„Budu na úderném hrotu s Raoulem,“ zařval na ní Riley a odvrátil se.
V běhu jsem zaváhala. Nechtěla jsem být součástí žádného „úderného hrotu,“ jenže Kristiin tým se už pouštěl do sebe navzájem. Sára popadla plavovlasou holku zezadu pod krkem. Děsivé křupnutí, když ji odtrhla hlavu od těla, rozhodlo místo mě. Mazala jsem za Rileym a přemýšlela, jestli se Sára zastaví, aby tu holku zapálila.
Zpomalila jsem, jakmile jsem před sebou spatřila Rileyho. Sledovala jsem ho z uctivé vzdálenosti, dokud nedostihl Raoulovu partu. Pach stopy mi vyháněl z hlavy myšlenky, na kterých záleželo.
„Raoule!“ křičel Riley.
Raoul zavrčel, ale neotočil se. Sladký pach ho dočista pohltil.
„Musím pomoct Kristie! Setkáme se na místě! Soustřeď se!“
Zarazila jsem se, zasažená nejistotou.
Raoul pokračoval, aniž by Rileymu vůbec naznačil, že ho vzal na vědomí. Riley zpomalil do klusu a pak do chůze. Cítila jsem, že bych se měla pohnout, ale určitě by mě zaslechl, jak se snažím schovávat. Otočil se, s úsměvem na tváři, a pak mě spatřil.
„Bree. Myslel jsem, že jsi s Kristie.“
Neodpověděla jsem.
„Slyšel jsem, jak někdo přišel k úrazu – Kristie potřebuje pomoct víc než Raoul,“ vysvětlil rychle.
„Ty nás chceš... opustit?“
Rileyho tvář se změnila. Jeho rysy se přeskládaly, nasadil jinou taktiku. Vytřeštil oči a náhle vypadal zoufale.
„Mám starosti, Bree. Řekl jsem, že ona se s námi setká, aby nám pomohla, ale nenarazil jsem na její stopu. Děje se něco zlého. Musím ji najít.“
„Nedokážeš ji najít dřív, než Raoul narazí na žlutooké,“ podotkla jsem.
„Musím zjistit, co se děje.“ Mluvil opravdu zoufale. „Potřebuju ji. Neměl jsem se do toho pouštět sám!“
„Ale ostatní...“
„Bree, já ji musím najít! Hned! Je vás dost, abyste žlutooké porazili. Vrátím se, jak to půjde.“
Znělo to upřímně. Zaváhala jsem a mrkla zpátky, odkud jsem přišla. Fred už byl nejspíš v půli cesty do Vancouveru. Riley se na něj vůbec nezeptal. Třeba Fredův odpuzovací efekt pořád působil.
„Tam vpředu je Diego, Bree,“ pravil naléhavě Riley.
„Bude součástí první vlny útoku. Copak jsi nezachytila jeho pach? Nedostala ses dost blízko?“
Docela zmateně jsem zavrtěla hlavou. „Diego tam byl?“
„Teď je s Raoulem. Jestli si pospíšíš, můžeš mu pomoct a dostanete se odsud živí.“
Jednu dlouho vteřinu jsme na sebe mlčky zírali a pak jsem pohlédla k jihu, kam zmizel Raoul.
„Hodná holka,“ řekl Riley. „Najdu ji a vrátíme se vám na pomoc. Vy to zvládnete!“ Možná už bude po všem, až se tam dostaneš.“
Zamířil směrem, který byl kolmý k naší původní cestě. Zaťala jsem zuby při pomyšlení, jak si byl tím směrem jistý. Lhal až do úplného konce. Jenže se nezdálo, že bych měla na výběr. Rychle jsem vyrazila k jihu. Musela jsem najít Diega. Odtáhnout ho třeba násilím, kdyby na to přišlo. Potom bychom se mohli pustit za Fredem. Nebo se vydal vlastní cestou. Hlavně jsme museli utéct. Chtěla jsem Diegovi povědět všechno o Rileyho lžích, aby pochopil, že Riley nikdy neměl v úmyslu pomáhat nám v bitvě, do které nás zatáhl. Neměli jsme důvod ho dál poslouchat.
Narazila jsem na lidský pach a hned nato na Raoulův. Jenže Diegův pořád nikde. Běžela jsem snad moc rychle? Nebo mě lidská vůně omámila? Přemýšlela jsem o tomhle podivném lovu – jistě, mohli jsme najít tu holku, ale zvládli bychom pak bojovat společně? Ne, šli bychom proti sobě, rozsápali bychom se navzájem, abychom ji získali každý jenom sám pro sebe. Zepředu jsem uslyšela vrčení, ječení a vřískot. Věděla jsem, že bitva už propukla a na to, abych se tam dostala dřív než Diego, bylo pozdě. O to víc jsem zrychlila. Doufala jsem, že ho ještě můžu zachránit. Ucítila jsem kouř – sladký, těžký pach hořících upírů -, který ke mně zanesl vítr. Úpění raněných sílilo. Možná už bylo po všem. Co tam najdu? Naši vítěznou skupinu a Diega čekajícího na mě?
Prohnala jsem se hustým kouřovým mrakem a zjistila, že stojím na kraji lesa před ohromným travnatým polem. Přeskočila jsem nějaký balvan a ještě ve vzduchu jsem si uvědomila, že to bylo bezhlavé tělo. Pohledem jsem přelétla bojiště. Všude se válely kusy upírů a z velikých hořících hranic stoupal ke slunečné obloze purpurový kouř. V dýmu se divoce míhaly oslnivě zářící postavy a znovu a znovu se ozýval praskot trhaných těl.
Hledala jsem jediné: Diegovy kučeravé, černé vlasy. Nikdo v okolí však tak tmavé vlasy neměl.
Byl tu jeden obrovský upír s hnědými vlasy, které se zdály skoro černé, jenže ten byl na Diega moc velký a přímo před mýma očima utrhla hlavu Kevinovi, hodil ji do ohně a pověsil se někomu dalšímu na záda. Byla to Jen? Ještě jeden měl rovné černé vlasy, ale ten byl na Diega zase moc malý. Pohyboval se tak rychle, že jsem ani nepoznala, jestli je to chlapec, nebo dívka. Znovu jsem si bleskově prohlédla celý výjev a připadala si bolestně nápadná. Všímala jsem si tváří. Ani zdaleka tu nebylo dost našich upírů a to jsem počítala i padlé. Neviděla jsem nikoho z Kristiina družstva. Mnoho upírů už muselo být spáleno. Většinu z těch, kteří ještě stáli na nohou, jsem neznala. Jakýsi plavovlasý upír mě zpozoroval, naše pohledy se střetly a jeho oči se ve sluneční záři zlatě zaleskly.
Prohrávali jsme. To bylo zlé.
Couvala jsem zpátky ke stromům, ale ne dost rychle, protože jsem pořád hledala Diega. Nebyl tu. Neviděla jsem jediné znamení, že by tu vůbec kdy byl. Nenašla jsem ani stopu po jeho vůni, přestože pach většiny členů Raoulova týmu jsem rozeznala, stejně jako pach cizinců. Přinutila jsem se prohlédnout i roztrhaná těla. Žádné z nich Diegovi nepatřilo. Poznala bych ho, i kdyby z něj zbyl jen malíček. Otočila jsem se a prchala ke stromům. Došlo mi, že řeči o Diegově přítomnosti byla jen další Rileyho lež.
