Krevní pouto : kapitola 2

2.

Probudila jsem se na svém gauči. Na obličeji jsem cítila Médein drsný jazyk a slyšela, jak hlasitě přede. Vzápětí   jsem zaslechla Stefana a ulevilo se mi, protože to znamena­lo, že rovněž přežil. Odpověděl mu ale Samuel a jeho tichý hlas nezněl vůbec chlácholivě. Bručivý tón se sice podobal předení mé kočky, čišela z něj však ledová hrozba.

Žilami mi začal kolovat adrenalin. Vzpomínku na noční hrůzu jsem odsunula stranou. V tu chvíli záleželo jen na tom, .že je úplněk a ani ne metr ode mě se nachází rozzuřený vlkodlak.

Pokusila jsem se otevřít oči a vstát, ale narazila jsem na něko­lik problémů. Za prvé se zdálo, že mám jedno oko slepené. Za dru­hé jen vzácně spím v kojotí podobě, a tak jsem se pokusila posadit jako člověk. Moje zmítání ještě zhoršoval fakt, že jsem byla celá ztuhlá a rozbolavělá a moje tělo protestovalo proti jakémukoli po­hybu. A nakonec tu byla nevolnost a tepající bolest, které mě pře­padly, sotva jsem pohnula hlavou. Médea mi svým kočičím způso­bem vynadala a uraženě seskočila z gauče.

„Klid, Mercy," broukl Samuel, klekl si vedle gauče a z hlasu mu zmizel výhrůžný tón. Něžnýma, schopnýma rukama mi opatr­ně přejížděl po bolavém těle.

Otevřela jsem zdravé oko a obezřetně na něj pohlédla, protože jsem nevěřila, že tón jeho hlasu odpovídá jeho náladě. Oči schová­val ve stínu, ale široká ústa pod dlouhým aristokratickým nosem neměl přísně stažená. Mimoděk jsem si všimla, že potřebuje ostří­hat, popelavě hnědé vlasy mu totiž zakrývaly obočí. Široká rame­na měl napjatá, a když jsem teď byla pině při vědomí, cítila jsem agresi, která se hromadila v místnosti. Otočil hlavu, aby prozkou­mal moje zadní nohy nejen rukama, nýbrž i pohledem, a já spatři­la jeho oči.

Byly světle modré, ne bílé, takže nehrozilo, že by vlk převzal kontrolu.

Uvolnila jsem se a byla jsem upřímně ráda, že jsem doma, i když potlučená a rozbolavělá, že nejsem mrtvá - anebo hůř, stále ve společnosti Coryho Littletona, upíra a kouzelníka.

Samuel se dotkl mé hlavy a já zakňourala.

Můj spolubydlící není jen vlkodlak, nýbrž i doktor, a zatrace­ně dobrý. No, asi by měl být, je jím totiž už strašně dlouho - zís­kal aspoň tři tituly ve dvou různých stoletích. Vlkodlaci žijí oprav­du velmi dlouho.

„Je v pořádku?" zeptal se Stefan. Něco v jeho hlase mě znepo­kojilo.

Samuel stáhl ústa. „Nejsem veterinář, ale doktor. Vím, že nemá zlomené kosti, ale víc zjistím, až se mnou bude moct pro­mluvit."

Pokusila jsem se proměnit a pomoct mu, ale ucítila jsem jen pá­livou bolest na hrudi a žebrech. Zděšeně jsem vyjekla.

„Co se děje?" Samuel mě něžně pohladil prstem po čelisti. Bolelo to. Trhla jsem sebou a on zvedl ruce.

„Počkej," řekl Stefan z opačné strany gauče.

Jeho hlas zněl divně. Po tom, co mu démonem posed­lý upír provedl, jsem se potřebovala ujistit, že je v pořádku. S bolestivým kňučením jsem se zkroutila a pohlédla na něj zdra­vým okem.

Seděl na podlaze vedle gauče, když jsem se na něj ale podívala, zvedl se na kolena - klečel přesně tak, jak ho přinutil klečet kou­zelník.

Koutkem oka jsem zahlédla, jak se Samuel vrhl vpřed, ale Stefan zmizel dřív, než ho Samuel mohl chytit. Pohyboval se však divně. Napřed mě napadlo, že je zraněný, že už mu Samuel ublí­žil, pak jsem si ale uvědomila, že se pohybuje jako Marsilie, paní místního klanu - jako loutka nebo starý, prastarý upír, který už za­pomněl, jaké to je být člověkem.

„Mír, vlku," řekl Stefan a já poznala, co mi na jeho hlase vadí. Byl mrtvý, prázdný, bez emocí. „Zkuste ji sundat postroj. Myslím, že se chtěla proměnit, ale v postroji to nedokáže."

Neuvědomila jsem si, že ho mám stále na sobě. Samuel zasy­čel, když se dotkl spon.

„Jsou ze stříbra," vysvětlil Stefan, aniž by se přiblížil. „Pokud dovolíte, rozepnu je."

„Najednou jste se nějak rozpovídal, upíre," zavrčel Samuel.

Samuel je ten nejklidnější, nejvyrovnanější vlkodlak, jakého znám - to ale zrovna moc neznamená - teď jsem v jeho hlase sly­šela příslib násilí, který mi rozechvěl hrudní koš.

