Krevní pouto : kapitola 14

14.

„Ještě nebyl postaven před soud?"

„Ne." Stefan popíjel čaj, o který mě požádal. Nevěděla „  jsem, že upíři můžou pít čaj. „Co tvůj kotník?"

Hrubě jsem zabručela. „Můj kotník je v pořádku." Což neby­la tak úplně pravda, ale nemínila jsem dovolit, aby změnil téma. „Tebe soudili během jediného dne, u Andreho jim to trvá už dva týdny."

„Dva týdny, které tráví v celách pod sídlem klanu," namítl Stefan mírně. „Není na dovolené. A co se týká průtahů, obávám se, že za ně můžu já. Byl jsem v Chicagu a snažil se odhalit, co přesně tam Andre prováděl. Potřeboval jsem se ujistit, že Littleton byl jediný, koho proměnil."

„Myslela jsem, že Andre nemá dost sebeovládání na to, aby své lidi proměnil."

Stefan postavil šálek s čajem na stůl a zaujatě na mě pohlédl. „Rachel se zmínila o tvé návštěvě. Neuvědomil jsem si, kolik jsi toho zjistila."

Obrátila jsem oči v sloup. „Vyrostla jsem s vlkodlaky, Stefane, zastrašování na mě nepůsobí. Pověz mi, jak Andre dokázal promě­nit kouzelníka, když nedokáže proměnit své ovce."

Tvář mu prozářil jeden z velkorysých úsměvů. „Nevím. Ale povím ti, co vím. Cory Littleton flirtoval se zlem už od dětství. V bytě v Chicagu, za který Andre zaplatil nájemné až do prosin­ce, jsem našel tajnou místnost. Byla plná zajímavých věcí jako třeba černých svící a knih o starodávných rituálech, o nichž je lepší se nezmiňovat. Všechny jsem je spálil, a to včetně jeho deníků - psal je zrcadlovým písmem. Aspoň že nebyly v řečti­ně."

„Ví Andre, jak se z Littletona stal kouzelník? Mohl by jich stvořit víc?" zeptal se Samuel. Jeho spánkem zdrsnělý hlas k nám dolehl z chodby.

„Ahoj, Samueli," řekl Stefan. Jako první vystoupila ze stínů na chodbě Médea, zamňoukala ostře na protest, proběhla kuchyní a vyskočila Stefanovi na klín.

Samuel ji následoval. Byl jen zčásti oblečený a na tváři měl den staré strniště. Od chvíle, kdy ho zajal Littleton, nebyl sám sebou - anebo možná už od chvíle, kdy se mi svěřil s tím, že jeho přítel­kyně šla na potrat. Byl výbušnější a příliš vážný. A kdykoli jsem se zmínila o našem polibku, odmítl se o něm bavit. Dělala jsem si o něj starosti.

„Ví Andre, jak stvořit kouzelníka?"

Stefan pomalu přitakal. „Podle Littletonových deníků to ví. Prozradil mu to sám Littleton."

Samuel si přitáhl židli, otočil ji a rozkročmo se na ni posadil. „Přežil Littleton proměnu právě proto, že byl kouzelník?"

Médea klepla Stefana tlapkou do ruky a on ji podrbal mezi uši­ma, místo aby vzal do ruky znovu šálek. Začala příst a uvelebila se mu na klíně.

„Nevím," odvětil Stefan nakonec. „A nejsem si jistý, jestli to ví Andre. Krmil se Littletonovou krví několik let, než ho promě­nil. Ale nemyslím si, že by měl v rukávu další Littletony. Není tak snadné najít někoho, kdo ochotně prodá duši ďáblu."

Samuel se uvolnil.   

„Takže byl kouzelník už předtím, než se z něj stal upír?" zepta­la jsem se.

„Ano." Stefan zakýval Médei prsty před čenichem a ona se po nich ohnala. „Byl kouzelník, už když poznal Andreho. Myslel si, že jako upír získá ještě větší moc - řekl mu to Andre. Ani jeho, ani démona nijak nepotěšilo, když zjistili, že upír musí poslouchat stvořitele."

„Tehdy v kostele se neřídil Andreho rozkazy." Samuel se natá­hl, vzal si hrnek a z konvice na stole si nalil čaj.

„Ne. Pouto, které váže děti ke stvořiteli, je možné zlomit, ale není to snadné." Stefan si usrkl čaje a já přemýšlela, co se za jeho opatrným výrazem skrývá.

„Když už mluvíme o poutech," řekla jsem a konečně jsem po­ložila otázku, která mě pronásledovala od noci, kdy jsem zabila Littletona. „Tehdy v noci jsme si vyměnili krev. Bude to mít něja­ké trvalé následky?"

Chtěla jsem, aby řekl „ne". On ale pokrčil rameny. „Pravděpodobně ne. Jedna výměna krve nevytvoří nijak silné pouto. A možné vedlej­ší účinky rychle zmizí. Všimla sis něčeho zvláštního?"

Zavrtěla jsem hlavou. Telekinezi jsem díky tomu neovládala.

„Jak je možné, že jsi ji k sobě dokázal přivolat?" zeptal se Samuel. „Myslel jsem, že má být vůči upírským trikům imunní."

„Z větší části," zamumlal Stefan. „Ale nad tím si nemusíš lá­mat hlavu. Volání patří k mým nadáním. Kdyby Mercy nebyla na­půl v bezvědomí a sama se ke mně nechtěla dostat, nedokázal bych ji k sobě přivolat. Nemusí se bát, že by od téhle chvíle nedokázala . odolat mému volání nebo volání ostatních upírů."

