Krevní pouto : kapitola 12

12.

Po většinu času, co žiji v Tri-Cities, chodívala paní Hannaová se svým nákupním vozíkem po stejné trase. Nikdy jsem ji nesledovala, ale zahlédla jsem ji na několika místech, takže jsem měla hrubou představu, kudy asi její každodenní cesta vede. Netušila jsem ale, jak ji teď změnila, proto jsem se musela podí­vat na všechna místa.

Když jsem minula první kostel na trase, zastavila jsem na kra­ji silnice, vytáhla zápisník, který s sebou vozím v autě, a zazname­nala si jeho název a adresu. Po hodině jsem dala dohromady se­znam jedenácti kostelů v relativně blízkém okolí policejní stanice, na žádném z nich ale ohnivé písmo nehlásalo: „Tady spí kouzel­ník!" Slunce klesalo k obzoru a já cítila, jak se mi žaludek stahu­je hrůzou.

Pokud jsem se zmýlila a paní Hannaová nezměnila trasu proto, aby se vyhnula Littletonovi, pak jsem promrhala poslední hodinu. A i kdybych měla pravdu, docházel mi čas.

A taky místa, kde bych ji mohla hledat. Zastavila jsem u kenne-wické střední a snažila se přemýšlet. Kdyby paní Hannaová ne­změnila svoji rutinu, našla bych ji snadněji. Kdyby nebyla mrtvá, bylo to by to ještě mnohem jednodušší. Spoléhala jsem na to, že ji uvidím, ale duchové se někdy ukazují jen některým smyslům v po-době hlasů bez těla, studených míst nebo vůně parfému.

Pokud ji brzy nenajdu, budu se muset Littletonovi postavit za tmy, kdy je nejmocnější jako démon i jako upír.

Zastavila jsem na červenou na křižovatce Garfieldovy a Desá­té. Byl tu jeden z těch semaforů, co se zaseknou na červené, i když není žádný provoz. „Aspoň nebudu muset s Littletonem bojovat po setmění sama, budu moct zavolat Andremu." Zabušila jsem ru­kama do volantu, protože jsem s červenou ztrácela trpělivost. „Ale pokud nenajdu paní Hannaovou před setměním, nenajdu ji už vů­bec." Paní Hannaová se v noci vracela domů.

Řekla jsem to nahlas, protože jsem nedokázala uvěřit tomu, jak jsem byla hloupá. „Paní Hannaová se v noci vrací domů."

Křižovatka byla i nadále prázdná, a tak jsem sešlápla plyn a po­prvé v životě jela na červenou. Paní Hannaová žila v malém kem­pu u řeky, kousek na východ od Blue Bridge. Trvalo mi pět minut, než jsem se dostala na místo. A projela jsem další tři červené.

Našla jsem ji, jak tlačí vozík po chodníku okolo prodejny volkswagenů. Zaparkovala jsem na špatné straně ulice, vyskočila ven a ovládla nutkání zavolat na ni. Duchové obvykle zmizí, když je vylekáte.

Proto jsem ji potichu dohonila a čtvrt bloku šla prostě vedle ní.

„Krásný večer," řekla nakonec. „Myslím, že se blíží změna po­časí."

„To doufám." Dvakrát jsem se zhluboka nadechla. „Paní Hannaová, promiňte mi moji opovážlivost, ale napadlo mě, proč jste změnila svoji obvyklou trasu."

„Jistě, drahá," řekla nepřítomně. „Jak se má ten tvůj mladík?"

„O to právě jde," řekla jsem jí. „Myslím, že je v průšvihu. Můžete mi říct, proč jste tehdy přišla ke mně do dílny jindy než obvykle?"

„Ach ano. Velmi smutná věc. Joe mi řekl, že trasa, kterou cho­dím obvykle, už není bezpečná. Z našeho ubohého Kennewicku se stává velké město, že ano? Je strašné, když žena není na ulici v bezpečí už ani ve dne."

„Strašné," souhlasila jsem. „Kdo je Joe a kudy podle něj nemá­te chodit?"

Zastavila vozík a něžně se na mě usmála. „Ach, znáš Joea, dra­há. Už věky spravuje starý kongregační kostel. Velice ho rozzlobi­lo, co s ním udělali, ale správce se nikdo neptá, že ne?"

„Kde ho najdu?" zeptala jsem se.

Zmateně na mě pohlédla. „Znám vás, drahoušku? Někoho mi připomínáte." Než jsem mohla odpovědět, vzhlédla k zapadající­mu slunci. „Obávám se, že musím jít. Po setmění není venku bez­pečno."

Zmizela a nechala mě stát samotnou před branou kempu.

„Kongregační kostel," řekla jsem a rozběhla se k autu. Byla jsem si jistá, že žádný z kostelů, které jsem si zapsala, neměl v názvu slovo kongregační, ale v autě jsem měla i telefonní se­znam.

Ve zlatých stránkách jsem žádné kongregační kostely nenašla, a tak jsem nalistovala ty bílé. Tam jsem jeden objevila, ležel ale v Paseu, což mi nijak nepomohlo. Paní Hannaová za řeku nikdy nechodila.

Vytáhla jsem mobil a zavolala Gabrielovi. Jedna z jeho mlad­ších sester se zajímala o duchy. Když u toho nebyla její matka a nechali jste ji mluvit, vykládala vám během uklízení jednu du­chařskou historku za druhou.

