Krátký druhý život Bree Tannerové - Stephenie Meyerová

 

 

Předmluva

Žádní dva autoři nepřemýšlejí o věcech stejným způsobem. Každého z nás inspiruje a motivuje něco jiného; máme vlastní důvody, proč s námi některé postavy zůstávají, zatímco jiné mizí v zastrčených rezervních složkách. Já osobně jsem nikdy nepřišla na to, proč si některé moje postavy začnou žít po svém, ale když se to stane, vždycky jsem moc šťastná. Takové postavy se výborně píšou a jsou to právě jejich příběhy, které si zaslouží dokončení.

Jednou z takových postav je Bree, a ona je také důvod, proč nyní její příběh držíte v rukou, místo aby zmizela v změti zapomenutých složek v mém počítači. (Další dva důvody se jmenují Diego a Fred.) O Bree jsem začala přemýšlet, když jsem editovala Zatmění. Editovala, ne psala – protože když jsem psala první koncept Zatmění, měla jsem na očích klapky kvůli vyprávění z pohledu první osoby; vše ostatní, co Bella neviděla, neslyšela, necítila nebo čeho se nemohla dotknout, bylo nepodstatné. Ten příběh vycházel pouze z její zkušenosti.

Dalším krokem při editaci bylo odpoutat se od Belly a podívat se, jak příběh plyne. Moje editorka Rebecca Davisová mi s celou záležitostí pomáhala a měla pro mě spoustu dotazů na věci, které Bella nevěděla, a zajímalo ji, jak bychom mohli udělat části příběhu jasnější. Protože Bree je jediná novorozená, kterou Bella uvidí, byla to právě Breeina perspektiva, ke které jsem se přiklonila, když jsem zvažovala, co se asi stalo za oponou. Začala jsem přemýšlet nad životem ve sklepení s ostatními novorozenými a lovem ve stylu starých upířích tradic. Představila jsem si svět, jak mu rozuměla Bree. A bylo to snadné. To, že hlavní postava bude právě Bree, bylo jasné už od začátku a někteří její přátelé se také probrali k životu s hravou nuceností. Takhle to u mě většinou funguje: zkusím si napsat stručnou synopsi toho, co se stane některé jiné části příběhu, poznamenám si útržky rozhovoru. A tu se stalo, že jsem se přistihla, jak místo krátké synopse popisuju dny Breeina života.

       Psát za Bree bylo poprvé, co jsem si vyzkoušela roli vypravěče, jenž je „skutečným“ upírem – lovcem, monstrem. Dívala jsem se na lidi jejíma rudýma očima; náhle se mi jevili ubozí a slabí, snadné oběti, které se hodí jen k tomu, aby posloužily coby chutná svačinka. Zkusila jsem, jaké to je, být sama obklopená nepřáteli, stále na pozoru a nemít žádnou jistotu kromě té, že můj život je v neustálém nebezpečí. Prozkoumala jsem úplně jiný druh upírů než dosud: novorozené. Život novorozených je cosi, co jsem nikdy pořádně nevysvětlila – ani když se Bella konečně stala upírkou. Bella totiž co by novorozená nikdy nezažila to samé co Bree. Breein příběh je vzrušující, temný a hlavně tragický. Čím více jsem se blížila k nevyhnutelnému konci, tím více jsem si přála, abych tehdy Zatmění uzavřela trošičku jinak. Zajímá mě, co budete k Bree cítit. V Zatmění je to jen bezvýznamná vedlejší postava. Z Belliny perspektivy žije jenom pět minut. Přesto je její příběh dost důležitý, aby vydal na novelu. Když jste v Zatmění četli scénu, kde Bella hledí na Bree a vnímá ji jako svou vlastní možnou budoucnost, pomysleli jste na to, jak se tam Bree ocitla? A když Bree Bellin pohled oplácí, napadlo vás někdy, co si o Cullenových myslela? Nejspíš ne. A pokud ano, vsadím se, že jste její tajemství stejně neodhalili.

Doufám, že si nakonec Bree oblíbíte stejně jako já, přestože vím, že je to docela kruté přání. Předem víte: neskončí to pro ni dobře. Ale aspoň se dozvíte celý příběh. Protože žádný úhel pohledu není bezvýznamný.

Užijte si to.

Stephenie

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Z MALÉHO KOVOVÉHO PRODEJNÍHO AUTOMA-tu se na mě šklebil novinový titulek: SEATTLE V OHROŽENÍ – SMRT SI ZNOVU VYBÍRÁ SVOU DAŇ! Tenhle jsem zatím neviděla. Nějaký kamelot musel automat doplnit. Měl štěstí, že nezůstal někde poblíž.

Skvělé. Riley pukne vzteky. Musím si dát pozor, abych nebyla v jeho dosahu, až ty noviny uvidí. Ať utrhne ruku někomu jinému.

Ustoupila jsem do stínu za roh zchátralé tříposchoďové budovy a snažila se být při čekání, než někdo

Rozhodne, co nejvíc nenápadná. Je bezpečnější nedívat se nikomu do očí, takže jsem raději hleděla na zeď vedle. V přízemí budovy kdysi býval obchod s cédéčky, jenže ten zavřeli už dávno, okna prohrála marnou bitvu s počasím a pouličními šarvátkami a někdo je zatloukl překližkovými deskami. Nahoře byly byty – prázdné, řekla bych, protože zvuky spících lidí jsem nezaznamenala. Nepřekvapilo mě to – tohle místo vypadalo, že se při silnějším vichru zřítí. Budovy na druhé straně byly temné a úzké uličky rozbité.

Normální scéna noci trávené venku ve městě.

Nechtěla jsem nic říkat a přitahovat pozornost, ale přála jsem si, aby už někdo rozhodl. Měla jsem strašnou žízeň a moc mě zajímalo, jestli půjdeme zprava, zleva nebo horem přes střechu. Chtěla jsem jen najít nějakého nešťastníka a dostat ho dřív, než si stačí pomyslet ve špatný čas na špatném místě.

Naneštěstí mě dnes v noci Riley poslal ven se dvěma nejnepoužitelnějšími upíry, co kdy po světě chodili. Rileyho nikdy moc nezajímalo, koho posílá na lov. Nebo na to přímo kašlal, protože poslat na společný lov špatné lidi znamená, že domů se jich vrátí o něco méně. Dneska jsem tu trčela s Kevinem a nějakým blonďatým děckem, u kterého jsem ani nevěděla, jak se jmenuje. Oba náleželi k Raoulovu gangu, takže bylo dopředu jasné, že jsou úplně pitomí. A nebezpeční. Ale momentálně spíš pitomí.

Místo aby určili směr lovu, se zničehonic začali hádat o to, čí oblíbený superhrdina by byl lepší lovec. Bezejmenný blonďák právě demonstroval své důkazy ve prospěch Spider-Mana, věšel se po cihlové zdi lemující ulici a broukal si úvodní znělku z kresleného seriálu. Otráveně jsem si povzdychla. Budeme vůbec lovit? Koutek oka jsem zachytila kmitnutí na levé straně. Byl to ten další, kterého Riley poslal lovit s naší partou, Diego. Moc jsem toho o něm nevěděla, jen že je starší než většina ostatních. Rileyho pravá ruka, to bylo to správné slovo. To ale neznamenalo, že bych ho měla mír ráda víc než ty ostatní tupce.

Diego mě pozoroval. Musel slyšet můj povzdech.

Odvrátila jsem se.

Nevyskakuj si a nežvaň – to byl způsob, jak mez Rileyho lidmi přežít.

„Spider-Man byl akorát ufňukaný trouba,“ volal Kevin na blonďáka. „Já ti ukáži, jak loví opravdový superhrdina.“ Zeširoka se zašklebil a zuby se mu v pouličním osvětlení zableskly.

Kevin skočil doprostřed ulice, právě když popraskanou vozovku ozářilo modrobílé světlo jedoucího vozu. Protáhl si paže a pak je pomalu spojil k sobě. Předváděl se jako profesionální wrestler. Auto se přibližovalo, nejspíš od něj čekalo, že sakra uhne, jak by to udělal normální člověk. Jak by to měl dělat. „Hulk zlobit!“ zařval Kevin. „Hulk... ZNIČIT!“

Vrhl se kupředu, aby se s autem střetl dřív, než stihne zabrzdit, popadl ho za přední nárazník a přehodil si ho přes hlavu, takže na vozovku dopadlo převrácené vzhůru nohama, za hlasitého skřípění ohýbaného kovu a tříštění skla. Uvnitř začala ječet žena.

„Panebože,“ řekl Diego a potřásl hlavou. Se svými tmavými, hustými, vlnitými vlasy, velkýma, širokýma očima a plnými rty byl moc hezký, ale nakonec, kdo tady nebyl hezký? Dokonce i Kevin se zbytkem Raoulových tupců byli hezcí.

