Krátký druhý život Bree Tannerové, druhá část

. Jenže tohle nespravím.

Pořád žádná bolest.

„Bree, vidělas to?“

Rychle jsem zavrtěla hlavou. „Je to moc zlé?“

„Zlé?“

„Moje noha,“ procedila jsem skrz zuby. „Řekni mi pravdu, co z ní zbylo?“

„Tvoje noha se mi zdá docela v pořádku.“

Rychle jsem se na ni mrkla a ujistila se, že chodidlo i lýtko vypadají stejně jako předtím. Zavrtěla jsem prsty. V pořádku.

„Bolí to?“ ptal se Diego.

Zvedla jsem se na kolena.

„Zatím ne.“

„Vidělas, co se stalo? To světlo?“

Zavrtěla jsem hlavou.

„Tak se dívej,“ prohlásil a po kolenou se plazil zpátky ke slunečním paprskům.

„A tentokrát mě, prosím, neodstrkuj. Sama jsi dokázala, že mám pravdu.“ Zdvihl paži. Sledovat ho bylo skoro stejně těžké jako předtím, přestože se mé noze nic nestalo.

V okamžiku, kdy jeho prsty vnikly do světla, se jeskyně naplnila miliony třpytivých, duhových odlesků. Najednou tu bylo světla jako v poledne ve proskleném sále – jasná záře se rozlévala do všech koutů. Ucukla jsem a roztřásla se. Sluneční světlo bylo všude kolem mě.

 „Neskutečné,“ zašeptal Diego. Vnořil do světla celou dlaň a jeskyně se rozjasnila ještě víc. Obrátil ruku, aby si ji prohlédl ze všech stran, a pak ji znovu otočil dlaní vzhůru. Záblesky po něm tančily, jako by otáčel křišťálovým hranolem.

Nebyl tu cítit žádný kouř a Diego bolestí zjevně netrpěl. Pozorně jsem si jeho ruku prohlédla. Zdálo se, že má kůži pokrytou obrovským množstvím maličkých zrcátek, příliš titěrných, než aby se dala jednotlivě rozeznat, a všechna odrážela dopadající světlo s dvojitou silou než obyčejná zrcadla.

„Pojď sem, Bree... to musíš zkusit!“

Nenapadla mě žádná výmluva a zmítala mnou zvědavost, ale stejně jsem se zdráhala, když jsem se postavila vedle něj.

„Nehoříš?“

„Ne. Světlo nás nespálí, jenom... odráží se od nás. I když je to asi trochu nedostatečné vysvětlení.“

Pomalu, jako člověk jsem neochotné vnořila prsty do světla. V okamžiku se mi kůže rozzářila tak, že oproti světlu v jeskyni se venkovní den zdál temný. Myslím, že to nebyly přímo odrazy, protože světlo se ohýbalo a hýřilo všemi barvami jako v krystalu. Strčila jsem dovnitř celou ruku a prostor se ještě víc prozářil.

„Myslíš, že o tom Riley ví?“ zašeptala jsem.

„Možná. Možná ne.“

„Kdyby věděl, proč by nám to neřekl? Čeho tím chtěl dosáhnout? Jsme prostě chodící disko koule.“

Zachvěla jsem se.

Diego se zasmál. „Už vím, z čeho ty historky vzešly. Přestav si, kdybys byla člověk a viděla tohle. Určitě by sis myslela, že tamhleten chlápek prostě vzplanul.“

„Pokud by se pak nezdržel na kus řeči. Asi ano.“ „Je to neuvěřitelné,“ pravil Diego. Jedním prstem sledoval linku mé zářící dlaně.

Pak vyskočil na nohy, přímo po sluneční paprsek a jeskyně se zbláznila výbuchem světla.

„Pojď, vypadneme odsud.“ Natáhl se a vlezl do komínu, který vyhrabal až nahoru na povrch.

Řekli byste, že už jsem se přes to dostalo, ale já byla pořád nervózní. Nechtěla jsem vypadal jako úplný srab, a tak jsem se mu držela těsně za patami, ale celou cestu jsem se bázlivě krčila. Riley u mě tou historkou o shoření na slunci opravdu dosáhl svého; od doby, co jsem se stala upírkou, spojuju si slunce s děsivou smrtí uhořením a nedokážu se zbavit beznadějných záchvatů paniky pokaždé, když si na to vzpomenu.

Diego vylezl ven a já za ním sotva o půl vteřiny později. Stanuli jsme na malé skvrnce divoké trávy, jen pár kroků od lesa, který pokrýval celý ostrov. Několik metrů za námi byl krátký svah a pak už voda. Všechno okolo zaplanulo jasem a barvami, kterými jsme hýřili.

„Páni,“ zamumlala jsem.

Diego, s tváří nádherně rozjasněnou, se na mě usmál a mně se zhoupl žaludek, když jsi si náhle uvědomila, že celá ta věc o nejlepších kamarádech navždycky nepřichází v úvahu. Alespoň pro mě ne. Tak rychlé to bylo.

Diegův široký úsměv se změnil v pouhý náznak. Oči měl stejně vykulené jako já. Drtila nás posvátná bázeň. Dotkl se mého obličeje a ruky, jako by se pokoušel všechen ten třpyt pochopit.

„Nádhera,“ řekl. Prsty mi lehce přejel po tváři.

Nejsem si jistá, jak dlouho jsme tam stáli, usmívali se jako úplní idioti a svítili jako svařovací hořáky. V zátoce nekotvili žádné loďky, což bylo pravděpodobně dobře.

 V tomhle stavu by si nás všimli i poloslepí. Ne že by nám dokázali nějak ublížit, ale já neměla žízeň a jejich vyděšená jekot by pokazil kouzlo okamžiku.

Konečně slunce zastřel hustý mrak a my vypadali zase jako dřív, i když jsme pořád mírně zářili. Ale tohle by nikdo, kdo nemá upíří zrak, nepostřehnul. Jakmile se záře vytratila, pročistila se mi hlava a já byla schopná uvažovat nad tím, co přijde teď. 

Přestože Diego vypadal zase normálně  - ne jako stvořený z živého světla -, věděla jsem, že už pro mě nikdy nebude takový jako dřív. To brnivé vzrušení v okolí žaludku nezmizelo. Měla jsem pocit, že tam zůstane napořád.

„Povíme to Rileymu? Myslíš, že o tom neví?“ ptala jsem se.

Diego si povzdechl a spustil ruku. „Já nevím. Rozmyslíme si to cestou za nimi.“

„Musíme být opatrní, pokud je budeme sledovat ve dne. Jsme teď na slunci dost nápadní, jak jistě víš.“ Zašklebil se. „Budeme jako ninjové.“

Přikývla jsem. „Super tajný ninja klub zní od dost líp než ta pitomost s nejlepšíma kámošema.“

„To rozhodně.“

Najít místo, odkud celá banda opustila ostrov, zabralo sotva pár vteřin. Celý problém spočíval jen v tom, najít na ostrově místo s podupanou trávou. Krátce jsme prodiskutovali nápad rozdělit se, ale hned jsme ho jednohlasně zavrhli. Mělo to logiku – koneckonců, kdyby jeden z nás něco objevil, jak by to tomu druhému sdělil? -, ale já hlavně chtěla být s ním a viděla jsem, že on cítí to samé. Oba jsme prožili celý život bez přátel a tenhle čas byl příliš krásný, než abychom ho promrhali.

Naskýtala se spousta možností, kam mohli jít. Na pevninu, na jiný ostrov, zpátky na předměstí Seattlu nebo na sever do Kanady. Vždycky, když jsme zbořili nebo zapálili jeden z našich domů, Riley byl připravený – zdálo se, že vždycky přesně ví, kam dál. Musel si tyhle věci plánovat dopředu, ale nikdy nás nenechal do svých plánu nahlédnout.

Mohli být kdekoli.

Museli jsme se pořád schovávat pod vodou, abychom se vyhnuli lodím a lidem, a to nás příšerně zdržovalo. Celý den jsme nic nenašli, ale ani jednomu z nás  to nevadilo. Užívali jsem si nejlepší zábavu za celé životy.

Byl to hodně zvláštní den. Místo abych bídně dřepěla v temnotě, snažila se vyvarovat zmrzačení a potichu se zalykala odporem, hrála jsem si na ninju se svým novým nejlepším kamarádem, nebo možná někým víc. Hrozně jsme se nasmáli, když jsme proplouvali ostrůvky stínu a házeli po sobě kameny jako čínskými hvězdicemi.

Pak slunce zapadlo a já dostala strach. Bude nás Riley hledat? Nebo si myslí, že nás dostali? Věděl, že by se něco takového mohlo stát?

Vyrazili jsme rychleji. Mnohem rychleji. Už jsem obkroužili všechny blízké ostrovy a teď se soustředili na pevninu. Asi hodinu po západu slunce jsem zachytila známý pach a v příští vteřině už jsme se drželi jejich stopy. Jakmile jsme narazili na jejich pach, bylo to snadné jako sledovat stádo slonů v čerstvém sněhu.