„Ahoj, Mercy," řekl. „Co se děje?"

„Potřebuji mluvit s Rosalindou o místních duších," vysvětlila jsem. „Je tam?"

Nastala krátká odmlka.

„Máš problémy s duchy?"

„Ne. Potřebuji jednoho najít."

Odvrátil se od telefonu a zavolal: „Rosalindo, pojď sem."

„Koukám na telku. Nemůže to udělat Tia? Dneska ještě na nic nesáhla."

„Nejde o práci. Mercy ti potřebuje prošťourat mozek."

V telefonu zapraskalo, jak Gabriel předával sluchátko sestře.

„Haló?” Její hlas teď zněl mnohem váhavěji, než když předtím ječela na bratra.

„Nepsala jsi loni ve škole náhodou referát o místních duších?"

„Jo," řekla s větším nadšením. „Dostala jsem jedničku."

„Potřebuji vědět, jestli jsi neslyšela něco o duchovi správce kostela jménem Joe." Napadlo mě, že nemusí být duch. Já konec­konců s paní Hannaovou taky mluvím a nejsem duch. A i kdyby duch byl, nemusí o něm kolovat historky.

„Aha, jo. Jo." Gabriel mluvil bez přízvuku, španělský přízvuk jeho sestry ale zesílil pokaždé, když se pro něco nadchla. „Joe je dost slavný. Celý život až do svých šedesáti čtyř uklízel v kostele. Jednou v neděli, když kněz... Ne, říkali mu jinak. Myslím, že pas­tor nebo farář. No, přišel kostel otevřít a našel Joea mrtvého v ku­chyni. Ale jeho duše zůstala. Mluvila jsem s lidmi, kteří tam cho­dívali do kostela. Říkali, že se prý někdy v noci uvnitř svítí, i když tam nikdo není. A dveře se samy zamykají. Někdo říkal, že ho vi­děl na schodech, ale tornu moc nevěřím. Ta osoba prostě ráda vy­kládá historky."

„Kde je ten kostel?" zeptala jsem se.

„Ach. Kousek od našeho bytu," řekla. „Dole na Druhé nebo Třetí, jen několik bloků od Washingtonské." A nedaleko policejní stanice. „Zašla jsem tam a udělala několik fotek. Už to není kostel. Kongregace si před dvaceti lety postavila nový kostel a starý pro­dala jiné církvi. Ta ho pak prodala nějakým lidem, kteří tam zalo­žili soukromou školu. Ale zbankrotovali, došlo k rozvodu a jeden z manželů, už nevím jestli on nebo ona, se zabil. Kostel byl prázd­ný, když jsem šla okolo naposledy."

„Díky, Rosalindo," řekla jsem. „Přesně tohle jsem potřebova­la vědět."

„Věříš na duchy?" zeptala se. „Máma říká, že je to nesmysl." „Možná," řekla jsem, protože jsem nechtěla protiřečit její matce.

„Ale spousta lidí věří různým nesmyslům. Dávej na sebe pozor." Zasmála se. „Ty taky. Nashle, Mercy."

Ukončila jsem hovor a zadívala se na tmavnoucí nebe. Existoval snadný způsob, jak zjistit, jestli už jsou upíři vzhůru. Vytáhla jsem ze zadní kapsy Andreho vizitku a zavolala mu.

„Ahoj, Mercy," odpověděl. „Co máme dneska v noci v plá­nu?"

Jakmile Andre zvedl sluchátko, pochopila jsem, že jsem ztrati­la šanci dostat upíra během denního spánku. Mohla jsem počkat do následujícího rána. Pak bychom se ho zbavili spolu s Branem. Z nějakého důvodu jsem byla přesvědčená, že na Brana by démon nezapůsobil. Nedokázala jsem si představit, že by něco dokázalo nalomit jeho ledový klid.

Ale kdybych čekala na pomoc až do rána, byla jsem si téměř jistá, že by za to Adam se Samuelem zaplatili životem.

„Vím, kde je," řekla jsem Andremu. „Sejdeme se u mě v garáži."

„Bezva. Budu tam co nejdřív," řekl. „Musím si napřed něco za­řídit, ale nebude to trvat dlouho."

Zamířila jsem do dílny, abych tam na něj počkala. Zavolala jsem na mobil Branovi, ale ozvala se jen hlasová schránka. Považovala jsem to za znamení, že se objeví příliš pozdě na to, aby nám po­mohl. Nechala jsem mu vzkaz, aby se podíval do sejfu v garáži, a dala jsem mu kombinaci. Potom jsem si sedla k počítači a se­psala všechno důležité o tom, co se chystám udělat a kam jdu. Nemínila jsem jen tak zmizet jako všichni ostatní, kteří se vydali po Littletonově stopě.

Skončila jsem, ale Andre stále nedorazil, proto jsem zkontro­lovala emailovou schránku. Dva emaily mi poslala matka, ale tře­tí přišel z neznámé adresy a byly k němu přiložené nějaké sou­bory. Chystala jsem se ho smazat, když jsem si všimla předmětu: CORRY LITTLETON.

Beckworth splnil slib a získal informace o Littletonovi. Jeho zpráva byla krátká a stručná.

