Krevní pouto : kapitola 15

15.

V Paseu jsem našla další upírský brloh, tentokrát jsem na to ale šla chytřeji. Vrátila jsem se příštího dne v poledne a proměnila jsem se v kojota, protože ve zvířecí podobě

mám lepší čich.

Přeskočila jsem plot a zavětřila, ale magie, kterou upíři maskuji svá doupata, fungovala. Okolo domu jsem nezachytila žádný zře­telný pach, zaparkované auto bylo ale cítit upírkou Estelle.

Třetí stádo jsem našla o tři dny později a tentokrát patřilo Andremu.

Bydlel v pěkném malém domku skrytém za obrovskou stodo­lou. Stál na několika akrech půdy vedle obory u Hoodova parku kousek od Pasea.

Nenapadlo by mě hledat tak daleko, protože upíři jsou na rozdíl od vlkodlaků městští tvorové. Jen shodou náhod jsem v těch mís­tech testovala opravený VW mikrobus. Zastavila jsem na kraji sil­nice, abych provedla několik úprav, sotva jsem však vysedla, po­znala jsem, že v domě přede mnou zemřeli lidé, spousta lidí.

Naskočila jsem si dozadu do mikrobusu a proměnila se v ko­jota.

Buďto si Andre nedával pozor, nebo nebyl tak dobrý jako Estelle či Wulfe, protože jsem jeho pach našla na celém pozemku. Rád sedával u piknikového stolu s výhledem na oboru. Byl to sku­tečně krásný výhled. Neviděla jsem žádné duchy, ale cítila jsem jich tucty. Čekali, že něco udělám.

Já se ale místo toho vrátila zpátky do garáže a k práci.

Kdybych ho mohla zabít v den, kdy ho Marsilie propustila, nebo tu noc, co jsem se zbavila Littletona, bylo by to snazší. Zabíjela jsem zvířata kvůli jídlu a taky proto, že kojoti mají v povaze lo­vit myši a králíky. Třikrát jsem zabila v sebeobraně i při obraně ji­ných. Chladnokrevná vražda byla mnohem těžší.

Hodinu před zavírací dobou jsem nechala dílnu na starosti Gabrielovi a odjela domů. Samuel tam opět nebyl, což asi bylo jen dobře. Usadila jsem se v ložnici a sepsala seznam osob, o nichž jsem věděla, že je Littleton s Andrem zavraždili. Neznala jsem je všechny jménem, ale Daniela jsem uvedla dvakrát, protože Andre ho zabil poprvé, Littleton podruhé. Na konec seznamu jsem při­psala i Warrena. A pod něj pak Samuela, Adama, Bena a Stefana. Těm všem kouzelník ublížil.

Andre plánoval stvořit další monstrum, jako byl Littleton. Dokážu ho zabít, když je přes den prakticky bezmocný?

Stefan se ho nemohl ani dotknout, protože byl vázaný přísa­hou k Marsilii. Vlci se ho nemohli ani dotknout, protože by umře­la spousta lidí.

Když Andreho zabiji já, ponesu následky zase jenom já. Marsilie dřív nebo později zjistí, kdo ho má na svědomí, i kdyby Wulfe mlčel - ne že bych Wulfemu věřila, co by se za nehet vešlo. A až se to dozví, nechá mě zabít. Mohla jsem jen doufat, že to udě­lá tak, aby do celé věci nezatáhla Samuela nebo Adama - nemohla riskovat válku, když se její klan nacházel na prahu vzpoury.

Stál můj život za zabití Andreho?

Zavzpomínala jsem na tvář pokojské a na její ochraptělý křik, když ji Littleton přede mnou pomalu vraždil. Vzpomněla jsem si na zničený výraz, který se Adam v ostrém nemocničním světle

snažil skrýt za maskou zlosti, a na dlouhé dny, kdy Samuel nebyl schopný dát dohromady kloudnou větu. Pak tu byl Daniel, zlome­ný a hladovějící. Andre ho dvakrát obětoval, poprvé, aby se po­mstil, a podruhé, aby zjistil, jak mocný jeho netvor je.