„Kevine, měli jsme být nenápadní. Riley říkal...“

„Riley říkal!“ Kevin napodobil pronikavý soprán.

„Trhni si nohou, Diego. Riley tu není.“

Kevin skočil přes převrácenou hondu a vyrazil okno na řidičově straně, které nějakým záhadným způsobem zůstalo až do té chvíle neporušené. Skrz skleněné střepy strčil ruku dovnitř a vypustil airbag u řidiče.

Odvrátila jsem se, zadržela dech a co nejúporněji se pokoušela zachovat si chladnou hlavu. Nemohla jsem se dívat, jak Kevin pije. Na to jsem byla moc žíznivá, ale zároveň jsem ho nechtěla vyprovokovat ke rvačce. Nepotřebovala jsem se ocitnout na Raoulově černé listině.

Blonďák si s tím hlavu nelámal. Odrazil se od cihlového přístřešku a ladně přistál za mnou.

Slyšela jsem, jak na sebe s Kevinem vrčí, a potom vlhký trhavý zvuk, který konečně ženin křik umlčel. Nejspíš ji rozervali vejpůl.

Snažila jsem se na to nemyslet. Ale ucítila jsem nával horka a slyšela kapání za svými zády a hrdlo se mi rozhořelo tak, že to bolelo, i když jsem nedýchala.

„Jdu odsud,“ zamumlal Diego.

V nořil se do škvíry mezi temnými budovali a já se mu držela v patách. Pokud se odtud rychle nedostanu, skončí to roztržkou mezi mnou a Raulovými hňupy kvůli tělo, ve kterém už stejně moc krve nezbylo. A pak bych to byla já, kdo se nevrátí domů. Uf, v krku mi doslova hořelo! Zatínala jsem zuby, abych nekřičela bolestí.

Diego skákal mezi odpadky roztroušenými na chodníku  a pak – když dospěl ke konci slepé uličky – začal šplhat po zdi. Zaťala jsem prsty do štěrbiny mezi cihlami a vytáhla se nahoru za ním.

Na střeše se Diego odrazil a lehce se přenesl na vedlejší střechu a pak na další, bez sebemenšího hluku, směrem k zářícím světlům. Držela jsem se blízko. Jsem mladší než on, ale silnější – dobrá věc, že my nejmladší jsme nejsilnější, jinak bychom v Rileyho domě nepřežili ani první týden. Mohla bych ho snadno předběhnout, ale zajímalo mě, kam má namířeno, a hlavně jsem ho nechtěla mít za zády.

Diego si nezastavil celé kilometry; dorazili jsme skoro až k průmyslovým dokům. Slyšela jsem, jak si pod nosem něco mumlá.

„Volové! Jako by Riley neměl důvody, proč nám ty instrukce dává. Tak například sebezáchova. Je to snad moc, chtít po nich, aby trochu mysleli?“

„Hej,“ zavolala jsem. „Budeme už lovit? Mám krk v jednom ohni.“

Diego dopadl na kraj široké tovární střechy a otočil se. O pár metrů jsem odskočila a zůstala ve střehu, ale on žádný agresivní pohyb ani nenaznačil.

„Jo,“ řekl. „Akorát jsem chtěl mezi sebou a těmi šílenci nabrat bezpečnou vzdálenost.“

Usmál se, najednou docela přátelsky, a já na něj zírala.

Diego nebyl jako ostatní. Byl tak nějak... klidný, to je správné slovo. Normální. Ne teď, ale předtím. Rudé oči měl temnější než já. Podle toho, co jsem slyšela, už toho musel hodně pamatovat.

Z ulice pod námi se ozývaly zvuky nočního života jedné z chudších čtvrtí Seattlu. Pár aut, hlasitá hudba s tvrdými basy, rychlé, nervózní kroky nějakých lidí, v dálce falešně zpíval nějaký pobuda.

„Ty jsi Bree, že?“ ptal se Diego. „Jedna z nováčků.“

To slovo se mi nelíbilo. Nováček. Ale na tom nezáleželo. „Jo, jsem Bree. Ale nepřišla jsem s poslední skupinou. Jsem stará už skoro tři měsíce.“

„Na to, že máš tři měsíce, jsi dobrá,“ řekl. „Málokdo z vás by odtamtud dokázal odejít.“ Vyslovil to jako pochvalu, jako by to na něj vážně učinilo dojem. „Nechtěla jsem se zaplétat s těmi Raoulovými cvoky.“

Přikývl. „Amen, sestro. Takoví jako oni přinášejí jen samé zlo.“

Divné. Diego byl divný. Mluvil jako člověk, které s někým vede běžnou, zdvořilou konverzaci. Žádné nepřátelství, žádná nedůvěra. Jako by ani nepomyslel na to, jak jednoduché nebo složité bude mě zrovna teď zabít. Prostě si se mnou povídal.

„Jak dlouho už jsi s Rileym?“ zeptala jsem se zvědavě.

„Asi tak jedenáct měsíců.“

„Páni! Takže jsi starší než Raoul.“

Diego převrátil oči v sloup a odplivl si přes okraj střechy. „Jo, pamatuju si, jak Riley toho šmejda přitáhl. Od té doby jde všechno od desíti k pěti.“

Chvíli jsem mlčela, napadlo mě, jestli každého mladšího, než je on sám, považuje za šmejda. Ne že by mi na tom záleželo. Nemuselo. Bylo mi jedno, co si kdo myslí. Jak řekl Riley, teď jsem byla bohyně. Silnější, rychlejší, lepší. Nikdo jiný se nepočítal.

Vtom Diego tichounce zapískal.

„Jdeme. Chce to jen trochu mozku a trpělivosti.“ Ukázal dolu na druhou stranu ulice.

Napůl skrytý na okraji fialověčerné uličky nadával nějaký chlápek ženě a fackovali ji, zatímco jiná žena tomu tiše přihlížela. Podle jejich oblečení jsem odhadla, že je to pasák a jeho dvě zaměstnankyně.

Přesně tohle nám Riley kladl na srdce. Lovte spodinu. Berte lidi, kteří nebudou nikomu chybět, lidi, kteří nemají namířeno domů, které nečeká rodina a jejichž zmizení nikdo nenahlásí.

Stejným způsobem vybírali i nás. Jídlo i bohové pocházejí všichni z jednoho smetiště.

Na rozdíl od ostatních jsem pořád dělala, co mi Riley nakázal. Ne porot, že bych ho měla ráda, ten pocit mě opustil už dávno. Ale copak dávalo smysl přitahovat pozornost ke skutečnosti, že si banda nových upírů nárokuje Seattle jako své loviště? K čemu by to bylo dobré?

Nevěřila jsem na upíry, dokud jsem se jedním nestala. A pokud na upíry nevěří ani zbytek světa, pak ostatní upíři umějí lovit chytře, jak nás to Riley učil. Určitě mají důvod, proč to dělají.

A jak řekl Diego, k chytrému lovu potřebuješ jen trochu mozku a trpělivosti.

Samozřejmě, všichni jsme udělali obrovskou chybu, a až si to Riley přečte v novinách, bude úpět a řvát na nás a rozmlátí pár věcí – například Raoulovy oblíbené konzole s videohrami. To rozzuří Raoula, ten si odvede někoho stranou a upálí ho. Což naštve Rileyho ještě víc a všechny prošacuje, aby nám zabavil sirky a zapalovače. Tohle se párkrát zopakuje a pak Riley přivede domů další bandu upírstvím nakažených malých šmejdů, aby nahradil ty, které ztratil. Bylo to nekonečný kru. Diego se nadechl nosem – pořádně a zhluboka – a já se dívala, jak se jeho tělo mění. Shrbil se a jednou rukou se přidržoval okraje střechy. Celá ta podivná přátelská atmosféra zmizela a on se stal lovcem. Poznala jsem to a přišlo mi to uklidňující, protože tomuhle jsem rozuměla.

Vypnula jsem mozek. Nadešel čas lovu. Zhluboka jsem se nadechla a nasála do sebe vůni krve lidí pod námi.

Nebyli to jediní lidé v okolí, ale byli nejblíž. Koho jdeš lovit, je první rozhodnutí, které musíš udělat, ještě než ucítíš svou oběť.

Už bylo pozdě něco měnit.

Diego seskočil z okraje střechy a zmizel mi z výhledu. Dopadl tak tiše, že si ho plačící prostitutka, druhá prostitutka ani vzteklý pasák vůbec nevšimli. Skrz zuby mi uniklo tiché zavrčení. Moje. Krev je moje. V hrdle mi vzplanul oheň a já už nedokázala myslet na nic jiného.

Vylétla jsem se střechy a nad silnicí se otočila, takže jsem dopadla těsně vedle plačící blondýny. Těsně za zády jsem cítila Diega, a tak jsem na něj varovně zavrčela popadla překvapenou dívku za vlasy. Mrštila jsem s ní proti zdi a popřela se o ni zády. Obranné postavení, jen tak pro jistotu.

