Hvězdný prach- KAPITOLA 9

KAPITOLA DEVÁTÁ
Která pojednává zejména o událostech v Diggoryho příkopu
***
Diggoryho příkop byla hluboká průrva mezi dvěma křídovými kopci Vrchoviny - vysokými
zelenými kopci, kde křídu pokrývala tenká vrstva načervenalé hlíny, tak tenká, že v ní nedokázal
růst jediný strom. Zdálky vypadal Příkop jako bílá křídová rána v zelené sametové desce. Podle
místní legendy tu průrvu vykopal za jediný den a noc jistý Diggory. Použil prý motyku, která byla
původně mečem, než jej kovář Wayland roztavil a ukoval nový nástroj, jímž si otevřel cestu ze
Zdi do Elfie. A našli se i tací, kteří tvrdili, že ten meč byl sám Flamberge, a druzí, že to byl určitě
Balmung. Nikdo však nevěděl, kdo vlastně byl ten Diggory, takže to všechno klidně mohly být
povídačky a nesmysly. Na každý pád ale cesta do Zdi vedla přes Diggoryho příkop a každý, ať
už cestoval po svých nebo jakýmkoliv dopravním prostředkem, musel projít Příkopem. Bílá křída
se zvedala na obou stranách jako tlusté bílé zdi a zelená Vrchovina na nich ležela jako polštář
na posteli obra.
Uprostřed Příkopu se vedle pěšiny nacházelo cosi, co na první pohled vypadalo jen jako
hromada klacků a větví. Při bližším zkoumání byste však zjistili, že je to něco mezi nízkou
kůlnou a velkým dřevěným vigvamem. Z díry uprostřed střechy se občas linul pramének šedého
kouře.
Muž v černém oblečení pozorně sledoval tu hromadu větví z kopce nad Příkopem už celé
dva dny, a když se odvážil, zkoumal ji i zblízka. Konečně se ujistil, že v chatrči bydlí žena
pokročilého věku. Byla sama a zřejmě neměla žádné povolání - až na to, že zastavovala
jednoho každého pocestného a každičký povoz, co ji míjeli. To byla její jediná zábava.
Zdála se docela neškodná, ale Septimus se nestal jediným přežívajícím mužským členem
rodiny tím, že by dal na zdání. A byl si naprosto jistý, že právě tahle stařena prořízla Primovo
hrdlo.
Zákon pomsty vyžadoval život za život, nestanovil však, jak ten život vzít. Svou náturou byl
Septimus travič. Nože, palice nebo jednoduché pasti nebyly svým způsobem špatné, ale
lahvička průzračné tekutiny bez chuti a bez zápachu, šikovně přimíchané do jídla, ó, Septimus
neznal nic lepšího.
Bohužel, vypadalo to, že stařena nejí nic, co si sama nenasbírá nebo neuloví. Zpočátku
uvažoval, že by jí mohl u dveří nechat voňavý horký koláč se zralými jablky a jedovatými
bobulemi, ale hned to zase zamítl jako nepraktický nápad. Pak ho napadlo shodit na ni ze stráně
křídový balvan, ale nebylo jisté, že ji trefí. Škoda, že není lepší čaroděj - měl jisté zděděné
lokalizační schopnosti, nic zvláštního, a během let se naučil nebo ukradl nějaké to jednoduché
kouzlo, ale žádné se mu v dané situaci nehodilo. Byl by potřeboval umět vyvolat povodeň či
hurikán, nebo aspoň úder blesku. A tak jen hodinu za hodinou, dnem i nocí pozoroval Septimus
svou budoucí oběť.
Bylo po půlnoci, tma, měsíc se skryl za mraky. Septimus se připlížil ke dveřím chatrče. V
jedné ruce nesl nádobu s ohněm a v druhé knihu básní a kosí hnízdo, do něhož položil několik
borových šišek. U pasu měl zavěšený dubový kyj pobitý mosaznými hřeby. Zastavil se, chvíli
poslouchal, ale slyšel jen pravidelné oddechování a občas zachrápání. Jeho oči už přivykly tmě
a temný dům se jasně rýsoval proti bílé křídové stěně Příkopu. Odplížil se k boční stěně chatrče,
odkud měl dobrý výhled na dveře.