O tom, co uděláme, jsme pak hovořili mnohem vážněji než ve dne.

„Myslím, že bychom neměli Rileymu říkat pravdu,“ navrhla jsem. „Povíme mu, že než jsme se vydali na cestu, trčeli jsem celý den v té tvojí jeskyni.“ Při těch slovech má paranoia ještě vzrostla. „A raději si k tomu přisadíme, že ta jeskyně byla celá zaplavená. Že jsem spolu ani nemluvili.“

„Myslíš si, že Riley je zlý, viď?“ otázal se tiše asi po minutě. Přitom se dotkl mojí ruky.

„Nevím. Ale pro jistotu bych se raději chovala, jako by byl.“ Zaváhala jsem a pak prohodila: „Ty si nechceš myslet, že je zlý.“

„Ne,“ přiznal Diego. „Je tak trochu můj kamarád. Tedy, ne tak jako ty.“ Stiskl mi prsty. „Ale víc než ti ostatní. Nechci ani pomyslet, že...“ Nedokončil větu. Oplatila jsem mu stisk. „Třeba je úplně v pohodě. Ale neuškodí, když budeme opatrní.“

„Pravda. Dobře, řekneme mu tvoji verzi. Aspoň prozatím... O slunci si s ním můžu promluvit později. Stejně bych to raději udělal ve dne kdy můžu svoje tvrzení dokázat. A pro případ, že tom Riley ví, ale má dobré důvody, proč to před námi tají, mu to řeknu, až budeme sami. Odchytím si ho za úsvitu, až se bude vracet z těch svých výprav, nebo kam to pořád chodí...“

Zaznamenala jsem v jeho proslovu „já“ místo „my“ a přepadla mě tíseň. Ale na druhou stranu jsem nechtěla mít s Rileyho vzděláváním nic moc společného. Nechovala jsem k němu stejnou důvěru jako Diego.

„Ninja útočí za úsvitu!“ řekla jsem, abych ho rozesmála. Zabralo to. Znovu jsme začali žertovat, ale já věděla, že pod vším tím humorem přemýšlí na vážnými věcmi – stejně jako já.

Zmocňovalo se mě čím dál horší zoufalství. Běželi jsem rychle a neexistoval způsob, že bychom ztratili stopu, ale trvalo to příliš dlouho. Vzdalovali jsme se od pobřeží, nahoru a přes nejbližší hory do našeho nového teritoria. Od obvyklého vzorce se to dost lišilo.

Všechny domy, které jsme si půjčili, ať už to bylo v horách, na ostrově nebo na osamocené veliké farmě, měli pár věcí společných. Mrtvé majitele, odlehlost a ještě jednu věc. Všechny byly blízko Seattlu. Soustřeďovali se kolem toho velkoměsta jako měsíce na oběžné dráze. Seattle byl náš střed, náš cíl. Teď jsem se od té oběžné dráhy odtrhli a to mi připadalo zlé. Možná to nic neznamenalo, možná to byla jen další spousta věcí, které se ten den změnily. Všechny pravdy, které jsme přijala, obrátily můj svět vzhůru nohama a já už na žádné další otřesy neměla nervy. Copak nemohl Riley vybral nějaké normální místo? „Zvláštní, že šli tak daleko,“ zabručel Diego a já v jeho hlase zaslechla napětí.

„Spíš děsivé,“ zahuhlala jsem.

Sevřel mi ruku v dlani. „Je to v pohodě. Ninja klub všechno zvládne.“

„Už máš ten tajný pozdrav?“

„Pracuju na tom,“ slíbil.

Něco mě dráždilo. Cítila jsem jakousi podivnou, slepou skvrnu – věděla jsem, že tu je něco, co nevidím, a nemohla jsem na to přijít. Něco docela zřejmého...

Dům jsme našli asi devadesát kilometrů západně od našeho obvyklého okruhu. Ten kravál se nedal s ničím zaměnit. Basové dum dum dum, řvoucí soundtracky videoher a neustálé vrčení. Bezpochyby naše banda.

Vytáhla jsem ruku z Diegovy dlaně a on na mě pohlédl.

„Hele, vždyť tě ani neznám,“ pravila jsem žertovným tónem. „Ani jsem se s tebou nebavila, jen jsme vedle sebe seděli celý den ve vodě. Vím o tobě akorát to, že jsi upír nebo ninja.“

Zazubil se. „To samé platí i pro tebe, neznámá.“ A rychle tiše pokračoval: „Prostě dělej to samé co včera. Zítra v noci spolu půjdeme ven. Podnikneme průzkum, zkusíme něco víc pozjišťovat.“

„To zní jako plán. Máš mé slovo.“

Sehnul hlavu a políbil mě – jen letmo, ale přímo na rty. Celým tělem mi prolétl šok. Potom řekl: „Jdeme na to.“ A bez ohlédnutí zamířil dolů i úpatí hory, odkud se ozýval rámus. Už hrál svou roli.

Mírně ohromená jsem šla pár metrů za ním, abych mezi námi udržela právě takovou vzdálenost, jako jsem si obvykle udržovala od ostatních.

Dům byl veliký srub – stylová záležitost zastrčená v rokli mezi sosnami. Na míle daleko nebylo ani stopy po nějakých sousedech. Všechna okna byla zatemněná, jakby tu nikdo nebydlel, ale celá konstrukce se otřásala těžkou basovou hudbou ze sklepení.

Diego vstoupil první a já se snažila chovat, jako by to byl Kevin nebo Raoul. Váhavě, chráníc si svůj prostor. Našel schody a sebejistým krokem sestoupil dolů.

„Chtěli jste se mě zbavit, trapáci?“ houkl na ně.

„Jé, hele, Diego žije,“ slyšela jsem Kevina. Jeho odpověď naznačovala zřetelný nedostatek nadšení.

„Ne díky tobě,“ odsekl Diego a já vklouzla do temného sklepení.

Jediné světlo pocházelo z několika televizních obrazovek, ale i tak ho bylo víc, než kdokoli z nás potřeboval. Spěchala jsem dozadu, kde se Fred sám roztahoval na celém gauči, vděčná za důvod tvářit se znepokojeně, protože nikde jinde se schovat nedalo. Spolkla jsem náhlou vlnu odporu a stočila se na svoje obvyklé místečko na podlaze za gaučem. Jakmile jsem se tam ocitla, Fredova odpudivá síla trochu povolila. Nebo jsem si už začínala zvykat. Sklepení bylo víc než z poloviny prázdné, protože uplynula sotva půlka noci. Všechny děti měly stejné oči jako já – světle červené, nedávno nakrmené.

„Chvíli zabralo, než jsem po tobě uklidil ten tvůj svinčík,“ řekl Diego Kevinovi. „K tomu, co zbylo z baráku, jsem se dostal těsně před úsvitem. Celý den jsem trčel v zatopené jeskyni.“

„Běž se vybrečet k Rileymu. Mně je to fuk.“

„Vidím, že ta malá to zvládla taky,“ ozval se nový hlas a já se otřásla hrůzou protože to byl Raoul. Trošku se mi ulevilo, že neví, jak se jmenuju, ale mnohem víc mnou cloumal strach, že si mě všiml.

„Jo, šla za mnou.“ Diega jsem neviděla, ale bylo mi jasné, že lhostejně pokrčil rameny.

„No ne, ty jsi hotový spasitel!“ dorážel sarkasticky Raoul.

„Za debilní chování se body navíc nedávají.“

Přála jsem si, aby Diego Raoula nepopichoval. Kéž by si Riley co nejdřív vrátil. Jen Riley dokázal Raoula trošičku zkrotit.

Jenže Riley nejspíš lovil další malé ubožáky pro ni. Nebo co to vlastně dělal, když odešel pryč.

„Zajímavý přístup máš, Diego. Myslíš, že tě má Riley dost rád, aby mu vadilo, když tě zabiju. Já bych zas řekl, že se pleteš. Ale to je jedno, on si po dnešní noci stejně myslí, že je po tobě.“

Slyšela jsem, jak se ostatní dali do pohybu. Někteří se postavili za Raoula, jiní se jen chtějí dostat z cesty.

Já ve své skrýši zaváhala.

Nenechám ho bojovat samotného, ale zároveň jsem se bála zničit naše krytí, pokud by nakonec k ničemu nedošlo. Doufala jsem, že Diego přežil tak dlouho, protože má nějaké šílené bojové schopnosti. Já v tomhle směru neměla co nabídnout. Z Raoulova gangu byli přítomni tři členové a můžou se k nim přidat někteří další, aby se Raoulovi zavděčili. Vrátí se Riley dřív, než nás stihnou oddělat?

Diego odpověděl naprosto klidně. „Vážně se tak bojíš jít proti mně sám? Typické.“

Raoul zasupěl. „Tak se to dělá leda ve filmech. Proč bych proti tobě měl jít sám? Hele, já tě nechci zmlátit. Já to s tebou chci skoncovat.

Přikrčila jsem se, připravená vyskočit.

Raoul pokračoval v proslovu. Hrozně rád se poslouchal.

