Hvězdný prach- KAPITOLA 6

KAPITOLA ŠESTÁ
Co řekl strom
***
Tristran Thorn měl sen.
Byl v koruně jabloně a nahlížel oknem do pokojíku Viktorie Foresterové. Právě se svlékala.
Když si však sundala šaty a odhalila bohatou krajkovou spodničku, uhnula Tristranovi větev pod
nohama a on padal a letěl vzduchem v měsíčním světle...
Padal k měsíci.
A měsíc k němu promlouval: Prosím, šeptal hlasem, který Tristranovi trochu připomínal hlas
jeho matky, chraň ji. Chraň mé dítě. Chtějí jí ublížit. Já už jsem udělala vše, co bylo v mých
silách. Zvláštní, nikdy neuvažoval, zda je měsíc muž, nebo žena. Matka, ano, to mluvila matka,
mající strach o své dítě. Byla by mu řekla ještě víc, možná to i řekla, ale její tvář se proměnila ve
třpyt na hladině pod ním. Pak si uvědomil, že mu přes obličej běží pavouček a že má ztuhlý krk,
a zvedl ruku a opatrně pavoučka smetl. V očích měl ranní slunce a svět byl zlatý a zelený.
„Něco se ti zdálo,“ ozval se kdesi shora mladý ženský hlas. Slyšel, jak mu nad hlavou šustí
listy červeného buku.
„Ano,“ řekl tomu hlasu nahoře. „Zdálo.“
„Taky jsem měla v noci sen,“ pokračoval ten hlas. „V tom snu jsem vzhlédla a viděla jsem celý
les. Pohybovalo se v něm cosi obrovského. A přicházelo to blíž a blíž a pak jsem věděla, co to
je.“ Náhle zmlkla.
„Co to bylo?“
„Všechno. Byl to Pan. Když jsem byla ještě hrozně mladá, kdosi - možná to byla veverka, ty
jsou tak upovídané, nebo straka, či snad rybka - povídal, že Pan vlastní celý tenhle les. Vlastně,
no, nevlastní, jako že mu patří. Ne jako že by ho mohl prodat někomu jinému, nebo kolem něho
postavil zeď, nebo-“
„Nebo stínal stromy,“ pokusil se pomoci Tristran. Ticho, Uvažoval, kam se dívka poděla.
„Haló?“ zavolal tiše. „Haló?“
Nad hlavou mu opět zašustilo listí.
„Takové věci bys neměl říkat.“
„Promiňte,“ řekl Tristran, i když nevěděl jistě, za co se omlouvá. „Ale povídala jste o tom, jak
Pan vlastní tenhle les...“
„Samozřejmě, že vlastní. Je úplně jednoduché vlastnit něco. Nebo všechno. Jen musíš vědět,
že je to tvoje, a pak být ochoten nechat to jít. Zrovna tak vlastní Pan tenhle les. A v tom snu ke
mně přišel. I tys tam byl. Vedl jsi na řetízku smutnou dívku. Byla to velice, velice smutná dívka.
Pan mi řekl, že ti mám pomoci.“
„Mně?“
„A způsobil, že jsem najednou cítila teplo a chvění a čvachtání od špiček lístků až po konečky
kořínků. Tak jsem se probudila a ty tu ležíš s hlavou u mého kmene, spíš jako dřevo a chrápeš
jako kanec.“
Tristran se poškrábal na nose. Přestal hledat ve větvích červeného buku nad hlavou nějakou
ženu a zahleděl se místo toho na strom samotný. „Vy jste strom,“ vložil myšlenku do slov.
„Nebývala jsem vždycky strom,“ vysvětloval hlas v šumění bukového listí. „To kouzelník mě
začaroval do stromu.“
„A co jste byla předtím?“
„Myslíš, že mě má rad?
„Kdo?“
„Pan. Kdybys tys byl Pán lesa, nedal bys přece někomu úkol, neřekl bys mu, aby ze všech sil
komusi pomáhal, kdybys ho neměl rád, že ne?“
„No...“ řekl Tristran, ale než si stačil vymyslet nějakou diplomatickou odpověď, strom
pokračoval:
„Nymfa. Bývala jsem lesní víla. Jenže mě pronásledoval princ, ne hodný princ, ten druhý typ.