Nejdřív vytrhl několik stránek z knihy básní, každou pečlivě zmačkal a nacpal je do škvír mezi
větvemi a klacky, nízko při zemi. Na ně položil šišky. Pak otevřel nádobu s ohněm, nožem vylovil
hrst voskovaných proužků plátna, ponořil je do žhavých uhlíků, a když se vznítily, přiložil je ke
zmuchlaným papírům a šiškám. Jemně foukal do blikotavých žlutých plamínků, až se pořádně
rozhořely. Pak na ně přiložil suché větvičky hnízda. Praskaly do ticha noci a rozkvétaly rudými
plameny. Dřevěné stěny chatrče začaly jemně doutnat a Septimus musel potlačovat kašel. Pak
vzplály plamenem a Septimus se usmál.
Vrátil se ke dveřím chýše a tam čekal s napřaženým kyjem. Neboť, uvažoval, buďto se
babizna uškvaří ve vlastním domě, v kterémžto případě je můj úkol splněn, nebo ucítí kouř a
probudí se, zmatená a vystrašená, a vyběhne ven, načež jí roztluču hlavu kyjem, než bude mít
čas heknout. Bude po ní a Primus bude pomstěn.
„Dobrý plán,“ prohlásil Tercius v praskání suchého dřeva. „A až ji zabije, může začít hledat
Moc Stormholdu.“
„Uvidíme,“ poznamenal Primus a jeho hlas byl nářek nočního ptáka v dálce.
Plameny olizovaly dřevěný domek a rostly a rozkvétaly jasně oranžovým květem. Ze dveří
chatrče nikdo nevycházel. Brzy bylo z domku žhavé peklo a Septimus byl nucen ustoupit dál od
plamenů. Na tváři se mu objevil široký, triumfální úsměv a konečně spustil kyj.
V patě nohy ucítil ostrou bolest. Otočil se a uviděl hádka s třpytivýma očima a tělem do ruda
zbarveným září plamenů. Jeho ostré zuby vězely hluboko v kůži vysoké boty. Napřáhl se po
něm kyjem, ale tvor se pustil a bleskově zmizel za velikým bílým balvanem. Bolest v patě začala
ustupovat. Pokud byl v jeho zubech jed, pomyslel si, určitě ho většina zůstala v kůži boty.
Stáhnu si nohu v lýtku, sundám botu a rozříznu to místo, kam mě kousl. Budu muset ten jed
vysát. S tím rozhodnutím usedl na balvan a tahal za botu. Nešla sundat. Přestal cítit chodidlo a
uvědomil si, že nejspíš rychle opuchá. Budu tu botu muset rozříznout, říkal si v duchu. Zvedl
chodidlo do výšky. Na okamžik měl dojem, že svět zčernal, a pak uviděl, že plameny, jež před
chvílí šlehaly do výše a osvětlovaly Příkop jako ohňostroj, zmizely. Zamrazilo ho.
„Tak co,“ ozval se za ním hlas, jemný jako škrticí šňůra a sladký jako otrávené cukrátko,
„myslel sis, že se ohřeješ u plamenů mého domku? S tím kyjem jsi čekal za dveřmi proto, abys
oheň utloukl, kdyby mi nebyl po chuti?“
Septimus by byl odpověděl, ale jeho čelisti odmítly povolit a zuby se mu samy od sebe zaťaly.
Srdce v hrudi mu tlouklo jako bubínek, ne obvyklým pravidelným pochodem, nýbrž divokým a
zmateným tryskem. Cítil, jak se mu každou tepnou, každou nejmenší žilkou valí do těla oheň -
nebo to snad byl led? Nedokázal to určit.
Před zrakem se mu objevila stará žena. Vypadala jako ta, která bydlela v chatrči, ale starší,
mnohem starší. Septimus se snažil zamrkat, aby se zbavil slz v očích, ale zapomněl, jak se to
dělá, a jeho oči se odmítly zavřít.
„Měl by ses stydět,“ pokračovala ta žena. „Žhářství a násilí vůči staré a chudé ženské,
osamělé a ubohé, která by byla vydána na milost a nemilost každému tulákovi, nebýt laskavosti
jejích malých přátel.“
A zvedla cosi z trávy a obtočila si to kolem zápěstí. Pak zamířila k chatrči, jež nějakým
zázrakem neshořela, nebo snad znovu vyrostla - to Septimus nevěděl a nezáleželo mu na tom.
Srdce mu v hrudníku skákalo a synkopovalo. Kdyby byl mohl křičet, byl by křičel. Bolesti
ustaly až za úsvitu, kdy ho šest hlasů jeho šesti starších bratrů uvítalo do svých řad.