A pokud tu Diego nebyl, znamenalo to, že je už mrtvý. Tenhle kousek skládačky zapadl na své místo tak snadno, že mi došlo, že jsem vlastně pravdu znala už dávno. Od té chvíle, kdy se Diego nevrátil s Rileym do sklepení. Už tehdy byl mrtvý.
Byla jsem několik metrů v lese, když mě do zad zasáhla síla demoliční koule a poslala mě k zemi. Pod krkem mě chytila čísi ruka.
„Prosím!“ fňukla jsem. Mínila jsem tím prosím, zabij mě rychle.
Ruka zaváhala. Nebránila jsem se, přestože instinkty mi velely škrábat, kousat, roztrhat nepřítele na kusy.příčetnější část mé mysli věděla, že by mi to nebylo nic platné. Riley lhal i v tom, že tihle staří upíři jsou slabí.
Nikdy jsme proti nic neměli ani tu nejmenší šanci. Ale i kdybych tohohle jednoho dokázala porazit, nepohnula bych se. Diego byl mrtvý a ta mrazivá skutečnost mi vzala sílu bojovat.
Prolétla jsem vzduchem. Narazila jsem do stromu a svezla se po něm k zemi. Měla jsem zkusit utéct, ale Diego byl mrtvý. Nedokázala jsem se přes to přenést. Plavý upír z mýtiny na mě upřeně hleděl, připravený ke skoku. Zdál se být mnohem schopnější a zkušenější než Riley. Ale nezaútočil. Nešílel jako Raoul nebo Kristie. Dokonale se ovládal.
„Prosím,“ zopakovala jsem a chtěla, aby to už skončil. „Já nechci bojovat.“
Přestože nepovolil na ostražitosti, jeho tvář se změnila. Díval se na mě s výrazem, který jsem tak úplně nechápala. Zračily se v něm velké zkušenosti a ještě něco jiného. Soucit? Přinejmenším lítost.
„Ani já ne, dítě,“ řekl klidným, laskavým hlasem. „My se jen bráníme.“
V jeho podivných žlutých očích se skrývalo tolik upřímnosti, že mě napadlo, jak jsem vůbec kdy mohla Rileyho historkám věřit. Připadala jsem si... provinile. Třeba nás tahle rodina nikdy nechtěla v Seattlu přepadnout. Jak jsem je mohla věřit něčemu z toho, co nám řekli?
„Nevěděli jsme to,“ vysvětlila jsem, poněkud zahanbeně. „Riley lhal. Je mi to líto.“
Mlčky mě poslouchal a já si uvědomila, že vřava bitvy utichla. Bylo po všem.
I kdybych měla o vítězi bitvy nějaké pochybnosti, byly by zahnány o vteřinu později, kdy k plavovlasému upírovy přispěchala žena s vlnitými hnědými vlasy a žlutýma očima.
„Carlisle?“ zeptala se zmateně a zírala na mě.
„Tahle bojovat nechce,“ odpověděl jí.
Žena se dotkla jeho paže. Stále byl napjatý, připravený skočit.
„Je ta vyděšená, Carlisle. Nemohli bychom...“
Plavovlasý, Carlisle, na ni pohlédl a mírně se uvolnil, přestože bylo znát, že na obezřetnosti neslevil.
„Nemáme zájem ti ublížit,“ řekla mi žena. Měla něžný, utěšující hlas. „Nechtěli jsme bojovat s žádným z vás.“
„Je mi to líto,“ zašeptala jsem znovu.
Nedokázala jsem se vyznat ve zmatku, který jsem měla v hlavě. Diego byl mrtvý a to bylo nejdůležitější, nejničivější. Mnohem víc než to, že boj skončil, má skupina prohrála a nepřátelé vyhráli. Jenže v mé mrtvé skupině by se našla spousta těch, kteří by s potěšením sledovali, jak hořím, a mí nepřátelé se mnou mluvili tak laskavě, přestože k tomu neměli sebemenší důvod. Navíc jsem se s těmi dvěma cizinci cítila mnohem bezpečněji než kdy s Kristie a Raoulem. Ulevilo se mi, že Raoul a Kristie jsou mrtví. Mátlo mě to.
„Dítě,“ oslovil mě Carlisle, „vzdáš se nám? Pokud se nám nepokusíš ublížit, slibujeme, že neublížíme ani my tobě.“
A já mu uvěřila.
„Ano,“ zašeptala jsem. „Ano, vzdávám se. Nechci nikomu ublížit.“
Povzbudivě ke mně natáhl ruku. „Pojď blíž, dítě. Naše skupina se za okamžik shromáždí a pak ti položíme pár otázek. Pokud odpovíš upřímně a pravdivě, nemáš se čeho bát.“
Pomalu jsem se zvedla, opatrně, abych neudělala žádný pohyb, který by se dal vyložit jako hrozba.
„Carlisle?“ zavolal mužský hlas.
Připojil se k nám další žlutooký upír. Jakmile jsem ho spatřila, iluze bezpečí, kterou jsem cítila v přítomnosti těch cizinců, se vytratila.
Byl plavý, stejně jako ten první, ale vyšší a štíhlejší. Kůži měl skoro celou pokrytou jizvami, hlavně na krku a bradě. Pár malých oděrek na jeho pažích bylo čerstvých, ale zbytek z dnešní bitvy nepocházel. Prošel více boji, než jsem si mohla představit, a v žádné z nich neprohrál. Žlutohnědé oči se mu leskly a z jeho postoje čišela zuřivost vzteklého lva. Když mě spatřil, přikrčil se ke skoku.
„Jaspere!“ varoval ho Carlisle.
Jasper se zarazil a s nadzdviženým obočím pohlédl na Carlislea. „Co je?“
„Ona nechce bojovat. Vzdala se.“
Čelo zjizveného upíra se zatáhlo mraky a ve mně se nečekaně vzedmula vlna zklamání, přestože jsem netušila, co mě zklamalo.
„Carlisle, já...,“ zaváhal, pak pokračoval: „Je mi líto, ale tohle nejde. Nemůžeme si dovolit, aby se k nám připojil některý z těch novorozených. Uvědomuješ si, do jakého nebezpečí by nás to dostalo, až přijdou Volturiovi?“
Moc jsem nechápala, o čem mluví, ale to hlavní mi došlo. Chtěl mě zabít.
„Jaspere, ona je ještě dítě,“ namítla žena. „Nemůžeme ji chladnokrevně zavraždit.“
Zvláštní, jak o nás mluvila, jako bychom oba byli lidé a vražda špatná věc. Věc, které se dá vyhnout.
„V sázce je naše rodina, Esmé. Nemůžeme jim dát důvod domnívat se, že porušujeme pravidla.“
Žena, Esmé, se postavila mezi mě a toho, který mě chtěl zabít. Zcela nepochopitelně se ke mně obrátila zády.
