Krevní pouto : kapitola 10

10.

„Ne, pane, není..." Gabriel vzhlédl, když jsem vešla do díl­ny. „Počkat. Už je tady."

Vzala jsem si sluchátko, protože mě napadlo, že by to mohl být Tony nebo Elizaveta. „Mercy."

„Tady John Beckworth. Volám z Virginie. Omlouvám se, že jsem zapomněl na časový posun."

Hlas mi připadal známý, ale jméno ne. „Pan Black?" zeptala jsem se.

„Ano," řekl trochu zahanbeně. „Vlastně se jmenuji Beckworth. Právě jsem po telefonu mluvil s Branem Cornickem. Zmínil se o tom, že máte v Tri-Cities nějaké potíže."

„Ano, máme tady jistou... situaci." Buďto Branovi zavolal ješ­tě včera Adam, nebo si na Blacka/Beckwortha vzpomněl Dany!, když mluvil s Branem dneska ráno.

„To říkal i pan Cornick. Navrhl, abychom na začátku příštího týdne odletěli do Montany." Odmlčel se. „Působil méně... inten­zivně než Adam Hauptman."

To je celý Bran, tichý a klidný, dokud vám nerozsápe hrdlo.

„Voláte, abyste se zeptal, jestli s ním bude vaše dcera v bezpe­čí?" zeptala jsem se.

„Ano. Nebyl na seznamu, který jste mi dala."

„Kdybych měla dceru, bez obav bych ji u Brana nechala," při­znala jsem upřímně a přešla jsem otázku, proč nebylo Branovo jméno na seznamu. „Dobře se o vaši rodinu postará."

„Mluvil s Karou, s mojí dcerou," řekl a v hlase mu zaznívala hluboká úleva. „Nevím, co jí řekl, ale takhle šťastnou jsem ji ne­viděl už roky."

„Dobře."

„Slečno Thompsonová, pokud pro vás budu moci něco udělat, neváhejte a zavolejte mi."

Chystala jsem se automaticky odmítnout, ale pak jsem se zara­zila. „Jste opravdu novinář?"

Zasmál se. „Ano, ale nepíšu o sexuálních praktikách celebrit. Jsem investigativní novinář."

„Víte, jak o lidech něco zjistit?"

„Ano." Jeho hlas zněl zaujatě.

„Potřebuji co nejvíce informací o muži jménem Cory Littleton. Má webovou stránku. Myslí si, že je mág. Moc by mi pomoh­lo, kdybyste se podíval, jestli tady v Tri-Cities nevlastní nějakou nemovitost." Nedělala jsem si velké naděje, ale věděla jsem, že Warren zkontroloval všechny hotely i pronájmy. Pokud tu Littleton je, musí někde přebývat.

Přečetl mi jeho jméno tak, jak si ho zapsal. „Uvidím, co zjistím. Může to trvat několik dnů."

„Buďte opatrný," varovala jsem ho. „Je nebezpečný. Nebylo by dobré, kdyby zjistil, že se na něj vyptáváte."

„Má to něco společného s problémy, o kterých se zmínil pan Cornick?"

„Přesně tak."

„Dejte mi na sebe nějaký kontakt, nejlepší bude emailová ad­resa."

Nadiktovala jsem mu vše potřebné a poděkovala. Když jsem zavěsila, všimla jsem si, že mě Gabriel pozoruje.

„Potíže?” zeptal se.

Možná jsem se měla víc snažit udržet Gabriela dál od svého světa. Je to ale rozumný kluk a není hloupý. Rozhodla jsem se, že bude snazší říct mu, co můžu - bylo to bezpečnější, než kdyby pá­tral na vlastní pěst.

„Ano, velké."

„Ten telefonát včera večer?"

„Je toho součástí. Warren je ošklivě zraněný. Samuel s Ada­mem zmizeli."

„O co jde?"

Pokrčila jsem rameny. „To ti nemůžu říct." Upírům se nelíbí, když o nich lidé mluví.

„Je to vlkodlak?"

„Ne, není."

„Takže upír jako Stefan?"

Zírala jsem.

„Co? Nemělo mi to dojít?" Káravě zavrtěl hlavou. „Tvůj tajem­ný zákazník, ten, který řídí mikrobus pomalovaný jako dodávka ze Scooby Doo a objevuje se jen po setmění? Není to žádný Drákula, ale když existují vlkodlaci, měli by i upíři."

Rozesmála jsem se, nemohla jsem si pomoct. „Dobrá. Ano." Potom jsem ale zvážněla. „Dávej si dobrý pozor, abys nikomu ne­prozradil, že o upírech víš, hlavně ne Stefanovi." Pak jsem si vzpo­mněla, že je to plané varování. Spolkla jsem knedlík, který se mi usadil v krku, a pokračovala: „Není to bezpečné ani pro tebe, ani pro tvoji rodinu. Nechají vás na pokoji, dokud si budou myslet, že v ně nevěříte."

Rozhrnul si límeček a ukázal mi křížek na krku. „Máma mě nutí nosit tohle. Patřil otci."

„Pomůže to," řekla jsem mu. „Ale předstírat nevědomost po­může ještě víc. Očekávám několik telefonátů. Jeden od Tonyho, druhý od Elizavety Arkaděvny, poznáš ji podle ruského přízvu­ku." Plánovala jsem pro dnešek zavřít, ale dokud se mi Tony nebo Elizaveta neozvou, neměla jsem žádnou stopu. Stefanovi s Warre­nem trvalo dva týdny, než kouzelníka našli, takže jsem pochybova­la, že bych ho náhodou objevila při projížďce městem. V Tri-Cities žije víc než dvě stě tisíc lidí. Možná to není Seattle, ale není to ani Two Dot v Montaně.

Nedokázala jsem se soustředit na práci. Vyměnit čerpadlo posi­lovače řízení mi trvalo dvakrát déle než obvykle, protože jsem ne­ustále kontrolovala mobil.

