Hvězdný prach- KAPITOLA 7

KAPITOLA SEDMÁ
Hostinec U kočáru
***
Když hvězda přijela k průsmyku, byla promočená na kůži, smutná a roztřesená. Měla starost
o jednorožce, za celý den nenašli žádnou pastvu - trávu a kapradiny vystřídaly šedivé skály a
zakrslé trnové keře. Neokovaná kopyta jednorožce na kamenité cestě velice trpěla a jeho hřbet
také nebyl určen k nošení jezdce. Jeli stále pomaleji a pomaleji.
Hvězda proklínala den, kdy spadla na tento mokrý, nepřátelský svět. Z nebeských výšin
vypadal tak přívětivě a pohostinně! To bylo tenkrát. Nyní všechno na něm z duše nenáviděla,
všechno kromě jednorožce, a když pomyslela na své otlačené a bolavé tělo, říkala si, že i bez
něj by jí nejspíš bylo lépe.
Po celodenním lijáku byla světla hospody ten nenádhernější pohled, jaký tu na Zemi zažila.
„Dej si pozor, dej si pozor,“ vyťukávaly dešťové kapky do kamení. Jednorožec se zastavil
padesát kroků od hostince a odmítl jít blíž. Dveře stavení byly otevřené a zaplavovaly šedý svět
teplým žlutým světlem.
„Vítám tě, drahoušku,“ volal na ni hlas zevnitř.
Hvězda hladila jednorožce po mokré šíji a tiše na něho mluvila, ale nepohnul se, stál jako
přimrazený a ve světle hospody vypadal jako bledé zjevení.
„Nepůjdeš dovnitř, drahoušku? Nebo raději zůstaneš venku na dešti?“ Přátelský hlas ženy
hvězdu hřál a uklidňoval: byla to přesně vyvážená směs soucitu a praktičnosti. „Můžeš u nás
dostat jídlo, jestli jsi hladová. V krbu hučí oheň a v kotli je dost horké vody. Pořádná koupel ti
vyžene zimu z kostí.“
„Já... já budu potřebovat pomoc...“ odpověděla hvězda rozpačitě. „Sama tam nedojdu. Moje
noha...“
„Ubožátko, počkej, můj muž Billy tě donese dovnitř. Ve stáji je seno a čerstvá voda pro tvé
zvíře.“
Jednorožec se vyplašeně rozhlížel kolem, když se k nim žena blížila. „No tak, drahoušku. Já
moc blízko nepůjdu. Koneckonců, je to už pěkně dávno, co jsem byla panna a mohla jsem si
sáhnout na jednorožce. Už dlouho se v našich končinách žádný neukázal...“
Jednorožec nervózně následoval ženu do stáje a přitom si od ní stále udržoval patřičný
odstup. Došel až na konec, do posledního stání a tam si lehl do suché slámy. Hvězda se
neobratně seškrábala z jeho hřbetu. Byla mokrá a zbědovaná.
Billy, nevrlý chlap s bílou bradkou, ji beze slova zvedl a odnesl do hospody. Usadil ji na
dřevěnou trojnožku před praskající ohniště.
„Chudinko malá,“ opakovala žena a spěchala za nimi. „Jen se na sebe podívej, jsi mokrá jako
rusalka, už je kolem tebe louže, a ty krásné šaty, ty vypadají! Musíš být promočená na kost...“
Vyhnala muže z místnosti a pak pomohla hvězdě sundat mokré šaty a pověsila je na hák poblíž
ohně. Kapky z nich syčely a šuměly, jak dopadaly na rozpálené cihly ohniště.
