Hvězdný prach- KAPITOLA 8

KAPITOLA OSMÁ
Která pojednává o Vzdušných zámcích a podobných záležitostech
***
V horách svítalo. Bouře posledních několika dní ustaly a vzduch byl čistý a chladný.
Lord Septimus ze Stormholdu, vysoký a černý jako vrána, kráčel horským průsmykem a
rozhlížel se kolem sebe, jako by hledal něco, co ztratil. Vedl malého hnědého střapatého
horského poníka. Zastavil se v místech, kde se průsmyk rozšiřoval, jako by vedle cesty zahlédl
to, po čem pátral. Byl to malý otlučený vozík, stěží větší, než kozí kočárek, a ležel převrácený na
boku. Poblíž něho spatřil dvě těla. Jedno patřilo bílému kozlu se zkrvavenou hlavou. Septimus
do zvířete strčil špičkou boty a obrátil mu hlavu. Bylo zabito hlubokou ranou do čela, přesně
mezi rohy. Vedle kozla leželo tělo mladého muže. Jeho obličej byl ve smrti stejně přihlouplý, jak
musel být za jeho života. Nikde nebylo vidět zranění, jež by naznačilo, jak zemřel. Jen na
spánku měl temně fialovou podlitinu.
O několik yardů dál, zpola skryta za balvanem, ležela mrtvola muže středního věku,
oblečeného v černých šatech. Ležel s tváří přitisknutou k zemi. Pokožku měl bledou a na
kamení pod jeho tělem zasychala kaluž krve. Septimus si dřepl vedle mrtvoly a opatrně pozvedl
hlavu za vlasy: někdo mu odborně prořízl hrdlo od jednoho ucha k druhému. Septimus na
mrtvého zmateně zíral. Znal ho, ale...
Pak se suchým, chraptivým hlasem rozesmál. „Tvé vousy,“ řekl tělu hlasitě. „Oholil sis vousy.
Jako bych tě mohl bez vousů nepoznat, Prime.“
Primus, který stál, šedivý a přízračný, vedle ostatních bratrů, odpověděl: „Samozřejmě, že
bys mě poznal, Septimě. Ale možná bych tím byl získal několik cenných okamžiků, o které bych
tě viděl dřív, než bys mě poznal,“ a jeho mrtvý hlas byl jen šumění ranního vánku v hloží.
Septimus vstal. Nad vrcholem hory Břicho vycházelo slunce a zalévalo ho světlem. „Takže já
mám být osmdesátý druhý lord ze Stormholdu,“ řekl mrtvole i sobě, „a k tomu vládce Vysokých
útesů, majordomus Města věží, držitel Citadely, lord nejvyšší strážce Huonu a všeho ostatního.“
„Bez Moci Stormholdu na krku nejsi vůbec nic, bratříčku,“ řekl Kvintus jedovatě.
„A ještě je tu ta záležitost s pomstou,“ ozval se Sekundus hlasem větru skučícího v průsmyku.
„Ze všeho nejdřív musíš pomstít smrt bratra, musíš najít jeho vraha. To je zákon krve.“
Septimus potřásl hlavou, jako by je slyšel. „To jsi nemohl den nebo dva počkat, bratře Prime?“
zeptal se mrtvého u svých nohou. „Byl bych tě zabil sám. Měl jsem tak krásný plán. Když jsem
zjistil, že už nejsi na palubě Srdce snu, nezdržoval jsem se, ukradl jsem záchranný člun a vydal
se za tebou. Teď musím pomstít tvou nešťastnou mrtvolu, jen pro čest naší krve a Stormholdu.“
„Takže Septimus se stane osmdesátým druhým pánem ze Stormholdu,“ povzdychl si Tercius.
„Existuje jisté přísloví, jež velice důrazně varuje před pokřikováním ,Hop!' dříve než člověk
provede úkon doskočení,“ poznamenal Kvintus.
Septimus poodešel, aby se vymočil u šedého balvanu. Pak se vrátil k Primově mrtvole.
„Kdybych tě byl zabil já, mohl jsem tě tady nechat shnít. Ale protože jsi to potěšení dopřál
komusi jinému, odnesu tě kousek cesty a nechám tě vysoko na útesech, aby tě sežrali orli.“
Po těch slovech zvedl tělo lepkavé od krve a s hekáním je přehodil přes poníkův hřbet.
Šmátral kolem bratrova opasku, až našel váček s runovými kameny. „Za tohle díky, bratře,“
poplácal mrtvolu po zádech.
„Doufám, že se jimi zadávíš, jestli se za mě nepomstíš té mrše, která mi prořízla chřtán,“ řekl
Primus hlasem horských ptáků vítajících nový den.
***
Seděli vedle sebe na hustém bílém kumulu, velikém asi jako menší město. Mrak byl měkký a
trochu studený. Tím studenější, čím víc se do něho člověk propadl, a Tristran zabořil popálenou
ruku jak nejhlouběji to šlo. Mračná hmota se trošku zpěčovala, ale ruku přijala. Připadalo mu, že
má paži ve studené houbovité pěně, takové hmotě nehmotě. V každém případě to aspoň trochu
ochladilo pálivou bolest a on byl schopen jasněji uvažovat.
„Tedy,“ usoudil po chvíli, „mám dojem, že jsme to všechno pořádně zbabrali.“
Hvězda seděla na oblaku vedle něho, na sobě koupací plášť od čarodějnice, a zlomenou
nohu měla nataženou na husté mlze před sebou. „Zachránil jsi mi život,“ řekla konečně. „Nebo
ne?“
„Nejspíš ano.“
„Nenávidím tě. Nenáviděla jsem tě už kvůli všemu tomu předtím, ale teď tě nenávidím úplně
nejvíc.“
Tristran ohýbal popálené prsty v požehnaném chladu mraku. Byl unavený a bylo mu na
omdlení. „Nějaký konkrétní důvod?“
„Protože teď, když jsi mi zachránil život,“ vysvětlila mu přiškrceným hlasem, „jsi za mne podle
našeho zákona zodpovědný a já jsem zodpovědná za tebe. Kam půjdeš ty, musím jít s tebou.“
„Och, ale to přece není tak hrozné, ne?“
„To bych raději strávila život přikovaná ke zlému vlkovi, smradlavému vepři nebo bahennímu
skřetovi,“ prohlásila vášnivě.
