Krevní pouto : kapitola 13

13.

Něco studeného a hořkého mi kapalo do úst. Vyplivla bych to, ale stálo by to příliš mnoho námahy. Něžné prsty stu­dené jako led se dotýkaly mé tváře a někdo mi šeptal láskyplná slova.

Do mysli mi proniklo vrčení a ledová tekutina se rozžhavila, sklouzla mi do žaludku a přivedla mě k vědomí. Vlkův divoký vztek ve mně vyvolal nával adrenalinu a strachu, a to mě úplně probudilo.

Choulila jsem se u Stefanovy klece. Kůl se zakutálel pode mě a nepříjemně mě tlačil do žeber. Světlo zhaslo a já cítila zápach pá­lícího se masa, který překonal i démonův puch.

Jedna moje část věděla, že bych neměla prakticky nic vidět, ale z nějakého důvodu bylo moje noční vidění lepší než obvykle. Viděla jsem, jak Adam zírá na něco za mnou, cení zuby a jeho roz­zuřené, zářivě žluté oči přísahají smrt.

Pootočila jsem hlavu, abych zjistila, na co Adam hledí. Viděla jsem jen Stefana,

Upír protáhl prsty mřížemi a držel je kousek nad mojí hlavou. Z dlouhé, rozšklebené rány na ruce mu prýštila krev. Trocha ulpě­la na mřížích, ale většina kapala z prstů na podlahu a smáčela mi krk a tvář.

Olízla jsem si rty a ucítila něco na jazyku. Mohla to být krev anebo nejlepší elixír středověkého alchymisty. V jednu chvíli chut­nala železitě a sladce, vzápětí mě pálila na jazyku.

Tmavá krev na mřížích jiskřila a Stefanova kůže v místech, kde se dotýkala klece, syčela.

Tvář schovával za zvednutým, pokrčeným kolenem. „Hotovo," zamumlal.

Odtáhla jsem se od klece a nešikovně se zvedla na zdravé ruce, pak jsem vzala jeho kouřící ruku do své, byla na dotyk nesmírně studená, a prostrčila ji zpátky dovnitř, pryč od mříží.

Pomalu si přitáhl ruku k tělu, zvedl hlavu a zavřel oči, protože slabá žárovka se opět rozsvítila, jak na ni přestala působit magie.

„Bude to působit jen chvíli," řekl mi. „Pořád jsi zraněná, tak si dej dobrý pozor, abys nezhoršila svůj stav natolik, že by ti už ne­bylo pomoci."

Chystala jsem se mu položit otázku, v tu chvíli ale začal Samuel výt. Adam odvrátil pozornost ode mě a od Stefana a přidal se k ně­mu. Když vytí utichlo, uslyšela jsem, že někdo míří dolů po scho­dech. Znělo to, jako by Littleton něco táhl.

Klesla jsem zpátky na podlahu a zakryla si tvář vlasy - tepr­ve v tu chvíli jsem si uvědomila, že se cítím lépe. O mnoho lépe. Přímo úžasně.

Jedny z dveří v chodbě se hlasitě rozlétly. Závojem vlasů jsem sledovala, jak dovnitř vpadl Andre a bez jakékoli ladnosti se roz­plácl na podlaze.

Littleton rád házel věcmi.

„Neudělal jsi to správně," stěžoval si kouzelník a za zadní nohu vlekl do místnosti ochablého rudého vlka. „Musíš dělat, co ti řek­nu. A já neřekl, abys vlka zabil, ještě není ani půlnoc. Nezkazíš mi zábavu tím, že ho zabiješ předčasně."

Podíval se na nás, tedy spíše na Stefana. Přivřela jsem oči a doufala jsem, že vlasy zamaskují, že jsem vzhůru.

„Omlouvám se," řekl zkroušeně, přikročil blíž a Bena stále táhl za sebou. „Co jsem to za hostitele? Neuvědomil jsem si, že máš ží­zeň, jinak bych ti sehnal něco k pití. No, vlastně jsem to asi udělal."