Nezeptala jsem se na láskyplná slova, která mi šeptal do ucha. Doufala jsem, že měla něco společného s tím, jak mě k sobě při­volal.

„Proč jsi sem dneska večer přišel?" zeptala jsem se místo toho.

Ve Stefanově úsměvu bylo tolik moci, že jsem si nebyla jistá, jestli je ke mně upřímný, když řekl: „Potřeboval jsem sebrat od­vahu. Návštěvy u tebe mi ji vždycky dodají, Mercedes, přestože nejsou pokaždé úplně příjemné." Pohlédl na hodinky. „Ale je na

čase, abych šel, pokud se máš dneska v noci ještě vyspat. Paní oče­kává plné hlášení."

Postavil kočku na zem, naposledy ji poplácal a měl se k odcho­du. V otevřených dveřích se zastavil, a aniž by na mě pohlédl, řekl: „Neboj, Mercy. Zjistil jsem vše, co se dá. Dál už soud nemůže zdr­žovat. Andre bude potrestán."

Počkala jsem, dokud Stefan neodešel, pak jsem se zepta­la Samuela: „Mají křeslo, které umí z každého vymámit pravdu. K čemu vyšetřovat?"

Samuel na mě temně pohlédl. „Někdy zapomínám, jak jsi mla­dá," řekl.

Zamračila jsem se na něj. „Nemysli si, že když mě naštveš, ne­budeš muset odpovědět. Proč zdržel soud?"

Samuel usrkl čaje, ušklíbl se a postavil šálek na stůl. Čaj nepa­třil k jeho oblíbeným nápojům. „Myslím, že se obává toho, že ně­které otázky nebudou položeny. Když bude vědět dost, bude moct svědčit."

Znělo to rozumně, ale nechápala jsem, proč mi to nemohl říct sám. Musí tu jít o víc.

Pohlédl na mě a unaveně se zasmál. „Nech to být, Mercy, a jdi spát. Musím do práce."

„Táta chtěl, abych se zeptala, kdy konečně uděláš něco se svým karavanem," řekla Jesse a usadila se na ponku u mě v dílně.

„Až vyhraju v loterii," odsekla jsem suše a znovu se soustředi­la na řemen na starém BMW.

Jesse se zasmála. „Věděl, že to řekneš."

Pořád mě bolelo rameno a kulhala jsem, ale aspoň už jsem mohla zase pracovat. Zee se o garáž staral dlouhé dva týdny a nic za to nechtěl. Ale výbavička na zabíjení upírů mi zachránila ži­vot a já už mu tak dost dlužila. Pokud budu mít štěstí, zůstane mi poté, co mu zaplatím, dost na pokrytí účtů, ale to je tak všechno. Bude trvat několik měsíců, než dám dohromady dost na to, abych se mohla o opravu karavanu začít třeba jen zajímat.

„Co tu vlastně děláš?" zeptala jsem se.

„Čekám, až bude mít Gabriel padla."

Vzhlédla jsem.

Zasmála se hlasitěji. „Kdybys viděla svůj výraz. O koho si dě­láš starosti? O něj, nebo o mě?"

„Když mu zlomíš srdce, budu muset poslouchat jeho vzdy­chání." Bála jsem se hlavně proto, že Zeeho syn Tad, který za­stával Gabrielovu práci před ním, míval velmi bouřlivý milost­ný život.

„Když ona zlomí srdce mne'? Pokud tu bude mít někdo zlome­né srdce, bude to ona," informoval mě Gabriel povýšeně ze dve­ří kanceláře. „Nedokáže odolat mému šarmu, proto bude naprosto zdrcena mojí necitlivostí, až jí řeknu, že půjdu na vysokou. Bude to pro ni taková ztráta, že se smíří s dlouhým a osamělým životem beze mě."

Jesse se zachichotala. „Pokud se tu zastaví táta, pověz mu, že budu doma v deset."

Upřela jsem na Gabriela přísný pohled. „Víš, kdo je její táta."

Zasmál se. „Muž, který odmítne riskovat pro lásku, není muž." Pak na mě mrkl. „Ale pro jistotu ji přivedu domů ještě před desá­tou."

Zůstala jsem sama, a tak jsem dokončila práci na BMW a za­vřela dílnu. Stefan to ráno, než jsem odešla do práce, nezavolal, takže jsem nevěděla, jestli se něco stalo s Andrem.

Nebylo potřeba dělat si starosti. Andre se jasně provinil, když stvořil netvora. Předchozího večera se ale Stefan choval dost obe­zřetně, a to mě trochu znepokojilo. Pokud to byl tak jasný případ, proč vyšetřoval několik týdnů v Chicagu?

Na parkovišti na mě čekala společnost. Warren zhubl a pořád kulhal hůř než já. To mu ale nezabránilo vymést podlahu s Pau­lem, který se teď krčil pokaždé, když se k němu Warren přiblí­žil. A i když ho občas strašily noční můry, zdál se šťastnější než dřív.

Z velké části to bylo díky pohlednému muži, který se v levan­dulovém kovbojském oblečku doplněném fialovým kloboukem opíral o blatník Warrenova otlučeného trucku. Jediným pozitivním důsledkem Littletonova řádění bylo, že se Warren s Kylem dali zase dohromady.