Přistoupila jsem k sejfu se zbraněmi a vytáhla obě pistole, de­vítimilimetrový SIG Sauer a .44 Smith & Wesson. Čtyřiačtyřicítku budu muset strčit do batohu k ostatním zbraním. Byla jsem si do­cela jistá, že mi pistole proti Andremu k ničemu nebudou, ale pora­dí si s jeho ovcemi - pokud se ale budou chovat jako Wulfeho stá­do, možná si s nimi nebudu muset dělat vůbec starosti.

Doufala jsem, že mi půjdou z cesty. Při představě, že bych měla zabít další lidi, se mi dělalo zle, obzvláště když se Andreho stádo ničím neprovinilo, byly to rovněž oběti.

Sbalila jsem si zbraně, ale ještě když jsem nasedala do rabbita, nebyla jsem si jistá, jestli po Andrem skutečně půjdu. Impulzivně jsem zabočila do Adamovy ulice a zajela k jeho domu.

Dveře otevřela Jesse. „Mercy? Táta ještě není doma z práce." „Dobře," řekla jsem jí. „Potřebuji vidět Bena."

Ustoupila ode dveří a pozvala mě dovnitř. „Pořád je zavřený," řekla mi. „Kdykoli není táta poblíž, napadá vlky okolo."

Následovala jsem ji dolů ze schodů. Ben se choulil co nejdál ode dveří a ani se k nám neotočil.

„Bene?" zavolala jsem.

Střihl uchem a přitlačil se k zemi. Sedla jsem si před mříže a přitiskla čelo ke dveřím cely.

„Jsi v pořádku?" zeptala se Jesse.

Benovo neštěstí páchlo kysele, skoro jako nemoc.

„Jsem," ujistila jsem ji. „Nechala bys nás chvíli o samotě?"

„Jasně. Stejně se koukám na film." Zazubila se na mě. „Na Amerického vlkodlaka v Londýně."

Počkala jsem, dokud neodešla, pak jsem zašeptala, aby mě ni­kdo z vlkodlaků, které jsem cítila v domě, neslyšel: „Našla jsem Andreho," řekla jsem Benovi. Nebyla jsem si jistá, jak dalece už podlehl vlkovi, sotva jsem ale zmínila Andreho jméno, vyskočil na nohy a začal vrčet.

„Ne, nemůžeš jít se mnou," řekla jsem mu. „Kdyby Marsilie zjis-tila, že je do Andreho smrti zapletený vlk, pomstila by se. Přišla jsem sem... asi proto, že se bojím. Nevím, jestli dokážu za­bít Andreho ve spánku a zůstat sama sebou."

Ben se pomalu o dva kroky přiblížil. Natáhla jsem ruku a do­tkla se prsty mříží. „Na tom nesejde. Někdo to udělat musí a já se na to hodím nejlíp."

Najednou jsem sama se sebou ztratila trpělivost a vstala jsem. „Nedovol, aby zvítězili, Bene. Nedovol, aby tě taky zničili."

Zakňoural, ale já už se dál nezdržovala. Musela jsem jít zabít upíra.

Předpověď už tři dny slibovala změnu počasí. Když jsem opouštěla Adamův dům, všimla jsem si, že tmavá mračna, která se sbírala celý den, znatelně zčernala. Horký vítr mi cuchal vlasy a metal mi je do tváře.

Při nastupování do vozu jsem držela pevně dveře, aby mi je vítr nevytrhl z ruky a nepraštil s nimi o naleštěnou novou toyotu, ved­le níž jsem parkovala.

Když jsem zajela na štěrkovou cestu u Andreho domu, ještě pořád nepršelo. Zaparkovala jsem před obrovskými vraty stodo­ly. Sousední domy stály blíže u silnice než Andreho dům a sto­dola tak zajišťovala spolu se strategicky vysazenými keři sou­kromí.

Kolemjdoucí mohli můj vůz snadno zahlédnout, ale ti mi sta­' rosti nedělali. Andreho tělo zničím sama a upíři nedovolí, aby po­licie našla nějaké další ostatky - včetně mých.

Po kolena vysoká tráva mi křupala pod nohama. Květiny na zá­honech okolo domu už dávno uschly. Andreho asi nezajímalo, jak dům vypadá za dne.