Odhodil Bena na zem, pak do mě strčil špičkou boty. „Chtěl jsem si s ní trochu pohrát," povzdychl si. „Lidi stejně nemají vý­drž. Ale mohl bych ti přivést někoho k zakousnutí. Bylo by zábav­né vypustit je tady a dívat se, jak je k sobě voláš."

Ben nebyl mrtvý, viděla jsem, jak se mu zvedá hrudník. Ale ne­byl ani v pořádku. Zpod servané kůže na boku mu vytékala krev a jednu z předních tlap měl podivně ohnutou několik centimetrů pod kloubem. Jeho hlavu jsem neviděla, protože mi výhled zaclá­nělo jeho tělo.

Littleton se vrátil k Andremu. Zvedl ho a jako milenec ho odne­sl ke světlu mezi klecemi.

S Andrem v náručí se posadil vedle lampy. Pak Andreho rozlo­žil na zemi jako panenku a jeho hlavu si opřel o koleno. Andreho tvář byla zbrocená krví.

Olízla jsem si spodní ret a snažila jsem si neužívat brnění upí­ři krve na jazyku.

Littleton se kousl do zápěstí, na okamžik odhalil špičáky a po­držel otevřenou ránu nad Andreho ústy

„Ty mě chápeš," mumlal. „Jen ty. Chápeš, že smrt je mocněj­ší než život. Mocnější než sex. Když ovládneš smrt, ovládneš ves­mír."

Mělo to znít melodramaticky. Ale z horečnatého šepotu mi vstávaly vlasy na hlavě.

„Krev," řekl bezvědomému Andremu. „Krev je symbolem ži­vota i smrti."

Andre se konečně pohnul, chytil Littletona pevně za zápěstí a schoulil se okolo něj. Podobně jako se hladovějící Daniel schou­lil do klubíčka okolo Andreho zápěstí při Stefanově soudu. Přála jsem si, aby Stefanova krev nechutnala tak dobře.

Andre otevřel oči a vzhlédl.

Očekávala jsem, že jeho oči budou zářit jako tehdy Danielovy. Místo toho v nich měl upřený pohled. Stejně jako Adamovy se i ty jeho zaměřily na Stefana.

Littleton zavřel oči a mumlal Andremu do vlasů. A tak jsem za­riskovala a trochu se pohnula, čímž jsem k sobě přitáhla Andreho pohled. Když se na mě zadíval, pohnula jsem se ještě o kousek a ukázala mu kůl.

Znovu zavřel oči, pustil Littletonovu paži, překulil se na všech­ny čtyři a přesunul se tak, aby se Littleton ocitl mezi námi a zády ke mně.

„Krev je život," prohlásil Andre hlasem, jaký jsem u něj ještě nikdy neslyšela. Nesl se místností jako mlha a usadil se mi na kůži. „Krev je smrt."

„Ano." Littletonův hlas zněl omámeně a já si vzpomněla, jaký to byl pocit, když Stefan pil moji krev. Skoro jsem zapomněla, že to udělal.

Littletona moje strachy nezajímaly. „Krev je život a smrt," řekl.

„Kdo poroučí smrti?" zeptal se Andre a jeho hlas ve mně budil nutkání odpovědět.

Littleton se zvedl na kolena a já viděla, jak se pod košilí rýsuje jeho páteř. „Já!" zavřískl. Natáhl se, chytil Andreho za čelist a při­táhl si ho k sobě. Zakousl se do rány, kterou mu způsobil na krku.

Lepší šanci už nedostanu. Pokusila jsem se zvednout na nohy a téměř jsem upadla. Jeden z kotníků mě odmítal držet, i když ne­bolel.

Nepotřebovala jsem jít daleko.

Littleton se skláněl nad Andrem a jeho žebra se jasně rýsova­la pod košilí. Někdo by mu měl říct, že vyzáblí lidé nemají nosit upnuté věci. Zvolila jsem místo mezi křehkými, klenutými kost­mi, kousek nalevo od páteře, a vložila do úderu celé tělo, přesně jak mě sensei učil.