,Kladl jste mi otázky, na které neznám odpověď," opáčil Stefan klidně, hlas mu ale zjihl do lidštější podoby. „Doufám, že Mercedes ukojí zvědavost nás obou. Ale napřed musí někdo od­stranit postroj, aby se mohla proměnit zpátky v člověka."

Samuel zaváhal, nakonec ode mě poodstoupil. „Udělejte to," zavrčel.

Stefan se pomalu pohnul a počkal, dokud Samuel neucouvl, teprve pak se mě dotkl. Voněl mým šampónem a vlasy měl mok­ré. Musel se osprchovat - a najít někde čisté oblečení. Nic v hote­lovém pokoji neuniklo krvi zavražděné ženy. Měla jsem od ní ule­pené i tlapy.

Zničehonic jsem si vzpomněla na to, jak koberec promoče­ný tmavou, vazkou tekutinou čvachtal. Málem jsem se pozvra­cela, ostrá bolest v hlavě však přemohla nevolnost a já rozptýle­ní uvítala.

Stefanovi netrvalo dlouho postroj rozepnout. Jakmile mi ho sundal, proměnila jsem se. Stefan ustoupil a přenechal místo ved­le mě Samuelovi.

Samuelova ústa se stáhla vzteky, když se dotkl mého ramene. Podívala jsem se dolů a zjistila, že mi postroj zhmoždil a rozedřel kůži a jsem celá potřísněná zaschlou rezavou krví. Vypadala jsem jako oběť autonehody.

To mi připomnělo práci. Vyhlédla jsem z okna, ale nebe bylo pořád tmavé.

„Kolik je hodin?" zeptala jsem se. Hlas jsem měla nakřáplý. „Pět čtyřicet pět," odpověděl upír

„Musím se obléct," prohlásila jsem a rychle vstala, což byla chyba. Chytila jsem se za hlavu, zaklela a okamžitě se posadila, abych neupadla.

Samuel mi sundal ruce z čela. „Otevři oči, Mercy."

Snažila jsem se, ale levé oko odmítlo uposlechnout. Když se mi ho nakonec přece jen podařilo otevřít, oslepil mě kapesní ba­terkou.

„Zatraceně, Same," protestovala jsem a pokusila se mu vy­kroutit.

„Naposledy." Byl neoblomný a tentokrát mi bolavé oko otevřel sám. Pak baterku odložil a přejel mi rukama po hlavě. Zasyčela jsem, když prsty zavadil o bolavé místo. „Není to sice otřes moz­ku, Mercy, ale vzadu na hlavě máš velkou bouli, na oku pořádný monokl, a pokud se nemýlím, než se rozední, zfialoví ti celá levá strana obličeje. Tak proč ten krvežíznivec tvrdí, že jsi byla čtyřicet pět minut v bezvědomí?"

„Teď už skoro hodinu," opravil ho Stefan z podlahy. Seděl ode mě dál než předtím, ale pozoroval mě s dravčí intenzitou.

„Nevím," řekla jsem, ale znělo to roztřeseněji, než jsem zamýš­lela.

Samuel se posadil vedle mě na gauč, stáhl z něj přehoz, který schovával škody napáchané Médeou, a zabalil mě do něj. Natáhl se po mně, ale já se odsunula. Ochranitelské pudy jsou u dominantní­ho vlka nesmírně silné - a Samuel je velice dominantní. Stačilo by ustoupit o píď, převzal by nadvládu nad celým světem, nebo spíše nad mým životem, kdybych mu to dovolila.

Voněl ale řekou, pouští a srstí - a něčím sladkým, co patří jen jemu. Přestala jsem se bránit a opřela si rozbolavělou hlavu o jeho paži. Síla a teplo, které z něj sálaly, mi ulevily od bolesti. Když se nepohnu, možná mi neupadne hlava. Samuel vydal tichý, chlácho­livý zvuk, prohrábl mi vlasy a vyhnul se přitom bolavému místu.

Nezapomněla jsem ani jsem mu neodpustila, že mě oslnil ba­terkou, ale rozhodla jsem se nechat pomstu na později. Už dlou­ho jsem se o nikoho neopřela, a přestože jsem věděla, že je hloupé odhalit před Samuelem slabost, nedokázala jsem se přinutit odtáh­nout.

Slyšela jsem, jak se Stefan zvedl, zamířil do kuchyně, otevřel ledničku a chvíli se přehraboval v kredenci. Potom se upíři pach přiblížil a Stefan řekl: „Přinuťte ji to vypít. Pomůže to."

„Pomůže s čím?" Samuelův hlas byl mnohem hlubší než ob­vykle. Kdyby mě tolik nebolela hlava, odtáhla bych se od něj.

„S dehydratací. Kousli ji."

Stefan měl štěstí, že jsem se o Samuela opírala. Pokusil se to­tiž vyskočit na nohy, ale zarazil se, když jsem při jeho náhlém po­hybu zacukala.

No dobře, nehrála jsem fér, ale zabránila jsem Samuelovi zaú­točit. Stefan nebyl ten špatný. Pokud se napil mojí krve, byla jsem si jistá, že neměl na vybranou. Nebyla jsem ve stavu, abych se po­stavila mezi ně, a tak jsem se rozhodla hrát bezmocnou. Jenom mě zlobilo, že jsem nemusela zas tolik předstírat.

