Krevní pouto : kapitola 3

3.

Když jsem konečně opustila koupelnu, ložnice byla prázdná a skříň zavřená. Pohlédla jsem na budík. Měla jsem patnáct minut na to, abych se dostala do garáže, pokud jsem chtěla otevřít včas.

Byla jsem ráda, že tu se mnou nikdo není a neslyší tak, jak při oblékání bručím a sténám. Tedy alespoň nikdo živý.

Bolely mě všechny svaly v těle, obzvláště pak pravé rameno, a když jsem se sehnula, abych si natáhla ponožky a obula boty, za­čalo mi tepat v potlučené tváři. Ale ještě víc by mě bolelo, kdybych přišla o zákazníky, protože bych neotevřela v obvyklou dobu.

Vyšla jsem z ložnice a Samuel vzhlédl z gauče. Taky byl vzhů­ru celou noc. Měl jít do postele, a ne čekat a mračit se na mě. Vstal a vytáhl z mrazáku sáček s ledem.

„Tady, přilož si to na obličej."

Byl to úžasný pocit. Opřela jsem se o dveře a užívala si necitli­vosti, kterou led vnášel do tepající tváře.

„Zavolal jsem Zeemu a pověděl mu, co se stalo," řekl Samuel. „Můžeš si jít lehnout. Zee slíbil, že na dílnu dohlédne. Říkal, že to klidně udělá i zítra, pokud budeš potřebovat."

Siebold Adelbertsmiter, pro přátele Zee, je dobrý mechanik, ten nejlepší. Naučil mě všechno, co umím, pak mi garáž prodal. A taky je fae - a první osoba, které jsem se chtěla zeptat na kou­zelníky.

Někdy za mě zaskakuje, když jsem nemocná, ale ani mě nena­padlo mu zavolat a požádat o pomoc - což jen dokazovalo, že bude lepší, když se dneska vyhnu práci.

„Vrávoráš," řekl Samuel po chvíli. „Jdi do postele. Až se pro­budíš, bude ti líp."

„Děkuji," zamumlala jsem a zavřela se v ložnici.

Plácla jsem sebou obličejem dolů na postel a zasténala, proto­že mě znovu rozbolel. Překulila jsem se do pohodlnější pozice, za­kryla si hlavu polštářem a usnula možná na půl hodinky.

Cítila jsem Stefana.

Ne že by páchl - voněl sám sebou, upířinou a popcornem. Ale nedokázala jsem z hlavy dostat prohlášení, že je přes den mrtvý. Fuj. Bylo marné snažit se spát s mrtvým chlapem ve skříni.

„Díky, Stefane," zabručela jsem ponuře a zvedla potlučené tělo z postele. Když tak jako tak nespím, můžu jít klidně do práce. Vešla jsem do obýváku a očekávala, že bude prázdný, Samuel byl přece jen celou noc vzhůru.

Místo toho jsem ho našla, jak sedí u kuchyňského stolu a popí­jí kafe s Adamem, alfou místní vlkodlačí smečky, který náhodou bydlel na opačné straně mého zadního plotu.

Neslyšela jsem Adama přicházet. Od chvíle, kdy se ke mně na­stěhoval Samuel, jsem neopatrná. Ale měla jsem si uvědomit, že se objeví, sotva mu Samuel zavolá a Samuel mu samozřejmě musel zavolat a povědět mu o masakru v hotelu. Adam je alfa a je zodpo­vědný za životy všech vlkodlaků v okolí.

Když jsem otevřela dveře, oba na mě pohlédli.

Pocítila jsem nutkání otočit se a zmizet zpátky v ložnici, a to navzdory mrtvole ve skříni. Podívejte, nejsem zrovna ješitná. A i kdybych byla, zaměstnání, při kterém jsem neustále upatlaná od vazelíny a jiné špíny, by mě ješitnosti rychle zbavilo. Ale necítila jsem se na to postavit se tváří v tvář dvěma sexy chlapům s mo­noklem na oku a černomodrou polovinou obličeje.

Stefan byl mrtvý, proto by si nevšiml, jak vypadám - a se Stefanem jsem nikdy nerandila. Ne že bych zrovna teď s Adamem nebo Samuelem chodila.

Poslední rande se Samuelem jsem měla v šestnácti.

Samuela znám, co si pamatuji. Vyrostla jsem v marokově smeč­ce v severozápadní Montaně - moje mladičká matka nic bližší­ho mému původu nenašla. Byla čirá náhoda, že její prastrýc pat­řil marokovi. Dospěla jsem k názoru, že jsem měla skutečné štěstí. Spousta vlkodlaků by mě prostě zabila, stejně jako vlci zabíjejí ko­joty, kteří vniknou na jejich území.

Bran není jen marok, vládce všech vlkodlaků v Severní Americe, ale taky dobrý chlap. Umístil mě do rodiny jednoho z vl­kodlaků a vychoval mě, skoro jako bych k nim patřila. Skoro.

Samuel je marokův syn. Byl tu pro mě, když jsem se učila žít ve světě, kde pro mě nebylo místo. Smečka mě sice vychovala, ale já nikdy nebyla její součástí. Matka mě milovala, ale nepatřila jsem ani do jejího obyčejného lidského světa.