„Kdo tě naštval?" zeptala jsem se Kylea, který se pyšnil doko­nalým vkusem.

„Měl jsem schůzku s klientčiným manželem a jeho hogo fogo právníkem ze Seattlu. Čím déle si budou myslet, že jsem nula, tím víc z nich vytřískám u soudu."

Zasmála jsem se a políbila ho na tvář. „Ráda tě vidím."

„Chceme se u mě kouknout na telku," řekl Kyle. „Napadlo nás, jestli by ses nechtěla přidat."

„Ale jenom když se převlečeš," řekla jsem mu vážně.

Truck se zhoupl a přes postranici korby, kde odpočíval, vy­koukl Ben. Rudá srst mu zhrubla a v očích měl prázdný pohled. Nechal se ode mě pohladit po čenichu, pak se zase schoulil.

Když jsem nasedla, Warren řekl: „Adama napadlo, že by Benovi prospělo, kdyby se trochu provětral. A nás zase napadlo, že by to pomohlo i tobě."

„Pořád se odmítá proměnit?" zeptala jsem se.

„Ano. A za úplňku s námi nechtěl lovit."

Vyhlédla jsem ze zadního okýnka. Ben nás bezpochyby slyšel, ale ani nezvedl hlavu.

„žere?"

„Dost."

Což znamenalo, že se pravděpodobně nepřestane ovládat a ne­sežere mě jako Daniela — to se mi Daniel snažil říct. Upíři, dokon­ce ani upíři posedlí démonem, nežerou jiné upíry.

Trochu mě překvapilo, že si to Ben tak bere. Vždycky jsem ho považovala za muže, který by pro perlový náhrdelník uškrtil vlast­ní babičku a pak si dal v její kuchyni sendvič s burákovým máslem. Buď jsem se v něm mýlila, anebo sežrat někoho bylo těžší. Warren říkal, že Ben s Danielem uzavřeli během lovu na Littletona zvlášt­ní přátelství. Nebylo sice dost silné na to, aby zachránilo Daniela, možná ale zničí Bena.

Koukli jsme na japonské anime, dali si mexické jídlo a drsně jsme žertovali, zatímco Ben nás sledoval prázdnýma očima. Večer nás Warren odvezl oba domů a mě vysadil jako první.

Na ledničce jsem našla vzkaz od Samuela. Musel se vrátit do práce, protože jeden z doktorů onemocněl. Telefon zazvonil, když jsem ještě četla Samuelův vzkaz.

„Mercedes," ozval se ve sluchátku Stefanův hlas. „Posaď se."     

„Co se děje?" Nepřijímám rozkazy snadno, proto jsem zůsta­la stát.

„Andre stanul včera v noci před soudem," řekl. „Přiznal, že proměnil Littletona, přiznal se ke všemu, k té věci s Littletonem i s Danielem, i k tomu, že mi tehdy v hotelu připravil past."

„Šlo o tebe," řekla jsem. „Žárlil."

„Ano. To během rozhovoru s ním jsem zjistil, že na Danielově zážitku je něco divného. Postaral se o to, aby mi řekli, že se Littleton zapsal v hotelu."

„Littleton tě měl zabít," uhádla jsem.

„Ano. Měl mě zabít, ale tu noc se vymkl Andreho kontrole. Andre si myslí, že všechno to zabíjení posílilo démona a ten zlomil kontrolu, kterou nad Littletonem měl. Potom už ho Andre nedoká­zal najít. Ale nedělal si nijak velké starosti, dokud mu Littleton ne­začal nechávat na prahu dárky."

„Dárky?"

„Kusy těl." Když jsem nic neřekla, Stefan pokračoval. „Andre už byl pěkně zoufalý, proto když Littleton zajal Daniela, Warrena, Bena a mě, přesvědčil Marsilii, že jsi jedinou nadějí na naleze­ní Littletona. Byl u toho, když kožoměnci téměř vyhnali upíry ze Západních teritorií. Mělo by tě potěšit, že ho šokovalo, když jsi Littletona objevila tak rychle."

„Přiznal se," řekla jsem. „Tak v čem je problém?"

„Klan nedoznal žádné trvalé újmy," řekl a jednotlivá slova sko­ro plival.

Sedla jsem si na podlahu. Podobná slova už jsem jednou sly­šela.

„Pustila ho." Nedokázala jsem tomu uvěřit. „Prostě ho necha­la jít?"

Uvědomila jsem si, že Samuel věděl, co se může stát. On i Ste­fan dobře věděli, že existuje šance, že Andre bude osvobozen, pro­to se Stefan tolik snažil sehnat důkazy.

„Trval jsem na tom, že tě klan požádal o pomoc při lovu, a pro­to je zodpovědný za škody na tvém karavanu a dvoutýdenní ušlý výdělek. Klan sehnal stavaře, který ti přijde vyměnit obložení, i když to může ještě nějaký čas trvat - v tuhle chvíli má dost práce. Během násle-dujících dní se s tebou spojí náš účetní a vystaví ti šek jako kompenzaci za ušlý zisk.”

„Prostě ho nechají jít."

„Přivedl Littletona sem a doufal, že zničí Marsiliiny nepřátele. Křeslo potvrdilo, že říká pravdu."

„Ty přece nejsi nepřítel."

„Ne. Já jen stál mezi ním a tím, co chtěl. Klan má pro podob­né věci pochopení."

