Krevní pouto : kapitola 11

11.

Na příjezdové cestě parkoval naleštěný Harley Davidson, který tam včera v noci nebyl. Zastavila jsem za ním. Můj ubohý starý rabbit se do tak vznešeného sousedství vůbec nehodil.

Zazvonila jsem a čekala. Matka mě učila zdvořilosti a já se cíti­la trochu provinile, protože jsem je rušila v době, kdy obyčejně asi spali. Vina mi ale nezabránila znovu zazvonit.

Dveře otevřela Rachel - a vypadalo to, že má za sebou stejně těžkou noc jako já. Její tenké, jasně žluté triko odhalovalo nad džíny, které jí seděly na bocích, dobrých deset centimetrů nahé kůže. Pupík jí zdobil piercing a safíru podobný kamínek se při každém pohybu třpytil. Přitáhl moji pozornost, takže jsem musela vzhlédnout, abych jí pohlédla do tváře - čelist jí hyzdilo několik čerstvých podlitin. Na nadloktí měla fialovou modřinu od toho, jak ji někdo chytil.

Nic neřekla, prostě mě nechala, ať se dívám, a zatím mě stu­dovala. Bezpochyby si všimla opuchlé kůže a tmavých kruhů pod mýma očima.

„Potřebuji další informace,” řekla jsem.

Kývla a couvla ode dveří, abych mohla vstoupit. Sotva jsem vešla, uslyšela jsem někoho plakat, muže. Jeho vzlyky zněly mla­dě a beznadějně.

„Co se tady stalo?" zeptala jsem se a následovala ji do kuchy­ně, odkud se pláč ozýval.

Naomi seděla u řeznického pultu a vypadala o deset roků starší než včera. Na sobě měla stejný konzervativní oděv - jen zmačkanější. Když jsme vstoupily, na okamžik vzhlédla, pak obrátila po­zornost zpátky k hrnku kávy, ze kterého s nuceným klidem usrká­vala.

Ani ona, ani Rachel nevěnovaly pozornost mladíkovi schoulenému v koutě vedle dřezu. Neviděla jsem mu do tváře, protože byl otočený zády. Kolébal se a jeho pohyb narušovaly jen nepravidel­né vzlyky, které trhaly jeho rameny vpřed. Něco si pro sebe mum­lal, ale ani já nedokázala rozluštit, co říká.

„Kávu?" zeptala se Rachel a ignorovala moji otázku.

„Ne." Oběd mi už tak ležel těžce v žaludku. Kdybych si dala navíc kávu, nejsem si jistá, jestli bych jídlo udržela v žaludku.

Vytáhla si šálek a nalila do něj kávu z obrovského kávovaru na pultu. Voněla dobře, myslím, že po francouzské vanilce. Vůně mě uklidnila víc, než by dokázala její chuť. Přitáhla jsem si židli k Naomi, stejnou, na které jsem seděla včera, znovu jsem pohléd­la na mladíka schouleného v koutě a zeptala jsem se: „Co se vám stalo?"

Naomi na mě pohlédla a ušklíbla se: „Upíři. Co se stalo vám?"

„Upíři," odvětila jsem. Škleb vypadal na Naomině tváři divně, nějak se k ní nehodil - ale neznala jsem ji natolik dobře, abych si tím byla jistá.

Rachel se posadila naproti mně a Naomi. „Nevylévej si vztek na ní. Nezapomeň, že je Stefanova přítelkyně. Není jedna z nich."

Naomi se znovu zadívala do hrnku s kávou a já si uvědomila, že vůbec není klidná, ale dostala se za hranice strachu a na ničem už jí nezáleží, protože to nejhorší už se stalo a nedá se s tím nic dě­lat. Znala jsem ten pohled. U vlkodlaků ho vídáte často.

Nakonec to byla Rachel, kdo mi řekl, co se tu odehrálo.

„Když se Stefan včera ráno nevrátil, Joey - Josephine - se roz­hodla odejít, dokud to ještě jde." Rachel se kávy nenapila, jen otá­čela šálkem na jednu a na druhou stranu. „Ale po vašem odchodu jsem na příjezdové cestě uslyšela její motorku. Ten zvuk si nemů­žete s ničím splést." Sundala ruce z hrnku a otřela si je o stehna. „Byla jsem hloupá. Věděla jsem, že nemám chodit ven - hlavně po tom, co se stalo Danielovi. Ale byla to Joey..."

„Joey tu žila nejdéle ze všech," řekla Naomi, když pochopila, že Rachel nemíní pokračovat. „Byla ke Stefanovi připoutaná."

Musela si všimnout mého zmatku, protože vysvětlila: „Znamená to, že už skoro patřila k nim. Chyběla už jen samotná proměna. Čím déle jsou lidé před smrtí připoutaní k upírům, tím větší exis­tuje šance, že vstanou z mrtvých. Stefan je trpělivý, jeho lidé se té­měř vždy promění, protože čeká roky, déle než většina ostatních upírů."

Vykládala mi to, aby nemusela pokračovat v příběhu. „Daniel?"

Přikývla. „Byl připoutaný, ale jen taktak. Nefunguje to vždy a Daniel byl příliš mladý, než aby proměna byla jistá. Přežil jen zázrakem. Stefan měl takovou zlost." Srkla si kávy a ušklíbla se. „Nesnáším studené kafe." Přesto se znovu napila. „Andre to udě­lal schválně, víte? Byla to pro něj hloupá hra. Strašně na Stefana žárlil, protože mu Marsilie dávala přednost - a přesto Stefana mi­loval jako bratra. A tak když dostal vztek, vybil si ho na jednom z nás. Upíři se obvykle o ovce ve stádech nezajímají. Myslím, že si Andre neuvědomil, jak moc Stefana rozzuří."