„Ne. Já to nedovolím.“
Carlisle na mě vrhl znepokojený pohled. Bylo znát, že mu na téhle ženě velmi záleží. Já bych se dívala stejně na každého za Diegovými zády. Snažila jsem se vypadat právě tak poslušně, jak se cítila.
„Jaspere, myslím, že bychom to mohli zkusit,“ pravil rozvážně. „Nejsme Volturiovi. Řídíme se jejich pravidly, ale nebereme životy tak lehce. Vysvětlíme to.“
„Mohli by si myslet, že jsme v sebeobraně vytvořili vlastní novorozené.“
„Jenže my to neudělali. A i kdyby ano, tak k žádným nepředloženostem nedošlo, jen v Seattlu. Neexistuje zákon proti vytváření nových upírů, pokud je dokážeš zvládnout.“
„Je to moc nebezpečné.“
Carlisle se letmo dotkl Jasperova ramene. „Jaspere. My tohle dítě nezabijeme.“
Jasper na muže s vlídnýma očima zlostně zíral a ve mně se náhle vzedmul vztek.
Snad nechtěl ublížit tomu laskavému upírovi nebo ženě, kterou ten upír miloval? Pak si Jasper povzdechl a já poznala, že nic takového se nestane. Hněv ze mě vyprchal.
„Mně se to nelíbí,“ řekl, ale už byl klidnější. „Aspoň mi dovolte, abych na ni dohlédl. Vy dva nevíte, jak si poradit s někým, kdo byl tak dlouho puštěný ze řetězu.“
„Jistě, Jaspere,“ řekla žena. „Ale buď na ni hodný.“
Jasper převrátil oči v sloup. „Musíme se sejít s ostatními. Alice říkala, ať to neprotahujeme.“
Carlisle přikývl. Podal Esmé ruku a pak prošli kolem Jaspera a zamířili zpátky na travnaté pole.
„Ty tam,“ houkl Jasper a zase se na mě zamračil. „Pojď s námi. Jestli uděláš jediný prudký pohyb, oddělám tě.“
Jak na mě zíral, znovu mě přepadla zlost a v duchu jsem zatoužila na něj zavrčet a vycenit zuby, ale cítila jsem, že právě na takovou záminku on čekal.
Jasper se zarazil, jako by nad něčím přemýšlel.
„Zavři oči,“ zařídil mi.
Zaváhala jsem. Tak se přeci jen rozhodl mě zabít?
„Dělej!“
Zaťala jsem zuby a zavřela oči. Rázem jsem si připadala ještě mnohem bezbrannější než předtím.
„Sleduj zvuk mého hlasu a neotevírej oči. Jediný pohled a prohrála jsi. Pochopila?“
Přikývla jsem a přemýšlela, co jsem asi neměla vidět. Trochu se mi ulevilo, že se obtěžovala chránit nějaké své tajemství. Kdyby mě hodlal prostě zabít, neměl by důvod tohle dělat.
„Tudy.“
Pomalu jsem kráčela za ním, opatrně, abych mu nedala žádný důvod k útoku. Při výběru cesty byl ohleduplný, přinejmenším mě vedl tak, abych nenarážela do stromů. Jakmile jsme vyšli z lesa, okolo znějící zvuky se změnily; i vítr byl jiný a pach mé hořící smečky zesílil. Na tváři mě hřály sluneční paprsky a pod víčky mi jasně jiskřilo, jak jsem se třpytila.
Dovedl mě blízko k místu, kde tlumeně praskaly plameny, tak blízko, že jsem cítila, jak se mi kouř otírá o tvář. Věděla jsem, že mě může kdykoli zabít, ale i tak mě bezprostřední blízkost ohně ještě víc znervóznila.
„Sem si sedni. Oči nech zavřené.“
Země byla prohřátá ohněm a sluncem. Zůstala jsem nehybná a soustředila se hlavně na to, abych vypadala co nejbezbranněji, ale poznala jsem, že mě upřeně sleduje, a to mě rozčilovalo. Necítila jsem hněv vůči těmhle upírům, protože jsem opravdu věřila, že se jen bránili, ale přesto se mě zmocňovaly nevysvětlitelné návaly vzteku. Byly téměř mimo mou mysl, jako by se jednalo o nějaké ozvěny právě skončené bitvy.
Ty návaly vzteku mi však nedokázaly zatemnit mozek – na to jsem byla moc smutná, zbědovaná až na dno duše. Myslela jsem na Diega, nemohla jsem si pomoct a musela jsem přemýšlet o tom, jak asi zemřel.
Byla jsem si jistá, že Rileymu v žádném případě neprozradil naše tajemství dobrovolně – tajemství, které mi dalo důvod Rileymu věřit do té doby, než bylo pozdě. Znovu jsem si v hlavě promítala Rileyho tvář – ten chladný, pobavený výraz, který nasadil, když vyhrožoval, že krutě ztrestá každého, kdo mu odmítne poslušnost. Slyšela jsem ten hrůzostrašný, nechutně detailní popis toho, co všechno nám udělá: zavedu vás k ní a budu vás držet, zatímco ona vám bude trhat nohy a pak pomalu, velmi pomalu, pálit prsty, uši, rty, jazyk a všechny ostatní přebytečné přívěsky na vašem těle jeden po druhém.
Uvědomila jsem si, že jsem tehdy vyslechla přesný popis Diegovy smrti.
Té noci jsem si byla jistá, že se Rileym něco změnilo. Změnila ho právě Diegova vražda, zatvrdila ho. Věřila jsem jedinému, co mi kdy Riley řekl: že si Diega cenil mnohem víc než kohokoli z nás ostatních. Dokonce ho měl rád. A díval se, jak mu naše stvořitelka ubližuje. Nebylo pochyb, že jí pomáhal –„... zavedu vás k ní a budu vás držet...“ Zavraždil Diega spolu s ní.
Zajímalo mě, jak strašně moc bych musela trpět, abych Diega zradila. Dovedla jsem si představit, že opravdu hodně. Byla jsem si jistá, že přinejmenším stejně, jako musel trpět Diego, aby zradil mě.
Udělalo se mi zle. Chtěla jsem obrázek Diega ječícího v agónii vyhnat z hlavy, ale nešlo to.
A pak se na poli ozval řev.
Vytřeštila jsem oči, ale Jasper zuřivě zavrčel a já je znovu pevně sevřela. Nezahlédla jsem nic než těžký, levandulový kouř.
Slyšela jsem výkřiky a podivné, divoké vytí. Znělo hlasitě a z mnoha míst. Nedovedla jsem si představit, jak by se něčí tvář musela zkřivit, aby vydala takový řev, a to dělalo ten zvuk ještě děsivějším. Tihle žlutoocí upíři byli jiní než my ostatní. Nebo spíš jiní než já, pokud jsem byla jediná, kdo tu zbyl. Riley a naše stvořitelka už byli jistě dávno pryč.
Slyšela jsem vyvolávat jména, Jacob, Leah, Sam. Odevšad se zřetelně ozývala spousta různých hlasů, ale vytí pokračovalo dál. Riley nám zjevně lhal i o počtu žlutookých upírů.
