Krevní pouto : kapitola 1

Napsal Niletka.blogerka.cz (») 9. 6. 2011 v kategorii Krevní pouto - Patricia Briggs, přečteno: 827×

 Krevni-pouto

1.

Jako většina lidí vlastnících firmu pracuji i já dlouhé hodiny a vstávám brzy ráno. A tak když mi někdo zavolá uprostřed noci, raději by měl být na smrtelné posteli.

„Ahoj, Mercy," ozval se Stefanův přátelský hlas. „Chtěl jsem se zeptat, jestli bys mi nemohla prokázat laskavost."

Stefan umřel už dávno, takže jsem neviděla důvod být na něj milá. „Zvedla jsem sluchátko," ospale jsem zamžourala na rudé číslice budíku vedle postele, „ve tři ráno."

Dobrá, přesně takhle jsem to neformulovala. Možná jsem při­dala pár slov, která si automechanik schovává pro vzdorné šrouby a alternátory, jež mu spadnou přímo na palec.

Mohl bys zkusit požádat o další laskavost," pokračovala jsem, „ale byla bych radši, kdybys zavěsil a znovu zavolal v civilizova­nější hodinu."

Zasmál se. Možná si myslel, že žertuji. „Dostal jsem úkol a vě­řím, že tvé mimořádné schopnosti by velkou měrou přispěly k je­ho úspěšnému dokončení."

Ze zkušenosti vím, že staří tvorové vždycky trochu mlží, když o něco žádají. Ale já jsem obchodnice a k jádru věci se snažím pro­niknout co nejrychleji.

„Ve tři ráno potřebuješ automechanika?"

„Jsem upír, Mercedes," připomněl jemně. „Ve tři ráno mám po­ledne. A nepotřebuji mechanika, ale tebe. Dlužíš mi."

K čertu s ním, měl pravdu. Pomohl mi, když unesli dceru míst­ního alfy. Varoval mě, že bude chtít něco na oplátku.

Zívla jsem, posadila se a vzdala se veškeré naděje na další spá­nek. „Dobrá. Co mám udělat?"

„Musím doručit zprávu upírovi, který přebývá ve městě bez svolení paní," řekl a přešel tak rovnou k věci. „Potřebuji svědka, kterého si nevšimne."

Zavěsil, aniž by počkal na odpověď nebo mi oznámil, kdy mě vyzvedne. Zasloužil by si, abych šla prostě zase spát.

Bručela jsem si pod vousy a natáhla na sebe oblečení: džíny, triko ze včerejška i se skvrnou od hořčice a ponožky, které měly je­nom jednu díru. Jakmile jsem byla víceméně oblečená, odšourala jsem se do kuchyně a nalila si sklenici brusinkového džusu.

Byl úplněk a můj spolubydlící, vlkodlak, běhal někde venku s místní smečkou, takže jsem mu nemusela vysvětlovat, proč se Stefanem jdu. Což bylo jen dobře.

Samuel není nejhorší spolubydlící, ale má sklony k majetnictví a panovačnosti. Ne že bych mu to trpěla, ale k hádce s vlkodlakem je zapotřebí důvtip, kterého se mi - zkontrolovala jsem hodinky - ve 3.15 nedostávalo.

Přestože mě vlkodlaci vychovali, nejsem jednou z nich. Nepodléhám fázím měsíce a v kojotí podobě, která je mou druhou přirozeností, vypadám jako kterýkoli jiný canis latrans. Jizvy po brocích na mém zadku to dokazují.

Vlkodlaky si s obyčejnými vlky rozhodně nespletete, jsou mno­hem větší než jejich bratři a mnohem děsivější.

Jsem totiž kožoměnec, i když dříve pro mě určitě existovalo i ji­né pojmenování - indiánský pojem, který vymizel, když Evropané pohltili Nový svět. Možná by mi ho mohl prozradit otec, kdyby ne­zemřel při automobilové nehodě, aniž by se dozvěděl, že je matka těhotná. Takže vím jen to, co mi řekli vlkodlaci, což není prá­vě mnoho.

Kožoměnci mají svůj původ u jihozápadních indiánských kme­nů, ale podle toho, co jsem si přečetla, s nimi mám ještě méně spo­lečného než s vlkodlaky. Nepoužívám magii, k proměně nepotře­buji kojotí kůži - a nejsem zlá.

Popíjela jsem džus a vyhlížela ven z kuchyňského okna. Samotný měsíc jsem neviděla, jen jeho svit, který postříbřoval noční krajinu. Docela se hodilo, že jsem při čekání na upíra pře­mýšlela o zlu. Alespoň zůstanu vzhůru - strach už tak na mě půso­bí. Bojím se totiž zla.

V moderním světě se i to slovo zdá... zastaralé. Když se krátce projeví u lidí jako Charles Manson nebo Jeffrey Dahmer* snažíme se ho vysvětlit drogovou závislostí, nešťastným dětstvím nebo duševní nemocí.