Kdybych neměla zraněný kotník, zvládla bych to. Výcvik ale zapracoval proti mně a já se instinktivně pokusila zapřít do naost­řeného kůlu celou vahou. Noha se mi podlomila. Kůl mu sice pro­nikl několik centimetrů do těla, neprorazil ale žebra, nýbrž se o ně zastavil.

Littleton vyskočil na nohy a pobouřeně zavřískl. Poslepu se po mně ohnal a minul jen proto, že už jsem se kutálela pryč. Naštěstí jsem byla rychlejší. Zastavila jsem se až o autobaterii, která napá­jela stojací lampu.

„Čubko," zasyčel Littleton.

Zvedla jsem ruku ke krku; ale řetízek s ovečkou byl pryč. Musela jsem ho ztratit, když mě odmrštil přes místnost. Zatímco jsem po něm šmátrala, kouzelník se na mě vrhl.

Andre ho popadl okolo pasu a společně se zřítili na podlahu jen kousek ode mě. Littletonovi se podařilo převalit se na Andreho a já si všimla, že má kůl pořád zabodnutý v zádech.

Popadla jsem autobaterii za plastikové držadlo a zvedla jsem ji v pravé ruce. Zabručela jsem námahou, zvedla ji nad zápasící upí­ry a vší silou s ní udeřila do kůlu.

Lampa připojená k baterii spadla na podlahu a místnost znovu potemněla. Tentokrát jsem sotva viděla - Stefanova krev začínala ztrácet na účinnosti.

Zkroutila jsem se a vytáhla Zeeho nůž z pochvy. Stálo mě to víc námahy, než mělo.

Littleton ochabl, Andre ho ze sebe shodil a převrátil ho přitom na záda. Kůl pronikl Littletonem skrz naskrz a trčel mu několik centimetrů z hrudi. Škrábl i Andreho těsně pod klíční kostí, ale ne­zdálo se, že by mu to vadilo. Ležel na zádech a smál se, ale nepři­padal mi šťastný.

Bolest se vrátila a byla ještě horší. Zmáhaly mě nevolnost a mdloba. Spolkla jsem žluč, sedla jsem si a opřela se o zdravou ruku, abych se dostala do potřebné pozice. Nůž škrábl o pod­lahu.

V minulosti už jsem zabila myši, králíky, a jednou dokonce je­lena, to všechno v kojotí podobě. A zabila jsem i dva muže - teď už tři. To mi ale v tuhle chvíli nijak nepomohlo. Můj nevlastní otec Bryan lovil jak ve vlčí podobě, tak se zbraní v ruce. Spolu s man­želkou Evelyn maso naporcovali, zatímco já ho balila do papíru a strkala do mrazáku. Nikdy jsem nemusela vlastnoručně rozře­zat mrtvolu.

Zeeho nůž se zařízl Littletonovi do krku s vlhkým srknutím. Myslela jsem, že je mrtvý... Tedy mrtvější než předtím. Ale jak jsem řezala, začalo se tělo křečovitě svíjet.

To upoutalo Andreho pozornost. Posadil se. „Cože? Ne, po­čkej!"

Chytil mě tak pevně, až mi způsobil modřiny, a odtrhl mi ruku stranou. Littletonova hlava se naklonila na bok. Vypadalo to od­porněji, než kdybych mu ji uřízla úplně.

„Pusť mě," řekla jsem a skoro jsem v chraplavém zaskřeho­tání nepoznala vlastní hlas. Škubla jsem rukou, ale on mě odmí­tl pustit.

„Marsilie ho potřebuje. Ona ho zvládne."

Ozvalo se hlasité řinčení kovu. Kouzelníkova moc selhávala a zajatci unikali z klecí. Adam si dřepl vedle mě a o vteřinu poz­ději se po mém druhém boku objevil Samuel. Oba vlkodlaci té­měř neslyšně vrčeli a já věděla, že jejich lidské stránky potlačil dravec.

Fakt, že mě to nevyděsilo k smrti, jen dokazuje, jak jsem byla traumatizovaná.