Slečno Thompsonová,

tady jsou všechny informace, které se mi podařilo najít. Sehnal mi je pří­tel u chicagské pollcie, který mi dlužil laskavost. Littleton zmizel ze Chicaga asi před rokem, když ho vyšetřovali kvůli podezření z vraždy. Můj přítel ří­kal, že pokud vím, kde je, ocenil by, kdybych mu to řekl - hledá ho i FBI.

Ještě jednou díky,

Beckworth

V příloze jsem našla čtyři soubory PDF a několik obrázků. Těmi jsem začala. První barevný ukazoval Littletona stojícího na rohu ulice. Datum v dolním pravém rohu ukazovalo, že fotka byla udělána loni v dubnu.

Vážil tehdy o dobrých dvacet kilo víc, než když jsem ho vidě­la naposledy. Nemohla jsem si tím být jistá, ale něco v jeho posto­ji napovídalo, že tehdy ještě býval člověk.

Otevřela jsem druhý obrázek. Littleton v nočním klubu hovo­řící s jiným mužem. Ještě nikdy jsem ho neviděla tak rozčileného. Muže, s nímž mluvil, jsem viděla jen z profilu, ale stačilo to. Byl to Andre.

Andre zajel na parkoviště, zrovna když jsem vytiskla druhý do­pis Branovi. Hodila jsem ho do sejfu, sebrala Zeeho výbavu na lov upírů a vyšla ven, abych se postavila svému osudu.

Parkoviště jsme opustili v Andreho černém BMW Z8. Hodilo se k němu stejně jako ke Stefanovi jeho mikrobus. Trochu mě to pře­kvapilo, protože Andre na mě nikdy nepůsobil ani elegantně, ani mocně. Pokradmu jsem na něj pohlédla. Dnes mi ale takový při­padal, a to mi připomnělo, že patří k šesti nejmocnějším upírům v klanu.

Proměnil kouzelníka v upíra, aby získal ještě větší moc. A vsadila bych život na to, že nad ním ztratil kontrolu tu noc, kdy jsme se s ním já a Stefan setkali.

Andre byl pro mě hádankou, proto jsem se rozhodla věřit úsud­ku Stefana a jeho stáda, které tvrdilo, že Andre je věrný Marsilii a žárlí na Stefana.

Daniel byl jen zkouška, aby zjistil, co Littleton dokáže udělat s mladým upírem. Kdyby to nevyšlo, Andre by zametl celou věc pod koberec - Daniel patřil koneckonců jemu. Ale Littleton uká­zal, co v něm je, a tak ho Andre poštval na Stefana. Ale pokud byl Andre stále Marsiliin muž, nemohl dát svolení k masakru v hote­lu. Riskoval by, že přitáhne pozornost. Jedna věc mě ale přesvěd­čila o tom, že se Littleton už neřídí Andreho rozkazy - Stefan tu noc přežil. Věděla jsem určitě, že Andre by Stefana zabil. Ne kvůli Marsiliině náklonnosti, ale protože Stefan byl prostě lepší.

A tak jsem nasedla do vozu k upírovi, který stvořil Littletona, protože jsem věřila, že ho chce najít stejně jako já. Nemohl si to­tiž dovolit, aby kouzelník dál pobíhal kolem a působil další a dal­ší problémy. A nasedla jsem do vozu taky proto, že jsem věděla, že Andre je mojí jedinou nadějí, jak udržet Adama se Samuelem na­živu.

„Kostel představuje posvátnou půdu," informoval mě Andre, když jsem mu řekla, kam jedeme. „Nemůže být v kostele, je upír."

Promnula jsem si obličej, ignorovala tichý hlásek, který opa­koval „musíme je najít", a snažila jsem se přemýšlet. Uvědomila jsem si, že jsem vzhůru už víc než čtyřicet hodin.

„Dobrá," řekla jsem. „Vzpomínám si, že jsem někde slyšela, že upíři nemůžou vstoupit na posvátnou půdu." Jedna pravdivá věc mezi tucty nesmyslů jako třeba, že upíři nemohou překročit tekou­cí vodu. „Ale pokud Littleton v kostele je, jak bys to vysvětlil?"

Zahnul na Třetí a zpomalil, abychom mohli vyhlížet možné cíle. Gabrielova sestra mi neřekla, na které straně Washingtonské kostel hledat. Moje garáž leží na východní, proto jsme začali od­tamtud. Stiskla jsem několik tlačítek a nakonec se mi podařilo stáhnout okýnko, abych mohla zavětřit.

„Dobrá," řekl. „Démon možná změnil pravidla, ale ani démo­ni by neměli být schopni vstoupit na posvátnou půdu. Kostel ale mohl být znesvěcen."

„Chvíli v něm byla škola," nadhodila jsem.

Zavrtěl hlavou. „Musel by v něm být přinejmenším bordel. K znesvěcení je zapotřebí velkého hříchu - cizoložství, vraždy nebo něčeho podobného."

„A co sebevražda?" zeptala jsem se. Gabrielova sestra se ne­. zmínila o tom, že by k sebevraždě došlo přímo v kostele, ale ne­řekla ani opak.

Pohlédl na mě. „V tom případě by démona možnost usídlit se v znesvěceném kostele přímo nadchla."

Na Washingtonské nebyl tu noc skoro žádný provoz, a tak Andre kličkoval všemi čtyřmi jízdními pruhy.