V šestnácti jsem věřila, že jsem našla domov u Samuela. Dokud mi marok neukázal, že Samuel chce děti, a ne moji lásku. V tu chvíli jsem pochopila, že si musím vyšlapat vlastní cestičku a ne­žít ve stínu někoho jiného.

Opustila jsem Samuela i smečku a neviděla jsem je víc než patnáct let, téměř půlku života. To se změnilo minulou zimu. Teď mám marokovo číslo na rychlém vytáčení a Samuel se rozhodl přestěhovat do Tri-Cities. Přesněji nastěhovat se ke mně.

Pořád jsem tak docela nepochopila proč. Mám sice svůj dům ráda, je to ale obyčejný karavan starý jako já.

Jako doktor je Samuel zvyklý na lepší bydlení. Pravda, vyříze­ní všech potřebných papírů byla jedna dlouhá noční můra. Teprve před měsícem získal licenci, která mu umožnila provozovat lékař­skou profesi nejen v Montaně a v Texasu, nýbrž i ve Washingtonu. Dal výpověď ve večerce a začal pracovat na pohotovosti nemocni­ce v Kennewicku. Navzdory vyššímu výdělku však neprojevil tou­hu odejít. Dočasný pobyt tak trval už víc než šest měsíců.

Zpočátku jsem ho odmítala,

„Proč nechceš bydlet u Adama?" zeptala jsem se. Jako alfa místní vlkodlačí smečky byl Adam zvyklý ubytovávat u sebe krát­kodobě hosty a měl víc ložnic než já. Nezeptala jsem se, proč si Samuel nekoupí vlastní dům - už mi řekl, že během posledních ně­kolika let strávil příliš mnoho času sám. Vlkodlaci nezvládají sa­motu dobře. Potřebují někoho, smečku nebo rodinu, jinak začnou být divní. A divní vlkodlaci často končí mrtví - a s sebou vezmou spoustu jiných lidí.

Samuel povytáhl obočí a řekl: „Opravdu chceš, abychom se po-zabíjeli? Adam je alfa - a já jsem dominantnější než on. Oba jsme dost staří na to, abychom se ovládali - do jisté míry. Ale pokud bu­deme žít spolu, dřív nebo později si půjdeme po krku."

„Adamův dům stojí sotva sto metrů odsud," podotkla jsem suše. Samuel by měl pravdu, kdyby se jednalo o kteréhokoli ji­ného vlkodlaka, on se ale řídil vlastními pravidly. Kdyby chtěl žít s Adamem v míru, zvládl by to.

„Prosím." Jeho tón se prosbě nepodobal ani vzdáleně. „Ne," odmítla jsem.

Rozhostila se další, delší odmlka.

„Jak tedy vysvětlíš sousedům, že ti na verandě spí cizí muž­ský?"

Opravdu by to udělal - a tak jsem mu dovolila nastěhovat se.

Pohrozila jsem, že jakmile se se mnou pokusí flirtovat, vyho­dím ho na mráz. Pověděla jsem mu, že už ho nemiluji, moje tvr­zení by ale asi působilo přesvědčivěji, kdybych mu sama věřila. Pomohlo mi ale vědomí, že mě nemiluje, že mě nemiloval, ani když mi bylo šestnáct a jemu... kdovíkolik a chtěl se mnou utéct.

Opravdu to nebylo tak zlé, jak to zní. Vyrostl v dobách, kdy se ženy vdávaly mnohem dřív než v šestnácti. Pro starší vlkodlaky je obtížné přizpůsobit se moderním způsobům myšlení.

Přála bych si, abych mu to mohla zazlívat. Pomohlo by mi to nezapomenout, že mě pořád chce jen kvůli jedné věci: protože mu můžu dát živé děti.

Vlkodlaci vznikají proměnou, nerodí se. Abyste se stali vlko­dlakem, musíte přežít útok tak brutální, že málem zemřete – což umožní vlkodlačí magii překonat váš imunitní systém. Spousta, spousta příbuzných vlkodlaků, kteří se sami pokusí o Proměnu, přitom zemře. Samuel přežil všechny své manželky i děti. Ty, kte­ré se pokusily stát vlkodlaky, zemřely.

Vlkodlačice nemohou mít děti. Při proměně za úplňku totiž sa­movolně potratí. Lidské ženy mohou vlkodlakům porodit děti, ale donosí jen ty s čistě lidskou DNA.

Ale já nejsem ani člověk, ani vlkodlak.

Samuel byl přesvědčen, že se mnou to bude jiné. Neslyšela jsem volání měsíce, proto mé proměny nebyly tak násilné - a vlastně ani potřebné. Jednou jsem vydržela v lidské podobě celé tři roky. Vlci a kojoti se v divočině páří, tak proč ne vlkod­laci a kožoměnci?

Nevím, jaká by byla biologická odpověď, ale moje zněla, že odmítám být chovnou klisnou, děkuji pěkně. Takže Samuel pro mě nebyl.

Moje city k Samuelovi měly být minulostí - až na to, že jsem nedokázala přesvědčit sama sebe, že přetrvávající vřelost, kterou jsem k němu chovala, by někdo cítil ke starému příteli.

Možná že bych nějak vyřešila svůj vztah se Samuelem, kte­rý koneckonců žil v mém domě už skoro půl roku, kdyby neby­lo Adama.