Septimus se ještě jednou, naposledy ohlédl za zkrouceným, dosud nevychladlým tělem, v
němž dlíval, a všiml si výrazu v jeho očích. Pak se odvrátil.
„Už nezbyl nikdo, kdo by vykonal pomstu,“ řekl hlasem ranních kolih, „a žádný z nás nebude
lordem ze Stormholdu. Pojďme.“
Když to dořekl, nebyli tam už ani duchové.
***
Toho dne, kdy se maringotka madame Semele dokodrcala do křídové průrvy Diggoryho
příkopu, bylo slunce vysoko na obloze.
Madame Semele si všimla ohořelé dřevěné barabizny u cesty, a když přijela ještě blíž, i
shrbené stařeny ve vybledlých červených šatech, která na ni mávala. Vlasy měla bílé jako sníh,
kůži svraštělou a jedno oko bylo zjevně slepé. „Dobrý den, sestro. Co se přihodilo tvému domu?“
zeptala se madame Semele.
„Ta dnešní mládež! Nenapadlo je nic lepšího než podpálit chýši ubohé staré ženské, která v
životě neublížila ani mouše. Ale ten, co to udělal, brzy dostal za vyučenou, tak, tak.“
„Ba. Vždycky dostanou za vyučenou. A nikdy nám za to nejsou ani trochu vděční.“
„Moje slova. A povězte, má milá, kdopak s vámi dnes jede?“
„To vám může být úplně jedno,“ odsekla madame Semele povýšeně. „A budu vám vděčná,
když si budete hledět svého.“
„Kdo s tebou jede? A pověz pravdu, jinak na tebe pošlu harpyje a ty tě rozcupují a tvé ostatky
pověsí na hák v podsvětí.“
„Co jsi vůbec zač, že mi tu vyhrožuješ?“
Stařena hleděla na madame Semele jedním zdravým a jedním mléčně bílým okem. „Znám tě
dobře, Kanálová Sal. Dávej si pozor na jazyk. Ptám se naposledy: Kdo s tebou cestuje?“
Madame Semele cítila, jak se jí slova sama derou z úst. „Ty dvě muly, co táhnou maringotku,
já, služebná v podobě velkého ptáka a mladík začarovaný do myši.“
„Ještě někdo? Ještě něco?“
„Nikdo a nic. Přísahám při našem Sesterstvu.“
Žena u cesty se ušklíbla. „Tak zmiz a nevracej se.“
Madame Semele trhla opratěmi, mlaskla a muly vyrazily kupředu. Hvězda klidně spala na
vypůjčené posteli v přítmí maringotky. Neměla tušení, jak nebezpečně se přiblížila své zkáze,
ani jak tenký byl vlásek, o nějž unikla.
Když byli z dohledu chatrče a mrtvolné běli Diggoryho příkopu, vylétl pestrý pták na bidýlko,
zaklonil hlavu a křičel a kokrhal a zpíval, dokud mu madame Semele neřekla, že mu zakroutí
krkem, jestli okamžitě nezmlkne. A i pak si ten hezký pták v tiché temnotě maringotky vrkal,
cvrlikal a trylkoval. A jednou dokonce zahoukal jako sýček.
***
Když přijeli ke Zdi, klesalo už slunce pozvolna za obzor. Svítilo jim do očí, až je téměř
oslepovalo a měnilo jejich svět v tekuté zlato. Obloha, keře, dokonce i samotná cesta byly ve
světle zapadajícího slunce ze zlata.
Madame Semele zahnala muly na louku, kde si hodlala postavit stánek. Vypřáhla je a
dovedla k potoku. Tam je přivázala ke stromu. Pily dychtivě a zhluboka.
Po celé louce už začínaly vyrůstat stánky, pobíhali tam trhovci i hosté. Vzduch se chvěl
očekáváním, jež zasahovalo všechny a všechno, stejně jako to zlaté zapadající slunce.
Madame Semele vešla do maringotky a sundala z háku klec. Vynesla ji na louku a položila na
travnatý kopeček. Otevřela dvířka a kostnatými prsty vyndala spícího mysaka. „Tak pojď,“ budila
ho. Myšák si předními tlapkami protřel korálkové oči a zamžoural do mizejícího světla.
Čarodějnice sáhla pod zástěru a vytáhla skleněný narcis. Dotkla se jím myšákovy hlavy.