Hrozivé vytí se vytrácelo, dokud nezůstalo jediné, bolestné, nelidské sténání, které mě přimělo znovu zatnout zuby. V mysli jsem si jasně vybavila Diegovu tvář a ten zvuk mi zněl v uších jako jeho křik. Mezi ostatními hlasy a vytím jsem slyšela mluvit Carlislea.
„Prosím, dovolte mi, abych ho prohlédl. Chci vám pomoct.“ Nikdo se s ním nehádal, ale přesto se zdálo, jak by v jakémsi sporu neměl navrch.
Sténání přešlo do jiného tónu a Carlisle horlivě vyhrkl: „Děkuji,“ a ozvalo se šramocení, jako by se pohybovalo značné množství těl. Přiblížily se těžké kroky.
Napínala jsem uši a tu jsem zaslechla něco nečekaného a nemožného. Společně s těžkým dechem – nikdy jsem nikoho neslyšela dýchat takhle – se ozývalo hluboké, pravidelné bušení. Skoro jako... tlukot srdcí. Ale rozhodně ne lidských srdcí. Ten zvuk jsem totiž dobře znala.
Soustředěně jsem zavětřila, ale vít vanul opačným směrem, takže jsem cítila jen kouř. Bez jediného varování se mě cosi dotklo a pevně sklaplo mou hlavu z obou stran.
V hrůze jsem otevřela oči a napjala se, připravená se z toho sevření vytrhnout, ale okamžitě jsem se setkala s Jasperovým varovným pohledem kousek od mé tváře.
„Přestaň,“ vyštěkl a hrubě mě posadil zpátky na zadek. Slyšela jsem jenom jeho a došlo mi, že v dlaních pevně svírá hlavu a zakrývá mi uši.
„Zavři oči,“ poručil, nejspíš normálním hlasem, ale mně to znělo jako šepot. S přemáháním jsem se uklidnila a zavřela oči. On jenom nechtěl, abych něco slyšela. To se dalo přežít – pokud to znamenalo, že opravdu přežiju. Na okamžik mi pod zavřenými víčky probleskla Fredova tvář. Řekl, že na mě počká jeden den. Napadlo mě, jestli dodrží slovo. Chtěla jsem mu říct pravdu o žlutookých a o tom, že existuje spousta dalších věcí, o kterých jsme neměli ani ponětí. O celém tomhle světě, který jsme vůbec neznali. Bylo by zajímavé objevovat svět. Zvlášť s někým, kdo mě mohl udělat neviditelnou a chránit. Jenže Diego byl mrtvý. Nemohl jít se mnou hledat Freda. Představy o budoucnosti mi kvůli tomu připadaly mdlé a nesnesitelné.
Matně jsem slyšela, že se okolo mě něco děje, ale bylo slyšet jen vytí a nezřetelné hlasy. Ať ten podivný tlukot znamenal cokoli, byl příliš tichý, než abych ho mohla prozkoumat.
Rozeznala jsem pár slov, když o pár minut později Carlisle řekl: „Musíte...“ – jeho hlas byl na chvilku moc tichý, a pak: „... teď odsud. Kdybychom mohli pomoct, udělali bychom to, ale nemůžeme odejít.“
Ozvalo se zavrčení, ale kupodivu neznělo výhružně. Nelidské sténání se změnilo v tichounké kňučení a i to se pomalu vytrácelo, jak se ode mě ten, který ho vydával, vzdaloval.
Několik minut jsem mlčela jako pěna. Slyšela jsem tlumené hlasy, mezi nimi Carlisleův a Esméin, ale i nějaké další, které jsem neznala.
Snažila jsem se aspoň něco ucítit – slepota ve spojení s omezením sluchu ve mně vyvolávala nutkání upínat se k jiným smyslům. Jenže jediné, co jsem cítila, byl příšerný sladký kouř.
Byl tu ještě jeden hlas, vyšší a jasnější než ostatní, takže jsem ho slyšela nejlépe.
„Dalších pět minut,“ řekl ten hlas. Byla jsem si jistá, že patří nějaké dívce. „A Bella otevře oči za třicet sedm vteřin. Nepochybuju o tom, že nás už slyší.“ Pokusila jsem se v tom vyznat. Nutili tu snad ještě nějakou jinou dívku, aby měla zavřené oči jako já? Nebo si mysleli, že se jmenuju Bella? Nikomu jsem své jméno neprozradila. Zkusila jsem ještě jednou zavětřit.
Mumlání zesílilo. Řekla bych, že se přidal další hlas, ale pořádně jsem ho neslyšela. S Jasperovými dlaněmi na uších jsem si nemohla být jistá ničím.
„Tři minuty,“ zavolal vysoký, jasný hlas.
Jasper pustil mou hlavu.
„Teď už bys měla oči otevřít,“ promluvil ke mně a o několik kroků ustoupil. Způsob, jakým to řekl, mě vyděsil. Rychle jsem se rozhlédla a hledala hrozbu, kterou jsem vycítila z tónu jeho hlasu.
Celý prostor v mém zorném poli zahaloval temný kouř. Nedaleko ode mě se mračil Jasper. Zatínal zuby a hleděl na mě s výrazem skoro... vyděšeným. Ne že by se bál mě, ale bál se kvůli mně. Vzpomněla jsem si na jeho dřívější slova o tom, že je dostanu do problémů s nějakými Volturiovými. Zajímalo mě, co jsou zač. Nedovedla jsem si představit, čeho vy se tenhle strašlivý, nebezpečný upír mohl bát.
Za Jasperem stáli v nepravidelné řadě zády ke mně další čtyři upíři. Jedním z nich byla Esmé. Vedle ní stála vysoká plavovlasá žena, drobounká černovláska a tmavovlasý upír tak obrovský, že mě děsil jen pohled na něj – byl to ten, kterého jsme viděla zabít Kevina. Na vteřinu jsem si představila, že se tenhle upír zmocnil i Raoula. Ten obraz byl podivně příjemný.
Za tím velkým stáli další tři upíři. Překážel mi ve výhledu, takže jsem přesně neviděla, co tam dělali. Carlisle klečel na zemi a vedle něj byl upír s temně rudými vlasy. Před nimi v trávě ležela další postava, ale nerozeznala jsem nic jiného než džíny a malé hnědé boty. Byla to buď žena, nebo malý chlapec. Napadlo mě, že toho upíra možná skládají dohromady. Takže celkem osm žlutookých a to divné vytí předtím, ať už patřilo jakémukoli druhu upírů; přinejmenším dalších osm hlasů. Dohromady šestnáct, možná víc. To bylo dvakrát tolik, než jsme podle Rileyho měli čekat.
Upřímně jsem doufala, že upíři v černých kápích Rileyho dostanou a přinutí ho trpět.
Upírka na zemi se pomalu zvedala na nohy – pohybovala se nejistě, skoro jako nějaký nemotorný člověk.
Závan větru ke mně a Jasperovi zanesl oblak kouře. Na okamžik pro mě bylo všechno kromě něj viditelné. Přestože už jsem nebyla tak slepá jako předtím, najednou se mě z ničeho nic zmocnil neklid. I z upíra po mém boku neklid doslova sálal.