Nakonec jsem to vzdala a znovu zavolala Zeemu, ale neodpo­věděl. A telefon nezvedala ani Elizaveta, ani Tony.

Pustila jsem se do dalšího auta. Pracovala jsem na něm něko­lik minut, když se objevil Zee. Podle toho, jak se mračil, ho něco rozzlobilo. Utáhla jsem řemen alternátoru na broukovi ze sedmde­sátého a vydrhla se. Když jsem si odstranila z rukou většinu oleje, opřela jsem se bokem o ponk a řekla jsem: „Co se děje?"

„Jenom hlupák se zaplete s upíry," prohlásil a tvář se mu ne­souhlasně stáhla.

„Littleton rozřezal Warrena na kousky, Zee," namítla jsem. „Pravděpodobně zabil Stefana. Samuel s Adamem zmizeli."

„Nevěděl jsem o alfovi a Samuelovi." Tvář mu zjihla. „To je zlé, liebchen. Ale řídit se radami paní upírů není nejchytřejší."

„Dávám si pozor."

Odfrkl si. „Pozor? Viděl jsem tvůj karavan."

„To já taky," odvětila jsem lítostivě. „Byla jsem uvnitř, když se to stalo. Littleton musel zjistit, že mě Marsilie požádala o po­moc."

„Zjevně jsi ho včera v noci našla a nijak ti to nepomohlo."

Pokrčila jsem rameny. Měl pravdu, ale nemohla jsem prostě se­dět se založenýma rukama a čekat, až mi Darryl zavolá a poví mi, že našli Samuela s Adamem mrtvé. „Marsilie si zřejmě myslí, že si s ním poradím."

„Věříš jí?"

„Strýček Mike tomu věří."

To ho zaskočilo. Našpulil rty. „Co ještě ti strýček Mike řekl?" Ta věc o hrdinech byla příliš zahanbující, proto jsem mu pověděla jen o tom, co strýček Mike říkal o vlivu démonů na upíry.

„Dneska ráno mě navštívil," řekl Zee. „Pak jsme si spolu vyšli a navštívili pár přátel." Hodil mi batoh.

Chytila jsem ho a rozepnula. Uvnitř jsem našla naostřený kůl dlouhý jako moje předloktí a nůž, který mi Zee půjčil, když jsem šla poprvé navštívit upíři klan. Daly se jím přeříznout nejrůzněj­ší věci - i ty, které by nůž v žádném případě přeřezat neměl, jako třeba řetězy.

„Kůl jsem získal od fae, která to umí se stromy a dokáže přimět věci růst," řekl. „Je z jeřabiny, ze stromu světla. Říkala, že si urči­tě najde cestu do upírova srdce."

„Vážím si toho," řekla jsem a vyhnula se tak přímému „dě­kuji".

Usmál se, jen trošičku. „Je s tebou spousta potíží, Mercy. Obyčejně za to stojíš. Nůž asi s upírem nic nezmůže, dokud bude ovládat magii. Ale jakmile ho probodneš, bude zranitelnější. Pak mu můžeš nožem uříznout hlavu. Šmik."

Na dně batohu se ukrývalo ještě něco dalšího. Vytáhla jsem tu věcičku na světlo a zjistila jsem, že je to plochý zlatý disk. Přední stranu zdobila rytina ještěra, zadní nějaké značky, možná písmo. Ještěrka i znaky byly ohlazené.

„Upír není mrtvý, dokud není na popel," řekl Zee. „Až mu uříz­neš hlavu, polož tohle na tělo a vyslov jméno medailonu." Vzal si ode mě disk, přejel prsty po písmu, a přestože se nezměnilo, doká­zala jsem ho najednou přečíst. Drachen.

Už to sice bylo deset let, ale přece jen jsem na vysoké studo­vala dva roky němčinu. „Drak? Jako ten papírový?" zeptala jsem se nevěřícně.

Zasmál se a široký úsměv mu přeťal úzkou tvář. „Drak, Mercy. Opravdový drak."

„Mám to říct německy, nebo anglicky?" otázala jsem se.

Vzal mě za ruku, položil mi medailon na dlaň a sevřel mi oko­lo něj prsty. „Egal, liebling." To je jedno.

„Takže když někdo vysloví to slovo, disk spálí všechno, čeho se zrovna dotýká, na popel?" Nechtěla jsem, aby to vyznělo tak šo­kovaně. Jak často jsem to slovo v běžném životě slýchávala?

„Dal bych ti něco takového?" Zavrtěl hlavou. „Ne. Strýček Mike očaroval medailon tvým jménem, takže ho nikdo jiný nemů­že použít, a ty potřebuješ zároveň heslo i upřímnou touhu medai­lon použít."

„Takže to musím vyslovit a myslet vážně," řekla j sem. Dokázala jsem si představit, že až budu tisknout disk upírovi k tělu, touhu spálit ho na popel nebude těžké vyvolat.

„Správně."

Naklonila jsem se blíž a políbila ho na tvář. „Tohle mi moc po­může."

Zamračil se nad polibkem. „Rád bych udělal víc, ale je to verboten. I tímhle značně riskujeme."

„Chápu. Strýček Mike mi o tom řekl."

„Kdybych ohrozil jen sám sebe, šel bych s tebou a postavil se tomu stvoření. Ale trpěla by za to celá rezervace Walla Walla."

Krátce poté, co se fae odhalili lidem, vypukla vina násilí, pro­to se většina fae, kteří už netajili svoji totožnost, dobrovolně pře­stěhovala do několika faeských rezervací, kde mohli žít v bezpe­čí. Žil tam i Zee. U strýčka Mikea jsem si nebyla jistá. Ale věděla jsem, že Šedí páni bez problémů zabijí jednoho fae, aby si zajisti­li poslušnost ostatních.

„Opravdu to chápu," ujistila jsem ho. „Kromě toho jsi říkal, že tvé schopnosti proti upírovi moc nezmůžou."