Tristran ospale mrkal a zíval. Prohrábl si rozcuchané hnědé vlasy a upřel na babicí oči plné
divokého hněvu. „Poslyš, ty odporná zlá babizno-“ začal.
„Zavři klapačku,“ zarazila ho ostře madame Semele. „Dovezla jsem tě sem, zdravého a
živého a ve stejném stavu, v jakém jsem tě potkala. Měl jsi jídlo a bydlení - a jestli ti to nebylo po
chuti, no bože, co je mi po tom? Teď utíkej, nebo tě proměním v růžového červa a ukousnu ti
hlavu. Nebo ocas, stejně je to jedno. No tak. Běž! Kšá!“
Tristran napočítal do deseti a pak nasupeně odešel. Zastavil se opodál u lesíka a čekal na
hvězdu, která kulhavě slézala po schůdcích maringotky.
„Jsi v pořádku?“ zeptal se s upřímnou starostí v hlase, když se přiblížila.
„Ano, děkuji. Nebyla na mě zlá. Vlastně, myslím, že vůbec nevěděla, že tam jsem. Není to
zvláštní?“
Madame Semele zatím pokračovala v čarování. Dotkla se skleněnou květinou barevné
chocholky ptáka, ten se načepýřil, zatočil a proměnil se v mladou ženu. Podle vzhledu nebyla o
moc starší než Tristran. Měla tmavé kudrnaté vlasy a kočičí uši porostlé chmýřím. Na okamžik
se ohlédla po Tristranovi a ten v jejích fialkových očích zahlédl cosi velice známého. Jen si
nemohl vzpomenout, kde už je viděl. „Tak tohle je její pravá podoba,“ vydechla Yvaine. „Cestou
jsme se dost spřátelily, víš.“ Pak si všimla, že stříbrný řetízek, který ptáka držel v zajetí, se třpytí
i na zápěstí a kotníku mladé ženy. Upozornila na to Tristrana.
„No, jo. Taky jsem si všiml. Je to hrozné. Ale my s tím těžko co naděláme.“
Šli spolu přes louku k mezeře ve zdi. „Nejdřív navštívíme mé rodiče,“ rozhodl Tristran. „Určitě
se jim po mně stýskalo stejně jako mně po nich“ - i když, po pravdě řečeno, Tristran si na rodiče
za celé putování ani nevzpomněl - „a pak poctíme návštěvou Viktorii Foresterovou a-“ A u toho a
se Tristran zarazil. Neboť nedokázal srovnat svou starou představu o tom, jak dá hvězdu Viktorii
Foresterové, s tím, že hvězda není věc, jež může jít z ruky do ruky, nýbrž skutečná osoba.
Osoba ve všech směrech, žádná věc. Jenže, Viktorie Foresterová je žena, již miluje.
No nic, přes tenhle most přejde, až k němu dorazí, rozhodl se. Teď vezme Yvaine do vesnice
a bude věci řešit postupně. Cítil, jak se mu zlepšuje nálada, a doba strávená v myší kůži už se
začínala podobat útržkům snu. Jako by si byl odpoledne zdříml v kuchyni u kamen a teď byl opět
vzhůru. V ústech skoro cítil vzpomínku na nejlepší pivo pana Bromiose, i když, provinile zrudl,
zapomněl, jakou barvu mají oči Viktorie Foresterové.
Nad střechami vesnice viselo obrovské červené slunce. Tristran s Yvaine přešli louku a
hleděli na mezeru v kamenné zdi. Hvězda zaváhala. „Opravdu to chceš?“ zeptala se. „Protože já
se bojím. Nevím proč, ale-“
„Neboj se. I když mě nepřekvapuje, že jsi nervózní. Taky mám pocit, jako bych měl v žaludku
stovku motýlů. Uvidíš, bude ti líp, až budeš sedět v matčině salonku a pít čaj - no, ne pít, ale
zkus aspoň usrkávat - jen počkej, přísahal bych, že kvůli takovému hostu a na přivítanou se
svým chlapcem matka určitě vytáhne svůj parádní porcelán!“ A jeho ruka vyhledala její a
konejšivě ji stiskla.
Podívala se na něho a něžně a trochu smutně se usmála. „Kamkoli ty půjdeš...“ zašeptala.
Ruku v ruce přistoupili mladý muž a spadlá hvězda k průrvě ve zdi.