„Pusť mě," zopakovala jsem tiše, abych nevyplašila vlkodlaky, kteří se chvěli dychtivostí a pachem čerstvé krve. Nebyla jsem si jistá, proč nás prostě nenapadli.

Andre pohlédl napřed na Adama, pak na Samuela. Nevím, jest­li se je pokusil ovládnout, ale pokud ano, nefungovalo to. Adam zavrčel a Samuel nedočkavě zakňoural a postoupil vpřed.

Andre pustil moje zápěstí. Ani na okamžik jsem nezaváhala a zatlačila ostřím na svaly, chrupavky a kosti, až se Littletonova hlava odkulila stranou a nůž se zařízl do linolea.

Mýlila jsem se, uříznutá hlava vypadala hůř.

Vyzvracej se později, pomyslela jsem si. Teď znič tělo.

Batoh ležel sotva na délku těla ode mě, ale já nedokázala sebrat energii a dostat se k němu.

„Co potřebuješ?" zeptal se Stefan, když si dřepl vedle Andreho. Ani jsem si nevšimla, že se taky dostal z klece - nebo že se pohnul. Prostě se najednou objevil přede mnou.

„Batoh," řekla jsem.

Zvedl se, jako by ho něco bolelo a byl bez obvyklé ener­gie, a vrátil se s batohem. Oba vlci ztuhli, když mi ho podal přes Littletonovo tělo. Stefan se pohyboval pomalu, protože na tom byl zle - což bylo jedině dobře. Nečekané pohyby by v tu chvíli byly moc špatný nápad, i když se vlkodlaci poté, co jsem uřízla kouzel­níkovi hlavu, poněkud uvolnili.

Sáhla jsem do batohu a Andre znovu promluvil. „Marsilie ho potřebuje, Stefane. Když jí bude pomáhat kouzelník, ostatní se před ní budou krčit."

„Marsilie je může zastrašit sama," odpověděl Stefan unaveně. „Kouzelník není žádný domácí mazlíček. Marsilie dovolila, aby jí chamtivost zatemnila zdravý rozum."

Medailon nebyl zrovna velký a utíkal mým pátravým prstům. Byl ale docela těžký, a tak jsem ho nakonec nahmátla úplně na dně. Vytáhla jsem ho a položila ho Littletonovi na hruď.

„Co je to?" zeptal se Stefan.

Místo abych odpověděla, naklonila jsem se nad Littletona a za­šeptala: „Drachen." Hoř, bastarde, hoř.

Kovový disk se rozžhavil doruda. Na okamžik jsem si mysle­la, že tím to skončí. Vzápětí ale tělo vzplálo téměř neviditelným modrým plamenem, jako když přesně nastavíte přívod plynu do Bunsenova hořáku. Užasla jsem nad tím, jak nečekaně k tomu do­šlo, vzápětí ale Stefan přeskočil tělo, chytil mě v podpaží a odtáhl do bezpečí, než mě mohly hladové plameny také pohltit.

Jeho stisk mi připomněl zraněné rameno. Nečekaná bolest mě přiměla vykřiknout.

„Tiše," řekl Stefan a ignoroval vlkodlaky, kteří ho hladově sle­dovali. „Za chvíli to odezní."

Posadil mě na zem a sklonil mi hlavu mezi kolena. Ruce měl studené jako mrtvola. Taky jí byl.

„Dýchej," řekl.

Škytavě jsem se rozesmála nad tím, že mi mrtvý radí, abych dýchala.

„Mercy?" zeptal se.

Od nutnosti vysvětlit svůj smích mě zachránilo skřípání ohýba­ného kovu. Někdo otevřel vnější dveře.

Stefan se otočil, aby se postavil nové hrozbě, a vlkodlaci mu stáli po boku. Andre taky vstal. Neviděla jsem přes ně na dveře, ale cítila jsem, kdo přišel.

Darryl a další dva vlkodlaci. Vyděšené dítě v mém srdci, které neuchlácholila ani Littletonova smrt, se konečně uvolnilo.

„Pozdě, Brane," řekla jsem mu, když hořící upír naposledy za­plál a zhasl.