Adam byl zhoubou mé existence po většinu mého života v Tri­Cities, kde vládne železnou rukou. Stejné jako marok i on si zvy­kl jednat se mnou v jednu chvíli jako s jedním ze svých poskoků, vzápětí jako s lidským nalezencem podle toho, jak se mu to hodilo. Přinejmenším byl panovačný. Před smečkou mě prohlásil za svo­ji družku a pak měl tu drzost říct mi, že to udělal pro moji ochra­nu, aby mě jeho vlci neobtěžovali, protože jsem kojot žijící na je­jich území. A protože jeho slovo bylo zákon, moje námitky na tom v očích smečky nic neměnily.

Ale loni v zimě mě potřeboval, a to náš vztah změnilo.

Třikrát jsme si spolu vyšli. Během první schůzky jsem měla zlomenou paži a on byl velice opatrný. Na druhé mě s dcerou Jesse vzal na muzikál Piráti z Penzance a já se úžasně bavila. Na třetí schůzce byla moje paže skoro zahojená, Jesse s námi nešla a nena­-vštívili jsme ani koncertní sál střední školy, který by zchladil naše vášně. Šli jsme si zatancovat a jen díky tomu, že na něj doma če­kala dcera a na mě Samuel, jsme zůstali oblečení.

Potom, co mě odvezl domů a já se vzpamatovala, jsem dostala strach. Zamilovat se do vlkodlaka není právě nejbezpečnější - ale propadnout alfovi je ještě mnohem horší. Obzvláště pro někoho, jako jsem já. Bojovala jsem příliš dlouho, abych byla svojí vlastní paní, než abych se postavila do řady se zbytkem smečky.

A tak když mi zase zavolal, aby mě někam pozval, měla jsem nečekaně spoustu práce. Je dost obtížné vyhýbat se někomu, kdo žije hned vedle vás, ale já to zvládla. Pomohl i fakt, že když vlko­dlaci vystoupili na veřejnost, Adam měl najednou plné ruce práce a neustále cestoval mezi Washingtonem D.C. a Tri-Cities.

Přestože Adam patřil mezi asi stovku vlkodlaků, kteří se od­halili lidem, nebyl jedním z Branových hlavních aktérů - neměl temperament na to být celebrita. Přes čtyřicet let ale pracoval pro vládu, nejdřív v armádě, později jako bezpečnostní poradce, a vy­budoval si tak síť kontaktů, díky nimž byl pro maroka nedocenitel­ný - a stejně tak i pro vládu, která musela přijít na způsob, jak se vypořádat s další skupinou nadpřirozených bytostí.

Díky jeho plnému kalendáři a mému manévrování jsem ho ne­viděla skoro dva měsíce.

I když jsem na něj teď hleděla jedním okem, připadal mi krás­ný, krásnější, než jsem si pamatovala. Zatraceně, jeho slovanské rysy a vášnivá ústa mě vábily. Přesunula jsem pohled k Samuelo­vi, což nebylo o nic bezpečnější. Nebyl sice tak pěkný, ale mým praštěným hormonům na tom nezáleželo.

Jako první přerušil ticho Samuel. „Proč nejsi v posteli, Mercy?" zeptal se líně. „Vypadáš hůř než oběť autonehody, která mi umřela na operačním stole minulý týden."

Adam vyskočil na nohy a čtyřmi dlouhými kroky překonal vzdálenost mezi námi. Strnula jsem jako králík v pasti. Věděla jsem, že bych se měla dát na útěk, ale nemohla jsem. Zastavil se přímo přede mnou a s tichým hvízdnutím si prohlédl můj potluče­ný obličej. Když se naklonil blíž a dotkl se mé tváře, ozval se z ku­chyně zvuk.

Samuel rozbil šálek s kávou. Aniž by se na mě podíval, pustil se do úklidu.

„Ošklivé," prohlásil Adam a obrátil moji pozornost zpátky k sobě. „Vidíš na to oko vůbec?"

„Ne zrovna nejlíp," přiznala jsem. „Ale dost dobře na to, abych poznala, že nejsi na cestě do D.C., jak bys měl byt" Musel se vrá­tit kvůli Měsíční noci, ale věděla jsem, že přiletěl včera odpoledne a před hodinou už měl být na cestě zpátky.

Zkroutil koutek úst nahoru a já se málem kousla do jazyku, protože jsem si uvědomila, že jsem mu právě prozradila, že sle­duji všechny jeho pohyby. „Plány se změnily. Před několika ho­dinami jsem měl zamířit do Los Angeles. D.C. bylo minulý týden a příští."

„Tak co tu děláš?"

Z tváře mu vyprchalo pobavení, přimhouřil oči a úsečně pro­hlásil: „Moje bývalá se rozhodla, že je zase zamilovaná. S novým přítelem si vyjeli na blíže neurčenou dobu do Itálie. Když jsem za­volal, Jesse byla sama už tři dny." Jesse, jeho patnáctiletá dcera, bydlela přes léto s matkou v Eugene. „Koupil jsem jí letenku a bě­hem několika hodin by měla dorazit. Řekl jsem Branovi, že si beru volno. Chvíli si bude muset poradit s politiky sám."