„Ale já opravdu nejsem zas tak špatný,“ bránil se Tristran. „Když mě trochu líp znáš. Podívej,
opravdu se moc omlouvám za tu hloupost s řetězem. Co kdybychom začali úplně od začátku?
Prostě předstírejme, že se to nikdy nestalo. Takže, jmenuju se Tristran Thorn, velice mě těší.“
Napřáhl k ní nezraněnou ruku.
„Matko měsíčná, stůj při mně!“ řekla hvězda. „To , bych radši potřásla rukou-“
„Věřím ti,“ řekl Tristran, který nemínil čekat, k čemu ho nelichotivě přirovná tentokrát. „Už
jsem ti řekl, jak mě to mrzí. Tak to zkus. Začněme od začátku. Já jsem Tristran Thorn. Jsem moc
rád, že jsme se setkali.“
Povzdychla si.
Vzduch tady vysoko byl řídký a mrazivý, ale slunce hřálo a mračné tvary kolem připomínaly
Tristranovi pohádkové nebo tajuplné město. Hluboko, přehluboko pod sebou viděl skutečný svět:
sluneční paprsky zvýrazňovaly každičký stromeček a měnily zakroucené řeky v tenké stříbrné
hlemýždí stezky, jež se leskly a vlnily krajinou Elfie.
„Tak co?“ zeptal se Tristran.
„No jo,“ zabručela hvězda odevzdaně. „To je ale pitomý vtip, co? Kamkoliv odteď půjdeš,
musím tě následovat. I kdyby mě to mělo zabít.“ Míchala dlaní povrch mraku a načechrávala
mlhu. Pak, kratince, přiložila svou ruku k Tristranově. „Mé sestry mi říkají Yvaine,“ řekla mu.
„Protože jsem byla hvězda večernice.“
„Jen se na nás podívej,“ řekl Tristran. „Jsme dvojice k pohledání. Ty se zlomenou nohou, já
se svou rukou.“
„Ukaž mi ji.“
Vytáhl ruku z chladivého mraku: byla rudá a po obou stranách i a na hřbetu, kde ji ošlehly
plameny ohniště v hospodě, mu naskakovaly puchýře.
„Bolí to?“ zeptala se.
„Ano,“ přiznal. „Dost hodně.“
„To je dobře,“ odpověděla Yvaine.
„Kdybych si byl nespálil ruku, byla bys teď nejspíš už mrtvá,“ upozornil ji. Měla tu slušnost, že
zahanbeně sklopila hlavu. „Malér je,“ dodal, aby změnil téma, „že moje brašna zůstala u té
šílené ženské v hospodě. Teď nemáme už nic, jen to oblečení, v kterém tu dřepíme.“
„Sedíme,“ opravila ho.
„Nemáme ani jídlo, ani vodu, jsme někde půl míle nad světem a nemáme se jak dostat dolů.
Nemůžeme nijak ovlivnit, kam ten mrak letí. A oba jsme zranění. Vynechal jsem něco?“
„Nezmínil ses, že mraky se obvykle rozplývají a mizí. Dělají to, vím to. Viděla jsem je. Další
pád už bych nepřežila.“
Tristran pokrčil rameny. „Tak to jsme asi odepsaní. No co, dokud jsme tady nahoře, aspoň se
rozhlédneme.“
Pomohl Yvaine na nohy a udělali několik klopytavých kroků. Pak se Yvaine znovu posadila.
„Nemá to smysl. Jdi sám a rozhlížej se. Já tu na tebe počkám.“
„Slibuješ? Tentokrát nikam neutečeš?“
„Přísahám. Při své matce Luně, přísahám,“ řekla smutně. „Zachránil jsi mi život.“
A s tím se Tristran musel spokojit.
***
Vlasy teď měla skoro šedivé, pleť ochablou a na krku, kolem očí i v koutcích úst vrásky. Její
obličej ztratil barvu a jen její kytlice dál zářila krvavým šarlatem. Na rameni ji měla roztrženou a
dírou bylo vidět ošklivou krabatou a hlubokou jizvu. Vlasy jí šlehaly ve větru kolem tváří, jak
ujížděla černým kočárem přes Pusté pláně. Čtyři černí hřebci často klopýtali, po bocích jim
stékal pot a kolem pysků měli krvavou pěnu. Ale hnali se bez oddechu pláněmi, kde nic neroste.
Královna čarodějnice, nejstarší z Lilim, přitáhla opratě zastavila u věžovité skály měděnkové
barvy, jež trčela z bažinaté půdy jako jehla. Pak, pomalu, jak se dalo čekat od dámy pokročilého
věku, slezla z kozlíku na mokrou cestu.
Obešla kočár a otevřela dveře. Zevnitř vypadla hlava jednorožce, kterému v prázdném očním
důlku dosud trčela černá obsidiánová dýka. Čarodějnice se vyškrábala do vozu a namáhavě
otevřela zvířecí tlamu. Posmrtná ztuhlost už se začínala projevovat, a musela vynaložit velké
úsilí, aby čelisti rozevřela. Čarodějnice pevně skousla vlastní jazyk, kousla tak silně, že jí ústa
ztuhla bolestí a zalila se krví. Zamíchala si ji jazykem v ústech, aby se smísila se slinami (cítila
přitom, jak se jí několik předních zubů začíná viklat), a pak ji vyplivla na flekatý jazyk mrtvého
zvířete. Několik kapek jí potřísnilo rty a bradu. Zamumlala několik slabik, které tady nebudeme
zaznamenávat, a pak jednorožeci tlamu zase zavřela. „Vypadni z kočáru,“ přikázala mu.