Samuel se znovu usadil a odhrnul mi vlasy z hrdla. Špičkami prstů mi přejel po bolavém místě na krku, které předtím splývalo s ostatními bolístkami. Sotva se ho ale dotkl, začalo pálit a ostře bolet až dolů ke klíční kosti.

„Nebyl jsem to já," prohlásil Stefan, ale jeho hlas postrádal klid - jako by si tím nebyl tak úplně jistý. Zvedla jsem hlavu a podíva­la se na něj. Emoce v jeho hlase se však nijak neprojevily na jeho tváři.

„Až na anémii jí nic nehrozí," řekl Samuelovi. „Je potřeba víc než jedno kousnuti, aby se člověk proměnil v upíra - a nejsem si jistý, jestli by Mercy vůbec mohla být proměněna. Kdyby byla člo­věk, existovala by možnost, že by ji k sobě mohl přivolat a vynutit si její poslušnost, ale kožoměnci nejsou tak citliví na magii. Prostě potřebuje doplnit tekutiny a odpočinout si."

Samuel na upíra ostře pohlédl. „Najednou jste sdílný, co? Pokud jste ji nekousl vy, tak kdo?"

Stefan se chabě, falešně pousmál a podal Samuelovi sklenici s pomerančovým džusem, kterou mu nabízel už dřív. Vím, proč ji podal Samuelovi, a ne mně. Samuel se začínal chovat teritoriálně-udělalo na mě dojem, že si toho všiml upír.

„Myslím, že Mercy to dokáže vysvětlit líp," řekl Stefan. Jeho hlas zněl netypicky úzkostně, a to odvedlo moji pozornost od Samuelova majetnického chování.

Proč se Stefan bál toho, co uslyší? Byl tam přece taky.

Vzala jsem si od Samuela sklenici a odtáhla se od něj. Dokud jsem nezačala pít, neuvědomila jsem si, jak jsem žíznivá. Nemám pomerančový džus zrovna v lásce - obvykle ho pije jenom Samuel-ale ted' chutnal jako nektar.

Nebyl však magický. Když jsem dopila, hlava mě stále bolela a já toužila zalézt do postele a zachumlat se do peřin, věděla jsem ale, že mi Samuel nedá pokoj, dokud se všechno nedozví - a Ste­fan očividně odmítal cokoli prozradit.

„Před několika hodinami mi Stefan zavolal," začala jsem. „Dlužila jsem mu laskavost za pomoc po únosu Jesse."

Oba pozorně naslouchali a Stefan občas přitakal. Když jsem se dostala k našemu příchodu do hotelového pokoje, posadil se Stefan na podlahu u mých nohou, opřel se zády o gauč, odvrátil se a zakryl si oči rukou. Možná začínal být unavený - když jsem skončila svým nepovedeným pokusem o zabití Littletona a násled­ným nárazem do zdi, začínaly už první náznaky úsvitu prosvětlo­vat žaluzie na oknech.

„Opravdu se to stalo takhle?" zeptal se Stefan, aniž by si sun­dal ruku z očí.

Zamračila jsem se na něj a napřímila jsem se. „Samozřejmě." Byl přece u toho, tak proč to znělo, jako by si myslel, že lžu?

Promnul si oči, vzhlédl ke mně a v jeho hlase zněla úleva. „Nechtěl jsem tě urazit, Mercy. Pamatuješ si totiž smrt té ženy úpl­ně jinak než já."

Mračila jsem se. „Jak jinak?"

„Říkáš, že jsem jen klečel na zemi, zatímco Littleton vraždil pokojskou?"

„Správně."

„Já si to takhle nepamatuji," řekl a sotva přitom šeptal. „Podle mých vzpomínek kouzelník ženu přivlekl, já uslyšel volání její krve a podlehl jsem mu." Olízl si rty a spojení hrůzy a hladu v je­ho očích mě přimělo odvrátit se. Pokračoval šeptem, jako by ho­vořil sám se sebou: „Krvežíznivost mě neovládla už hodně, hod­ně dlouho."

„No," řekla jsem, protože jsem si nebyla jistá, jestli mu moje následující slova pomůžou, nebo ublíží, „nevypadal jsi zrovna dobře. Svítily ti oči a odhalil jsi špičáky. Ale nic jsi jí neudělal."

Duhovky mu na okamžik prozářil rubínový svit, ale ne tak sil­ný jako tehdy v hotelovém pokoji. „Vzpomínám si, že jsem se vy­žíval v její krvi, že jsem si ji rozetřel po rukou a po tváři. Byl jsem od ní celý umazaný, když jsem tě přinesl domů. Musel jsem ji smýt." Zavřel oči. „Existuje starý obřad... Je už dlouho zakázaný, ale já si pamatuji..." Zavrtěl hlavou a pohled upřel na ruce, který­mi si volně sepnul kolena. „Pořád cítím její chuť"

Jeho slova chvíli visela nepříjemně ve vzduchu, než pokračo­val.

„Ztratil jsem se v krvi." Pronesl tu frázi, jako by měla ještě jiný význam než doslovný. „Když jsem přišel k sobě, upír byl pryč. Žena ležela přesně tak, jak jsem si pamatoval, že jsem ji zanechal, a ty jsi byla v bezvědomí."

Polkl, zadíval se na okno, které začínalo světlat úsvitem, a hlas mu klesl o celou oktávu, jak se to někdy stává vlkodlakům. „Nedokázal jsem si vzpomenout, co se ti stalo."