„Až bude po všem," zamumlala jsem temně, „už nikdy nena­sednu do auta řízeného upírem."

Rosalinda měla pravdu. Kostel stál dva bloky od Washingtonské. Neoznačovala ho žádná cedule, ale rozhodně to byl kostel.

Byl mnohem větší, než jsem očekávala, skoro třikrát větší než kostel, kam chodím o nedělích. Měl docela velký dvůr, ale rostla na něm jen sluncem spálená tráva seříznutá skoro u země. Parkoviště na tom nebylo o moc lépe. Asfaltový povrch byl sježděný na ká­men a v jeho rozvětvených prasklinách se uchytil bledý plevel. Rozhlédla jsem se, ale nikde jsem neviděla Littletonovo BMW.

Sotva Andre kostel zahlédl, přibrzdil a zaparkoval na opačné straně ulice před jednoposchoďovým viktoriánským domem, kte­rý asi kdysi býval farou.

„Nevidím jeho auto," řekla jsem.

„Možná už vyrazil na lov," nadhodil Andre. „Ale myslím, že ses trefila. Byl tu. Na takovém místě by se rád ukryl." Zavřel oči a nadechl se. Uvědomila jsem si, že až na několik krátkých náde­chů potřebných k mluvení celý večer nedýchal. Asi si zvykám na společnost upírů. Fuj.

Taky jsem se zhluboka nadechla, ale cítila jsem příliš mno­ho pachů. Psy, kočky, auta, asfalt, který celý den žhavilo slunce, a rostliny. Aniž bych se podívala, věděla jsem, že se za domem, před nímž jsme zastavili, nachází růžová zahrada a poblíž si někdo založil kompost. Necítila jsem vlkodlaky, démona ani upíry - až na Andreho. Neuvědomila jsem si, jak moc jsem spoléhala na zna­mení, které potvrdí, že tu Adam se Samuelem někde jsou.

„Nic necítím."

Andre povytáhl obočí a já si uvědomila, že za jiných okolností bych ho asi považovala za velice pohledného - a měla jsem prav­du, dnes v noci na něm něco bylo, něco víc.

„Není hloupý," řekl. „Jen hloupý upír nezamete stopy." V hlase mu zaznívala trocha hrdosti.

Chvíli hleděl na kostel, pak se vydal přes ulici a já si pospíši­la za ním.

„Neměli bychom být trochu opatrnější?" zeptala jsem se.

„Pokud je doma, už ví, že jsme tady," odpověděl. „A pokud není, tak na tom nesejde."

Napnula jsem všechny smysly a zalitovala jsem, že růže voní tak silně. Nic jsem necítila. Přála jsem si, abych si mohla být jistá, že se Andre postaví dnes v noci na moji stranu.

„Pokud je zbytečné snažit se ho zaskočit, proč jsi zaparkoval na opačné straně ulice?" zajímala jsem se.

„Dal jsem za to auto víc než sto tisíc," odvětil Andre mírně. „A mám ho docela rád. Nelíbilo by se mi, kdyby mi ho někdo v ná­valu vzteku zničil."

„Jak to, že se Littletona nebojíš?" zeptala jsem se. Já se bála. Cítila jsem pach svého strachu i přes vůni růží, která z nějakého podivného důvodu ještě zesílila, když jsme přešli ulici.

Andre vkročil na chodník, zastavil se a pohlédl na mě. „Dneska večer jsem se dobře nakrmil," řekl s podivným úsměvem. „Sama paní mi prokázala tu čest. Díky našemu poutu a její krvi tak mohu použít její dary a schopnosti, když bude potřeba. Mladý upír, přes­tože je posedlý démonem, nás neporazí."

Vzpomněla jsem si, jak snadno Littleton přemohl Stefana, a do­volila jsem si o jeho tvrzení pochybovat. „Tak proč nepřišla sama Marsilie?" zeptala jsem se.

Čelist mu poklesla upřímným šokem. „Marsilie je dáma. Ženy nemají bojovat."

„Proto sis vzal mě?"

Otevřel ústa, zase je zavřel a zastyděl se za to, co se očividně chystal říct.

„Co?" zeptala jsem se a začínala jsem se cítit pobaveně, což bylo lepší než mít strach. „Není zdvořilé říct někomu, že je postra­datelný, protože není upír?"

Nevěděl, co na to říct, a tak se vydal vzhůru po schodech, které vedly ke zvětralým dvoukřídlým dveřím, které už příliš dlouho nikdo nenatřel. Následovala jsem ho, ale držela se o krok zpátky.

„Ne," řekl nakonec, když položil ruku na kliku. „A já se snažím vždy chovat zdvořile." Otočil se a pohlédl dolů na mě. „Paní si je jistá, že jsi jediná, kdo dokáže upíra najít. Někdy vidí záblesky bu­doucnosti. Ne často, ale zřídkakdy se mýlí."

„Takže přežijeme?" zeptala jsem se.

Zavrtěl hlavou. „To netuším. Ale vím, že kvůli zachování cti našeho klanu hodně riskuješ. Jsi tak křehká..." Natáhl ruku a dotkl se špičkami prstů mé tváře. „Skoro člověk. Přísahám na svoji čest, že udělám vše, co je v mých silách, abych tě ochránil."