Přehodila jsem si přes rameno batoh, minula stodolu a zaklepa­la na vstupní dveře. Nikdo neodpověděl a bylo zamčeno. Obešla jsem dům a na jeho opačné straně jsem našla terasu a zadní vchod. Byl rovněž zamčený, ale pomohla jsem si kamenem.

Tříštění skla nikoho nepřilákalo.

Vešla jsem do čisťounké jídelny pronikavě vonící leštidlem s borovicovou vůní. Rozkýchala jsem se. Vůně maskovala všech­ny ostatní pachy v domě.

Stejně jako samotný dům i místnost byla malá, ale pěkná. Díky světlé dubové podlaze vypadala mnohem větší. Římsu cihlového krbu na jedné straně pokoje zdobily rodinné fotografie. Zvědavě jsem si je prohlédla. Děti a vnoučata, a žádné nebylo spřízněné s Andrem. Jak dlouho bude trvat, než si uvědomí, že se jim praro­diče neozývají? Jak dlouho už tu bydlí, že dům zaplnilo tolik du­chů?

Možná se majitelé domu vydali na výlet napříč Amerikou v ka­ravanu, který obvykle schovávali ve stodole. Doufala jsem, že tomu tak je.

Začala jsem se odvracet, vtom ale něco srazilo jednu z fotogra­fií z římsy. Sklo v rámečku se rozbilo a mojí tváře se dotkl stude­ný vánek.

Opustila jsem jídelnu a vešla do kuchyně, která byla na tak malý dům překvapivě velká. Někdo natřel skříňky na bílo, pak je polepil květinami a šlahouny. Okno nad dřezem kdosi zalepil tma­vě zelenými pytli na odpadky, aby dovnitř nepronikl ani paprsek světla.

Ani v obýváku jsem nenašla žádné upíry, nebyl ale tak čistý jako jídelna a kuchyně. Někdo nechal stát na stole špinavou skle­nici a béžový koberec hyzdily tmavé skvrny. Napadlo mě, že jde o krev, ale borovicová vůně mi stále ochromovala čich.

Dveře do koupelny zely dokořán, ale dvoje další hned vedle ne. Nemyslela jsem si, že by se Andre ukrýval za jedněmi z nich, protože někdo na ně zvenku namontoval lesklé nové závory, které měly držet zajatce uvnitř.

Opatrně jsem otevřela první dveře a rychle jsem ucouvla. Puch lidských výkalů překonal i můj otupělý čich.

Na hromadě špinavých spacáků se choulil muž. Když jsem ote­vřela, sbalil se do ještě menšího klubíčka, kňoural a mumlal: „Jdou si pro mě, Bože. Nedovol jim to. Nenech je."

„Tiše," řekla jsem. „Neublížím vám."

Místnost příšerně páchla, ale to mi nezabránilo vejít. Když jsem se dotkla jeho ramene, vykřikl.

„Pojďte," řekla jsem mu. „Dostanu vás odsud."

Překulil se na záda a oběma rukama mě chytil za hlavu.

„Upír." S divokým pohledem v očích mnou pomalu třásl. „Upír."

„Já vím. Ale je den. Pojďte se mnou ven, tam vás nedostane."

Tomu zjevně porozuměl, protože dovolil, abych mu pomoh­la vstát a položila si jeho paži okolo ramen. Vypotáceli jsme se do obýváku. Odemkla jsem dveře a vyvedla ho ven.

Nebe ztmavlo a zdálo se, že je mnohem později, než ve skuteč­nosti bylo. Posadila jsem ho k piknikovému stolu a poručila mu, ať zůstane na místě, nebyla jsem si ale jistá, jestli mě slyšel, proto­že pořád dokola mumlal něco o temném muži. Nezáleželo na tom. Ve svém stavu by se nedostal příliš daleko.

Nechala jsem dveře do obýváku otevřené a pospíšila si k druhé místnosti. V té byla zamčená starší žena. Byla pokousaná na obou pažích. Kdyby špičáky nezanechávaly dvě ranky vedle sebe, vypa­dala by jako závislák. Byla bdělejší než muž a tak příšerně nepách­la, a přestože její slova nedávala o nic větší smysl, pomáhala mi, když jsem ji dostávala ven. Jen s obtížemi jsem ji ale přiměla, aby mě pustila, když jsem ji posadila k piknikovému stolu.