„Co se stalo s Joey?" zeptala jsem se.

„Je mrtvá," odpověděla Naomi s pohledem upřeným do šálku.

„Nadobro," dodala Rachel. „Myslela jsem si, že je to ona. Na hlavě měla přilbu a na její stroj nesměl nikdo sáhnout, dokonce ani Stefan. Když jsem poznala, že osoba v přilbě není dost vysoká na to, aby to byla ona, pokusila jsem se utéct zpátky do domu."

„Popadla vás za paži?" hádala jsem. Nebylo těžké to uhodnout.

Rachel kývla. „A zakryla mi ústa, abych nemohla křičet. Pak se objevilo auto, jeden z vozů klanu."

Jako byl ten, který včera v noci řídil Andre. Čas od času jsem na nich pracovala, abych nemusela platit klanu výpalné. Všichni obchodníci v Tri-Cities, kteří nepatří k jedné z mocnějších skupin, platí upírům za ochranu. Tak jsem se setkala se Stefanem. Zařídil, abych klanu platila místo hotovosti (kterou jsem neměla) prací -nakonec jsem pracovala hlavně na jeho mikrobusu, ale udržovala jsem v chodu i vozy klanu. Byly to mercedesy a BMW, velké čer­né sedany s tmavými, opravdu tmavými skly - přesně to, co bys­te čekali u upírů.

„Otevřeli kufr a já si myslela, že mě strčí dovnitř, ale bylo to horší. Už tam měli Joey." Zničehonic vyskočila a vyběhla z míst­nosti. Slyšela jsem, jak zvrací.

„Zabili ji. Usekli jí hlavu, aby se nemohla stát jednou z nich." Naomi mluvila vyrovnaně, odložila ale šálek, aby nevylila kávu. „Řekli Rachel, že máme zůstat v domě, dokud nerozhodnou, co s námi udělají. Nezabili Joey jen proto, aby varování zdůrazni­li. Mohli ji prostě přivléct zpátky - nebo ji mohl proměnit jeden z nich, jako to Andre udělal s Danielem."

„Rachel mluvila o ,ní'. Byla to Marsilie?" zeptala jsem se. Naomi zavrtěla hlavou. „Byla to Učitelka. Marsilie... Stefan byl její oblíbenec. Nemyslím si, že by někoho z nás zabila."

„Učitelka?" zeptala jsem se.

„Její skutečné jméno je Estelle - připomíná mi zlou Mary Poppinsovou."

Věděla jsem, o kom mluví.

„Dávají si mezi sebou jména," vysvětlila. „Stefan byl Voják, Andre je Dvořan. Stefan říkal, že to vychází ze staré pověry, která říká, že když vyslovíte pravé jméno zla, upoutáte jeho pozornost. Stefan tomu nevěřil, ale někteří starší upíři nikdy nepoužívají sku­tečná jména, když mluví o ostatních."

„Takže Estelle," schválně jsem vyslovila její jméno, „jednala proti přáním Marsilie?"

„Ne. No, pravděpodobně, ale ne proti jejím rozkazům."

„Snažím se pochopit, jak to v klanu chodí," řekla jsem. „Proto jsem tady."

Rachel se vrátila a vypadala ještě bledší než dřív. „Myslela jsem, že hledáte Stefana."

Kývla jsem. Osud Samuela a Adama je nebude zajímat. „Myslím... myslím, že tu jde o víc, než si myslíme. Třeba mě na­padlo, kdo proměnil kouzelníka v upíra."

„Myslíte si, že je do celé věci zapletený další upír?" zajíma­la se Naomi.

„Stefan říkal, že kouzelník není upírem dlouho. Napadlo mě, že by jeho stvořitel mohl tahat za drátky. Ale nevím toho o upírech dost na to, abych hádala."

„Já ano," řekla Naomi pomalu a napřímila se. Něco v její tváři se změnilo a já opět viděla vzdělanou ženu ze včerejška. „Pomůžu vám, ale něco za něco."

„Co chcete?" zeptala jsem se.

Nějak jsem pochybovala, že bude chtít, abych zazpívala. Neměla smysl pro humor strýčka Mikea. Vtom jsem si uvědomila, že jakmile mě strýček Mike oficiálně prohlásil za svého hosta, žád­ný fae mi nemohl nic provést, aby si ho proti sobě nepoštval pro­to si statná žena zklamaně povzdychla, když strýček Mike ozná­mil, že jsem jeho host, i když mě zároveň přinutil zazpívat.

Byla jsem tak ztracená v myšlenkách, že jsem skoro přeslech­la Naominu odpověď.

„Máte spojence mezi vlkodlaky. Chci, abyste požádala místní­ho alfu, aby se za nás přimluvil. Pokud je Stefan mrtvý, je po nás. Marsilie nás začlení do stád jiných upírů a ti nás budou věznit, do­kud nezemřeme."

„Ostatní upíři zabíjejí své..." Skoro jsem řekla jídlo, a protože jsem nedokázala najít žádný diplomatičtější výraz, zmlkla jsem.

Zavrtěla hlavou. „Ne úmyslně, ale většina se nedokáže ovlá­dat tak dobře jako Stefan. Ale my patříme Stefanovi. To znamená, že jejich psychické triky na nás nebudou tak dobře působit - a ti z nás, kdo jsou připoutáni jako Joey... Když někoho takového pro­mění upír, k němuž není připoutaný, dějí se divné věci. Proto prý Stefan nikdy nebyl úplně podřízený Marsilii, slyšela jsem, že pat­říval jinému upírovi. Nebudou si nás chtít nechat dlouho."

„Takže pokud je Stefan doopravdy mrtvý..."

Mdle se usmála. „Zemřeme."

„A vy věříte, že s tím vlkodlaci něco zmůžou?"