„Samozřejmě na tebe nemusíme jít všichni. Tihle dva se postarají o důkaz tvého nešťastného přežití. O tu malou jak-se-sakra-jmenuje.“

Polila mě ledová hrůza. Snažila jsem se uklidnit, abych mohla do boje vložit všechno. Ne že by to nějak pomohlo.

A pak jsem ucítila něco jiného, absolutně nečekaného – nával hnusu tak mocný, že jsem se už neudržela ve střehu. Svalila jsem se na zem a v hrůze lapala po dechu.

Nebyla jsem jediná, kdo takhle reagoval. Znechucené vrčení a zvuky dávení se ozývaly ze všech koutů. Pár lidí ustoupilo ke stěnám do mého zorného pole. Hrabali se ke zdi, natahovali krky, jako by jim to pomohlo děsivé nevolnosti uniknout. Přinejmenším jeden z nich byl Raoulův poskok.

Slyšela jsem, jak se Raoulovo charakteristické vrčení vytrácí, jak vyběhl po schodech nahoru. Nebyl jediný, koho napadlo prásknout do bot. Sklepení se vyklidilo, vzdala to asi půlka upírů.

Já neměla na výběr. Sotva jsem se dokázala pohnout. Došlo mi, že nejspíš proto, že jsem tak blízko Zrůdy Freda. On to celé způsobil. Bylo mi neskutečně zle, ale přesto jsem si uvědomila, že mi nejspíš právě zachránil život.

Proč?

Pocit zhnusení zvolna dozníval. Jakmile to šlo, přitáhla jsem se ke kraji gauče a zjišťovala následky. Celý Raoulův gang byl pryč, ale Diego tam pořád stál, na opačném konci velikého pokoje u televize. Upíři, kteří zůstali, ten šok pomalu rozdýchávali a všichni vypadali dost otřeseně. Většina z nich vrhala obezřetné pohledy Fredovým směrem. Mrkla jsem mu na temeno hlavy, ale nic jsem neviděla a zase se bleskově odvrátila. Z pohledu na něj se mi zase trochu zvedl žaludek.

„Nechte toho.“

Hluboký hlas patřil Fredovi. Nikdy dřív jsem ho neslyšela promluvit. Všichni se na něj rychle podívali a pak rychle uhýbali, jak se nevolnost vracela.

Takže Fred jenom chtěl klid a mír. No, na tom nezáleželo. Zůstala jsem díky němu naživu. Raoul se nejspíš do rána rozptýlí jiným dráždidlem a zchladí se žáhu na jiném chudákovi. A s úsvitem se vrátí Riley. Zjistí, že Diega nespálilo slunce, že přežil den v zatopené jeskyni a Raoul přijde o výmluvu na něj nebo na mě zaútočit. Přinejmenším to byl ten nejlepší scénář. V mezičase se třeba s Diegem setkáme a vymyslíme plán, jak se Raoulovi příště vyhnout.

Myslí mi znovu prolétl záblesk, že mi něco očividného uniká. Jenže než jsem to stihla zachytit, kdosi mě vytrhl ze soustředění.

„Promiň.“

Tohle hluboké, tiché bručení mohlo přijít jen od Freda. V doslechu jsem se zjevně nacházela jen já. Mluvil se mnou?

Pohlédla jsem na něj a necítila vůbec nic. Nemohla jsem se mu podívat do tváře – zůstal ke mně otočený zády. Měl vlnité a husté plavé vlasy. Nikdy dřív jsem si toho nevšimla, nikdy za celé ty dlouhé dny, které jsem přežívala skrčená v jeho stínu. Riley nežertoval, když říkal, že Fred je zvláštní. Nechutný, ale opravdu zvláštní. Měl Riley vůbec ponětí, jak je Fred... mocný? Během vteřiny ovládl místnost plnou agresivních upírů.

Jeho výraz jsem neviděla, ale tušila jsem, že čeká na odpověď.

„Ehm, neomlouvej se,“ vydechla jsem tichounce.

„Děkuju.“

Fred pokrčil rameny .

Pak jsem zjistila, že už se na něj nemohu dále dívat. Hodiny ubíhaly pomaleji než obvykle a já čekala až se Raoul vrátí. Čas od času jsem se zkusila podívat na Freda – jestli prohlédnu ochrannou vrstvu, kterou si kolem sebe vytvořil -, ale pokaždé si mi zvedl žaludek. Kdybych to zkoušela víc, pozvracela bych se.

Myslet na Freda představovalo dobré rozptýlení, abych nemyslela na Diega. Snažila jsem se předstírat, že mě nezajímá, kde v místnosti se zrovna nachází. Nedívala jsem se na něj, ale soustředila jsem se na zvuk jeho dechu – měl svůj typický rytmus -, abych si udržela přehled. Seděl na opačné straně pokoje a poslouchal muziku puštěnou z laptopu. Nebo to možná hrál, stejně jako já hrála, že si čtu knihu z toho mokrého batohu na ramenou. V pravidelných intervalech jsem obracela stránky, ale nevnímala jsem ani slovo. Čekala jsem na Raoula.

Riley se naštěstí vrátil dřív. Raoul a jeho nohsledi přišli hned za ním, ale neřvali ani neuráželi jako obvykle. Snad je Fred přece jen přiučil troše respektu. No, spíš asi ne. Spíš je akorát rozzuřil. Upřímně jsem doufala, že se Fred bude mít na pořádně na pozoru. Riley zamířil rovnou k Diegovi; poslouchala jsem, otočená zády k nim, oči přilepené ke stránkám. V periferním vidění jsem zahlédla, jak se Raoulovi idioti poflakují kolem a vracejí se ke své oblíbené zábavě, nebo co vlastně dělali, než je Fred rozehnal. Kevin, jak se zdálo, hledal něco konkrétnějšího k rozptýlení. Několikrát se jeho oči pokusily zaměřit na místo, kde jsem seděla já, ale Fredova aura ho držela zpátky. Po pár minutách to vzdal a vypadal poněkud pobledle.

„Slyšel jsem, že ses vrátil,“ povídal Riley a jeho potěšení se zdálo být upřímné. „Na tebe se dá vždycky spolehnout, Diego.“

„Žádný problém,“ pravil zvolna Diego. „Pokud nebereš celodenní zadržování dechu pod vodou jako prohřešek.“

Riley se rozesmál. „Příště si víc všímej, kolik máš času. Dávej těm děckám lepší příklad.“

Diego se smál s ním.

Koutkem oka jsem zahlédla, jak se Kevin trochu uvolnil. Bál se, že ho Diego přivede do maléru? Možná Riley Diegovi naslouchal víc, než jsem si myslela. Napadlo mě, jestli právě to nebyl důvod, proč předtím Raoul tak šílel.

Koneckonců, bylo možná dobře, že se Diego Rileyho držel. Třeba byl Riley v pohodě. Ale přemýšlela jsem, jestli jejich vztah neohrozí to, co bylo mezi mnou a Diegem.

Během dne čas neubíhal o nic rychleji. Ve sklepení bylo, jako každý den, nechutně plno. Kdyby upíři mohli chraptět, Riley by z toho všeho řvaní ztratil hlas už dávno. Několik děcek dočasně ztratilo končetiny, ale nikdo neskončil v plamenech. Muzika vedla válku s hudebním doprovodem různých her a já byla ráda, že mě nerozbolela hlava. Snažila jsem se číst nové knihy, ale nakonec jsem přeskakovala od jedné k druhé a nepřinutila oči soustředit se na písmena. Nechala jsem je Fredovi naskládané v úhledném sloupečku za gaučem. Vždycky jsem mu svoje knížky nechávala, i když jsem netušila, jestli je vůbec čte. Nedokázala jsem si na něj podívat dost zpříma, abych viděla, jak přesně svůj čas tráví.

Ale aspoň jsem nebyla na očích Raoulovi. Ani Kevinovi nebo ostatním. Vybrala jsem si skvělou skrýš. Neviděla jsem, jestli je Diego dost chytrý, aby mě ignoroval, ale já ho ignorovala velice svědomitě. Nikdo by nás nepodezíral, že tvoříme tým, snad je Fred. Všiml si mě Fred, když jsem se chystala vyrazit do boje po Diegově boku? I kdyby ano, starosti mi to nedělalo. Kdyby vůči mně choval sebemenší nepřátelství, klidně mě v noc mohl nechat umřít. Měl by to snadné.

Jak se chystalo k západu slunce, ruch v místnosti vzrostl. Vytrácející se světlo jsme tady dole neviděli, navíc všechna okna v poschodí byla pro jistotu zatemněná. Ale když celé dlouhé dny trávíte čekáním, naučíte se poznat, kdy jeden z nich končí. Děcka se začala hemžit a dorážet na Rileyho, jestli smějí jít ven.

„Kristie, tys byla venku včera v noci,“ vysvětloval Riley a já slyšela, jak se trpělivost z jeho hlasu vytrácí.

„Heather, Jime, Logane – běžte první.

Warrene, ty už máš oči dost tmavé, jdi s nimi. Hej, Sáro, já nejsem slepý, jedeš zpátky?“

Ti, které nepustil, odešli trucovat do koutů a někteří čekali, až Riley odejde, aby se mohli navzdory jeho rozkazů vyplížit ven.