Jeho oči mě na okamžik uchvátily, rychle jsem ale o dva kro­ky ustoupila a téměř jsem při tom spadla ze schodů. Stefanově cti jsem věřila, o Andreho jsem pochybovala.

Vstupní dveře byly zamčené, ale upírovi vzdorovat nedokáza­ly. Zapřel se do jednoho křídla ramenem, vylomil ho z veřejí a leh­ce ho otevřel. Dnes v noci je opatrnost zjevně zbytečná.

Shodila jsem Zeeho batoh ze zad a vytáhla z něj kůl a nůž. Zee ke zbraním připojil i opasek, takže nebudu muset pobíhat kolem s dýkou v jedné a s kůlem ve druhé ruce. Čekala jsem, že se Andre zeptá, co chci s nožem dělat, ale ignoroval mě. Plně se soustředil na kostel.

Zůstal stát těsně před prahem.

„Co se stane, pokud je to stále svěcená půda?" zeptala jsem se a rychle se opásala.

„Vzplanu," řekl. „Ale kdyby tomu tak bylo, už dávno bych to cítil." Zatímco mluvil, překročil práh a ocitl se uvnitř kostela. „Není to svěcená půda," poznamenal naprosto zbytečně.

Následovala jsem ho do velké předsíně a rozhlédla jsem se. Byla dost velká na to, aby se tu mohlo, pohodlně procházet až dva­cet lidí. Linoleum na podlaze bylo zkroucené á popraskané stá­řím. Široké schodiště vedoucí vzhůru zdobilo vyřezávané zábradlí.

Vedle schodů zely dokořán dvoukřídlé dveře a odhalovaly velkou, prázdnou místnost, pravděpodobně svatyni kostela.

Uvnitř panovala tma, okna vysoko ve zdech však vpouštěla do­vnitř trochu světla z ulice. Člověku by asi nestačilo, mně a Andre­mu ale ano.

Přiblížil se ke dveřím svatyně a zavětřil. „Pojď sem, kožoměn­če," vybídl mě temným, drsným hlasem. „Pověz mi, co cítíš."

Mohla jsem mu to říct z místa, kde jsem stála, přesto jsem str­čila hlavu do místnosti.

Nad našimi hlavami se ve výšce druhého podlaží klenul strop a okna s mléčnými skly v obou stěnách se stříbřitě třpytila tlume­ným světlem městské noci. Dřevěná podlaha byla v místech, kde dříve bývaly upevněné lavice, zničená.

Stěny a několik oken hyzdilo graffiti - asi práce místních dětí. Nějak jsem si nedokázala představit, že by upír nebo démon čmá­rali po zdech nápisy Chcete si užít? Zavolejte... nebo Juan miluje Penny. Zahlédla jsem i znaky několika gangů.

Na opačném konci místnosti se nacházel zvýšený stupínek. Stejně jako zbytek místnosti byl téměř prázdný, zmizelo samotné pódium i piáno nebo varhany. Někdo tu ale z kusů dřev poskládal dohromady hrubý stůl. Nemusela jsem jít blíž, abych poznala, ja­kému účelu

„Krev a smrt," řekla jsem. Zavřela jsem oči. Pomohlo mi to zachytit slabší pachy a zároveň potlačit slzy. „Bena," řekla jsem. „Warrena. Daniela. A Littletona."

Našli jsme kouzelníkovo doupě.

„Ale ne Stefana." Andre stál za mnou a jeho hlas se nesl až ke stropu.

Nedokázala jsem z jeho hlasu nic vyčíst, ale bylo mi nepříjem­né mít ho za zády. Vzpomněla jsem si na Naomino varování - kaž­dý upír se někdy přestane ovládat, a místnost páchla krví a smrtí.

Prošla jsem okolo něj zpět do předsíně. „Stefana ne," přitakala jsem. „Alespoň ne tady."

Na opačné straně předsíně jsem zahlédla chodbu s dveřmi po obou stranách. Otevřela jsem je a našla tři místnosti a kumbál s bojlerem a pojistkami.

„Nebude tady nahoře,” řekl Andre. „Je tu příliš mnoho oken."

Nešel za mnou, prostě čekal v předsíni, až dokončím prohlídku.
Nesvítily mu oči, což jsem považovala za dobré znamení.

„Je tu sklep," řekla jsem. „Venku jsem viděla okna."

Schodiště do sklepení jsme našli ukryté za schody na kůr. Zdálo se, že jemu nevadí mít mě za zády, i když jsem držela v ruce kůl, a tak jsem ho následovala dolů.

Snažili jsme se pohybovat tiše, naše kroky se přesto dutě rozlé­haly. Vzduch tu byl suchý a plný prachu. Když Andre otevřel dve­ře pod schody, pachy ve vzduchu se ihned změnily.

Už jsem necítila jen Littletona, nýbrž i Stefana, Adama a Sa­muela - ale nejsilnější ze všech byl puch démona. Stejně jako teh­dy v hotelu i teď jsem po několika nadechnutích necítila nic jiné­ho. Dveře předtím všechny pachy zadržovaly.

Vykročili jsme ještě tišeji, i když, jak Andre říkal, kdyby tu Littleton byl, stejně by nás slyšel přicházet.

Sklepení bylo ještě temnější než přízemí kostela a bez nadpři­rozeného zraku bychom tu sotva něco viděli. Ocitli jsme se v míst­nosti podobné předsíni nahoře.