Kývla. „Marsilie je jim zavázaná krví. Kouzelník je upír, a to znamená, že je její problém. Když se k lovu přidali vlkodlaci, sta­la se za ně zodpovědnou. A protože jednoho z nich zranili a druhý je..." Výmluvně pokrčila rameny. „Pokud si nás alfa vyžádá jako náhradu, bude mu muset vyhovět."

„A co vaše mlčení?" zeptala jsem se.

„Pokud připadneme vlkodlakům, bude naše mlčení jejich pro­blém."

„Promluvím s vlkodlaky," slíbila jsem. „Ale nemám velký vliv." Obzvláště pokud jsou Adam se Samuelem taky mrtví. Při té před­stavě se mi zadrhl dech v hrdle, proto jsem ji potlačila. „Povězte mi o upírech a o tom, jak funguje klan."

Naomi se viditelně vzchopila, a když znovu promluvila, půso­bila dojmem profesorky, kterou zjevně dříve bývala.

„Začnu obecnými informacemi a postupně přejdu k detailům, dobře? Musíte pochopit, že obecná pravidla nemusí platit ve výji­mečných případech - jen proto, že se pravidly řídí většina upírů, neznamená to, že se jimi řídí všichni."

„Chápu," řekla jsem a přála jsem si mít u sebe sešit, abych si mohla dělat poznámky.

„Upíři se rádi zásobují jídlem, proto žijí s malými skupinami lidí, obvykle je jich tři až sedm. Tři lidé dokáží živit upíra měsíc, než zemřou, sedm ho udrží při životě až půl roku - když upíři pijí krev po troškách od každého, vydrží kořist déle."

„V Tri-Cities nezmizí každý měsíc čtyřicet lidí," namítla jsem. „A vím jistě, že Marsilie má víc než deset upírů."

Naomi se ponuře usmála. „Neloví ve svém teritoriu. Mě Stefan našel v Chicagu, kde jsem učila na Severozápadní. Rachel je ze Seattlu. Myslím, že jen Daniela našel Stefan v Tri-Cities, a ten se stopem vydal z Kanady na jih."

Při zmínce o Danielovi jsem pohlédla ke dřezu, ale mladík bě­hem našeho rozhovoru odešel. Uvědomila jsem si, že ho nesly­ším už pěkně dlouho. Vadilo mi, že jsem jeho odchod nezaregis­trovala.

„Takže upíři musí neustále doplňovat svá stáda?"

„Většina." Naomi přitakala. „Stefan, jak víte, dělá věci jinak. Tady nás žije čtrnáct a možná další tucet ho občas navštíví. Stefan svoji kořist obvykle nezabíjí."

„Tommy," namítla Rachel tiše.

Naomi mávla rukou. „Tommy byl nemocný." Pohlédla na mě. „Když se fae odhalili, začal si Stefan dělat starosti s věcmi, které je k tomu donutily. Varoval klan a vládnoucí radu upírů, že už nemo­hou žít dál jako dřív a očekávat, že přežijí. Sám si udržoval velké stádo, protože lidi nezabíjel - říká se o něm, že má měkké srdce. Marsilie si prý myslí, že jeho starost o nás je ,roztomilá`." Ironicky na mě pohlédla.

„Začal experimentovat. Hledal způsob, jak by upíři mohli lid­ské rase prospět. Když mě našel, umírala jsem na leukémii, a na­bídl mi šanci žít."

V duchu jsem si to spočítala a zamračila se. „Rachel říkala, že jste bývala profesorkou, a našel vás, když fae vystoupili na veřej­nost. Kolik vám bylo?"

Usmála se. „Čtyřicet jedna." Což znamenalo, že teď jí je še­desát - rozhodně na to nevypadala. Nezdála se o mnoho star­ší než já. „Stefan věděl, že nám může nabídnout dlouhověkost. Jedno z jeho připoutaných dětí s ním žilo víc než století, než ho jiný upír zabil."

„Jak může krmení upíra prodloužit život?" zajímala jsem se.

„Může za to výměna krve," řekla Rachel. Přiložila si prst ke rtům a výmluvně ho olízla. „Napije se a pak vám trošku vrátí. Od chvíle, kdy jsem začala pít jeho krev, vidím ve tmě, a dokonce do­kážu ohnout klíč na kola." Pohlédla na mě zpod řas, aby zjistila, jak to přijmu.

Fuj, pomyslela jsem si a ona se na mě zamračila, jako by ji moje reakce zklamala. Možná očekávala, že mě vyděsí - nebo za­ujme.

„A moje leukémie se od osmdesátého prvního už znovu neob­jevila," dodala Naomi prozaicky. „Joey tvrdila, že vždycky bývala tak trochu médium, ale od chvíle, kdy se přidala ke Stefanovi, do­kázala pohybovat věcmi jen silou vůle."

„Ale nijak zvlášť," namítla Rachel. „Uměla zatřást lžičkou na opačné straně stolu."

„Takže upíři dokáží léčit nemoci?” zeptala jsem se.

Naomi zavrtěla hlavou. „Jen nemoci krve, jako je srpkovitá chudokrevnost a další drobnější věci. Stefan slavil jisté úspěchy i s autoimunitními nemocemi jako třeba s roztroušenou sklerózou nebo HIV. Ale zjistil taky, že lidem s rakovinou až na leukémii pomoct nedokáže. A stejně tak ani těm, u kterých naplno propu­kl AIDS."

„Takže se snažil stvořit politicky korektního upíra?" zeptala jsem se. Byla to šokující představa. „Dokážu si představit ty titul­ky: Utlačovaní upíři se jen snaží pomoct. Nebo ještě líp: Upíří láz­ně - Navštivte naše moderní komunitní centrum. Uzdravíme vás, posílíme a darujeme věčný život!"

