Krátký druhý život Bree Tannerové, třetí část

Další se různě po místnosti shlukovali do skupinek.

Těžko říct, jestli si Riley tu hrozbu uvědomil, nebo jeho výstup přirozeně skončil. Zhluboka se nadechl. Hodil Sáře její ucho a vlasy. Dívka ucouvla, olizovala si roztřepenou stranu ucha a vlhčila ji jedem, aby šlo připojit k hlavě. Pro vlasy už záchrany nebylo, Sára bude mít nějakou dobu na tom místě lysinu.

„Poslouchejte mě,“ pravil Riley tiše, ale zlostně. „Naše přežití závisí na tom, jestli teď budete poslouchat, co vám řeknu, a přemýšlet! Všichni umřeme. Každý z nás, vy i já, všichni do jednoho, pokud příštích pár dní nezvládnete aspoň předstírat, že máte v hlavách mozky!“ Nepodobalo se to jeho obvyklým lekcím a naléhání, abychom se ovládali. Definitivně tím zajistil naši pozornost.

„Nastal čas, abyste dospěli a převzali za sebe zodpovědnost. Myslíte si, že tenhle život je zadarmo? Že všechna krev v Seattlu nic nestojí?“

Skupinky upírů už nevypadaly hrozivě. Všichni měli rozšířené zorničky a tvářili se zmateně. V periferním vidění jsem zahlédla, jak ke mně Fred otočil hlavu, ale nevšímala jsem si toho. Má pozornost se upínala ke dvěma věcem: k Rielymu, pro případ, že by znovu zaútočil, a ke dveřím. Zůstávaly zavřené. „Posloucháte mě? Skutečně mě posloucháte?“ Riley se odmlčel, ale nikdo nepřikývl. Nikdo se ani nehnul. „vysvětlím vám, v jak nejisté situaci se nacházíme. Pokusím se to podat jednoduše, aby to pochopili i ti pomalejší. Raoule, Kristie, pojďte sem.“ Vyzval vůdce dvou největších gangů, kteří se na krátkou chvíli spojili proti němu. Ani jeden se nepohnul. Ztuhli a Kristie vycenila zuby.

Očekávala jsem, že Riley vyměkne a omluví se. Ukonejší je a klidně přesvědčí, aby udělali, co chce. Jenže tenhle Riley byl jiný.

„Fajn,“ vyštěkl. „Abychom přežili, potřebujeme vůdce, ale na to očividně ani jeden z vás nemá.

Domníval jsem se, že jste na to připravení. Mýlil jsem se. Kevine, Jen, připojte se prosím ke mně jako vůdcové našeho týmu.“ Kevin překvapeně vzhlédl. Zrovna dokončil připojování paže zpátky k tělu. Tvářil se obezřetně, ale zároveň polichoceně. Pomalu se vytáhl na nohy. Jen hleděla na Kristie, jako by čekala na její svolení. Raoul zaťal zuby.

Dveře nad schodištěm se stále neotevíraly.

„Ani vy toho na to nemáte?“ otázal se už hodně podrážděně Riley.

Kevin k němu vykročil, ale Raoul ho předešel a dvěma skoky přiběhl pokoj. Cestou beze slova strčil Kevina proti zdi a stanul vedle Rileyho pravého ramene. Riley se mírně pousmál jeho manipulace nebyla nijak zvlášť důvtipná, ale vyšla mu, jak zamýšlel.

„Kristie, nebo Jen, která z vás nás povede?“ zeptal se Riley s náznakem pobavení v hlase.

Jen stále čekala na nějaké znamení od Kristie. Ta ni chvíli zlostně hleděla, pak odhodila pískové vlasy z tváře a pospíšila si k Rileyho boku.

„Trvalo vám to moc dlouho,“ pravil vážně Riley. „Takový luxus si nemůžeme dovolit. Už nemůžeme jen tak blbnout. Dovoloval jsem vám dělat si, co chcete, ale dnešní nocí to končí.“

Rozhlédl se po místnosti a každému se krátce zadíval do očí, by se ujistil, že ho posloucháme. Opětovala jsem jeho pohlede jen na okamžik, když jsem přišla na řadu, a pak si oči sjely zpátky ke dveřím. Okamžitě jsem svou chybu napravila, ale on už mezitím pokračoval dál. Zajímalo by mě, jestli si mého uklouznutí všiml. Viděl mě vůbec, tady za Fredem? „Máme nepřítele,“ oznámil Riley a počkal, až ta slova všichni vstřebají. Řekla bych, že pro pár upírů tady ve sklepě to byla šokující myšlenka. Nepřítel byl Raoul – a pokud jste drželi s Raoulem, nepřítel byla Kristie. Představa, že někde venku existují síly dost mocné na to, aby nás mohly ohrozit, byla pro většinu nová. Ještě včera by byla nová i pro mě.

„Někteří z vás jsou možná dost chytří, aby si uvědomili, že pokud existujeme my, existují i jiní upíři. Upíři, kteří jsou starší, moudřejší... mnohem talentovanější. Upíři, kteří baží po naší krvi!“

Raoul zasyčel a několik jeho následovníků ho na vyjádření podpory napodobilo.

„Přesně tak!“ pokračoval Riley, zjevně je zamýšlel rozkurážit. „Seattle byl kdysi jejich, ale odešli z něj už velmi dávno. Dozvěděli se o nás a žárlí na snadno získanou krev, kterou tu mívali. Vědí, že teď patří nám, ale chtějí ji zpátky.

Přijdou si vzít, co chtějí. Jednoho po druhém nás uloví. Při jejich hostině všichni shoříme!“

„Nikdy,“ zavrčela Kristie. Někteří z jejích i Raoulových lidí také vrčeli.

„Nemáme moc na výběr,“ pravil Riley. „Pokud budeme čekat, až se tu objeví, budeme v nevýhodě. Koneckonců, tohle je jejich hřiště. Oni se s námi nechtějí utkat v přímém boji, protože jsme v přesile a silnější. Chtějí nás pochytat každého zvlášť; chtějí využít naší největší slabosti. Je někdo z vás dost chytrý, aby uhádl, která to je?“ Ukázal na popel u svých chodidel – nyní rozšlapaný po celém koberci, takže se z něj nedaly rozpoznat pozůstatky upíra – a čekal. Nikdo se nepohnul.

Riley si znechuceně odfrknul. „Jednota!“ zařval. „Mezi námi neexistuje. Copak můžeme čelit nějaké hrozbě, když se nepřestaneme zabíjet navzájem?“ Kopl do popela a zvířil malý černý obláček. „Dokážete si představit, jak se nám smějí? Myslí si, že vzít nám město bude hračka. Že jsme jen slabomyslná smečka! Že jim svoji krev prostě odevzdáme.“

Polovina upírů v místnosti nyní nesouhlasně vrčela. „Dokážete spolupracovat, nebo všichni umřeme?“

„Sejmeme je, šéfe,“ zahučel Raoul.

Riley se na něj zamračil. „Ne, pokud se nebudeš ovládat! Ne, když nebudeš spolupracovat s každým jednotlivcem v téhle místnosti. Každý z těch, které jsi oddělal,“ prstem na noze šťouchnul do popela, „ti jednou mohl zachránit krk.

Každou vraždou, kterou jste v naší skupině spáchali, jste dali nepříteli dárek. Tady jsme, křičíte na něj, přijď si pro nás!“

Kristie s Raoulem si vyměnili pohledy, jako by si viděli poprvé v životě. Ostatní udělali to samé. Slovo skupina nám nebylo neznámé, ale nikdo ho předtím na nás jako celek nevztahoval. Teď jsme byli skupina.

„Povím vám něco o našich nepřátelích,“ řekl Riley a všichni upřeli oči na jeho tvář. „Jsou mnohem starší než my. Jsou na světě už stovky let a takhle dlouho přižili z dobrého důvodu. Jsou mazaní a zkušení a vládu na Seattlem si přijdou přebrat plni sebevědomí – protože slyšeli, že o něj budou bojovat s bandou neorganizovaných děcek, která za ně sama udělají polovinu práce!“

Následovalo další vrčení, ale někteří byli spíš obezřetní než vzteklí. Několik tišších upírů, těch, které Riley nazýval krotkými, se tvářilo plaše.

Riley si toho také všiml. „Přesně takhle nás vidí, ale to jen proto, že nás neviděli všechny pohromadě. Společně je rozmáčkneme! Pokud nás uvidí všechny, bok po boku, bojovat společně, budou zděšení. A právě to se stane! Protože tu nebudeme sedět a čekat, až se ukážou a začnou nás jednoho po druhém zabíjet. Nastražíme jim léčku. Za čtyři dny.“

Čtyři dny? Nečekala jsem, že naše stvořitelka počká skoro až do vypršení lhůty. Znovu jsem se podívalo ke dveřím. Kde byl Diego?

Ostatní čtyřdenní lhůta překvapila, některé vyděsila.

„To je poslední věc, kterou by čekali,“ ujistil nás Riley. „My všichni – společně – si na ně počíháme. A tu nejlepší část jsem si nechal na konec. Je jich jen sedm.“

Rozhostilo se nevěřícné mlčení.