Obzvláště Američané jsou zvláštně nevinní ve svém přesvědče­ní, že věda dokáže vysvětlit cokoli. Když vlkodlaci před několika měsíci konečně vystoupili na veřejnost, vědci ihned začali pátrat po viru nebo bakterii, která by proměnu způsobovala - magii totiž po­čítače a laboratoře vysvětlit nedokáží. Slyšela jsem, že univerzita Johnse Hopkinse ustanovila dokonce tým, který se měl tou věcí za­bývat. Nepochybuji o tom, že nakonec něco odhalí, ale vsadím se, že nedokáží vysvětlit, jak se může osmdesátikilový chlap proměnit ve stodesetikilového vlkodlaka. Věda nepřipouští ani magii, ani zlo.

Zapálená víra v to, že všechno na světě se dá nějak vysvětlit, dělá lidi strašlivě zranitelnými, zároveň jim ale dává mocný štít. Zlo upřednostňuje, když v ně lidé nevěří. Třeba upíři jen zřídkakdy vraždí lidi na ulicích. Když už se vydají na lov, najdou si někoho, koho nebude nikdo postrádat, odvedou si ho domů a tam o něj pe­čují - jako o krávu v ohradě.

V dnešní době vládne světu věda, která zakazuje upalování, to­pení nebo veřejné lynčování čarodějnic. A průměrný zákona dba­lý občan se naopak nemusí bát příšer ve tmě. Někdy lituji, že ne­jsem průměrný občan.

 

* Dva z nejznámějších brutálních vrahů v USA. Dahmer byl dokonce kanibal (pozn. red.).

Průměrné občany upíři nenavštěvují.

A nemusí si ani dělat starosti s vlkodlačí smečkou - alespoň ne tak jako já.

Vystoupení na veřejnost bylo pro vlkodlaky odvážným kro­kem, který se mohl snadno obrátit proti nim. Hleděla jsem na mě­sícem ozářenou krajinu a dělala si starosti s tím, co by se stalo, kdyby se lidé znovu začali bát. Vlkodlaci nejsou zlí, ale na dru­hu stranu nejsou ani mírumilovní zákona dbalí hrdinové, za něž se snaží vydávat.

Ozvalo se zaťukání na dveře.

Upíři jsou zlí. Vím to, ale Stefan není jen upír. Někdy jsem si skoro jistá, že je můj přítel. Proto jsem se tak docela nebála, dokud jsem neotevřela dveře a nespatřila, co čeká na verandě.

Stefan si uhladil tmavé vlasy dozadu, takže mu velmi bledá plet' v měsíčním svitu přímo zářila. Od hlavy k patě byl obleče­ný do černé a měl tak připomínat spíše postavu ze špatného horo­ru o Drákulovi. V černém koženém plášti a hedvábných rukavicích však vypadal opravdověji než v pestrobarevném tričku a ušmud­laných džínech, které nosil obvykle. Připadalo mi, jako by kostým spíše odložil, než si ho navlékl.

Vypadal, jako by dokázal zabít stejně snadno jako já vyměnit pneumatiku, a vůbec by o tom nepřemýšlel ani toho nelitoval.

Potom ale povytáhl obočí a zase byl upír, který pomaloval svůj starý VW mikrobus jako Scoobyho dodávku.

„Mám dojem, že nejsi šťastná, že mě vidíš," prohlásil a zazubil se, špičáky ale neodhalil. Ve tmě vypadaly jeho oči spíše černé než hnědé - ale to i ty moje.

„Pojď dovnitř." Ucouvla jsem, aby mohl vejít, a protože mě vy­lekal, obořila jsem se na něj: „A pokud toužíš po lepším přivítání, zkus se zastavit v rozumnou hodinu."

Na prahu zaváhal, usmál se na mě a řekl: „Na tvé pozvání." Pak vešel do mého domu.

„Ta věc s prahem fakt funguje?" zeptala jsem se.

Znovu se zakřenil a tentokrát jsem zahlédla záblesk bílé. „Ne potom, cos mě pozvala dovnitř."

Prošel okolo mě do obýváku a provedl otočku jako model na molu. Kožený kabát mu zavlál skoro jako plášť.

„Jak se ti líbí moje imitace Nosferatu?"

Povzdychla jsem si a přiznala: „Vyděsila mě. Myslela jsem, že se snažíš vyvarovat všeho gotického." Jen zřídka jsem ho vídala v něčem jiném než v džínech a triku.

Jeho úsměv se ještě rozšířil. „Obvykle ano. Ale někdy je nutné imitovat Drákulu. Zvláštní je, že co se takhle oblékám jen jednou za čas, děsím tím ostatní upíry skoro stejně jako tebe. Neboj, i pro tebe mám kostým."

Sáhl do pláště a vytáhl kožený postroj se stříbrnými cvočky.

Chvíli jsem na něj zírala. „Chceš si snad zaskočit do S&M klu­bu? Nevěděla jsem, že v okolí nějaký je." Byla jsem si skoro jis­tá, že není. Východní Washington je prudérnější než Seattle nebo Portland.

Zasmál se. „Dnes v noci ne, srdíčko. Tohle je pro tvé druhé já." Zatřásl postrojem, aby ukázal, že je psí.

Vzala jsem ho do ruky. Byl ušitý z měkké, pružné kůže a oz­dobený takovým množstvím stříbra, že připomínal spíše šperk. Kdybych byla obyčejný člověk, asi by mě šokovalo, že bych si měla obléct něco podobného. Když ale trávíte spoustu času tím, že pobíháte po okolí v kojotí podobě, zjistíte, že obojky a podobné věci jsou docela užitečné.