Natáhl ruku a dotkl se mého chodidla, protože bylo nejblíže. Když znovu promluvil, hlas už měl zase skoro normální. ,Ztráta pa­měti není při krvežíznivosti nijak neobvyklá." Pohnul rukou a stis­kl mi prsty u nohou. Cítila jsem, jak je studený. „Krvežíznivost však obvykle vymaže jen nepodstatné věci. Ty jsi pro mě důle­žitá, Mercy. Napadlo mě ale, že jsi nebyla důležitá pro Coryho Littletona. A to mi cestou sem dodávalo naději."

Já že jsem pro Stefana důležitá? Jsem přece jenom jeho auto­mechanik. Prokázal mi laskavost a já mu ji dneska v noci splati­la. Možná jsme přátelé, ale nemyslela jsem si, že upíři mají přáte­le. Chvíli jsem o tom uvažovala a uvědomila si, že mi na Stefanovi záleží. Kdyby se mu dneska v noci něco stalo, něco nezvratného, bolelo by mě to. Možná to cítil stejně.

„Myslíte, že si pohrál s vašimi vzpomínkami?" zeptal se Samuel, zatímco já přemýšlela. Přisedl si blíž a objal mě paží oko­lo ramen. Byl to dobrý pocit. Příliš dobrý. Předklonila jsem se a odsedla si od něj, a když jsem se pohnula, nechal Stefan sklouz­nout ruku z mé nohy.

Stefan kývl. „Buď jsou lživé moje vzpomínky, nebo Mercyiny. Nemyslím si, že by dokázal ovlivnit podobným způsobem Mercy, ani jako kouzelník. Podobné věci na kožoměnce prostě nepůsobí, musel by vynaložit obrovskou námahu, aby se mu to povedlo."

Samuel vydal zadumaný zvuk. „Nevidím důvod, proč by se měl pokoušet Mercy přesvědčit, že jste nespáchal vraždu - ob­zvláště pokud si myslel, že je obyčejný kojot." Pohlédl na Stefana a ten pokrčil rameny.

„Kožoměnci ohrožovali upíry jen několik desetiletí, a to před dlouhými staletími. Littleton je velmi mladý. Překvapilo by mě, kdyby o někom, jako je Mercy, třeba jen slyšel. Démon by o ni vě­dět mohl, jeden nikdy netuší, co démoni ví. Ale nejlepším důka­zem toho, že Littleton považoval Mercy za kojota, je fakt, že je stá­le naživu."

Paráda.

„Dobrá." Samuel si promnul obličej. „Raději zavolám Adamovi. Musí poslat někoho do hotelu, aby tam uklidil, než to někdo uvidí a hodí na vlkodlaky." Povytáhl obočí a pohlédl na Stefana. „I když bychom mohli policii prostě říct, že vraždy spáchal upír."

Není tomu ani šest měsíců, co vlkodlaci následovali fae a vy­stoupili na veřejnost. Neprozradili lidské populaci vše, a totožnost odhalili jen vlkodlaci, kteří si to přáli - většinou vojáci, kteří tak jako tak žili v odloučení od lidí. A tak jsme teď všichni tajili dech a čekali, co se stane, zatím ale nedošlo k nepokojům, které prová­zely zveřejnění existence fae před několika desetiletími.

K tiché akceptaci přispělo velkým dílem marokovo pečlivé plánování. Američané se cítí v moderním světě bezpečně. Bran se snažil tuto iluzi ochránit, a proto představil vlky jako oběti, které se smířily se svým údělem a odvážně brání ostatní. Alespoň proza­tím chtěl, aby společnost věřila, že vlkodlaci jsou prostě lidé, jimž za úplňku narostou chlupy. Vlkodlaci, kteří se odhalili jako první, byli hrdinové, kteří každodenně riskovali životy a chránili slabší. Marok se stejně jako fae před ním rozhodl pečlivě skrýt temnější aspekty života vlkodlaků.

Myslím ale, že největší zásluhu na mírumilovném přijetí vlko­dlaků nesou fae. Víc než deset let se fae dařilo předstírat, že jsou slabí, hodní a něžní - a každý, kdo četl bratry Grimmovy nebo Andrewa Langa, ví, že to chtělo spoustu práce.

Bez ohledu na Samuelovy hrozby by jeho otec marok odhalení upírů nikdy nepřipustil. Neexistoval způsob, jak omluvit fakt, že se upíři živi lidskou krví.

A jakmile si lidé uvědomí, že netvoři skutečně existují, mohlo by je napadnout, že k nim patří i vlkodlaci.

Stefan znal marokův názor stejně dobře jako Samuel. Nepříjemně se na vlkodlaka usmál a odhalil špičáky. „Už jsem se o to postaral. Ještě než jsem odvezl Mercy domů, zavolal jsem paní. Nepotřebujeme, aby po nás uklízeli vlkodlaci." Stefan se ob­vykle chová zdvořileji, ale i on měl za sebou špatnou noc.

„Upír ti vnutil falešné vzpomínky," pronesla jsem, abych muže rozptýlila. „Podařilo se mu to, protože je kouzelník?"