Před krbem stály plechové necky a hostinská před ně postavila papírovou zástěnu. „Jakou
vodu máš ráda?“ ptala se starostlivě, „teplou, horkou, nebo co by raky uvařil?“
„Já nevím,“ drkotala zuby hvězda, oblečená jen do stříbrného řetězu s topasem. Hlava se jí z
toho všeho až točila. „Protože... já jsem se ještě nikdy nekoupala.“
„Opravdu?“ Žena hostinského se zatvářila užasle. „Ach, ty moje ubohé káčátko - dobře,
dobře, neuděláme ji tedy příliš horkou. Zavolej, když budeš potřebovat další džbán vody, v
kuchyni jí mám dost. A až budeš vykoupaná, donesu ti trochu svařeného vína a pečený tuřín.“
Než mohla hvězda vysvětlit, že nejí ani nepije, odběhla žena a nechala hvězdu sedět v
neckách se zlomenou nohou na trojnožce. Zpočátku byla voda opravdu velice horká, ale když si
na to horko zvykla a uvolnila se, byla, poprvé od okamžiku, kdy se skutálela z oblohy, dokonale
šťastná.
„Tak co, zlatíčko,“ zeptala se žena hostinského, když se po chvíli vrátila. „Jak se cítíš teď?“
„Mnohem, mnohem lépe, děkuji,“ odpověděla hvězda.
„A co tvé srdce? Jak se cítí tvé srdce?“ otázala se žena.
„Mé srdce?“ Byla to divná otázka, ale žena vypadala, že má o ni upřímnou starost. „Je
šťastnější. Klidnější. Míň ztrápené.“
„Dobře. To je dobře. Musíme je rozpálit, aby v tobě hořelo a plápolalo, co říkáš? Aby v tobě
hořelo jasným plamenem.“
„Pod vaší péčí mi srdce jistě zahoří a zaplane štěstím,“ odpověděla hvězda.
Hostinská se naklonila a pošimrala hvězdu pod bradou. „Ty jsi ale roztomilá, ty naše káčátko,
hezky jsi to pověděla.“ Žena se shovívavě usmála a prohrábla si prošedivělé vlasy. Přes roh
zástěny přehodila tlustý koupací plášť. „To si obleč, až skončíš s koupáním - ale ne, žádný
spěch, káčátko - bude ti v něm teploučko a tvé šaty se stejně budou ještě chvíli sušit. Jen
zavolej, až budeš chtít vyskočit z vany, a já ti pomůžu.“ Znovu se naklonila a dotkla se studeným
prstem hvězdy na hrudi, mezi ňadry. Usmála se. „Dobré, silné srdce,“ řekla.
Přece jen jsou na tomto bohem zavrženém světě dobří lidé, řekla si hvězda, prohřátá a
spokojená. Do okna ťukal déšť, vítr vyl a kvílel horským průsmykem, ale v hospodě U kočáru
bylo teplo a příjemně.
Nakonec žena hostinského a s pomocí své nanicovaté dcery pomohla hvězdě z necek.
Světlo z ohniště se třpytilo v topasu na stříbrném řetězu, který měla hvězda obtočený kolem
pasu, dokud topas i její tělo nezmizely pod huňatým koupacím pláštěm.
„A teď, má milá,“ řekla žena hostinského, „pojď sem a udělej si pohodlí.“ Pomohla hvězdě
dobelhat se k velkému dřevěnému stolu, na jehož čele ležel sekáček a nůž, krásné nástroje s
kostěnými rukojeťmi a ostřími z černého skla. Hvězda se posadila na lavici.
Venku prudce zavál vítr a oheň vzplál zelenými, modrými a bílými plameny. Pak se před
stavením rozlehl burácivý hlas přehlušující skučení živlů. „Obsluha! Jídlo! Víno! Oheň! Kde je
podomek?“
Hostinský Billy a jeho dcera se nehýbali, vyčkávavě hleděli na ženu v červených šatech.
Sevřela rty. A pak řekla: „To může počkat. Chvíli. Nakonec, ty stejně nikam nespěcháš, že
drahoušku?“ To patřilo hvězdě. „Ne s tou tvou nohou a v tomhle lijáku, že?“
„Jsem vám tak vděčná za vaši pohostinnost, že to ani nedovedu vyslovit,“ děkovala hvězda
prostě ale procitěně.