Ještě víc svraštil obočí. „Moje magie by nepomohla. Ale síla ano, a tu mám, jsem kovář. Dělám si o tebe starosti, protože jsi křehký člověk."

„Proto si s sebou vezmu jednoho z Marsiliiných upírů," odpo­věděla jsem.

Než mi mohl od plic říct, co si o tom myslí, zazvonil mi mobil. Vytáhla jsem ho a podívala se, kdo volá. Doufala jsem, že to bude Tony nebo Elizaveta. Byl to Bran. Zvážila jsem, že bych to nevzala, ale koneckonců byl až v Montaně, takže na mě mohl jenom ječet.

„Ahojky, Brane," pozdravila jsem ho.

„Nedělej to. Budu tam zítra ráno."

Bran tvrdí, že není médium, ale většina vlkodlaků si myslí své. V podobných chvílích jsem s nimi souhlasila.

Pocítila jsem nutkání předstírat nevědomost, ale dalo by to pří­liš práce. Byla jsem unavená a pochybovala jsem, že usnu, do­kud nebudou Adam se Samuelem doma a v bezpečí - nebo dokud Littleton nezemře.

„Dobře,” řekla jsem. „Jsem ráda, že jsi na cestě, ale jak ty, tak strýček Mike jste mi řekli, že démoni mají na vlkodlaky špatný vliv. Co se stane, když ztratíš kontrolu ty?" Ani mě nenapadlo, že by Bran nevěděl, kdo strýček Mike je. Bran zná každého.

Nic neřekl.

„Nemůžeme si dovolit čekat," pokračovala jsem. „Pokud jsou Samuel s Adamem stále naživu, musím je najít ještě před soumra­kem."

Nadále mlčel.

„Na tvých protestech nezáleží," řekla jsem mu něžně. „Nemůžeš mě zastavit. Adam zmizel, takže jsem nejvýše postavený vlkodlak ve městě - koneckonců mě prohlásil za družku." Podívejme. A to ani nejsem vlkodlak - ne že bych očekávala, že mé mytické po­stavení bez Adama obstojí. Přesto bude muset Bran uposlechnout vlastní zákony.

„Nejsem bezmocná," řekla jsem mu. „Mám vlastní superhrdin­skou výbavičku a jeden z upírů mi hlídá záda." Jít po Littletonovi je pravděpodobně sebevražda i s upírem v záloze - Warrenovi to nijak nepomohlo - ale nemínila jsem čekat, až se v kontejneru u baru strýčka Mikea objeví Adamovo tělo.

„Věříš tomu upírovi?"

Ne. Ale to jsem mu říct nemohla, zároveň jsem však věděla, že je zbytečné snažit se Branovi lhát. „Chce, aby Littleton nadob­ro zemřel." Tím jsem si byla jistá, slyšela jsem v Andreho hlase vztek, hlad po pomstě. „Byl přítel jedné z kouzelníkových obě­tí." Skoro se mi podařilo říct „kouzelníkových obětí", aniž bych si vzpomněla na Stefana, Adama nebo Samuela. Oběti jsou beze­jmenné, bez tváře.

„Buď opatrná," řekl mi nakonec. „Pamatuj, že kožoměnci mož­ná naučili upíry strachu, ale upírů je hodně a kožoměnec jen je­den."

Zavěsil.

„Má pravdu," řekl Zee. „Nebuď příliš domýšlivá."

Zasmála jsem se. Můj smích zněl unaveně a smutně. „Viděl jsi můj karavan, Zee. Nebudu domýšlivá. Nikdo z vašich lidí neví, kde ho mám hledat?"

Zee zavrtěl hlavou. „Strýček Mike slíbil, že se na to podívá, ale musí být opatrný. Pokud něco zjistíme, dáme ti vědět"

Mobil znovu zazvonil a já ho zvedla, aniž bych se podívala, kdo volá. „Mercy."

„Musíš se sem vrátit." Kyle mluvil tiše, jako by nechtěl, aby ho někdo zaslechl - ale nacházel se v domě plném vlkodlaků.

„Vědí, co říkáš," pravila jsem mu. Uslyšela jsem Darryla  mum­lat něco čínsky. Bylo to zlé znamení, protože používá čínštinu, jen když má opravdu vztek. „Hned tam budu."

Otočila jsem se k Zeemu.

„Postarám se ti dneska o garáž. Zítra taky. A klidně i déle," řekl. „A nemusíš mi platit."

Chystala jsem se protestovat, ale zvedl ruku. „Ne. Nesmím jít po Littletonovi, takže ti pomůžu aspoň takhle."

Po opravě karavanu budu muset tak jako tak jíst celý příští mě­síc jen makarony se sýrem. Když mi Zee pomůže zadarmo, aspoň se nebudu muset živít jen suchými nudlemi. Políbila jsem ho na tvář a rozběhla se k vozu.

Vzpomněla jsem si na to, co včera potkalo vlka, který mě sledo­val, proto jsem na dálnici překročila rychlost jen o osm kilometrů. Pokuta by mě zdržela.

Mobil mi zazvonil zrovna ve chvíli, kdy jsem míjela doprav­ního policistu schovaného za mostem nad tratí. Tentokrát volal Tony.

„Hej, Mercy," řekl. „Dostal jsem všech šest vzkazů. Co potře­buješ?"

„Mohl bys mi sehnat seznam všech násilných činů, které byly za poslední měsíc nahlášeny policii? Potřebovala bych celé Tri-­Cities, ne jen Kennewick."

„Proč?" Z hlasu mu zmizel přátelský tón.

„Protože je možná něco způsobuje a možná to dokážu zastavit, když zjistím, kde k činům dochází." Dívám se na televizi. Vím, jak policie stopuje sériové vrahy - tedy aspoň v seriálech. Pokud démon skutečně působí potíže už jen svojí přítomností, pak je jen lo­gické, že se zločiny budou kupit okolo něj. Stefan s podobnou me­todou očividně uspěl.