Lehký vánek se v příští chvíli obrátil a já najednou viděla a cítila všechno.
Jasper na mě zuřivě zasyčel a srazil mě z přikrčeného podřepu zpátky na zem.
Bylo to ona – ten člověk, kterého jsem před pár minutami lovila. Vůně, na kterou jsem se soustředila celou svou bytostí.
Zoufale jsem se snažila držet rozumu – myslet hlavně na to, že Jasper jenom čeká na to, až vyskočím, aby mě mohl zabít -, ale dokázala jsem to jen napůl. Měla jsem pocit, že se snad roztrhnu na dva kusy, jak se snažila zůstat sedět.
Dívka jménem Bella na mě překvapeně hleděla vytřeštěnýma hnědýma očima. Když jsem s na ni dívala, bylo to ještě horší. Pod tenkou kůží jí pulzovala krev. Snažila jsem se odtrhnout od ní pohled, ale ten se k ní pokaždé zase vracel.
Rusovlasý jí tiše vysvětlil: „Vzdala se. To jsem ještě nikdy neviděl. Jenom Carlislea by mohlo napadnout něco takového nabídnout. Jasper to neschvaluje.“ Tohle mu musel Carlisle zřejmě vysvětlit, když jsem měla zakryté uši.
Upír oběma rukama lidskou dívku objímal a ona mu tiskla dlaně k hrudi. Hrdlo měla jen pár centimetrů od jeho úst, a přesto nevypadala, že se ho bála. A on nevypadal, že je na lovu. Snažila jsem se nějak pochopit rodinu, která si chová lidského mazlíčka, ale tohle se ani zdaleka nepodobalo tomu, co jsem si představovala. Kdyby byla upírka, myslela bych si, že ti dva patří k sobě.
„Je Jasper v pořádku?“ zašeptala dívka.
„Je mu dobře. Jed štípe,“ řekl upír.
„Kousli ho?“ vyhrkla, zjevně tou představou šokována. Co je ta holka zač? proč jí upíři dovolili, aby s nimi byla? Proč ji ještě nezabili? Proč se v jejich přítomnosti chová tak uvolněně, jako by se jich vůbec nebála? Zdálo se, že je součástí našeho světa, ale ještě ho úplně nechápe. Samozřejmě, že Jaspera pokousali. Vždyť bojoval s mou skupinou a celou ji zničil. Věděla ta holka vůbec, co jsme zač? Žízeň, která mě pálila v hrdle, se už nedala snést. Snažila jsem se nemyslet na to, že bych ji mohla spláchnout dívčinou krví, ale vítr mi hnal její vůni přímo do tváře. Už bylo pozdě udržet si čistou hlavu – ucítila jsem oběť, kterou jsem lovila, a na tom se už nedalo nic změnit.
„Snažil se být všude zároveň,“ vysvětlil ten rusovlasý lidské dívce. „Vlastně se snažil postarat se o to, aby Alice neměla nic na práci.“ Zavrtěl hlavou a pohlédl na drobnou černovlásku. „Alice nepotřebuje ničí pomoc.“
Upírka jménem Alice počastovala Jaspera zlostným pohledem.
„Dělá si moc starostí, blázínek,“ řekla jasným sopránem. Jasper se tomu mírně pousmál a na okamžik jako by zapomněl, že existuju.
Bojovala jsem s nutkáním využít jeho slabé chvilky a vrhnout se na lidskou dívku. Zabralo by to jen okamžik a pak bych její horká krev – krev, která slyšitelně proudila v jejích žilách, rozháněná tlukoucím srdcem – uhasila moje žízeň. Byla tak blízko...
Upír s rusými vlasy mě probodl divokým varovným pohledem a mně bylo jasné, že umřu, pokud se o něco pokusím, ale žhavá bolest v hrdle mě ujišťovala, že umřu, i když se o to nepokusím. Bolelo to tak strašně, že jsem zoufale vykřikla.
Jasper na mě zavrčel a já se pokoušela zůstat nehybně sedět, ale její vůně byla jako obří ruka, která mě zvedala ze země. Nikdy, když jsem vyrazila na lov, jsem se nesnažila držet zpátky. Zaryla jsem prsty do hlíny a hledala něco, čeho bych se mohla chytit, ale nic jsem nenašla. Jasper se přikrčil, a přestože jsem věděla, že mě od smrti nedělí ani dvě vteřiny, nedokázala jsem své žíznivé myšlenky potlačit.
Vtom se objevil Carlisle a položil dlaň na Jasperovu paži. Hleděl na mě vlídnýma, laskavýma očima. „Rozmyslela sis to, maličká?“ zeptal se mě. „Nechceme tě zničit, ale uděláme to, jestli se nedokážeš ovládnout.“
„Jak to můžete vydržet?“ vyjekla jsem. Skoro jsem škemrala. Copak on necítil ten žár? „Já ji chci.“ Zírala jsem na ni, zoufale si přála, aby vzdálenosti mezi námi zmizela. Mé prsty marně hrabaly v kamenité půdě.
„Musíš to vydržet,“ pravil vážně Carlisle. „Musíš cvičit sebeovládání. Dá se to naučit, a teď je to jediná věc, která tě zachrání.“
Pokud bylo mou jedinou nadějí na přežití chovat se k té lidské dívce stejně jako tihle zvláštní upíři, pak jsem byla odsouzená k záhubě. Ten žár jsem nemohla vydržet. A navíc jsem váhala, jestli vůbec mám chuť přežít. Nechtěla jsem umřít, nechtěla jsem cítit bolest, ale k čemu by to bylo? Všichni ostatní byli mrtví. Diego byl mrtvý už dávno.
Jeho jméno jsem měla na jazyku. Málem jsem ho zašeptala nahlas. Místo toho jsem raději popadla hlavu do dlaní a zkoušela myslet na něco, co nebolelo. Ne na tu holku, ani na Diega. Moc mi to nešlo.
„Neměli bychom jít někam od ní?“ zašeptala nervózně dívka a přerušila mé soustředění. Šlehla jsem po ní očima. Kůži měla tenkou a hebkou. Viděla jsem, jak jí v krčních tepnách pulzuje krev.
„Musíme zůstat tady,“ řekl upír, ke kterému se tiskla. „Právě teď přicházejí na severní konec mýtiny.“
Přicházejí? Zahleděla jsem se k severu, ale nebylo tam nic než kouř. Měl na mysli Rileyho a mou stvořitelku?
Projela mnou nová, chvějivá vlna hrůzy následovaná krátkým záškubem naděje. Riley a ona se v žádném případě nemohli postavit těmhle upírům, kteří zabili tolik našich. Dokonce i když ti vyjící odešli, Jasper vypadal dost silný na to, aby si s těmi dvěma poradil.
Nebo mínil ty tajemné Volturiovy?
Vítr mi znovu vmetl dívčinu vůni do tváře a mé myšlenky se roztříštily. Žíznivě jsem na ni pohlédla.