Pak už se mi Diego a vše s ním spojené vykouřilo z hlavy, protože jsem cítila žár pod dívčinou kůží a těsně pod ní slyšela dunící puls.

Otevřela ústa, aby zaječela, ale mé zuby jí rozdrtily průdušnici dřív, než stačila vykřiknout. Bylo slyšet jen bublání vzduchu a krve v plicích a mé tlumené steny, které jsem nedokázala zadržet.

Krev byla horká a sladká. Hasila požár v mém hrdle, klidnila svíravý pocit a lehce dráždila můj prázdný žaludek. Sála jsem a polykala a jen matně si uvědomovala své okolí.

Podobné zvuky vycházely i od Diega – měl muže. Druhá šlapka ležela v bezvědomí na zemi. Žádný z nich nevydal ani hlásku. Diego byl dobrý.

Potíž s lidmi je tam že v sobě prostě nemají dost krve. Připadalo mi, že dívka vyschla už za pár vteřin. Zklamaně jsem zatřásla jejím ochablým tělem. V krku mě už zase pálila žízeň.

Odhodila jsem prázdné tělo na zem, přikrčila se u zdi a přemýšlela, jestli stihnu popadnout omdlenou holku a utéct dřív, než mě Diego chytí. Diego už s mužem skončil.

Díval se na mě s výrazem, který jsem mohla popsat jedině jako... soucitný. Ale taky jsem se mohla smrtelně mýlit. Nepamatovala jsem si, že by mi někdo někdy dal najevo soucit, takže jsem si nebyla úplně jistá, jak to vypadá.

„Vezmi si ji,“ vybídl mě a kývl na ochablou ženu.

„Myslíš to vážně?“

„Jo, mně tohle zatím stačí a dnes v noci máme čas ještě něco ulovit.“

Dávala jsem si pozor, jestli na mě nešije nějakou boudu, vrhla se kupředu a popadla dívku. Diego nepodnikl nic, aby mě zastavil. Odvrátil se a upřel zrak k černé obloze.

Zabořila jsem zuby do jejího krku a celou dobu z něj nespustila oči. Druhá dívka byla ještě lepší než ta první. Krev měla úplně čistou. Blondýna měla v krvi hořkou drogovou pachuť, ale sotva jsem si toho všimla – zvykla jsem si na ni. Já čistou krev získala jen výjimečně, protože jsem dodržovala pravidlo o společenské spodině. Zdálo se, že Diego ho dodržuje taky. Určitě ucítil, čeho se dobrovolně vzdal. Proč to udělal?

Vyprázdnila jsem druhé tělo a tlak v hrdle o něco povolil. Už jsem měla v oběhu dost krve. Příštích pár dnů mi snad nehrozilo, že shořím.

Diego pořád čekal a tichounce hvízdal mezi zuby. Když druhé tělo s bouchnutím dopadlo na zem, otočil se ke mně a usmál se.

„Um, díky,“ řekla jsem.

Přikývl. „Vypadala jsi, že to potřebuješ víc než já. Ještě si dobře pamatuju, jak to bylo na začátku těžké.“

„Bude to časem snazší?“

Pokrčil rameny. „Jistým způsobem. Co tahle hodit těla do průlivu?“ Navrhl.

Sehnula jsem, sebrala blondýnu a přehodila si ji přes rameno. Chtěla jsem vzít i tu druhou, ale Diego mě předběhl. Pasáka už měl na zádech.

„Já to zvládnu,“ řekl.

Následovala jsem ho nahoru na zeď lemující uličku a pak jsme se přehoupli přes nosníky nad dálnicí.

Světla z aut pod námi na nás nedosáhla. Přemýšlela jsem, jak jsou ti lidé pitomí, jak jsou zapomětliví a bezbranní, a byla jsem ráda, že mezi ně už nepatřím. Krytí tmou jsme dorazili do prázdného přístaviště, které se na noc zavíralo. Diego neváhal a na konci betonového mola i se svým objemným nákladem prostě skočil přes okraj a zmizel ve vodě. Sklouzla jsem za ním.

Plaval hladce a rychle jako žralok, stále hlouběji a dál do černého průlivu. Pak se náhle zastavil, když jsme na dně moře našli, co jsem hledali – ohromný balvan pokrytý slizem. Na jeho stěny se přicucly hvězdice a jiná mořská havěť. Museli jsme být víc než třicet metrů hluboko – pro oči člověka tu vládla neproniknutelná, smolná tma. Diego pustil svoje těla. Pomalu se kolébala v proudu, zatímco on strčil ruce do špinavého písku  těsně u balvanu. Asi za vteřinu našel vhodný úchop a vytrhl balvan z jeho základny. Pod jeho vahou se zabořil do tmavého mořského dna až po pás.

Vzhlédl a kývl na mě.

Připlavala jsem k němu a cestou sebrala jednou rukou jeho těla. Strčila jsem blondýnu do černé díry pod skalou a natlačila k ní i druhou šlapku s pasákem. Zlehka jsem do nich kopla, abych se ujistila, že jsou opravdu uvnitř, a pak jsem odplula stranou. Diego nechal balvan padnout a ten mírně zakolísal, aby se přizpůsobil novému, hrbolatému podloží. Diego se vyhrabal z bahna, vyplaval k vrcholu balvanu a zatlačil ho dolů, čímž rozemlel překážku na placku.

Odplaval pár metrů zpátky a prohlížel si své dílo. Perfektní, naznačil ústy. Tahle tři těla na hladinu nikdy nevyplavou. Riley se o nich v novinách jaktěživ nedočte.

Diego se zašklebil a zvedl paži.

Minutku mi trvalo, než jsem pochopila, že čeká na plácnutí. Váhavě jsem se přiblížila, klepla svou dlaní o jeho a rychle se hnala zpátky, abych mezi námi udržela jistou vzdálenost.

Diegova tvář nabyla zvláštního výrazu a on vystřelil k hladině jako kulka.

Zmatená jsem vyrazila za ním. Když jsem se vynořila na vzduch, Diego se dusil smíchy.

„Co je?“

Chvíli mi vůbec nemohl odpovědět a lapal po dechu, až konečně vyprsknul: „To bylo nejhorší plácnutí, co jsem kdy zažil.“

Podrážděně jsem zafuněla. „Jak jsme měla tušit, že mi prostě neurveš ruku nebo něco podobného.“

Diego si odfrknul. „To bych nikdy neudělal.“

„Každý druhý by to udělal,“ odsekla jsem.

„To je fakt,“ souhlasil a nejednou nevypadal vůbec pobaveně. „Jsi připravená na další lov?“

„Že se ptáš.“

Z vody jsme vylezli pod mostem a měli štěstí, protože jsem tam narazili na dva bezdomovce spící v prehistorických špinavých spacácích na společné matraci vyrobené ze starých novin. Ani jeden z nich se neprobudil. Jejich krev chutnala hořce po alkoholu, ale pořád lepší než nic. I je jsem pohřbili v průlivu, ale pod jiným balvanem.

„No, teď mám na pár týdnů pokoj,“ prohlásil Diego, když jsme znovu vylezli z vody a sušili se na konci jiného opuštěného mola.

Povzdychla jsem si. „Tohle je ta snadnější část, že? Mě to bude spalovat už za pár dní. A pak mě Riley nejspíš pošle ven s další tlupou Raoulových mutantů.“

„Můžu s tebou jít já, pokud chceš. Riley mě víceméně nechává, ať si dělám, co chci.“

Uvažovala jsem o jeho nabídce a na vteřinku mě zachvátilo podezření. Ale Diego se vážně nezdál být jako ostatní. Měla jsem z něj úplně jiný pocit – že si nemusím tak moc hlídat záda a neustále udržovat bezpečnou vzdálenost.

„To bych ráda,“ připustila jsem. Říkat takové věci je úplně mimo. Působí to bezbranné a tak... Ale Diego řekl jen „bezva“ a zazubil se. „Jak to, že ti Riley nechává popuštěné vodítko?“ zeptala jsem se, protože mě tenhle vztah zajímal. Čím víc času jsem s Diegem trávila, tím méně jsem si ho dovedla přestavit coby Rileyho kamaráda. Diego byl tak... přátelský. Rileyho pravý opak. Ale možná, že se protiklady přece jen přitahují.

„Riley ví, že mi může věřit, že po sobě vždycky uklidím. Když jsem u toho, nebude ti vadit, když ještě rychle něco zařídím?“

Tenhle zvláštní kluk mě začínal bavit. Zajímal mě. Chtěla jsem vidět, co udělá.

„Jasně že ne,“ řekla jsem.

Odrazil se od betonového břehu a vyrazil po silnici, která vedla po nábřeží. Šla jsem těsně za ním. Zachytila jsem pach několika lidí, ale byla velká tma a my byli moc rychlí na to, aby si nás všimli.