Jeden by myslel, že princ, i když to není hodný princ, pochopí, že jsou jisté hranice, ne?“
„Jistě.“
„Přesně tak. Jenže on to pochopit nechtěl, tak jsem v tom běhu trochu zaříkávala a - bum bác
- strom. Co si o tom myslíš?“
„No, nevím, jak jste vypadala jako lesní víla, paní, ale jste nádherný strom.“
Strom hned neodpověděl, ale listí hezky šumělo. „Byla jsem velice pohledná i jako víla,“
připustil ostýchavě.
„Jakou pomoc a podporu měl přesně na mysli?“ chtěl vědět Tristran. „Ne že bych chtěl
odmítnout. Rozumíte, teď zrovna potřebuju všechnu pomoc a podporu, kterou můžu dostat. Ale
strom tedy není zrovna místo, kam bych se za normálních okolností obrátil. Nemůžete jít se
mnou, ani mě nakrmit, ani přivést hvězdu zpátky. A už vůbec nás nemůžete poslat zpátky do Zdi
k mé pravé lásce. Jsem jist, že byste mě dokázala dokonale ochránit před deštěm, kdyby snad
pršelo, ale jelikož v této chvíli zrovna neprší...“
Strom zašuměl. „Co kdybys mi povyprávěl svůj příběh,“ řekl, „a nechal na mně, abych
rozhodla, jestli ti nějak mohu pomoci, nebo ne.“
Tristran začal protestovat. Cítil, jak se hvězda od něho vzdaluje rychlostí klusajícího
jednorožce. Jestli tedy na něco neměl právě teď čas, bylo to povídání o dobrodružstvích svého
života až k dnešnímu dni. Pak ho ale napadlo, že dosud se vždy na své výpravě dostal nejdál,
když přijal pomoc, již někdo nabízel. Posadil se tedy na zem a vyprávěl červenému buku
všechno, na co si vzpomněl: O své lásce, čisté a pravé, k Viktorii Foresterové, o svém slibu, že
přinese spadlou hvězdu - ne jakoukoliv spadlou hvězdu, nýbrž tu, kterou viděli padat spolu, když
stáli na vrcholu kopce nad Zdí. Vyprávěl o tom, jak se vydal do Elfie, pověděl stromu o svém
putování, o chlupatém mužíčkovi a lidičkách, kteří mu ukradli tvrďák, o kouzelné svíčce a
mílových krocích, jež ho dovedly k hvězdě v úžlabině. A o lvu a jednorožci a nakonec o tom, jak
hvězdu ztratil.
Skončil a rozhostilo se ticho. Měděné červené listí se chvělo, jemně, jako při slabém vánku.
Pak prudčeji, jako by se blížila bouře. A pak vytvořily listy přísný hluboký hlas, který řekl: „Kdybys
ji byl držel v poutech a ona utekla, žádná moc a síla na zemi ani na nebi by mě nedokázala
přinutit, abych ti pomohla. Ani kdyby Velký Pan, či sama paní Sylvána za tebe orodovali nebo na
mne naléhali. Ale ty jsi ji sám odpoutal, a proto ti pomohu.“
„Děkuji vám,“ řekl Tristran.
„Povím ti tři pravdivé věci. Dvě z nich ti řeknu nyní a tu poslední, až ji budeš nejvíc
potřebovat. Budeš muset sám posoudit, kdy to bude.
Ta první je, že hvězda je ve velikém nebezpečí. O tom, co se přihodí uprostřed lesa, se brzy
ví i na jeho nejvzdálenějším okraji a stromy mluví s větrem a vítr to pak poví dalšímu lesu, k
němuž doletí. Jsou tu síly, které jí chtějí ublížit, ba víc než ublížit. Musíš ji najít a chránit ji.
Ta druhá je, že tímto lesem vede cesta, kousek tam u té jedle (o té jedli bych ti tedy mohla
povědět věci, nad jakými by se i balvan červenal), a v několika minutách po ní pojede kočár.
Pospěš si a stihneš ho.