„Utečte," řekla. „Utečte."

„Postarám se o něj," slíbila jsem jí. „Bude to v pořádku."

„Ne," řekla, ale pustila mě. „Ne."

Dům je chránil před nejsilnějšími poryvy větru, a i když ještě nezačalo pršet, slyšela už jsem dunění hromu. Pokud se brzy ne­rozprší, způsobí bouře požáry.

Tyto obyčejné starosti mě uklidnily, když jsem zamířila zpět do domu, abych zabila Andreho. Prohledání cel jsem nechala až na konec. Nechtělo se mi do nich vracet, ale hlavně jsem si byla jistá, že Andre uvnitř není, jinak by je nemohl zavřít zvenku na závoru.

V koupelně jsem žádné tajné dveře nenašla a komoru vedle zaplňoval kotel a bojler, nebylo tam dost místa pro upíra. Vrátila jsem se do obýváku, když se z jídelny ozvala další rána.

Vstoupila jsem dovnitř zrovna ve chvíli, kdy poslední fotogra­fie spadla na zem přímo před malý koberec. Něco mě šťouchlo mezi lopatky a já se o krok přiblížila.

„Pod kobercem?" zeptala jsem se. „Jak neoriginální." Zjistila

jsem, že uštěpačnost pomáhá překonat hrůzu. Doufala jsem, že Andre bude ve dne bezmocný, i když Wulfe nebyl. Andre je stejně starý jako Stefan a Stefan říkal, že přes den umírá.

Odsunula jsem koberec stranou a objevila padací dveře se že­lezným kruhem. Vytáhla jsem baterku a otevřela je.

Nenašla jsem nic tak elegantního jako Wulfeho točité schodiš­tě, jen obyčejný dřevěný žebřík. Strčila jsem hlavu do otvoru a jen jsem doufala, že do mě žádný duch nestrčí, dokud budu viset hla­vou dolů.

Nebyl to sklep, spíše hluboká díra, kterou vedlo do domu po­trubí. O nosnou zeď se opíral regál s pletivem. Na opačné straně stála postel s nebesy jako vystřižená z nějakého historického ro­mánu.

Baterkou jsem posvítila na vyšívané tmavé sametové závěsy, které ukrývaly spáče. Pokud tam nějaký vůbec byl.

Spustila jsem se na nejvyšší příčku žebříku a opatrně sestoupi­la o další dvě. Pak už bylo snadné sešplhat až dolů. Otevřela jsem batoh a vytáhla kůl a kladivo - zjistila jsem, že není nijak snadné vrazit upírovi kůl do srdce.

Batoh se zbytkem věcí jsem nechala u žebříku. Dokud Andreho neprobodnu, k ničemu mi nebude, a díky kladivu, kůlu a baterce jsem už tak měla plné ruce.

Někde nedaleko uhodil blesk a já vyskočila. Pokud se neu­klidním, dostanu infarkt dřív, než Andreho zabiji - a nebyla by to škoda?

Zůstala jsem stát co nejdále od lůžka a rozhrnula závěs kůlem.

Na posteli ležel Andre. Když jsem mu baterkou posvítila do obličeje, otevřel oči. Stejně jako Wulfeho byly zakalené a slepé. Ucouvla jsem a připravila se utéct, ale zůstal nehybně ležet. Na sobě měl růžovou košili a béžové kalhoty.

Se srdcem v krku jsem se přinutila přiblížit. Baterku jsem polo­žila na postel, takže vydávala dost světla, ale neriskovala jsem, že se skutálí na zem a oslepí mě. Hrot kůlu jsem mu přiložila k hrudi. Asi by bylo moudřejší rozepnout mu košili, ale nedokázala jsem se přinutit na něj sáhnout. Kůl pronikl Littletonovými šaty, pora­dí si i s Andreho.

Celý den mě trápilo svědomí, pohled na Andreho vězně mě ale zbavil posledních výčitek. Musel zemřít.

Pohnul se, což mě tak překvapilo, že jsem při prvním úderu mi­nula a kůl mu sklouzl po žebrech, místo aby jimi pronikl. Rozevřel čelisti, odhalil špičáky a zvedl ruce k hrudi.