Marok, vůdce severoamerických vlkodlaků, trvá na tom, aby všichni vlci nosili při běhání po městě obojek se známkou, která je identifikuje jako něčího mazlíčka. A trvá i na tom, aby na znám­kách stála jména jako Punťa nebo Alík, rozhodně ne Trhač nebo Tesák. Je to bezpečnější jak pro vlkodlaky, tak pro policisty, kteří by je mohli objevit. Vlkodlakům se to líbí asi stejně, jako se mo­torkářům líbilo zavedení ochranných přileb. Ne že by některého z nich napadlo neuposlechnout maroka.

Nejsem vlkodlak, proto se na mě marokova pravidla nevzta­hují. Zároveň ale nerada zbytečně riskuji. Obojek mám v zásuvce v kuchyni, není ale z nejkvalitnější černé kůže.

„Takže jsem součástí tvého kostýmu?" zeptala jsem se.

„Řekněme to takhle. Tuším, že ten upír bude potřebovat zastra­šit víc než jiní," prohlásil lehce, ale něco v jeho očích mě varova­lo, že tu jde o víc.

Odněkud se přišourala Médea. Pravděpodobně spala na Samuelově posteli. S hlasitým předením se obtočila Stefanovi okolo levé nohy a otřela se mu hlavou o botu, aby si ho označila jako jednoho ze svých.

„Kočky a duchové nemají upíry rádi," upozornil Stefan a zí­ral na ni.

„Médea miluje každého, kdo by ji mohl nakrmit nebo pohla­dit," odpověděla jsem. „Není vybíravá."

Sehnul se a zvedl ji. Médea se nerada nosí, proto chvíli kvílela, pak se vrátila k předení a zaryla mu drápy do rukávu drahého ko­ženého kabátu.

„Nepřišel sis vybrat dluh, abys s moji pomocí někoho zastra­šil," vzhlédla jsem od měkkého koženého postroje a zadívala se mu do očí. Sám mě kdysi nabádal, že to není rozumné, ale jedi­né, co jsem v jeho očích viděla, byla matná temnota. „Zmínil ses o tom, že potřebuješ svědka. Svědka čeho?"

„Ne, nepotřebuji, abys vypadala hrozivě," souhlasil Stefan tiše poté, co jsem na něj několik vteřin hleděla. „Ale on si bude mys­let, že se ho snažím zastrašit, a proto jsem si na vodítku přivedl ko­jota." Zaváhal, pak pokrčil rameny. „Ten upír není ve městě popr­vé a myslím, že se mu podařilo oklamat jednoho z našich mladých. Ty jsi díky svým schopnostem imunní vůči mnohým upírským si­lám, obzvláště pokud upír neví, co jsi. Pokud tě bude považovat za obyčejného kojota, pravděpodobně na tebe nebude vůbec plýt­vat magií. I když je to nepravděpodobné, mohlo by se mu podařit ošálit mě stejně jako Daniela. Ale myslím, že u tebe se mu to ne­podaří."

Právě jsem zjistila, že jsem odolná vůči upírské magii. Ne že by mi to k něčemu bylo, upíři jsou totiž tak silní, že by mi dokázali zlámat vaz stejně lehce, jako já zlomím suchou větvičku.

„Neublíží ti," ujistil mě Stefan, když jsem mlčela příliš dlouho. „Máš mé čestné slovo."

Nevím, jak starý Stefan je, ale pronesl tu frázi jako někdo, kdo ji myslí smrtelně vážně. V jeho společnosti bylo někdy snadné za­pomenout, že upíři jsou zlí. V každém případě na tom nezáleželo. Dlužila jsem mu.

„Dobrá," řekla jsem.

Pohlédla jsem na postroj a napadlo mě, že bych mohla radě­ji použít vlastní obojek. Dokázala jsem se totiž proměnit i s ním - můj krk nebyl v lidské podobě o mnoho silnější než v kojotí. Stefanův postroj byl ale ušitý pro patnáctikilového kojota a bu­de příliš těsný na to, abych se proměnila zpátky v člověka, do­kud ho budu mít na sobě. Výhodou bylo, že mě tak Stefan nepo­vede za krk.

Můj obojek je jasně fialový a zdobí ho vyšité růžové kytičky. K Nosferatovi se rozhodně nehodí.

Vrátila jsem postroj Stefanovi. „Budeš mi ho muset nasadit, až se proměním," řekla jsem mu. „Hned jsem zpátky."

Proměnila jsem se v ložnici, protože jsem se musela svléknout. Nejsem sice cudná, kožoměnec podobné zábrany rychle překoná, ale snažím se nesvlékat před někým, kdo by si mohl moji nefor­málnost špatně vyložit.

Věděla jsem, že Stefan má přinejmenším tři auta, přenesl se ke mně ale „rychlejším způsobem", jak tomu říká, takže jsme na schůzku museli jet rabbitem.

Několik minut jsem se obávala, že se mu nepodaří nastarto­vat. Starému dieselu se brzké ranní vstávání nelíbilo o nic víc než mně. Stefan si pod vousy klel v italštině, ale nakonec motor nasko­čil a my vyrazili.