„Jistě, no jistě,“ řekla žena v červených šatech a neklidnými prsty si netrpělivě pohrávala s
černými noži, jako by se nemohla něčeho dočkat. „Spousta času, až tihle otravové zmizí, tak.“
***
Světlo hostince byla ta nejlepší a nejkrásnější věc, jakou Tristran za celé své putování Elfií
spatřil. Zatímco Primus hulákáním přivolával obsluhu, on vypřáhl vyčerpané koně a jednoho po
druhém je odvedl do stájí vedle hospody. V nejzadnějším stání spal nějaký bílý kůň, ale Tristran
měl příliš naspěch než aby mu věnoval pozornost.
Věděl - kdesi v tom podivném místě ve svém nitru, které znalo směry a vzdálenosti věcí, jež
nikdy neviděl, a míst, na nichž nikdy nebyl - že hvězda je někde tady, blízko, a to pomyšlení ho
uklidňovalo a znervózňovalo zároveň. Věděl také, že koně jsou víc unavení i hladoví než on.
Jeho večeře - a tím, jak předpokládal, i jeho konfrontace s hvězdou - mohla počkat. „Postarám
se o koně,“ řekl Primovi. „Musím je otřít, jinak se nachladí.“
Vysoký muž mu položil svou tlapu na rameno. „Jste hodný, mládenče. Pošlu vám alespoň po
podomkovi trochu horkého piva.“
Tristran hřebelcoval koně a čistil jim podkovy a přitom přemýšlel o hvězdě. Co jí má říct? Co
mu řekne ona? Utíral posledního, když za ním přišla tupě vyhlížející služebná s korbelem
svařeného vína. „Položte to tamhle,“ řekl jí. „Velice rád si to vypiju, hned jak budu mít volné
ruce.“ Dívka položila korbel na bednu s nářadím a bez jediného slova vyšla ze stáje.
V té chvíli se bílý kůň v zadním stání zvedl a začal kopat do dveří.
„No tak, uklidni se,“ zavolal na něj Tristran, „jen klid, kamaráde. Počkej, podívám se, jestli se
tu pro vás všechny nenajde trocha teplého ovsa a otrub.“
Černý hřebec měl pod podkovou na přední noze velký kámen a Tristran ho opatrně vyndával.
Madame, rozhodl se, že ji osloví, prosím, přijměte moji nejupřímnější a nepokornější omluvu.
Pane, odpoví na to hvězda, učiním tak s radostí. Pojďte, půjdeme teď spolu do vaší vesnice,
kde mě darujete své pravé lásce, jako symbol své oddanosti...
Jeho až nezdravě optimistické rozjímání přerušil hrozivý dusot, neboť ten bílý kůň - v tom
okamžiku si Tristran uvědomil, že to není kůň - vykopl dveře stání a se skloněným rohem vyrazil
proti němu.
Tristran sebou mrštil do slámy na podlaze a rukama si přikrýval hlavu.
Vteřiny plynuly. Zvedl hlavu: jednorožec se zastavil před tuplákem a strkal svůj roh do
svařeného vína.
Tristran se neobratně zvedl. Víno kouřilo a bublalo a Tristranovi se najednou vybavilo - ta
informace musela pocházet z nějaké dávno zapomenuté pohádky nebo dětské vyprávěnky - že
jednorožcův roh je prubířským kamenem na...
„Jed?“ zašeptal a jednorožec zvedl hlavu, zahleděl se mu do očí, a Tristran najednou věděl,
že je to pravda. Srdce se mu rozbušilo v hrudi. Kolem hospody kvílel vítr jako čarodějnice v
záchvatu šílenství.
Tristran se rozběhl k vratům stáje, pak se zastavil a zamyslel se. Zalovil v kapse haleny:
našel kuličku vosku, vše, co zbylo z jeho svíčky, a k ní byl přilepený suchý měděný list. Opatrně
jej odloupl. Pak si ho přitiskl k uchu aby si poslechl, co mu říká.
***
„Víno, mylorde?“ zeptala se žena v dlouhých červených šatech, když Primus vešel do
hostince.