Stefan sklopil hlavu, jako by se styděl. „Upíři umí podobně ovlivňovat lidi," řekl. Zrovna tohle jsem vědět nechtěla. Všiml si mé reakce a vysvětlil: „Díky tomu můžeme nechat žít lidi, je­jichž krve se napijeme, Mercedes. Ale lidé jsou jedna věc, upíři něco docela jiného. Neměli bychom být schopni provést něco ta­kového jeden druhému. Ale nemusíš si dělat starosti. Žádný upír nedokáže změnit tvé vzpomínky - a pravděpodobně ani kouzel­ník."

Zalila mě úleva. Na seznamu věcí, které bych nechtěla, aby mi upír provedl, patřilo přehrabování v myšlenkách mezi ty úplně první. Dotkla jsem se krku.

„Proto jsi mě chtěl mít s sebou." Napřímila jsem se. „Zmínil ses o tom, že to udělal už jinému upírovi. Co mu vsugeroval?"

Stefan se zatvářil ostražitě... a provinile.

„Věděl jsi, že někoho zabije, že?" obvinila jsem ho. „Provedl něco podobného už někomu jinému? Přesvědčil ho, že vraždil?" Vzpomínka na pomalou smrt, které jsem nedokázala zabránit, mě přinutila zatnout ruce v pěst.

„Nevěděl jsem, co udělá. Ale ano, věřil jsem, že někoho zabil a přesvědčil mého přítele, že vraždu spáchal on." Znělo to, jako by mu slova zanechala na jazyku hořkou pachuť. „Ale nemohl jsem jednat bez důkazu. A tak zbytečně zemřeli další lidé."

„Jste upír," řekl Samuel. „Nesnažte se nás přesvědčit o tom, že vám smrt nevinných dělá na čele vrásky."

Stefan se zadíval Samuelovi do očí. „Během let jsem zažil to­lik umírání, že je mi ze smrti zle, ale myslete si, co chcete. Masakr ohrožuje naše utajení, vlkodlaku. I kdyby mě lidé nezajímali, ne­chtěl bych, aby jich zemřelo tolik najednou, protože by to ohrozi­lo naše tajemství."

Tolik?

Najednou jsem pochopila, proč si byl jistý, že hluk nikoho v hotelu nevzbudí. Tvor, který před mýma očima zavraždil ženu, by neváhal zabít tolik lidí, kolik by jen mohl. „Kdo ještě dneska v noci zemřel?"

„Čtyři lidé." Stefan neodtrhl oči od Samuela. „Recepční a tři hosté. Hotel byl naštěstí skoro prázdný."

Samuel zaklel.

Polkla jsem. „Takže jejich těla prostě zmizí?"

Stefan si povzdychl. „Snažíme se nenechat zmizet nikoho, koho by pohřešovali. Těla se objeví, ale tak, aby vzbudila co nejmenší pozornost. Pokus o loupež, milenecká hádka, která se vymkla kon­trole."

Otevřela jsem ústa, abych něco odsekla, ale zarazila jsem se. Těmito pravidly jsme se řídili všichni a nebyla to Stefanova vina.

„Riskoval jste Mercyin život," zavrčel Samuel. „Pokud donutil zabíjet jiného upíra, mohl vás přinutit zabít Mercy."

„Ne. K tomu by mě nepřinutil.” Stefanův hlas zněl stejně roz­zlobeně jako Samuelův a zanechával tak trochu pochyb o tom, zda si je svojí odpovědí zcela jistý. Asi si to musel uvědomit, protože obrátil pozornost zpátky ke mně. „Na svoji čest jsem odpřísáhl, že se ti dnes v noci nic nestane. Podcenil jsem nepřítele a ty jsi kvůli tornu trpěla. Porušil jsem přísahu."

„,Má-li zlo triumfovat, potřebuje jediné aby slušní lidé nedě­lali nic'," zamumlala jsem. Na vysoké jsem musela třikrát přečíst Úvahy o revoluci ve Francii od Edmunda Burkeho. Některé jeho myšlenky na mě obzvláště zapůsobily, protože jsem od dětství vě­děla, kolik zla na světě doopravdy je.

„Co tím myslíš?" zeptal se Stefan.

„Pomůže ti moje přítomnost v hotelovém pokoji zničit toho ne­tvora?" zeptala jsem se.

„V to doufám."

„Pak za to trocha bolesti stojí," prohlásila jsem pevně. „Přestaň si to vyčítat."

„Ztráta cti se nedá napravit tak jednoduše," namítl Samuel a po­hlédl Stefanovi do očí.

Zdálo se, že s ním Stefan souhlasí, ale s tím už jsem nic ne­zmohla.

„Jak jsi věděl, že s Littletonem není něco v pořádku?" zepta­la jsem se.

Stefan odtrhl oči od Samuela a sklopil pohled k Médei, která mu vyšplhala na klín, schoulila se a hlasitě předla. Kdyby byl člo­věk, řekla bych, že vypadá unaveně. A kdyby podobným způso­bem sklopil oči před méně civilizovaným vlkodlakem, mohl by mít problémy, ale Samuel věděl, že když zrak sklopí upír, nepři­znává tím podřízenost.

„Mám přítele jménem Daniel," řekl Stefan po chvíli. „Na naše poměry je velmi mladý - a ty bys řekla, že je to milý kluk. Asi před měsícem se v místním hotelu ubytoval upír a Daniela poslali, aby zjistil, proč se s námi nespojil a nepožádal o svolení."