Nikdy nejezděte v autě s upírem, který má naspěch. Netušila jsem, že rabbit dokáže takhle vystřelit. Se řvoucím motorem jsme zabočili na dálnici a jen taktak jsme se udrželi na všech čtyřech kolech.

Zdálo se, že se rabbitovi jízda líbí víc než mně. Motor přestal drnčet, o což jsem se snažila už roky, a šlapal jako hodinky. Zavřela jsem oči a doufala, že nám neupadnou kola.

Stefan přejel řeku po visutém mostě, který nás zavedl rovnou do centra Pasca, a rychlostní limit přitom překročil o dobrých še­desát kilometrů v hodině. Aniž by výrazně zpomalil, prosvištěl průmyslovou čtvrtí ke shluku hotelů, které vyrostly na okraji měs­ta poblíž nájezdu na dálnici do Spokane a k dalším místům na se­veru. Jen zázrakem - asi díky nekřesťansky brzké hodině - nás ne­zastavili za překročení rychlosti.

Hotel, ke kterému Stefan zamířil, nepatřil k nejlepším, ale ani k nejhorším. Hlavní klientelu tvořili řidiči náklaďáků, na parkoviš­ti ale stál jediný tirák. Možná tu v úterý v noci není zrovna velký provoz. Stefan zaparkoval rabbita vedle jediného dalšího auta na parkovišti, černého BMW, a to navzdory spoustě prázdných par­kovacích míst.

Vyskočila jsem ven otevřeným okýnkem a ihned mě zasáhl pach upíra a krve. Mám dobrý čich, obzvláště v kojotí podobě, ale jako kdokoli jiný vždy nevnímám, co zrovna cítím. Po většinu času je to jako snažit se poslouchat všechny rozhovory v přecpané restauraci. Tohle mi ale uniknout nemohlo.

Možná se tu odehrálo něco natolik strašlivého, že to všechny normální lidi zahnalo, a proto bylo parkoviště skoro prázdné.

Pohlédla jsem na Stefana, abych zjistila, jestli pach taky za­chytil, on se ale soustředil na vůz, vedle kterého jsme zaparkova­li. Jakmile mě na něj upozornil, uvědomila jsem si, že se zápach line právě z BMW. Jak je možné, že auto páchlo upírem víc než Stefan?

Zachytila jsem ještě jiný, jemnější pach a vycenila jsem zuby, i když jsem netušila, co temná, hořká vůně znamená. Sotva se do­tkla mého čenichu, obklopila mě, až jsem nic jiného necítila.

Stefan oběhl auto, chytil vodítko a trhl, aby mě umlčel. Ucukla jsem a chňapla po něm. Nejsem žádný zatracený pes. Mohl mě po­žádat, abych zmlkla.

„Klid," řekl, ale nedíval se na mě. Upíral pohled na hotel. V tu chvíli jsem ucítila něco dalšího, jen slabý náznak, který vzápě­tí znovu přehlušil hořký puch. Ale i krátký závan stačil k tomu, abych poznala strach, Stefanův strach. Co mohlo vyděsit upíra?

„Pojď," řekl, vykročil k hotelu a táhl mě za sebou. Cítila jsem se zmatená.

Jakmile jsem se přestala vzpírat, rychle a tiše promluvil: „Merty, bez ohledu na to, co uvidíš nebo uslyšíš, vůbec nic nedělej. S tímhle nemůžeš bojovat. Potřebuji nezaujatého svědka, kte­rý se nenechá zabít. Takže ze všech sil předstírej, že jsi kojot, a po­kud se odsud nedostanu živý, zajdi za paní a pověz ji, oč jsem tě požádal. A co jsi viděla."

Jak jsem podle něj měla utéct něčemu, co by ho dokázalo za­bít? Takhle předtím nemluvil a ani se nebál. Možná cítil totéž co já - a věděl, oč jde. Nemohla jsem se ale zeptat, protože kojot není schopen lidské řeči.

Mířil ke dveřím s kouřovým sklem. Byly zamčené, na stěně vedle se ale nacházel snímač karet s blikajícím rudým světýlkem. Zaťukal na krabičku prstem a světlo přebliklo na zelenou, jako by snímačem protáhl magnetickou kartu.

Dveře se bez protestu otevřely a se strašidelným kliknutím za námi zase zapadly. Na vstupní hale nebylo nic děsivého, přesto mě ovládl neklid. Možná na mě působila Stefanova nervozita. Co mohlo vyděsit upíra?

Někdo někde práskl dveřmi a já vyskočila.

Buďto Stefan věděl, ve kterém pokoji se upír ubytoval, nebo mu zvláštní cizí puch nezahltil čich. Rychlým krokem mě vedl dlouhou chodbou a asi v její polovině se zastavil. Zaklepal, i když jsem jasně slyšela - a Stefan pravděpodobně taky - že tvor, kte­rý na nás v pokoji čekal, vykročil ke dveřím, sotva jsme se před nimi zastavili.

Po všem tom očekávání mě upír, který nám otevřel, docela zkla­mal. Bylo to, jako byste očekávali, že Pavarotti zazpívá Wagnera, a místo toho vám naservírovali králíka Bugse a Elmera Fudda.