Rychle jsem kůl znovu zvedla, rozmáchla se kladivem a ten­tokrát jsem neminula. Cítila jsem, jak dřevo narazilo na kost a za­tlačilo na měkkou tkáň. Znovu jsem udeřila a kůl mu vnikl do hrudi.

Andre se stejně jako Littleton začal křečovitě zmítat. Rozběhla jsem se k batohu a opakovala si „nůž, nůž, nůž". Na nerovné pod­laze jsem ale zakopla a byla jsem pořád na čtyřech, když Andre srazil baterku z lůžka. Obklopily nás stíny.

Plazila jsem se k batohu, který jsem našla pomocí čichu a šmát­rajících prstů. Se Zeeho nožem v ruce jsem se pomalu vrátila do ti­chého černého kouta. Tlumený svit baterky osvětloval postel, upí­ra ale skrývaly závěsy a halily ho do stínů.

Opravdu sis myslela, že to bude tak snadné?

Bezbarvý hlas se mi vpálil do mysli. Instinktivně jsem se ho po­kusila umlčet tím, že jsem si přitiskla ruce na uši. Bylo to marné.

Myslela sis, že budu stejně snadnou kořistí jako chudáček Cory? Byl ještě dítě.

Toužila jsem se otočit a utéct. Toužila jsem se před upírem schovat někde daleko. Upírovi, a obzvláště tomuhle upírovi, jsem se nemohla vyrovnat. Začalo mi tepat ve starém kousnutí na krku a z ramene, které mi vykloubil Littleton, mi vystřelovala bolest.

Tady udělal chybu. Bolest prolomila moji hrůzu a umožnila mi pochopit, že mi Andre strach vnucuje. Jakmile jsem si to uvědomi­la, bylo snazší ho ignorovat.

Vykročila jsem a zastavila se, až jsem koleny zavadila o okraj postele. Prsty jsem našla jeho hruď a kůl, pak jsem postupovala vzhůru tmou, až jsem se dotkla krku.

Trhl hlavou a rychle jako had se mi zahryzl do zápěstí. V hlavě mi vybuchla bolest. Pohnula jsem rukou a tím pádem i jeho hla­vou a zaklonila ji. Vypadalo to, jako by dokázal ovládat jen sva­ly v čelisti.

Zeeho nůž mu bez problémů uřízl hlavu. Opatrněji jsem jím pak vypáčila své zápěstí z Andreho zaťatých zubů - nechtěla jsem si způsobit další zranění. Musela jsem mu rozříznout čelist, abych se vysvobodila.

Když se mi to podařilo, chvíli jsem zvracela, pak jsem uřízla rukáv své plátěné bundy, abych si obvázala zápěstí. Stejně bych ji už nikdy nevyčistila.

Byla jsem dezorientovaná a v šoku, proto mi chvíli trvalo, než jsem znovu našla batoh. Dračí medailon byl teplejší než moje prsty.

Postel jsem našla už snadněji. Moje oči se přizpůsobily tmě a slabé záři baterky, jedinému zdroji světla v místnosti.

Položila jsem mu medailon na hruď.

„Drachen," řekla jsem a místnost prozářilo ostřejší světlo, než moje oči dokázaly snést.

Plameny mě oslnily, takže jsem musela na okamžik zůstat stát na místě. Když jsem konečně prohlédla, oheň už se rozší­řil z upíra na lůžko a místnost plnil kouř. Kdybych se pokusila sebrat kůl nebo medailon, udusila bych se. A tak jsem je necha­la na místě a jen se Zeeho nožem v ruce jsem vylezla po žebří­ku nahoru.

Nebe bylo temné, mračna se divoce svářela, a když jsem se vy­potácela ven rozbitými zadními dveřmi, vítr právě ulomil z neda­lekého stromu větev. Vichr, nebo něco jiného, mě zachytil a vlekl od domu. Musela jsem si zakrýt oči, protože ve vzduchu poleto­val prach a rostliny.

Připotácela jsem se ke stolu a dotkla se mužova ramene. „Pojďte," řekla jsem. „Musíme k autu."

Muž se převrátil a spadl z lavice na zem. Teprve v tu chvíli můj mozek pochopil, co se mi čich a sluch snažily říct. Byl mrtvý. Žena se opírala o stůl, ako by na něj jen složila hlavu a usnula. Byla rov­něž mrtvá. Bilo tu pouze moje srdce.