Dívka si toho všimla, ale tvářila se úplně jinak, než by měla. Přestože jsem ohrnovala rty a cenila zuby, přestože jsem se třásla úsilím, abych po ní neskočila, ona nevypadala ani v nejmenším vyděšená. Spíš mi připadala fascinovaná. Jako by se mnou chtěla mluvit – jak by se mi chystala položit nějakou otázku, na kterou chtěla znát odpověď.
Pak Carlisle a Jasper odstoupili od ohně – a také ode mě – a zařadili se k ostatním a k dívce. Upřeně hleděli do mlhy, takže ať se báli čehokoli, bylo to blíž ke mně než k nim. Navzdory blízkosti smrtících plamenů jsem se schoulila do kouře. Napadlo mě, že bych se teď mohla pokusit utéct. Byli dostatečně nepozorní, abych jim unikla? Kam bych šla? Za Fredem? Nebo sama vlastní cestou? Najít Rileyho a donutit ho pykat za to, co provedl Diegovi?
Zaváhala jsem, okouzlená posledním nápadem, takže vhodná chvilka pominula. Ze severu jsem zaslechla pohyb a zůstala jsem uvězněná mezi žlutookými a tím, co přicházelo.
„Hmm,“ ozval se z dýmu mrtvý hlas.
Stačila jediná slabika, abych přesně poznala, o koho se jedná, a kdybych nebyla strnulá jako solný sloup, vystřelila bych odtamtud jako blesk .
Temné pláště.
Co to mělo znamenat? Chystala se nová bitva?
Věděla jsem, že tihle upíři v temných pláštích po mé stvořitelce požadovali ve válce proti žlutookým vítězství. Má stvořitelka zjevně selhala. Znamenalo to, že ji zabijí? Nebo místo toho zabijí Carlislea, Esmé a ostatní upíry?
Věděla jsem, které z nich bych raději viděla mrtvé, kdybych si mohla vybrat. Mí věznitelé to rozhodně nebyli.
Temné pláště propluly dýmem až ke žlutookým jako duchové. Na mě se žádný z nich ani nepodíval. Zůstala jsem dokonale nehybná.
Byli čtyři, stejně jako posledně. Žlutookých bylo sedm, ale to nedělalo žádný rozdíl. Na první pohled jsem poznala, že před upíry v temných pláštích se mají žlutoocí stejně na pozoru jako předtím Riley a moje stvořitelka. Bylo v nich mnohem víc, než jsem viděla – ale v každém případě jsem to cítila. Byli to vykonavatelé trestu, ti, kteří neprohrávají.
„Vítej, Jane,“ pravil žlutooký, který objímal lidskou dívku.
Znali se. Ale rusovlasého hlas nezněl přátelsky – nebyl ani slabý a chtivý se zavděčit jako Rileyho, ani vzteklý a zároveň vyděšený jako hlas mé stvořitelky. Tenhle upír mluvil prostě chladně, zdvořile, nedával najevo žádné překvapení. Byly tyhle temné pláště Volturiovi?
Malá upírka, která temné pláště vedla – asi Jane -, si pomalu prohlédla všech sedm žlutookých, lidskou dívku a konečně otočila hlavu i ke mně. Letmo jsem zahlédla její tvář. Byla mladší než já, ale také mnohem starší, řekla bych. Její oči měly sametovou barvu tmavě rudých růží. Došlo mi, že na útěk už je pozdě, a tak jsem sklonila hlavu a zakryla si ji rukama. Možná pokud jasně ukážu, že nechci bojovat, bude se ke mně Jane chovat jako Carlisle. Ale moc jsem v to nedoufala.
„Nechápu.“ V Janině mrtvém hlase zazněl náznak hněvu.
„Vzdala se,“ vysvětlil rusovlasý.
„Vzdala se?“ vyštěkla Jane.
Vzhlédla jsem s patřila, jak si temné pláště vyměňují pohledy. Rusovlasý řekl, že ještě nikdy neviděl, aby se někdo vzdal. Temné pláště možná taky ne.
„Carlisle jí dal tu šanci,“ řekl rusovlasý.
Zdálo se, že je mluvčím žlutookých, ačkoli jsem se domnívala, že jejich vůdcem je Carlisle.
„Pro ty, kdo porušují pravidla, žádné šance neexistují,“ řekla Jane a její hlas zněl opět mrtvě.
Kosti jsem měla jako z ledu, ale paniku už jsem necítila. Všechno se teď zdálo tak nevyhnutelné. Carlisle Jane tiše odpověděl: „Je to ve vašich rukou. Pokud byla ochotná přestat na nás útočit, nepokládal jsem za nutné ji zničit. Nikdy ji nikdo nepoučil.“ Přestože mluvil neutrálně, skoro mi došlo, že mě obhajuje. Jenže, přesně jak řekl, můj osud nezáležel na něm.
„To nic nemění,“ řekla Jane.
„Jak si přeješ.“
Jane na Carlislea hleděla s výrazem napůl zmateným, napůl zklamaným. Potřásla hlavou a tvář se jí opět změnila v nečitelnou masku. „Aro doufal, že se dostaneme dost na západ, abychom se s tebou setkali, Carlisle,“ řekla. „Posílá ti pozdravy.“
„Ocenil bych, kdybys o ode mě taky pozdravovala,“ odpověděl.
Jane se usmála. „Samozřejmě.“ Pak znovu pohlédla na mě, s koutky úst stále pozvednutými do mírného úsměvu. „Zdá se, že jste nám tu dnes ušetřili práci.... z větší části. Jenom z profesionální zvědavosti, kolik jich bylo? Nechali za sebou v Seattlu docela slušnou spoušť.“
Hovořila o práci a profesionálech. V tom případě jsem měla pravdu, její profesí bylo trestat. A pokud existovali vykonavatelé trestu, musela existovat i pravidla. Carlisle to předtím řekl, řídíme se jejich pravidly, ale také neexistuje zákon proti vytváření nových upírů, pokud je dokážeš zvládnout. Riley a má stvořitelka se příchodu těchto Volturiových obávali, ale nepřekvapil je. Znali ta pravidla a věděli, že je porušují. Proč nám to neřekli? Volturiových bylo víc než tito čtyři. Někdo jménem Aro a zřejmě i další. Muselo jich být hodně, když se jich všichni báli.
Carlisle odpověděl na Janinu otázku: „Osmnáct, včetně téhle.“ Ve čtveřici temných plášťů to sotva slyšitelně zašumělo.
„Osmnáct?“ opakovala Jane a do hlasu jí pronikla stopa znepokojení. Naše stvořitelka jí nikdy neřekla, kolik nás stvořila. Byla Jane opravdu překvapená, nebo to jen hrála?
„Všichni čerstvě novorození,“ pokračoval Carlisle.
„Nebyli vytrénovaní.“
Netrénovaní a bez znalostí, díky Rileymu. Už mi začínalo dávat smysl, jak na nás tihle staří upíři asi pohlíželi. Novorozená, nazval mě Jasper. Jako nějaké dítě.
„Všichni?“ řekla ostře Jane. „Kdo byl potom jejich tvůrce?“
Jako kdyby se už dávno neznaly. Tahle Jane byla ještě větší lhářka než Riley a také jí to šlo mnohem líp.