Vedle schodiště se nacházely toalety. Štítek s panáčkem upa­dl, sotva jsem šťouchla do dveří. Skleněnými panely pronikalo do­vnitř světlo z ulice a já viděla, že místnost je prázdná, až na rozbi­tý pisoár visící nakřivo na stěně.

Zavřela jsem dveře. Andre mezitím zkontroloval druhou toale­tu a teď mířil okolo šatny do krátké chodby, kopie té nahoře, a to včetně dveří po stranách.

Přenechala jsem ji jemu a sama jsem se otočila k druhé straně schodiště. První místnost, do níž jsem vkročila, tvořila velká ku­chyň, i když místa, kde dříve stávala lednička a sporák, byla prázd­ná. Skříňky na stěnách byly otevřené a prázdné. Ve vnitřní stěně se nad pultíkem nalézalo okénko. Po otevření jím věřící mohli po­dávat jídlo lidem v místnosti na opačné straně, aniž by museli pro­jít předsíní.

Něco za mnou zašramotilo a já se bleskurychle otočila, byla to ale jen myš. Chvíli jsme jedna na druhou zíraly, pak si šla po svých. Srdce mi bušilo jako zvon - pitomá myš!

Vyšla jsem ven a našla Andreho před dvoukřídlými dveřmi vedle kuchyně. Byly opásány řetězem uzamčeným novým visa­cím zámkem.

Přitiskl na dveře ruku a něco za nimi tiše zavrčelo - vlkodlak. „Nenechal by je jen tak volně pobíhat," řekl, s rozbitím zámku ale nepospíchal.

„Tyhle dveře by vlkodlaka nikdy nezadržely."

„Andre?" zavolal Stefan. ,Jsi to ty? Kdo je tam s tebou?"

„Stefane?" zašeptal Andre a ztuhl.

„Otevři dveře." Naléhavě jsem ho šťouchla do ramene. Stefan žil. Kdybych dokázala dveře vyrazit sama, udělala bych to. Stefan a alespoň jeden z vlků žili.

Andre vzal řetěz opatrně do ruky a zatáhl, až jedno z ok povo­lilo.

Natáhla jsem se okolo něj, strhla řetěz, odhodila ho na podla­hu a rozrazila těžké dveře. Proklouzla jsem kolem Andreho a ocit­la se v tělocvičně o velikosti svatyně v přízemí. Někdo zakryl okna na jedné straně černým papírem a zalepil je lepící páskou, místnost ale tlumeně osvětlovala stojací lampa napojená na autobaterii.

Ve středu tělocvičny seděl uvnitř velké psí klece, jaká se dá koupit v každém obchodě se zvířaty, v tureckém sedu Stefan. Asi tři metry od něj stály jedna vedle druhé další klece. Někde hlubo­ko v mém nitru povolilo zlostné napětí, když jsem v nich spatřila vlky: dlouhonohého rudého, svalnatého stříbřitě šedého a obrov­ského bílého s křišťálovýma očima. Ben, Adam a Samuel.

Andre si pospíšil okolo mě a poklekl před Stefanovou klecí. Dotkl se zástrěky a tlumené světlo zablikalo. Magie někdy půso­bí divně na elektřinu. Uslyšela jsem zabzučení a Andre ucukl a za­třásl rukou.

„Klece jsou očarované," prohlásil Stefan suše. „Nemyslíš, že by je jinak támhle moji společnici už dávno rozmlátili na třísky?"

Všimla jsem si, že si dává dobrý pozor, aby se mříží nedotkl. Vypadal přepadle a ještě nikdy jsem ho neviděla tak bledého. Triko měl potřísněné zaschlou krví, ale jinak se nezměnil.

„Spousta lidí si myslí, že jsi zemřel," řekl Andre.

„Aha," řekl Stefan a obrátil zasmušilý pohled ke mně. „Mýlí se." Stefan žil a byl v pořádku, ostatními jsem si ale nebyla jistá.

Vykročila jsem k vlkům a rudý v nejbližší kleci se vrhl proti mřížím. Světlo na několik okamžiků úplně zhaslo, a když se znovu rozsvítilo, Ben se choulil ve středu klece, vydával chraplavé, bru­čivé zvuky a zíral na mě hladovýma očima. Klec se navzdory síle útoku a fyzikálním zákonům ani nepohnula. Magie.

Ben nechtěl ven. Toužil mě sežrat. Strýček Mike měl pravdu. Démoni mají na vlkodlaky špatný vliv.

„Kvůli démonově magii je prakticky nemožné z klecí unik­nout," řekl Stefan. Jeho hlas zněl mírně, ale já tušila, že ještě nikdy neměl takový vztek.

„Same?" řekla jsem a vydala se k bílému vlkovi. Byl na klec příliš velký, proto se musel nepříjemně krčit, aby se jí nedotýkal. Jak jsem se blížila, roztřásl se. Zakňoural, pak začal vrčet.

Adam v nejvzdálenější kleci taky zavrčel, hleděl ale na Samuela, ne na mě.

„Adame?" zeptala jsem se a on na mě pohlédl. Zuřil, to jo. Pach vlkodlačí bezmoci a vzteku se nesl nad pachem démona. Ale hně­dé oči měl čisté a chladné. Adam se ovládal. Samuelem jsem si ne­byla jistá.