„Poobědvejte s námi," připojila se Rachel a zazubila se.

Naomi na mě suše pohlédla. „Nemyslím si, že by byl tak ctižá­dostivý. A narazil na problémy."

„S Marsilií?"

„Hm." Naomi se tvářila zadumaně. „Marsilie byla dlouhou dobu jen obyčejná figurka, ne skutečný vůdce. Stefan tvrdil, že tru­cuje, protože ji poslali do vyhnanství. Po loňské zimě si ale začala víc všímat dění okolo. Doufal, že ho v jeho snaze podpoří. Doufal, že přiměje ostatní upíry, aby se ke stádům chovali lidštěji."

„Ale...?" nadhodila jsem.

„Ale Stefanova snaha působí i spoustu problémů. Za prvé si jen málokterý upír může dovolit vydržovat tolik lidí jako on - a když je nás méně než dvanáct, začneme umírat. Většina upírů taky nedokáže kontrolovat tolik lidí jako Stefan. Jen málo upí­rů přiměje své ovce, aby je milovaly." Významně přitom pohléd­la na Rachel.

„Stefan tvrdí, že největším problémem je sebekontrola," řekla Rachel a ignorovala Naomi. „Upíři jsou dravci. Zabíjí."

Naomi kývla. „Většina se prostě rozhodne nekontrolovat, pro­tože to prý kazí požitek z jídla. Ale všichni se občas přestanou při krmení ovládat. Dokonce i Stefan." Na okamžik jsem v jejích očích zahlédla hrůzu, rychle je ale sklopila a skryla ji. „Čím déle člověk upírovi patří, tím těžší pro upíra je nezabít ho. Stefan říká, že u připoutaných je nutkání zabít velmi, velmi silné - a s časem se ještě zhoršuje. Joey posílal na dlouhé měsíce k její rodině v Renu. Pud působí na všechny upíry, nejen na toho, ke kterému je osoba připoutaná. Proto Stefan Andreho rovnou nezabil. Daniel byl při­poutaný, takže to mohla být nehoda."

„Andreho ovce nežijí dlouho," řekla mi Rachel. „Až na Daniela nestvořil ještě žádného upíra, protože je zabíjí dlouho předtím, než přijde jejich čas."

Nevím, co viděla v mojí tváři, rychle ale vyhrkla něco o tom, že Andre není zlý. „...ne jako Estelle nebo někteří jiní, kteří si s jíd­lem rádi hrají."

Ale já ji neposlouchala, hleděla jsem totiž na Danielovu usl­zenou tvář. Setkala jsem se s ním jen jednou a poznala jsem spí­še jeho pach než rysy. Stál za Rachel, díval se na mě a něco šeptal. Trvalo několik vteřin, než jsem si uvědomila, že to on se choulil u dřezu. Tehdy jsem jeho pach nepoznala, ale mrtví se někdy od­halují jen některým smyslům.

Pak jsem si uvědomila, co říká, a přestala jsem se zabývat tím, proč jsem ho nepoznala hned.

„Sežral mě," šeptal tiše a pomateně. „Sežral mě." Dokola a do­kola.

„Kde?" zeptala jsem se a vstala. „Kde je, Danieli?"

Ale bylo to marné. Daniel nebyl paní Hannaová, která zemřela pokojně a prostě pokračovala v běžné rutině. Někteří duchové po­třebují splnit naléhavý úkol - na pár minut se zastaví, aby předali milostný vzkaz nebo si vybili vztek. Jiní, obzvláště ti, kteří zemřeli traumatickým způsobem, zůstanou lapeni v okamžiku smrti. Tito duchové se zjevují nejčastěji - jako například pátá žena Jindřicha VIII., Kateřina Howardová, která s jekotem pobíhá chodbami lon­dýnského Toweru.

„Danieli?" oslovila jsem ho méně naléhavě, protože nijak ne­reagoval.

Rachel zmlkla, seskočila ze židle a pohlédla na Daniela. Naorni zírala na mě.

Za chvíli se rozplynul, ale i poté, co zmizel, jsem stále slyše­la jeho hlas.

„Viděla jste ho?" zašeptala Rachel.

„To je krutý žert,” vyštěkla Naomi.

Pohlédla jsem na ni. „Žijete s upíry, a nevěříte na duchy?" ze­ptala jsem se.

„Daniel je mrtvý," zašeptala Rachel.

Kývla jsem. Přemýšlela jsem, jak se z upíra stane duch - nebyl mrtvý už předtím? Začínalo mi přeskakovat z nedostatku spánku. Naomi se obrátila k dívce. „Rachel..."

„Já ho taky viděla," řekla dutě. „Jen na okamžik, ale byl to on. Pokud je Daniel mrtvý... Stefan by nedovolil, aby se mu cokoli stalo, ne, pokud by žil." Poněkud divoce se rozhlédla, pak opustila místnost. Slyšela jsem, jak vybíhá nahoru po schodech.

„Co říkal?" Z Naomina hlasu jsem nepoznala, jestli mi věří, nebo ne, ale nezáleželo na tom.

„Nic." Rozhodla jsem se nechat si jeho slova pro sebe. Nikomu by nepomohla a nezdálo se, že by ho Rachel slyšela. Vstala jsem a náhodně jsem otvírala skříňky, dokud jsem nenašla sklenici. Nalila jsem si vodu, vypila ji a předstírala jsem, že mi vyprahlo v hrdle žízní, a ne strachy. Mohl kouzelník Daniela opravdu se­žrat?

V tu chvíli mě vší silou zasáhla nevítaná vzpomínka na vraždu pokojské v hotelu: obrazy, pachy i zvuky. Trvalo to jen okamžik, během něj jsem se ale přenesla zpátky do hotelového pokoje. Asi jsem nezareagovala nijak divně, protože když jsem se otočila zpát­ky k Naomi, nedívala se na mě jako na někoho, kdo právě zaječel. Opatrně jsem postavila sklenici na pult.