„Hm, Frede, ty jsi taky na řadě,“ řekl Riley, ale naším směrem se nepodíval. Slyšela jsem Fredův povzdech a jak se postavil na nohy. Když procházel středem místnosti, všichni se přikrčili, dokonce i Riley. Ale Riley se na rozdíl od ostatních mírně usmíval. Fredovi upíří schopnosti se mi líbily.

Bez Freda jsem si připadala jako nahá. Teď si mě mohl každý všimnout. Zůstala jsem naprosto nehybná s hlavou skloněnou a dělala všechno pro to, abych na sebe nepřitáhla něčí pozornost.

Naštěstí pro mě Riley dnes v noci spěchal. Pár lidí, kteří se okatě ochomýtali kolem dveří, sotva sjel pohledem, natož aby jim pohrozil, a rychle zmizel venku. Obyčejně byl nás obšťastňoval varovným proslovem, že máme být potichu a chovat se slušně, ale dnes ne. Vypadal roztržitý a znepokojený. Určitě proto, že se měl setkat s . Trochu to ve mně zchladilo touho ho zastavovat před úsvitem.

Počkala jsem, až Kristie a její tři obvyklí nohsledi vypadnou, a pak jsem v jejich stínu vyklouzla ven a snažila jsem vypadat jako jejich doprovod bez toho, abych je rozčílila. Na Raoula ani na Diega jsem vůbec nepohlédla. Soustředila jsem se hlavně na to, abych působila nanejvýš uboze, nic, co by stálo za povšim-nutí. Nějaká bezvýznamná upíří holka.

Jakmile jsem se dostala z domu, okamžitě jsem se od Kristie oddělila a zapadla do lesů. Doufala jsem, že jen Diego bude dostatečně pozorný, aby můj pach vystopoval. Asi v polovině cesty k nejbližší hoře jsem se usadila v nejvyšších větvích mohutné jedle, před níž její okolí ustupovalo na několik metrů. Získala jsem docela dobrý výhled na každého, kdo by mě pronásledoval. Ukázalo se, že jsem byla až moc opatrná. Možná jsem to s tou opatrností přeháněla celý den.

Jediný, kdo za mnou šel, byl Diego.

Zahlédla jsem ho už zdálky a kousek jsem se vrátila, abychom se setkali.

„Byl to dlouhý den,“ řekl a objal mě. „Naplánovalas to dost složité.“

Oplatila jsem mu objetí a divila se, jak je to příjemné. „Třeba jsem jen paranoidní.“

„Omlouvám se za Raoula. Bylo to tak tak.“

Přikývla jsem. „Štěstí, že je Fred tak odporný.“

„Zajímalo by mě, jestli si Riley uvědomuje, jaký má ten kluk potenciál.“

„Pochybuju. Tohle Fred nikdy dřív neudělal a já v jeho blízkosti trávím fakt spoustu času.“

„No, to je Fredova věc. My máme pro Rileyho vlastní tajemství.“

Zachvěla jsem se. „Pořád si nejsem jistá, jestli je to dobrý nápad.“

„To nezjistíme, dokud neuvidíme, jak na to Riley zareaguje.“

„Já vážně nemám ráda, když si něčím nejsem jistá. Je to základní pravidlo.“

Diego přemýšlivě svraštil obočí. „A jaký máš názor na dobrodružství?“

„Přijde na to.“

„No, uvažoval jsem o prioritách našeho klubu. Víš, zjistit co nejvíc se dá.“

„A...?“

„Myslím, že bychom měli Rileyho sledovat. Zjistit, co dělá.“

Zírala jsem. „Ale on pozná, že za ním jdeme. Ucítí naše pachy.“

„To vím. Vymyslel jsem to. Já budu stopovat jeho pach. Ty se budeš držet o dost zpátky a půjdeš podle mých zvuků. Riley pozná, že jsem ho sledoval, a já mu řeknu, že je to proto, že mu musím něco důležitého říct. Pak mu odhalím ten úchvatný objev o efektu disko koule. Uvidím, co na to řekne.“ Zkoumavě přimhouřil oči. „Ale ty... prostě se drž na kraji šachovnice, jasný? Povím ti, jak na to zareagoval.“

„Ale co když se z té svojí výpravy vrátí dřív? Copak jsi mu to nechtěl říct před úsvitem a zároveň mu to i ukázat?“

„Ano... tenhle problém rozhodně může nastat. Tohle by mohlo celý náš rozhovor zásadně ovlivnit. Ale myslím, že bychom to měli risknout. Riley dneska vypadal, že má dost naspěch, ne? Třeba má úkol, který mu zabere celou noc.“

„Třeba. A třeba jen spěchal na schůzku s . Asi by nebylo vhodné ho překvapit, když bude poblíž ona.“ Oba jsme se ošili.

„Pravda. Ale i tak...“ Zamračil se. „Nezdá se ti, že to co se chystá, přijde už brzy? Že na zjišťování nemáme celou věčnosti?“

Nešťastně jsem přikývla. „Jo, zdá.“

„Tak to riskneme. Riley mi věří a já mám sakra dobrý důvod si s ním promluvit.“

Chvilku jsem o jeho plánu uvažovala. Přestože jsem ho znala jen jeden den, moc dobře jsem si všimla, že na Diega se moje obvyklá obezřetnost jaksi nevztahuje.

„Ten tvůj úchvatný plán...,“ začala jsem.

„Co je s tím?“ zeptal se.

„Připadá mi jako sólovka. Ne jako klubové dobrodružství. Přinejmenším, když přijde na ty nebezpečnější části.“

Nahodil výraz, který mi prozradil, že jsem ho dostala.

„Byl to můj nápad. Já jsem ten, kdo...“ zaváhal, další slova se mu říkala těžko, ... věří Rileymu. Takže to risknu sám, a pokud se mýlím, sám si to taky odskáču.“

Zbabělá jsem byla dost, ale na tohle jsem mu odmítla skočit. „Takhle kluby nefungujou.“

S nečitelným výrazem přikývl. „Dobře, vyřešíme to cestou.“

Vsadila bych se, že měl v plánu něco jiného.

„Zůstaň na stromech a sleduj mojí stopu, jasný?“ Zeptal se.

„Jasný.“

Zamířil zpátky ke srubu, šel rychle. Sledovala jsem ho po větvích. Většinou si byli tak blízko, že jsem jen výjimečně musela skákat ze stromu na strom. Pohybovala jsem se nanejvýš opatrně, aby to vypadalo, že ohýbání větví nezpůsobuje moje váha, ale jen vítr.

Tu noc foukalo, což mohlo pomoct. Na léto bylo docela chladno, ale teplota mě netrápila.

Diego před domem bez potíží zachytil Rileyho pach a rychle se za ním pustil, zatímco já se držela trochu vzadu a na sever od něj, mnohem výš ve svahu než on. Stromy tu rostli hustě, a jak se jimi Diego prodíral, zřetelně chrastily, takže jsem ho neztratila. Postupovali jsme kupředu, on běžel a já si hrála na létající veverku. Asi za patnáct minut nebo ještě dřív Diego zpomalil. Vyšplhala jsem výš do větví a hledala strom s dobrým výhledem. Vylezla jsem na jeden, který se tyčil nad svými sousedy, a pohledem projela okolí. Méně než půl kilometru daleko mezi stromy probleskovala veliká mýtina a volný prostor pokrýval několik akrů. Zhruba uprostřed, blíž ke stromům na východní straně, stálo cosi, co připomínalo přerostlou perníkovou chaloupku.vymalováno to bylo růžovou, zelenou a bílou barvou ve směšně propracovaných vzorech, se zdobeným vyřezáváním a křížovými kytkami na všech myslitelných hranách. Při pohledu na takou věc bych obyčejně vybuchla smíchy – jenže tahle situace obyčejná nebyl ani z daleka.

Riley se v dohledu nenacházel, ale Diego se dole zastavil, takže jsem předpokládala, že stíhací závod je u konce. Možná, že to byl náhradní dům, který Riley připravoval, až zbouráme srub. Až na to, že byl menší než všechny dosavadní domy a nezdálo se, že by měl sklepení. A stál ještě dál od Seattlu než ten nynější.

Diego mrkl ke mně a já signalizovala, ať se ke mně připojí. Přikývl a vrátil se kousek po vlastní stopě. Předvedl mocný skok – napadlo mě, jestli bych i já dokázala takhle vyskočit, i když jsem byla mladá a silná – a chytil se větve v polovině nejbližšího stromu. Nikdo, pokud by nebyl neobyčejně ostražitý, by ho nezpozoroval. Ale stejně chvíli skákal v korunách ze stromu na strom, aby se ujistil, že jeho stopa nikoho nepřivede rovnou za mnou.

Když konečně dospěl k názoru, že je bezpečné se ke mně připojit, zjevil se vedle mě a vzal mě za ruku.

Mlčky jsem kývla k perníkové chaloupce. V koutku úst mu cuklo.