Zvíře pomalu a ztuhle zvedlo hlavu. Pak pohnulo nohama, asi jako novorozené hříbě nebo
kolouch, když se učí chodit. Škubl sebou, několikrát se zazmítal, až se mu konečně podařilo
zvednout se na všechny čtyři. Pak zpola slezl, zpola spadl ze schůdků kočáru do bláta, kde se
znovu postavil. Levý bok, na němž v kočáru ležel, měl nateklý a černý krví a tělními tekutinami.
Napůl slepý mrtvý jednorožec se dopotácel k dolíku u paty jehlového skaliska. Tam klesl na
přední kolena v příšerné parodii modlitby.
Královna čarodějnice se sehnula a vytáhla mu z očního důlku svůj nůž. Přejela jím zvířeti po
krku. Z rány začala pomalu, pomaličku prýštit krev. Vrátila se ke kočáru a přinesla si sekáček.
Bušila do jednorožcova krku, až se jí ho podařilo oddělit od trupu a hlava se skutálela do
skalnaté mísy, jež se plnila temně rudou kaluží.
Čarodějnice vytáhla hlavu za roh a položila ji vedle těla na skálu. Pak se bezcílnýma šedýma
očima zahleděla do krvavé kaluže. Z hladiny se na ni dívaly dva obličeje: dvě ženy, podle
vzhledu mnohem starší než ona sama. „Kde je?“ zeptal se první obličej nevrle. „Co jsi s ní
udělala?“
„Koukni se na sebe!“ promluvila druhá Lilim. „Vzala jsi poslední zbytek mládí, které jsme si
šetřily - osobně jsem je tehdy vyrvala hvězdě z hrudi. Bože, jak je to strašně dávno! Ještě dnes
slyším, jak křičela a naříkala. Podle toho, jak vypadáš, už jsi je skoro celé promrhala.“
„Už jsem ji měla na dosah,“ vysvětlovala čarodějnice sestrám v temné kaluži. „Ale měla
jednorožce, chránil ji. Nyní mám jeho hlavu a přinesu ji s sebou. Už dávno jsme neměly čerstvě
mletý roh jednorožce na kouzla.“
„Čert vem jednorožčí roh,“ zlobila se nejmladší sestra. „Co hvězda?“
„Nemůžu ji najít. Jako by už ani nebyla v Elfii,“
Nastalo ticho.
„Ne,“ prohlásila jedna ze sester. „Je tam. Ale jde na trh ve Zdi a to je hrozně blízko světu na
druhé straně zdi. Jak jednou vejde do jejich světa, je pro nás ztracená.“
Neboť všechny věděly, že pokud by hvězda prošla průrvou a vstoupila do světa obyčejných
věcí, okamžitě by se stala pouhým hrbolatým kamenem, který kdysi spadl z nebe. Byla by
studená a mrtvá a k ničemu by jim nebyla.
„Pak tedy půjdu k Diggoryho příkopu a počkám tam, protože tudy musí projít všichni, kdo jdou
do Zdi.“
Obrazy obou stařen na ni nesouhlasně hleděly z hladiny. Královna čarodějnice si přejela
jazykem zuby (podle toho, jak se viklá, vypadne ten prostřední nahoře dřív, než zapadne slunce,
pomyslela si) a plivla do krvavé kaluže. Vlnky se rozběhly ke krajům a vymazaly obličeje Lilim.
Na hladině se nyní odrážela jen obloha Pusté pláně a nejasné bílé mraky vysoko nad ní.
Kopla do mrtvoly jednorožce, až se převrátila na bok. Pak vzala hlavu a vynesla si ji na
kozlík. Položila ji vedle sebe, chopila se otěží a bičem přinutila neochotné koně k unavenému
klusu.
***
Tristran seděl na vrcholku mraku a uvažoval jak je možné, že žádný z hrdinů krváků, které tak
lačně čítával, nikdy neměl hlad. V žaludku mu hlasitě kručelo a v ruce mu bolestivě škubalo a
pálilo.
Dobrodružství je velice pěkná věc, říkal si v duchu, ale i pravidelné jídlo a život bez bolesti
mají nepopiratelné přednosti.
Ale co, byl naživu, vlasy mu čechral vítr a mrak uháněl oblohou jako galeona s rozvinutými
plachtami. Nevzpomínal si, že by v sobě kdy cítil tolik života jako právě v tomto okamžiku.
Obloha v sobě měla takovou oblohovost a svět takovou okamžitost, jaké nikdy dřív neviděl a
nevnímal.
Měl pocit, že je stejně nad všemi problémy, jako je nad světem. Bolest v ruce byla kdesi
daleko. Myslel na své činy a dobrodružství, na cestu, jež ho čeká, a připadalo mu, že celá ta
záležitost je najednou velice jednoduchá a malicherná. Postavil se na špičku mraku a několikrát
zakřičel: „Haló!“ jak dovedl nejhlasitěji. Dokonce mával nad hlavou svou halenou, i když si pak
připadal trochu bláznivě. Po chvíli začal slézat z mračné špice. Kousek před patou jehly uklouzl
a spadl do měkké mlhy mraku.
„Proč jsi tak křičel?“ chtěla vědět Yvaine.
„Aby lidi věděli, že jsme tady.“
„Kteří lidé?“
„Nikdy nevíš. Je lepší volat na lidi, kteří tam nejsou, než kdyby o nás lidé, kteří tam jsou,
nevěděli, protože jsem nic neřekl.“
Na to nenašla odpověď.