„A co všichni lidé, kteří zemřeli?" zeptala jsem se. „Rodina děl­níků? Lidé v hotelu?" Ubohá žena, která se provinila jen tím, že měla mizernou práci na špatném místě? Co Warren křičící agonií a Ben, který se odmítal stát znovu člověkem?

„Klan považuje lidský život za bezcenný," řekl Stefan tiše. „Marsilii zaujala představa upířího kouzelníka. Je přesvědčena, že by dokázal ukončit její vyhnanství. Tri-Cities už dávno není pus­tina, kam byla vykázána za to, že se provinila proti Starému, který vládne ltálii, ale ani to není Milán. Starého pána jistě zaujme moc­né stvoření, které dokáže vnutit svoji vůli upírovi tak starému, jako jsem já. Možná ho zaujme natolik, že nás povolá zpátky domů."

„Chce, aby stvořil dalšího," zašeptala jsem.

„Ano."

Samuel zavolal následující ráno z práce. Bena zavřeli do cely v Adamově domě. Bez provokace napadl jiného vlkodlaka - poku­sil se spáchat sebevraždu po vlkodlačím způsobu. Byl vážně zra­něný, ale zdálo se, že se zotaví.

Přemýšlela jsem o Benových prázdných očích, o Warrenově kulhání a o mrtvé ženě, která mě strašila ve snech. Přemýšlela jsem o skoro čtyřiceti mrtvých, které strýček Mike kladl Littletonovi za vinu. Mnozí z nich zemřeli v době, kdy Andre kouzelníka stále ovládal. Vzpomněla jsem si na Stefanovo přiznáni, že upíři pova­žují lidské životy za bezcenné.

Upíři vynesli rozsudek, a kdyby teď proti Andremu zasáhli vlci, bylo by to považováno za útok na klan a rozpoutalo by to vál­ku, která by stála mnohem víc životů na obou stranách. A tak přes­tože Bran s Adamem zuřili, měli svázané ruce. Kdyby Samuel ne­byl marokův syn, mohl by něco udělat.

Stefan nic nezmohl, ani kdyby chtěl. Musel poslouchat Marsilii. Taky měl svázané ruce.

Ale já ne.

Bylo jen dobře, že jsem Zeemu nevrátila zbraně na zabíjení upí­rů. Budu je potřebovat. Ze všeho nejdřív ale musím najít Andreho dům. Měla jsem k tomu vše potřebné - dobrý čich a spoustu času.

Rozběhla jsem se za míčkem, chytila ho a utíkala pomalu, aby si chlapci, kteří mi byli v patách, mysleli, že mají šanci. V běhu se smáli, což nebylo zrovna efektivní, pokud mě zamýšleli chytit. Prosmýkla jsem se mezi nimi, přesprintovala dvorek, upustila mí­ček jejich otci k nohám a zavrtěla ocasem. Divocí kojoti podobné věci obvykle nedělají.

„Hodné děvče," řekl a předstíral, že hází.

Káravě jsem na něj pohlédla a on se rozesmál. „Dávejte pozor, chuligáni," zavolal na chlapce. „Posílám ji k vám."

Vyrazila jsem za míčkem mezi stromy, ale pak jsem si uvědo­mila, že vzrušený křik dětí utichl. Rychle jsem se otočila, abych se podívala, co se stalo, ale chlapci byli v pořádku. Jen zírali na muže, který vystoupil z černého SUV.

Adam už měl na lidi takový vliv.

Znovu jsem se obrátila, rozhlédla se po míčku a našla ho pod růžovým keřem. Vzala jsem ho do tlamy, rozběhla se přes dvorek a upustila ho Adamovi k nohám.

„Děkuji," řekl mi suše. Pak se otočil k muži, který mu zavolal. „Velmi si vážím toho, že jste mi oznámil, kde ji najdu. Dcera ji vzala s sebou k příteli domů a zapomněla na ni dávat pozor."

„Žádný problém.”

Potřásli si rukama. Byl to jeden z těch mužných, ale ne boles­tivých stisků.

„Měl byste na ni ale dohlédnout," řekl muž Adamovi. „Vypadá jako kojot. Kdyby se zaběhla ještě dál, mohl ji někdo zastřelit dřív, než by si všiml obojku."

„Já vím." Adam se kajícně zasmál. „Myslíme, že je napůl ko­jot, její matka ale byla německý ovčák."

Adam otevřel dveře SUV a já naskočila. Nasedl a přátelsky za­mával rodině, která mě „našla". Pak nastartoval a rozjel se.

„Už potřetí tenhle měsíc jsem tě musel vyzvednout," řekl mi. Dvakrát v Richlandu a dneska v Benton City. Musela už jsem ho stát majlant za benzín a odměny. Viděla jsem, že podsunut chlap­cům nějaké peníze.

Zavrtěla jsem ocasem.

,,Tentokrát jsem ti vzal oblečení," řekl. „Skoč si dozadu a pro­měň se, ať si můžeme promluvit."

Znovu jsem zavrtěla ocasem.

Povytáhl obočí. „Mercy, vyhýbáš se rozhovoru se mnou už dost dlouho. Je na čase, abys přestala utíkat a promluvili jsme si. Prosím."

Zdráhavé jsem přeskočila na zadní sedadlo. Měl pravdu. Kdybych nebyla připravená promluvit si, nepobíhala bych po Tri­Cities s jeho číslem na obojku. Na druhou stranu jsem to možná udělala proto, že jsem posledně jen taktak utekla z útulku.

