulentní starší hospodyně trvala na tom, aby s ní šel do chalupy, kde mu vnutila
dřevěnou misku s ovesnou kaší a nastrouhanou mrkví a džbánek slabého piva. Vyměnil svůj
plátěný kapesník za láhev bezinkového zdravotního likéru, bochníček tvarohového sýra s
bylinkami a jakési neznámé ovoce. Bylo měkké a ochmýřené, jako meruňky, temně modrou
barvou se podobalo hroznům a vonělo jako zralé hrušky. Dostal i otýpku sena pro jednorožce.
Vracel se na louku a jedl kousek toho ovoce: bylo šťavnaté a docela sladké. Uvažoval, jestli
by třeba hvězda nechtěla okusit a jestli by jí to chutnalo. Doufal, že bude mít radost z toho, co jí
nese.
Zprvu si Tristran myslel, že si zmýlil cestu a v měsíčním světle zabloudil. Ne: byl to tentýž
dub, pod kterým seděla hvězda, když odcházel.
„Haló?“ zavolal. Světlušky se žlutě a zeleně třpytily v křoví a ve větvích stromů. Žádná
odpověď. Tristran cítil hloupý, svíravý tlak kolem žaludku. „Haló?“ zkusil to znovu. Pak přestal
volat, protože tam nebyl nikdo, kdo by mu odpověděl.
Pustil otep na zem a kopl do ní.
Byla jihozápadně od něj a pohybovala se rychleji, než dokázal jít. Spěchal za ní v jasné
měsíční záři. Uvnitř měl pocit prázdnoty, viny, hanby a lítosti. Neměl jí uvolňovat řetěz, měl ho
uvázat ke stromu, měl ji přinutit, aby šla s ním do vsi... To všechno mu letělo hlavou, když kráčel
v jejích stopách. Ale jiný hlas zase poukazoval na to, že i kdyby ji neodvázal v tomto případě,
stejně by to musel udělal někdy v blízké budoucnosti, a pak by mu utekla tak jako tak.
Uvažoval, jestli hvězdu ještě někdy uvidí, a při tom klopýtal přes kořeny po cestě, jež ho vedla
mezi starými stromy do hlubokého lesa. Pod husté koruny světlo měsíce neproniklo a po
půlhodině marného klopýtání tmou si Tristran lehl pod strom, podložil si hlavu brašnou a zavřel
oči. Litoval se, dokud neusnul.
***
Ve skalnaté horské soutěsce na nejjižnějších svazích hory Břicho přitáhla královna
čarodějnice opratě svého kozího spřežení, zastavila a nasála mrazivý vzduch.
Nad hlavou jí visely myriády chladných hvězd. Červené rty vykroužily úsměv takové krásy,
takového jasu, tak čistého a dokonalého štěstí, že by vám při pohledu na něj ztuhla krev v
žilách. „Tak,“ řekla. „Blíží se ke mně.“
A vítr horské soutěsky triumfálně hučel kolem ní.
***
Primus seděl vedle dohořívajícího ohně a třásl se v tlustém černém oděvu. Jeden z černých
hřebců se probudil, nebo možná ze sna zařehtal a chvíli frkal, a pak zase usnul.
Nejnepříjemnější byl ten chlad v obličeji - Primus nebyl zvyklý chodit bez vousů. Klackem
vyšťouchl z řeřavých uhlíků hliněnou kouli. Plivl si na dlaně, pak žhavou hlínu rozlomil a přivoněl
ke sladkému masu ježka, které se pěkně pomalu peklo, zatímco on spal.
Soustředěně snídal, pečlivě obíral kostičky a holé je plival do ohniště. Ježka zajedl kouskem
tvrdého sýra a mírně octovitého bílého vína.
Když dojedl, utřel si ruce do šatů a rozhodil magické runy, aby zjistil, kde je topasový kámen,
udělující moc nad skalními městy a rozlehlým panstvím Stormholdu. Rozhodil je a pak zmateně
hleděl na drobné načervenalé žulové čtverečky. Posbíral je, zatřepal jimi v dlaních, znovu je
rozhodil a znovu na ně hleděl. Konečně plivl do uhlíků, jež líně zasyčely. Shrábl destičky a
nasypal je do váčku na opasku. „Pohybuje se stále rychleji a vzdaluje se,“ pronesl nahlas.
Vymočil se na oheň, neboť byl v divoké krajině, kde se vyskytovali lupiči a skřeti a kdoví,
možná i něco horšího, a on ani v nejmenším netoužil připoutat na sebe jejich pozornost. Pak
zapřáhl koně, vylezl na kozlík a vyrazil na západ, k lesu a k horskému hřbetu v dálce.
***
Jednorožec klusal a klopýtal temným lesem a dívka se ze všech sil držela jeho krku.
Pod stromy vládla úplná tma, ale jednorožec zářil svým bledým měsíčním světlem, a dívka se
třpytila a mihotala jako ve světelném prachu. Jak tak projížděla mezi stromy, mohlo se někomu,
kdo by ji viděl zdálky, zdát, že to bliká, hasne a zase se rozsvěcuje maličká hvězda.

Hodnocení:     nejlepší   1 2 3 4 5   odpad

Komentáře

Zobrazit: standardní | od aktivních | poslední příspěvky | všechno
Článek ještě nebyl okomentován.


Nový komentář

Téma:
Jméno:
Notif. e-mail *:
Komentář:
  [b] [obr]
Odpovězte prosím číslicemi: Součet čísel nula a pět