Společně jsem vyrazili k východní straně domu a drželi se vysoko ve větvích. Došli jsem tak blízko, jak jsme se odvážili – nechali jsme mezi námi a domem pár stromů coby kryt -, usadili se naprosto tiše a poslouchali.

Vítr se postupně uklidnil a my něco zaslechli. Podivný, tichý, dráždivý zvuk. Zpočátku mi nedošlo, co vlastně slyším, ale Diego se mírně pousmál, našpulil rty a políbil vzduch mým směrem.

Líbání zní upírům úplně jinak než lidem. Žádné masité, vodnaté buňky otírající se o sebe. Kamenné rty nic nedávají. Předtím jsem slyšela jediný polibek mezi upíry – když se Diego minulé noci dotkl mých rtů -, ale s tímhle bych si to nikdy nespojila. Bylo to na hony vzdálené tomu, co jsem čekala, že tu uslyším.

Tohle zjištění mi vytěsnilo z hlavy všechno ostatní. Předpokládala jsem, že se s ní Riley schází, přebírá instrukce nebo jí přivádí nové rekruty, já nevím. Ale ani ve snu mě nenapadlo, že si tu zřídili... hnízdečko lásky. Jak ji Riley může líbat? Otřásla jsem se a pohlédla na Diega. Také vypadala překvapeně, ale pokrčil rameny.

Přemýšlela jsem o své poslední lidské noci a trhla sebou, když jsem si připomněla to palčivé bodnutí. Zkusila jsem zpoza zmatené clony vydolovat vzpomínky na ty chvíle.. Jako první se dostavila hrůza, když Riley zastavil u ztemnělého baráku, a pocit bezpečí, který jsem měla spojený s darovaným cheeseburgerem, se dočista rozplynul. Držela jsem se zpátky, plížila se pryč, ale on mě pak železným stiskem popadl za ruku a mrštil se mnou do auta, jako bych byla bezvládná panenka. Hrůza a nevíra, že přeskočil takovou vzdálenost až ke dveřím. Hrůza a bolest, která z hlavy vyhnala nevíru, když mi, zatímco mě vlekl ke dveřím černého domu, zlomil ruku. A pak ten hlas.

Soustředila jsem se a zaslechla ho znovu. Vysoký  a zpěvavý, dívčí, ale ne nevrlý. Hlas navztekaného děcka. Pamatuju si, co řekla: „Proč si přitáhl tohle? Je to moc malé.“ Nebo něco podobného, myslím. Možná ne přesně těmihle slovy, ale smysl to vystihuje.

Riley odpovídal ve strachu, že ji zklame, chtivý ji potěšit. „Ale je to další tělo. Přinejmenším další rozptýlení.“ Myslím, že jsem zakňourala, ale no mnou bolestivě zatřásl a už nepromluvil. Jako bych byla toulavý pes a ne člověk.

„Celá tahle noc byla ztráta času,“ stěžoval si dětský hlásek. „Všechny jsem je zabila. Fuj!“

Vzpomínám se, že se celý dům otřásl, jako by do něj nabouralo obrněné auto. Uvědomila jsem si, že to nejspíš jen ona něco vztekle nakopla. „No dobře. Tahle malá je přece jen lepší než nic, pokud se na nic víc nezmůžeš. Jsem nasycená, takže snad budu schopna přestat.“

Rileyho silné prsty zmizely a on mě nechal s tím hlasem samotnou. Byla jsem tak vystrašená, že jsem ani nepípla. Prostě jsem zavřela oči, i když okolní temnota mě už tak dokonale neoslepovala. Nevykřikla jsem, když mě cosi bodlo do krku a spálilo jako ostří pokryté jeden. Vyplazila jsem se ze vzpomínek zpátky do reality a tu další část jsem se snažila z myšlenek vytěsnit. Místo toho jsem se soustředila na krátký rozhovor. Vůbec to nevydalo jako by mluvila se svým milencem nebo přítelem. Spíš jako by mluvila s podřízeným. S někým, koho nemá moc v lásce a může ho kdykoli upálit.

Ale divné zvuky upírského líbání pokračovaly. Někdo spokojeně vzdychl.

Zamračila jsem se na Diega. Tohle nám moc nepomohlo. Jak dlouho ještě budeme čekat?

Diego naklonil hlavu ke straně a pozorně poslouchal.

Uplynulo pár minut trpělivého čekání, než tiché, romantické zvuky náhle kdosi přerušil.

„Kolik?“

Kvůli vzdálenosti byl hlas tlumený, ale zřetelná. A rozpoznatelný. Jako rozmazlená malá holka.

„Dvacet dva,“ odvětil hrdě Riley.

Vyměnili jsme si s Diegem ostré pohledy. Při posledním počítání nás bylo dvacet dva. Museli se bavit o nás.

„Myslel jsem, že jsem ztratil další dva kvůli slunci, ale jedno z mých starších dětí je... poslušné,“ pokračoval Riley. O Diegovi jako o jednom ze svých dětí hovořil skoro láskyplně. „Našel si podzemní úkryt a s tou mladší se tam schoval.“

„Jsi si jistý?“

Následovala dlouhá pauza prostá veškerých romantických zvuků. I na tu vzdálenost jsem poznala, že mezi nimi zavládlo napětí.

„Jo. Je to dobrý kluk, jsem si jistý.“

Další napjaté ticho. Nerozuměla jsem její otázce. Co myslela tím jsi si jistý? Domnívala se snad, že tu historku slyšel z vyprávění někoho třetího a neviděl Diega osobně?

„Dvacet dva je slušné,“ přemítala a napětí se uvolnilo. „Jak se vyvíjí jejich chování? Někteří z nich jsou už skoro rok staří. Pořád se chovají podle zaběhnutého vzorce?“

„Ano,“ řekl Riley. „Všechno, co jsi mi řekla, bezchybně funguje. Ani je nenapadlo... prostě dělají to, co vždycky. Pořád je dokážu rozptýlit žízní. Tím je držím na uzdě.“

Zamračila jsem se na Diega. Riley nechce, abychom uvažovali samostatně. Proč?

„Vedl sis dobře,“ cukrovala naše stvořitelka a následoval další polibek. „Dvacet dva!“

„Je čas?“ zeptal se nedočkavě Riley.

Odpověď přilétla jako facka. „Ne! Ještě jsem se nerozhodla, kdy.“

„Nerozumím.“

„To ani nemusíš. Tobě stačí vědět, že naši nepřátelé jsou nesmírně mocní. Nemůžeme  být dost opatrní.“ Hlas jí znovu zněžněl a zesládl. „Ale všech dvacet dva je stále naživu. I s tím, čeho jsou naši nepřátelé schopní... co jim to pomůže proti dvaceti dvěma?“

Zvonivě se zachichotala.

Po celou dobu jsem ze sebe s Diegem nespustili oči a já teď viděla, že si myslí to samé co já.

Ano, byli jsme stvořeni z toho důvodu, který jsme si domýšleli. Měli jsme nepřátelé.

Nebo spíš, naše stvořitelka měla nepřátelé. Byl v tom rozdíl?

„Rozhodnutí, rozhodnutí,“ mumlala. „Ještě ne. Ještě hrstku jich stvoříme, jen pro jistotu.“

„Když přidáme další, může to náš počet snížit,“ poukázal váhavě Riley, zoufala se ji snažil nerozčílit. „Situace je vždy nestabilní, když přijde nová skupina.“ „Pravda,“ souhlasila a já se představila, jak si Riley oddechl úlevou, že ji nerozhněval.

Vtom se Diego odvrátil a zahleděl se přes louku. Já z domu nezaslechla žádný pohyb, ale možná vyšla ven. Švihla jsem hlavou na stranu a celá zkameněla – pak jsem uviděla, co Diega vyrušilo.

Přes volné prostranství kolem domu kráčely čtyři postavy. Na mýtinu vstoupily ze západu, z místa nejvzdálenějšího od našeho úkrytu. Oblečené byly v dlouhých temných pláštích a kápěmi, takže jsem se napřed domnívala, že jsou to lidé. Divní, ale pořád jen lidé, protože nikdo ze známých upírů gotické šaty nenosil. A nikdo z nich se nepohyboval tak ladně a elegantně. Pak mi došlo, že jsem nikdy neviděla člověka, který by se dokázal pohybovat takhle nádherně. A tak tiše. Temné kápě klouzaly přes trávník v naprosté tichosti. Takže to byli buďto upíři, nebo jiné nadpřirozené bytosti. Možná duchové. Jenže pokud to byli upíři, neznala jsem je, což znamenalo, že to klidně mohli být ti nepřátelé, o kterých mluvila. Hlavou mi prolétlo, že v tom případě bychom měli sakra rychle zmizet, protože momentálně jsme neměli po ruce dalších dvacet upírů. Málem jsem to zabalila, ale bála jsem se, že upoutám pozornost postav v kápích.