„Jmenovala se Victoria,“ odpověděl rusovlasý.
Jak to mohl vědět, když jsem to netušila ani já? Vzpomněla jsem si, jak Riley říkal, že jeden z téhle rodiny dokáže číst myšlenky. Díky tomu všechno věděli? Nebo to byla jen další z Rileyho lží?
„Jmenovala?“ zeptala se Jane.
Rusovlasý škubl hlavou k východu, jako by něco ukazoval. Vzhlédla jsem a viděla hustý nafialovělý kouř stoupající z úpatí hory.
Jmenovala. Pocítila jsem podobné potěšení, jako když jsem si představovala, jak veliký upír trhá na kousky Raoula. Jenže teď to bylo mnohem, mnohem lepší.
„Tahle Victoria,“ začala Jane pomalu, „ta byla ještě k těm osmnácti tady?“
„Ano,“ potvrdil rusovlasý. „Měla s sebou jenom jednoho dalšího. Nebyl tak mladý jako tady ta, ale nebyl starší než rok.“
Riley. Divoká vlna radosti mě málem porazila. Pokud – dobře, až – dnes zemřu, přinejmenším pro mně nezůstanou žádné nevyřízené účty. Diego byl pomstěn. Skoro jsem se usmála.
„Dvacet,“ vydechla Jane. Buď to bylo mnohem víc, než čekala, nebo byla ďábelsky dobrá herečka. „Kdo vyřídil jejich tvůrce?“
„Já,“ odpověděl chladně rusovlasý.
Ať byl tenhle upír jakýkoli, ať si choval lidského mazlíčka nebo ne, byl můj přítel. I kdyby to měl být on, kdo mě nakonec zabije, stejně jsem byla jeho dlužnice.
Jane e otočila a měřila si mě přimhouřenýma očima.
„Ty tam,“ zavrčela. „Tvoje jméno.“
Podle ní už jsem byla tak jako tak mrtvá. Tak proč té lhářce dávat všechno, co si řekne? Upřeně jsem na ni zírala.
Jane se usmála, rozzářeně a vesele jako nevinné dítě, a já měla najedou pocit, že hořím. Jako bych se vrátila v čase do nejhorší noci v mém životě. Oheň mi proudil v žilách, hořel na každičkém milimetru mé kůže, prohryzával se mi až do morku kostí. Ležela jsem zasypaná těly na pohřební hranici své skupiny, obklopená plameny ze všech stran. Nebylo jediné buňky, kterou by nespaloval strašný žár a nepředstavitelná muka. Sotva jsem skrz bolest v uších slyšela svůj vlastní křik.
„Tvé jméno,“ opakovala Jane, a když promluvila, oheň zmizel. Prostě byl pryč, jako bych si ho jen představovala.
„Bree,“ vyhrkla jsem, jak rychle to šlo, a stále jsem prudce oddychovala, i když bolest ustoupila.
Jane se usmála a oheň se opět rozhořel. Kolik bolesti jsem ještě musela snést, než mě to zabije? Ten řev snad ani nevycházel ze mě. Proč mi někdo neutrhl hlavu? Carlisle byl přece dost laskavý, aby to udělal. Nebo ne čtenář myšlenek. Copak to nepochopí a nezastaví to?
„Řekne ti všechno, co chceš slyšet,“ zavrčel rusovlasý.
„Tohle dělat nemusíš.“
Bolest zmizela, jako by Jane zhasla baterku. Já zjistila, že ležím tváří k zemi a zalykám se, jako bych potřebovala vzduch.
„Ale to já přece vím,“ pravila zvesela Jane. „Bree?“
Zachvěla jsem se, když vyslovila mé jméno, ale bolest se neostavila.
„Je to pravda, co mi řekli?“ zeptala se. „Bylo vás dvacet?“
Slova mi sama vylétla z úst. „Devatenáct nebo dvacet, možná víc, já nevím! Sára a ještě jedna, jejíž jméno neznám, se dostaly do rvačky cestou...“
Čekala jsem na bolest, která mě za neostatečnou odpověď ztrestá, ale Jane místo toho pokračovala.
„A ta Victoria – to ona tě stvořila?“
„Já nevím,“ přiznala jsem vyděšeně. „Riley její jméno nikdy neříkal. Tehdy v noci jsme neviděla... byla taková tma, a bolelo to...“ Trhla jsem sebou. „Nechtěl, abychom na ni dokázali myslet. Říkal, že naše myšlenky nejsou bezpečné.
Jane střelila pohledem na rusovlasého a pak se znovu zadívala na mě.
„Pověz mi o Rileym. Proč vás sem přivedl?“
Vychrlila jsem na ni Rileyho lži, co nejrychleji to šlo. „Riley nám řekl, že tady musíme zničit ty divné žlutooké. Povídal, že to bude snadné. Říkal, že jim patří město a že po nás půjdou. Říkal, že až budou pryč, bude všechna krev naše. Dal nám její pach.“ Ukázala jsem na lidskou dívku. „Říkal, že je poznáme podle toho, že s nimi bude ona. Říkal, že kdo ji dostane první, může si ji nechat.“
„Zdá se, že to Riley trochu podcenil,“ poznamenala kousavě Jane.
Vypadalo to, že Jane můj příběh potěšil. V záblesku poznání mi došlo, že se jí ulevilo, že Riley mně ani ostatním neřekl o její malé návštěvě u naší stvořitelky. Tohle byl příběh, který chtěla, aby žlutoocí znali – příběh, ve kterém Jane ani ostatní Volturiovi v temných pláštích nevystupovali. No, mohla jsem to hrát podle ní. Doufala jsem, že čtenář myšlenek už všechno ví.
Nemohla jsem se téhle zrůdě fyzicky pomstít, ale mohla jsem pomocí myšlenek prozradit žlutookým všechno, co jsem věděla. Aspoň jsem v to doufala. Přikývla jsem, přistoupila na Janin vtípek a posadila se, protože jsem chtěla připoutat pozornost čtenáře myšlenek, ať to byl kterýkoli z nich. Pokračovala jsem ve verzi, kterou by jí vypověděl každý jiný člen mé skupiny. Předstírala jsem, že jsem Kevin. Hloupá jako pařez a totálně mimo.¨
„Já nevím, co se stalo.“ Tohle byla náhodou pravda. Co přesně se při bitvě dělo, pro mě pořád zůstávalo záhadou. Neviděla jsem nikoho z Kristiina družstva.
Dostali ji ti tajemní vyjící upíři? Nehodlala jsem to na žlutooké prozradit. „Rozdělili jsme se, ale ti druzí vůbec nepřišli. A Riley nás taky opustil a nepřišel nám na pomoc, jak slíbil. A pak nastal hrozný zmatek a najednou byli všichni na kusy.“ Zachvěla jsem se při vzpomínce na bezhlavý trup, který jsem přeskočila.
„Bála jsem se. Chtěla jsem utéct.“ Kývla jsem na Carlislea. „Tamhleten říkal, že mi neublíží, když přestanu bojovat.“
Carlislea jsem tím nezradila. Řekl Jane přesně to samé.