Stefan pokrčil rameny. „Podobné věci se dějí často. Nemělo to být nebezpečné ani neobvyklé. Byl to přiměřený úkol pro mla­dého upíra." Ve Stefanově hlase však zazníval nesouhlasný tón, který mi prozradil, že on by Daniela za neznámým upírem ne­poslal.

„Něco Daniela rozptýlilo, už si nepamatuje co. Ovládla ho kr­vežíznivost. Do hotelu vůbec nedorazil. V třešňovém sadu neda­leko tábořila skupinka sezónních dělníků a čekala tam na začátek sklizně." Vyměnil si přes moji hlavu pohled se Samuelem. „Nebyla to pěkná podívaná, stejně jako dneska v noci, ale dala se snadno uklidit. Odvezli jsme jejich karavany a auta a zbavili se jich. Sadař si prostě myslel, že dělníky čekání unavilo a odjeli. Daniel byl... potrestán. Ne krutě, protože je mladý a chtíč velmi silný. Ale teď' z vlastní vůle vůbec nejí. Pocit viny ho zabíjí. Jak jsem řekl, je to milý kluk."

Vtáhl do plic hluboký, očistný nádech. Jak mi Stefan kdysi řekl, většina upírů dýchá jen proto, že by si lidé všimli, kdyby to nedělali. Já si ale myslím, že některým nedýchání vadí stejně jako nám lidem. Samozřejmě pokud chtějí mluvit, musí dýchat ales­poň trochu.

„V nastalém zmatku upíra nikdo neprověřil, koneckonců zů­stal ve městě jen jednu noc," pokračoval Stefan. „Ani mě nena­padlo ptát se, co se stalo, dokud jsem se před několika dny nepo­kusil Danielovi pomoct. Pověděl mi, co se stalo — a něco mi na jeho historce prostě nesedělo. Znám krvežíznivost, on ale nedoká­zal vysvětlit, proč se rozhodl odcestovat až do Benton City, dob­rých třicet kilometrů od hotelu. Daniel je stejně poslušný jako je­den z vašich submisivních vlků. Neporušil by příkazy bezdůvodně. Nedokáže cestovat jako já, musel by na místo dojet autem. A upír, kterého ovládla touha po krvi, prostě řídit nedokáže.

Proto jsem se rozhodl prověřit upíra, se kterým se měl setkat. Jeho jméno jsem snadno získal od recepčního v hotelu, kde se uby­toval. O upírovi jménem Cory Littleton jsem nedokázal nic zjistit - ale muž toho jména nabízel služby v magických záležitostech na internetu."

Stefan se s očima upřenýma na podlahu pousmál. „Je přísně zakázáno proměnit kohokoli, kdo není úplný člověk. Ve většině případů by to stejně nefungovalo, ale některé historky říkají..." Pokrčil nešťastně rameny. „Viděl jsem dost na to, abych pocho-

pil, že je to dobré pravidlo. Když jsem se vydal na lov, očeká­val jsem, že najdu proměněného čaroděje. Ani mě nenapadlo, že by mohl být kouzelník - na toho jsem nenarazil už několik stale­tí. V dnešní době už většina lidí nevěří ve zlo a postrádá znalos­ti potřebné k uzavření smlouvy s démonem. Proto jsem si mys­lel, že je Littleton obyčejný čaroděj. Musel být ale mocný, když se mu podařilo změnit vzpomínky upíra - i třeba jen mladíčka, jako je Daniel."

„Proč jste po něm šel jen s Mercy?" zeptal se Samuel. „Nemohl jste požádat jiného upíra?"

„Daniel byl potrestán a tím celá věc skončila."

Stefan klepal rukou do kolena, očividně nebyl s rozsudkem spokojen. „Paní už o tom nechtěla nic slyšet."

Znám Marsilii, paní Stefanova klanu. Nepřipadá mi jako žena, kterou by zajímala smrt několika lidí, nebo třeba i několika set.

„Přemýšlel jsem, že se vzepřu jejím příkazům - vtom se ale upír vrátil. Neměl jsem pro své tušení žádné důkazy, víte? Všichni byli přesvědčeni, že Daniel podlehl krvežíznivosti. A tak jsem se dobrovolně nabídl, že s cizincem promluvím. Chtěl jsem si jen ověřit, jestli by dokázal Daniela přinutit pamatovat si věci, které neudělal. Mercy jsem s sebou vzal jen pro jistotu. Opravdu jsem nečekal, že by mě dokázal ošálit stejně jako Daniela."

„Takže si myslíš, že Daniel ty lidi nezabil?" zeptala jsem se.

„Čaroděj, který je zároveň upír, by dokázal vsugerovat vzpo­mínky, ale ne přinutit zabíjet. Kouzelník..." Stefan roztáhl ruce. „Kouzelník dokáže spoustu věcí. Jsem rád, že tolik toužil zabít tu ženu sám, že nepoužil krvežíznivost, již ve mně vzbudil, k to­mu, aby to přinutil udělat mě - byl jsem napůl přesvědčený, že se mu to povedlo. Za ta léta jsem se stal příliš sebejistým, Mercedes. Nevěřil jsem, že by mi mohl něco udělat. Daniel je přece jen mla­dý. Měla jsi být mojí pojistkou, ale nečekal jsem, že tě budu po­třebovat."

„Littleton byl kouzelník," řekla jsem. „A nějaký idiot upír ho proměnil. Kdo? Někdo odsud? A pokud ne, co tu dělá?"