Zůstala jsem šokovaně stát. Cítila jsem, že něco zmizelo. Po celou dobu jsem vzdáleně vnímala tíhu duchů, teď už tu žádní ne­byli.

Což znamenalo, že v okolí jsou upíři.

Bleskurychle jsem se otočila a rozhlédla se, nikdy bych ho ale nezahlédla, kdyby si to nepřál.

Wulfe se opíral o zeď domu, hleděl na nebe a hlavou rytmicky bušil do stěny do rytmu zběsilého tlukotu mého srdce.

Najednou ztuhl a pohlédl na mě. Oči měl zamlžené, ale nepo­chybovala jsem o tom, že mě vidí.

„Je den," namítla jsem.

„Někteří z nás nejsou tak omezení jako ostatní," odpověděl. „Andreho smrtelný křik probudil klan. Marsilie už určitě ví, že je mrtvý - byli k sobě připoutaní hodně dlouho, ona a Andre. Nebude trvat dlouho a objeví se i ostatní. Musíš ji dostat pryč."

Zírala jsem na něj, pak jsem pochopila, že nemluví se mnou - za nadloktí mě totiž vzala studená ruka.

„Pojď," řekl Stefan napjatě. „Musíš odsud, než dorazí ostatní."

„Zabil jsi je," řekla jsem a zabořila paty do země. Nepodívala jsem se na něj, protože jsem nechtěla vidět, že za dne vypadá stej­ně jako Wulfe s Andrem. „Byli v bezpečí a tys je zabil."

„On ne," řekl Wulfe. „Řekl mi, že bys mu to nikdy neodpusti­la. Byla to čistá smrt, vůbec se nebáli - ale museli zemřít. Nemohli jsme dovolit, aby pobíhali okolo a ječeli ‚upíři'. A potřebovali jsme tu věc s Andrem na někoho hodit." Usmál se a já ucouvla o krok ke Stefanovi. „Našel jsem dům v plamenech," řekl, „a dva lidi z An­dreho stáda venku. Vždycky jsem Andremu říkal, že způsob, ja­kým se chová k ovcím, ho jednou bude stát život." Zasmál se.

„Pojď," řekl Stefan. „Pokud odsud do deseti minut zmizíš, ni­kdo se nedozví, že jsi tu byla."

Nechala jsem se odtáhnout pryč od Wulfeho, pořád jsem na něj ale nepohlédla.

„Věděl jsi, že jdu po Andrem."

„Věděl. Jak tě znám, nemohla jsi nic jiného udělat."

„Vyslechne tě na křesle," řekla jsem. „Dozví se, že jsem to byla já."

„Nevyslechne, protože už týden sedím v cele pod sídlem kla­nu kvůli svému ,nešťastnému postoji' k plánu stvořit dalšího ne­tvora. Odtamtud nikdo neunikne, protože zajatce vězní Wulfeho magie."

„Co když vyslechne Wulfeho?”

„Křeslo je Wulfeho dílo," řekl Stefan a otevřel mi dveře. „Poví jí, že za Andreho smrt není zodpovědný žádný upír, vlkodlak ani kožoměnec, a křeslo to potvrdí - Andre si svoji smrt zavinil sám."

Pohlédla jsem na něj, prostě jsem si nemohla pomoct. Vypadal stejně jako obvykle, jen oči měl schované za neproniknutelnými černými brýlemi.

Naklonil se blíž a políbil mě na ústa. Rychlý, něžný polibek mi prozradil, že jsem si vášnivá slova, která mi šeptal, když jsem pila jeho krev tu noc, kdy jsem zabila Littletona, jen nepředstavovala. Doufala jsem, že tomu tak bylo.

„Dal jsem čestné slovo, že se ti nic nestane," řekl. „Tak úplně jsem ho nedodržel, ale aspoň nepřijdeš o život." Usmál se na mě. „Nedělej si starosti, vlče," řekl a zabouchl dveře.

Nastartovala jsem a vystřelila z příjezdové cesty k Andreho domu. Utíkala jsem spíš od Stefana než před Marsiliinou zuři­vostí.