„Upíři žijí se stády," řekla jsem a byla jsem pyšná na svůj klid­ný tón. „Kdo tedy žije v sídle klanu?"

„Pouze nejsilnější upíři dokáží žít samostatně a pít jen lidskou krev. Všichni ostatní žijí v sídle klanu. Tvoří stádo paní," řekla mi Naomi po chvíli.

Přebrala jsem si to. „Ona se živí krví upírů?"

Naomi kývla. „A dává jim trochu, trošičku krve zpátky. Bez její krve by slabší upíři zemřeli - a jen paní je dovoleno pít krev jiných upírů a krmit je. Drží si tam lidi, aby je všechny uživila, ale bez ní by nižší upíři zemřeli."

„Její to dovoleno?" zeptala jsem se. „Pokud je to ostatním zakázáno, musí to znamenat, že pitím krve jiných upírá něco získá­vá."

„Ano. Ale nejsem si jistá co, asi sílu a moc. A schopnost kon­trolovat i upíry, které osobně nestvořila. Vím, že stvořila Stefana, a myslím, že i Andreho. Ale Estelle a většina ostatních jí nepatří. Když se přestala klanu věnovat, Stefan s Andrem ho vedli za ni. Ale někteří starší upíři začali být nespokojení."

„Estelle a Bernard," hádala jsem a vzpomněla jsem si na muže v elegantním obleku.

Naomi kývla. „Ti čtyři - Stefan, Andre, Estelle a Bernard - jsou jediní dost silní na to, aby žili mimo sídlo klanu. Stefan říká, že jakmile dokáži upíři přežít bez krve paní, začnou se chovat terito­riálně, proto se musí odstěhovat a najít si vlastní stádo." Odmlčela se. „Vlastně je jich pět. Čaroděj taky žije sám."

„Čaroděj?" zeptala jsem se.

Přitakala. „Wulfe. Stefan se zmínil o tom, že byl při jednání soudu, takže jste ho viděla. Vypadá mladší než Daniel a má téměř bílé vlasy."

Chlapec, který ovládal magii křesla.

„Když Marsilie přestala věnovat klanu pozornost, Estelle s Ber­nardem stvořili několik upírů a ponechali si je u sebe."

„Živí se jejich krví," řekla jsem, protože jsem pochopila, kam míří. „A to znamená, že jsou mocnější, než by měli být."

„Správně. Ale je tu jedna věc, kterou si nejsem jistá."

„Co?"

„Marsilie jim z nějakého důvodu nemůže mladé upíry vzít. Myslím, že jakmile si mladí upíři vymění několikrát krev se svým stvořitelem, bez jeho krve pak chřadnou, a možná dokonce umíra­jí. Upíři se rozmnožují velmi pomalu, proto dávají na mladé dob­rý pozor a proto Marsilii nezbývá než je ponechat tam, kde jsou, i když tím Bernard s Estelle získají moc a mohou Marsilii ohrozit.

V Marsiliině klanu tak došlo k rozkolu," pokračovala Naomi. „Stefan byl přesvědčen o tom, že Marsilie začíná ztrácet nad kla­nem kontrolu. Nikdo se jí ještě otevřeně nepostavil, paní už ale nemá absolutní nadvládu."

„Jak může kouzelníkova přítomnost ovlivnit její postavení?" zeptala jsem se a Naomi se na mě usmála jako na studenta, který dospěl ke správnému závěru.

„Ve městě je upír a působí potíže," řekla. „Marsilie se o něj musí postarat, ale ukázalo se, že upír je silnější než Stefan. Upíři...  Čím jsou starší, tím víc se bojí smrti. Stefan si byl jistý, že ho na kouzel-níka nenasadila proto, aby ho potrestala, ale protože věděla, že nikdo jiný by rozkaz neuposlechl. Z pěti nejmocnějších upírů jí doopravdy patří jen Stefan a Andre."

Takže byla zoufalá, když se obrátila na mě.

„Proč po něm Marsilie nejde sama? Je paní a nejmocnější upír ze všech."

Naomi našpulila rty. „Šel by po tak nebezpečném tvorovi váš alfa, kdyby měl válečníky, kteří by bojovali za něj?"

„Už to udělal," řekla jsem. „Alfa, který spoléhá na to, že za něj ostatní vybojují jeho bitvy, nezůstane alfou dlouho."

„Není mrtvý," ozval se za mnou mužský hlas a já se otočila.

Dveře zaplňoval asi padesátiletý muž, pod jehož oplácaným tě­lem se skrývala velká síla. Pohlédla jsem na jeho ruce a nepřekva­pilo mě, že zhrubly tvrdou celoživotní prací. Stejně jako já se ži­vil rukama.

„Kdo není mrtvý, Forde?" zeptala se Naomi, ale on ji zcela ig­noroval.

Upřel na mě jasné oči a vstoupil do místnosti. Nedokázala jsem se od něj odvrátit. „Není mrtvý," zopakoval naléhavě. „Kdyby byl, neplatilo by pravidlo prahu. Byl jsem tu, když se objevil Andre. Nedokázal překročit práh. Jen Stefan dělal z tohohle domu domov. Věděl bych, kdyby byl mrtvý."

„Nech toho, Forde," obořila se na něj Naomi a pach jejího stra­chu mě rozptýlil natolik, že se mi podařilo odtrhnout pohled od Fordových jiskrných, křišťálových očí.

Zamrkala jsem a odvrátila se. Pořád byl den, takže Ford nemo­hl být upír ale vsadila bych se, že k němu nemá daleko.