Pak se ozval Raoul: „Cože?“

Kristie na Rileyho hleděla s pochybovačným výrazem a já slyšela, jak se místnost naplnila šepotem.

„Sedm?“

„Děláš si legraci?“

„Hej,“ štěkl Riley.

„Myslel jsem to vážně, když jsem říkal, že jsou nebezpeční. Jsou moudří a... nečestní. Podlí. My budeme mít na své straně sílu, oni lstivost. Pokud budeme hrát podle jejich pravidel, zvítězí! Ale pokud je přinutíme přistoupit na ta naše...“ Riley větu nedokončil, jen se usmál.

„Pojďme hned!“ naléhal Raoul. „Zničíme je okamžitě!“ Kevin nadšeně vrčel.

„Zpomal, pitomče,“ napomenul ho Riley. „Zbrklost nás k vítězství nepřivede.“

„Řekni nám všechno, co o nich potřebujeme vědět,“ vybídla ho Kristie a zpražila Raoula povýšeným pohledem.

Riley zaváhal, jako by se rozhodoval, jaká slova zvolit. „Dobře, ale kde začít? Myslím, že první věc, kterou potřebujete vědět, je... že ještě nevíte všechno, co je o upírech známé. Nechtěl jsem vás hned na začátku zahltit spoustou informací.“

Následovala další pauza, během které se všichni tvářili zmateně.

„Máte nepatrné zkušenosti s tím, čemu říkáme schopnosti. Máme tu Freda.“

Všichni se ohlédli k Fredovi – nebo spíš se o to pokusili. Z Rileyho výrazu jsem poznala, že Fred opravdu nemá rád, když na něj někdo upozorňuje. Zdálo se, že když se Riley zmínil o jeho schopnostech, Fred je okamžitě využil naplno. Riley se přikrčil a rychle se odvrátil. Já pořád nic necítila.

„Ano, tedy, existují upíři, kteří mají kromě naší běžné nadlidské síly a smyslů ještě jiné dary. Jednoho takového daru jste si mohli všimnout i v naší... skupině.“ Dával pozor, aby už Fredovo jméno nevyslovil. „Dary se vyskytují jen vzácně – jen asi u jednoho z padesáti -, ale každý je jiný. Existuje opravdu rozsáhlá paleta různých zvláštních schopností a některé z nich jsou mocnější než jiné.“

Ze všech stran se ozývalo mumlání, jak ostatní uvažovali, jestli mají nějakou zvláštní schopnost. Raoul se hrdě narovnal, jako by se právě rozhodl, že on některý z těch darů vlastní. Ale pokud jsem mohla hádat, jediný, kdo byl v téhle místnosti zvláštní, stál vedle mě.

„Dávejte pozor!“ okřikl je Riley. „Já vám to nevykládám pro legraci.“

„Ta nepřátelská smečka,“ promluvila Kristie, „má různé schopnosti, že jo?“

Riley souhlasně pokýval hlavou. „Přesně. Jsem rád, že je mezi námi někdo, kdo si umí pospojovat tečky.“ Raoul ohrnul horní ret a vycenil zuby.

„Tahle smečka je až nebezpečně talentovaná,“ pokračoval Riley a snížil hlas do tlumeného šepotu. „Jeden z nich umí číst myšlenky.“ Pozorně sledoval naše tváře, aby věděl, zda si uvědomujeme důležitost tohoto sdělení. Lhostejná reakce, s kterou se setkal, ho zjevně ani v nejmenším neuspokojila. „Přemýšlejte, lidi! Vidí, co se vám děje v hlavách. Pokud zaútočíte, bude znát každý váš pohyb dřív než vy sami! Půjdete doleva a on už tam bude čekat.“

Všichni si to představili a nastalo nervózní ticho. „Proto jsme byli tak opatrní – já a ta, která vás stvořila.“

Když se zmínil o ní, Kristie od Rileyho ucouvla a Raoul se zatvářil ještě zuřivěji. Vesměs všichni měli nervy na pochodu.

„Neznáte její jméno a nevíte, jak vypadá. To nás všechny chrání. Kdyby vás někdo překvapil samotné, třeba jim nedojde, že patříte k ní, a nechají vás jít. Ale pokud zjistí, že patříte k její skupině, nezaváhají a bez mrknutí oka vás popraví.“

Ale hole přece nedávalo smysl. Tohle tajemství přece chránilo mnohem víc ji než nás. Riley rychle pokračoval dál, aby nám nedal čas si jeho slova přebrat v hlavě.

„Samozřejmě, teď už nemůžeme udělat nic s tím, že se rozhodli vyrazit do Seattlu. Překvapíme je cestou sem a sprovodíme je ze světa!“ Tiše zapískl skrz zuby. „Tak. A potom nejenže město bude jen naše, ale netroufnou si na nás ani žádné jiné skupiny. Nebudeme pak za sebou muset zametat stopy a skrývat se? Budeme mít tolik krve, kolik jen chceme? Budeme lovit každou noc! Přestěhujeme se přímo do města a ovládneme ho!“ Místo potlesku se ozývalo vrčení a prskání. Všichni mu věřili. Kromě mě. Já se ani nehnula, nevydala ani hlásku. Vlastně ani Fred, ale kdo ví proč?

Nevěřila jsem Rileymu, protože jeho sliby mi připadaly jako lži. Jinak by moje logika byla v troskách. Riley řekl, že jen kvůli těmto nepřátelům se musíme krotit a lovit opatrně. Jenže to vůbec nesouhlasilo s faktem, že všichni ostatní upíři se také chovali nenápadně. V opačném případě by si jich lidé už dávno všimli.

Jenže pozornost jsem neudržela a o řešení se nepokusila, protože dveře nahoře na schodech se pořád neotevíraly. Diego...

„Musíme to provést společně. Dnes vás naučím pár technik. Bojových technik. Není to jen o tom, rvát se tu na podlaze jako banda harantů. Až se setmí, půjdeme ven trénovat. Chci, abyste cvičili tvrdě, ale zároveň nezapomínali, proč to děláme. Nehodlám ztratit už ani jediného člena naší rodiny. Potřebujeme se navzájem – všichni všechny! Nebudu tolerovat žádné další hlouposti. Pokud si myslíte, že mě nemusíte poslouchat, zatraceně se pletete.“ Na pár vteřin se odmlčel a svaly na jeho tváře se poskládaly do nového výrazu.

„Poznáte, jak tragicky jste se mýlili, až vás zavedu k ní“ – otřásla jsem se, stejně jako všichni ostatní v místnosti – „a budu vás držet, zatímco ona vám bude trhat nohy a pak pomalu, velmi pomalu, pálit prsty, uši, rty, jazyk a všechny ostatní přebytečné přívěsky na vašem těle jeden po druhém.“

Všichni jsme aspoň jednou přišli o nějakou končetinu a všichni jsme při proměně zakusili hrůzu z ohně, takže jsme si dokázali živě představit, jaké by to bylo, ale výhružná slova nebyla na celé věci nejděsivější. Nejpříšernější byl Rileyho výraz, když to říkal. Neměl tvář zkroucenou hněvem jako obvykle, když se vztekal; byl klidný a chladný, přívětivý a nádherný, s ústy pozvednutými v koutcích do jemného úsměvu. Měla jsem dojem, že před námi stojí úplně nový Riley. Něco ho změnilo, zocelilo, ale nedovedla jsem si představit, co se mohlo stát, aby se za jedinou noc naučil tak krutě, dokonale usmívat.

Sklopila jsem oči a celá se chvěla. Raoul svým úsměvem napodobil Rileyho. Téměř jsem viděla, jak se v Raoulově hlavě otáčejí ozubená kolečka. V budoucnosti už nebude muset zabíjet své oběti rychle, bude si je moct vychutnat.

„A teď vytvoříme týmy a zjistíme, jestli dokážeme spolupracovat,“ pravil Riley a už se tvářil zase normálně. „Kristie, Raoule, seberte svoje lidi a zbytek si stejnoměrně rozdělte. Žádné rvačky! Ukažte mi, že to zvládnete udělat rozumně. Předveďte se.“

Odkráčel od nich, ignoroval skutečnost, že se takřka okamžitě začali mezi sebou hádat, a obešel pokoj. Cestou se dotkl několika upírů a postrčil je směrem k jednomu z nových vůdců. Zpočátku mi to nedošlo, protože to vzal širokou oklikou, ale mířil ke mně.

„Bree,“ olovil mě a zašilhal do míst, kde jsem stála. Zdálo se, že ho to stojí dost úsilí.

Připadala jsem si jako kostka ledu. Určitě ucítil moji stopu. Je po mně.