Neodpověděl mi marok, nýbrž jeho druhý syn Charles: „Říkal jsem Darrylovi, že má dodržovat rychlost. Kdyby nás nezastavila policie, byli bychom tady už před deseti minutami."

Bran prošel okolo upírů, jako by neexistovali. Dotkl se Samuela, pak Adama. „Charles má pro vás oblečení," řekl jim a vlci splynuli se stíny, asi aby se proměnili a oblékli. Branova přítomnost jim stejně jako Littletonova smrt - jeho trvalá smrt - vrátily dost sebekontroly na to, aby se proměnili zpátky do lid­ské podoby.

Venkovní tlumené světlo ozařovalo Brana zezadu, takže jsem mu neviděla do obličeje.

„Vidím, že jsi měla napilno," prohlásil neutrálně.

„Neměla jsem na vybranou," řekla jsem mu. „Přečetl sis vzka­zy, které jsem ti nechala?" Víš, že všichni nepřátelé nejsou na po­pel?

„Ano," řekl Bran a něco v mém nitru se uvolnilo. Nemohl tušit, který z upírů je Andre, ale věděla jsem, že si poradí.

Nevšímal si upířího prachu a případných dalších kousků Littletona, které se mohly povalovat na podlaze, klekl si přede mě, sklonil se a políbil mě na čelo.

„Byla to zatracená hloupost," řekl hlasem tak tichým, že jsem ho sotva slyšela.

„Myslela jsem, že se sem do rána nedostaneš," namítla jsem.

„Pospíchal jsem." Položil mi ruku na rameno.

„Au," řekla jsem a ještě víc jsem se schoulila.

„Samueli," zavolal. „Mohl by sis trochu pospíšit? Myslím, že tě čeká pacientka."

Rameno jsem měla jen vykloubené a Samuel ho vrátil na místo co nejšetrněji. Stejně to příšerně bolelo. Třásla jsem se, ale podaři­lo se mi nikoho nepozvracet, zatímco Adam drsným hlasem plným těžko potlačované zuřivosti ostatním vyprávěl, co se tu stalo.

Vypadalo to, že Andreho Littletonova smrt šokovala. Stefan klečel vedle něj, ruku měl položenou na jeho rameni a ostražitě sledoval vlky, kteří se plížili okolo.

Počkala jsem, dokud jsem si nebyla jistá, že můj hlas nebude znít roztřeseně - a dokud Adam nedomluvil. Pak jsem se podívala na Stefana a řekla jsem: „To Andre stvořil Littletona."

Andre na mě šokovaně pohlédl, pak se vší silou vrhl vpřed. Nevím, jestli mě chtěl napadnout, nebo jen utéct, ale Stefan ho chytil. Než se mohla rozpoutat skutečná bitka, Charles s Darrylem mu přišli na pomoc.

„Chystal jsem se zeptat, jestli to víš jistě," řekl Stefan a přene­chal Andreho vlkodlakům, kteří byli očividně v lepší kondici. „Ale Andre mi odpověděl sám."

„Mám důkaz," řekla jsem.

„Rád bych ho viděl," řekl Stefan. „Abych ho předložil paní. Mohl bych si teď půjčit mobil a zavolat klanu? Vážím si pomoci vašich vlků, Adame, ale asi by nebylo nejrozumnější vzít je v tu­hle chvíli, když jsou tak rozčilení, do sídla klanu."

Upíři přijeli a odvezli Andreho. Očekávala jsem, že Stefan pojede s nimi, ale neudělal to. Samuel trval na tom, že mě zaveze do ne­mocnice, i když Charles s Darrylem vzali Bena, který na tom byl hůř než já, v Darrylově autě k Adamovi domů.

„Proč nemůžu jít domů i já?" kňourala jsem. Bolelo mě rame­no a já se prostě toužila zavřít v ložnici a přetáhnout si přikrývky přes hlavu.

„Protože nejsi vlkodlak," odpověděl Stefan. „Pokud máš zlo­mený kotník, budeš potřebovat sádru."