Pokud se ze mě jednoho dne stane masový vrah, dám si dob­rý pozor, abych vraždila v okolí policejní stanice, a ne okolo své­ho domu nebo garáže.

„Máme mapu," řekl mi, zrovna když jsem zabočila do Adamovy ulice a sešlápla plyn. Mohlo se tu sice jezdit jen padesátkou, ale ještě nikdy jsem tu neviděla policajty. „Zastav se na stanici a já ti ji ukážu - pokud mi napřed zodpovíš pár otázek."

„Dobrá," řekla jsem. „Musím teď zařídit několik věcí. Můžeme se sejít za hodinu?"

„Budu tady," slíbil a zavěsil.

Ještě než jsem vystoupala na verandu Adamova domu, otevře­la vstupní dveře Honey.

„Jsou nahoře," řekla zbytečné. Darryl pořád sprostě nadával čínsky.

Ne, nemluvím čínsky, ale některé věci překlad nepotřebují. S Honey v patách jsem vyběhla po schodech.

„Přemluvila jsem Darryla, aby šel dolů, když ti Kyle zavolal," řekla Honey. „Ale před několika minutami se Warren pokusil vstát z postele a Kyle na něj zakřičel, proto se Darryl vrátil zpátky na­horu."

Zeptala bych se na podrobnosti - třeba na to, proč se Warren s Darrylem hádají, tedy pokud se nepřou Kyle s Darrylem - ale ne­byl na to čas.

Dveře do pokoje pro hosty byly otevřené. Zastavila jsem se na prahu a zhluboka se nadechla. Když se chystáte vstoupit do poko­je se dvěma navztekanými vlkodlaky (a já slyšela dvojí vrčení), je dobré být klidný. Zlost jen vyhrotí situaci a strach je může obrá­tit proti vám.

Poslední myšlenku jsem zatlačila hluboko do pozadí, snažila se přemýšlet co nejklidněji a vešla dovnitř.

Warren se proměnil ve vlka - a nevypadal o nic lépe než vče­ra v noci. Povlečeni, stěny i podlaha byly potřísněné jeho zaschlou krví.

Darryl stále v lidské podobě zápasil s Warrenem. Vypadalo to, že se ho snaží udržet v posteli.

„Lehni," řval.

Ve smečce stál Darryl nad Warrenem, byl Adamovým prvním zástupcem, Warren až druhým. Což znamenalo, že Warren musel udělat, co mu Darryl poručil.

Ale Warren byl zraněný a zmatený, jeho lidskou část pohřbil vlk, proto zapomněl, že by se měl podřídit Darrylově autoritě. Měla to být věc instinktu. Warren ale Darryla neposlouchal, což zname­nalo jediné: Darryl není ve skutečnosti dominantnější a Warren to celou dobu jen předstíral.

Za těchto okolností to bylo velice, velice zlé. Zraněný vlkodlak je nebezpečný, protože vlčí nátura převezme kontrolu nad člově­kem - a vlkodlak dokáže být velmi zákeřný. Mnohem, mnohem zákeřnější než jeho zvířecí protějšek.

Warren ještě nikoho v domě nezabil, ale jen proto, že byl napůl mrtvý, a Darryl naopak pořádně silný.

Kyle stál u stěny co nejdál od postele. Fialovou hedvábnou ko­šili měl rozpáranou a z tržné rány na paži mu kapala krev. Tvářil se ustaraně, strach a zlost jsem z něj ale necítila.

„Jsi nejvýše postavený vlk," zašeptala Honey. „Řekla jsem Kyleovi, aby ti zavolal, protože Darryl Warrena jenom dráždí. Ještě před pár minutami byl v Kyleově společnosti klidný."

Neřekl mi Bran nedávno, že v hierarchii smečky stojím nad Darrylem? Ale Honey stejně jako zbytek Adamových vlků vě­děla, že ve skutečnosti nejsem Adamovou družkou - a i kdy­bych jí byla, moje autorita by byla jen teoretická, ne skuteč­ná. Ne natolik, abych Warrenovi pomohla ovládnout jeho vlka. Ale Honey mě sledovala s nadějí v očích, takže jsem to muse­la zkusit.

„Warrene," řekla jsem pevně. „Lehni."

Byla jsem asi nejpřekvapenější osobou v místnosti, když Warren okamžitě uposlechl, ale Darryl na tom nebyl o nic lépe. Vždycky jsem považovala za hloupé, že ženy musí ve smečce pře­jímat postavení svých druhů. Byla jsem přesvědčená, že si to hlou­pé pravidlo vymyslela lidská část vlkodlaků a přilípla ho k přírodním zákonům, aby vlkodlakům komplikovalo život, že se jím řídí zase jen lidská část a vlkům na tam nezáleží.

Darryl Warrena pomalu pustil a posadil se na konec postele. Warren ležel ochable a nádherný hnědý kožich měl pocuchaný a slepený krví, starou i čerstvou.

„No," řekla jsem, abych zamaskovala svůj zmatek. „Dokázal se proměnit, což je dobré znamení, ve vlčí podobě se rychleji uzdraví." Pohlédla jsem na Kylea. „Řekl něco o tom, proč Samuel s Adamem odešli?"

„Ne." Kyle se na mě zamračil. „Cos to udělala?"

Pokrčila jsem rameny. „Vlkodlačí politika," vysvětlila jsem.

„Jak jsi to dokázala, když se to nepodařilo mně?" zeptal se Darryl.

Pohlédla jsem na něj a všimla si, že mu tmavé oči zesvětlaly do žluté - a že na mě zírá.

„Není to moje vina," řekla jsem mu. „Adam se mě ani nezeptal, než mě před smečkou prohlásil za družku - a já si nikdy nemysle­la, že jde o něco víc než o způsob, jak zajistit, abyste mě nesežra­li. A co se týká dominance, to si budete muset s Warrenem vyřídit mezi sebou, až se vrátí Adam." Podívala jsem se na Kylea a zepta­la se: ,,Jak vážně jsi zraněný?"