Diego znovu zvolil cestu po střechách. Po pár skocích jsem zaregistrovala svůj i jeho pach. Vracel se po vlastních stopách tam, odkud jsme přišli.

Ocitli jsme se v první uličce, kde Kevin a ten druhý magor blbli s autem.

„Neuvěřitelné,“ zavrčel Diego.

Jak se zdálo, Kevin a spol. právě odešli. Druhá dvě auta ležela na hromadě na tom prvním a počet mrtvých doplnila hrstka kolemjdoucích. Policajti ještě nedorazili – jednoduše proto, že nezbyl naživu nikdo, kdo by to nahlásil.

„Pomůžeš mi s tím?“ zeptal se Diego.

„Klidně.“

Seskočila jsem dolů a Diego rychle hodil auta do jiného aranžmá, takže teď to vypadalo víc jako bouračka, než že si je vzalo do parády navztekané obří děcko. Popadla jsem dvě vyschlá, neživá těla a vklínila je po zdánlivé místo srážky.

„Ošklivá nehoda,“ prohodila jsem.

Diego se zašklebil. Z plastového sáčku vytáhl zapalovač a jal se pálit šaty obětí. Vzala jsem svůj vlastní – Riley nám je vracel, když jsme šli lovit; a Kevin ho měl použít – a pustila se do pálení čalouněných sedaček. Vysušená a hořlavým jedem nasáklá těla rychle vzplanula.

„Ustup,“ varoval mě Diego a já si všimla, že odkopl víko a otevřel benzínovou nádrž prvního auta. Skočila jsem na nejbližší zeď a usadila se na prvním podlaží, abych se mohla dívat. Diego o několik kroků ustoupil a škrtnul zápalkou. Zamířil a trefil se přesně do malého otvoru. Ještě v té samé vteřině vyskočil za mnou.

Výbuch otřásl celou ulicí. Světlo zalilo okolí.

„Dobrá práce,“ řekla jsem.

„Díky za pomoc. Vrátíme se k Rileymu?“

Zamračila jsem se. Rileyho dům bylo to poslední místo, kde bych chtěla trávit zbytek noci. Nechtěla jsem se dívat na Raoulovu přihlouplou tvář nebo poslouchat neustálý vřískot a rvačky. Nemám náladu skřípat zuby a schovávat se za Zrůdou Fredem, aby mě ostatní nechali na pokoji. Navíc mi došli knížky. „Máme ještě čas,“ řekl Diego, když mu došlo, co znamená můj výraz tváře. „Nemusíme se vracet hned teď.“

„Mohla bych si sehnat něco na čtení.“

„A já novou muziku,“ zašklebil se. „Jde se nakupovat.“

Rychle jsem se vydali přes město – nejdřív zase po střechám a pak tam, kde byly budovy dál od sebe , jsme přebíhali po temných ulicích – až do přátelštější čtvrti v sousedství. Najít obchodní centrum s velkým knihkupectvím netrvalo dlouho. Ulomila jsem zámek na světlíku ve střeše a pustila nás dovnitř.

Centrum bylo prázdné a alarmy byly jen na oknech a na dveřích. Šla jsem rovnou k písmenu H, zatímco Diego zamířil dozadu do oddělení s hudebními nosiči. Před pár dny jsem dočetla Haleovou. Z police jsem si vzala další tucet knížek v řadě; doufala jsem, že mi to pár dní vydrží.

Rozhlédla jsem se po Diegovi a našla ho sedět v kavárně u stolečku, jak si čte zadní přebal svého nového cédéčka. Zaváhala jsem, ale pak jsem se k němu připojila.

Zvláštní pocit, tohle celé mi připadalo povědomé, a zároveň mě to nepříjemně znepokojovalo. Takhle jsem dřív sedávala – u stolu naproti někomu. Nenuceně jsem si s tím člověkem povídala a uvažovala nad jinými věcmi, něž je život nebo smrt nebo žízeň po krvi. Ale to bylo v jiném, polozapomenutém životě.

Naposled jsem takhle seděla u stolu s Rileym. Tu noc bylo z mnoha důvodů těžké si pamatovat.

„Jak to, že jsem tě v domě nikdy neviděl?“ ozval se náhle Diego. „Kde se schováváš?“ Zasmála jsem se i zašklebila zároveň. „Většinou jsem tam, kde se potlouká Zrůda Fred, držím se mu za zády.“

Nakrčil nos. „Vážně? Jak to vydržíš?“

„Zvykla jsem si. Být za ním není ani zdaleka tak zlé jako být před ním. Každopádně je to nejlepší skrýš jakou jsem našla. K Fredovi se nikdo ani nepřiblíží. Diego přikývl, ale stále se tvářil poněkud znechuceně.

„To je pravda. Je to způsob jak přežít.“

Pokrčila jsem rameny.

„Věděla jsi, že Fred je jeden z Rileyho oblíbenců?“ zeptal se.

„Opravdu? Jak to?“ Zrůdu Freda nikdo nemohl vystát. Já jediná se o to pokoušela a dělala jsem to výhradně v zájmu sebezáchovy.

Diego se ke mně spiklenecky naklonil. Už jsem si na jeho divné návyky zvykla, takže jsem ani neucukla.

„Slyšel jsem ho telefonovat s ní.“

Otřásla jsem se.

„Já vím,“ pravil chápavě. Samozřejmě, bylo by divné kdybychom spolu nesympatizovali, když přišla řeč na ni. „Bylo to před pár měsíci. Každopádně, Riley mluvil o Fredovi a byl z něho celý na větvi. Z toho, co říkali, jsem pochopil, že někteří upíři umějí různé věci. Chci říct, jiné, než umějí běžní upíři. A to je dobře – protože ona hledá upíry se schopnostmi. Protáhl se a já slyšela, jak si to hláskuje v hlavě.

„Jakými schopnostmi?“

„Všelijakými. Čtení mysli, stopování, dokonce předvídání budoucnosti.“

„Prober se.“

„nedělám si legraci. Myslím, že Fred umí nějakým způsobem schválně odpuzovat lidi. Ale je to jen v našich hlavách. Nás od něj odpuzuje už pomyšlení, že bychom se k němu měli přiblížit.“

Svraštila jsem obočí. „K čemu je to dobré?“

„Přežívá, ne? A ty díky tomu přežíváš taky.“

Pokývala jsem hlavou. „Asi jo. Mluvili ještě o někom jiném?“ snažila jsem se vzpomenout si na další divné věci, které jsem cítila nebo viděla, ale Fred byl jediný svého druhu. Ti šašci, co si dole na ulici hráli na superhrdiny, nepředváděli nic, co by nedokázal každý z nás.

„Mluvili o Raoulovi,“ řekl Diego a zkřivil koutek úst. „A jakou schopnost má tedy Raoul? Superdebilitu?“ Diego pobaveně zasykl. „To každopádně. Ale Riley si myslí, že v sobě má jakousi přitažlivost – lidi za ním jdou, následujou ho.“

„Leda ti, co mají mentální problém.“

„Jasně, o tom se Riley taky zmiňoval. Raoul evidentně nemá žádný vliv na...,“ nasadil úlisný tón Rileyho hlasu, „... ty krotké.“

„Krotké?“

„Odvodil jsem si, že tím myslel lidi jako my dva, co občas dovedou zapojit mozek.“

Slovo krotké se mi nelíbilo. Když se to řeklo takhle, nepůsobilo to vůbec lichotivě. Diegova verze zněla mnohem líp.

„Třeba existuje důvod, proč Riley potřebuje dostat Raoula do pozice vůdce – myslím, že se něco chystá.“ Po páteři mi přeběhlo křečovité zachvění a já se narovnala. „Co jako?“

„Přemýšlela jsi někdy, proč nás Riley pořád nutí, abychom byli nenápadní?“

S odpovědí jsem asi půl vteřinky váhala. Tohle nebyla otázka, jakou bych čekala od Rileyho pravé ruky. Skoro jako by se vyptával, co nám Riley říká. Pokud mě ovšem Diego nevyslýchal coby Rileyho špeh. Aby zjistil, co si o něm jeho „děti“ myslí. Ale tohle se mi nezdálo. Diegovy tmavě červené oči byly široce otevřené a důvěřivé. A navíc, proč by to Rileyho zajímalo? Možná, že všechno, co o Diegovi vykládali ostatní, ani není pravda. Prostě drby.

Odpověděla jsem mu po pravdě. „Jo, vlastně jsem nad tím přemýšlela.“

„Nejsme jediní upíři na světě,“ prohlásil slavnostně Diego.

„Já vím. Riley občas něco prohodí. Ale nemůže jich být hodně, chci říct, to bychom si jich už všimli, ne?

Diego přikývl. „To samé si myslím i já. Jenže právě proto mi přijde docela divné, že ona vyrábí pořád další a další, co ty na to?