„Chudák Jesse," řekla jsem. Jesse byla jeden z důvodů, proč jsem si Adama vždy vážila, a to i ve chvílích, kdy mě příšerně roz­čiloval. Nikdy pro něj nebylo nic důležitější než dcera, ani obcho­dy, ani smečka.

„Takže tady ještě chvíli zůstanu." Nebyla to jeho slova, ný­brž pohled, co mě přinutilo o krok ustoupit. Nenávidím, když se to stane.

Rozhodla jsem se změnit téma. „To je dobře. Darryl je fajn chlap, ale chová se k Warrenovi dost drsně, když nejsi poblíž."

Darryl je Adamův zástupce a Warren třetí v hierarchii. Ve vět­šině smeček jsou tyto dvě pozice téměř vyrovnané, proto panuje mezi vlky, kteří je zastávají, vždy jisté napětí, obzvláště když alfa není přítomen. Warrenova sexuální orientace napětí ještě zhoršo­vala.

Být jiný mezi lidmi je těžké. Být jiný mezi vlky je obvykle smr-

tící. Homosexuální vlkodlaci dlouho nepřežijí. Warren je houžev­natý, sebejistý a Adamův nejlepší přítel. Díky tomu přežívá, ale neznamená to, že by se ve smečce vždy cítil příjemně.

„Já vím," řekl Adam.

„Pomohlo by, kdyby Darryl nebyl tak roztomilý," nadhodil Samuel, prošel obývákem a zastavil se vedle Adama.

Technicky vzato měl stát za ním, protože Adam je alfa a Sa­muel vlk samotář a stojí tedy mimo smečku. Ale Samuel není oby­čejný vlk samotář, je marokův syn a taky je dominantnější než Adam, kdyby chtěl prosadit svá práva.

„Vsadím se, že se neodvážíš říct to Darrylovi do očí," vyzva­la jsem ho.

„Raději ne." Adam se usmál, ale hlas měl vážný. Promluvil sice na Samuela, ale neodtrhl oči ze mě. Mně pak sdělil: „Samuel říkal, že budeš v brzké době potřebovat doprovod na setkání s klanem upírů. Zavolej mi a já najdu někoho, kdo tě doprovodí."

„Děkuji."

Lehce se dotkl mé zhmožděné tváře. „Udělal bych to sám, ale asi by to nebylo moudré."

Z celého srdce jsem souhlasila. Když mě doprovodí obyčejný vlkodlak, poslouží mi zároveň jako tělesná stráž i důkaz, že nejsem bez přátel. Kdyby se mnou šel sám alfa, stala by se ze schůzky mo­censká hra mezi ním a vůdci upírů a Stefan by uvízl uprostřed.

„Já vím," řekla jsem. „Díky."

Nemohla jsem zůstat v jednom pokoji s oběma muži už ani mi­nutu. Dokonce i lidská žena by se udusila vším tím testosteronem ve vzduchu. Když neodejdu, pustí se do sebe - neuniklo mi, jak Samuelovi zbělely oči, když se Adam dotkl mé tváře.

A pak tu byla má touha zabořit Adamovi nos do krku a vdech­nout jeho exotickou vůni. Odvrátila jsem se od něj a zadívala se do Samuelových bílých očí. Byl tak blízko proměně, že mu okolo zří­telnic jasně vystupoval výrazný černý kruh. Mělo mě to děsit.

Samuelovo chřípí se zachvělo - taky jsem to cítila. Vzrušeni.

„Musím jít," prohlásila jsem se správnou dávkou paniky v hlase.

Zběžně jsem jim zamávala, vystřelila z domu a bleskurychle

za sebou zavřela. Sotva se mezi mnou a oběma muži ocitly dve­ře, hluboce se mi ulevilo. Těžce jsem dýchala, jako bych právě bě­žela o život, a adrenalin v krvi potlačoval bolest po kouzelníkově útoku. Zhluboka jsem se nadechla ranního vzduchu, abych zbavila plíce vlkodlačího pachu, pak jsem zamířila k autu.

Otevřela jsem dveře rabbita, ale nečekaný zápach krve mě při­nutil couvnout. Vůz parkoval na místě, kde jsem ho obvykle ne­chávala. Zapomněla jsem, že mě v něm Stefan dopravil domů. Na potazích předních sedadel ulpěla krev - oba jsme museli být pěkně zakrvácení. Ale nejvíce na mě zapůsobil důlek ve tvaru pěsti v pří­strojové desce přímo nad rádiem.

Stefan se skutečně zlobil.

Zabočila jsem ke garáži a zastavila na vzdáleném konci parkoviště vedle Zeeho starého trucku. Nikdy nevěřte mechanikovi, který řídí nové auto. Buďto si účtuje příliš mnoho za práci, anebo nedokáže udržet starý vůz v chodu, možná obojí.

Volkswageny jsou dobrá auta. Bývala to dobrá a levná auta. Teď jsou to dobrá a drahá auta. Ale každé značce se občas něco ne­povede. VW měl stoosmdesátjedničku (ta aspoň vypadala dobře), foxe a rabbita. Spočítala jsem si, že do několika let bude můj vůz jediný pojízdný rabbit v Tri-Cities.