„Bree?“ opakoval, tentokrát mírněji. Jeho tón mi připomněl chvíli, kdy na mě promluvil poprvé. Kdy na mě byl hodný. Pokračoval o malinko tišeji: „Slíbil jsem Diegovi, že ti předám vzkaz. Mám ti říct, že je to ninjovská záležitost. Dává ti to smysl?“

Pořád se na mě nemohl podívat, ale přibližoval se. „Diego?“ zamumlala jsem. Nemohla jsem si pomoct. Riley se trošičku pousmál. „Můžeme si promluvit?“ pokynul hlavou ke dveřím. „Všechna okna jsem dvakrát zkontroloval. První patro je dokonale zatemněné a bezpečné.“

Bylo mi jasné, že jakmile se vzdálím od Freda, o žádném bezpečí se nedá mluvit, ale musela jsem si vyslechnout, co mi chtěl Diego říct. Co se stalo? Měla jsem s ním zůstat a s Rileym bychom se setkali společně.

Vydala jsem se za ním a cestou přes pokoj jsem klopila zrak. Riley dal Raoulovi pár pokynů, pokývl na Kristie a vyšel po schodech. Koutkem oka jsem zahlédla, jak nás pár upírů zvědavě pozoruje.

Riley vstoupil do dveří jako první a kuchyně domu byla, přesně jak slíbil, bezpečně zatemněná. Ujistil se, že ho následuju, a pak mě provedl dlouhou temnou chodbou, několika ložnicemi a nakonec dalšími dveřmi zavřenými na zástrčku. Skončili jsme v garáži. „Jsi statečná,“ prohlásil velice tiše, „nebo důvěřivá. Myslel jsem, že mi dá víc práce dostat tě po východu slunce sem nahoru.“

Sakra. Měla jsem se tvářit víc vystrašeně. Teď už bylo pozdě. Otřásla jsem se.

„Vy jste si s Diegem dost blízcí, co?“ zeptal se, vlastně tu otázku spíš zašeptal. Kdyby bylo dole ve sklepě ticho, možná by ho zaslechli, jenže zezdola se v té chvíli ozýval pořádný rámus.

Znovu jsem se zachvěla. „Zachránil mi život,“ zašeptala jsem.

Riley pozvedl bradu, skoro jako by chtěl přikývnou, a zkoumavě mě sledoval. Věřil mi? Přesvědčila jsem ho, že se pořád bojím denního světla?

Přikývla jsem.

„Vedli jsme o stávající situaci krátký rozhovor shodli jsem se, že potřebujeme průzkumníka. Jít naslepo by bylo dost nebezpečné. On je jediný, komu věřím dost na to, abych ho poslal napřed.“ Vztekle zafuněl. „Přál bych si mít aspoň dva takové, jako je no. Raoul snadno vypění a Kristie je příliš zaujatá sama sebou, aby si viděla dál než na špičku nosu, ale jsou nejlepší, které mám, a budou to muset zvládnout. Diego říkal, že jsi taky chytrá.“

čekala jsem, netušíc, kolik z našeho příběhu Riley zná.

„Potřebuju, abys mi pomohla s Fredem. Zatraceně, ten kluk má sílu. Dnes v noci jsme se na něj nemohl ani podívat.“

rozvážně jsem přikývla.

„Představ si, že by se na nás nepřátelé nemohli podívat. Bylo by to tak snadné!“

Nemyslela jsem si, že se bude Fredovi tenhle nápad líbit, ale třeba jsem se pletla. Nedálo se, že by ho zajímalo vůbec něco ohledně naší skupiny. Zachránil by nás? Radši jsem Rileymu neodpovídala.

„Trávíš s ním spoustu času.“

pokrčila jsem rameny. „Nikdo mě tam neobtěžuje. Není to jednoduché.“

Riley semkl rty a přitakal. „Chytrá, přesně jak říkal Diego.“

„Kde je?“

Neměla jsem se ptát. Ta slova ze mě však vytryskla, jak by měla vlastní vůli. Úzkostlivě jsem čekala, snažila se tvářit lhostejně a nejspíš se mi vůbec nedařilo.

„Nemáme času nazbyt. Poslal jsem ho na jih okamžitě, jak jsem zjistil, co se děje. Pokud se naši nepřátelé rozhodnou zaútočit dřív, potřebujeme, aby nás někdo varoval. Diego se k ná přidá, až proti nim vyrazíme.“

Zkusila jsem si představit, kde asi Diego je. Chtěla jsem být s ním. Třeba bych o přemluvila, aby neposlouchal Rileyho rozkazy a zbytečně nestrkl hlavu do oprátky. A třeba taky ne. Zdálo se, že Diego má s Rileym dobrý vztah, přesně jak jsem se obávala.

„Diego mě požádal, abych ti něco vzkázal.“

Šlehla jsem po něm pohledem. Až moc rychle a dychtivě. Zase jsem to pokazila.

„Připadalo mi to jako nesmysl. Řekl mi: „Vyřiď Bree, že jsem vymyslel ten pozdrav. Ukážu jí ho za čtyři dny, až se potkáme.“ Dává ti to nějaký smysl?“

Snažila jsem se udržet kamennou tvář. „Trošku. Povídal něco, že potřebujeme tajný pozdrav. Kvůli jeho jeskyni pod vodou. Něco jako heslo. Myslím, že si jen dělal legraci. Nejsem si jistá, co chtěl říct tady tímhle.“

riley se zachechtal. „Chudák Diego.“

„Proč?“

„Hádám, že tě má mnohem raději než ty jeho.“

„Ach,“ zmateně jsem uhnula pohledem. Posílal mi Diego tu zprávu, aby mi naznačil, že můžu Rileymu věřit? Jenže Diego mu neřekl, že vím o slunci. Ale i tak Rileymu věřil dost na to, aby mu prozradil, že mu na mně záleží. Asi bylo moudřejší držet jazyk za zuby. Tolik se toho změnilo.

„Ještě ho neodepisuj, Bree. Je nejlepší, jak už jsem řekl. Dej mu šanci.“

Riley mi dával rady do milostného života? Divnější už to být nemohlo. Přitakala jsem a zamumlala: „Jasně.“

„Zkus si promluvit s Fredem. Přesvědčit ho, aby byl s námi na jedné lodi.“

Pokrčila jsem rameny. „Uvidíme,co se dá dělat.“ Riley se usmál. „Skvělé. Vezmu si tě stranou, než vyrazíme, a povíš mi, jak to šlo. Budu se chovat normálně, ne jako dnes v noci. Nechci, aby měl pocit, že ho šmíruju.“

„Fajn.“

Riley mi naznačil, abych ho následovala, a zamířil zpátky do sklepení.

Výcvik trval celý den, ale já se ho neúčastnila. Poté, co se Riley vrátil ke svým vůdcům, posadila jsem se na obvyklé místo za Freda. Ostatní se rozdělili do čtyř družstev po čtyřech a Raoul s Kristie je řídili. Freda si do své party nevybral nikdo. Možná je ignoroval, nebo možná ani neviděli, že tam sedí. Já ho pořád viděla. Stál stranou – jediný, kdo se neúčastnil dění, vysoký blonďatý slon.

Neměla jsem nejmenší chuť vtírat se do party k Raoulovi nebo Kristie, a tak jsem se jen dívala. Vedle Freda si mě očividně nikdo ani nevšiml. Přestože jsme byli díky Fredovým schopnostem neviditelní, já si připadala, jako bych byla všem hrozně na očích. Přála jsem si být neviditelná sama před sebou – abych tu iluzi vnímala a uvěřila jí. Ale nikdo si nás nevšímal a já se po chvilce skoro uvolnila.

Pozorně jsem sledovala výcvik chtěla jsem vědět všechno, jen tak pro jistotu. Neměla jsem v úmyslu hnát se do bitvy; chtěla jsem najít Diega a přinutit ho vzít se mnou nohy na ramena. Ale co když Diego bojovat chtěl? Nebo co když budeme muset bojovat, abychom utekli ostatním? Bylo lepší mít se na pozoru.

Jen jedenkrát se na Diega někdo zeptal, byl to Kevin, ale evidentně ho k tomu ponoukl Raoul.

„Takže se Diego přece jen nechal spálit?“ zeptal se s nucenou lehkostí.

„Diego je s ní,“ odpověděl Riley a nikdo se neptal, koho má na mysli. „Průzkumník.“

Pár upírů se otřáslo. Pak už o Diegovi nikdo nemluvil.

Opravdu byl s ní? Při té představě jsem se schoulila. Možná to Riley řekl jen proto, aby se ostatní dál neptali. Třeba nechtěl, aby Raoul začal žárlit a nabyl dojmu, že je v Rileyho očích až na druhém místě, kdy od něj Riley teď potřeboval, aby projevil vůdcovské schopnosti. Nebyla jsem si jistá a neměla v úmyslu se ptát. Zůstala jsem jako vždycky potichu a sledovala výcvik.

Nakonec se sledování ukázalo jako nudná, žíznivá záležitost. Riley nedal své armádě přestávku po celé tři dny a dvě noci. Během dne bylo mnohem těžší držet se od ostatních dál – všichni jsme byli nacpaní dole ve sklepě. Na jednu stranu to bylo pro Rileyho jednodušší – všechny rvačky většinou stačil zastavit dřív, než se zvrhli v něco horšího. Za nocí chodili ven a měli tam mnohem více prostoru na sobě pracovat, jenže Riley se zase nadřel s pobíháním, sbíráním odtržených končetin a jejich vracením právoplatným majitelům. Vcelku dobře se ovládal a byl dost chytrý, aby zabavil všechny zapalovače. Byla bych se vsadila, že se mu to celé vymkne z rukou, Raoul s Kristie  si vjedou do vlasů a ztratíme při nejmenším několik členů, ale Riley je zvládal lépe, než jsem si myslela, že je možné.