Potřásl hlavou. „Je to jen škrábnutí." Zvedl ke mně tvář. „Budu teď taky výt na měsíc?"

Zavrtěla jsem hlavou. „Není tak snadné stát se vlkodlakem. To by tě musel skoro zabít. Škrábanec ti nic neudělá."

Kyle je právník, proto se mu pocity neobjevily ve tvá­ři. Nedokázala jsem říct, jestli se mu ulevilo, nebo je zklamaný. Možná to sám nevěděl.

„Musíme ho přesunout dolů do bezpečné místnosti," řekla jsem Darrylovi.

Bezpečná místnost byl pokoj ve sklepení, který dokázal zadr­žet i dospělého vlkodlaka. Pokud Darryl není dost dominantní na to, aby zajistil, že Warren zůstane v klidu, cela byla jedinou mož­nou alternativou.

„Můžeme ho nechat na matraci," navrhla Honey. „Darryl a já ho odneseme."

A přesně to udělali. S Kylem jsme je následovali a já mu rych­le vysvětlila, k čemu se chystáme.

Warren proti uvěznění neprotestoval, měli jsme ale problém za­bránit Kyleovi v tom, aby ho následoval dovnitř.

„Neublížil mi úmyslně," řekl a zastavil se těsně za dveřmi cely. „Snažil jsem se Darrylovi pomoct udržet ho na posteli."

„Bude to ještě horší, než se jeho stav zlepší," řekla jsem mu.

„Předtím mi neublížil."

Což všem v místnosti až na Kylea prozradilo, jak moc ho má Warren rád. Dokonce ani šílící vlkodlak neublíží svému druhovi.

„Nechci Warrenovi vysvětlovat, proč jsme mu dovolili sežrat tě," řekla jsem. „Podívej, můžeš se posadit tady na gauč a zůstat tu celý den."

V předsíni cely se nacházel malý obývák s gaučem, křeslem a velkou televizí.

„Jen pro dnešek," dodal Darryl. Pořád trochu vrčel a já byla ráda, že se neblíží úplněk. „Večer už na tom bude dost dobře, aby zůstal sám."

Warren a jeho vlk mě možná přijali jako Adamovu družku, ale pochybovala jsem, že to Darryl cítí stejně. A zjištění, že Warren je dominantnější, ho bude ještě nějakou dobu žrát. Vlastně pěkně dlouho.

Zavřeli jsme Warrena do cely a Kyle se opřel o postříbřené mří­že. Nebylo to nejrozumnější, ale aspoň nebyl uvnitř.

„Musím jít," řekla jsem Darrylovi, jakmile jsme vyšli nahoru. „Pořád se snažím najít Adama a Samuela. Zvládneš to tady?" Neodpověděl a zůstal otočený k cele.

„Bude v pořádku," řekla Honey tiše a pohladila Darryla konej­šivě po paži.

„Nepřijmou ho jako Adamova zástupce," řekl Darryl.

Asi měl pravdu. Warren je homosexuální vlkodlak a tak dlouho přežil jen díky síle a inteligenci.

„To si můžeš vyřídit s Adamem, až se vrátí," odpověděla jsem. Pohlédla jsem na hodinky. Měla jsem sotva dost času na to, abych zavolala Elizavetě, pak jsem musela na policejní stanici.

Třetí vzkaz na záznamníku jsem jí nenechala, mohlo by ji to rozčílit.

Když jsem zavěsila, Darryl řekl: „Po tom, co Adam našel Warrena, opustila Elizaveta město. Je to tady pro ni příliš nebez­pečné. Kdyby se k ní démon dostatečně přiblížil, mohl by přesko­čit z Littletona na ni, a to by podle ní byla katastrofa. Sebrala rodi­nu a vydala se na výlet do Kalifornie."

Věděla jsem, že Elizaveta nepraktikuje wiccu*. Její moc byla zděděná a neměla nic společného s náboženstvím. Skutečnost, že se démona tolik bála, mi prozradila, že už v minulosti jednala s mo­cí temnoty - jinak by ji démon nemohl ovládnout bez pozvání.

* Wicca je novodobé náboženství, jež je rozšířeno především v anglosaských zemích. Samotní příslušnici tohoto náboženství se označují za čarodějnice či čaroděje, ale neztotož­ňuji se s veškerým čarodějnictvím (pozn. red.).

„Zatraceně," zaklela jsem. „Ty asi netušíš, jak Littletona za­bít, co?"

Usmál se na mě a v tmavé tváři se mu zablýskly bílé zuby. „Sežer ho," řekl.

„Velmi směšné." Obrátila jsem se k odchodu.

„Zabij upíra a démon zmizí sám od sebe," pravil. „Tak to řek­la čarodějka Adamovi. A upíra zabiješ tak, že ho probodneš, usek­neš mu hlavu a spálíš ho."

„Díky," poděkovala jsem, i když mi neřekl nic nového. Doufala jsem, že Elizaveta bude vědět víc a poradí mi, jak se démona sná­ze zbavit.

Když jsem za sebou zavřela dveře, uslyšela jsem, jak Darryl řekl: „No, sežrání by samozřejmě taky fungovalo."

Kennewická policejní stanice stojí jen kousek od mojí garáže, pří­mo vedle kennewické střední. V malé vstupní hale se okolo auto­matu na limonádu tísnila skupina středoškoláků. Protlačila jsem se přes ně k zasklené budce, kde se papírování věnoval mladý poli­cista, který se věkem hodil spíš k mládeži v hale.

Zapsal si moje jméno a Tonyho, pak mi otevřel dveře a vpustil mě do prázdné čekárny. Ještě nikdy jsem nebyla na policejní stani­ci a cítila jsem se víc zastrašená, než jsem předpokládala. Nervozita u mě vždycky vzbuzuje klaustrofobii, proto jsem začala po klimatizované místnosti pochodovat sem a tam. Páchlo to tu čistícím prostředkem, někomu s méně citlivým nosem by to asi nevadilo. Kromě antiseptika jsem ale cítila taky úzkost, strach a zlost.