Stefan se znovu usmál. „Tyto otázky předložím paní. Možná byl proměněn omylem — stejně jako naše krásná Lilly."

Setkala jsem se s Lilly. Už jako člověk byla šílená a ani pro­měna v upíra na tom nic nezměnila. Zároveň je ale úžasná pianist­ka. Jejího stvořitele talent natolik uchvátil, že se o nic jiného neza­jímal. Stejně jako vlkodlaci i upíři zabíjejí každého, kdo by mohl přitáhnout nechtěnou pozornost. Lilly ochránil mimořádný dar, je­jího stvořitele ale za neopatrnost zlikvidovali.

„Jak by k tomu mohlo dojít omylem?" zeptala jsem se. „Všimla jsem si tvoji reakce. Cítil jsi démona, ještě než jsme vešli do ho­telu."

Zavrtěl hlavou. „Démoni nejsou v současnosti běžní. Lidé po­sedlí démony končí pod zámkem v psychiatrických léčebnách, kde je napumpují drogami. Většina mladých upírů se s kouzelníkem nikdy dřív nesetkala. Sama jsi řekla, že jsi netušila, co cítíš, dokud jsem ti to neřekl."

„Proč démon nezabránil tomu, aby se kouzelník stal upírovou obětí?" zeptal se Samuel. „Démoni obvykle hostitele chrání, do­kud s nimi neskončí."

„Proč by to dělal?" opáčila jsem a v duchu jsem oprášila vše, co jsem kdy o kouzelnictví slyšela. „Démoni touží jen po jednom, a to páchat co největší škody. Upírství jen posílilo Littletonovy schopnosti."

„Víte něco o démonech, Samueli Cornicku?" zeptal se Stefan.

Samuel zavrtěl hlavou. „Ne dost na to, abych pomohl. Ale za­volám otci. Pokud ani on nebude nic vědět, určitě zná někoho, kdo o nich ví."

„Je to věc upírů."

Samuelovo obočí vystřelilo vzhůru. „Ne pokud kouzelník ma­sakruje lidi."

„Postarám se o něj - i o škody, které napáchá." Stefan se ob­rátil ke mně. „Chci tě požádat ještě o dvě laskavosti, i když už mi nic nedlužíš."

„Co potřebuješ?" Doufala jsem, že zrovna teď nic. Byla jsem vyčerpaná a toužila jsem ze sebe smýt krev, obrazně i doslova, i když jsem se obávala, že to první nebude tak snadné.

„Předstoupila bys před paní a pověděla jí o všem, co se dnes­ka v noci stalo? Nebude chtít uvěřit, že mladý upír dokázal něco

takového. A klan určitě nenadchne, že máme ve svém středu kou­zelníka."

Nijak jsem netoužila setkat se znovu s Marsilií. Asi mi to musel vyčíst z tváře, protože pokračoval: „Musíme ho zastavit, Mercy." Zhluboka se nadechl, mnohem víc, než bylo nutné, pokud použí­val kyslík jen k mluvení. „Z událostí dnešní noci se budu muset zodpovídat před soudem. Povím, co jsem viděl a slyšel — a oni po­znají, jestli říkám pravdu, nebo lžu. Můžu jim říct všechno, co jsi mi pověděla, ale pokud nebudeš vypovídat sama, nepoznají, jestli je to pravda. Když to neuděláš, budou považovat moji vzpomínku na smrt pokojské za skutečnost a tvá slova za pouhé tvrzení."

„Co s tebou udělají, pokud ti neuvěří?" zeptala jsem se.

„Nejsem mladý upír, Mercedes. Pokud dospějí k názoru, že jsem zabitím ženy ohrozil bezpečnost ostatních, zničí mě — stejně jako vůdce smečky zničí jednoho vlkodlaka, aby ochránil ostat­ní."

„Dobrá," řekla jsem pomalu.

„Jenom když budu moct jít s ní," namítl Samuel.

„Zvol si doprovod," souhlasil Stefan. „Možná Adama Hauptmana nebo jednoho z jeho vlků. Doktore Cornicku, prosím, neurazte se, ale myslím, že byste to neměl být vy. Posledně jste paní uchvátil a sebeovládání v podobných věcech nepatří k jejím silným stránkám."

„Dej mi vědět, až mě budeš potřebovat," řekla jsem, než mohl Samuel něco namítnout. „Najdu si doprovod."

„Děkuji," řekl Stefan, pak zaváhal. „Je nebezpečné připomínat klanu, co jsi."

Kožoměnci nejsou mezi upíry zrovna populární. Pochopila jsem to tak, že když upíři poprvé přišli do Nového světa, zdejší ko­žoměnci jim byli takovou osinou v zadku, že je upíři skoro vybi­li. Stefan mi odmítl sdělit podrobnosti. Některé věci jsem zjistila sama — jako třeba že jsem imunní vůči většině upírské magie. Ale nechápala jsem, jak velké nebezpečí pro ně můžu představovat —třeba vlkodlak mi připadá nebezpečnější.

Stefan věděl celé roky, co jsem, ale klanu to zamlčel, dokud jsem nepřišla požádat o pomoc. Dostal se kvůli tomu do potíží.

„Už ví, co jsem," namítla jsem. „Přijdu. A druhá laskavost?"

„Venku už se rozednilo," řekl a mávl rukou k oknu. „Nemáš ně­jaké tmavé místo, kde bych mohl strávit den?"