Nechala jsem rabbita chvíli běžet naprázdno a přemýšlela, jest­li jít dovnitř, nebo ne. Zastavila jsem se v nejbližší prodejně au­todílů a koupila nové potahy, protože staré jsem musela vyhodit. Podle smutného výrazu, který se objevil na tváři prodavače, když uviděl můj potlučený obličej, v nejbližší době nové zákazníky asi nepřitáhnu.

Před dílnou ale parkovaly čtyři vozy, což znamenalo, že máme práci. Když se schovám v garáži, nikdo můj obličej neuvidí.

Pomalu jsem vystoupila. Obklopilo mě suché teplo pozdního dopoledne a já zavřela oči a chvíli si ho užívala.

„Dobré ráno, Mercedes," ozval se sladký starý hlas. „Krásný den."

Otevřela jsem oči a usmála se. „Ano, paní Hannaová, krásný."

Tri-Cities nemá na rozdíl od Portlandu nebo Seattlu mnoho bezdomovců. Teploty tu v létě přesahují čtyřicítku a v zimě klesají hluboko pod nulu, takže tudy většina bezdomovců jen prochází.

Paní Hannaová vypadala se svým otlučeným nákupním vozí­kem plným plastových pytlů s plechovkami a jinými užitečnými věcmi jako bezdomovec, ale někdo mi kdysi řekl, že žije v malém přívěsu v kempu u řeky a že učila hru na klavír, dokud jí to artriti­da neznemožnila. Potom začala procházet ulicemi kennewického předměstí, kde sbírala plechovky a prodávala obrázky, aby mohla nakoupit žrádlo pro kočky.

Bílošedé vlasy si splétala a schovávala pod ošumělou starou kšiltovkou, která jí chránila obličej před sluncem. Oblékala se do dlouhé vlněné sukně, kotníčkových ponožek a o číslo větších teni­sek. Její triko lákalo na nějaký dávno zapomenutý šeříkový festi­val ve Spokane a jeho levandulová barva tvořila zajímavý kontrast s černočervenou flanelovou košilí, která jí visela z ramen.

Věk ji nahrbil, takže byla jen o málo vyšší než vozík, který před sebou strkala. Měla opálené ruce s velkými klouby a oprýs­kaný rudý lak na nehtech odpovídal barvou její rtěnce. Voněla po růžích a po kočkách.

Zamračila se na mě a zamžourala. „Chlapci nechtějí děvčata s většími svaly, než mají oni, Mercedes. Chlapcům se líbí dívky, které umí tančit a hrát na piáno. Pan Hanna, Bůh dej pokoj jeho duši, říkával, že se po tanečním parketu doslova vznáším."

O tom jsme se spolu přely už odedávna. Paní Hannaová vyrost­la v době, kdy pro ženu existovalo jediné místo, a sice vedle man­žela.

„Tentokrát za to nemůže karate," řekla jsem jí a lehce se do­tkla své tváře.

„Přilož si k tornu zmražený hrášek, drahá," řekla. „Zmenší otok."

„Děkuji," řekla jsem.

Úsečně kývla a znovu se vydala i se skřípajícím vozíkem na cestu. Na flanel a vinu bylo příliš horko, když ale před několika měsíci zemřela, byl studený jarní večer.

Většina duchů se časem rozplyne, takže bylo pravděpodobné, že spolu za pár měsíců už nebudeme schopny hovořit. Nevím, proč za mnou chodila a pouštěla se se mnou do řeči, možná si pořád dě­lala starosti s tím, že jsem svobodná.

S úsměvem jsem vstoupila do kanceláře.

Gabriel, můj pomocník a recepční v jedné osobě, pracoval přes léto na plný úvazek. Když jsem vešla, vzhlédl a šokovaně vyku­lil oči.

„Karate," zalhala jsem inspirována mylným předpokladem paní Hannaové a on se uvolnil.

Je to hodný kluk a skrz naskrz člověk. Samozřejmě věděl, že Zee je fae, protože Zeeho donutili odhalit se před pár lety Šedí páni, co vládli fae (stejně jako vlkodlaci i fae se odhalovali postup­ně, aby nevyděsili veřejnost).

Gabriel věděl i o Adamovi, protože se o něm psalo v novinách. Neměla jsem ale v plánu prozradit mu víc, bylo to příliš nebezpeč­né. Pokud to půjde, nepovím mu nic ani o upírech, ani o kouzelní­cích - obzvláště se zákazníky na doslech.

„Ježíši," řekl. „Doufám, že ten druhý chlápek vypadá hůř."

Zavrtěla jsem hlavou. „Hloupý bílý pásek."

Na otlučených, ale pohodlných židlích v koutě kanceláře se­děli dva muži. Jeden se při mé poznámce naklonil vpřed a řekl: „Raději bych bojoval s tuctem černých pásků najednou než s jed­ním bílým."

Byl pečlivě upravený, takže vypadal přitažlivě i navzdory pří­liš širokému nosu a hluboko posazeným očím.

Věnovala jsem mu zářivý úsměv dobré obchodnice a procítěně odpověděla: „To já taky."

„Asi jste Mercedes Thompsonová, že?" zeptal se, vstal a s na­přaženou rukou vykročil k pultu.