Vzal s sebou svoji teplákovou soupravu. Tepláky mi byly vel­ké, mohla jsem si ale utáhnout provázek v pase, takže mi nepadaly. Vykasala jsem si rukávy a znovu si přelezla dopředu.

Počkal, dokud jsem se nepřipoutala, teprve pak promluvil. Očekávala jsem, že se mě začne vyptávat na to, proč se najednou courám v kojotí podobě po městě.

„Bojíš se mě," řekl místo toho.

„Nebojím," zafuněla jsem uraženě.

Pohlédl na mě, pak obrátil pohled zpět k silnici. Všimla jsem si, že se vydal domů oklikou, po úzké silnici, která se táhla podél řeky Yakimy a vedla do Richlandu ze severu.

Usmíval se.

„Dobře. Co kdybych řekl, že se bojíš toho, jak na mě reagu­ješ?"

Rozbušilo se mi srdce. Není to fér, ženy mají být pro muže ta­jemstvím.

„Rád všechno kontroluješ," rozohnila jsem se. „Promiň, pokud se nerada nechávám ovládat."

„Neovládám tě," namítl hlasem sametovým jako noc, který mohl kdykoli použít. Bastard. Působil na mě, přestože jsem byla rozčilená. „Rozhodla ses mi podřídit."

„Nikomu se nepodřizuji," vyštěkla jsem a zadívala se z okna, abych mu dala jasně najevo, že se o tom nemíním dál bavit.

„Ale chceš."

Na to jsem neměla odpověď.

„Trvalo mi dlouho, než jsem objevil řešení našeho problému," řekl. „Co kdybych ti přenechal kontrolu?"

Podezřívavě jsem na něj pohlédla. „Co tím myslíš?"

„Přesně to, co říkám. Pokud si někam vyrazíme, zvolíš místo. Pokud se políbíme — nebo uděláme něco víc — bude to jen proto, že to budeš chtít. Takto se mi nebudeš moct podřídit, ani kdybys chtě­la, protože nebudu nic žádat."

Založila jsem si paže na prsou a upřeně se zadívala na řeku. „Nech mě o tom přemýšlet."

„To zní fér. Teď mi povíš, co jsi dělala v Benton City?"

„Lovila."

Zhluboka se nadechl. „Takhle ho nenajdeš."

„Koho?" zeptala jsem se nevinně.

„Upíra. Andreho. Takhle ho nenajdeš. Ví, jak skrýt svůj pach a magii a zatajit před ostatními, kde během dne odpočívá. Proto Warren s Benem nedokázali Littletona najít."

„Jejich magie na mé zrovna nepůsobí," namítla jsem.

„A mluvíš s duchy, které my ostatní nevidíme," obořil se na mě netrpělivě. „Proto tě Marsilie nasadila na Littletona." Pořád se na mě zlobil, že jsem na to přistoupila, i když to fungovalo - ane­bo možná právě proto. „Jak dlouho už Andreho hledáš? Od chvíle, kdy ho Marsilie pustila?"

Neodpověděla jsem. Nechtěla jsem odpovědět. Uvědomila jsem si, že se poprvé od našeho prvního rande cítím v jeho společ­nosti sama sebou. Možná to měla na svědomí Upíří krev.

„Čím jsem si vysloužil tenhle pohled?" zeptal se.

„Proč necítím nutkání tě poslechnout?" zeptala jsem se.

Usmál se a zahnul na obchvat podél předměstí Richlandu. Bylo půl páté odpoledne a na silnici se utvořila zácpa.

„Být alfa znamená víc než jen být dominantní," řekl.

Odfrkla jsem si. „To vím. Pamatuješ, kde jsem vyrostla?"

„Když se vzdálím od smečky, dokážu alfu potlačit. Bran to umí

kdykoli, ale pro nás ostatní je to docela namáhavé."

Nevím, jak si myslel, že na jeho prohlášení zareaguji, ale ne­byla jsem nijak nadšená. „Takže jsi ve mně ty pocity budil úmy­slně?"

Zavrtěl hlavou a já vydechla. Ani jsem si neuvědomila, že jsem zadržela dech. Nemám ráda, když mnou někdo manipuluje, a když to dělá nadpřirozenými prostředky, je to ještě horší.

„Ne. Řekl jsem ti, že to stojí dost námahy a tvůj... vliv, to ješ­tě zhoršuje." Nedíval se na mě. Byl produkt své doby. Možná vy­padal sotva na třicet, ale narodil se krátce po druhé světové válce a muži vychovaní v padesátých letech o citech nemluvili. Bylo za­jímavé dívat se, jak se kroutí. Najednou jsem se cítila mnohem ve­seleji.

„Nemůžu za to, jaký jsem," prohlásil po chvíli. „Ani nevím, do jaké míry za to může fakt, že jsem alfa, a jak dalece jsem to já sám, ale tvá společnost ve mně probouzí dravce."

„A tak jsi ve mně musel vzbudit touhu potěšit tě?" Postarala jsem se o to, aby slyšel, co si o tom myslím.

„Ne!" Ostře se nadechl a pokračoval: „Prosím, nesnaž se mě rozčílit. Chceš vysvětlení. Chceš, abych tě přestal ovlivňovat. Snažím se, ale není to jednoduché. Prosím."