„Tak jsem přemýšlel,“ pokračoval Tristran. „A přišel jsem na tohle: až uděláme, co potřebuju já
- až tě odvedu zpátky do Zdi a dám tě Viktorii Foresterové - možná bychom mohli udělat, co
potřebuješ ty.“
„Co potřebuji já?“
„No, chceš se přece dostat zpátky, ne? Na oblohu. Abys v noci zase svítila. Tak to můžeme
nějak zařídit.“
Pohlédla na něho a zavrtěla hlavou. „To se nestává. Hvězdy padají. Zpátky se nevracejí.“
„Mohla bys být první. Jen musíš věřit. Jinak se to nikdy nestane.“
„Opravdu se to nikdy nestane,“ řekla smutně. „Stejně jako tvůj křik nikoho nepřivolá, protože
tady nikdo není. Nezáleží na tom, jestli v to věřím, nebo ne. Věci jsou prostě takové. Co ruka?“
Trhl ramenem. „Bolí. Co tvá noha?“
„Bolí. Ale už ne tolik jako dřív.“
„Ahóój!“ ozval se hlas z výšky nad nimi. „Ahoj vy tam dole! Potřebuje snad někdo pomoc?“
Ve sluneční záři se třpytila loď. Plachty se jí vzdouvaly a přes zábradlí paluby na ně hleděl
brunátný vousatý obličej. „To jsi byl ty, kamarádíčku, kdo tu před chvílí hopsal a skotačil?“
„To jsem byl já,“ přiznal se Tristran. „A ano, pomoc potřebujeme.“
„Dobrá, dobrá,“ volal muž. „Připrav se, hodím ti žebřík.“
„Bojím se, že to nebude tak jednoduché,“ křičel Tristran, „má přítelkyně má zlomenou nohu a
já jsem si spálil ruku. Nejspíš nedokážeme vylézt po žebříku. Ani jeden.“
„Žádné strachy. Vytáhneme vás.“ A s tím muž vyhodil přes palubu dlouhý provazový žebřík.
Tristran ho chytil zdravou rukou a přidržel ho, aby se na něj Yvaine mohla vytáhnout. Pak se
zachytil pod ní. Obličej nad nimi zmizel. Yvaine i Tristran se nemotorně pohupovali na konci
žebříku. Zavanul vítr, loď popojela a žebřík se zvedl nad mrak. Pomalu kroužili vzduchem, jako
na řetízkovém kolotoči.
„Hééj, rup!“ zakřičelo několik hlasů sborem a Tristran cítil, jak se žebřík zvedá. „Hééj rup!
Hééj rup! Hééj rup!“ S každým výkřikem o několik stop vystoupili. Jejich mrak už byl nejméně
míli pod nimi. Tristran se pevně držel provazu a loket popálené ruky si provlekl okem žebříku.
Další škubnutí a Yvaine už byla ve výši lodního zábradlí. Kdosi ji opatrně zvedl a postavil na
palubu. Tristran přelezl sám a skulil se na dubová prkna. Brunátný chlapík napřáhl ruku. „Vítejte
na palubě. Toto je svobodná loď Perdita a jsme na lovecké výpravě. Lovíme blesky. Kapitán
Johannes Alberic, k vašim službám.“ Zhluboka si odkašlal. A pak, než stačil Tristran odpovědět,
všiml si kapitán jeho levé ruky a zakřičel: „Meggot! Meggot! Sakramentská ženská, kde vězíš?
Rychle sem! Pasažéři potřebují ošetřit. Neboj se, hochu, Meggot ti tu ruku spraví. Až odbije šest,
přijďte do jídelny. Budete hosty u mého stolu.“
Za chvilku už ho vylekaná žena s rozcuchanou kšticí mrkvově červených vlasů - Meggot -
strkala do podpalubí a mazala mu na ruku hustou zelenou mast, jež krásně chladila a
zmírňovala bolest. Pak ho vedla do jídelny, což byla malá místnost vedle ještě menší kuchyně.
Opravdu ho usadili u kapitánova stolu, i když je třeba říci, že to byl tak jako tak jediný stůl v
jídelně. Kromě kapitána a Meggot tam bylo ještě pět dalších členů posádky, nesourodá tlupa,
která spokojeně přenechala veškeré povídání kapitánovi. Bylo jasné, že mu to vyhovuje.
Nezmlkl ani na okamžik. V jedné ruce přitom třímal džbánek s pivem a druhá střídavě držela
dýmku a dopravovala do úst jídlo.
K večeři byla hustá polévka se spoustou zeleniny, fazolí a krup. Konečně byl Tristran
najedený a spokojený. K pití dostal tu neprůzračnější, nejstudenější vodu, jakou kdy okusil.
Kapitán se jich neptal, jak to, že je našel vysoko na mraku, a oni mu vysvětlení nevnucovali.
Tristrana uložili s Podivínem, prvním lodním důstojníkem. Byl to klidný gentleman, silně koktal.
Yvaine dostala postel v kajutě Meggot a Meggot si lehla do houpacího lehátka.
Tristran později při putování Elfií často vzpomínal na pobyt na Perditě jako na jedno z
nejšťastnějších období svého života. Posádka mu dovolila, aby jim pomáhal s plachtami, a
dokonce mu občas na chvilku půjčili kormidlo. Někdy loď plula nad černými bouřkovými mračny
velkými jako hory a tehdy posádka lovila blesky do malé měděné truhlice. Vítr a déšť se honily
mezi ráhnovím a Tristran hrozně rád stál v takových chvílích na palubě, pevně se držel
provazového zábradlí, aby ho to nespláchlo, a nadšeně se smál, když mu proudy vody stékaly
po tvářích.
Meggot, která byla jen o maličko vyšší a o trochu hubenější než Yvaine, půjčila dívce
několikery šaty a ta je s úlevou nosila a radovala se, že může mít na sobě každý den něco
jiného. Často se i se svou zlomenou nohou vyšplhala na špičku přídě a hleděla na svět pod
sebou.
***
„Co dělá ruka?“ zeptal se kapitán.