Andreho dům vyhořel do základů, ještě než dorazili hasiči. Reportér kladl otázky náčelníkovi hasičského sboru v prudkém li­jáku. Náčelník řekl, že se oheň díky dešti nerozšířil na okolní su­chou trávu. V domě našli dvě těla. Spojili se s majiteli domu, kteří trávili léto na chatě v Coeur d'Alene. Těla pravděpodobně patřila tulákům, kteří se vloupali do prázdného domu.

Sledovala jsem zvláštní reportáž ve zprávách o desáté, když ně­kdo zabušil na dveře.

„Pokud je rozbiješ, zaplatíš mi nové," řekla jsem, protože jsem věděla, že mě Adam uslyší i přes zavřené dveře.

Vypnula jsem televizi a otevřela.

„Můžu ti nabídnout čokoládové sušenky," řekla jsem mu. „Anebo oříškové, ale ty jsou ještě dost horké."

Třásl se zuřivostí a oči měl zářivě žluté jako vlk. Na lících mu naskákaly bílé skvrny od toho, jak zatínal zuby.

Ukousla jsem si sušenky.

„Kde jsi byla?" zeptal se tiše a výhružně. Obklopila mě jeho moc a nutila mě k odpovědi.

A to mi slíbil, že ji na mě nikdy nepoužije.

Naštěstí jsem toho dne zažila už tolik hrůzy a takové trauma, že ve mně nezůstalo nic, co by na alfův rozkaz odpovědělo. Dojedla jsem sušenku, olízla si z prstů teplou čokoládu a mávnutím ho po­zvala dovnitř.

Chytil mě za ruku a vyhrnul mi rukáv. Ošetřila jsem se sama a použila k tomu Samuelovu lékárničku, jež byla lépe vybavená než ta moje. Ránu, kterou mi na zápěstí způsobil Andre, jsem vy­čistila peroxidem - dlužila jsem Samuelovi celou láhev. S čistým obvazem nevypadala rána tak zle. Přesto jsem měla pocit, jako by mi skoro uhryzl ruku.

„Ben říkal, že jsi našla Andreho," řekl Adam s očima upřený­ma na mé zápěstí. Ve tváři mu škubal sval. „Čekal na mě v lid­ské podobě. Neřekla jsi mu ale kde, a tak jsme tě museli jít hle­dat, Ben a já. Hledali jsme tě, dokud Jesse nezavolala, že tvoje auto je zpátky."

„Andre je mrtvý," řekla jsem mu. „Nadobro."

V jedné ruce držel mé zápěstí, druhou mi položil na tvář a pal­cem se přitom dotýkal pulsu na mém krku. „Kdybych tě zabil já, bylo by to aspoň rychlé a čisté. Paní si dá na čas, pokud se jí do­staneš do rukou."

„Proč by po mně měla jít?" řekla jsem tiše. „Dvě ovce z Andre­ho stáda mu podpálily dům, zatímco spal."

„Nikdy tomu neuvěří," opáčil.

„Stefan si myslí, že uvěří."

Hleděl na mě, dokud jsem nesklopila oči. Potom si mě přitáhl blíž a prostě mě objal.

Neřekla jsem mu, že mám pořád strach - věděl to. Neřekla jsem mu, že jsem od návratu domů už čtyřikrát zvracela. Neřekla jsem mu, že jsem musela rozsvítit všechna světla v domě, protože jsem z mysli nedokázala vymazat tváře dvou ubohých duší, kte­ré Čaroděj zabil, protože mě Stefan chtěl chránit. Neřekla jsem mu, že jsem musela neustále myslet na to, jak kůl pronikal masem, nebo že už nikdy nebudu spát. Neřekla jsem mu, že mě Stefan po­líbil - Stefan, který nechal zabít dva lidi, aby mě chránil. Měl prav­du, nikdy bych mu to neodpustila jen si neuvědomil, že mu to budu klást za vinu bez ohledu na to, kdo je zabil. Wulfeho nezají­malo, jestli budu žít, nebo zemřu. Objevil se u Andreho domu, jen aby prokázal Stefanovi laskavost.

Adam příjemně voněl. Nikdy by nezabil nevinného, ani aby mě zachránil. Zabořila jsem mu nos mezi rameno a čelist a necha­la svoji duši prostoupit jeho teplem.