„Správně." Podala jsem mu ruku. Měl pevný stisk, za který by se nemusel stydět žádný politik.

„Tom Black." Usmál se a odhalil perlově bílé zuby. „Hodně jsem o vás slyšel. Mercedes opravující volkswageny."

Jako bych to nikdy dřív neslyšela. Ale nepronesl to urážlivě, spíše jako by se mnou flirtoval.

„Ráda vás poznávám." Já neměla o flirtování zájem, proto jsem obrátila pozornost ke Gabrielovi. „Byly dneska ráno pro­blémy?"

Usmál se. „Když je tady Zee? Poslyš, Mercy, máma mě požá­dala, abych se zeptal, jestli by jedna z holek nemohla přijít o ví­kendu zase uklidit."

Gabriel měl houf sourozenců a všechno to byla děvčata, nej­mladší chodila do školky, nejstarší se chystala do prvního ročníku střední. Živila je ovdovělá matka, která pracovala jako spojovatel­ka na policejním oddělení v Kennewicku, což nebyla zrovna dob­ře placená práce. Dvě nejstarší děvčata sem občas zašla a uklidi­la kancelář.

A odváděla dobrou práci. Nevěděla jsem, že povlak na oknech tvořila mastnota - myslela jsem si, že je Zee nějak ošetřil pro­ti slunci.

„Proč ne?" řekla jsem mu. „Kdybych tu nebyla, ať použijí tvůj klíč."

„Povím jí to."

„Dobře. Zajdu do garáže a budu se držet z dohledu, nechci dě­sit zákazníky."

Kývla jsem na Toma Blacka, přátelsky, ale rezervovaně. Prohodila jsem pár slov i s druhým mužem, který v kanceláři če­kal. Byl to starý zákazník, který si rád poklábosil. Potom jsem rychle zmizela v garáži, než se mohl objevit někdo další.

Zeeho jsem našla na zádech pod autem, takže jsem ho viděla jen od pasu dolů.

Siebold Adelbertsmiter, můj bývalý šéf, je starý fae. Dokáže obrábět kov, což je u fae neobvyklé, protože většina nedokáže snést chladné železo. Říká si gremlin, i když je mnohem starší než samotný název, se kterým přišli letci v první světové. Vystudovala jsem historii, takže vím podobně neužitečné věci.

Vypadal jako nabručený vyzáblý padesátník s malým pivním břichem. Skutečná na něm byla jen jeho nabručenost. Díky masko­vacímu kouzlu mohou fae převzít jakoukoli podobu. Touto schop­ností se fae liší například od čarodějek nebo vlkodlaků.

„Hej, Zee," oslovila jsem ho, když to nevypadalo, že vezme moji přítomnost na vědomí. „Díky, žes sem dneska ráno zasko­čil."

Vyjel zpod auta a přísně se na mě zamračil. „Musíš se držet dál od upírů, Mercedes Atheno Thompsonová." Stejně jako moje mat­ka i on používal mé plné jméno, jen když se na mě zlobil. Nikdy jsem mu to neřekla, ale docela se mi líbilo, když ho vyslovoval s německým přízvukem.

Prohlédl si můj obličej a pokračoval: „Měla bys být doma a spát. K čemu je ti chlap v domě, když se o tebe nemůže chví­li starat?"

„Hm," řekla jsem. „Vzdávám se. K čemu je mužský v domě?" Neusmál se, ale na to jsem si už zvykla.

„No," pokračovala jsem rázně, ale mluvila jsem potichu, aby lidé v kanceláři nic neslyšeli. „Mám doma dva vlkodlaky a mrt­vého upíra, a tak mě napadlo, že bude lepší, když se na chvíli ně­kam uklidím."

„Zabila jsi upíra?" Zadíval se na mě s úctou, což nebylo nijak snadné, když ležel na zádech na vozíku.

„Ne. Stefana zabilo slunce. Ale měl by se vzpamatovat včas na to, aby dnes večer předstoupil před Marsilii."

Tedy aspoň jsem předpokládala, že k tornu dojde dnes večer. Nevím, jak to chodí u upírů, ale u vlkodlaků se soud koná okamži­tě, ne až šest měsíců po činu. A obvykle trvá jen několik hodin, ně­kdy jen minuty, a netáhne se měsíce. Nedokážeš přesvědčit alfu, aby tě nechal žít? Škoda. Zákon smečky byl z nezbytnosti brutální a patřil k věcem, které Bran prozatím tajil veřejnosti.

„Samuel říkal, že budeš svědčit pro upíra."

„Volal ti?" rozzlobila jsem se. „Co chtěl? Abys mu brnknut, až bezpečně dorazím?"

Zee se na mě poprvé usmál a vytáhl mobil. Od oleje umaštěný­mi prsty vyťukal moje číslo. „Je tady," řekl. „A v pořádku."

Aniž by počkal na odpověď, zavěsil, zakřenil se a vytočil další číslo. I to jsem znala. Ale pro případ, že by mi uniklo, použil jmé­no. „Ahoj, Adame," řekl. „Je tady." Chvíli poslouchal. I já našpi­covala uši, ale musel snížit hlasitost na minimum, protože jsem slyšela jen bručení mužského hlasu. Zeeho úsměv se proměnil v zlomyslný úšklebek. Podíval se na mě a řekl: „Adam chce vědět, proč ti to trvalo tak dlouho?"