„Je to o moc lepší,“ pochvaloval si Tristran. Kůže na ruce byla lesklá a zjizvená a v prstech
neměl skoro žádný cit, ale mast, kterou mu na ni Meggot dávala, ho zbavila bolesti a velice
urychlila hojení. Kapitán ho našel na palubě, seděl tam, klátil nohama přes bok lodi a díval se
kolem. „Za týden zakotvíme, potřebujeme nabrat zásoby a taky nějaké zboží. Možná by bylo
nejlepší, kdybychom tam vás dva vyložili.“
„Och. Děkuji,“ řekl Tristran.
„Budete blíž k vaší vesnici. Pořád ještě je před vámi nejmíň deset týdnů cesty. Možná i víc.
Ale Meggot říká, že vaše přítelkyně to zvládne. Nohu už prý má skoro v pořádku.“
Seděli vedle sebe. Kapitán pokuřoval ze své dýmky: šaty měl pokryté jemnou vrstvou popela,
a když náhodou nekouřil, držel aspoň troubel mezi zuby, nebo vydloubával z hlavy dýmky starý
tabák, případně tam cpal nový.
„Víte,“ pokračoval kapitán s pohledem upřeným na obzor, „to, že jsme vás našli, nebyla tak
úplně náhoda. Tedy, měli jste kliku, že jsme vás našli, ale po pravdě řečeno, já jsem se po vás
tak trochu koukal. Já a ještě pár dalších,“
„Proč? A jak jste o mně věděl?“
Kapitán místo odpovědi nakreslil prstem do mlhy na leštěné dřevěné palubě obrys.
„Vypadá to jako hrad,“ hádal Tristran.
Kapitán na něho mrkl. „Ani slovo nahlas,“ varoval ho, „dokonce ani tady nahoře. Berte to jako
společenstvo.“
Tristran na něho hleděl. „Znáte takového chlupatého mužíčka v klobouku a s obrovským
rancem zboží?“
Kapitán si vyklepával dýmku o bok lodi. Obrys hradu už nenápadným pohybem ruky smazal.
„Jo. A není to jediný člen společenstva, který má zájem na tom, abyste se dostali do Zdi. Jo,
abych nezapomněl: měl byste říct té mladé dámě, že pokud chce, aby ji pokládali za něco
jiného, než je, měla by se snažit působit dojmem, že něco jí - cokoliv - aspoň občas.“
„Nevzpomínám si, že bych se před vámi někdy zmínil o Zdi. Když jste se nás ptal, odkud že
jdeme, řekl jsem přece ,Tam zezadu', a když jste chtěl vědět, kam míříme, řekl jsem ‚Tamhle
dopředu'.“
„Tak to má být,“ chválil ho kapitán. „Přesně. Šikovný hoch.“
Uplynul téměř další týden a pátého dne prohlásila Meggot, že Yvaine už si může sundat
dlahu. Odstranila ji i s provizorními obvazy a Yvaine začala cvičit: belhala se po palubě od přídě
k zádi a přidržovala se zábradlí. Brzy už pobíhala po lodi bez potíží, i když trošku kulhala.
Šestý den byla obrovská bouřka a podařilo se jim ulovit do měděné truhly šest parádních
blesků. Sedmého dne zakotvili. Tristran a Yvaine se rozloučili s kapitánem a posádkou svobodné
lodi Perdity. Meggot dala Tristranovi malou nádobku zelené masti na ruku a také pro Yvaine na
masírování nohy. Kapitán mu dal kožený vak přes rameno, naplněný sušeným masem a
ovocem a kousky tabáku, byl tam i nůž a křesadlo („Ale jdi, mládenče, jen ber, stejně tady
nakládáme čerstvé zásoby“), a Meggot věnovala Yvaine dlouhé modré šaty z hedvábí, pošité
stříbrnými hvězdami a měsíci („Protože tobě sluší tisíckrát víc, než kdy slušely mně, má milá“).
Loď kotvila vedle desítky dalších podobných vzdušných korábů na vrcholku obrovského
stromu. Byl tak mohutný, že unesl i stovky obydlí vystavěných v jeho kmeni. Žili v něm lidé a
trpaslíci, gnómové i sylvánové a další, ještě podivnější človíčkové. Kolem kmene se vinulo
schodiště a Tristran s hvězdou po něm opatrně sestoupili. Tristran byl rád, že je zpět na pevné
zemi, a přece, byť to nedokázal vyjádřit slovy, cítil zklamání, jako by s prvním krokem po pevné
zemi ztratil cosi velice krásného.
Šli celé tři dny, než se jim strom-přístav ztratil za obzorem.
Putovali na západ, se sluncem, po široké prašné cestě. Spali v křoví, Tristran jedl ovoce a
ořechy, jež tu všude rostly, a pil vodu z průzračných pramenů. Občas, velice zřídka, potkávali
jiné pocestné. Občas narazili na nějaký statek, kde Tristran za půlden práce vydělal trochu jídla
a nocleh na slámě ve stodole. Občas se zastavili ve městech a vesnicích, jimiž procházeli, aby
se umyli a najedli - v případě hvězdy, aby předstírali jedení - a odpočali si, pokud si to mohli
dovolit, aspoň jednu noc v místním hostinci.
Ve městě Simcock pod Kopcem se setkali s verbířskou bandou skřetů. Málem to skonalo
špatně a Tristran mohl strávit zbytek života bojováním v nekonečných podzemních válkách
skřetů, ale zachránila ho Yvainina pohotovost a rychlý jazyk. V Berinhedově lese zase Tristran
přemohl jednoho z těch obřích žlutohnědých orlů, který si je chtěl odnést do hnízda jako krmení
pro své mladé. Naštěstí se bál ohně.
V krčmě ve Fulkestonu se Tristran proslavil recitováním Coleridgeovy básně Kublaj-chán,
Dvacátého třetího žalmu, monologu o milosrdenství z Kupce benátského a ještě básně o tom,
jak na hořící palubě plavčík stál, z lodi své naživu zůstal sám. To všechno si pamatoval ze školy.
Blahořečil paní Cherryové za to, jak ho nutila učit se verše nazpaměť - do té doby, než mu
došlo, že obyvatelé Fulkestonu se rozhodli si ho podržet napořád a učinit jej městským bardem.