Zamračila jsem se. „Hm. No, ne že by nás měl Riley rád nebo tak...“ Zarazila jsem se a čekala, jestli mi hodlá odporovat. Ale on mlčel. Jen čekal, lehle souhlasně přikývl a já pokračovala. „A ona  se nám ani nepředstavila. Máš pravdu. Z tohohle úhlu jsem se na to nedívala. No, vlastně jsem o tom vůbec neuvažovala. Ale co od nás tedy chtějí?“

Diego nadzvedl obočí. „Chceš si poslechnout, co si myslím já?“

Obezřetně jsem přikývla, ale má úzkost tentokrát s jeho osobou neměla nic společného.

„Jak už jsem řekl, něco se chystá. Myslím, že ona potřebuje ochranu, a proto dala Rileymu úkolu připravit přední linii.“

Zvažovala jsem to a po páteři mi opět přeběhlo mrazení.

„Proč by to před námi tajili? Neměli bychom být ostražití, na hlídce, nebo tak něco?“

„Dávalo by to smysl,“ souhlasil.

V tichosti jsem na sebe zírali několik dlouhatánských vteřin. Neměla jsem k tomu co víc říct a on zjevně taky ne.

Konečně jsem se ušklíbla a řekla: „Jedno mi stejně nejde do hlavy – ta část, ve které je Raoul k něčemu dobrý.“

Diego se rozesmál. „O tomhle se s tebou budu sotva hádat.“ Vyhlédl z okna do tmy před úsvitem. „Čas vypršel. Měli bychom hejbnout kostrou, jinak z nás budou snažené křupky.“

„Popel popelu, prach prachu,“ zanotovala jsem si pod nosem, zvedla se na nohy a sebrala svůj sloupeček knih.

Diego se zachechtal.

Cestou zpátky jsme si udělali ještě jednou rychlou zastávku – vlámali jsem si do vedlejšího prázdného obchodu pro uzavíratelné plastikové sáčky a dva batohy. Všechny své knihy jsme zabalila do dvou vrstev. Navlhlé stránky mi lezly na nervy.

Pak jsme – většinou po střechách – spěchali zpátky k vodě. Obloha na východě pomalu šedivěla. Do průlivu jsme vklouzli na přívoze přímo pod nosy dvou nočních – měli štěstí, že jsem už měla dost a že nebyli dost blízko, abych se přestala ovládat – a pak jsme plavali o závod temnou vodou přímo k Rileyho domu.

Nejdřív jsem vůbec netušila, že závodíme. Prostě jsem plavala co nejrychleji, protože obloha rychle bledla. S touhle denní dobou jsem obyčejně nežertovala. Upřímně řečeno, stala se ze mě pořádná upíří šprtka. Řídila jsem se úplně všemi pravidly, neděla problémy, potloukala se s nejméně oblíbenými členy skupiny a domů jsem se vždycky vracela včas. Jenže pak Diego opravdu zrychlil, předehnal mě o několik délek, otočil se s úsměvem, jako by chtěl říct, copak, už nemůžeš?, a vystřelil kupředu.

No, tohle ti neberu. Nevzpomínám si, jestli jsem dříve bývala soutěživý typ – všechno mi připadalo hrozně vzdálené a nedůležité -, ale možná ano, protože jsem na tu výzvu okamžitě zareagovala. Diego plaval dobře, ale já byla mnohem silnější, zvlášť krátce po tom, co jsem se napila.

Měj se, naznačila jsem, když jsem ho míjela, ale nebyla jsem si jistá, jestli to viděl.

Ztratila jsem ho v černé vodě daleko za sebou, ale nemrhala jsem časem, abych se ohlížela a přesvědčovala se, o kolik vedu.

Hnala jsem se průlivem, dokud jsem nenarazila do břehu ostrova, na kterém stál náš nejnovější domov. Poslední z nich byla veliká chatrč uprostřed zasněžené pustiny na úpatí nějakých hor v Cascade.

Tenhle dům, stejně jako ten předchozí, byl těžko přístupný, měl rozlehlé sklepení a nedávno zesnulé majitele.

Vylétla jsem po malé kamenité pláži, zabořila prsty do pískovcového srázu a šplhala nahoru. Slyšela jsem Diega, jak leze z vody, zrovna když jsem se chytila kmene převislé sosny a přelezla přes okraj útesu.

Jakmile jsem ladně přistála na špičkách prstů, mou pozornost okamžitě upoutaly dvě věci. První: už se doopravdy rozednilo. Druhá: dům byl pryč.

Tedy, ne tak docela pryč. Některé jeho části tu pořád stály, ale obyvatelný prostor domu zmizel. Střecha se změnila v rozedranou, polámanou dřevěnou krajku, dočerna spálenou a prohýbající se níž, než bývaly vchodové dveře.

Slunce rychle vycházelo. Černé sosny začínaly zelenat. Brzy se z temnoty vyloupnout jejich bledé vrcholy a to pak budu mrtvá.

Nebo doopravdy mrtvá, či tak nějak. Tenhle druhý, žíznivý život superhrdinky skončí v náhlém záblesku plamenů. A dovedla jsem i živě představit, že uhořet bolí, pekelně bolí.

Nebylo to poprvé, co jsem viděla náš dům zničený – po všech těch rvačkách a požárech ve sklepeních demolice většinou zabrala jen pár týdnů -, ale dnes se to stalo poprvé, co jsem na scénu absolutní zkázy dorazila společně s prvními mdlými paprsky sluneční hrozby. Leknutím jsem zalapala po dechnu, když vedle mě přistál Diego.

„Co takhle zahrabat se pod střechu?“ zašeptala jsem.

„Bude to stačit, nebo...?“

„Nehysterči, Bree,“ odpověděl Diego. Na můj vkus až příliš klidně. „Znám jednu skrýš. No tak.“

Velmi elegantním saltem vzad se vrhl dolů ze srázu.

Neřekla bych, že voda skýtá dostatečnou ochranu před sluncem. Ale třeba neuhoříme, pokud budeme ponoření pod hladinou. Stejně mi to připadalo jako dost chabý plán.

Ale než se zahrabávat pod spálené trosky zříceného domu, to jsem raději skočila šipku za Diegem. Nedokázala jsem si to zdůvodnit, a to bylo zvláštní. Obvykle jsem dělala to, co vždycky – dodržovala jsem zaběhnutý denní režim a dělala, co mělo smysl.

Ve vodě jsem dostihla Diega. Znovu závodil, ale tentokrát k tomu měl důvod. Východ slunce. Prosmýkl se kolem podmořské skály malého strova a zamířil hlouběji.

Překvapilo mě, že nenarazil do kamenitého dna průlivu, a ještě více mě překvapilo, když jsem od místa, které jsem pokládala za hromadu balvanů, ucítila přitékat teplejší proud.

Od Diega bylo chytré, že si našel takové místo. Samozřejmě, dřepět celý den v podmořské sluji nebyla žádná velká zábava – nemůžete dýchat a to vám po několika hodinách začne lézt pěkně na nervy -, ale je to lepší než vybuchnout v oblaku popela. Měla jsem uvažovat stejně jako Diego. Přemýšlet i nad jinými věcmi, než je krev a podobně. Měla jsem být taky připravená na nečekané události.

Diego pokračoval úzkou trhlinou ve skále. Vládla tam inkoustově černá tma. Bezpečno. Nedalo se tu plavat – prostor byl moc úzký -, takže jsem se škrábala vpřed stejně jako Diego a prodírala se klikatou štěrbinou. Čekala jsem, že se už brzy zastaví, ale on pokračoval. Najednou jsem si uvědomila, že plaveme nahoru. Pak jsem uslyšela, jak se vynořuje nad hladinu.

Vynořila jsem se asi vteřinu po něm.

Jeskyně byla vlastně jen malá díra, doupě široké jako volkswagen brouk a ani ne tak vysoké. Vedla odtamtud nizounká chodbička a já z toho směru cítila slanou příchuť čerstvého vzduchu. Viděla jsem obrys Diegových prstů, které zas a znovu přejížděly po povrchu vápencových zdí.

„Pěkné místo,“ řekla jsem.

Diego se usmál. „Lepší než za zády Zrůdného Freda, ne?“

„To bez debat. Jo, a díky.“

„Nemáš zač.“

V temnotě jsme na sebe zírali asi minutu. Diegova tvář byla přívětivá a klidná. S kýmkoli jiným, Kevinem, Kristie nebo někým z ostatních, by to tu bylo strašné – úzký prostor, vynucená tělesná blízkost. Celou mě obklopovala jeho vůně. Mohlo to znamenat rychlou a bolestivou smrt jako blesk z čistého nebe. Jenže Diego byl klidný. Jako nikdo jiný.

„Jak jsi stará?“ zeptal se náhle.