Tak, teď ještě nastav ruce.“
Tristran nastavil ruce. Z výšky se pomalu snášel měděný list, otáčel se, klouzal a padal dolů.
Nakonec přistál na dlani jeho pravice.
„Tak,“ řekl strom. „Opatruj ten list. A naslouchej mu, až to budeš nejvíc potřebovat. Rychle,
kočár už je skoro tady. Běž! Utíkej!“
Tristran sebral brašnu a dal se do běhu. V běhu si schovával list do kapsy haleny. Slyšel
údery kopyt, blížily se mýtinou, byly čím dál blíž. Věděl, že tam nestačí doběhnout včas, byl
zoufalý, že kočár nestihne, ale běžel ještě rychleji, až slyšel jen, jak mu srdce tluče v hrudi a v
uších a dech syčí, když jej nasává do plic. Hnal se a prodíral kapradím a doběhl k cestě, zrovna
když kočár vyjel ze zatáčky.
Byl to černý kočár tažený čtyřmi koňmi černými jako noc. Na kozlíku seděl bledý pán v
dlouhém černém hábitu. Projížděl na dvacet kroků od Tristrana. Ten stál, lapal po vzduchu a
snažil se zakřičet. Ale krk měl úplně vyprahlý, scházel mu dech, a když přece jen vydal hlas,
bylo to jen ochraptělé šeptání. Zkoušel to znovu, ale jen sípal.
Kočár prolétl kolem něho aniž zpomalil.
Tristran se zhroutil do trávy a lapal po dechu. Pak ho strach o hvězdu zase zvedl na nohy a
spěchal, jak nejvíc mohl po lesní cestě za kočárem. Nešel ani deset minut, když černý kočár
dohonil. Napříč přes cestu, přímo před spřežením, ležela mohutná dubová větev a vozka, který
byl, jak se zdálo, jediným cestujícím v kočáře, se usilovně snažil ji odsunout.
„Zatracená věc,“ řekl kočí, který byl oblečený do černého hábitu a mohl mít k padesátce,
„vždyť nebyl ani vítr, ani bouřka. Najednou spadla. Prostě jen tak. Koně to pořádně vyděsilo.“
Hlas měl hluboký a burácivý.
Společně koně vypřáhli a přivázali za ně větev. Pak muži strkali a koně tahali a společnými
silami odsunuli větev z cesty. Tristran tiše poděkoval dubu, jehož větev to spadla, červenému
buku i lesnímu bohu Panovi, a pak požádal vozku, zda by ho mohl svézt.
„Neberu cestující,“ odpověděl kočí a zamnul si zarůstající bradu.
„Pochopitelně. Ale beze mne byste tu trčel kdovíjak dlouho. Prozřetelnost vás poslala ke mně
a stejná Prozřetelnost poslala mne k vám. Nezajedete si kvůli mně, nebojte se, a možná se vám
další pár rukou bude ještě hodit.“
Vozka si ho zkoumavě prohlížel od hlavy k patě. Pak sáhl do sametového váčku u pasu a
vyndal hrst plochých čtverečků z červené žuly.
„Vyberte si jeden.“
Tristran vzal kámen a ukázal muži symbol na něm vyřezaný. „Hmm. Teď vezměte ještě
jeden.“ Tristran to udělal. „A ještě.“ Muž si zase třel bradu. „Dobrá, můžete jet se mnou. Vypadá
to, že runy jsou si v tom směru jisté. Mluví však i o nebezpečí, které hrozí. Ale možná tam
opravdu budou další spadlé větve. Jestli chcete, můžete sedět tady vpředu se mnou a dělat mi
společnost.“
Tristran vyšplhal na kozlík. Nejpodivnější bylo, že když poprvé nahlédl do kočáru, zdálo se
mu, že tam sedí pět bledých pánů, všichni v šedých šatech, a smutně se na něho dívají. Ale
když tam nahlédl znovu, nebyl tam nikdo.
Kočár drkotal a poskakoval po zarostlé cestě pod zlatozeleným baldachýnem listí. Tristran si
dělal starosti o hvězdu. Jistě, nebyla zrovna nejlépe naladěná, pomyslel si, ale do jisté míry na
to má nárok. Doufal, že se jí nestane nic zlého, než k ní dorazí.