Vlkodlaci, kteří neřídili (Adam a Samuel), na něj chladně po­hlédli. Bran seděl za volantem Adamova SUV a sedět ve voze se třemi vlkodlaky a upírem byla skutečná testosteronová bomba. Samuel s Adamem se posadili ke mně dozadu a Stefan vklouzl na přední sedadlo. Bran ho i nadále ignoroval, a tak Stefan zůstal.

Vpotáceli jsme se na pohotovost. Jen Bran z nás vypadal takřka bez poskvrnky, nesl ale v náručí mě. Teprve v ostré záři nemocničních světel jsem si uvědomila, jak strašně vypadáme. Já i Stefan jsme byli celí od krve. Vypadal přepadle a vyčerpaně, ale zároveň klidně. Ani jsem nechtěla vědět, jak na tom jsem já.

I v čistém oblečení Samuel vypadal, jako by celý týden flámo­val s Adamem... Nemocniční sestře stačil jediný pohled na Adama a stiskla nevinně vypadající černé tlačítko pod pultem.

Nevyděsilo ji jeho vzezření, nýbrž pohled v očích. Byla jsem nesmírně ráda, že je s námi Bran.

„To je v pořádku, Elena." Samuelovo chraplavé zavrčení se sotva podobalo lidskému hlasu. „Vezmu je dovnitř."

Znovu na něj pohlédla a na tváři se jí objevil šokovaný výraz. „Doktore Cornicku?" Vůbec ho nepoznala.

„Zavolejte kennewickou policii," řekla jsem jí. „Vyžádejte si k telefonu Tonyho Montenegra a povězte mu, ať pohne zadkem a přijede sem. Mercy pro něj má nějaké novinky."

Napadlo mě, že si Samuela pozve na kobereček nemocniční rada. Nevím, jestli propásl službu, nebo ne, ale rozhodně nenechají bez povšimnutí, že se objevil s takovou tlupou v závěsu. Policie by mu mohla krýt záda a Tonymu by možná prospělo, kdyby viděl, že vlkodlaci vzali jeho obavy vážně. A vlci se naopak dozví, že mají mezi místními policisty spojence. Lidi, kterým se dá věřit. Bylo to důležité, pokud se budou chtít skutečně začlenit do společnosti.

V čekárně bylo několik lidí a všichni ztuhli a obrátili pohledy k Adamovi. Pach strachu překonal zápach nemoci a krve. Dokonce i Bran ztuhl, když ho pachy zaplavily.

Samuel prošel místností a ignoroval ženu, která si odvážně při­šla pro informace o pojištění.

Bran se na okamžik zastavil, než následoval Samuela lítacími dveřmi. „Nebojte, drahá," řekl ženě něžně. „Doktor Cornick se po­stará o to, aby byly všechny dokumenty v pořádku."

Tony vešel na pohotovost, jako by tam nebyl poprvé. Na sobě měl civilní oblečení, džíny a triko, ale mladík s veselou tváří, který ho doprovázel, byl v uniformě.

Vstoupil do mojí závěsem oddělené kóje a rozhlédl se. Samuel zmizel, aby se věnoval nějaké doktorské práci, ale ostatní tu po­řád byli. Se Stefanem jsme se pořádně vydrhli. Já měla na sobě jeden z těch hloupých nemocničních oblečků, ale Stefanův oděv byl pořád celý od krve. Bran seděl na doktorské židli, pomalu se na ní točil a tvářil se jako znuděný teenager. Stejně jako lidé v če­kárně i Tony a jeho společník Brana ignorovali a soustředili se na Adama, který se opíral o stěnu. Stefan seděl schoulený v koutě. Policisté si ho krátce prohlédli a otočili se zpátky k Adamovi.

„Tony, tohle je Adam Hauptman, o kterém jsme spolu nedáv­no mluvili. Adame, můj přítel Tony." Ostatní jsem se neobtěžova­la představit.

Tony se na místě zastavil a ztuhl mu obličej. Asi Adama podle obrázků v novinách nepoznal, dokud jsem nepoužila jeho jméno. Fotky Adama zpodobňovaly jako konzervativního obchodníka. Dnes v noci na něm ale nebylo nic konzervativního ani obchod­nického. Vztek z něj sálal ve vlnách, které museli vnímat i lidé.