Tristran a Yvaine byli nuceni tajně vyklouznout uprostřed hluboké noci. Podařilo se jim to jen
díky Yvaine, jež přesvědčila (jak, to Tristranovi nikdy nebylo zcela jasné) místní psy, aby
neštěkali.
Slunce opálilo Tristranovi obličej dohněda a vybělilo šat do odstínů rzi a prachu. Yvaine
zůstala bledá jako luna a nepřestala mírně kulhat ani po všech těch mílích, které ušli.
Jednou večer, když tábořili na okraji hlubokého lesa, slyšel Tristran něco, co nikdy předtím
nezaslechl: nádhernou melodii, zvučnou a zvláštní. Naplňovala mu mysl vizemi a srdce úžasem
a potěšením. Nutila ho myslet na prostory bez hranic, na nedozírné křišťálové koule, jež
nevýslovně pomalu kroužily rozlehlými vzdušnými sály. Ta melodie ho přenášela do jiných světů,
mimo sebe samého.
Když skončila - mohlo to být po dlouhých hodinách nebo po několika minutách, to Tristran
nevěděl - hlasitě si povzdechl. „To bylo nádherné.“ Hvězda se nevědomky usmála a oči se jí
rozzářily. „Děkuji,“ řekla. „Vlastně to bylo poprvé, co jsem měla chuť zpívat.“
„Nikdy jsem něco podobného neslyšel.“
„Někdy v noci,“ řekla mu, „jsme se sestrami společně zpívaly. Zpívávaly jsme takové písně,
jak jsi právě slyšel, všechny o naší paní, matce hvězd, o povaze času, o radosti ze svícení a o
samotě.“
„Je mi to líto,“ řekl.
„Netrap se,“ řekla. „Přinejmenším jsem stále naživu. Měla jsem štěstí, že jsem spadla do
Elfie. A nejspíš jsem měla štěstí i v tom, že jsem potkala tebe.“
„Děkuji,“ řekl Tristran.
„Rádo se stalo,“ odpověděla hvězda. Teď si zase povzdechla ona a mezerami mezi větvemi
se zahleděla vzhůru k obloze.
***
Tristran hledal něco k snídani. Našel několik mladých pýchavek a švestku obalenou fialovými
plody. Byly přezrálé a scvrklé, skoro jako by byly sušené. Pak si všiml ptáka v trávě pod
stromem.
Nesnažil se ho chytit (před několika týdny zažil pořádný šok, když mu jen o fous vyklouzl
velký šedohnědý zajíc, ten se u kraje lesa zastavil, pohlédl na něho s pohrdáním a prohlásil:
„No, doufám, že jsi na sebe pyšný,“ a odskákal do vysoké trávy), ale byl jím fascinován. Byl to
pozoruhodný pták, velký jako bažant, ale peří mu hrálo všemi barvami včetně křiklavě červené,
zářivě žluté a jasně modré. Vypadal jako uprchlík z tropů, k temné zeleni anglického lesa a
kapradí se jaksi nehodil. Když se k němu přiblížil, snažil se vyděšený pták vzlétnout, neobratně
poskakoval a vydával zoufalé výkřiky.
Tristran k němu přiklekl a tiše mumlal uklidňující slova. Natáhl k ptákovi ruku. Vtom uviděl, v
čem je potíž: stříbrný řetízek připevněný k jeho noze se zamotal do pokrouceného obnaženého
kořene a ptáka uvěznil.
Začal opatrně odmotávat řetízek, uvolňoval ho z kořene a levou rukou neustále ptáka hladil
po rozčepýřeném peří. „No vidíš,“ řekl konečně. „A teď běž domů.“ Ale pták se ani nehnul. Místo
toho mu s hlavičkou skloněnou na stranu upřeně hleděl do obličeje. „Poslyš,“ řekl Tristran a cítil
se divně a nejistě, „někdo si o tebe už určitě dělá starosti.“ Natáhl ruku a chtěl ho zvednout.
Cosi ho uhodilo a omráčilo. Třebaže se nepohnul, měl pocit, jako by byl v plném trysku
narazil do neviditelné zdi. Zavrávoral a skoro upadl.
„Zloději!“ křičel mu u ucha chraptivý starý hlas. „Zpřerážím ti kosti a usmažím tě nad ohněm!
Vydloubnu ti oči a přivážu jedno k ocasu sledě a to druhé k pařátu racka! Zešílíš, až budeš vidět
zároveň moře a oblohu, darebáku! Proměním ti jazyk ve svíjejícího se červa! Z prstů ti nadělám
žiletky a dám tě do mraveniště štípavých mravenců. Pokaždé, když se budeš chtít poškrábat-“
„Nemusíte to zas tolik přehánět,“ ohradil se Tristran. „Žádného ptáka jsem vám nekradl. Jeho
řetízek se zachytil v kořenech, jen jsem ho uvolňoval!“
Hodila po něm podezíravý pohled. Pak se rozběhla ke stromu a zvedla ptáka. Přiložila si ho
ke tváři a něco mu šeptala. Odpověděl zvláštním, melodickým švitořením. Stařeniny oči se
zúžily. „No, možná tak docela nelžeš,“ připustila, byť velice neochotně.
„Nelžu ani trochu,“ opáčil Tristran, ale stařena a její pták už byli na druhé straně paseky.
Posbíral tedy pýchavky a švestky a vrátil se k místu, kde nechal Yvaine.
Seděla u cesty a třela si chodidla. Bolel ji bok a zlomená noha také a chodidla měla čím dál
citlivější. Někdy v noci ji slyšel, jak tichounce vzlyká. Doufal, že jim Luna pošle dalšího
jednorožce, a zároveň věděl, že je to nemožné.
„Tedy,“ obrátil se k Yvaine, „to bylo zvláštní.“ Vyprávěl jí, co se mu přihodilo, a myslel si, že
tím to skonalo.