„Tři měsíce. Už jsem ti to říkala.“

„Takhle jsem to nemyslel. No, jak jsi byla stará? Asi jsem se měl zeptat spíš takhle.“

Odtáhla jsem se a s nechutí si uvědomila, že mluví o lidských záležitostech. Nikdo o nich nemluvil. Nikdo na ně nechtěl ani pomyslet. Ale zároveň bych nerada ukončila rozhovor. Prostě vést s někým normální rozhovor pro mě teď přestavovalo něco nového a zvláštního. Zaváhala jsem a on se zvědavým výrazem vyčkával.

„Bylo mi... no... asi patnáct. Skoro šestnáct. Nepamatuju si to... možná už jsem měla po narozeninách?“ snažila jsem se na to vzpomenout, ale kvůli posledním pár hladovým týdnům se všechny vzpomínky ztrácely v mlze a mě podivným způsobem rozbolela hlava, když jsem je zkusila očistit. Potřásla jsem hlavou a nechala to plavat.

„A co ty?“

„Bylo mi čerstvých osmnáct,“ řekl Diego. „Stačilo tak málo.“

„Málo k čemu?“

„Uniknout,“ řekl, ale dál to nerozváděl. Asi minutku mezi námi panovalo trapné ticho a potom změnil téma.

„Vedla sis moc dobře, když ses sem dostala,“ pravil a pohledem klouzal po mých překřížených pažích a složených nohách. „Přežila jsi – vyhnula ses špatnému druhu pozornosti a zůstala jsi nedotčená.“

Pokrčila jsem rameny a pak jsem si z levého ramene stáhla rukáv trička, aby viděl tenkou, zvrásněnou linku kolem mé paže.

„Jednou mi ji utrhli,“ přiznala jsem. „Sebrala jsem jim ji těsně předtím, než ji Jen stihla spálit. Riley mi ukázal, jak ji připojit zpátky.“

Diego se pousmál a dotkl se prstem pravého kolena. Tmavé džíny nejspíš také skrývaly jizvu. „To se stane každému.“

„Jau,“ řekla jsem.

Přikývl. „Rozhodně. Ale jak už jsem řekl, ty jsi docela příjemná upírka.“

„Čekáš, že teď řeknu díky?“

„Akorát jsem nahlas přemýšlela a snažil si urovnat v hlavě pár věcí.“

„Jakých?“

Lehce se zamračil. „O co tu doopravdy kráčí. Po čem Riley jde. Proč k ní přivádí další a další děti. Proč nedělá rozdíly mezi těmi, jako jsi ty, a idioty typu Kevina.“

Znělo to, jako by Rileyho neznal o nic líp než já.

„Cos myslel těmi lidmi jako já?“ zeptala jsem se.

„Riley by měl hledat lidi, jako jsi ty, chytré, ne jen ty přiblblé gangstery, které k nám tahá Raoul. Vsadím se, že jako člověk jsi nebývala žádná feťačka.“

Při posledním slově jsem se neklidně zavrtěla. Diego čekal na odpověď, jako by neřekl nic divného. Zhluboka jsem se nadechla a vzpomínala.

„Měla jsem k tomu našlápnuto,“ přiznala jsem pod tíhou jeho trpělivého pohledu. „Ještě ne, ale stačilo by pár týdnů...“ Pokrčila jsem rameny. „Víš, moc si toho nepamatuju, ale mívala jsem dojem, že na tomhle světě není nic mocnějšího než prostý, prastarý hlad. A teď se ukázala, že žízeň je mnohem horší.“

Zasmál se. „Mně to povídej, sestro.“

„A co ty? Tys nebyl problémový puberťák na útěku jako my ostatní?“

„Ó, no jasně, že jsem byl problémový.“ Zarazil se. No, když může on klást nemístné otázky, proč bych nemohla i já. Nespouštěla jsem z něj zrak.

Povzdychl si. Vůně jeho dechu mi byla příjemná. Všichni voněli sladce, ale Diego navíc nějak zvláštně – nějakým kořením, snad skořicí nebo hřebíčkem.

„Já se od toho svinstva snažil držet dál. Tvrdě jsem dřel a studoval. Chtěl jsem se dostat z ghetta, víš. Jít na univerzitu. Vypracovat se. Ale byl tam jeden kluk – moc se nelišil od Raoula. Přidej se, nebo chcípni, to bylo jeho heslo. Já se od jeho bandy držel stranou, byl jsem opatrný. Abych to přežil.“ Odmlčel se a zavřel oči.

Já se svým nátlakem neskončila. „A?“

„Můj mladší brácha tak opatrný nebyl.“

Chystala jsem se položit otázku, jestli se brácha připojil, nebo umřel, ale jeho výraz ji učinil zbytečnou. Odvrátila jsem se, nejistá, co na to říct. Jeho ztrátě jsem moc nerozuměla, ale působila mu bolest, kterou zatím nepřekonal. Já za sebou nenechala nic, co by mi chybělo. V tom byl ten rozdíl? Proto lpěl na vzpomínkách, který jsme se my ostatní bránili?

Pořád jsem nechápala, jak do toho zapadá Riley. Riley a ten cheeseburger bolesti. Chtěla jsem slyšet i tuhle část příběhu, ale bylo mi hloupé na něj naléhat.

Naštěstí pro mou zvědavost, Diego asi za minutu pokračoval sám od sebe.

„Trochu mi přeskočilo. Ukradl jsem kámošovi pistoli a vydal se na lov.“ Temně se zachechtal. „Nebyla to žádná sláva. Ale kluka, co sejmul bráchu, jsem stačil oddělat, než mě ostatní dostali. Zbytek bandy mě zahnal do kouta. A pak najednou tam stál Riley, přesně mezi nimi a mnou. Pamatuju si, že mi prolétlo hlavou, že je to ten nejbledší chlap, jakého jsem kdy viděl. Ostatní na něj stříleli, ale on se na ně ani nepodíval. Jako by ty kulky byly mouchy. Chceš vědět, co mi řekl? Řekl mi: „Chceš nový život, kluku?“

„Haha!“ zasmála jsem se. „To je mnohem lepší než u mě. Mně řekl jenom: „Nedáš si cheeseburgera holka?“

Pořád si pamatuju, jak té noc Riley vypadal, i když jeho obraz byl celý rozmazaný, protože jsem měla oči plné slz. Byl to nekrásnější kluk, jakého jsem kdy viděla, vysoký, plavovlasý a ve všech směrech dokonalý. Nesundal si sluneční brýle, ale já věděla, že za nimi skrývá nádherné oči. A mluvil tak jemně, tak přívětivě. Došlo mi, že dobře vím, co ode mě bude výměnou za jídlo požadovat, a byla bych mu to dala. Ne proto, že byl na pohled hezký, ale protože jsem už dva týdny nejedla nic jiného než odpadky. Jenže nakonec se ukázalo, že chce úplně něco jiného.

Diego se při zmínce o cheeseburgeru zasmál. „Musela jsi mít náramný hlad.“

„To si sakra piš.“

„Proč?“

„Protože jsem byla pitomá a utekla dřív, než jsem si pořídila řidičák. Bez něho jsem nemohla sehnat práci a zlodějka jsem byla mizerná.“

„Před čím jsi utíkala?“

Zaváhala jsem. Vzpomínky se o něco projasnily, když jsem se na ně soustředila, ale nebyla jsem jistá, jestli právě tohle chci.

„Ale, no tak,“ škemral. „Já ti svůj příběh taky řekl.“

„Jo, řekl. No dobře. Utíkala jsem před tátou. V jednom kuse mě mlátil. Myslím, že to samé dělával i mámě, než od nás odešla. Byla jsem tehdy ještě malá, moc jsem to nechápala. Zhoršovalo se to. Došlo mi, že nebude dlouho trvat a zabije mě. Řekl mi, že jestli od něj uteču, chcípnu hlady. V tom měl pravdu – jediná věc, ve které měl kdy pravdu. Moc nad tím nepřemýšlím.“

Diego souhlasně přikývl. „Takové věci si ti vybavují jen těžko, co? Všechno je neurčité a tmavé.“

„Jako by ses chtěl dívat skrz bahno v očích.“

„Dobré přirovnání,“ pochválil mě. Zašilhal na mě, zamžoural a protřel si oči. Oba jsme vybuchli smíchy. Zvláštní.

„Myslím, že od té doby, co jsem potkal Rileyho, jsem se ještě s nikým nesmál,“ řekl, jako by mi četl myšlenky. „Je to fajn. Ty jsi fajn. Ne jako ti ostatní. Zkoušela ses s nimi někdy bavit?“

„Ne, nezkoušela.“

„O nic jsi nepřišla. A to chci právě říct. Copak by se Rileyho životní úroveň taky nezvýšila, kdyby se obklopil rozumnými upíry? Pokud ji máme chránit, nebylo by lepší hledat ty chytré?“

„Takže Riley nepotřebuje mozky,“ navázala jsem. „Potřebuje množství.“

Diego našpulil rty a zvažoval to. „Jako šachy. Nevyrábí si koně a střelce.“

„Jsme jen pěšáci,“ uvědomila jsem si.