To „prosím" mě dostalo. Opřela jsem se o dveře, abych se od něj dostala co nejdále. „Tak mi o tom pověz."

„Bran ovládá své alfské schopnosti mimořádným způsobem a dokáže ostatní vlkodlaky oklamat do té míry, že nepoznají, kdo nebo co je. Já tak talentovaný nejsem, ale umím je potlačit natolik, aby mi nebránily v běžném každodenním životě. Když uzavírám smlouvy, nerad vyvíjím na lidi, s nimiž jednám, nepřiměřený ná­tlak. Dokonce ani ve smečce je často nepoužívám. Spolupráce je vždy lepší než donucení - to obvykle funguje jen do chvíle, kdy se vzdálím. S těžkými zbraněmi se vytasím jen tehdy, když ve smeč­ce vypuknou problémy, které se nedají vyřešit domluvou." Pohlédl na mě a skoro nabral auto před námi, když se provoz nečekaně za­stavil.

Kdybych neměla tak dobrý sluch, nezaslechla bych ho, jak do­dal: „Když jsem s tebou, jde moje sebeovládání do háje. Myslím, že právě to cítíš."

Takže mě mohl kdykoli přinutit k poslušnosti. A svobodná vůle mi zůstávala jen proto, že se tak rozhodl.

„Cítím tvůj strach, a než uděláš nějakou hloupost, rád bych ti připomněl, že jsi v šestnácti neměla problém odmítnout Samuela," řekl sebejistěji, „a to je dominantnější než já."

„Ale není alfa a já ho neodmítla tváří v tvář. Odešla jsem, aniž bych s ním promluvila."

„Viděl jsem, jak ses postavila Branovi a neustoupila."

„Ne, nepostavila." Nejsem pitomá. Branovi nikdo neodporuje.

Zasmál se. „Slyšel jsem tě. Vzpomínám si, jak ti Bran řekl, abys byla hodná holka a nechala ty děsivé věci na starosti vlkům, čímž se prakticky postaral o to, že ses osobně vydala najít toho bastarda, který unesl Jesse."

„Nehádala jsem se s ním," namítla jsem.

„Protože tě nezajímalo, jestli máš jeho svolení, nebo ne. Mně se podřizuješ jen proto, že po tom v nitru toužíš. Jsem ochotný při­pustit, že v tobě tyhle pocity vyvolává skutečnost, že jsem alfa, ale to ty v mé společnosti odkládáš obezřetnost."

Po zbytek cesty už jsem s ním nepromluvila. Byla jsem natolik férová, abych připustila, že se na něj zlobím proto, že má zřejmě pravdu, ale ne natolik, aby mu to řekla.

Je mistrný stratég, proto mě nechal dusit ve vlastní šťávě.

Dokonce ani nevystoupil, aby mi otevřel dveře, což obvykle dělával.

Vyskočila jsem a na chvíli jsem zůstala stát v otevřených dveřích.

„Brzy má v kině běžet dobrý film," zamumlala jsem. „Šel bys

na něj v sobotu odpoledne?" Nechtěla jsem se zeptat. Pozvání ze mě prostě vylétlo.

Usmál se. Byl to takový ten pomalý úsměv, který začal v očích a k ústům se úplně nedostal. Neklidně jsem přešlápla, protože na mě měl znepokojivý efekt.

„Do kterého kina?"

Polkla jsem. Není to dobrý nápad. Vůbec ne. „Asi do toho za obchodním centrem. Musím se podívat."

„Fajn. Zavolej mi, až budeš znát čas."

„Budu řídit."

„Dobře." Teď už zkroutil rty nahoru.

Hloupá, pomyslela jsem si, jako hloupá ovce jsi vpochodova­la rovnou na jatka. Bez dalšího slova jsem zabouchla dveře a ve­šla do domu.

Z louže pod okap, pomyslela jsem si, když jsem pohlédla Samuelovi do očí.

„Jdeš do kina?" zeptal se. Očividně mě a Adama slyšel.

„Ano." Vystrčila jsem bradu a odmítla se poddat tísnivému po­citu, který se mi usadil v žaludku. Samuel mi neublíží. Ale na dru­hou stranu jsem ani já nechtěla ublížit jemu.

Přivřel oči a zhluboka se nadechl. „Zase voníš jako on."

„Vyzvedl mě, když mě chytili jako kojota, a přivezl mi oble­čení."

Samuel se pohnul s rychlostí dravce a položil mi ruku na šíji. Ani jsem se nehnula, když mi zabořil nos pod ucho. Nemohla jsem si pomoct a taky jsem nasála jeho vůni. Jak na mě mohl jeho pach působit stejně mocně jako Adamův úsměv? Bylo to špatně.

„Až si s ním vyjdeš," zavrčel a tělo se mu chvělo napětím nebo bolestí, nedokázala jsem říct čím, protože jsem z něj cítila obojí, „chci, aby sis vzpomněla na tohle."

Políbil mě. Bylo to naprosto vážné a nádherné - a navzdory zu­řivosti v jeho očích až překvapivě něžné.

Ucouvl a potěšeně se na mě usmál. „Netvař se tak ustaraně, lásko."

„Nejsem chovná klisna," řekla jsem mu a snažila se zpoma­lit dech.

„Ne, to nejsi," souhlasil. „Nebudu ti lhát o tom, co cítím. Představa, že bych mohl mít děti, které by nezemřely ještě před narozením, je mocná. Ale měla bys vědět, že mého vlka podobné věci nezajímají. Chce jen tebe."