Když se konečně objevil Tony, musela jsem mít v očích pěk­ně divoký pohled, protože se na mě podíval a zeptal se: „Jsi v po­řádku, Mercy?"

Chystala jsem se něco říct, ale zvedl ruku. „Počkej, tady nemá­me soukromí. Pojď se mnou." Což bylo jen dobře, protože jsem nevěděla, co mu říct.

Následovala jsem ho chodbou a přitom jsem přemýšlela o tom, že největším problémem při obcházení pravidel je, jak daleko mů­žete zajít, aniž byste je porušili.

Fae s Littletonem nic neudělají, alespoň prozatím. Vlkodlaci proti němu podle strýčka Mikea a Brana neměli Šanci. A protože upíři požádali o pomoc mě, zjevně ani oni netušili, co s ním.

Bran říkal, že kouzelnici nakonec vždy démonovi podlehnou a pak se rozpoutá peklo. A existovala Šance, že zdejší policisté bu­dou v tu chvíli stát v přední linii.

Tony mě zavedl do menší kanceláře, zavřel dveře a všechny vnější zvuky utichly. Nebyla to jeho kancelář. I kdyby nevoněla po někom jiném, poznala bych to podle svatební fotografie na pra­covním stole. Byla asi třicet let stará a novomanželé na ní byli oba blonďatí.

Tony se posadil na kraj stolu, složku, kterou nesl, položil vedle sebe a zběžně mávl na jednu ze židli u stěny. „Vypadáš jako něco, co domů přivlekla kočka," poznamenal.

Pokrčila jsem rameny. „Těžké ráno."

Vzdychl a prstem poklepal na složku. „Pomohlo by, kdybych ti řekl, že tady mám hlášení od starostlivé občanky, která nám zavo­lala v 7.23 dneska ráno? Zdá se, že její milá mladá sousedka jmé­nem Mercedes Thompsonová musela včera v noci nebo dneska brzy ráno několikrát vypálit z pušky, aby zahnala bandu chuligá­nů. Jedna z hlídek se u tebe zastavila, aby zkontrolovala napácha­né škody." Ponuře se na mě zadíval. „Udělala fotky."

Křivě jsem se usmála. „Byla jsem sama překvapená, jak straš­ně to vypadalo, když jsem to dneska ráno viděla."

„Došlo k tomu, protože tě včera viděl někdo se mnou?”

Kdybych ho při tom nechala, vyřešila by se tím spousta pro­blémů - ale raději nelžu. Obzvláště když lží můžu rozpoutat hon na fae.

„Ne. Sousedům jsem řekla, že to byly pravděpodobně děti - nebo naštvaný zákazník."

„Takže se do tvého karavanu pustili otvíráky na konzervy? Jak dlouho tam byli, než jsi se po nich rozhodla jít s puškou?"

„Jsem zatčena?" zeptala jsem se vesele. Pálit z pušky v místě, kde bydlím, je možná nelegální, nikdy mě nenapadlo to zjišťovat.

 „Tentokrát ne," odvětil opatrně.

„Aha," opřela jsem se o nepohodlné opěradlo. „Vydírání. Zábavné." Snažila jsem se najít způsob, jak z celé věci vybruslit. Upřímnost je vždy nejlepší.

„Dobrá," řekla jsem nakonec, když jsem se rozhodla, kolik mu toho můžu prozradit. „Měl jsi pravdu. Skutečně v lidech něco pro­bouzí sklony k násilí. Ale pokud ti povím co, nedožiji se zítřka. A i kdybys zjistil, co to je, nic bys s tím nezmohl. Není to ani vlko­dlak, ani fae. A není to ani člověk, i když tak vypadá."

Tvářil se... překvapeně. „Měli jsme pravdu?"

Přitakala jsem. „Teď ti povím jedno. Včera v noci mi to roz­trhalo karavan na cucky, ale bez pozvání to nemohlo dovnitř. Zlo musíš do domu pozvat, taková už jsou pravidla. Vypálila jsem čty­ři stříbrné kulky z marlinovky 444. Aspoň třikrát jsem to zasáhla, ale ani jsem to nezpomalila. Musíte se držet dál. Zrovna teď se to schovává. Vzestup násilí je jen... průvodní jev. Pokud celou věc zveřejníte, jen se objeví další těla. Snažíme se to dostat, aniž by do­šel k úhoně ještě někdo další. Snad se nám to brzy podaří."

„Kdo je to ‚my´?" zajímal se.

„Moji známí." Pohlédla jsem mu zpříma do očí a modlila se, aby to nechal být. Důraz, který jsem na slovo vložila, jako bych vystřihla přímo z gangsterky. Nepotřeboval vědět, jak jsme přetí­žení. Policie by byla ještě bezmocnější než Andre a já.

„Slibuji, že ti nebudu o nadpřirozené komunitě lhát," řekla jsem. „Možná některé věci vynechám, protože nebudu mít na vy­branou, ale nebudu ti lhát."

Nelíbilo se mu to. Vůbec se mu to nelíbilo. Nespokojeně bub­noval prsty do stolu, ale nakonec už se dál neptal.

Vstal, přistoupil ke skříňce na stěně za moji židlí. Otevřel do­kořán dvířka a odhalil bílou tabuli ve středu a korkové nástěnky na křídlech dveří. Na jednu nástěnku někdo připíchnul mapu Tri­Cities a zabodal do ní špendlíky s kulatými barevnými hlavičkami. Většina byla zelená, některé modré a hrstka červená.