Místo toho jsem je sledovala, jak ladně kráčejí k domu, a všimla si dalších věcí. Třeba té, že se drží v pevné kosočtvercové formaci, ze které žádný ani na okamžik nevybočil bez ohledu na to, jak se měnil terén pod jejich nohama. Nebo že první z nich je mnohem menší než ostatní a jeho plášť je mnohem temnější. Nebo té, že zjevně nikoho nestopují, nesledují něčí pach. Oni cestu jednoduše znali. Možná byli pozvaní.

Blížili se k domu, a když se tiše pustili do schodů ke vstupním dveřím, konečně jsem se odvážila nadechnout. Přinejmenším nešli pro mě a pro Diega. Stačilo počkat, až zmizí z dohledu, a pak jsem mohli ztratit ve větvích a v ševelení větru. Nikdo by se nikdy nedozvěděl, že jsme tu byli.

Podívala jsem se na Diega a jemně pokynula hlavou směrem, odkud jsme přišli. Přimhouřil oči a zvedl jeden prst. No bezva, on chtěl zůstat. Převrátila jsem oči v sloup a překvapilo mě, že i přes všechnu tu hrůzu jsem schopná takového sarkasmu.

Obrátila jsem se zpátky k domu. Zakuklenci tiše vstoupili dovnitř, ale já si uvědomila, že od té doby, co jsme zahlédli návštěvníky, ona ani Riley nepromluvili. Museli něco zaslechnout nebo jiným způsobem vycítit, že jsou v nebezpečí.

„Ani hnout,“ rozkázal líně jakýsi monotónní hlas. Ne tak vysoký jako hlas naší stvořitelky, ale přesto mi připadal dívčí. „Myslím, že víte, kdo jsme, takže také víte, že nemá smysl snažit se nás překvapit. Nebo se  před námi ukrýt. Nebo s námi bojovat. Nebo utíkat.“ Domem se hrozivě rozlehl hluboký, drsný, mužský smích, který rozhodně nepatřil Rileymu.

„Uklidněte se,“ pokračoval první hlas – dívky temném plášti. V hlase jí zazníval ten výrazný tón, který mě ujistil, že je upírka, ne duch ani jiná noční můra.

„Nepřišli jsem vás zničit. Zatím.“

Následoval okamžik ticha a pak sotva zaznamenatelné pohyby. Změna rozestavení.

„Pokud jste nás nepřišli zabít, tak tedy... co?“ vřískla napjatě naše stvořitelka.

„Pátráme po vašich záměrech. Zvláště, pokud se týkají... jistého místního klanu,“ vysvětlila dívka v kápi.

„Zajímá nás, jestli má něco společného s mrzačením, které jsi zde způsobila. Nezákonné způsobila.“

Já i Diego jsme se zamračili. Nic z toho nedávalo smysl, ale poslední část byla nejpodivnější. Co může být pro upíry nezákonné? Která policie, soudy a vězení jsou mocnější než my?

„Ano,“ zasyčela naše stvořitelka.

„Mé plány se týkají hlavě toho klanu. Ale zatím se nemůžeme pohnout z místa. Je to ošemetná záležitost.“ Při posledních slovech se jí do hlasu vloudil nevrlý tón.

„Věř mi, veškerých překážek jsme si vědomi lépe než vy. Je obdivuhodné, že jste tak dlouho dokázali zůstat mimo pozornost. Pověz mi,“ monotónnost podbarvil odstín zájmu, „jak to děláš?“

Naše stvořitelka nejdříve zaváhala, pak rychle promluvila. Téměř jako by se nad ní vznášela nějaká nevyřčená hrozba.

„Žádné rozhodnutí jsem ještě neučinila,“ vyplivla. Nato pomalu, nedobrovolně dodala: „Rozhodnutí k útoku. Ještě jsme se nerozhodli, co s nimi uděláme.“

„Hrubé, ale účinné,“ pravila dívka v temném plášti. „Naneštěstí čas na přemýšlení už skoro vypršel. Musíš se rozhodnout – hned -, co se svou malou armádou provedeš.“ Při posledním slově jsme se Diegem vytřeštili oči. „V opačném případě bude naší povinností tě potrestat, jak stanoví zákon. Tento odklad, třebaže krátký, mě znepokojuje. Není to náš způsob. Navrhuji ti, abys nám dala své ujištění pokud možno... rychle.“

„Vyrazíme třeba hned!“ nabídl se úzkostlivě Riley.

Ozvalo se ostré syčení.

„Přijdeme, jakmile to bude možné,“ opravila ho vztekle stvořitelka. „Ještě je třeba mnoho udělat. Předpokládám, že si přejete abychom uspěli. V tom případě potřebuju víc času, abych je vycvičila... poučila... a nakrmila.“

Krátká odmlka.

„Pět dní. Potom si pro tebe přijdeme. A na celé Zemi nebude místečko, kde by ses před námi mohla schovat, ani rychlý let tě nezachrání. Pokud neprovedeš ten útok v dané lhůtě, shoříš.“ V její řeči nezbyla žádná hrozba, kromě nevyvratitelné jistoty.

„A když svůj útok provedu?“ zeptala se otřeseně naše stvořitelka.

„Uvidíme,“ odpověděla ta v temném plášti mnohem jasnějším tónem než dosud.

„Pak bude asi vše záležet na tom, jak upěješ. Snaž se, abychom byli spokojení.“ Poslední rozkaz vyslovila tak tvrdě, že mě zamrazilo. Podivné.

„Ano,“ zavrčela naše stvořitelka.

„Ano,“ zašeptal Riley jako ozvěna.

Vteřinu nato už temné pláště nehlučně opouštěly dům. My s Diegem se odvážili nadechnout až dobrých pět minut poté, co zmizely. I naše stvořitelka s Riley seděli v době tiše jako myšky. Uplynulo dalších deset minut, aniž by se kdokoli pohnul.

Dotkla jsem se Diegovy paže. Teď jsme měli možnosti se odtamtud dostat. V tu chvíli už jsem se Rileyho nebála. Chtěla jsem se dostat co nejdál od černých plášťů. Chtěla jsem do bezpečí mezi ostatní ve srubu, ztratit se v davu, a uvědomila jsem si, že přesně tohle cítí i naše stvořitelka. Proč by nás jinak stvořila tolik? Venku existovaly věci děsivější, než jsem si představovala.

Diego váhal, poslouchal a okamžik nato se jeho trpělivost dočkala odměny.

„No,“ zašeptala žena v domě, „teď to vědí.“

Mluvila o temných pláštích, nebo o záhadném klanu? Kdo z nich byl nepřítel, o němž se před tímhle divadle zmiňovala?

„Na tom nezáleží. Jsme v přesile...“

„To tedy záleží!“ umlčela ho zavrčením. „Máme tolik práce! Jen pět dní!!“ Zaúpěla. „Už žádné flákání. Začneš s tím dnes v noci.“

„Nezklamu tě,“ slíbil Riley.

Sakra. Pohnuli jsme se s Diegem zároveň, skočili jsme z našeho posedu na vedlejší strom a letěli zpátky stejnou cestou, kterou jsme přišli. Riley teď bude spěchat, a pokud po tom všem, co se právě stalo s temnými plášti, zachytí Diegovu stopu a na jejím konci žádného Diega...

„Musíme se vrátit a počkat,“ zašeptal v běhu Diego. „Dobře že to není na dohled od domu. Nechci, aby věděl, že jsem je slyšel.“

„Měli bychom s ním promluvit oba.“

„Na to už je pozdě. Všimne si, že tvůj pach na stopě chybí. Bude to podezřelé.“

„Diego...“ Dostal mě, nechala jsem se nachytat.

Dorazili jsme k místu, kde se ke mně připojil. Mluvil tiše a ve spěchu.

„Držíme se plánu, Bree. Povím mu, co jsem mu původně chtěl říct. Do úsvitu je sice ještě daleko, ale musí to tak být. Jestli mi neuvěří...“ Diego se zachvěl.

„Má na práci důležitější věci, než zabývat se mojí bujnou fantazií. Třeba si mě teď spíš poslechne – zdá se, že potřebujeme všechny prostředky, které můžeme získat, a schopnost pohybovat se přes den rozhodně neuškodí.“

„Diego...,“ opakovala jsem. Co jiného na to říct?

Pohlédl mi do očí a já čekala, až se mu rty zkřiví do bezstarostného úsměvu a on začne vtipkovat o ninjích nebo nejlepších kámoších.

Neudělal to. Místo toho se pomalu sklonil, nespouštěl ze mě oči a políbil mě. Hebké rty se dotýkaly těch mých celou dlouho vteřinu, a my ze sebe nezpustili zrak.

Pak se odtáhl a povzdychl si. „Jdi domů, schovej se za Freda a dělej jakoby nic. Přijdu hned za tebou.“

„Dávej na sebe pozor.“

Vzala jsem ho za ruku, silně ji stiskla a pustila. Riley o Diegovi mluvil jako o příteli. Mohla jsem jen doufat, že to přátelství je skutečné. Jinou možnost jsem neměla.

Diego zmizel v korunách tiše jako ševelení větru. Neztrácela jsem čas, abych se za ním dívala. Doufala jsem, že mám oči ještě dostatečně světlé z posledního krmení, abych svou nepřítomnost omluvila. Jen rychlý lov. Natrefila jsem na osamělého tuláka. Nic neobvyklého.