Potom jsem ho krmila sušenkami a mlékem, dokud se domů nevrátil Samuel.

Následujícího rána mě probudilo bušení do stěny domu. Zrovna jsem si natahovala džíny, když jsem uslyšela, jak se otevřely vchodové dveře a bušení ustalo.

Probudili i Samuela.

Před karavanem parkovaly dva červené trucky s bílým nápisem na bocích: HICKMANOVY STAVBY. Tři muži v kombinézách se usměvavě vybavovali se Samuelem.

„Nemám nejmenší tušení, jak se jim to povedlo,“ řkl Samuel. „Nebyl jsem u toho. Moje holka je zahnala výstřely z pušky, ale pořádně se na domě vyřádili, co?“

Všichni jsme pohlédli na karavan.

„Mohlo by být levnější prostě koupit nový a tohohle se zbavit.“ namítl nejstarší z mužů. Na hlavě měl helmu s nápisem Šéf a i mozoly na jeho rukou měly mozoly.

„Rodiče těch uličníků zaplatí opravu,“ řekla jsem, „A bude s tím mí problémů než se stěhováním.“

Šéf vyplivl na zem kus žvýkacího tabáku. „Tak to máte zatraceně pravdu. Dobrá. Budem hotoví tak za den, za dva, podle toho, jak poškodili podklad, V papírech stojí něco i o dírách v podlaze. Máme ji opravit a vyměnit koberec?“

„Jsou u mě v ložnici,“ řekla jsem. „Nechtěla jsem zranit sousedy, tak jsem vystřelila do země.“

 Zabručel. Nedokázala jsem říct, jestli souhlasí, nebo ne. „To uděláme zítra. Jak se dostaneme do domu?"

„Budu tady," řekl Samuel. „Tento týden pracuji v noci."

„Kde?"

„V nemocnici."

„Asi je to lepší než v krámě," řekl Šéf.

„Už jsem dělal i to," přitakal Samuel. „V nemocnici líp platí, ale práce u pumpy byla míň stresující."

„Moje Jani pracuje jako sestra v nemocnici Kadlec," ozval se jeden z mužů. „Říká, že makat pro doktory je strašný."

„Příšerný," přitakal doktor Samuel Cornick.

Vzhlédla jsem od mikrobusu, na kterém jsem pracovala, a uvidě­la paní Hannaovou, jak tlačí vozík směrem ke mně. Od chvíle, kdy mi pomohla najít Littletona, už jsem ji neviděla, občas jsem ji ale cítila. Utřela jsem si ruce a vyšla jí naproti.

„Dobrý den," řekla jsem. „Je krásně, že?"

„Dobrý den, Mercedes," řekla s typickým, vřelým úsměvem. „Vzduch po dešti nádherně voní, že?"

„To máte pravdu. Vidím, že jste se vrátila zpátky ke své trase." Zatvářila se nechápavě. „Prosím, drahá?" Potom se znovu usmála. „Našla jsem ten obrázek."

„Který?"

Ona už ale domluvila. „Musím jít, drahá. Dávej na sebe po­zor."

„Sbohem, paní Hannaová," řekla jsem.

Zmizela, ještě chvíli jsem ale slyšela skřípání vozíku a klapot podpatků na dláždění.

Práci na mikrobusu jsem dokončila okolo oběda a zamířila jsem zpátky do kanceláře. Gabriel vzhlédl od počítače.

„Na stole máš poštu," řekl.

„Díky.”

Vzala jsem krabici do ruky. Chyběla na ní adresa odesílate­le, ale poznala jsem Stefanovo písmo. Počkala jsem, dokud nám Gabriel nešel pro oběd, teprve pak jsem ji otevřela.

Uvnitř jsem našla tři předměty zabalené do papíru s obrázky Scooby Doo: ožehlý kůl, malý zlatý medailon s drakem a VW mi­krobus z hořké čokolády.

Papír i krabici jsem hodila do koše a teprve v tu chvíli jsem si všimla, že na stole leží ještě něco jiného, tužkou nakreslený portrét muže. Otočila jsem ho k sobě a uviděla, že je to obrázek Adama. V očích měl obezřetný pohled a na rtech náznak úsměvu. V dolním rohu stál podpis autora: Marjorie Hannaová.