„Hej, Johne," řekl Tony věcně a rychle odtrhl pohled od alfy. Asi už se rozneslo, že není dobré hledět vlkodlakovi vyzývavě do očí. „Co kdybys nám přinesl kávu?"

Policista přimhouřil oči, zadíval se na Tonyho, ale jen se zeptal: „Za jak dlouho se mám vrátit?"

Tony pohlédl na mě. Pokrčila jsem rameny a ihned toho zalito­vala. „Nezabere nám to déle než deset minut."

Když polda odešel, zatáhl Tony závěs. Neposkytoval zrovna soukromí, ale hučení a pípání tuctů tajemných přístrojů zamaskuje cokoli, co řekneme, před lidskýma ušima.

„Vypadáš příšerně," řekl mi.

„Nebylo to na policejní stanici," řekla jsem mu, protože jsem byla na obvyklé škádleni příliš unavená. „Usídlilo se to ale sotva kilometr daleko."

„Našla jsi to."

„Zabila jsem to," opravila jsem ho. „Myslím, že noční život se brzy zase zklidní."

Tony se zamračil. „To?"

„Ano." Stefanův hlas zněl vyčerpaně. „Něco, co se nemělo

nikdy volně toulat ulicemi. Nebyla to vražda, pane, nýbrž sebe­obrana."

„Nebojte," ozval se Bran pokorně. „Nezůstalo tělo." Všiml si, že Littletonova hlava ohni unikla, proto jsme ještě jednou použi-

 li Zeeho medailon a zbavili se i jí. Úplně jsem na ni zapomněla. Pravděpodobně by sama o sobě nic nezpůsobila, jen by pořádně vyděsila toho, kdo by ji našel, ale byla jsem ráda, že jsme se po­starali i o ni.

Tony se zadíval pozorněji na Brana. „Měl bych se zeptat, kdo jste?"

„Ne," řekla jsem mu.

„Tak proč jsi mě sem zavolala?" zajímal se Tony.

Otevřela jsem ústa, abych odpověděla, když Samuel odhrnul stranou závěs a vešel dovnitř s rentgenem v ruce.

„Doktore Cornicku," pozdravil ho Tony jako starého přítele -policisté asi vídávají doktory na pohotovosti často. Pak si ale vši­ml, jak obezřetně se všichni v místnosti tváří.

„Samuel se potřebuje schovat za tvoji policejní placku," řekla jsem, než se mohl zeptat, jestli je Samuel taky vlkodlak.

Tony se zamračil, pozorně si prohlédl lidi v místnosti, ale dával si přitom dobrý pozor, aby se nepodíval nikomu do oči. „Dobrá," řekl pomalu. „Určitě se všechno vrátí do starých kolejí?"

Chystala jsem se pokrčit rameny, ale pak jsem jen přikývla. „Jak jen to jde."

„Fajn." Pohlédl na Samuela. „Povězte mi, že nejste nebezpeč­ný pro své pacienty."

S úzkostí jsem očekávala nějakou chytráckou poznámku, ale Samuel byl taky unavený. A tak jen řekl: „Nejsem nebezpečný pro své pacienty."

„Dobrá," řekl Tony. „Dobrá. Doktore Cornicku, pokud se vás někdo na tuhle věc zeptá, povězte mu, že jste pomáhal při policej­ní záležitosti." Vytáhl peněženku a podal mu vizitku. „Pokud bude potřeba, dejte jim moje číslo."

Samuel si vizitku vzal. „Děkuji."

Potom se Tony obrátil zpátky k Adamovi. „Pane Hauptmane," pra­vil. ,Mercy říkala, že bych si s vámi měl promluvit o vlkodlacích."

Adam si unaveně protřel obličej. Trvalo tak dlouho, než pro­mluvil, až jsem si začala dělat starosti. Nakonec ale odpověděl té­měř zdvořile: ,Ano. Dala vám moje telefonní číslo?"

„Tak daleko jsme se nedostali."