Pochopitelně se mýlil. O několik hodin později šli lesní pěšinou, když je předjela pestře
pomalovaná maringotka tažená dvěma mulami. Na kozlíku seděla ta stařena, která mu chtěla
zpřerážet kosti. Zadržela muly a kývla pokřiveným prstem na Tristrana. „Pojď blíž, mládenče.“
Váhavě se přiblížil. „Ano, paní?“
„Zdá se, že ti dlužím omluvu. Vypadá to, že jsi mluvil pravdu. Asi jsem to přehnala.“
„Ano.“
„Ukaž se mi,“ slézala z kozlíku. Studeným prstem se dotkla měkkého místa pod Tristranovou
bradou a zvedla mu hlavu. Oříškovýma očima hleděl do jejích zelených. „Vypadáš poctivě,“
usoudila konečně. „Můžeš mi říkat madame Semele. Mířím do Zdi, na trh. Napadlo mě, že by se
mi hodil šikovný mladík. Víš, mám stánek - prodávám skleněné květiny, nejhezčí věcičky, jaké jsi
kdy viděl. Myslím, že by ti to za pultem slušelo, co říkáš? Na tu ruku bychom ti dali rukavici, aby
se tě zákazníci nebáli. Tak co? Platí?“
Tristran zaváhal, pak řekl: „Promiňte,“ a šel se poradit s Yvaine. Společně se vrátili ke
stařeně.
„Dobré odpoledne,“ pozdravila hvězda. „Rozvážili jsme si vaši nabídku a myslíme, že-“
„Nu?“ zeptala se madame Semele s očima upřenýma na Tristrana. „Nestůj tu jako pařez!
Řekni něco! Mluv! Mluv!“
„Nechci pro vás na trhu pracovat. Mám tam totiž své osobní zájmy, kterými se budu zabývat.
Na druhé straně, pokud byste nás s sebou vzala, má společnice a já bychom vám dobře
zaplatili.“
Madame Semele zavrtěla hlavou. „Nemám zájem. Dokážu si nasbírat klestí sama a Bezvíra a
Beznaděj by jen musely táhnout větší náklad. Neberu cestující.“ Vyškrábala se zpátky na kozlík.
„Ale,“ zadržel ji Tristran, „já bych vám zaplatil.“
Babizna pohrdlivě mlaskla. „Takovou věc, která by mi to zaplatila, stejně nemáš. Takže,
pokud pro mě nechceš na trhu ve Zdi pracovat, neotravuj.“
Tristran sáhl do knoflíkové dírky své kazajky a ucítil ji tam, stejně chladnou a dokonalou, jaká
byla po celé jeho putování. Vytáhl ji, vzal ji mezi palcem a ukazovákem a zvedl ji ke stařeně.
„Říkáte, že prodáváte skleněné květiny. Neměla byste zájem o tuhle?“
Byla to ta sněženka ze zeleného a bílého skla. Vypadala, jako by ji byl to ráno utrhl na louce,
dosud se na ní třpytila rosa. Stařena na okamžik zaostřila - hleděla na zelené lístky a na bílý
zvonkovitý květ - a pak zaječela: podobalo se to úzkostnému výkřiku dravého ptáka, jemuž
unikla kořist. „Kdes to vzal? Dej mi to! Okamžitě mi to dej!“
Tristran skryl sněženku v dlani a o několik kroků couvl. „Hmm,“ řekl nahlas. „Zrovna mě
napadlo, že mám k té květině hluboký vztah. Daroval mi ji otec, když jsem se vydával na cesty.
Myslím, že má pro naši rodinu nedocenitelný význam. V každém případě mi nosila štěstí. Přece
jen si ji asi raději nechám a půjdeme s mou společnicí do Zdi pěšky.“
Madame Semele v tu chvíli nevěděla, jestli má vyhrožovat, nebo lichotit. Pocity se jí střídaly
ve tváři tak zřetelně, až se skoro chvěla úsilím, aby je udržela pod kontrolou. Pak se ovládla a
řekla co možná nejklidněji: „No, no, není nutné hned vyvádět. Určitě se nakonec dohodneme.“
„O tom silně pochybuji. Musela by to být opravdu výhodná dohoda a musela by obsahovat
záruky bezpečnosti a taková ujednání, jež by mně i mé společnici zajišťovala, že nás vaše
chování ani v nejmenším neohrozí.“
„Ukaž mi ještě jednou tu sněženku,“ prosila stařena.
Pestrobarevný pták se stříbrným řetízkem kolem nožky vylétl otevřeným oknem maringotky a
sledoval vyjednávání.
„Chudáček,“ ozvala se Yvaine, „být takhle přikovaný. Proč ho nepustíte?“ Ale stařena jí
neodpověděla. Tristranovi připadalo, že ji vůbec nevnímá, zatímco jemu řekla: „Dopravím vás do
Zdi a přísahám na svou čest a na své pravé jméno, že nepodniknu cestou nic, čím bych vám
ublížila.“
„Ani nedopustíte, aby vaší nečinností, nebo jakkoliv nepřímo, byly naše životy nějak
ohroženy.“
„Tak dobře.“
Tristran chvíli přemýšlel. Rozhodně té stařeně nedůvěřoval. „Chci, abyste přísahala, že
dorazíme do Zdi ve stejném stavu a postavení, v němž jsme nyní, a že nám po celou dobu
cestování dáte stravu a ubytování.“
Stařena mlaskla jazykem, pak kývla. Znovu slezla z maringotky, zopakovala Tristranova slova
a plivla do prachu. Ukázala na slinu. „Teď ty.“ Tristran plivl vedle ní. Stařena přejela obě mokré
skvrny nohou, takže se spojily. „Tak,“ řekla. „Dohodnuto, zpečetěno. Dej mi květinu.“
V obličeji se jí zračila taková touha a chtivost, že i Tristran pochopil, že dohoda pro ně mohla
být ještě výhodnější, ale podal jí otcovu květinu. Stařena ji vzala a ústa se jí otevřela bezzubým
úsměvem. „Řekla bych, že tahle je ještě lepší než ta, kterou ta zatracená holka skoro před
dvaceti lety zašantročila. Poslyš, mládenče,“ podívala se na Tristrana pichlavýma očima, „víš ty
vůbec, co jsi to nosil v knoflíkové dírce?“
„Květinu. Je to skleněná květina.“
Žena se tak hlasitě a tak prudce rozesmála, až se Tristran lekl, že se dusí. „Je to zmrazené
kouzlo,“ řekla. „Má kouzelnou moc. Dovede dělat čáry a zázraky - pokud je ve správných rukou,
pochopitelně. Podívej.“ Zvedla sněženku nad hlavu a pak ji pomalu spouštěla, až se dotkla
Tristranova čela.