Upír byl čistě oholený a vlasy měl stažené do krátkého culíku. Na sobě měl slušivé a čisté, i když trochu pokrčené oblečení, jako by ho vytáhl z kufru. Přesto na mě působil neupraveným, špina­vým dojmem. Byl mnohem menší než Stefan a také méně působi­vý. Bod pro Stefana, což bylo jen dobře, protože si dal na vzhledu Prince temnoty dost záležet.

Úpletová košile na cizinci přímo visela, jako kdyby na kostech neměl žádné maso. Když se pohnul, vykasal se mu rukáv a odha­lil paži tak vyzáblou, že byl vidět prostor mezi kostmi na předlok­tí. Trochu se hrbil, jako by neměl sílu narovnat se.

V minulosti jsem se kromě Stefana setkala i s jinými upíry. Byli to děsiví tvorové se svítícíma očima a špičáky. Tenhle ale vypadal jako smažka, která propadla droze do té míry, že z osoby, kterou bývala dříve, nic nezůstalo. Vypadal, jako by se měl každým oka­mžikem rozplynout a zanechat po sobě prázdné tělo.

Stefana ale upírova zjevná křehkost neuklidnila, naopak se ješ­tě víc napjal. Fakt, že jsem kvůli nepříjemné, pronikavé hořkos­ti nic necítila, mi vadil víc než upír, protože ten nevypadal jako zvlášť silný protivník.

„Paní se doslechla o tom, že jsi dorazil," pronesl Stefan klidně, i když úsečněji než obvykle. „Zklamalo ji, že jsi nepovažoval za nutné oznámit jí, že hodláš navštívit její teritorium."

„Pojď dovnitř, pojď," řekl upír a ucouvl ode dveří, aby Stefan mohl vstoupit. „Není nutné, abys stál na chodbě a budil lidi, kte­ří se snaží spát."

Nedokázala jsem říct, jestli ví, že se Stefan bojí, nebo ne. Nejsem si jistá, jak dobrý mají upíři čich - rozhodně ale lepší než lidé. Stefan ani jeho černé oblečení na upíra nijak nezapůsobili. Jeho hlas zněl spíše roztržitě, jako bychom ho vyrušili při něčem důležitém.

Prošli jsme okolo zavřených dveří koupelny. Nastražila jsem uši, ale nic jsem za nimi neslyšela. Můj čenich byl k ničemu. Stefan mě odvedl na opačnou stranu pokoje a zastavil se neda­leko posunovacích dveří ukrytých za závěsy sahajícími od stro­pu až k podlaze. Pokoj byl prázdný a až na kufr na komodě ne­osobní.

Stefan počkal, až upír zavře dveře, pak chladně prohlásil: „Dnes se tady v hotelu nikdo spát nesnaží."

Byla to podivná poznámka, ale cizinec asi věděl, co tím Stefan myslel, protože se zachichotal a zakryl si ústa stydlivě rukou, což bylo gesto, které se hodilo spíše k dvanáctileté dívce než k muži jakéhokoli věku. Chvíli mi proto trvalo, než jsem si Stefanova slo­va přebrala.

Určitě to nemyslel tak, jak to vyznělo. Žádný upír při smyslech by nevyvraždil celý hotel. Upíři vynucovali dodržování pravidel, která zakazovala budit pozornost, stejně nemilosrdně jako vlkodlaci - a masová vražda by pozornost rozhodně upoutala. I kdyby tu nebylo mnoho hostů, zbýval ještě personál.

Upír nechal ruku klesnout a odhalil tvář, v níž nebyla ani sto­pa po veselí. Necítila jsem se líp. Bylo to jako sledovat doktora Jekylla a pana Hydea, proměna byla tak výrazná.

„Nikoho neprobudíme?" zeptal se, jako by na Stefanovu po­známku jinak vůbec nezareagoval. „Možná máš pravdu. Ale pře­sto není slušné nechat někoho čekat přede dveřmi, ne? Který z je­jích poskoků jsi?" Zvedl ruku. „Ne, počkej, neříkej mi to. Nech mě hádat."

Stefan čekal a potlačil v sobě všechny známky života. Cizinec ho zatím obešel a těsně za námi se na okamžik zastavil. Můj pohyb omezovalo jen vodítko, proto jsem se točila a sledovala ho.

Když se upír ocitl za Stefanem, sehnul se a podrbal mě za uši­ma.

Dotyky mi obvykle nevadí, ale sotva se o mě otřel prsty, po­znala jsem, že nechci, aby se mě dotýkal. Nevědomky jsem ucukla a přitiskla se Stefanovi k noze. Díky srsti jsem necítila jeho dotyk na kůži, ale přesto na mě působil špinavě, nečistě.

Jeho pach mi uvízl na kožichu a já si uvědomila, že nepříjemný zápach, který mi ucpával nos, se line z něj.

„Opatrně," varoval Stefan, aniž by na něj pohlédl. „Kouše."

„Zvířata mě milují." Z jeho poznámky mě zamrazilo, protože mi připadala naprosto nemístná z úst takového... odpudivého ne­tvora. Dřepl si a znovu mě poškrábal za ušima. Nedokázala jsem říct, jestli Stefan chce, abych ho kousla, nebo ne. Rozhodla jsem se to neudělat, protože jsem nechtěla vědět, jak chutná. Kdyby bylo třeba, mohla jsem ho kousnout později.