Natáhla jsem ruku a dotkla se Adamovy klece. Nic se nestalo. Neucítila jsem výboj moci, světla nezablikala. Magie mi nevadila, i když jsem cítila, jak jsou mříže pod mými prsty teplé. Odložila jsem kůl na podlahu a vyzkoušela Zeeho nůž, ale marně, jen zno­vu zhaslo světlo.

Dveře klece byly opatřeny pevným visacím zámkem, ale v ro­zích držely mříže pohromadě čepy. Zkusila jsem jeden vytáhnout, ale ani se nepohnul.

Adam zakňučel. Natáhla jsem ruku dovnitř a dotkla se jeho hebké srsti.

„V Littletonově přítomnosti se přestane ovládat i Adam," va­roval mě Stefan. „Kdybych tušil, jak démon na vlkodlaky působí, vynechal bych je z toho. Warren a Daniel jsou mrtví."

„Warren není mrtvý. Je ošklivě zraněný, ale zotavuje se u Ada­ma," řekla jsem. „A o Danielovi už vím."

Andre na mě divně pohlédl a já si uvědomila, že jsem mu o Da­nielovi neřekla.

„Jsem rád, že jsem se ve Warrenově případě mýlil. Očekával jsem, že se Andre dříve nebo později objeví," Stefan se naklonil blíž a káravě pokračoval, „ale co tady, k čertu, děláš ty, Mercedes Thompsonová?"

Všichni vlkodlaci se najednou jako loutky na drátkách otoči­li ke dveřím ve vnější stěně, kterých jsem si doposud nevšimla. Adam zavrčel a Samuel se vrhl proti mřížím. Pomalu a opatrně jsem vytáhla ruku z Adamovy klece, ale vůbec si mě nevšímal. Znovu jsem vzala do ruky kůl, připadal mi ale jako ubohá zbraň.

Dveře se otevřely ven do noci a objevila se v nich tmavá posta­va. Na okamžik zaváhala, pak vešla dovnitř. Dveře se za ní s prásk­nutím zabouchly.

„Andre, jak rád tě vidím," zabroukal Littleton. Lampa mu osvětlila obličej a já poznala, že Zee měl pravdu - dříve nebo poz­ději všichni kouzelníci podlehnou démonovi. Littletonovi zůstala ještě trocha sebekontroly, protože zajatci stále žili, ale dlouho už tomu tak nebude.

„Je mi líto, že jsi přišel zrovna ve chvíli, kdy jsem si zaskočil pro něco na zub." Na triku měl tmavou skvrnu. Nepřešel ještě ani půlku místnosti, když se zastavil a usmál se na Andreho. „Ale už jsem tady, takže je to v pořádku. Pojď sem."

Nechala jsem se Andrem přesvědčit, že mu Marsilie propůjčila dost moci na to, aby Littletona zvládl. Byla jsem si tím jistá a mys­lela si, že má nějaký plán, když obešel Stefanovu klec.

Sevřela jsem pevněji kůl, zakryla ho vlastním tělem a opatrně odložila batoh na podlahu, abych byla připravená, až Andre něco udělá.

Andre byl menší než Littleton, a tak jsem viděla kouzelníko­vi do tváře, přestože stál Andre mezi námi. Pořád jsem očekávala, že Andre něco udělá, i když mu Littleton naklonil hlavu na stranu  a vrhl se na něj, Andre tam ale jen tak stál.

Littleton se nekrmil, prostě kousl Andreho do krku a slízl krev. Zasmál se. „Děkuji. Jak nečekané. Kdo by si pomyslel, že se s te­bou ta sobecká čubka podělí o moc? Opravdu si myslela, že nás díky tomu přemůžeš, když máme po ruce krev mocného Stefana?" Políbil Andreho na tvář a zašeptal: „Chutná líp než ty."

Na okamžik Andreho pevně objal. „Víš, kdyby záleželo jen na mně, udělal bych z tebe našeho sluhu. Ale můj přítel, ten, který se mnou sdílí tělo, bezejmenný, se začíná nudit. Včera nás bavi­li vlk a Daniel. Dneska jsem si chtěl pohrát s pánem vlků, ale objevil ses ty."

Andre se nebránil, neodtáhl se. Prostě tam stál stejně jako Stefan, když Littleton zabíjel pokojskou.

Můj strach upoutal Littletonovu pozornost.          

Nechal Andreho stát na místě a zamířil ke mně. Dřepěla jsem před Adamovou klecí.

„Děvčátko, které Marsilie poslala na lov," řekl. „Ano, vím o to­bě. Pán upírů slyší, co si myslí jeho děti, víš? Já teď jsem pán, a on dítě. Znám všechny jeho plány." Mohl mluvit jedině o Andrem.

Littleton se ke mně sklonil. Byl příliš blízko. Ruce se mi třás­ly a i přes démonův puch jsem cítila svůj strach. Měla jsem použít kůl, ale ochromila mě hrůza.

„Proč si Marsilie myslí, že mě dokážeš ulovit? Co je kožomě­nec?" zeptal se.

Modlení na upíry moc nepůsobí, řekl mi kdysi Zee, ale je doce­la efektivní na démony a podobná stvoření.