„Ach, ale on nemá právo rozdávat takové milosti, maličká,“ pravila Jane. Připadalo mi, že si to užívá.
„Porušení pravidel s sebou nese následky.“
Stále jsem předstírala, že jsem Kevin, a zírala jsem na ni, jako bych byla příliš tupá na to, bych ji pochopila.
Jane pohlédla na Carlisle. „Víš jistě, že jste dostali všechny? Tu druhou půlku, která se oddělila?“
Carlisle přikývl. „My jsme se taky rozdělili.“
Takže Kristie dostali ti vyjící. Doufala jsem v to, protože ať už byli ti vyjící cokoli, byli opravdu, opravdu strašliví. Kristie si to zasloužila.
„Nemůžu popřít, že to na mě udělalo dojem,“ řekla Jane a znělo to upřímně, takže to možná i byla pravda. Jane doufala, že tu Victoriina armáda způsobí jisté škody, ale my selhali na celé čáře.
„Ano,“ souhlasili tiše tři upíří za Janinými zády. „Nikdy jsem neviděla, aby se nějaká skupina ubránila takové útočící přesile bez ztrát,“ pokračovala Jane. „Víte, proč k tomu došlo? Vzhledem k způsobu, jakým tu žijete, mi to připadá jako nepřiměřené jednání. A proč byla klíčem ta dívka?“ Její oči na chviličku uhnuly k lidské dívce.
„Victoria Bellu nenáviděla,“ odpověděl rusovlasý. Konečně mi celá strategie dávala smysl. Riley prostě chtěl zabít tu holku a nezajímalo ho, kolik z nám přitom padne.
Jane se zatvářila vesele. „Zdá se,“ usmála se na dívku stejným způsobem, jakým se předtím usmála na mě, „že u našich vyvolává bizardně silné reakce.“
Dívce se nic nestalo. Možná jí Jane nechtěla ublížit. Nebo možná její děsivé schopnost působila jenom na upíry.
„Mohla bys s tím prosím přestat?“ požádal rusovlasý Jane pečlivě ovládaným, ale hněvivým tónem.
Jane se znovu rozesmála. „Jen to zkouším. Zjevně jí to nic nedělá.“
Snažila jsem se udržet kevinovský výraz, abych neprozradila, že vše se zájmem sleduju. Takže Jane téhle dívce nemůže ublížit tak, jako ublížila mně, a Jane s tím rozhodně nepočítala. Přestože se tomu smála, poznala jsem, že ji to vytočilo. Byl tohle důvod, proč žlutoocí lidskou dívku tolerovali mezi sebou? Ale pokud na ní bylo zvláštního, proč ji neproměnili v upírku?
„No, zdá se, že nám toho na práci moc nezbylo,“ podotkla Jane a hlas měla znovu mrtvý a monotónní. „Zvláštní. Na to nejsme zvyklí chodit někam zbytečně. Je velká škoda, že jsme nestihli tu bitvu. Podle všeho to musela být opravdu zábavná podívaná.“
„Ano,“ odsekl rusovlasý. „A byli jste tak blízko. Škoda, že jste nepřišli o půl hodiny dřív. Pak byste tu možná dokázali splnit účel své cesty.“
Potlačila jsem úsměv. Takže tím čtenářem myšlenek byl rusovlasý a slyšel všechno, co jsem chtěla, aby slyšel. Jane se z ničeho nevyvlékla. Jane s prázdným výrazem oplácela rusovlasému pohled. „Ano. Škoda že to takhle dopadlo, že?“
Čtenář myšlenek přikývl a mě zajímalo, jestli slyší, co se děje v Janině hlavě.
Potom se Jane obrátila ke mně. Tvář měla bez výrazu a oči prázdné, ale já hned poznala, že můj čas vypršel. Už ode mě získala vše, co potřebovala. Netušila, že i čtenáři myšlenek jsem sdělila vše, co jsem mohla. A ochránila tajemství jeho rodiny. Dlužila jsem mu to. Potrestal místo mě Rileyho a Victorii.
Koutkem oka jsem na něj nenápadně pohlédla a pomyslela si Děkuji.
„Felixi?“ řekla líně Jane.
„Počkej,“ ozval se nahlas čtenář myšlenek.
Otočil se ke Carlisleovi a rychle promluvil: „Mohli bychom té mladé vysvětlit pravidla. Zdá se, že není neochotná se učit. Nevěděla co dělá.“
„Samozřejmě,“ přikývl horlivě Carlisle a hleděl na Jane. „Určitě bychom byli připraveni převzít za Bree zodpovědnost.“
Jane se tvářila, jako by si nebyla jistá, jestli si dělají legraci, ale pokud si ji opravdu dělali, tak byli vtipnější, než si myslela.
Já byla dojatá. Tihle upíři mě neznali, ale přesto by šli kvůli mně do nebezpečného rizika. Já dávno věděla, že to nemohlo vyjít, ale stejně jsem jim byla vděčná. „Neděláme výjimky,“ řekla pobaveně Jane. „A nedáváme druhou šanci. Škodí to naší reputaci.“
Jako by mluvila o někom jiném. Bylo mi jedno, že se mě chystala zabít. Věděla jsem, že ji žlutoocí nezastaví. Byla to upírská policie. Ale přinejmenším už žlutoocí věděli, jak je upírská policie zvrácená a zkažená.
„Což mi připomíná,“ pokračovala Jane, pohledem vyhledala lidskou dívku a široce se na ni usmála. „Caius bude tak zaujatý, až uslyší, že jsi stále člověk, Bello. Možná se rozhodne tě navštívit.“
Stále člověk. Takže oni měli v úmyslu ji proměnit. Nechápala jsem, na co čekají.
„Datum je stanoveno,“ ozvala se malá upírka s krátkými černými vlasy a jasnými hlasem. „Možná vás za několik měsíců navštívíme.“
Janin úsměv zmizel, jako by ho někdo vymazal. Aniž by se na černovlásku podívala, pokrčila rameny a já poznala, že ať nenávidí lidskou dívku jakkoli, černovlásku nenávidí ještě desetkrát víc.
Jane se otočila ke Carlisleovi se stejným prázdným výrazem jako dřív. „Bylo to příjemné setkání, Carlisle – myslela jsem, že Aro přehání. No, tak zatím na shledanou...“ Teď to přijde, pomyslela jsem si. Přesto jsem se vůbec nebála. Jen jsem litovala, že o tom nemůžu povědět Fredovi. Vždyť se chystal skoro úplně slepý a nevědomý do světa plného nebezpečných intrik, prohnilé policie a tajných skupin.
Ale Fred byl chytrý, opatrný a měl zvláštní schopnosti. Co mu mohli udělat, když ho ani neuvidí? Třeba se s ním žlutoocí někdy setkají. Prosím, buďte k němu laskaví, vzkázala jsem čtenáři myšlenek.
„Postarej se o to, Felixi,“ pravila lhostejně Jane a kývla ke mně. „Chci jet domů,“
„Nedívej se,“ zašeptal čtenář myšlenek.
Zavřela jsem oči.
2024 ©