I tak výcvik zahrnoval spíše opakování. Všimla jsem si, že některé věci jim Riley vtlouká pořád dokola.

Spolupracujte, hlídejte si záda, žádné přímé útoky;

Spolupracujte, hlídejte si záda, žádné přímé útoky;

Spolupracujte, hlídejte si záda, žádné přímé útoky.

Bylo to docela směšné a ze skupiny to dělalo úplné pitomce. Ale kdybych já neseděla stranou s Fredem, šla bych taky bojovat, chovala bych se stejně hloupě jako oni

Připomnělo mi to způsob, jakým nás Riley naučil strachu ze slunce. Neustálé opakování.

Přesto byl výcvik tak nudný, že asi po prvních deseti hodinách prvního dne vytáhl Fred balíček karet a začal si vykládat pasiáns. Bylo to mnohem zajímavější než sledovat pořád dokolečka ty samé chyby, takže jsem většinou pozorovala jeho.

Po dalších dvanácti hodinách  - znovu jsem seděli uvnitř – jsem Fredovi naznačila, že může přesunout červenou pětku do jiného sloupečku. Přikývl a udělal to. Když dohrál, rozdal karty i mně a hráli jsme žolíky. Nepromluvili jsme, ale Fred se několikrát usmál. Nikdo se na nás nepodíval, ani se nechtěl přidat.

Nedostali jsem přestávku na lov, a jak čas ubíhal, byl čím dál těžší žízeň ignorovat. Potyčky propukaly pravidelněji a bez větších provokací. Riley ječel rozkazy stále ostřeji a dvě paže urval sám. Snažila jsem se na mučivou žízeň zapomenout, co to šlo – koneckonců, Riley už taky musel mít žízeň a nemohl nás tu držet navěky -, ale spíš než žízeň jsem nemohla vyhnat z hlavy další věc. Fred působil docela zmoženě.

Počátkem třetí noci – den předtím, než jsme měli vyrazit, a mně se prázdný žaludek doslova svíjel v rytmu tikání hodin – Riley zařval a všechny simulované rvačky ustaly.

„Pojďte ke mně, lidi,“ řekl a všichni se shromáždili do půlkruhu tváří k něm. Původní gangy stály při sobě, takže výcvik tato uskupení nijak nerozházel. Fred si strčil karty d zadní kapsy a vstal. A já se držela po jeho boku a spoléhala na to, že mě schová jeho odpuzující aura.

„Vedli jste si dobře,“ pravil Riley. „Dnes v noci dostanete odměnu. Pijte, protože zítra budete chtít být silní.“

Takřka všichni zařvali úlevou.

„Řekl jsem chtít, ne potřebovat, a mám k tomu důvod,“ pokračoval. „Myslím, že jste to pochopili, lidi! Byli jste chytří a pracovali na sobě. Naši nepřátelé ani nepoznají, kolik uhodilo! “

Kristie s Raoulem zavrčeli a jejich nohsledi je okamžitě napodobili ten obrázek mě překvapil, protože v tu chvíli vypadali jako opravdová armáda. Ne že by mašírovali ve formaci nebo tak něco, ale v jejich reakci bylo cosi uniformního. Jako by byli součástí jednoho velkého organismu. Já a Fred jsme jako vždy plnili role do očí bijících výjimek, jenže zdálo se, že jediný kdo o nás má sebemenší ponětí, je Riley – jeho oči přejížděly po místech, kde jsme stáli, skoro jako by se chtěl ujistit, že pořád cítí Fredův talent.

Zjevně mu nevadilo, že se s Fredem nezapojujeme. Aspoň prozatím.

„Eh, myslíš zítra v noci, že jo, šéfe?“ ujišťoval se Raoul.

„Jistě,“ odvětil Riley a záhadně se pousmál nikdo jiný si na jeho odpovědi ničeho zvláštního nevšiml – až na Freda. Pohlédl na mě s pozvednutým obočím. Pokrčila jsem rameny.

„Jste připraveni na svou odměnu?“ ptal se Riley?

Malá armáda zařvala v odpověď.

„Dnes v noci ochutnáte svět, v jakém budeme žít, až smeteme naše nepřátele. Za mnou!“

Riley vyrazil; Raoul se svým týmem se mu drželi těsně v patách. Kristiino družstvo se prodíralo jejich středem a sekalo drápy na všechny strany, aby se dostalo dopředu.

„Nechtějte, abych si to rozmyslel!“ křičel Riley z větví. „Taky můžete jít žízniví. Mně je to jedno!“

Kristie vyštěkla rozkaz a její družstvo se poslušně zařadilo za Raoulovo. Fred a já jsem počkali, až zmizí z dohledu poslední z nich. Pak Fred drobným gestem naznačil dámy první. Neměla jsem pocit, že se bojí pustit si mě za záda, jen byl zdvořilý.

Vyběhla jsem za armádou.

Ostatní se už dostali daleko dopředu, ale sledovat jejich pach byla hračka. Běželi jsme za nimi a vládlo mezi námi přátelské ticho. Zajímalo mě, na co Fred myslí. Možná měl jen žízeň. Já doslova hořela a on nejspíš taky.

Zbytek smečky jsem dostihli za pět minut, ale drželi jsem si odstup. Armáda se pohybovala úžasně tiše. Byli soustředění a mnohem víc... disciplinovaní. Tak nějak jsem si přála, aby Riley začal s tím výcvikem dřív. V takové skupině by se žilo snadněji. Překročili jsme pustou, dvouproudovou silnici a ponořili se do lesa až jsme dorazili na pláž. Voda byla sametově hebká, nejspíš jsme dorazili k průlivu, protože jsme mířili přímo na sever. V okolí nebyla žádná lidská obydlí a já tušila, že je to záměr. Všichni jsme byli žíznivý a vystresovaní. Stačilo málo a tahle vratká organizovanost by se rozplynula v řevu a prudké rvačce o krev.

Nikdy dřív jsme nelovili všichni společně a já si byla jistá, že to nebyl dobrá nápad. Vzpomínala jsem na to, jak se té první noci, co jsem mluvila s Diegem, Kevin a Spider-Man poprali o ženu z auta. Snad měl Riley dost těl pro všechny, jinak by se začali trhat navzájem, jen aby pro sebe urvali co nejvíc krve.

Riley se zastavil těsně u vody.

„Nedržte se na uzdě,“ řekl. „Chci, abyste byli nakrmení a silní – a to maximálně. Teď... se jdeme bavit!“ Skočil hladkou šipku do vln. Ostatní ho následovali a vzrušeně vřeli. Fred a já jsem skočili těsně za nimi, protože pod vodou se pachová stopa těžko sleduje.

Ale vycítila jsem, že Fred váhá – byl připravený to otočit, kdyby se ukázalo, že tu jde o něco jiného než švédský stůl typu sněz-co-se-do-tebe-vejde. Rileymu zjevně nevěřil o nic víc než já.

Plavali jsme krátce a už jsme viděli ostatní vystupovat z vody. Fred a já jsme se vynořili jako poslední a Riley začal mluvit, sotva jsme vystrčili hlavy nad hladinu, jako by na nás čekal. Musel si Freda všímat mnohem víc než ostatních.

„Támhle je,“ pravil a rukou mávl k velkému trajektu supícímu k jihu, nejspíš poslední noční lodi z Kanady. „Dejte mi minutku. Jakmile vyřadím z provozu strojovnu, je celá vaše.“

Ozval se vzrušený šepot. Někdo se zasmál. Riley vyrazil jako střela a pár vteřin nato jsme ho viděli letět po boku veliké lodi. Mířil přímo k velikému můstku. Tipovala jsem, že umlčet rádiové spojení. Mohl si říkat, co chtěl o tom, že nepřátelé jsou důvod, proč se musíme mít na pozoru, ale já tušila, že jde o mnohem víc. Lidé nemají o upírech vědět. Přinejmenším ne moc dlouho. Jen tak dlouho, než je zabijeme.

Riley vykopl z velikého kulatého okna můstku sklo a zmizel uvnitř. O pět vteřin později zahasla světla. Všimla jsem si, že Raoul je už pryč. Musel se ponořit, protože plavat za Rileym jsme ho neslyšeli. Ostatní také vyrazili a voda se zčeřila, jako by se do útoku pustilo obří hejno barakud.

Já a Fred jsme plavali pomalejším tempem za nimi.

Zvláštní bylo, že jsme vypadali jako staří manželé. Nemluvili jsme ale dělali jsme přesně to samé ve stejnou dobu.