***
Občas se proslýchalo, že to šedočerné pohoří, jež se táhlo jako páteř od severu k jihu
středem Elfie, byl kdysi obr. Vyrostl prý tak veliký a tak těžký, že se jednoho dne, vyčerpán
námahou z pouhopouhé chůze, natáhl na planině a usnul spánkem tak hlubokým, že mezi
jednotlivými údery jeho srdce uplynula celá staletí. Pokud tomu tak bylo, muselo se to stát
strašně dávno, v Prvním věku světa, kdy všechno bylo jen kámen a oheň, voda a vítr, a z těch
dob už žilo jen málo těch, kdo by mohli tvrdit, že je to lež. Ať už to byla pravda, nebo lež, čtyřem
velkým horám toho masivu se říkalo Hlava, Rameno, Břicho a Kolena, a pahorkům na jižním
konci Nohy. Pohořím vedlo několik průsmyků, jeden mezi hlavou a rameny, kde by asi byl krk, a
jeden hned na jih od Břicha.
Byly to divoké hory, obydlené divokými bytostmi: břidlicově černými troly, chlupatými divými
muži, zbloudilými horskými kozami, dolujícími gnómy, poustevníky, psanci a tu a tam nějakou
horskou čarodějnicí. Nepatřily mezi nejvyšší hory v Elfii, jako byla třeba hora Huon, na jejímž
vrcholu stál Stormhold. Ale i tak to bylo pro osamělé pocestné obtížné pohoří.
Královna čarodějnice projela průsmykem jižně od Břicha za necelé dva dny a nyní čekala u
jeho ústí. Kozy nadšeně oždibovaly hlohový keř, k němuž je přivázala. Ona zatím seděla vedle
odpřaženého vozíku a ostřila si brouskem nože.
Byly to staré nože: střenky byly vyrobené z kostí a čepele ze štípaného obsidiánu, černé jako
uhel, s bílými vločkami navěky zamrzlými do sopečného skla. Měla dva. Sekáček se
sekyrkovitou čepelí, těžkou a tvrdou, určený k roztínání hrudního koše, na bourání a porcování,
a pak ještě dlouhou dýku na vyříznutí srdce. Když byly oba nože tak ostré, že by vám jimi mohla
přejet po hrdle, a vy byste necítili nic víc než teplo řinoucí se krve, královna čarodějnice je
odložila a započala s přípravami.
Přistoupila ke kozám a zašeptala každé z nich kouzelnou formuli.
Tam, kde před okamžikem byli dva kozli, stál nyní muž s bílou kozí bradkou a chlapecky
hranatá žena s přihlouplým výrazem ve tváři. Oba mlčeli. Královna čarodějice přidřepla k vozíku
a zašeptala mu několik slov. Nic se nestalo a ona zlostně dupla nohou o skálu.
„Stárnu,“ postěžovala si svým dvěma služebníkům. Neodpověděli, ba ani nijak nenaznačili, že
by jí rozuměli. „Neživé věci bylo odjakživa těžší změnit než věci živé. Jejich duše jsou starší a
hloupější. Hůř se přesvědčují. Kéž bych tak byla zase mladá... představte si, na úsvitu světa
jsem dokázala měnit hory v moře a mraky v paláce. Zalidňovala jsem města oblázky z pobřeží!
Kdybych zase měla své mládí...“
Vzdychla a pozvedla ruku: kolem prstů se jí na okamžik rozkmitaly modré plamínky a pak,
když ruku spustila a sklonila se k vozíku, oheň zmizel.
Dotkla se ho a narovnala se. V havraních vlasech teď měla šedivé praménky a pod očima
tmavé váčky - ale kočár zmizel a ona stála před malou hospodou na okraji průsmyku.
Kdesi v dálce rachotil hrom a vzadu nad obzorem prošlehly blesky.
Vývěsní štít hospody se kýval ve větru a rytmicky vrzal. Byl na něm namalovaný kočár.