„Bůh tak miloval svět, že dal svého jediného Syna," řekla jsem a byla jsem tak vyděšená, že jsem sotva dokázala šeptat. Vykřikl a zakryl si uši. Popadla jsem řetízek s ovečkou, vytáhla si ho zpod trička a držela ho před sebou jako štít. Pokračovala jsem už silněj­ším hlasem: „Aby žádný, kdo v něho věří, nezahynu!..." Asi mi ne­pomohlo, že si zakryl uši, protože mě najednou popadl za rame­no a uhodil mě.

Otevřela jsem oči a ovládl mě pocit, jako by neuplynul žádný čas - až na to, že jsem ležela víc než čtyři metry za Stefanovou klecí s obličejem přitisknutým ke studenému, tmavému linoleu. Olízla jsem si rty a ucítila krev. Měla jsem mokrou tvář.

Někdo bojoval.

Pootočila jsem hlavu, abych lépe viděla.

Andre s Benem. Benova srst vypadala černá, jak tančil ve stí­nech a hledal mezeru v upírově obraně. Vrhl se vpřed, ale Andre byl rychlejší a praštil ho otevřenou dlaní do čenichu. Ben sklouzl stranou, ale nebyl vážně zraněn.

Myslím, že kdyby bojovali na hlíně nebo na jiném podkladu, kde by se Ben mohl zapřít tlapami, vyhrál by. Ale ve tmě a na kluz­kém linoleu to byl téměř vyrovnaný souboj.

Littleton stál obrácený zády ke světlu a sledoval je.

„Počkat," poručil jako zklamaný režisér. „Stát."

Ben vztekle zavrčel a bleskurychle se otočil ke svému mučite­li. Andre ztuhl jako hračka na klíček.

„Odsud dobře nevidím," prohlásil Littleton. „Pojďme nahoru. Můžete si hrát v kapli a já se budu dívat z kůru."

Otočil se a zamířil ke dveřím, které jsme nechali otevřené. Neotočil se, aby si ověřil, že ho ostatní následují - udělali to. Andre šel asi metr za kouzelníkem a z prstů mu kapala Benova krev. Ben byl méně poslušný.

Zastavil se, aby zavrčel na Adama se Samuelem, a ti mu od­pověděli stejně. Samuel udeřil do mříží tak silně, že na tři vteřiny zhaslo světlo.

Když se znovu rozsvítilo, stál Ben přede mnou.

„Vlku," zavolal Littleton netrpělivě z chodby.

Ben přikročil blíž a olízl si pysky.

„Pojď, vlku." I já cítila moc v jeho hlase.

Ben vycenil zuby, pak se obrátil a vyběhl z místnosti. Slyšela jsem, jak na schodech cvakají jeho drápy.

„Mercy, můžeš se pohnout?" zeptal se Stefan tiše a naléhavě.

Dobrá otázka. Zkusila jsem to, ale něco bylo v nepořádku s mým ramenem. Levá paže byla úplně nehybná. Snažila jsem se pohnout nohama a před očima se mi roztančily hvězdičky. Rychle jsem složila hlavu na podlahu a soustředila se na dýchání. Záda mi zbrotil studený pot.

Napočítala jsem do dvaceti a zkusila to znovu. Tentokrát jsem dokonce asi omdlela, ale jen na chviličku.

„Ne," řekla jsem. „V nejbližší době to nepůjde. Mám něco s ra­menem a nemůžu pohnout nohama."

„Chápu,” řekl Stefan po chvíli. „Můžeš se na mě aspoň podí­vat?"

Zvedla jsem bradu, ale hlavu jsem nechala na podlaze, kde se jí líbilo. Byl obrácený tváří ke mně a oči mu plály jako ohňové řeky.

„Udělej to," řekla jsem - další pozvání nepotřeboval.

„Mercy," řekl a jeho hlas pronikl do všech buněk mého těla a dal jim cíl. „Pojď ke mně."

Nezáleželo na tom, že jsem nedokázala pohnout paží nebo se postavit. Stefan mě chtěl a já se k němu musela dostat.

Někdo vrčel a světlo bláznivě poblikávalo. Vzdáleně jsem si uvědomovala, že se Adam znovu a znovu vrhá proti mřížím.

Bolestivě jsem sténala, opírala se o loket zdravé paže, ve kte­ré jsem stále svírala kůl, a vlekla své neposlušné tělo po studené podlaze.

„Sklapni, vlku," řekl Stefan tiše. „Chceš, aby se vrátil? Mám plán, ale pokud se objeví příliš brzy, všichni zemřeme - včetně Mercy."

Přestal mě volat a já si odpočinula, ani na okamžik jsem ale ne­odtrhla oči od Stefana. Znovu mě zavolal a já se zase dala do po­hybu.

Trvalo to hodně dlouho a strašně to bolelo, ale nakonec jsem se tváří opřela o mříže Stefanovy klece.

„Hodné děvče," řekl. „Teď prostrč prsty mřížemi. Ne. Na chví­li budeš muset odložit kul. Dobře. Dobře. To je ono. A teď si od­počiň."

Zatímco Adam tiše vrčel, něco ostrého se mi zařízlo do ukazo­váku. Bolest ale ustala tak rychle, že jsem si ani nezačala dělat sta­rosti -jedna bolístka z mnoha. Když se pak ranky dotkla Stefanova ústa, zalila mě nečekaná euforie a všechna bolest zmizela.