Stefan nic neřekl a dál hleděl přímo před sebe. Přemýšlela jsem, jestli by se ponížil, kdyby se ohlédl. Vlkodlaci taky hrají mocen­ské hry, ale já znám jejich pravidla. Vlkodlak by si nikdy nepustil cizího vlka za záda.

Upír mě přestal hladit, vstal, obešel Stefana a postavil se mu če­lem. „Takže jsi Stefan, Marsiliin malý vojáček. Slyšel jsem o tobě, i když tvá reputace už není, co bývala, že? Podobný útěk z Itálie by pošpinil čest každého muže. Ale přesto jsem očekával víc. Po

všech těch historkách jsem očekával... strašlivého netvora, příšeru z nočních můr, která děsí i ostatní upíry - a co najdu? Ubohou tros­ku. Co z tebe neudělá pár století v nějakém zapadákově."

Upír se krátce odmlčel.

Stefan se zasmál a řekl: „Kdežto tebe neprovází žádná pověst" Jeho hlas byl lehčí než obvykle, skoro uspěchaný, jako by na tom, co říkal, nezáleželo. Aniž bych si to uvědomila, ustoupila jsem od něj, protože mě jeho lehký, pobavený hlas děsil. Něžně se na dru­hého upíra usmál a hlas mu ještě víc zjihl. „Tak to dopadne, když někoho hned po proměně opustí."

Mezi upíry muselo jít o strašlivou urážku, protože druhý upír vybuchl, jako by ho Stefan zasáhl elektrickým proudem. Nenapadl ale Stefana.

Místo toho se sehnul, popadl postel a celou ji zvedl nad hlavu. Máchnul jí ke dveřím, pak ji roztočil, až rošty, matrace i peřiny zů­staly na okamžik viset ve vzduchu.

Bleskurychle změnil úchop a prohodil postel zdí do prázdné­ho sousedního pokoje, kde přistála v oblaku prachu. Z díry ve zdi zůstaly trčet dva přeražené trámy, takže připomínala zubící se hal­loweenskou dýni. Falešná pelest postele na stěně vypadala hloupě a ztraceně, jak tam visela asi třicet centimetrů nad podstavcem, na kterém lůžko dříve stálo.

Upírova rychlost a síla mě nepřekvapily. Viděla jsem rozzu­řit se už nejednoho vlkodlaka, bylo mi jasné, že kdyby byl oprav­du vzteklý, neovládal by se natolik, aby prohodil stěnou najednou dvě volně ložené matrace. Souboj upírů se asi v mnohém podobal rvačce mezi vlkodlaky, hlavní události předcházel působivý oh­ňostroj.

V následném tichu jsem za zavřenými dveřmi koupelny uslyšela chraplavé kňučení znělo to, jako by se tvor, který ho vydával, nakřičel už tolik, že se teď zmohl jen na tiché kňourání, které však v sobě neslo víc hrůzy než hrdelní řev.

Napadlo mě, jestli Stefan ví, co se v koupelně ukrývá, a proto dostal na parkovišti strach - některých věcí by se měli bát i upíři. Zhluboka jsem se nadechla, ale stále jsem cítila jen hořkou temno­tu, která sílila. Kýchla jsem', abych si pročistila čenich, ale nepo­ mohlo to. Oba upíři stáli bez hnutí, dokud fňukání neutichlo. Pak se cizí upír lehce oprášil a usmál se, jako by před okamžikem vů­bec nezuřil.

„Pardon," řekl, ale starobylé slovo znělo z jeho úst falešně, jako by si na upíra jen hrál, podobně jako si staří upíři hrají na lidi. „Očividně nevíš, kdo jsem."

Mírně se Stefanovi uklonil. Dokonce i já poznala, že vyrostl v době a na místě, kde se lidé klaněli už jen v kung-fu filmech, ne v běžném životě. „Jmenuji se Asmodeus," představil se vznešeně jako dítě hrající si na krále.

„Řekl jsem, že nemáš žádnou pověst," odvětil Stefan stále leh­ce a bezstarostně. „Neřekl jsem, že tě neznám, Cory Littletone. Asmodeus byl zničen už před staletími."

„Tak tedy Kurfel," řekl Cory a v jeho chování nezůstalo vůbec nic dětského.

Znala jsem obě jména, Asmodeovo i Kurfelovo, a jakmile jsem si vzpomněla odkud, pochopila jsem, co cítím. Nemohlo to být nic jiného. Najednou mě Stefanův strach nijak nepřekvapoval. Démon by vyděsil každého.

Démon je podobně všeobecné pojmenování jako fae a zahr­nuje všechny tvory, kteří se nedokáží pohybovat v našem svě­tě ve fyzické podobě. Místo toho posednou oběť a vysávají ji, až z ní nic nezůstane. Tenhle se určitě nejmenoval Kurfel o nic víc než Asmodeus - démonovo pravé jméno dává člověku nad ním moc. Ještě nikdy jsem neslyšela o tom, že by démon posedl upíra. Snažila jsem se tu představu přijmout.

„Nejsi ani Kurfel," řekl Stefan. „Ale nějaký podobný tvor ti propůjčuje sílu, protože ho bavíš." Pohlédl ke koupelně. „Tak ho bavíš, kouzelníku?"