Na okamžik se mu udělalo divně, jako by mu v žilách místo krve proudil hustý černý sirup.
Pak se tvary světa změnily. Všechno vypadalo obrovské a vysoké. I sama stařena mu připadala
jako obryně. Viděl svět rozmazaně a zmateně.
Dvě obrovské ruce ho opatrně zvedly. „Má maringotka není z největších, mládenečku,“
vysvětlovala mu madame Semele. A neboj, dodržím naši dohodu doslova a dopísmene.
Neublížím ti, dostaneš stravu i ubytování. Po celou cestu,“ Vstrčila šedivého myšáka do kapsy
zástěry a vylezla po schůdcích do maringotky.
„A co hodláte udělat se mnou?“ zeptala se Yvaine, avšak nijak ji nepřekvapilo, když žena
neodpověděla. Šla za ní do temné maringotky. Byla tam jen jedna místnost. Podél jedné stěny
stála velká výstavní skříň z borového dřeva a kůže se stovkami zásuvek. Do jedné z nich uložila
žena sněženku. Podél druhé stěny stála malá postel. Nad ní bylo okno a vedle něho skříňka.
Madame Semele se sehnula a vytáhla zpod postele dřevěnou klec. Vyndala ze zástěry
mžikajícího myšáka a vstrčila ho do ní. Pak nabrala z dřevěné misky hrst ořechů, bobulí a
semen a nasypala je na dno klece. Nakonec klec pověsila na řetěz uprostřed maringotky.
„A je to,“ prohlásila. „Ubytování i strava.“
Yvaine ji se zájmem sledovala z rohu postele. „Mýlím se snad ve svém předpokladu, ke
kterému jsem došla na základě vašeho chování (tedy skutečnosti, že jste se na mne dosud
nepodívala, či pokud snad přece jen váš zrak o mne zavadil, že jste na mne nepromluvila, a že
jste mého společníka proměnila v drobné zvíře, aniž jste se shodně postarala o mne), že mne
ani nevidíte, ani neslyšíte?“ zeptala se zdvořile.
Čarodějnice neodpověděla. Přešla ke kozlíku, usadila se a chopila se opratí. Exotický pták
přicupital za ní a zvědavě zašveholil.
„Samozřejmě že jsem dodržela slovo - do písmene,“ tvrdila stařena. „Získá svou podobu zpět,
až dorazíme na louku, kde se koná trh, takže ji bude mít, až půjde do Zdi. A až proměním jeho,
udělám i z tebe člověka, protože se mi pořád ještě nepovedlo najít lepšího služebníka, než jsi ty,
hloupá cuchto. Nemohla jsem si dovolit, aby se mi tu celý den pletl pod nohama, šťoural do
všeho, vyzvídal a vyptával se. A ještě bych ho musela krmit! Rozhodně by mě stál víc než hrst
ořechů a semínek.“ Objímala se rukama a pohupovala se dopředu a dozadu. „Mne jen tak
nedoběhneš, nemysli si. A stejně si myslím, že kytka toho bulíka je ještě hezčí než ta, co jsi mi
tehdy dávno ztratila.“
Mlaskla, trhla opratěmi a muly kolébavě vyrazily po lesní cestě.
Zatímco čarodějnice seděla na kozlíku, odpočívala Yvaine na ušmudlané posteli. Maringotka
nadskakovala a drncala lesem přes kořeny. Když večer zastavili, probudila se a vstala.
Čarodějnice si lehla a Yvaine se usadila na střeše maringotky a dívala se vzhůru ke hvězdám.
Občas si k ní přisedl stařenin pták a ona ho hladila a mazlila se s ním. Byla ráda, že ji aspoň on
bere na vědomí. Pokud ale byla čarodějnice vzhůru, pták si jí vůbec nevšímal.
Yvaine se starala i o myšáka, který většinu času prospal stočený do klubíčka s hlavičkou na
předních tlapkách. Když čarodějnice v lese sbírala dříví nebo odešla hledat vodu, otvírala Yvaine
klec, hladila ho a mluvila na něho, dokonce mu občas zpívala, třebaže si nebyla jistá, kolik z
Tristrana zůstalo v myšákovi s ospalýma korálkovýma očima, jež se leskly jako kapičky černého
inkoustu, a s kožíškem jemnějším než hedvábí.
Bok už ji nebolel, protože mohla celé dny odpočívat, také chodidla ji už přestala pálit. Věděla,
že bude nejspíš navždy kulhat, protože na spravování kostí Tristran nebyl žádný odborník. I
když udělal, co se v dané situaci dalo, to přiznala i Meggot.
Kdykoliv potkali jiné pocestné - což nebylo příliš často - snažila se hvězda držet stranou. Bylo
to zvláštní: i když se někdy stalo, že ji jiný člověk v přítomnosti čarodějnice oslovil - nebo se na
ni, jako třeba ten dřevorubec, přímo zeptal - stařena nebyla schopna vzít její existenci na
vědomí. Jako by ani neslyšela nic, co se jí týkalo přímo či nepřímo.
A tak plynuly týdny a maringotka, čarodějnice, pták, myš a spadlá hvězda se drkotavě blížili
ke Zdi.