Jak jsem se blížila k domu, přivítalo mě dunění hudby společně s nezaměnitelným, sladkým, kouřovým pachem hořícího upíra. Zpanikařila jsem. V domě jsem mohla umřít stejně snadno jako venku. Ale neměla jsem na výběr. Nezpomalila jsem, seběhla ze schodů a hnala rovnou do kouta, kde jsem matně rozeznala stát Zrůdu Freda.

Hleděl na něco, čím by se zabavil? Unavilo ho sezení? Neměla jsem ani ponětí, co tam pohledává, a bylo mi to srdečně jedno. Hodlala jsem se ho držet, dokud se Riley a Diego nevrátí. Na podlaze doutnala žalostná hromádka, příliš velká, než aby se jednalo jenom o ruku nebo nohu. Riley už neměl dvacet dva upírů.

Kouřící ostatky nikoho nijak zvlášť nezajímaly. Tohle se tu dělo běžně.

Jak jsem spěchala k Fredovi, pocit znechucení kupodivu nezesílil. Namísto toho se vytratil. Nezdálo se, že by si mě Fred vůbec všiml, pokračoval ve čtení knihy, kterou držel. Jedné z těch, které jsem mu před pár dny nechala. Zády se opíral o gauč a já nyní bez problémů viděla, co dělá. Zaváhala jsem. Co se stalo? Může t svoji nechutnost vypnout, když chce? Znamená to, že jsme teď oba nechráněni? Raoul se naštěstí domů ještě nevrátil, ale Kevin ano.

Poprvé za celou dobu jsem viděla, jak Fred doopravdy vypadá. Byl vysoký skoro metr devadesát, se širokými rameny, svalnatý a měl husté, plavé vlasy, čehož jsem si všimla už dřív. Zdál se být starší než většina ostatních – spíš jako univerzitní student než  středoškolák. A také – a to mě překvapilo ze všeho nejvíc – vypadal dobře. Byl stejně hezký jako ostatní, možná ještě hezčí. Vůbec netuším, proč mi najednou připadal tak okouzlující. Nejspíš proto, že dřív jsem si ho vždycky spojovala se záchvaty zvracení. Došlo mi, že na něj zírám a že to vypadá divně. Rychle jsem se rozhlédla po místnosti, jestli si i ostatní všimli, že je Fred normální – a hezký. Nikdo se naším směrem nedíval. Zalétla jsem pohledem ke Kevinovi, připravená bleskové sklopit zrak, pokud by si mě všiml, ale jeho oči se soustředily někam do prostoru nalevo ode mě. Mračil se. Než jsem se od něj odvrátila, jeho upřený pohled mě přeskočil a zaměřil se napravo ode mě. Vrásky na čele se mu prohloubily. Jako... by se mě snažil zahlédnout, ale nemohl. Cítila jsem, jak se mi koutky úst zvedly v pochmurném, hořkém úsměvu. Měla jsem horší starosti, než abych si Kevinovu slepotu mohla užít naplno.

Ohlédla jsem se k Fredovi a očekávala, že se nával nechutenství vrátí, ale on se usmíval spolu se mnou. S úsměvem na tváři vypadal opravdu senzačně. Pak chvilka souznění pominula, Fred se vrátil ke knize a já se ještě nějakou dobu nehýbala a čekala, že se něco stane. Že se otevřou dveře a dovnitř vejde Diego. Nebo Riley s Diegem. Nebo Raoul. Nebo že se mě znovu zmocní nutkání zvracet, nebo mě Kevin konečně najde, nebo vypukne další rvačka. Prostě něco.

Ale nic se nestalo a já se dala dohromady a dělala, co jsem dostala za úkol – hrála jsem, že se nic zvláštního nestalo. Sebrala jsem jednu knížku ze slupku blízko Fredova chodidla, posadila se na podlahu a předstírala, že si čtu. Možná to byla jedna z knížek, které jsem naoko přečetla už včera, ale vůbec mi nepřipadala povědomá. Očima jsem přelétala stránky a nevnímala ani ň. Myšlenky se mi točily v úzkých malých kruzích. Kde vězel Diego? Jak Riley zareagoval na jeho historku? Co to mělo všechno znamenat – ten rozhovor předtím, než přišly temné pláště, a rozhovor potom, co odešly?

Propracovávala jsem se tím, vracela se zpátky a snažila jsem složit všechny kousky do zřetelného obrázku. Ve světě upírů existovali jacísi policisté a byli zatraceně děsiví. Tahle zdivočelá skupina mladých upírů měla přestavovat armádu a ta armáda byla nezákonná. Naše stvořitelka měla nepřítele. Nebo spíš nepřátele. Na jednoho z nich jsme museli do pěti dnů zaútočit, nebo jinak zaútočí strašlivé temné pláště na ni – nebo na nás nebo obojí. K tomu útoku jsme měli být vycvičeni... jakmile se Riley vrátí. Mrkla jsem ke dveřím a pak přinutila oči k návratu na stránku knihy. Pak tu byla ta záležitost s návštěvníky v temných pláštích. Ona se bála udělat rozhodnutí. A velice ji potěšilo, že má tolik upírů... tolik vojáků. Riley měl zase radost, že jsme s Diegem přežili...

Řekl, že si myslel, že ztratil další dva kvůli slunci, což znamenalo, že nevěděl, jak upíři na sluneční světlo doopravdy reagují. A to, co řekla ona, bylo přinejmenším divné. Zeptala se, jestli si je jistý. Jistý, že Diego přežil? Nebo... jistý, že mu Diego pověděl pravdu?

Poslední myšlenka mě vyděsila. Co když ona věděla, že nám slunce neublíží? Pokud to věděla, proč lhala nejen Rileymu, ale skrze něj i nám?

Proč by nás chtěla držet v temnotách – a to doslova? Bylo pro ni tak důležité, abych vůbec nic nevěděli? Dost důležité, aby to Diegovi způsobilo potíže? Začínala se mě zmocňovat panika a strach mě úplně ochromil. Kdybych se mohla potit, stoprocentně bych se v potu přímo koupala. Musela jsem se tvrdě soustředit, abych otáčela stránkami a udržela zrak upřený k podlaze.

Byl Riley jen další podvedený, nebo v tom jel s ní? Když říkal, že se bál, že ztratil dva kvůli slunci, myslel tím doslovně slunce... nebo nějakou lež o slunci? Pokud to druhé, pak znát pravdu rovnalo se být ztracen. Panika roztříštila mou mysl na střepiny. Snažila jsem se uvažovat racionálně a dodat tomu všemu trochu smyslu. Jenže bez Diega to bylo složitější. Mít někoho, s kým si mohu promluvit a vzájemně se ovlivňovat vybrušovalo mou schopnost soustředění. Bez toho mi na okraje myšlenek dotíral strach, pokřivený neustálou žízní. Touha po krvi na nás číhala těsně pod povrchem. Dokonce i teď, poměrně nasycená, jsem cítila ten žár a potřebu.

Mysli na ni, mysli na Rileyho! Křičela jsem na sebe. Musela jsem přijít na to, proč lhali – pokud lhali -, jenom tak jsem mohla pochopit co pro ně znamenalo, že Diego zná jejich tajemství.

Co by se tím změnilo, pokud by nelhali, pokud by nám na rovinu řekli, že den je stejně bezpečný jako noc? Představila jsem si, jak by to vypadalo, kdybychom nemuseli trávit dny zamčení v temném sklepení, kdyby si dvacet jedna upírů – teď už možná míň, záleželo na tom, jak mezi sebou vycházeli ti venku na lovu – mohlo svobodně dělat, co by je napadlo.

Chtěli bychom lovit. To bylo jasné.

Kdybychom se nemuseli vracet, kdybychom se nemuseli skrývat.. no, mnoho z nás by se pravidelně nevracelo. Bylo těžké soustředit se na návrat, když nás ovládala žízeň.

Ale Riley zasel hluboko do nás všech hrůzu z ohně, hrůzu z návratu odporné bolesti, kterou jsme už jednou zažili. To nás dokázalo zastavit. Pod sebezáchovy je jediný instinkt silnější než žízeň. Tahle hrozba nás držela pohromadě. Existovaly jiné skrýše, jako třeba Diegova jeskyně, ale kdo by na ně pomyslel? Měli jsme kam jít, měli jsem základnu, kam jsme se mohli uchýlit. Čistá hlava k vlastnostem upírů nepatří. Nebo, lépe, nepatří k vlastnostem mladých upírů. Riley měl mysl jasnou. Diego měl mnohem čistší hlavu než já. Ti upíři v temných pláštích byli až děsivě soustředění. Zachvěla jsem se. Takže rutina nás neovládne navěky. Co asi udělají, až zestárneme, zmoudříme? Tvrdě mě udeřila skutečnost, že nikdo není starší než Riley. Všichni jsme tu byli noví. Potřebovala bandu upírů proti svému tajnému nepříteli. A co pak? Měla jsem silný pocit, že až dojde na tuhle část, nerada bych byla u toho. A vtom mi došlo něco úžasně očividného. Bylo to řešení, které se o mé podvědomí otíralo už předtím, když jsem s Diegem stopovala naši upírskou partu.