Chystala jsem se obrátit oči v sloup, ale jen mě z toho ještě víc rozbolela hlava, a tak jsem toho raději nechala. „Pověz mu, že jsem měla divoký, vášnivý sex s naprosto cizím chlápkem."

Nezdržela jsem se, abych zjistila, jestli Zee moji odpověď pře­dal, nebo ne. Sebrala jsem z věšáku overal a odpochodovala do koupelny.

Vlkodlaci jsou posedlí kontrolou, připomínala jsem si při ob­lékání. Díky tornu ovládají svého vlka, což je dobře. Pokud se mi nelíbí průvodní jevy, neměla bych trčet s vlkodlaky. Což bych ne­dělala, kdyby jeden nebydlel přímo se mnou a druhý za mým po­zemkem.

Ale o samotě v koupelně jsem si mohla přiznat, že i když jsem se velice, velice zlobila... zklamalo by mě, kdyby nezavolali. Je to logické?

Vyšla jsem ven a Zee mi zadal další opravu. Sice jsem od něj autodílnu koupila, ale kdykoli jsme pracovali spolu, pořád vy­dával rozkazy. Zčásti to asi bylo ze zvyku, ale hlavně proto, že jsem možná dobrý mechanik, ale Zee dokáže zázraky. Obrazně i doslova.

Kdyby nebylo toho, že ho všechno rychle znudilo, nikdy by mě nenajal. Já bych tak musela vzít svůj titul a najít si prá­ci u McDonalda nebo u Burger Kingu jako ostatní vystudovaní historici.

Chvíli jsme pracovali v přátelském tichu, dokud jsem nenarazi­la na věc, při které byly potřebné čtyři ruce místo dvou.

Zatímco já otáčela klíčem, Zee mi přidržoval díl na místě a ře­kl: „Podíval jsem se pod kapotu." Kývl na kout garáže, kde čekal na restaurování můj nejnovější projekt.

„Je hezký, že?" řekla jsem. „Nebo aspoň bude, až s ním skon­čím." Mluvila jsem o karmannu ghia z šedesátého osmého v té­měř dokonalém stavu.

„Restauruješ všechno, nebo některé díly vyměníš?"

„Ještě nevím," řekla jsem. „Barva je původní a kapota jenom trochu popraskaná. Pokud nebudu muset, raději bych do ní neza­sahovala. Pokud se mi ho podaří rozchodit s původními díly a Kim sešije potahy, nechám ho tak, jak je."

Existují tři skupiny nadšenců pro stará auta. Do první spadají lidé přesvědčení o tom, že by na voze mělo zůstat co nejvíce origi­nálních dílů. Do druhé ti, kdo auto restaurují líp než továrna. Ado třetí ti, kdo ho vykuchají, nahradí brzdy, motor i tlumiče moderněj­ší výbavou. Zee patří do poslední skupiny.

Není sentimentální. Když něco funguje líp, mělo by se to pou­žít. Čtyřicet nebo padesát let pro něj neznamená totéž jako pro nás ostatní, pro jednoho člověka je to starožitnost, pro druhého rezivě­jící křáp.

Velká část mých příjmů pochází právě z restaurování rezavých křápů, takže nejsem vybíravá. Uzavřela jsem smlouvu s čalounic­kým géniem Kimem a lakýrníkem, který se v autech rád i projíž­dí a předvádí je, abychom je mohli prodat. Po odečtení nákladů na restaurování a předvádění si zisk rozdělíme podle hodin stráve­ných na projektu.

„Chlazení vzduchem potřebuje neustálou údržbu," namítl Zee.

„Toho, kdo hledá ghiu v původním stavu, to zajímat nebude," odvětila jsem. Zamručel, očividně jsem ho nepřesvědčila, a vrá­til se k práci.

Gabriel vzal rabbita a skočil pro sendviče, pak s námi v garáži pojedl. Odkryla jsem ghiu a jedli jsme a debatovali o tom, co s au­tem udělat, dokud nebyl čas vrátit se zpátky k práci.

„Zee?" řekla jsem, když zvedl do vzduchu passata, aby se po­díval na výfuk.

Zamručel a dál klepal ukazovákem na výfuk, který byl ošklivě promáčklý přímo před předním tlumičem.

„Co víš o kouzelnících?"

Přestal klepat a vzdychl. „Staří gremlini jdou démonským hos­titelům z cesty a je tornu tak už od dob, kdy lidé uvěřili v ďábla a zaprodali mu duši."

Zatočila se mi hlava. Nebylo to tím, že bych nevěřila ve zlo, právě naopak. Viděla jsem důkaz toho, že existuje Bůh, proto jsem přijala fakt, že existují i jeho protivníci. Prostě jsem nechtěla vě­ dět, že se patnáct kilometrů od mého domu skrývá někdo, kdo se spřáhl se Satanem, a zabíjí pokojské.

„Myslela jsem, že je to jenom démon," hlesla jsem.