Adam se vzchopil a na rtech se mu objevil lehký úsměv, díky němuž vypadal jako hladový tygr. Tony pokradmu o krok ustou­pil. „Nemám u sebe vizitku, ale zavolejte mi do kanceláře. Dají vám číslo na můj mobil - anebo Mercy obvykle ví, jak se se mnou spojit."

Kotník jsem měla jen vymknutý. Stefan odešel, zatímco Tony mluvil s Adamem. Zdálo se, že si toho nikdo nevšiml. Nevím, jest­li použil nějaký upírský trik, nebo to jen nikoho nezajímalo.

Adam chtěl, abych přespala u něj. V jeho domě už ale byla půl­ka místní smečky, část montanské smečky a Kyle. Neměla jsem v plánu připojit se k davu.

Poté co všichni zamířili k Adamovu domu, odnesl mě Samuel do potlučeného karavanu a zamířil se mnou do ložnice, já ale ne­chtěla spát. Už nikdy.

„Můžeš mě vzít radši do pracovny?" požádala jsem.

Pořád toho moc neřekl, ale poslušně změnil směr a odnesl mě do třetí malinké ložnice, kde hučela různá elektronika.

Posadil mě do křesla, pak si přede mnou klekl. Ruce se mu třásly, když mi roztáhl kolena a vtlačil se do prostoru mezi nimi. Přitiskl se ke mně a tvář mi zabořil do krku. Jeho tělo sálalo hor­kem.

„Věděl jsem, že přijdeš," zašeptal. Přelila se přese mě moc jeho vlka a zčechrala mi vlasy. „Dělal jsem si takové starosti. A pak... a pak mě ovládl vlk. Adam měl sám sebe pod kontrolou a snažil se mi pomoct, ale byl jsem v horším stavu než Ben, kterého věznili mnohem déle. Ztrácím kontrolu, jsem pro tebe nebezpečný. Řekl jsem otci, že až se uzdravíš, vrátím se do Montany."

Objala jsem ho zdravou paží. „Démoni nepůsobí na sebeovlá­dání vlkodlaků zrovna nejlépe."

„Z nás tří jsem se ovládal nejméně,” řekl mému krku.

Nebyla to pravda. Byla jsem tam a viděla jsem, jak bojoval i poté, co se Ben zcela oddal vlkovi. Ale než jsem mohla cokoli na­mítnout, něco jsem si uvědomila.

„Kostel stojí ani ne kilometr od nemocnice," řekla jsem. „Strýček Mike tvrdil, že už pouhá démonova přítomnost probou­zí v okolí násilí, a policejní záznamy to potvrzují. Tony zjistil, že oblast démonovy působnosti má v průměru skoro pět kilometrů. Bojoval jsi s jeho vlivem už od noci, kdy jsem na Littletona poprvé narazila. Pro Bena to bylo několik dní, na tebe působil týdny."

Ztuhl a zvážil má slova.

„Tu noc, kdy ses po nehodě s dítětem přestal ovládat," řekla jsem, „nebyla to tvoje vina, mohl za to démon."

Područky židle pod jeho rukama na protest zasténaly. Zhluboka nasál můj pach, pak se trochu odtáhl a pohlédl mi do tváře. Velmi pomalu se naklonil blíž, abych měla čas ucuknout, a políbil mě.

Bylo dost dobře možné, že miluji Adama, a Samuel mi v minu­losti velmi ublížil. Věděla jsem, že mě možná chce ze stejného dů­vodu jako kdysi. Přesto jsem se od něj nedokázala odtáhnout.

Málem jsem ho ztratila.

S vervou jsem polibek opětovala, opřela se o něj a prsty mu za­bořila do jemných vlasů. Polibek nakonec ukončil Samuel.

„Přinesu ti kakao," řekl a nechal mě sedět v křesle.

„Same?" zeptala jsem se.

Zastavil se ve dveřích. Stál ke mně zády a s hlavou svěšenou. „Budu v pořádku, Mercy. Dovol, abych nám teď prostě přinesl ka­kao."

„Nezapomeň na marshmallow," připomněla jsem.