Jediné místo, kde mohl Stefan spát, byla moje skříň. Skříně v Sa­muelově pokoji a ve třetí ložnici měly laťkové dveře, které pro­pouštěly příliš mnoho světla. Všechna má okna byla opatřená žalu­ziemi, ale v žádném pokoji nebyla dostatečná tma na to, aby v něm byl upír v bezpečí.

Moje ložnice tvořila jeden konec karavanu - Samuelův pokoj se nacházel na opačném konci. Otevřela jsem dveře a mávnutím pozvala Stefana dovnitř. Samuel se přidal. Povzdychla jsem si, ale nechala to být. Samuel mě nenechá se Stefanem o samotě bez boje a já byla příliš vyčerpaná, než abych si podobnou slovní přestřel­ku užila.

Moje ložnice byla plná oblečení, čistého i špinavého. Čisté oděvy byly poskládané na hromádkách, jen jsem se ještě nedosta­la k tornu schovat je do zásuvek. Mezi oblečením ležely poházené knihy, časopisy a neroztříděná pošta. Kdybych věděla, že budu mít v ložnici muže, uklidila bych.

Otevřela jsem skříň a vytáhla několik krabic a dva páry bot. Skříň tak zůstala až na čtvery šaty visící po straně prázdná. Uvnitř bylo dost prostoru na to, aby si Stefan pohodlně lehl.

„Samuel ti dá náhradní polštář a deku," řekla jsem a sbíra­la zatím šatstvo. Od chvíle, kdy jsem se probudila, ve mně sílila touha umýt se a teď už začínala být přímo zoufalá. Potřebovala jsem dostat z kůže zápach smrti, protože z hlavy jsem ho dostat nemohla.

„Mercedes," řekl Stefan něžně. „Nepotřebuji přikrývku. Nebudu spát, budu mrtvý."

Nevím, proč to byla ta poslední kapka. Možná za to mohlo to, jak naznačil, že netuším, co je - když jsem právě na vlastní oči vi­děla, co upíři dokáží. Byla už jsem na cestě do koupelny, ale otoči­la jsem se a upřeně se na oba muže zadívala.

„Samuel ti přinese deku,” řekla jsem mu přísně. „A polštář. Přes den můžeš přespat v mojí skříni. Mrtví lidé nemají u mě v lož­nici co dělat."

Zavřela jsem za sebou dveře koupelny a upustila na zem pře­hoz, do kterého jsem byla po celou dobu zahalená. Slyšela jsem, jak Samuel říká: „Něco vám přinesu." Pak jsem otočila kohoutky ve sprše, aby se voda zahřála.

Na dveřích koupelny viselo velké zrcadlo, jedno z těch lev­ných v imitaci dřevěného rámu. Když jsem se otočila, abych po­ložila oblečení na umyvadlo, kde se nenamočí, dobře jsem si pro­hlédla svůj odraz.

Napřed jsem viděla jen zaschlou krev. Ve vlasech, na obličeji, na rameni, paži a boku. Na rukách a nohách.

Vyzvracela jsem se do záchodu. Dvakrát. Potom jsem si umyla ruce a obličej a vypláchla si ústa vodou.

Krev pro mě nebyla neznámý pojem. Přece jen se občas měním v kojota. Zabila jsem už pořádnou řádku zajíců a myší. Minulou zimu jsem zabila dva muže, vlkodlaky. Ale tahle smrt byla jiná. Zlá. Nezabil ji kvůli jídlu, z pomsty nebo v sebeobraně. Zavraždil ji a čtyři další lidi, protože se mu to líbilo. A já ho nedokázala za­stavit.

Znovu jsem se zadívala do zrcadla.

Na rameni a na žebrech mi tmavly modřiny. Temně modré pru­hy prozrazovaly, kde mi postroj obemykal hruď. Musela jsem si je způsobit, když jsem se snažila vyprostit ze Stefanova sevření. Modřina na vnější straně pravého ramene byla spíše černá než fia­lová. Levá strana obličeje mi otekla od lícní kosti po čelist a zrud­la, což slibovalo další velkou modřinu.

Naklonila jsem se blíž a dotkla se oteklého víčka. Vypadala jsem jako oběť znásilnění - až na dvě tmavé ranky na krku.

Připomínaly kousnuti chřestýše, dva tmavé, napůl zaschlé stru­py na napuchlé, rudé kůži. Zakryla jsem je rukou a přemýšlela o tom, jestli věřím Stefanovu tvrzení, že se nestanu upírem ani ne­budu podřízena Littletonově kontrole.

Vytáhla jsem peroxid vodíku, lehce ho nanesla na ranky a za­syčela - pálilo to. Necítila jsem se o nic čistší. Vzala jsem lahvičku s sebou do sprchy a vylila si obsah na krk. Potom jsem se pus­tila do drhnutí.

Krev brzy zmizela, i když na několik vteřin zbarvila vodu u mých nohou do rezava. Ale bez ohledu na to, kolik mýdla nebo šampónu jsem použila, pořád jsem se cítila špinavá. Čím víc jsem se drhla, tím zoufaleji jsem se cítila. Littleton mě sice neznásilnil, ale přesto zneužil mé tělo. Při pomyšlení na to, že se mě dotkl ústy, se mi znovu zvedl žaludek.

Stála jsem ve sprše, dokud voda nevychladla.