Dlouhou chvíli jsme jeden na druhého zírali.

„Na to nechci ani pomyslet,“ řekl Diego.

„Co s tím uděláme?“ zeptala jsem se a automaticky použila množné číslo. Jako kdybychom v tom byli spolu.

Chviličku nad otázkou uvažoval, celý neklidný, a já toho množného čísla ihned zalitovala. Ale potom řekl: „Co můžeme dělat, když ani nevíme, co se přesně děje?“

Množné číslo mu zjevně vůbec nevadilo a to ve mně vyvolalo dobrý pocit, který jsem nikdy dřív nezažila. „Řekla bych, že když bude mít oči otevřené a budeme dávat dobrý pozor, mohli bychom to zjistit.“

Přikývl. „Potřebujeme si promyslet všechno, co nám Riley napovídal, a všechno, co udělal.“ Zadumaně se odmlčel. Víš, jednou jsem to chtěl s Rileym prodiskutovat, ale jeho to absolutně nezajímalo. Řekl mi, ať se soustředím na důležitější věci – třeba žízeň. Což bylo samozřejmě jediné, co mě tehdy zajímalo. Poslal mě ven na lov a já se přestal starat...“

Pozorovala jsem ho, jak o Rileym přemýšlí, oči rozostřené, jako by z paměti doloval vzpomínky, a uvažovala jsem. Diego je můj první přítel v tomto životě, ale já jeho ne.

Najednou obrátil pozornost zpátky ke mně. „Takže, co všechno jsme se od Rileyho naučili?“

Soustředila jsem se a nechala si hlavou proběhnout uplynulé tři měsíce. „Vlastně nám nic moc neřekl, jak víš. Jen základní věci o upírech.“

„Musíme poslouchat pozorněji.“

Tiše jsme seděli a hloubali nad tím. Já myslela hlavně na to, kolik toho nevím. A proč mě to dřív vůbec nezajímalo? Rozhovor s Diegem mi pročistil hlavu. Poprvé za tři měsíce jsem v ní měla něco jiného než jen myšlenky na krev.

Ticho trvalo dlouho. Černá díra, ze které do jeskyně vanul čerstvý vzduch, už nebyla vůbec černá. Byla tmavě šedá a každou vteřinou se nezadržitelně prosvětlovala. Diego si všiml, jak se tam nervózně dívám. „Neboj se,“ řekl. „Za slunečných dnů se tam trochu tlumeného světla dostane. Nebolí to.“ Zachvěl se. Přisunula jsem se blíž k díře v podlaze, odkud s přílivem mizela voda.

„Vážně, Bree. Už jsem tu dole přes den byl. Pověděl jsem o té jeskyni Rileymu – a že je většinou zatopená vodou, a on mi řekl, že je to fajn, když si chceš odpočinout od toho blázince nahoře. A navíc, vypadám snad spálený?“

Zaváhala jsem, napadlo mě, jak se jeho vztah s Rileym liší od toho mého. Nadzvedl obočí a čekal na odpověď.

„Ne,“ přiznala jsem nakonec. „Ale stejně...“

„Podívej,“ řekl netrpělivě. Hbitě se připlazil k tunelu a vrazil do něj ruku až po rameno. „Nic.“

Přikývla jsem.

„Uvolnil se. Chceš se podívat, jak vysoko vylezu?“

Když to říkal, strčil do díry hlavu a začal šplhat.

„Nedělej to, Diego.“ Zmizel mi z dohledu. „Už se nebojím, přísahám.“

Smál se – znělo to, jako by byl v tunelu už pěkných pár metrů daleko. Chtěla jsem jít za ním, chytit ho za nohu a strhnout zpátky, ale byla jsem ochromená strachy. Riskovat život pro záchranu někoho, koho vůbec neznám, by byla pěkná hloupost. Ale já nikdy neměla žádného blízkého přítele. Už teď, po jedné noci, by pro mě bylo těžké, kdybych si neměla s kým promluvit.

„No estoy quemando,“ zavolal dolů provokativním tónem. „Počkat... to je..? Aúú!“

„Diego?“

Přeskočila jsem jeskyni a strčila hlavu do tunelu. Visel tam, tvář jen pár centimetrů od mojí.

„Baf!“

Ucouvla jsem z jeho blízkosti – prostě reflex, starý zvyk. „Hrozně vtipné,“ pravila jsem suše a odsunula se, když vklouzl zpátky do jeskyně.

„Potřebuješ se uvolnit, holka. Mám to pozjišťované, jasné? Nepřímý sluneční svit nebolí.“

„Chceš mi říct, že bych mohla stát pod pěkným stinným stromem a být v pohodě?“

Na chviličku zaváhal, jako by se rozmýšlel, jestli mi má něco prozradit, nebo ne, a pak zašeptal: „Jednou jsem to udělal.“

Hleděla jsem na něj a čekala na široký úsměv. Protože tohle byl vtip.

Jenže úsměv nepřicházel.

„Riley říkal...“ začala jsem a pak se mi hlas vytratil.

„Jo, já vím, co Riley říkal,“ přikývl. „Možná ani Riley neví tolik, kolik říká, že ví.“

„Ale Shelly a Steve. Doug a Adam. To děcko se zrzavými vlasy. Ti všichni. Zmizeli, protože se nestačili vrátit včas. Riley viděl jejich prach.“

Diego nešťastně svraštil obočí.

„Každý ví, že starosvětští upíři museli trávit celé dny v rakvích,“ začala jsem. „Aby se vyhnuli slunci. To je základní znalost, Diego.“

„Máš pravdu. Tak to stojí ve všech těch strašidelných příbězích.“

„A co z toho Riley má, že nás na celý den zamyká do temného sklepení, jedné velké hromadné rakve? Akorát to tam demolujeme, musíme řešit naše rvačky a neustálý zmatek. Nechceš mi snad říct, že ho to baví.“

Něco z toho, co jsem řekla, ho překvapilo. Vteřinku seděl s otevřenými ústy. Pak je zavřel.

„Co je,“

„Základní znalost,“ opakoval. „Co dělají upíři celé dny v rakvích?“

„Ehm... no, asi by měli spát, ne? Ale myslím, že tam jen znuděně leží, protože my nespíme... Dobře, tahle část je vadná.“

„Ano. Oni v příbězích nejenže spí, oni jsou v absolutním kómatu. Nemůžou se probudit. A pak tam přijdou lidi a bez problémů je probodnou kolíky. Tím se dostáváme k další věci – kolíky. Vážně si myslíš, že by tě někdo dokázal probodnout kusem dřeva?“

Otřásla jsem se. „Nikdy jsem nad tím nepřemýšlela. Asi to není obyčejný kus dřeva. Možná, že naostřené dřevo má něco... Já nevím. Magické vlastnosti nebo tak.“

Diego zasykl. „Prosím tě.“

„No, já nevím. Ale já osobně bych nečekal, až se proti mě vrhne člověk s násadou od smetáku.“ Diego, stále se znechuceným výrazem, jako by magie byla děsný hnus, když jste upír, se zvedl na kolena a začal drásat vápencový strop nad hlavou. Drobné úlomky kamene mu padaly do vlasů, ale nevšímal si jich.

„Co to děláš?“

„Experimentuju.“

Hrabal oběma rukama, až se postavil rovně a pokračoval dál.

„Diego, až se dostaneš na povrch, vybuchneš. Přestaň s tím.“

„Já se ale nesnažím... aha, tady to máme.“

Ozvalo se hlasité puknutí, pak ještě jedno, ale světlo nikde. Sklonil se zpátky dolů, takže jsem viděla jeho tvář, a v ruce svíral kus stromového kořene, bílého, mrtvého a uschlého pod nánosy špíny. Na jednom konci, kde ho zlomil, byl ostrý, hrubý hrot. Hodil mi ho.

„Probodni mě.“

Hodila jsem mu ho zpátky. „Trhni si.“

„Vážně. Víš, že mi nemůžeš ublížit.“ Znovu mi dřevo přihrál a já, místo abych ho chytila, jsem ho odrazila. Zachytil ho ve vzduchu a zaúpěl. „Ty jsi tak... pověrčivá!“

„Jsem upírka. Pokud tohle samo o sobě není dostatečný důkaz, že pověrčiví lidi mají pravdu, pak nevím, co ještě.“

„Dobře, udělám to sám.“

Natáhl paže a dramaticky proti sobě větev namířil, jako by to byl meč a on se hodlal probodnout.

„Proboha,“ zneklidněla jsem. „Tohle je pitomost.“

„To ti chci právě ukázat. Nic se nestane.“

Silou, který by přerazila žulovou desku, si rozdrtil dřevo o hruď v místě, kdy mu kdysi bilo srdce. Mě ochromila panika, dokud se Diego nerozesmál.