K lodi jsme dorazili za tři vteřiny a to už se vzduch naplnil křikem a hřejivou vůní krve. Ta vůně mi připomněla, jako ohromnou mám žízeň, ale to bylo poslední, co jsem vnímala. Mozek mi kompletně vypověděl službu. Neexistovalo nic, kromě palčivé bolesti v hrdle a lahodné krve – všudypřítomné krve – slibující, že tu žízeň uhasím.

Když bylo po všem, na lodi nezůstalo jediné bijící srdce a já vůbec nevěděla, kolik lidí jsem osobně zabila. Minimálně třikrát tolik, co na běžných loveckých výpravách. Bylo mi horko a cítila jsem se nasycená. Pila jsem ještě dlouho poté, co jsem uhasila žízeň, jen kvůli samotné chuti krve. Většina krve tady na lodi byla čistá a slaďounká – pasažéři nebyli žádní feťáci. Přestože jsem se nijak nekrotila, v seznamu zabitých na osobu jsem se držela ve spodních příčkách. Raoul byl obklopen tolika znetvořenými těly, že tvořili malý kopec. On seděl na vrcholu své hromady mrtvých a sám pro sebe se hlasitě smál.

Nebyl jediný, kdo se smál. Celou lodí se rozléhaly radostné výkřiky. Slyšela jsem Kristie říkat: „To bylo úžasné – ať žije Riley!“ Někteří z jejího družstva sborem divoce zahalasila hurá jako banda rozjařených ožralů. Jen a Kevin se vyhoupl na palubu a kapala z nich voda.

„Dostali jsme je všechny, šéfe,“ zavolala Jen na Rileyho. Takže někteří lidé se snažili uplavat. Ani jsem si toho nevšimla.

Očima jsem hledala Freda. Nějakou dobu mi trvalo, než jsem ho našla. Nakonec mi došlo, že se nemůžu přímo podívat do rohu za prodejními automaty, za mířila tam. Na chvíli jsme měla pocit, že mi houpající se trajekt způsobil mořskou nemoc, ale jakmile jsem se dostala dost blízko, nevolnost opadla a já uviděla Freda stát u okna. Rychle se na mě usmál a zadíval se někam nad mou hlavu. Ohlédla jsem se a viděla, že pozoruje Rileyho. Připadalo mi, že to dělal celou dobu.

„Dobře, lidi,“ řekl Riley. „Ochutnali jste slasti života, ale teď máme práci.“

Všichni nadšeně zařvali.

„Ještě vám musím říct poslední tři věci – a jedna z nich se týká malého moučníku -, takže potopíme ty necky a vrátíme se domů!“

Se smíchem a vrčením začala armáda demolovat loď. Fred a já jsme vyskočili oknem do vody, ale zůstali jsme blízko a dívali se. Netrvalo dlouho a trajekt se za doprovodu hlasitého praskotu a úpění oceli rozlomil v půli. Prostřední část šla ke dnu jako první a příď i záď se vytočily nahoru k obloze. Potopily se jedna po druhé, záď o pár vteřin rychleji než příď. Hejno barakud naskákalo do vody kolem nás. Zamířili jsme s Fredem ke břehu.

Domů jsme běželi spolu s ostatními, ale udržovali jsme si od nich bezpečnou vzdálenost. Fred se na mě párkrát podíval, jako by mi chtěl něco říct, ale nakonec si to pokaždé rozmyslel.

Doma nechal Riley slavnostní náladu doznít. Ještě po několika hodinách měl plné ruce práce, aby všechny zase uklidnil a přiměl je chovat se vážně. Pro tentokrát nemusel mírnit rvačky, jen povznesenou náladu. Pokud nám Riley nasliboval samé lži, jak jsem si myslela, čekaly ho po bitvě velké problémy. Když teď upíři poznali opravdovou hostinu, těžko by se zase smiřovali s tím, že se mají omezit. Ale tu noc byl Riley hrdina.

Konečně – tipovala bych, že tou dobou už slunce stálo vysoko na obloze – se všichni utišili a byli schopni dávat pozor. Z jejich výrazů se zdálo, že jsou připraveni vyslechnout si všechno, co jim chtěl Riley říct. Riley se s vážnou tváří postavil do půli schodiště. „Tři věci,“ začal. „Zaprvé, musíme se ujistit, že jsme dostali správnou rodinu. Pokud náhodou vběhneme do cesty jinému klanu a vyvraždíme ho, podrazíme si tím nohy. Chceme naše nepřátele sebejisté a nepřipravené. Tahle rodina má dva znaky, které se opravdu těžko přehlédnout. První je, že vypadají jinak – mají žluté oči.“

V místnosti to zmateně zahučelo.

„Žluté?“ opakoval Raoul znechuceným tónem.

„Ve světě upírů existuje spousta věcí, které zatím neznáte.

Říkal jsem vám, že ti upíři jsou staří. Mají slabší oči než my – zežloutlé věkem. To je další výhoda na naší straně.“ Sám pro sebe kývl hlavou, jako by si říkal jedna nula pro nás. „Ale existují i jiní staří upíři, takže je ještě jeden způsob, podle kterého je najisto poznáme.. teď pochopíte, proč jsem předtím zmiňoval ten moučník.“ Riley se lstivě usmál a minutku si počkal. „Asi to pro vás bude těžké pochopit,“ varoval. „Já to taky nechápu, ale viděl jsem to na vlastní oči. Tihle staří upíři tak změkli, že si chovají – jako člena svojí rodiny – lidského mazlíčka.“

Jeho odhalení se setkalo s prázdným tichem. Totální nedůvěrou.

„Já vím – je těžké to pobrat. Ale je to pravda. Poznáme je podle toho, že s nimi bude lidská dívka.“

„Jako... jak?“ vydechla Kristie. „Chceš říct, ž si s sebou vodí potravu, nebo co?“

„Ne, je to vždycky ta samá dívka, jenom jedna, a oni ji neplánují zabít. Netuším, jak to zvládají, ani proč. Možná se jen chtějí lišit. Možná tím stavějí na odiv své sebeovládání. Možná si myslí, že pak budou vypadat silnější. Mně to nedává smysl. Ale viděl jsem ji. A co víc, cítil jsem ji.“

Pomalým a dramatickým pohybem si Riley sáhl do kapsy a vytáhl uzavřený plastikový sáček s červenou látkou uvnitř.

„V minulých týdnech jsem byl na průzkumu a sledoval ty žlutooké, jakmile se dostali do blízkosti  našeho revíru.“ Hlídal jsem svoje děti. Každopádně, hned jak bylo jisté, že po nás jdou, sebral jsem tohle,“ zamával sáčkem, „abychom je mohli lépe vystupovat. Chci, abyste si všichni zapamatovali tenhle pach.“

Podal sáček Raoulovi, který otevřel plastikový uzávěr a zhluboka nasál pach. Překvapeně na Rileyho zamrkal. „Já vím,“ přikývl Riley. „Úžasné, že?“

Raoul předal sáček Kevinovi a zamyšleně mhouřil oči.

Jeden po druhém čichali upíři k pytlíku a všem se překvapením rozšířily zorničky, ale jinak nereagovali.

Byla jsem tak zvědavá, že jsem odstoupila od Freda tak daleko, až jsem ucítila nával nevolnosti, což mi potvrdilo, že jsem venku z jeho kruhu. Postavila jsem se vedle Spider-Mana, který stál na konci fronty. Když přišel na řadu, očichal sáček a chystal se ho vrátit tomu, kdo mu ho podal, ale já natáhla ruku a tiše zasyčela. Dvakrát se na mě podíval – měl dlouhé vedení, tvářil se, jak by mě nikdy předtím neviděl -, a pak mi sáček podal. Zdálo se, že červená látka je tričko. Strčila jsem nos dovnitř, oči pro všechny případy nespouštěla z okolo stojících upírů, a zhluboka nasála pach.

Rázem jsem pochopila, proč se všichni tvářili tak překvapeně, a myslím, že ani já nebyla výjimkou. Dívka, která nosila tohle tričko, měla doopravdy sladkou krev. Riley měl sakra pravdu, když se zmiňoval o moučníku. Na druhou stranu, měla jsem teď menší žízeň než kdy dřív. Zorničky se mi sice uznale rozšířily, ale nepálilo to tolik, abych udělala bolestnou grimasu. Bylo by úchvatné ochutnat její krev, ale v té chvíli mi nevadilo, že nemůžu.

Uvažovala jsem, jak dlouho potrvá, než znovu dostanu žízeň. Obvykle se bolest začínala vracet až pár hodin po krmení a pak už se jen zhoršovala a zhoršovala, až se na ni – obvykle po pár dnech – nedalo zapomenout ani na vteřinku. Mohlo by tu bolest oddálit ohromné množství krve, které jsem vypila? Tušila jsem, že se to dozvím velice brzy.

Rozhlédla jsem se, abych se ujistila, že na sáček už nikdo nečeká, protože jsem tipovala, že Fred bude taky zvědavý. Riley zachytil můj pohled, malinko se usmál a lehce kývl bradou do kouta k Fredovi. Což ve mně vyvolalo touhu udělat přesný opak toho, co jsem zamýšlela, ale teď už to bylo jedno. Nechtěla jsem, aby mě Riley podezíral.