Popadl mě za paži a zvedl mě ze židle mnohem snadněji, než by měl. Jsem zvyklá na velké muže - Samuel má hodně přes metr osmdesát - ale vedle něj jsem se cítila maličká. Jenže neuměl bo­jovat, proto jsem se mu snadno vysmekla.

Ustoupila jsem o dva kroky zpátky a Naomi se postavila mezi nás.

„Daniel je mrtvý," řekla jsem mu. „Na vlastní oči jsem viděla jeho ducha. Warrena, jednoho z vlkodlaků, kteří Stefana doprová­zeli, vážně zranili a nechali ho na místě, kde ho měla smečka najít. Nevím, jak je na tom náš druhý vlk nebo Stefan, ale mám v úmys­lu to zjistit."

Naomi přistoupila blíž a poplácala ho po hrudi. „Tiše. Všechno je v pořádku." Mluvila stejně chlácholivě jako Adam na mladé vlky, kteří se přestali ovládat. „Bude lepší, když už půjdete, Mercedes," řekla stejně konejšivě. „Ford je jeden z připoutaných."

A viděla jsem, že v jeho případě to znamená víc než jen fakt, že by se mohl po smrti stát upírem. Jeho jasné oči nebyly žádnou ge­netickou odchylkou, nýbrž předstupněm zářících očí upírů ovláda­ných vztekem nebo chtíčem.

Netrpělivě Naomi popadl, ale spíše proto, aby ji odstrčil stra­nou a mohl se dostat ke mně. Ona ale naklonila hlavu na stranu a nastavila mu hrdlo. Zaváhal, protože ho uchvátil pohled na tepa­jící žilku na krku.

Kdyby byla jen vyděšená, zůstala bych a pokusila sejí pomoct. Ale dychtivost, s jakou se mu nabídla, mi byla nepříjemná. Otočila jsem se a odešla, zrovna když se sklonil k jejímu hrdlu.

Až téměř kilometr od Stefanova domu jsem se konečně zhlubo­ka nadechla. Dozvěděla jsem se toho hodně, víc, než jsem očeká­vala - a nic z toho mi nepomůže najít Littletona. Netušila jsem, kde hledat ostatní stáda, a i kdybych to věděla, pochybovala jsem, že by kouzelník žil se svým pánem - za předpokladu, že ho sku­tečné stvořil jeden z Marsiliiných upírů. Existovala pěkná řádka upírů, která mohla chtít Marsilii způsobit potíže. Anebo si mohl Marsiliiných trablů všimnout upír z jiného klanu a vyslat kouzelní­ka, aby zdejší klan rozložil a připravil ho na nepřátelské převzetí.

To ale byla Marsiliina věc, ne moje. Já potřebovala najít kou­zelníka.

Zabývala jsem se planými úvahami tak hluboce, že jsem si až ve chvíli, kdy jsem mířila dolů serpentinami k náplavové pláni na východ od Kennewicku, uvědomila, že jedu domů.

Možná ví Warren, co Adama se Samuelem přimělo vyrazit za Littletonem na vlastní pěst. Zamířila jsem k Adamovu domu. Uplynulo jen několik hodin, ale vlkodlaci se uzdravují rychle, jak­mile se dokáží proměnit.

Vlkodlak, s nímž jsem se dostala včerejší noci do křížku, stál opět na stráži, sklopil ale oči a bez námitek mi otevřel dveře. Na gaučích v obýváku se rozvalovalo několik členů smečky, ale ni­kdo, s kým bych se blíže přátelila.

„Mercy?"

Jesse byla v kuchyni a v rukou držela hrnek horké čokolády.

„Volal táta nebo Samuel?" zeptala jsem se, i když jsem odpo­věď vyčetla z její tváře.

Zavrtěla hlavou. „Darryl říkal, že je hledáš." V jejím hlase se nesla celá záplava otázek. V jakém nebezpečí je její otec? Proč ho hledám já, a ne celá smečka?

„Jak je na tom Warren?" zeptala jsem se, protože jsem nevědě­la nic, co bych chtěla říct Adamově dceři.

„Pořád špatně," odpověděla. „Darryl si dělá starosti, že to nezvlád­ne, protože se neuzdravuje tak rychle, jak by měl, a odmítá žrát."

„Půjdu se podívat, jestli bych si s ním nemohla promluvit."

Nechala jsem Jesse o samotě s čokoládou a starostmi.

Dveře do sklepa byly zavřené, ale já je otevřela bez klepání. Všichni v místnosti, možná až na Kylea, mě slyšeli mluvit s Jesse. Darryl seděl v houpacím křesle. Upřel na mě své tmavé oči a já se zastavila ve dveřích a hleděla na něj.

„Mercy?" Kyleův hlas zněl napjatě a skoro stejně unaveně, jako se já cítila.

„Okamžik," zamumlala jsem, aniž bych odtrhla oči od Darryla. Netušila jsem, proč cítil potřebu vyzývat mě zrovna teď - ale ne­mínila jsem si od něj dneska nechat poroučet.

Nakonec sklopil Darryl zrak. Nebylo to submisivní gesto, ný­brž přezíravé, ale stačilo mi to. Beze slova jsem se od něj odvráti­la a vydala se k mřížím, o které se opíral Kyle.

„Co se děje?" zeptal se Kyle.

„Hloupé vlkodlačí hry." Dřepla jsem si přede dveřmi cely. Warren se proměnil zpět v člověka. Ležel schoulený zády k nám. Někdo přes něj přehodil přikrývku. „Darryl je jen trochu zmate­ný."

Darryl si odfrkl.

Nepohlédla jsem na něj, ale soucitně jsem zkroutila rty. „Přijímat rozkazy od kojota by navztekalo každého vlka," řekla jsem. „A jen tak posedávat, když je potřeba něco udělat, je ještě horší. Kdyby nebyl Darryl tak dobrý vlk, zabil by mě, sotva jsem vešla do místnosti."