„Vy dva,“ obrátila se ke služebníkům, „dovnitř. Jede naším směrem a bude muset projet tímto
průsmykem. Teď už jen musím zajistit, aby vešla dovnitř. „Ty,“ řekla muži s kozí bradkou, „jsi
Billy, majitel téhle hospody. Já budu tvoje žena a tohle,“ ukázala na dívku, která kdysi bývala
Brevisem, „je naše dcera, kuchtička.“ Od horských vrcholů přinesla ozvěna další zahřmění,
hlasitější než prve.
„Brzy začne liják,“ poznamenala čarodějnice. „Musíme rozdělat oheň.“
***
Tristran cítil hvězdu daleko vpředu. Postupovala vyrovnaným tempem, ale zdálo se mu, že ji
dohání.
A k jeho veliké úlevě jel kočár stále ve stopách hvězdy. Jednou, když dojeli na rozcestí, bál
se, že by mohli odbočit na nesprávnou stranu, a chystal se, že vystoupí a půjde dál po svých,
kdyby k tomu došlo.
Jeho společník zarazil koně, slezl z kozlíku a vytáhl své runy. Když se s nimi poradil, vyšplhal
se zpět a poslal koně doleva.
„Pokud to ode mne není příliš smělé,“ odvážil se Tristran, „směl bych se zeptat, co vlastně
hledáte?“
„Svůj osud,“ odpověděl muž po krátké pauze. „Své právo vládnout. A vy?“
„Existuje jedna mladá žena, kterou jsem urazil svým chováním. Chci to napravit.“ Když to
vyslovil, věděl, že je to pravda.
Vozka cosi zamručel.
Lesní baldachýn rychle řídl. Stromy teď rostly dál od sebe a Tristran zíral na hory před nimi.
„To jsou ale hory!“
„Až budete starší,“ řekl jeho společník, „můžete navštívit mou tvrz na vrcholu Huonu. To je
opravdová hora a z ní se můžete dívat dolů na jiné, vedle kterých tady ty,“ a napřáhl ruku k
Břichu před nimi, „jsou nanicovaté pahorky.“
„Abych pravdu řekl,“ povzdechl si Tristran, „doufám, že po zbytek života budu chovat ovce ve
Zdi, protože jsem už zažil tolik dobrodružství, kolik ho jen muž může právem vyžadovat.
Všechny ty svíčky a stromy, dívka a jednorožec... Ale vím, že mě zvete v dobrém úmyslu a
děkuji vám za to. A jestli někdy navštívíte Zeď, musíte se určitě u mne zastavit a já vám dám
vlněné rouno, ovčí sýr a tolik skopového guláše, kolik dokážete sníst.“
„Jste příliš laskavý,“ odvětil vozka. Cesta teď byla pohodlnější, vysypaná drceným štěrkem a
vyložená opracovanými kameny, a tak vozka švihl bičem a popohnal své čtyři černé hřebce. „Tak
vy jste tedy viděl jednorožce?“
Tristran užuž začal vyprávět svému společníkovi o setkání s jednorožcem, ale rozmyslel si to
a řekl jen: „Bylo to velice vznešené zvíře.“
„Jednorožci jsou stvoření měsíce,“ vysvětloval vozka. „Nikdy jsem žádného neviděl. Ale říká
se, že slouží měsíci a poslouchají jeho rozkazy. Zítra před večerem dorazíme k horám. Je
zbytečné, abychom dnes jeli za tmy. Jestli chcete, můžete spát v kočáře. Já spím nejraději u
ohně.“ Tón jeho hlasu byl pořád stejný, ale Tristran pochopil, s náhlou a šokující jistotou, že ten
muž se čehosi bojí, z nejhlubší duše bojí. Na vrcholcích hor se po celou noc proháněly blesky.
Tristran spal na koženém sedadle kočáru s hlavou položenou na pytli s ovsem. Zdálo se mu o
přízracích, o měsíci a o hvězdách.
Nad ránem se spustil déšť. Jako by se obloha proměnila v řeku, tak byl prudký. Nízké šedé
mraky zakryly hory. Tristran a jeho společník zapřáhli koně a vyrazili. Cesta vedla do kopce a
koně šli krokem.