Vrátila jsem se k Fredovi, ignorovala nevolnost, dokud se nevytratila a já stála vedle něj. Podala jsem mu sáček. Vypadal potěšený, že jsem na něj nezapomněla; usmál se a očichal tričko. Vteřinku nato sám pro sebe zadumaně přikývl a s významným pohledem mi sáček vrátil. Napadlo mě, že až budeme spolu sami, řekne mi nahlas, s čím se chtěl teď svěřit.

Hodila jsem sáček Spider-Manovi, který reagoval, jako by sáček spadl z měsíce, ale stačil ho chytit dřív, že pleskl o podlahu.

Všichni se bavili o té vůni. Riley dvakrát zatleskal.

„Dobře, takže tohle je moučník, o kterém jsem mluvil. Dívka bude se žlutookými. Kdo ji dostane jako první, dostane i dezert. Jednoduché jak facka.“

Pochvalné vrčení, soutěživé vrčení.

Jednoduché, ano, ale... špatné. Copak jsme neměli za úkol zničit žlutookou rodinu? Klíčem k jejich porážce byla naše jednota, ne soutěž o to, kdo přijde dřív, kterou mohl vyhrát jen jeden. Jediný garantovaný výsledek tohoto plánu byl mrtvý člověk. Sama bych vymyslela půl tuctu lepších způsobů, jak armádu motivovat: tu holku získá ten, kdo zabije nejvíc žlutookých; nebo kdo předvede nejlepší spolupráci s ostatními; kdo se bude nejlíp držet plánu; kdo poslechne všechny rozkazy; nejužitečnější hráč, a tak dále. Měli bychom se soustředit jenom na nebezpečí, které ta holka rozhodně nepředstavovala. Rozhlížela jsem se a uvědomila si, že nikdo z nich se se mnou ve stejném myšlenkovém vlaku neveze. Raoul a Kristie na sebe výhružně zahlíželi. Jen se Sárou se šeptem hádaly, jestli by šlo tu cenu rozdělit. No, Fred to možná pochopil. Také se mračil.

„A ještě ta poslední věc,“ řekl Riley. Poprvé v jeho hlase zazněla zdráhavost. „Asi bude pro vás těžké ji přijmout, takže vám ji radši ukážu sám na sobě. Nechci, abyste dělali něco, co neudělám nejdřív já. Zapamatujte si – jsem s váma a půjdu do toho s vámi.“ Upíři ztuhli. Raoul se zmocnil sáčku s tričkem a majetnicky ho svíral.

„Je tu spousta věcí, které o upírech ještě nevíte,“ pokračoval Riley. „Některé z nich dávají smysl hned, jiné až později. Tohle je jedna z těch věcí, které vám budou napoprvé znít divně, ale sám jsem si je ověřil.“ Na dlouhou chvíli se přemítavě odmlčel. „Čtyřikrát v roce slunce svítí v jistém nepřímém úhlu. Za takových dní, čtyřikrát do roka, je bezpečné... je bezpečné vyjít ven na sluneční světlo.“

Ve sklepení se zastavil veškerý pohyb.

Nikdo nedýchal. Riley hovořil k partě kamenných soch.

„Jeden z takových zvláštních dní právě začíná. Slunce, které dnes stoupá po obloze, nám neublíží. My téhle zvláštní výjimky využijeme a překvapíme naše nepřátele.“

Mé myšlenky se točily jako na kolotoči a převracely vzhůru nohama. Takže Riley věděl, že můžeme chodit na slunce. Nebo to nevěděl a naše stvořitelka mu nakukala tu historku o „čtyřech dnech v roce.“ Nebo... nebo ta historka byla pravdivá a my s Diegem měli sakra štěstí, že jsme se do jednoho z těch čtyř dnů strefili. Až na to, že Diego byl venku ve stínu už dřív. A Riley ty dny vydával málem za nějaký slunovrat, který přichází jednou za čas, zatímco my s Diegem byli venku před pouhými čtyřmi dny.

Chápala jsem, proč nás chtěli Riley s naší stvořitelkou držet na uzdě pomocí strachu ze slunce. Ale proč nám odhalovali pravdu – a navíc velmi upravenou – zrovna teď?

Vsadila bych se, že to mělo něco společného s těmi strašlivými temnými plášti. Nejspíš chtěla prásknout do bot, až lhůta vyprší. Temné pláště neslíbily, že jí darují život, pokud zabijeme žlutooké. Byla jsem přesvědčená, že zmizí jako vystřelená kulka, jakmile bude po všem. Plánovala zabít žlutooké a pak si zajet na prodlouženou dovolenou do Austrálie nebo někam na opačný konec světa. Vsadila bych se, že ozdobné pozvánky k návštěvě nám nepošle. Měla bych sebrat Diega a taky fofrem vypadnout. A opačným směrem než Riley s naší stvořitelkou. Umínila jsem si, že ho k tomu přemluvím, jakmile budeme chvilku sami.

V Rileyho krátkém monologu se skrývalo tolik manipulace, že jsem ji snad ani všechnu nezachytila. Litovala jsem, že tu Diego není se mnou a  nemůžeme to rozebrat spolu.

Chápala jsem, proč Riley tu historku se čtyřmi dny v roce vymyslel. Nemohl nám prostě říct: Hej, celé vaše životy jsem vám lhal. Raději tvrdil: Teď vám říkám celou pravdu. Chtěl po nás, abychom za ním šli do bitvy; nemohl si podminovat důvěru, kterou u nás získal.

„Je správné, že vás ta představa děsí.“

Sdělil Riley sochám. „Jediný důvod, proč jste zůstali naživu, je, že jste si dávali pozor, když jsem vás nabádal k opatrnosti. Dostali jste se domů včas, nedělali jste chyby. Nečekám od vás, že se toho strachu rázem zbavíte. Ani že na můj povel vyběhnete ze dveří. „Ale...“ Znovu se rozhlédl po místnosti. „Čekám od vás, že mě budete následovat.“ Na zlomek vteřiny mu oči sklouzly z napjatých tváří a jemně se dotkly čehosi za mou hlavou.

„Dívejte se,“ řekl. „Poslouchejte mě. Věřte mi. Až uvidíte, že jsem v pořádku, věřte vlastním očím. Dnešní slunce bude mít na vaši kůži zvláštní účinek. Uvidíte. Nijak vám neublíží. Neudělal bych nic, co by vás zbytečně ohrožovalo. To přece víte.“

Začal vystupovat po schodech nahoru.

„Riley, nemůžeme prostě počkat...,“ hlesla Kristie. „Jen se dobře dívej,“ uťal ji Riley a stoupal dál. „Dává nám to ohromnou výhodu. Žlutoocí o těchto dnech vědí, ale netuší, že o nich víme i my.“ Zatímco mluvil, otevřel dveře a vstoupil do kuchyně. Ta byla pečlivě zatemněná, nikde ani náznak světla, ale stejně se všichni schoulili. Všichni kromě mě. Jeho hlas se stále ozýval, jak kráčel ke vstupním dveřím. „Mladým upírům vždycky chvíli trvá, než si na tu výjimku zvyknou – a z dobrého důvodu. Ti z nás, kteří se nebojí denního světla, nevydrží dlouho.“ Cítila jsem na sobě Fredův pohled. Podívala jsem se na něj. Zoufale na mě hleděl, jako by chtěl utéct, ale neměl kam.

„Je to v pořádku,“ zašeptala jsem. „Slunce nám neublíží.“

Ty mu věříš? naznačil ústy.

Ani náhodou.

Fred pozvedl obočí a trošku se uklidnil. Podívala jsem se za nás. Na co tam Riley zíral? Nic se nezměnilo – jen známé portréty mrtvých lidí, malé zrcadlo a kukačkové hodiny. Hmm. Sledoval čas. Možná mu naše stvořitelka taky dala lhůtu.

„Dobře, lidi, jdu ven,“ řekl Riley. „Dnes se nemáte čeho bát, slibuju.“

Otevřenými dveřmi vtrhlo do sklepení světlo, zesílené – což jsem věděla jen já – Rileyho kůží. Po zdi tančila světelná prasátka.

Ozvalo se syčení a prskání a smečka se stáhla do opačného kouta, než stál Fred. Kristie se krčila úplně vzadu. Očividně se snažila použít svou tlupu coby štít.

„Uklidněte se, všichni,“ volal Riley dolů. „Jsme úplně v pořádku. Žádná bolest ani spáleniny. Pojďte se podívat. No tak!“

Ke dveřím se nikdo ani nepřiblížil. Fred se tiskl ke straně za mnou a hleděl na světlo se vzrůstající panikou. Mávla jsem rukou, abych ho na sebe upozornila. Podíval se na mě a chvíli přemítal, proč jsem tak klidná. Pak se pomalu narovnal a postavil se vedle mě. Povzbudivě jsem se usmála.