Darrylovo odfrknutí přešlo v upřímný smích. „Ode mě ti nic nehrozí, Mercy. Ale zmatený tedy jsem."

Zariskovala jsem a pohlédla na něj. Uvolnila jsem se, proto­že Darryl přestal vyzařovat línou pohotovost a působil jen vyčer­paně.

Usmála jsem se na něj. „Může Warren mluvit?"

Darryl zavrtěl hlavou. „Podle Samuela to bude trvat několik dní. Prý má vážně poraněný krk. Ale nevím, jak jeho prognózu ovlivnila proměna. Nechce žrát."

„Mluvil ze spánku," řekl mi Kyle.

Sledoval Darryla. Ani se nesnažil skrýt nechuť. Darryl měl s Warrenem vždycky problémy, dokonce ještě než zjistil, že mu Warren není podřízený. Dominantní vlci, pokud zrovna jeden z nich není alfa, se k sobě vždy chovají podrážděně. Důsledkem bylo, že Darryl jednal s Warrenem hanebně povýšeně.

„Co řekl?" vyštěkl Darryl a bleskurychle se naklonil vpřed.

„Do toho vám nic není," odsekl Kyle a vůbec ho nezajímalo, jak nebezpečné je dráždit vlkodlaka.

Mě spíš zaujalo to, jak Warrenovi náhle začala tuhnout ramena. „Jen ho rozrušíte, pokud se začnete dohadovat," řekla jsem. „Darryle, ozval se ti Bran?"

Kývl, ale soustředil se na Kylea. „Je na cestě. Musí ale ještě něco dokončit, takže před soumrakem nedorazí."

„Dobře," řekla jsem. „Chci, abys šel nahoru a něco snědl." Překvapeně na mě pohlédl.

Usmála jsem se. „Hladový vlkodlak je mrzutý vlkodlak. Jdi něco sníst, než sníš někoho."

Vstal a protáhl se. Jeho ztuhlé pohyby mi prozradily, že v křes­le seděl hodně dlouho.

Počkala jsem, dokud neodešel, pak jsem otevřela dveře cely.

„Darryl mi posledních několik hodin neustále opakoval, že to není dobrý nápad," poznamenal Kyle.

„Asi není," souhlasila jsem. „Ale dneska ráno mě Warren poslechl."

Posadila jsem se na okraj matrace a zakryla Warrenovi přikrýv­kou nohy. Pak jsem si vlezla mezi stěnu a Warrena.

Obličeje jsme měli jen několik centimetrů od sebe a já viděla, jak se mu zachvělo opuchlé chřípí, když nasál můj pach. Od chví­le, kdy jsem ho viděla naposledy, uběhly už hodiny, jeho vzhled se ale nijak nezlepšil. Modřiny mu ztmavly a nos a rty otekly. Darryl měl pravdu, měl by se uzdravovat mnohem rychleji.

Ale Kyle tvrdil, že promluvil.

„Všechno je v pořádku," řekla jsem Warrenovi. „Jsme tu jen já a Kyle."

Pohnul víčky, pootevřel jedno oko a zase ho zavřel.

„Adam a Samuel zmizeli," řekla jsem mu. „Daniel je mrtvý." Znovu pootevřel oko a vydal tichý zvuk.

„Žil, když jsi ho viděl naposledy?" Udělal pohyb, který mohl být přikývnutím. Natáhla jsem ruku a dotkla se nezhmožděného místa na jeho tváři. Nepatrně se uvolnil.

U vlků je řeč těla skoro stejně výmluvná jako slova.

„Řekl jsi Adamovi a Samuelovi, kde najdou Littletona?" zeptala jsem se.

Warrenovi se rozbušilo srdce, pohnul se a z pootevřeného oka mu ukápla slza frustrace.

Dotkla jsem se jeho rtů. „Tiše. Tiše. Takže jsi to nebyl ty. Chápu. Ale někdo jim to řekl."

Zmučeně na mě zíral.

„Víš, kam šli?"

„Samuelovi včera v noci někdo zavolal, než odešli," řekl Kyle.

Ohromeně jsem zvedla hlavu a zadívala se na Kylea, který kle­čel na podlaze na opačné straně Warrenovy postele. „Proč jsi to ni­komu neřekl?"

„Darryl se nezeptal," odvětil. „Předpokládal, že jsem spal - a když jsem se s ním pokusil o tom promluvit, neměl náladu mě poslouchat. Měl jsem ti to říct už dřív, ale popravdě řečeno jsem v tu chvíli myslel na jiné věci."

Uvolnila jsem se. Zatracení vlkodlaci. Darryla asi ani nena­padlo, aby věnoval pozornost člověku. Má doktorát, zatraceně. Jeden by si myslel, že bude dost chytrý na to, aby si vyslechl muže, který patří díky své inteligenci a nejlepšímu možnému vzdělání k nejschopnějším právníkům ve státě.

„Pokud si myslíš, že být v jejich společnosti člověkem je frustru­jící, zkus být kojotem," řekla jsem mu. „Takže co říkal Samuel?" Nedělala jsem si naděje, že jde o něco užitečného. Kdyby se zmí­nil o tom, kam jde, Kyle by nedovolil, aby mu hrdost zabránila říct to Darrylovi.

„Samuel nedostal šanci cokoli říct. Zavolali mu, řekli několik vět a zavěsili. Samuel popadl Adama a řekl: ,Jdeme.'

Lítostivě jsem na něj pohlédla. „I oni tě ignorovali."

Unaveně se na mě usmál. „Nejsem zvyklý na to, že mě ignorují."

„Taky mě štve, když se mnou tak jednají." Přesunula jsem po­hled k Warrenovi. „Slyšel jsi, co mu řekli?"