Kouzelník. Černokněžník.

Myslela jsem, že jde jen o historky. Chci říct, kdo by byl tak hloupý, aby nabídl své tělo démonovi? A proč by démon, který může posednout jakoukoli zkorumpovanou duši (a ten, kdo nabíd­ne své tělo démonovi, musí mít temnou duši, ne?), uzavíral s ně­kým dohodu? Nevěřila jsem v kouzelníky, a už vůbec ne v upír­ské.

Někdo, koho vychovali vlkodlaci, by asi neměl být tak předpo­jatý, ale všechno má své meze.

„Nelíbíš se mi," prohlásil Littleton chladně. Začala se okolo něj sbírat magie a mně se naježily chlupy na šíji. „Vůbec se mi nelíbíš."

Natáhl se a dotkl se Stefanova čela. Očekávala jsem, že Stefan srazí jeho ruku stranou, ale nijak se nebránil, jen s tupou ránou padl na kolena.

„Myslel jsem, že budeš zajímavější," řekl Cory a jeho výslov­nost i tón se úplně změnily. „Není s tebou žádná zábava. Budu to muset změnit."

Nechal Stefana klečet v pokoji a zmizel v koupelně.

Zakňučela jsem, postavila se na zadní a olízla Stefanovi obli­čej, ale ani se na mě nepodíval. Měl rozostřený pohled a nedýchal. Upíři samozřejmě dýchat nepotřebují, ale Stefan to většinou dělal.

Kouzelník ho nějak zaklel.

Zatahala jsem za vodítko, ale Stefan ho pevně držel. Upíři jsou silní a já s ním nepohnula, ani když jsem se do postroje zapřela ce­lými svými patnácti kily. Kdybych měla půl hodiny, dokázala bych kůži překousat, ale nechtěla jsem, aby mě tu kouzelník po návra­tu načapal.

Udýchaně jsem se zadívala na otevřené dveře koupelny. Jaký netvor se schovával uvnitř? Pokud tohle přežiji, už nikdy si nene­chám nasadit vodítko. Vlkodlaci mají obrovskou sílu, zčásti zata­hovatelné drápy a skoro tři centimetry dlouhé tesáky. Samuela by ten pitomý postroj a vodítko nezastavily. Stačilo by jedno kousnu­tí a byl by ten tam. Já se mohla spolehnout jen na rychlost a tu vo­dítko účinně limitovalo.

Očekávala jsem něco strašlivého, něco, co Stefana zabije. Ale to, co Cory Littleton přivlekl do pokoje, mě šokovalo a vyděsilo úplně jiným způsobem.

Žena měla na sobě livrej pokojské ve stylu padesátých let, do které hotely rády oblékaly své zaměstnance. Ta její byla máto­vě zelená s naškrobenou modrou zástěrou. Barvy ladily se závě­sy a koberci v chodbě, ale zakrvácený provaz, kterým měla spou­tané ruce, rozhodně ne.

Až na krvácející zápěstí se zdála nezraněná, při zvucích, kte­ré vyrážela, mě ale napadlo, jestli tomu tak skutečně je. Hruď se jí nadouvala, jak se snažila křičet, ale i bez dveří mezi námi nedělala velký hluk, spíše jen chroptěla.

Znovu jsem trhla za vodítko, a když se Stefan pořád nepohnul, kousla jsem ho tak silně, až mu z rány vytryskla krev. Ani sebou netrhl.

Nedokázala jsem snést ženinu hrůzu. Chraplavě lapala po de­chu, vzpírala se Littletonovu sevření a soustředila se jen na něj, takže si Stefana ani mě vůbec nevšimla.

Opět jsem se dostala na konec vodítka. Trhla jsem, a když to nepomohlo, s vrčením jsem se otočila, chňapla po něm a pokusila se kůži přehryzat. Můj obojek je vybavený bezpečnostním uzávě­rem, který mohu snadno rozepnout, Stefanův postroj měl ale sta­romódní kovové spony.

Kouzelník povalil oběť na podlahu těsné mimo můj dosah - i když netuším, co bych pro ni mohla udělat, kdybych na ni do­sáhla. Ani si mě nevšimla, protože se soustředila jen na to, aby se nedívala na Littletona. Můj zápas s vodítkem ale upoutal kouzelní­kovu pozornost, proto si dřepl blíž ke mně.

„Co bys udělala, kdybych tě pustil?" zeptal se mě. „Bojíš se? Utekla bys? Napadla bys mě, anebo tě pach krve vzrušuje stejně jako upíra?" Vzhlédl ke Stefanovi. „Vidím tvé špičáky. Pronikavá vůně krve a hrůzy té vábí, že? Drží nás pevně na vodítku jako ty svého kojota." Poslední slovo pronesl se španělskou výslovnos­tí místo anglické. „Požadují, abychom si jen srkli, ale naše srd­ce chtějí víc. Samotná krev nás nezasytí, že ne? Potřebujeme za­bíjet. Jsi dost starý na to, aby sis pamatoval, jaké to bylo dřív, že ano, Stefane? Když se upíři krmili, jak chtěli, a vyžívali se v hrůze a smrtelné křeči obětí. Když se mohli doopravdy nasytit."