Odešel, než jsem našla vhodnou odpověď. Nezamířil do svého pokoje, nýbrž ven. Slyšela jsem, jak nastartoval auto a odjel.

Posadila jsem se na gauč a objala jeden z polštářů. Ze všech sil jsem se snažila nemyslet na Samuela ani na Adama, proto jsem se zaměřila na něco jiného. Třeba na to, jak najít Andreho.

Marsilie říkala, že se upíři bojí kožoměnců proto, že odolávají upírské magii a dokáží mluvit s duchy.

Ale jak mi Darryl připomněl, duchové se vyhýbají zlu — a to znamená i upírům. Možná na mě některé upírské čáry nepůsobí, ale magie, která ostatním brání vyčenichat jejich pelechy, očividně ano. Možná byli kožoměnci v minulosti mocnější než já.

Médea vyskočila na gauč ke mně.

Marsilie nemohla mít na mysli způsob, jakým jsem díky paní Hannaové našla Littletona. To byl zvláštní případ. Většina duchů není schopná komunikovat.

V Tri-Cities není duchů hodně, na to nejsou zdejší města dost stará. Až do druhé světové války nebyla zdejší populace nijak vel­ká, teprve snaha o sestrojení atomové bomby zplodila Hanfordský projekt. Tri-Cities tak vlastně vzniklo z vojenských důvodů, a na­vzdory tomu, nebo možná právě proto, nepoznalo v minulosti mnoho násilí - a násilná, zbytečná smrt byla jednou z příčin exis­tence duchů.

Násilná, zbytečná smrt, k níž docházelo v upířím stádu.

Odložila jsem polštář stranou a Médea mi vyšplhala do klína.

Nejsem jediná, kdo vidí duchy. V Portlandu, kam jsem chodila na střední, existovala spousta míst, kde strašilo, a duchy tam vidě­li i úplně obyčejní lidé. Většina lidí je samozřejmě nevidí tak jasně jako já, a když ano, tak většinou jen v noci. To jsem nikdy nechá­pala. Duchové se zjevují stejně ve dne jako v noci, i když existuje spousta stvoření, která denní světlo nesnáší.

Jako upíři.

Nemohlo to být tak snadné.

Příští den po práci jsem se vydala hledat Andreho po dvou, mís­to po čtyřech. Netušila jsem, jestli moje pátrání po duších bude úspěšné. Duchové nejsou zas tak běžní. Tisíc lidí může zahynout v bitvě a nemusí po nich zůstat jediný duch. A i kdyby tu ducho­vé byli, neexistovala záruka, že je uvidím - anebo že poznám, že jde o duchy. Někteří mrtví, jako například paní Hannaová, vypa­dali stejně jako za života.

Hledala jsem jehlu v kupce sena, abych mohla zabít Andreho.

Věděla jsem, že to nebude stejné jako u Littletona - a to bylo samo o sobě dost zlé. Andre bude ve spánku bezbranný. I kdybych ho našla, nebyla jsem si jistá, jestli bych ho dokázala popravit.

A pokud ho zabiji, půjde po mně celý Marsiliin klan.

Aspoň se nebudu muset rozhodovat mezi Adamem a Samue­lem. Paprsek na temném obzoru.

Pátrala jsem každé odpoledne a domů se vracela těsně před setmě­ním. Samuel mi šel z cesty, ale začal mi nechávat v ledničce něco na zub. Někdy jen něco koupil, jindy sám uvařil. Když byl doma, choval se, jako by mě nikdy nepolíbil, jako by mi neřekl, že o mě má stále zájem. Samuel je velmi trpělivý lovec.

V sobotu jsem vzala Adama do kina. Choval se velice slušně. Potom jsme si vyjeli do Hanfordské rezervace a proběhli se kra­jinou jako vlk a kojot. Na rozdíl od Samuela nedokázal odhodit veškerou lidskost a užívat si divokosti. Místo toho si hrál se stej­nou intenzitou, jakou věnoval všemu ostatnímu. Což znamenalo, že když jsem ho honila, nebyla jsem si úplně jistá, jestli ho chci chytit - a když on honil mě, cítila jsem se jako králík.

Oba jsme byli unavení, když jsem ho před večeří vysadila u něj doma. Nepolíbil mě, ale pohled, který mi věnoval, byl skoro stej­ně dobrý.

Po tom pohledu se mi nechtělo domů k Samuelovi. A tak jsem se vrátila do Kennewicku a prostě se projížděla. Dívat se, jak si

Adam hraje na krotkého... Bolelo mě z toho srdce. Adam nebyl jako Bran, který si podobné hry užíval. A neměla jsem se nijak v lásce za to, že jsem ho k něčemu takovému přiměla. V rezervaci to bylo lepší, svého vlka tolik zkrotit nedokázal.

Zastavila jsem na stopce v jedné z mnoha zástaveb, které v oko­lí za posledních několik let vyrostly jako houby po dešti, a najed­nou jsem to měla. Na verandě jednoho úctyhodně vyhlížejícího domu stál smutný muž středního věku a hleděl na mě prázdnýma očima.

Zajela jsem s rabbitem k okraji silnice, zaparkovala a opětova­la jeho pohled. Jak jsem tam tak seděla, objevila se vedle něj dal­ší postava, tentokrát stará žena. Když se zjevil třetí duch, vystoupi­la jsem z vozu. Dům byl starý sotva několik let a nebylo normální, aby nějaká domácnost ztratila během tak krátkého období tři lidi -obzvláště když se z nich stali duchové, místo aby odešli jako vět­šina mrtvých.