„Bohužel, ne,“ odpověděl. „Víte, mám takovou soukromou pověru. Dokud nespatřím mrtvolu
svého bratra chladnout na zemi u svých nohou, budu pít jen vlastní víno a jíst jen jídla, která si
připravím sám. Tak učiním, s vaším svolením, i zde. Pochopitelně vám zaplatím, jako bych pil
vaše víno. Mohl bych vás poprosit, abyste postavila tady tu láhev poblíž ohně, aby se trochu
ohřála? Avšak, paní, mám na své cestě společníka, mládence, který se právě stará o koně. Ten
nepřísahal jako já a jistě by ho potěšilo, kdybyste mu mohla poslat džbánek horkého piva, které
by mu vyhnalo chlad z kostí...“
Služebná se uklonila a odběhla do kuchyně.
„Nuže, můj hostiteli,“ obrátil se Primus na hostinského, „jakou postel mi tady v té zapadlé
končině můžeš nabídnout? Máš slaměné matrace? Je v ložnicích oheň? S potěšením pozoruji,
že před vaším krbem stojí vana - máš-li vědro horké vody, rád se později vykoupám. Ale
nečekej, že ti za to zaplatím víc než malý stříbrňák.“
Hostinský pohlédl na svou ženu a ta řekla: „Naše postele jsou dobré, pane, a hned pošlu
služebnou, aby rozdělala oheň pro vás i vašeho společníka.“
Primus si svlékl promočený háv a pověsil ho k ohni, vedle dosud vlhkých modrých šatů
hvězdy. Pak se otočil a zpozoroval dívku sedící u stolu. „Další host? Je mi ctí, madame, v tomto
otřesném počasí.“ Ze stáje se ozvalo hlasité dupání a rachot. „Něco muselo vylekat koně,“ řekl
Primus starostlivě.
„Možná hřmění,“ řekla hostinská.
„Ano, to nejspíš.“ Ještě něco zaujalo jeho pozornost. Přistoupil k hvězdě a několik okamžiků jí
hleděl do očí. „Vy...“ zaváhal. Pak začal znovu, s jistotou: „Vy máte kámen mého otce. Vy máte
Moc Stormholdu.“
Dívka na něho zlobně upřela nebesky modré oči. „No a co,“ odsekla. „Požádejte mě o něj, a
já se toho krámu aspoň zbavím.“
Žena hostinského se k nim rychle rozběhla a postavila se do čela stolu. „Nepřipustím, abyste
obtěžoval ostatní hosty, přítelíčku,“ prohlásila přísně.
Primus sklouzl očima k nožům na desce stolu. Poznal je: ve sklepeních Stormholdu byly
otrhané svitky, na nichž byly tyto nože nakresleny a pojmenovány. Byly velice, velice staré, z
Prvního věku světa. Hlavní dveře se prudce rozlétly.
„Prime!“ křičel Tristran. „Pokusili se mě otrávit!“
Lord Primus sáhl po svém mečíku, ale než se ho vůbec stačil dotknout, královna čarodějnice
uchopila delší z obou nožů a přejela mu černým ostřím jediným jemným, nacvičeným pohybem
přes hrdlo...
Na Tristrana se to všechno seběhlo příliš rychle. Vstoupil, uviděl hvězdu, lorda Prima a
hostinského s jeho zvláštní rodinou - a pak krev tryskající rudým vodopádem ve světle ohniště.
„Chyťte ho!“ křičela ta žena v červených šatech. „Chyťte toho spratka!“
Billy a služebná se rozběhli k Tristranovi. A v té chvíli vešel do hostince jednorožec.
Tristran uskočil. Jednorožec se vztyčil na zadních nohách a úderem jednoho z ostrých kopyt
vyhodil děvečku vysoko ke stropu.
Billy sklonil hlavu a vyrazil prudce proti jednorožci, jako by ho chtěl srazit čelem. Jednorožec
také sklonil hlavu a vzápětí Billy vydechl naposledy.