Stefan vydal zvuk a já zariskovala a pohlédla na něj. Jeho oči se změnily. Nevím, proč to byla první věc, které jsem si všimla. Stefanovy oči mají obvykle barvu vlašského ořechu, ale teď zá­řily jako krvavě rudé rubíny. Ohrnul rty a odhalil špičáky kratší a jemnější než vlkodlačí. Na ruce, kterou pevně svíral vodítko, se mu protáhly prsty a narostly mu na nich zahnuté drápy. Musela

jsem se odvrátit, protože jsem se ho bála skoro stejně jako kou­zelníka.

„Ano, Stefane," řekl Littleton a rozchechtal se jako padouch ve starém černobílém filmu. „Vidím, že si pamatuješ, jak chutná smrt. Benjamin Franklin kdysi řekl, že kdo se vzdá svobody kvůli bez­pečí, ten si nezaslouží ani jedno." Naklonil se blíž. „Cítíš se v bez­pečí, Stefane? Nebo ti chybí, co jsi míval, co nám všem ukradli?"

Littleton se otočil k oběti. Když se jí dotkl, vydala tichý zvuk. Hlas měla tak ochraptělý, že by ho za zdmi pokoje nikdo neslyšel. Vzpírala jsem se, až se mi postroj zařízl do kůže, ale marně. Drápy jsem rozdírala koberec, Stefan byl však příliš těžký na to, abych s ním pohnula.

Littleton si dal s jejím zabíjením na čas. Přestala se vzpouzet dlouho přede mnou. Jediné zvuky, které se nakonec místností roz­léhaly, vydávali sami upíři. Jeden se přímo přede mnou chlemtavě krmil, druhý bezmocně, dychtivě sténal, i když se jinak nepohnul.

Žena se křečovitě zazmítala a její oči se na okamžik zadívaly do mých, než je zkalila smrt. Když znehybněla, ucítila jsem nával magie a žluklá hořkost, démonův puch, ustoupila, až po ní v poko­ji skoro nic nezůstalo.

Vrátil se mi čich a já skoro zalitovala. Zápach smrti není o nic lepší než démonův.

Lapala jsem po dechu, třásla se a kašlala, protože jsem se má­lem uškrtila. Lehla jsem si na podlahu. Ted' už jsem jí nemohla po­moct, možná jsem nemohla nikdy.

Littleton se dál krmil. Střelila jsem pohledem po Stefanovi. Přestal vydávat znepokojivé zvuky a opět ztuhl. Přestože jsem vě­děla, že sledoval strašlivou scénu s chtíčem místo hrůzy, byl mi milejší než Littleton, proto jsem k němu zacouvala a bokem se mu opřela o stehno.

Krčila jsem se vedle něj, když Littleton, jehož bílou košili zmá­čela krev mrtvé ženy, vzhlédl od oběti a prostudoval Stefanovu tvář. Nervózně se chichotal. Tolik jsem se ho bála, tolik jsem se dě­sila stvoření, jež ho posedlo, že jsem se sotva odvažovala dýchat.

„Ach, chtěl jsi to," zabroukal, natáhl ruku a otřel ji Stefanovi o rty. Stefan si je po chvíli olízl.

„Dovol, ať se s tebou podělím," řekl upír tiše. Naklonil se ke Stefanovi a vášnivě ho políbil. Zavřel oči a já si uvědomila, že se konečně ocitl na dosah.

Zuřivost a strach od sebe někdy dělí jen vlásek. Vrhla jsem se na Littletona a zahryzla se mu do krku. Napřed jsem okusila lid­skou krev na jeho kůži, pak něco jiného, hořkého a strašlivého, co prolétlo mým tělem jako blesk. Snažila jsem se sevřít čelisti, ale vyklouzl mi a já horními tesáky zavadila o páteř tak tvrdě, až se od ní mé zuby odrazily.

Nejsem ani vlkodlak, ani buldok, abych rozdrtila kost, pevně jsem se ale zakousla. Upír mě chytil za ramena, vzepřel se, vyšku­bl vodítko Stefanovi z ruky a vyrval si přitom z krku kus masa.

Košili mu zbrotila čerstvá krev, tentokrát jeho vlastní, ale rána se začala ihned hojit. Upíří se uzdravují ještě rychleji než vlkodla­ci. V zoufalství jsem si uvědomila, že jsem ho nijak vážně nezrani­la. Pustil mě na zem, ucouvl a rukama si zakryl ránu, kterou jsem mu způsobila. Cítila jsem příval magie, a když spustil ruce, zraně­ní na krku bylo pryč.

Zavrčel na mě, vycenil zuby a já zareagovala stejně. Nevzpomínám si, že bych ho viděla pohnout se, prostě jsem na bocích najednou ucítila jeho ruce. Zvedl mě a odhodil stranou. Nic víc už jsem nevnímala.


Hodnocení:     nejlepší   1 2 3 4 5   odpad

Komentáře

Zobrazit: standardní | od aktivních | poslední příspěvky | všechno
Článek ještě nebyl okomentován.


Nový komentář

Téma:
Jméno:
Notif. e-mail *:
Komentář:
  [b] [obr]
Odpovězte prosím číslicemi: Součet čísel šest a devět