Nemusela jsem být u toho. Nemusela jsem tu zůstávat už ani jedinou další noc. Strnulá jako socha jsem se nechávala tou fascinující myšlenkou unášet.

Dokud bychom s Diegem nevěděli, kam gang obvykle míří, našli bychom je vůbec? Asi ne. A to se jednalo o velkou skupinu, co za sebou zanechává širokou stopu. A kdyby to byl jediný upír, který by dokázal skočit na břeh, možná až do koruny stromu, a nezanechal přitom stopy na břehu... Jeden nebo dva upíři, kteří doplavou, kam až chtějí... Kteří mohou doplavat ke břehům... Kanada, Kalifornie, Chile, Číny... Takové dva upíry už byste nikdy nenašli. Byli by pryč. Zmizeli by jako pára nad hrncem.

Měli jsme se té noci vracet? Neměli jsme! Proč mě to nenapadlo dřív?

Ale... souhlasil by Diego? Najednou jsem si nebyla jistá. Co když byl Diego věrnější Rielymu než jsem si myslela? Myslel si, že má jistou zodpovědnost a musí při Rileym stát?

Rileyho znal už dlouho – mě jen jeden den. Měl proto k Rileymu blíž než ke mně? Zachmuřeně jsem nad tím uvažovala.

Dalo se to zjistit, pokud bychom našli minutku pro sebe. A potom možná, pokud by náš tajný klub vážně něco znamenal, mu přestane záležet na to, co si pro nás naše stvořitelka připravila. Mohli bychom zmizet a Riley by to zvládl s devatenácti upíry, nebo by si narychlo opatřil pár nových. Tak či tak to už by to nebyl náš problém.

Nemohla jsem se dočkat, až Diegovi svůj plán přestavím. Instinkt mi napovídal, že to pochopí. Snad. Najednou mě napadlo, co se ve skutečnosti stalo se Shelly a Stevem a ostatními dětmi, které zmizely. Věděla jsem, že ve slunečním svitu neshořely. Třeba Riley schválně tvrdil, že viděl jejich pach, aby nás udržel ve strachu a v závislosti? Abychom se před každým úsvitem vrátili? Možná se Shelly se Stevem vydali pryč na vlastní pěst. Už žádný Raoul. Žádní nepřátelé ani armády s velmi nejistou budoucností.

Možná měl Riley na mysli tohle, když říkal ztraceni kvůli slunci. Uprchlíci. V tom případě musel být rád, že mu Diego neutekl, ne?

Škoda že jsme to s Diegem neudělali! Mohli jsme být volní jako Shelly a Steve. Žádná pravidla, žádný strach z úsvitu.

Přestavila jsem si celou naši hordu puštěnou ze řetězu. Viděla jsem sebe a Diega plížit se ve stínech jako ninjové. Ale viděla jsem i Raoula, Kevina a ostatní jako zrůdné třpytivé disko koule uprostřed ulice v obchodní čtvrti, hromady navršených mrtvých těl, křik, řev helikoptér a slabé, bezmocné poldy vyzbrojené náboji, které nám nezpůsobí ani škrábnutí, foťáky a paniku šířící se stejně rychle jako fotky na netu po celém světě.

Upíři by nezůstali v utajení moc dlouho. Donce ani Raoul by nestačil vraždit lidi dost rychle, aby zabránil šíření té novinky.

Existovala v tom jistá logika a já se ji snažila pobrat dřív, než mě znovu něco rozptýlí.

Zaprvé, lidé o upírech nevědí. Zadruhé, Riley nás nutil, abychom byli nenápadní, nepřitahovali pozornost lidí, a tím nás prakticky učil. Zatřetí, Diego a já jsem zjistili, že těmi pravidly se musejí řídit všichni upíři, jinak by se o nás dozvěděl celý svět. Začtvrté, ta pravidla musela mít nějaký důvod a tím důvodem nebyla obava z titěrných bouchaček lidských poldů.

Jasně, existoval pádný důvod, proč nutit upíry schovávat se celé dny v zatuchlých sklepeních. Asi bylo pro Rileyho a naši stvořitelku dost zásadní, aby nám lhali a děsili nás slunečním světlem. Riley Diegovi vysvětlí, proč je to tak důležité, a zodpovědný Diego slíbí, že to zůstane mezi nimi a všechno bude v pohodě. Určitě bude. Ale co když Shelly a Steve, když objevili tu věc s třpytivou kůži, prostě neutekli? Co když s tím šli taky za Rileym?

A, zatraceně, znovu jsem sešla z cestičky svého logického uvažování. Řetěz myšlenek se roztrhl a já zase propadla panice.

Celá vystresovaná jsem si uvědomila, že už nad tím hloubám pěknou chvíli. Ucítila jsem blížící se úsvit. Měl přijít ani ne za hodinu. Tak kde vězel Diego? A kde byl Riley?

Vtom se otevřely dveře, ze schodů seskočil Raoul a něčemu se se svými nohsledy smál. Nahrbila jsem se a přisunula blíž k Fredovi. Raoul si nás nevšímal. Podíval se na zbytky spáleného upíra na podlaze a propukl v hlasitý řehot. Oči měl zářivě červené.

Když šel Raoul lovit, nikdy se nevrátil, dokud nutně nemusel. Krmil se tak dlouho, dokud to šlo. Takže úsvit měl přijít dřív, než jsem si myslela.

Riley nejspíš trval na tom, aby mu Diego své tvrzení dokázal. Bylo to jediné vysvětlení. Čekali na úsvit. Jenomže... to znamenalo, že pokud Riley neznal pravdu, naše stvořitelka mu také lhala. Nebo ji znal? Myšlenky se mi rozutekly.

Za pár minut si objevila i Kristie se třemi členy svojí smečky. Na hromádku upířího popela zareagovala nanejvýš lhostejně. Dveřmi se prohnali další dva lovci a já provedla bleskový výpočet. Dvacet upírů. Krmě Diega a Rileyho se všichni vrátili domů. Slunce mělo vyjít každou chvíli.

Venkovní dveře nad schody zavrzaly, jak je někdo otevřel. Vymrštila jsem se na nohy.

Vstoupil Riley. Zavřel za sebou. Sešel dolů ze schodů.

Nikdo ho nenásledoval.

Než jsem to stihla zpracovat, Riley zařval jako vzteklé zvíře. Zíral na zpopelněné ostatky a zuřivě koulel očima. Všichni strnuli, dokonale nehybní. Už jsme se stali svědky toho, že Riley ztratil nervy, ale dnes to bylo jiné. Riley se otočil, vrazil prsty do řvoucího reproduktoru, vyrval ho ze zdi a mrštil jím přes pokoj. Jen s Kristie se přikrčily, když se reproduktor roztříštil o protější zeď a vzedmul oblak omlácené suché omítky. Riley rozkopl hi-fi věž a dunící basy utichly. Vrhl se k Raoulovi a popadl ho pod krkem.

„Vždyť já tu ani nebyl!“ zavřeštěl Raoul a vypadal vyděšeně – takového jsem ho nikdy neviděla.

Riley příšerně zavrčel a odhodil Raoula stejně jako předtím reproduktor. Jen a Kristie se znovu přikrčily. Raoulovo tělo prorazilo zeď a nechalo v ní obrovskou díru.

Riley popadl Kevina za ramena a – se známým zaskřípáním – utrhl mu pravou ruku. Kevin zařval bolestí a snažil se z Rileyho sevření vykroutit. Riley ho kopl do boku. Další krutý skřípot a Riley držel zbytek Kevinovi paže. Roztrhl ji v polovině, v lokti, a zbytek vmetl Kevinovi rovnou do zmučené tváře – plesk, plesk, plesk, jako když kladivo udeří na kámen.

„Co je to s váma?“ ječel na nás Riley. „To jste vážně všichni tak pitomí?“ Chňapl po blonďatém Spider-Manovi, ale ten mu uskočil z cesty. Tím se dostal příliš blízko k Fredovi a odpotácel se zpátky k Rileymu. Zvracel

„Nikdo z vás nemá mozek?“

Třískl klukem jménem Dean do herních automatů, rozmlátil je a pak popadl jiné děvče – Sáru – a urval jí levé ucho a hrst vlasů. Bolestně zaprskala.

Náhle se ukázalo, že Riley hodně nebezpečně riskuje. Byli jsme v přesile.

Raoul už byl zpátky a s Kristie a Jen – obvykle se nemohli ani cítit – Rileyho obcházeli z boku.

Hodnocení:     nejlepší   1 2 3 4 5   odpad

Komentáře

Zobrazit: standardní | od aktivních | poslední příspěvky | všechno
Článek ještě nebyl okomentován.


Nový komentář

Téma:
Jméno:
Notif. e-mail *:
Komentář:
  [b] [obr]
Odpovězte prosím číslicemi: Součet čísel dvě a sedm