Neočekávala jsem, že by něco slyšel, proto mě překvapilo, když ztuhl.

Potlučenými rty se snažil zformulovat slovo. Pečlivě jsem po­slouchala, nakonec ho ale rozluštil Kyle, který se naklonil přes po­stel.

„Past?"

„Warrene, vím, že se vlkodlaci musí držet od Littletona co nej­dále," řekla jsem mu. „Zavolal jim a donutil je, aby šli za ním." Pohnul lehce hlavou na znamení souhlasu.

„Slyšel jsi kam?" Nepohnul se. „Warrene, nedovolím, aby se k němu vlci přiblížili. Ani Kyle, ani já smečce neprozradíme, kde jsou, dokud se neobjeví Bran. Povím to jen upírům je to přece jen jejich problém."

Snažil se, ale ani Kyle, ani já jsme nedokázali rozluštit, co se pokouší říct. Nakonec se Kyle ozval: „Podívej, očividně to není ano ani ne. Warrene, drahý, slyšel jsi aspoň část?"

I ta trocha námahy Warrena zjevně vyčerpala, proto jen kývl. Uvolnil se a řekl ještě jednu věc.

„Kostel?" zeptala jsem se a podle Warrenova výrazu jsem po­chopila správně. „To je všechno?" Dotkla jsem se jeho tváře a on se uvolnil. „Spi, Warrene. Postaráme se, aby se Bran všechno do­zvěděl."

Roztřeseně vydechl, zcela se uvolnil a upadl do bezvědomí.

„Kyle, povíš tohle všechno Branovi, až se objeví? Měl by do­razit dneska pozdě v noci nebo zítra brzy zrána." Co nejopatrněji jsem slezla z Warrenovy postele.

„Dobře. A co máš v plánu ty?"

Promnula jsem si obličej. Musela jsem sebrat veškerou vůli, abych vylezla z postele, protože moje tělo se toužilo stočit do klu­bíčka spolu s Warrenem a spát. „Pokud najdu Littletona ještě před setměním, možná se mi podaří ho zabít." S pomocí příruční výba­vičky na zabíjení upírů, která mi ležela v kufru auta.

„Můžu nějak pomoct?"

„Jen tak, že zůstaneš s Warrenem. Až se znovu probudí, pokus se ho přinutit něco sníst."

Kyle pohlédl na Warrena a ve tváři neměl ani stopu po obvyk­lém uštěpačném humoru, když řekl: „Až najdeš bastarda, který mu to provedl, přinuť ho trpět, než ho zabiješ."

Přesvědčila jsem ho, aby vstala opustil se mnou celu. Nemyslela jsem si, že by mu Warren ublížil, ale nemínila jsem to riskovat. Zazvonil mi mobil. Byl to Tony.

„Neuvěříš tomu," řekl. „A nevím, jestli to pomůže."

„Co?" zeptala jsem se.

„Zločiny, k nimž došlo za dne, se až na několik výjimek ode­hrály všechny v Kennewicku. Vypadá to na široký model soustře­děný okolo stanice."

„Policejní stanice?" zeptala jsem se.

„Správně. Ale mohla by to být i kennewická střední nebo tvůj dům. Ale policejní stanice je přímo ve středu."

„O jak širokém modelu mluvíme?" zajímala jsem se.

„Tak pět, pět a půl kilometru. K některým činům došlo na opač­né straně řeky, v Paseu. Jsou to odchylky, ale náš specialista tvrdí, že jsou důležité. Několik jich je v Richlandu, pak v Benton City a v Burbanku. Pomůže to?"

„Nevím," řekla jsem. „Možná. Díky, Tony. Za tohle ti hodně dlužím."

„Prostě to zastav."

„Udělám, co budu moct."

Na vrcholu schodiště jsem se setkala s Darylem.

„Měla jsi pravdu," přiznal. „Jídlo pomohlo."

„Hm," řekla jsem. „Samuelovi včera v noci někdo volal. Warren ale neví, kam odjeli."

„Warren je vzhůru a mluví?"

Zavrtěla jsem hlavou. „Neřekla bych, že zrovna mluví, a už zase usnul. Telefon slyšel Kyle. A očividně se ti to snažil říct." Dívala jsem se, jak mu to dochází. „Možná by sis měl Kylea poslechnout," pokárala jsem ho jemně, pak jsem to nechala být a zeptala se: „Nevíš, proč upíry tolik děsí, že dokážu mluvit s du­chy?"

Odmítavě zabručel. „Nemám zdání. Pokud vím, duchové se zlu vyhýbají." Aniž by se mě dotkl, prošel okolo.

Asi si neuvědomil, jak mi právě pomohl.

Duchové nejsou lidé. Bez ohledu na to, jak výřečná paní Hannaová je, je pouhým stínem osoby, kterou bývala.

Byla jsem tak hloupá.

Řekla mi, že musela změnit trasu, a já si jen pomyslela, že je to smutné, protože bez rutiny se pravděpodobně rychle rozplyne. Ani mě nenapadlo, proč to asi udělala. Duchové, kteří se řídí jistým vzorcem chování, takové věci prostě nedělají. Zmínila se o tom, že jí to někdo poradil - nemohla jsem si vzpomenout kdo, ale určitě to byl muž. Obyčejně procházela celý Kennewick. Pokud byl kou­zelník v Kennewicku, mohla na něj narazit.

Vešla jsem do kuchyně a Jesse vzhlédla od stolu. „Mercy? Zjistila jsi něco?"

„Možná," řekla jsem a zamířila ke dveřím. „Musím teď ale ně­koho najít." Pohlédla jsem na hodinky. Osm dvacet sedm. Do se. tmění zbývala hodina a půl. Pořád jsem měla čas - ale jen pokud se kouzelník probouzel až za tmy.