„Měla by ses vidět, Bree.“

Nechal si dřevěné třísky proklouznout skrz prsty; žalostně se sypaly na podlahu. Diego si oprášil tričko. Už tak ho měl zaneřáděné z plavání, plazení a hrabání. Oba budeme muset ukrást víc oblečení, až se příště dostaneme ven.

„Možná to funguje jinak, když to udělá člověk.“

„Protože sis připadala magická, když jsi byla člověk?“

„Já nevím, Diego,“ odsekla jsem podrážděně. „Já si ty historky nevymyslela.“

Pokývl hlavou a už zase vypadal vážně. „A co když právě takové historky jsou? Vymyšlené?“

Povzdychla jsem si. „Jaký je v tom rozdíl?“

„Nejsem si jistý. Ale pokud chceme zjistit, proč tu jsme – proč nás k ní Riley přivedl, proč nás vyrábí čím dál víc -, pak bychom se měli snažit pochopit co nejvíc.“ Zamračil se a veškeré stopy veselí se z jeho tváře vytratily. Já na něj jen zírala. Na tohle jsem neměla odpověď.

Pak se trošku rozjasnil. „Tohle hodně pomáhá, víš. Mluvit o tom. Pomáhá mi to se soustředit.“

„Mě taky,“ řekla jsem. „Nevím, proč jsem nad tím nikdy dřív nepřemýšlela. Přitom se to zdá tak očividné. A pracovat na tom společně.. Já nevím. Pomáhá mi to držet se ve stopě.“

„Přesně.“ Diego se na mě usmál. „Jsem vážně rád, že jsi šla dnes v noc ven.“

„Nepřeháněj to s těma přeslazenýma řečičkama.“

„Cože? Copak ty nechceš být...,“ oči se mu rozšířily a hlas přeskočil o oktávu výš, „... moje nejlepší kámoška?“ Nasadil připitomělý výraz a vybuchl smíchy. Obrátila jsem oči v sloup, totálně nejistá, jestli si dělá legraci ze sebe, nebo ze mě.

„No tak, Bree. Budeš moje úplně nejvíc nejlepší kamarádka navždycky. Prosím?“ Pořád si mě dobíral, ale jeho široký úsměv byl přirozený a ... plný naděje.

Napřáhl ruku.

Tentokrát jsem se natáhla k plácnutí, a až když chytil mou ruku do své, jsem si uvědomila, že zamýšlel něco úplně jiného. Bylo zvláštní dotýkat se někoho, když jsem se předtím celý život – protože poslední tři měsíce byly celý můj život – vyhýbala jakémukoli kontaktu. Bylo to jako sáhnout si na jiskřící uzemněné elektrické vedení a zjistit, že je to vlastně příjemné.

Pousmála jsem se. „Počítej se mnou.“

„Znamenitě. Máme vlastní soukromý klub.“

„Nanejvýš exkluzivní,“ přitakala jsem.

Pořád svíral moji ruku. Netřásl s ní, ale ani ji tak úplně netiskl. „Potřebujeme tajné podání ruky.“

„To dostaneš na starost ty.“

„Takže super-tajný klub nejlepších kámošů zahajuje schůzi, všichni jsou přítomni, tajný pozdrav se vymyslí na příští schůzce,“ deklamoval. „První bod programu: Riley. Hloupý? Dezinformovaný? Lhář?“ Zatímco mluvil, jeho oči upřeně hleděly do mých, veliké a upřímné. Při vyslovení Rileyho jména se nezměnily. V tom okamžiku jsem nabyla jistoty, že na historkách o něm a Rileym není ani za mák pravdy. Diego tu byl prostě déle než ostatní, to bylo vše. Mohla jsem mu věřit.

„Přidej si to na seznam,“ řekla jsem. „A teď k programu. Jak v tom celém Riley funguje?“

„Trefa do černého. Přesně tohle musíme zjistit. Ale nejdřív další experiment.“

„To slovo mě znervózňuje.“

„Důvěra je nejdůležitější část celé téhle hry na tajný klub.“

Postavil se do komína, který před chvíli prorazil ve stropě, a pustil se do dalšího hrabání. Za chvíli se už jeho nohy pohupovaly ve vzduchu, jak se jednou rukou držel zdi a druhou pokračoval v hrabání.

„Pozor, ať nevyhrabeš česnek,“ varovala jsem ho a couvala zpátky k tunelu do moře.

„Ty příběhy nejsou pravdivé Bree,“ zavolal na mě. Přitahoval se výš a výš do komína, který tvořil, a na zem pršely úlomky kamení a hlíny. Tímhle tempem za chvíli náš úkryt celý zasype. Nebo zaplaví světlem, čímž ho úplně zničí.

Vklouzla jsem skoro celá do únikového tunelu a přes okraj mi koukaly jen oči  a špičky prstů. Voda mi dosahovala i bokům. Zmizet v temné hlubině by mi zabralo jen zlomek vteřiny. Klidně bych celý den nedýchala. Ohni jsem nikdy nefandila. Možná kvůli nějaké hluboko pohřbené vzpomínce z dětství, možná kvůli nedávným událostem. Přeměna na upíra vás lásce k ohni spolehlivě odnaučí.

Diego se blížil k povrchu. Bojovala jsem s myšlenkou, že ztratím svého nového a jediného přítele.

„Přestaň s tím Diego,“ zašeptala jsem a věděla jsem, že se určitě začne smát a neposlechne mě.

„Důvěra, Bree.“

Nehybně jsem vyčkávala.

„Už skoro...“ zamumlal. „Dobrý.“

Napjala jsem se a čekala na světlo, záblesk nebo výbuch, ale Diego seskočil zpátky dolů a všude pořád vládla tma. V ruce svíral dlouhý kořen, tlustou hadovitou věc skoro tak dlouho jako já. Podíval se na mě stylem já-ti-to-říkal.

„Nejsem tak úplně hazardér,“ pravil. Volnou rukou mávnul ke kořeni. „Vidíš... obezřetnost.“

S tím bodl kořen směrem vzhůru do čerstvě prokopaného tunelu. Spustila se poslední lavina kamínků a písku a Diego padl na kolena, aby se tomu přívalu vyhnul.

A pak jeskynní temnotou proťal paprsek oslnivého světla, pruh silný asi jako Diegova paže. Světlo vytvořilo od stropu k podlaze sloup, ve kterém se třpytil rozsvícený prach a špína. Já zůstávala strnulá a pevně jsem svírala skalnatou římsu, připravená se ponořit. Diego neucukl ani nevykřikl bolestí. Neucítila jsem kouř. Jeskyně teď byla stokrát světlejší než předtím, ale na něj to zjevně nepůsobilo. Možná byla ta jeho historka o stinném stromě pravdivá. Opatrně jsem se dívala, jak nehybně klečí vedle slunečního sloupu a upřeně se na něj dívá. Zdál se být v pořádku, ale jeho kůže se trošku změnila. Přelétal po ní jakýsi pohyb, možná se na něm usazoval prach, od kterého se odráželo světlo. Skoro to vypadalo, jako by Diego lehce zářil.

A možná to nebyl prach, možná opravdu hořel. Třeba to nebolelo a on si to uvědomil pozdě... Nehybně jsme hleděli do světla a vteřiny ubíhaly. Potom Diego udělal něco absolutně předvídatelného a zároveň až absurdně nemyslitelného – zvedl ruku obrátil ji dlaní vzhůru a natáhl ji přímo do světelného kuželu.

Vyrazila jsem rychleji, než jsem si myslela, že jsem schopná – a to bylo zatraceně rychle. Tak rychlá jsem ještě nikdy nebyla.

Těsně předtím, než stačil překonat poslední centimetry, které dělily jeho kůži od smrtícího žáru, jsem ho přirazila k zadní stěně špinavé malé jeskyně. Prostorem se rozlévala záře a já ucítila na noze teplo; ve stejnou chvíli jsem si uvědomila, že tu není dost místa na to, abych držela Diega u stěny, aniž bych některou část svého těla nevystavila slunci.

„Bree!“ vyjekl.

Automaticky jsem se od něj odtáhla a přitiskla se co nejtěsněji ke zdi. Netrvalo to ani vteřinu a já celou dobu čekala, až mě zasáhne bolest. Až mě zachvátí plameny a rozšíří se jako té noci, kdy jsem potkala ji, jen mnohem rychleji. Oslnivý záblesk světla zmizel. Znovu se stal obyčejným slunečním paprskem. Vzhlédla jsem k Diegovi – oči měl vytřeštěné a ústa dokořán. Zůstával dokonale nehybný, což pro mě znamenalo jasný poplach. Chtěla jsem se povívat na svou nohu, ale strašně jsem se bála vidět, co z ním zůstalo. Tohle nebylo, jako když mi Jen odtrhla paži, protože tamto bolelo mnohem víc.