Všichni ostatní čekali, až začneme hořet. Zajímalo by mě, jestli jsem Diegovi připadala taky tak pitomá. „Víte,“ rozjímal nahoře Riley, „jsem zvědavý, do z vás je nejodvážnější. Měl jsem celkem jasnou představu o tom, kdo těmi dveřmi projde jako první, ale asi jsem se mýlil.“

Obrátila jsem oči v sloup. Chytré, Riley.

Samozřejmě to fungovalo. Raoul se takřka okamžitě začal krůček po krůčku sunout ke schodišti. Kristie pro jednou neměla zájem se mu vyrovnat. Raoul namířil prstem na Kevina a ten se mu, společně se Spider-Manem, neochotně postavili po boku.

„Slyšíte mě. Vidíte, že jsem neshořel. Nebuďte jako parta malých děcek! Jste upíři! Chovejte se podle toho.“ Raoul a jeho nohsledi se i tak nedostali blíž než na stopu od schodiště. Nikdo jiný se ani nehnul. Uplynulo pár minut a Riley se vrátil. V nepřímém světle proudícím dovnitř vchodovými dveřmi se mírně lesknul.

„Podívejte se na mě – nic se mi nestalo! Opravdu! Stydím se za vás! No tak, Raoule!“

Nakonec to byl Kevin, koho Riley popadl – protože Raoul uskočil z dosahu, jakmile mu došlo, co Riley zamýšlí – a vytáhl ho do schodů násilím.

V okamžiku, kdy vstoupili do slunce, světlo z jejích odrazů ještě zesílilo.

„Pověz jim to, Kevine,“ přikázal Riley.

„Jsem v pohodě, Raoule!“ křikl Kevin. „Týjo! Já se... třpytím! To je šílený!“ Rozesmál se.

„Výborně, Kevine,“ pravil hlasitě Riley.

Na Raoula to zabralo. Zaťal zuby a vykročil do schodů. Nikam se nehnal, ale brzy se třpytil a smál spolu s Kevinem.

Dokonce i teď to ostatním trvalo déle, než bych čekala. Pomalu a neochotně se trousili nahoru. Riley ztrácel trpělivost. Častoval nás spíš nadávkami než povzbuzováním.

Fred po mně střelil pohledem, kterým se ptal: Tys to věděla?

Ano, naznačila jsem.

Přikývl a vyšel do schodů. Ve sklepě pořád zůstávalo asi deset upírů, většinou z Kristiiny bandy, a krčilo se u zdi. Já šla s Fredem. Nejlepší bylo vylézt ven tak nějak uprostřed.

Na dvorku jsme spatřili skupinu upírů, kteří se blýskali jako disko koule. Zírali na své ruce a prohlíželi si navzájem tváře jako u vytržení. Fred vešel do světla a vůbec nezpomalil, což mi vzhledem k okolnostem připadalo statečné. Kristie byla nejlepší případ toho, jak dobře nás Riley předtím zpracoval. Lpěla na tom, co věděla, nehledíc na důkazy o opaku, které měla přímo před očima.

Stáli jsme s Fredem stranou od ostatních. Fred se pečlivě prohlédl, pak si prohlédl mě a nakonec i všechny ostatní. Napadlo mě, že Fred se choval jako tichý, ale velmi všímavý pozorovatel. Věci zkoumal s takřka vědeckým zaujetím. Hodnotil Rileyho slova a činy už velmi dlouho. Kolik už toho asi zjistil? Riley musel Kristie přinutit násilím, aby vyšla po schodech, a její gang je doprovázel. Konečně jsme stáli venku na slunci všichni a většina upírů obdivovala vlastní krásu. Riley je shromáždil kvůli posledním rychlému cvičení – hlavně, řekla bych, aby přinutil znovu se soustředit. Nějakou dobu jim to trvalo, ale pak se všichni vzpamatovali, ztichli a zpozorněli.

Viděla jsem, že myšlenka na skutečný boj – nejen, že mohou, ale dokonce musejí trhat a pálit – je pro ně téměř stejně vzrušující jako lov. Upírům jako Raoul, Jen a Sára se to líbilo.

Riley se soustředil na strategii, kterou se jim během posledních pár dní snažil vtlouct do hlav – jakmile narazíme na žlutooké, rozdělíme se do dvou skupin a obklíčíme je. Raoul provede přímý útok, zatímco Kristie zaútočí ze strany. Tenhle způsob vyhovoval jejich stylu, přestože jsem si nebyla jistá, jestli se v zápalu boje zvládnou chovat podle plánu.

Když po hodině cvičení Riley všechny svolal, Fred automaticky zamířil na sever; Riley a ostatní šli na jih. Já se držela blízko Freda, protože jsem absolutně neměla tušení, co zamýšlí. Došli jsme na okraj lesa a tam se Fred ve stínu stromů zastavil. Nikdo se na nás ani nepodíval. Fred pozoroval Rileyho, jestli si všimne, že jsme se oddělili.

„Vyrazíme,“ zavelel Riley. „Jste silní a jste připravení. A jste žízniví, nebo ne? Cítíte ten žár! Jste připraveni na moučník!“

Měl pravdu. Všechna ta vypitá krev žízeň neuhasila. Naopak, nebyla jsem si tím sice jistá, ale měla jsem dojem, že žízeň se vrací rychleji než obvykle.

„Žlutoocí pomalu přicházejí z jihu, cestou se krmí a snaží se nabrat síly,“ vykládal Riley. „Ona je sleduje, takže víme, kde je najdeme. Ona se tam s námi a s Diegem setká,“ vrhl na mě významný pohled a krátce se zamračil, „a udeříme na ně jako tsunami. Bez problémů je porazíme. A pak budeme slavit.“ Usmál se. „A jeden z vás bude slavit o něco víc. Raoule – vrať mi to.“ Riley panovačně natáhl ruku. Raoul mu neochotně hodil pytlík s tričkem. Zdálo se, jako by si Raoul chtěl dělat nárok na tu dívku tím, že si uzme její vůni.

„Všichni si ještě jednou čichněte. Soustřeďte se.“

Soustřeďte se na díku? Nebo na boj?

Riley tentokrát obešel kolečko s tričkem osobně, jako by se chtěl ujistit, že jsou všichni žíznivý. A podle toho, co jsem postřehla z reakcí, se jim palčivá žízeň vrátila, stejně jako mně. Vůně trička je přiměla vrčet a prskat.

Nebylo nutné nám to dávat čichat znovu; nic jsme nezapomněli. Takže to byla možná jen zkouška. Jen při pomyšlení na její pach se mi v ústech sbíhal jed.

„Jdete se mnou?“ křikl Riley.

Všichni souhlasně zaječeli.

„Tak je pojďme zničit!“

Znovu připomínali hejno barakud, jen tentokrát na zemi.

Fred se ani nepohnul, takže jsem zůstala stát vedle něj, přestože jsem tím mrhala časem, který jsem potřebovala. Pokud jsem chtěla najít Diega a dostat ho pryč dřív, než začne bitva, musela jsem se pohybovat hodně vepředu. Napjatě jsem za nimi hleděla. Pořád jsem byla mladší než většina z nic – a rychlejší. „Riley teď na mě takových dvacet minut ani nepomyslí,“ řekl Fred nedbalým, důvěrným tónem, jako bychom spolu dřív mluvili nejmíň milionkrát. „Nasadil jsem na něj těžký kalibr. I na dálku se mu zvedne žaludek, pokud se pokusí si na mě vzpomenout,“

„Vážně? To je síla.“

Fred se usmál. „Cvičil jsem to a pozoroval účinky. Teď se dokážu úplně zneviditelnit. Nikdo se na mě nedokáže podívat, pokud mu to nedovolím.“

„Všimla jsem si,“ řekla jsem, pak jsem se odmlčela a dodala: „Ty nejdeš?“

Fred zavrtěl hlavou. „Samozřejmě že ne. Jeto přeci jasné, vždyť nám neřekl nic, co potřebujeme vědět. Nehodlám být Rileyho pěšák.“

Takže Fred na to přišel sám.

„Chtěl jsem zdrhnout dřív, ale ještě předtím jsem si s tebou chtěl promluvit a doteď k tomu nebyla příležitost.“

„Taky jsem s tebou chtěla mluvit,“ řekla jsem. „Napadlo mě, že bys měl vědět, že nám Riley o tom slunci lhal. Ta historka se čtyřmi dny v roce je totální blbost. Myslím, že Shelly, Steve a ostatní to taky zjistili. A s tím bojem je to mnohem složitější, než řekl. Je tu víc než jen jedna skupina nepřátel.“ Vychrlila jsem to rychle, protože jsem pociťovala nesmírnou naléhavost – čas ubíhal spolu se sluncem. Musela jsem najít Diega.

„Nepřekvapuje mě to,“ pravil klidně Fred. „Já končím. Chci jít svou vlastní cestou, objevovat svět a tak. Nebo spíš, chtěl jsem, ale pak mě napadlo, že bys mohla jít taky. Budeš se mnou v bezpečí. Nikdo nás nebude pronásledovat.“

Zaváhala jsem. Myšlence na bezpečí se těžké odolávalo.