„Není tu všechno," řekl. „Před několik týdny kohosi z nás na­padlo, jestli se násilné činy neřídí nějakým modelem, proto jsme vytáhli všechna hlášení až do dubna. Škody na majetku, prudké hádky, které se vymkly z ruky, zmlácené přítelkyně a podobné věci. Červená označuje činy, při kterých někdo zemřel. Je mezi nimi i několik sebevražd." Položil prst na shluk červené u dál­nice v Paseu. „Tohle je vražda-sebevražda v motelu v Paseu mi­nulý měsíc." Potom přesunul ruku k zelenému špendlíku, který trčel osaměle na východním okraji mapy. „Tohle je tvůj kara­van."

Zadívala jsem se na mapu. Očekávala jsem, že dostanu seznam adres, ale tohle bylo přesně to, co jsem potřebovala - a zároveň ne. Žádný systém jsem totiž neviděla. Špendlíky byly rovnoměrně ro­zeseté po celých Tri-Cities. Silnější pokrytí v místech s hustší po­pulací, slabší ve Finley, Burbanku a v Západním Richlandu, kde nežije tolik lidí. Neviděla jsem žádný úhledný kroužek špendlíků jako ve filmech.

„Taky jsme nenašli žádný model," řekl. „Žádný obecný. Ale k přečinům dochází ve shlucích. Včera to byl Východní Kennewick. Dvě rvačky a rodinná hádka, která vyburcovala sou­sedy. Noc předtím Západní Paseo."

„Přesunuje se," řekla jsem. To nebylo dobré. Kde v tom přípa­dě drží Adama se Samuelem? „Existuje nějaké časové údobí, kdy dochází k nejhoršímu násilí?" zeptala jsem se.

„Po setmění."

Znovu jsem pohlédla na špendlíky a spočítala rudé. Bylo jich méně, než říkal strýček Mike - ani on, ani policie asi nevědě­li o rodině, která zahynula během Danielova incidentu s Little­tonem.

„Vyčetla jsi z toho něco?” zajímal se.

„Lovit masové vrahy v televizi je snazší," poznamenala jsem kysele.

„Takže hledáme masového vraha?"

Pokrčila jsem rameny, pak jsem si vzpomněla, jak se Littleton tvářil, když vraždil ženu v motelu. „Myslím, že jo. Tak trochu. Náhodné násilí je opravdu zlé, Tony, ale tenhle netvor si libuje v zabíjení. Pokud dospěje k názoru, že už se nemusí skrývat, bude to katastrofa. Co mi můžeš říct o sériových vrazích?"

„Tady jsme ještě žádného neměli," řekl. „Ale to neznamená, že tu není, možná o něm jenom nevíme. Ale jsou tu věci, na které si dáváme pozor."

„Jako například?"

„Většina začíná snadnou obětí, na které si vyzkouší metodu." Snadnou jako Daniel? napadlo mě.

„Mám přítele u seattleské policie a ten mi řekl, že celé jeho od­dělení prostě čeká na to, až někoho zavraždí. Tři roky tam někdo v sousedství zabíjel domácí zvířata. Taky třeba mnohem častěji hlídkují v okolí rizikové populace, jako jsou bezdomovci, mladí, kteří utekli z domova, nebo prostitutky."

Zachvěla jsem se. Byl Littleton vrah, než se stal kouzelníkem a upírem? Stal se napřed upírem, nebo kouzelníkem? Byl zlý, nebo ho k zlým skutkům přinutili? Ne že by na tom záleželo.

Někdo zaklepal na dveře. Tony se natáhl okolo mě a otevřel.

„Pojďte dál, seržante," řekl. „Už jsme skončili. Seržante, Mercedes Thompsonová. Merty, seržant Owens, velitel hlídek. Jsme v jeho kanceláři."

Seržant Owens byl štíhlý muž v dobré kondici a vypadal jako cyničtější verze usmívajícího se mladíka na svatební fotce. Napřáhl ruku a já mu jí potřásla. Chvíli držel moji ruku ve své a prohlížel si zbytky kolomazi, kterou jsem nikdy nedokázala do­stat zpod nehtů.

„Mercedes Thompsonová," řekl. „Slyšel jsem, že jste měla vče­ra v noci potíže. Doufám, že už se neopakovaly."

Zavrtěla jsem hlavou. „Asi už se vyřádili," odpověděla jsem a pousmála se.

Neopětoval můj úsměv. „Tony říká, že jste napojená na zdej­ší vlkodlačí a faeskou komunitu a souhlasila jste, že nám pomů­žete."

„Pokud budu moci," přitakala jsem. „I když mám spíše kvalifi­kaci na to, abych vám ladila auta, než radila."

„Tak to byste radši měla být setsakramentsky dobrý mecha­nik," řekl. „Moji lidé riskují tam venku životy. Nepotřebuji špat­nou radu."

„Opravila auto Sylvii," řekl Tony. Sylvie nebyla jen Gabrielova matka, ale také policejní spojovatelka. „Je fakt dobrý automecha­nik a na její rady se dá spolehnout."

Popravdě řečeno opravil Sylviino auto Zee, ale to bylo ved­lejší.

Seržant se uvolnil. „Dobrá. Dobrá. Uvidíme, jak to půjde." Vyšli jsme na chodbu a já se zastavila.

„Co?" zeptal se Tony.

„Sundej z mapy špendlíky, které označují zločiny spáchané v noci. Potřebujeme jen ty, které se odehrály ve dne," poradila jsem mu. Už pouhá přítomnost démona vyvolá násilí. „Tenhle tvor se potmě pohybuje volně, ale myslím, že za světla ne."

„Dobrá," řekl. „Bude to chvíli trvat. Nasadím na to některého zelenáče. Chceš počkat?"

Zavrtěla jsem hlavou. „Nemůžu. Zavoláš mi?"

„Ano."

Očekávala jsem, že mě doprovodí jen do čekárny, ale šel se mnou až ven. Tentokrát byla vstupní hala prázdná.

„Děkuji," řekla jsem, když jsem nasedla do vozu.

Podržel dveře otevřené a zadíval se na díru, kterou Stefan udě­lal do přístrojové desky.