Sebrala jsem Zeeho výbavičku a zamířila přes ulici. Teprve když jsem stoupala po schodech nahoru na verandu, uvědomila jsem si, že tu bude mít i lidi. Nějak jsem zapomněla, že se budu muset vypořádat s upírovým stádem, než ho zabiji.

Zazvonila jsem a snažila jsem se nehledět na duchy, kterých tu najednou bylo mnohem víc než jen tři. Cítila jsem je, i když jsem je neviděla.

Nikdo neotevřel, ale uvnitř jsem je slyšela. Necítila jsem strach ani zlobu, jen nemytá těla. Otočila jsem klikou a dveře se otevřely.

Uvnitř to příšerně páchlo. Pokud mají upíři skoro stejně dobrý čich jako já, pak jsem nechápala, jak tu může některý z nich žít. Na druhou stranu upíři nepotřebují dýchat.

Pokusila jsem se vyčenichat, v čím domě jsem. Upírův pach částečně maskoval kyselý puch potu a smrti, proto jsem si nebyla jistá, o koho jde. Věděla jsem jen to, že se jedná o muže.

Duchové mé následovali. Cítila jsem, jak se o mě otírají a po­strkují mě vpřed, jako by věděli, proč jsem tady, a byli odhodlaní mi pomoct. Tlačili mě a strkali do mě, až jsem se ocitla před dveř­mi vedle koupelny v přízemí. Byly užší než ostatní dveře a oči­vidně měly ukrývat šatní skříň. Moji průvodci mě ale pobízeli dál,

proto jsem je otevřela a nijak mě nepřekvapilo, když jsem odhali­la točité schodiště vedoucí dolů do temné díry.

Nikdy jsem se nebála tmy. I když nevidím, nos a uši mě vedou docela dobře. Netrpím klaustrofobií. Přesto jsem měla pocit, jako by sestup dolů po schodech byl tou nejobtížnější věcí, jakou jsem kdy udělala, protože i když jsem věděla, že upír není za dne scho­pen pohybu, představa, že ho budu muset zabít, mě k smrti děsila.

Nevzala jsem si s sebou baterku. Neočekávala jsem, že ji budu potřebovat, koneckonců byl den. Ze schodiště pronikala dovnitř trocha světla. Viděla jsem, že místnost není velká, jen o trochu vět­ší než průměrná koupelna. A na opačné straně něco stálo, postel nebo možná gauč.

Zavřela jsem oči, počkala minutu, a když jsem je znovu otevře­la, viděla jsem trochu lépe. Byla to postel, ale neležel na ní Andre. Upír měl světlejší vlasy. A jediný blonďatý upír s vlastním stádem byl Wulfe, Čaroděj. S ním jsem žádný spor neměla.

Vyrazila jsem zpátky nahoru po schodech, musela jsem přitom ale bojovat s duchy. Věděli, proč jsem přišla, a chtěli, abych upí­ra zabila.

„Omlouvám se," řekla jsem jim, když jsem se dostala nahoru do chodby. „Nedokážu zabíjet bezdůvodně."

„Tak proč jsi tady?"

Srdce mi vylétlo do krku. Otočila jsem se. Očekávala jsem, že upír bude stát přímo za mnou, viděla jsem ale jen tmavé schodiště. Věděla jsem však určitě, že jsem si hlas jen nepředstavila, protože duchové zmizeli. Dotkla jsem se ovečky na řetízku. Koupila jsem ji náhradou za tu, kterou zničil Littleton.

Zasmál se. „Jdeš po Andrem? Ten tady v okolí nebydlí. Ale mohla bys místo toho zabít mě."

„Měla bych?" zeptala jsem se rozzlobeně, protože mě vylekal. „Vím, jak stvořit černokněžníka," řekl. „Ale nikdo se mě ne­zeptal."

„Tak proč jsi ho už nestvořil a neproměnil ho v upíra?" zeptala jsem se sebejistěji. V chodbě panovalo šero, okny ale proudila do domu pořád světlo. Pokud je Wulfe vzhůru, bude uvězněný v bez­pečí tmavé místnosti.

„Protože nejsem blázen. I Marsilie ví, že je to hloupost, ale je posedlá návratem do Milana."

„Potom nemám důvod tě zabíjet," řekla jsem mu.

„Ale na druhou stranu bys mě možná ani zabít nedokázala," řekl a začal se plazit nahoru schodištěm. Pohyboval se pomalu jako prochladlý ještěr.

Za zavřenými dveřmi vedle koupelny jsem uslyšela fňukání - cítila jsem se stejně, taky se mi chtělo fňukat.

„Nejdu po tobě," řekla jsem mu pevně, přesto jsem ucouvla do kruhu světla na konci chodby.

Zastavil se v půlce schodiště. Oči měl zakalené jako mrtvola.

„Dobře," řekl. „Pokud zabiješ Andreho, nikomu to neřeknu - a nikdo se nebude ptát."

Pak zmizel. Vytratil se tak rychle, že jsem jeho pohyb sotva za­chytila, přestože jsem zírala přímo na něj.

Opustila jsem jeho dům pomalu, protože kdybych přidala do kroku, dala bych se s křikem na útěk.