„Musím najít Diega,“ řekla jsem a zavrtěla hlavou. Zamyšleně přikývl. „Rozumím. Víš, pokud se za něj zaručíš, můžeme ho vzít s sebou. Připadá mi, že víc lidí je někdy výhoda.“

„Ano,“ přikývla jsem vášnivě a vzpomněla jsem si, jak jsem se cítila ohrožená, když jsme s Diegem sami seděli na stromě a objevily se čtyři temné pláště. Fred se podivil mému tónu a nadzvedl obočí.

„Riley nám lže přinejmenším v jedné důležité věci,“ vysvětlila jsem. „Buď opatrný. Lidé by se o nás neměli dozvědět. Existují i zrůdní upíři, kteří likvidují skupiny, když se chovají moc nápadně. Viděla jsem je a vážně bys nechtěl, aby tě našli. Prostě se ve dne musíme držet lidem z očí a lovit opatrně.“ Netrpělivě jsem pohlédla k jihu. „Musím si pospíšit.“

S vážným výrazem zpracoval moje odhalení. „Dobře. Dohoň mě, pokud chceš. Rád bych toho slyšel víc. Jeden den na tebe počkám ve Vancouveru. To město znám. Nechám ti stopu v...“ Na vteřinku se zamyslel a krátce se zachechtal. „Rielyho parku. Můžeš ji sledovat, dovede tě ke mně. Ale po dvaceti čtyřech hodinách jdu pryč.“

„Najdu Diega a dohoním tě.“

„Hodně štěstí, Bree.“

„Díky, Frede. Tobě taky hodně štěstí. Uvidíme se.“ To už jsem se rozbíhala.

„To doufám,“ slyšela jsem ho za sebou.

Uháněla jsem za pachem ostatních, letěla rychleji než kdy předtím. Měla jsem štěstí, že se museli kvůli něčemu zastavit – asi proto, aby je Riley pořádně seřval -, protože jsem je dostihla dřív, než bych měla. Nebo si možná Riley na Freda vzpomněl a zastavil se, aby nás našel. Když jsem je dohonila, běželi rychle a napůl ukázněně, stejně jako včera v noci.

Zkusila jsem mezi ně vklouznout, aniž bych připoutala pozornost, ale Riley se ohlédl a zkontroloval skupinu za sebou. Vyhledal mě očima a přidal na tempu. Myslel si, že je Fred se mnou? Riley už Freda nikdy neuvidí.

Neuplynulo ani pět minut a všechno se změnilo. Raoul zachytil pach. S divokým zavrčením vyrazil kupředu. Riley nás měl pěkně vycvičené, takže i drobná jiskřička způsobila výbuch. Upíři vedle Raoula tu vůni ucítili taky a zešíleli. Rileyho neustálé upozorňování na tu dívku překrylo zbytek jeho pokynů. Byli jsme lovci, ne armáda. Žádný tým neexistoval. Šli jsme jen po krvi.

Riley si pospíšil k hlavní skupině a popadl Sáru za rameno. Ohnala se po něm, jak s ní smýkl doleva. „Obklíčit!“ zařval. Chytil blonďatou holku, jejíž jméno jsem nikdy nezjistila, a postrčil ji za Sárou, která z toho evidentně neměla žádnou radost. Kristie se probrala z loveckého opojení právě včas, aby si uvědomila, že by se měla pohybovat strategicky. Poslala vražedný pohled za Raoulem a pak začala ječet na svůj tým.

„Tudy! Rychleji! Porazíme je a dostaneme ji první! No tak!“

„Budu na úderném hrotu s Raoulem,“ zařval na ní Riley a odvrátil se.

V běhu jsem zaváhala. Nechtěla jsem být součástí žádného „úderného hrotu,“ jenže Kristiin tým se už pouštěl do sebe navzájem. Sára popadla plavovlasou holku zezadu pod krkem. Děsivé křupnutí, když ji odtrhla hlavu od těla, rozhodlo místo mě. Mazala jsem za Rileym a přemýšlela, jestli se Sára zastaví, aby tu holku zapálila.

Zpomalila jsem, jakmile jsem před sebou spatřila Rileyho. Sledovala jsem ho z uctivé vzdálenosti, dokud nedostihl Raoulovu partu. Pach stopy mi vyháněl z hlavy myšlenky, na kterých záleželo.

„Raoule!“ křičel Riley.

Raoul zavrčel, ale neotočil se. Sladký pach ho dočista pohltil.

„Musím pomoct Kristie! Setkáme se na místě! Soustřeď se!“

Zarazila jsem se, zasažená nejistotou.

Raoul pokračoval, aniž by Rileymu vůbec naznačil, že ho vzal na vědomí. Riley zpomalil do klusu a pak do chůze. Cítila jsem, že bych se měla pohnout, ale určitě by mě zaslechl, jak se snažím schovávat. Otočil se, s úsměvem na tváři, a pak mě spatřil.

„Bree. Myslel jsem, že jsi s Kristie.“

Neodpověděla jsem.

„Slyšel jsem, jak někdo přišel k úrazu – Kristie potřebuje pomoct víc než Raoul,“ vysvětlil rychle.

„Ty nás chceš... opustit?“

Rileyho tvář se změnila. Jeho rysy se přeskládaly, nasadil jinou taktiku. Vytřeštil oči a náhle vypadal zoufale.

„Mám starosti, Bree. Řekl jsem, že ona se s námi setká, aby nám pomohla, ale nenarazil jsem na její stopu. Děje se něco zlého. Musím ji najít.“

„Nedokážeš ji najít dřív, než Raoul narazí na žlutooké,“ podotkla jsem.

„Musím zjistit, co se děje.“ Mluvil opravdu zoufale. „Potřebuju ji. Neměl jsem se do toho pouštět sám!“

„Ale ostatní...“

„Bree, já ji musím najít! Hned! Je vás dost, abyste žlutooké porazili. Vrátím se, jak to půjde.“

Znělo to upřímně. Zaváhala jsem a mrkla zpátky, odkud jsem přišla. Fred už byl nejspíš v půli cesty do Vancouveru. Riley se na něj vůbec nezeptal. Třeba Fredův odpuzovací efekt pořád působil.

„Tam vpředu je Diego, Bree,“ pravil naléhavě Riley.

„Bude součástí první vlny útoku. Copak jsi nezachytila jeho pach? Nedostala ses dost blízko?“

Docela zmateně jsem zavrtěla hlavou. „Diego tam byl?“

„Teď je s Raoulem. Jestli si pospíšíš, můžeš mu pomoct a dostanete se odsud živí.“

Jednu dlouho vteřinu jsme na sebe mlčky zírali a pak jsem pohlédla k jihu, kam zmizel Raoul.

„Hodná holka,“ řekl Riley. „Najdu ji a vrátíme se vám na pomoc. Vy to zvládnete!“ Možná už bude po všem, až se tam dostaneš.“

Zamířil směrem, který byl kolmý k naší původní cestě. Zaťala jsem zuby při pomyšlení, jak si byl tím směrem jistý. Lhal až do úplného konce. Jenže se nezdálo, že bych měla na výběr. Rychle jsem vyrazila k jihu. Musela jsem najít Diega. Odtáhnout ho třeba násilím, kdyby na to přišlo. Potom bychom se mohli pustit za Fredem. Nebo se vydal vlastní cestou. Hlavně jsme museli utéct. Chtěla jsem Diegovi povědět všechno o Rileyho lžích, aby pochopil, že Riley nikdy neměl v úmyslu pomáhat nám v bitvě, do které nás zatáhl. Neměli jsme důvod ho dál poslouchat.

Narazila jsem na lidský pach a hned nato na Raoulův. Jenže Diegův pořád nikde. Běžela jsem snad moc rychle? Nebo mě lidská vůně omámila? Přemýšlela jsem o tomhle podivném lovu – jistě, mohli jsme najít tu holku, ale zvládli bychom pak bojovat společně? Ne, šli bychom proti sobě, rozsápali bychom se navzájem, abychom ji získali každý jenom sám pro sebe. Zepředu jsem uslyšela vrčení, ječení a vřískot. Věděla jsem, že bitva už propukla a na to, abych se tam dostala dřív než Diego, bylo pozdě. O to víc jsem zrychlila. Doufala jsem, že ho ještě můžu zachránit. Ucítila jsem kouř – sladký, těžký pach hořících upírů -, který ke mně zanesl vítr. Úpění raněných sílilo. Možná už bylo po všem. Co tam najdu? Naši vítěznou skupinu a Diega čekajícího na mě?

Prohnala jsem se hustým kouřovým mrakem a zjistila, že stojím na kraji lesa před ohromným travnatým polem. Přeskočila jsem nějaký balvan a ještě ve vzduchu jsem si uvědomila, že to bylo bezhlavé tělo. Pohledem jsem přelétla bojiště. Všude se válely kusy upírů a z velikých hořících hranic stoupal ke slunečné obloze purpurový kouř. V dýmu se divoce míhaly oslnivě zářící postavy a znovu a znovu se ozýval praskot trhaných těl.

Hledala jsem jediné: Diegovy kučeravé, černé vlasy.