„Někdo do toho praštil," poznamenal.

„Jo. Už tak na lidi působím."

„Mercy," řekl zasmušile. „Dej si dobrý pozor, aby takhle ne­praštil tebe."

Dotkla jsem se desky, kterou Stefan prorazil pěstí. „To neu­dělá."

„Opravdu ti nemůžu nějak pomoct?"

Zavrtěla jsem hlavou. „Slibuji, že pokud se to změní, hned ti zavolám."

Zastavila jsem se v rychlém občerstvení a koupila si oběd. Snědla jsem dva cheeseburgery a dvojitou porci hranolků, i když jsem ne­měla nijak zvláštní hlad. Skoro jsem nespala, proto jsem potřebo­vala doplnit energii, abych zůstala vzhůru - velká soda s kofeinem taky pomůže.

Když jsem dojedla, nasedla jsem do auta, jezdila po městě a myšlenky se mi točily v kruzích. Prostě jsem neměla dost infor­mací na to, abych kouzelníka našla, a přitom jsem ho potřebova­la najít ještě před setměním. Než zabije Samuela a Adama - odmí­tala jsem uvěřit tomu, že už jsou mrtví. Ještě neměl čas si s nimi pohrát.

Proč mě Marsilie nasadila na Littletona, když věděla, že jsem příliš hloupá, než abych ho našla?

Strhla jsem auto na krajnici a zaparkovala. Zamyslela jsem se tak hluboce, že nebylo bezpečné jet dál.

Nikdy nevěř upírovi. To byla první věc, kterou jsem se o upí­rech naučila.

Navzdory tomu, jak se Marsilie chovala během Stefanova sou­du, tvrdila, že Stefanovi uvěřila, když jí řekl, že se v Tri-Cities ob­jevil upír, který je zároveň černokněžník. Mohla na něj nasadit celý klan - místo toho poslala jen Stefana s Danielem. Ne, to Stefan si vybral Daniela. Ona očekávala, že si zvolí Andreho. A Andre to če­kal taky.

A i poté, co uvěřila, že Stefan zemřel, nepoštvala na Littletona klan. Vybrala si mě a Andreho. Mě. Já měla najít Littletona, to as­poň tvrdila. Andre mě při tom měl udržet naživu - anebo mě sle­dovat, aby Marsilie věděla, co zrovna dělám.

Andre si myslel, že se Marsilie chce pokusit Littletona ovlád­nout, než ho zabije. Tohle byl jeho úkol? Dostal ho už tehdy, když předpokládala, že si ho Stefan zvolí za partnera při lovu?

Kdyby mu Marsilie poručila, aby Littletona nezabil, neudě-

lal by to. Stvořila ho a on ji nemohl neuposlechnout. Stefan ale ano.

Promnula jsem si obličej a pokusila se pročistit si hlavu. Marsiliiny tajné plány jsou možná důležité z dlouhodobého hle­diska, Littletona mi ale najít nepomůžou.

Littleton po sobě nezanechal žádné stopy, které bych mohla sledovat.

„Co uděláš, když se vydáš na lov a nenacházíš stopy ani pach?" zeptala jsem se nahlas. Byla to základní otázka, kterou Samuel čas­to kladl mladým vlkům před prvním lovem.

„Zamíříš na místa, která by mohla kořist přilákat," odpověděla jsem si. „No tak, Samueli, to mi nepomůže. Nemám zdání, co sem kou-zelníka přilákalo."

Abys kořist našla, musíš ji napřed pochopit.

Něco mi zahlodalo v mysli. Littleton nepochází z Tri-Cities. Jen tudy projížděl, když narazil na Daniela. Vrátil se a objevili jsme se u něj Stefan a já. Čekal na Stefana. Proč?

A pak jsem to pochopila.

Znala jsem několik verzí příběhu o Faustovi - Benetův, Marlowův i Goetheho. Kouzelníci zaprodají duši démonovi, aby získali vědění a moc. Littleton ale nejednal, jako by toužil po vě­dění či moci.

Démoni dychtí po chaosu, násilí a smrti. Ty mu Littleton po­skytl v přemíře, kdyby ale jeho činy řídil démon úplně, bylo by těl víc. Démoni nejsou trpělivá stvoření. Démon by nenechal Warrena jít, nenechal by jít ani mě a Stefana té první noci.

Ale Littleton byl mladý upír a mladí upíři poslouchají rozka­zy stvořitele.

Tak co by mohl prostřednictvím Littletonova jednání získat upír?

Littleton téměř jistě zabil Stefana a Bena a přizabil Warrena - ale byla jsem si jistá, že vlkodlaci nebyli jeho hlavním cílem. Nikdo nemohl předpokládat, že se do celé záležitosti vůbec zapojí.

Co tedy mohl upír získat tím, že potupil Daniela a zabil Stefana? Stefan byl Marsiliin oblíbenec. Jednalo se snad o nepřímý útok na samotnou Marsilii?

Bubnovala jsem prsty do volantu. Kdyby klan byl smečka, do­kázala bych si Marsiliino chování lépe vyložit. Přesto... Vyslala Stefana a předstírala, že jde o trest. Kvůli komu předstírala? Kdyby držela klan pevně na uzdě, kdyby je všechny stvořila a oni ji muse­li na slovo poslouchat, jak říkal Andre, nepotřebovala by nic před­stírat. Takže možná má problémy udržet své lidi pod kontrolou.

Možná sem Littletona někdo poslal, aby ji zničil a převzal vládu nad klanem. Jak se upír stane vůdcem klanu? Je snad Littletonův stvořitel v Tri-Cities? A pokud je, skrývá se před ostatními upíry? Potřebovala jsem víc informací. Víc informací o Marsilii a jejím klanu. O tom, jak upíři pracují. A věděla jsem, kde podobné infor­mace získat.

Znovu jsem nastartovala a vydala se za Stefanovým stádem.