„Mohl byste jít dovnitř,“ navrhl vozka. „Nemá smysl, abychom tu mokli oba dva.“ Seděli pod
kusem nepromokavého plátna, jež našli pod kozlíkem.
„Těžko už bych mohl být promočenější,“ smál se Tristran. „Ledaže bych skočil do řeky.
Zůstanu tady. Dva páry očí a dva páry rukou nám mohou být užitečné.“
Spolujezdec něco zabručel. Mokrou studenou rukou si stíral déšť z očí a rtů a pak řekl: „Jste
blázen, chlapče. Ale já to dokážu ocenit.“ Přehodil si opratě do levačky a napřáhl pravou ruku.
„Jsem znám jako Primus. Lord Primus.“
„Tristran. Tristran Thorn,“ připadalo mu, že ten muž si něčím zasloužil znát jeho skutečné
jméno.
Potřásli si rukama. Pršelo stále silněji. Cesta se proměnila v bystřinu a prudký déšť jim odřízl
výhled stejně účinně jako nejhustší mlha.
„Existuje jeden muž,“ překřikoval lord Primus hluk deště a vítr mu rval slova od úst, „je
vysoký, vypadá trochu jako já, ale je hubenější, trochu připomíná vránu. Jeho oči vypadají
nevinné a bezvýrazné, ale je v nich smrt. Jmenuje se Septimus, neboť byl sedmým synem,
kterého náš otec zplodil. Jestli ho někdy potkáte, utečte a schovejte se. Jde po mně, ale bez
váhání vás zabije, budete-li mu stát v cestě. Nebo si z vás udělá nástroj, jímž mě zbaví života.“
Prudký poryv větru vylil Tristranovy za krk džbán vody.
„Podle toho, co říkáte, je to velice nebezpečný člověk,“ usoudil.
„Je to nejnebezpečnější člověk, s jakým jste se kdy setkal.“
Tristran mlčky upíral oči do deště a do houstnoucí tmy. Bylo stále těžší vidět na cestu. Primus
zase promluvil: „Podle mého názoru je na téhle bouři cosi nepřirozeného.“
„Nepřirozeného?“
„Nebo víc-než-přirozeného, nadpřirozeného, jestli chcete. Doufám, že narazíme na nějaký
hostinec. Koně si potřebují odpočinout a já bych taky nepohrdl suchou postelí a teplým ohněm. A
dobrým jídlem.“
Tristran souhlasně přikyvoval. Jeli dál a společně mokli na kozlíku. Tristran myslel na hvězdu
a na jednorožce. Určitě je jí zima a je celá promočená. Dělal si starosti o její zlomenou nohu a
jak otlačená už musí z toho sezení na jednorožci být. Všechno to byla jeho vina. Byl zoufalý.
„Jsem ten nejbídnější člověk, jaký kdy žil,“ řekl lordu Primoví, když zastavili a přivazovali
koním pytlíky s promočeným ovsem.
„Jste mladý a zamilovaný,“ těšil ho Primus. „Každý mladík ve vašem postavení je nejbídnější
člověk, co kdy žil.“
Tristrana napadlo, jak se asi lord Primus dozvěděl o Viktorii Foresterová. Představoval si, jak
jí bude u plápolajícího krbu vyprávět o svých dobrodružstvích, až se vrátí do Zdi. Ale všechny
jeho historky mu připadaly jaksi nevýrazné.
Zdálo se, že ten den začal soumrak se svítáním. Obloha už byla téměř černá. Cesta pořád
stoupala. Déšť občas na chvíli ustal a pak se spustil s dvojnásobnou silou.
„Nesvítí tamhle náhodou světlo?“ zeptal se Tristran.
„Já nic nevidím. Možná to byla bludička, nebo blesk...“ řekl Primus. Ale pak cesta zahnula a
on dodal: „Mýlil jsem se. Je to skutečně světlo. Máte dobré oči, mladíku. Jenže v těchto horách
žijí zlé věci. Musíme jen doufat, že tohle není jedna z nich.“
Koně vykročili s novou energií, když měli cíl na dohled. Oslnivý blesk odkryl hory tyčící se po
obou stranách cesty.
„Štěstí nám přeje!“ zvolal Primus do burácení hromu. „Je to hostinec!“