„Hlupáci!“ zaječela hostinská vztekle a vrhla se k jednorožci. V každé ruce svírala jeden nůž,
po pravé paži jí stékala krev stejně rudá jako její šat.
Tristran sebou hodil na zem a po všech čtyřech se rozběhl ke krbu. V levé ruce svíral kousek
vosku, vše, co zbylo z kouzelné svíčky. Mačkal a hnětl ho v dlani, až byl měkký a poddajný.
„Jen aby to fungovalo,“ říkal si v duchu. Doufal, že strom věděl, o čem mluví. Jednorožec za
jeho zády zařičel bolestí.
Tristran utrhl ze svého kabátce tkanici a obalil vosk kolem ní.
„Co se děje?“ zeptala se ho hvězda, která se rovněž po rukou a po kolenou připlazila k
Tristranovi.
„Vlastně nevím,“ přiznal.
Čarodějnice zavyla - jednorožec jí rohem proklál rameno. Triumfálně ji zvedl do výšky a
chystal se mrštit s ní na podlahu, kde by ji ostrými kopyty udupal k smrti. Než to však mohl
udělat, její ruka vystřelila a vrazila mu čepel dlouhého obsidiánového nože hluboko do oka a dál
do lebky.
Zvíře kleslo na dřevěnou podlahu hostince, z boku, z oka a otevřené tlamy mu prýštila krev.
Nejdřív padlo na kolena a pak se zhroutilo úplně. Život z něho rychle vyprchával. Jazyk mu
ochabl a nanejvýš pateticky mu vyhřezl z nehybné tlamy.
Čarodějnice osvobodila své tělo z rohu a zatímco si jednou rukou tiskla probodnutou paži a v
druhé svírala sekáček, namáhavě se postavila na nohy.
Očima přelétla místnost a upřela je na Tristrana a hvězdu, kteří se krčili u ohniště. Pomalu,
hrozivě pomalu se potácela k nim, v ruce obsidiánový sekáček a na tváři úsměv.
„Horoucí zlaté srdce šťastné hvězdy je mnohem, mnohem lepší než tetelící se srdce
vyděšené hvězdičky,“ řekla a její hlas byl podivně chladný a lhostejný, jako by ani nevycházel z
obličeje postříkaného krví. „Ale i srdce hvězdy, která je vyděšená a ustrašená, je lepší než
žádné.“
Tristran sevřel hvězdinu ruku svou pravicí. „Vstaň!“ přikázal jí.
„Nemůžu,“ odpověděla prostě.
„Musíš, jinak tady zemřeme,“ řekl jí a zvedl se. Hvězda kývla a neobratně, opírajíc se celou
váhou o něho, se snažila postavit.
„Musíš, jinak tady zemřeme?“ opakovala královna čarodějnice. „Ó, stejně zemřete, děti, ať už
stojíte nebo sedíte. Mně na tom nezáleží.“ Přiblížila se o další krok.
„Teď,“ sevřel Tristran jednou rukou hvězdinu paži. V druhé držel svou nouzově vyrobenou
svíčku. „Teď, běž!“
A vrazil ruku se svíčkou do ohně.
Ucítil bolest a pálení, tak strašné, až málem vykřikl, a královna čarodějnice na něj pohlédla,
jako by byl zosobněné šílenství.
Pak se improvizovaný knot vzňal a rozhořel se klidným modrým plamenem. Svět kolem nich
se začal třpytivě svítit. „Prosím tě, udělej krok,“ prosil hvězdu. „Nepouštěj se mě,“
Udělala nemotorný krok.
Hospodu nechali za sebou, v uších jim znělo vzteklé vytí královny čarodějnice.
Byli pod zemí a plamínek se odrážel od mokrých stěn jeskyně. Dalším klopýtavým krokem
došlápli do bílého písku pouště ozářeného měsícem. Při třetím kroku byli vysoko nad zemí a
shlíželi na kopce, stromy a řeky v dálce pod sebou.
Tehdy poslední kapky žhavého vosku stekly Tristranovi po ruce, pálivá bolest se stala
nesnesitelnou a poslední plamínek zhasl.