„Ja," řekl, otočil se a spatřil můj výraz. „Ďábel, démon - ang­ličtina je v tomhle ohledu nepřesná. Existují stvoření, která slou­ží velkému netvorovi z křesťanského Písma. Vyšší i nižší duchové, démoni nebo ďáblové, ti všichni slouží zlu. Mocnějším sluhům je náš svět uzavřen, ale mohou do něj být pozváni - stejně jako upíři musí být pozváni do domu."

„Dobře," řekla jsem a zhluboka se nadechla. „Co ještě víš?"

Zee zvedl ruku a položil ji na výfuk. „Nic moc, liebchen. Setkal jsem se s několika lidmi, kteří o sobě tvrdili, že jsou kouzelníci, ale ve skutečnosti byli jen hostiteli démonů."

„A jaký je mezi tím rozdíl?"

„Rozdíl je v tom, kdo drží otěže." Výfuk se pod Zeeho rukou rozžhavil do ruda. „Démoni slouží jen jednomu pánovi a lidé, kteří na to zapomenou, se rychle stanou otroky. Ti, kdo nezapomenou, si podrží kontrolu o něco déle."

Zamračila jsem se na něj. „Takže všichni posedlí démonem byli na počátku kouzelníky?"

Zee zavrtěl hlavou. „Existuje mnoho druhů pozvání, úmysl­ných i neúmyslných. Kouzelník, člověk posedlý démonem, nezá­leží na tom. Démon nakonec vždy převezme kontrolu."

Ozvalo se hlasité lupnutí a výfuk se vyrovnal do původního tvaru. Zee mi pohlédl do očí. „Tenhle netvor si zahrává s upíry, Mercy. Nepleť se do toho. Klan je lépe připravený vypořádat se s ním než ty."

V pět třicet jsem byla až po lokty zahrabaná v motoru vanagonu, proto jsem požádala Gabriela, aby zavřel kancelář, a poslala jsem jej i Zeeho domů. Kvůli mému potlučenému obličeji se zdráha­li nechat mě pracovat o samotě víc než obvykle, ale nakonec jsem je přesvědčila.

Dokud byl se mnou v garáži Zee, měla jsem puštěnou klimatiaci a velká vrata zavřená, ale na rozdíl od vlkodlaků si letní hor­ko užívám. Jakmile jsem osaměla, vypnula jsem proto klimatizaci a otevřela garážová vrata.

„Pomáhá to?"

Vzhlédla jsem a uviděla v otevřených dveřích zákazníka, se kterým jsem se ten den seznámila.

„Tom Black," připomněl mi.

„Co jestli pomáhá?" zeptala jsem se, utřela si ruce a usrkla vody z lahve, která nejistě balancovala na nárazníku.

„Pobrukování," řekl. „Zajímalo by mě, jestli pomáhá."

Něco na tom, jak to řekl, mě znepokojilo - choval se, jako by­chom byli dobří přátelé, a ne cizinci, kteří spolu prohodili jen ně­kolik slov. Jeho dřívější poznámka o bílých páscích z něj nedělala vyznavače bojových umění, ale způsob, jakým se pohyboval, když vešel do garáže, ano.

Tvářila jsem se zdvořile, přestože kojot v mém nitru toužil vy­cenit zuby. Vetřel se do mého teritoria.

„Neuvědomila jsem si, že si pobrukuji," řekla jsem. „Tohle je pro dnešek poslední auto." Věděla jsem, že nepatří jemu, protože jsem na tom voze pracovala pravidelně. „Pokud vám Gabriel neza­volal, pak asi nebude vaše auto hotové dřív než zítra."

„Jak se z tak pěkné ženy stala automechanička?" zajímal se.

Naklonila jsem hlavu na stranu, abych na něj lépe viděla zdra­vým okem. Gabriel říkal, že kdybych si ho ledovala déle, tolik by neoteklo. Normálně nevypadám špatně, ale dneska bych sama sebe popsala jako děsivá a příšerná.

Kdybychom byli na neutrálním území, odsekla bych asi něco ve smyslu: „Bože, já nevím. Jak se z takového fešáka stane tak vlezlý bastard?" Ale já byla v práci a on byl zákazník.

„Asi stejně jako u všech ostatních hezkých mechaniků," řekla jsem. „Podívejte, potřebuji to tu dodělat. Zavolejte zítra ráno a Ga­briel vám poví, kdy asi bude vaše auto hotové."

Zatímco jsem mluvila, vykročila jsem vpřed. Můj pohyb ho měl přimět ucouvnout, on se ale ani nepohnul, a tak jsem musela zůstat stát, jinak bych se k němu dostala příliš blízko. Voněl koko­sovým opalovacím olejem a cigaretovým kouřem.

„Vlastně už jsem si vůz vyzvedl," řekl. „Vrátil jsem se, abych si s vámi promluvil."

Byl člověk, ale já v jeho očích viděla stejně dravčí pohled, jaký mají vlkodlaci, když se vydají na lov. V garáži jsem se cítila v bez­pečí, proto jsem se zachovala neopatrně a příliš jsem se k němu přiblížila. Měla jsem tu spoustu klíčů a páčidel, které se daly pou­žít jako zbraň, ale všechny byly mimo můj dosah.

„Opravdu?" řekla jsem. „Proč?"

„Chtěl jsem se zeptat, jak se vám líbí randit s vlkodlakem? Věděla jste, že je vlkodlak, ještě než jste si spolu vyšli? Měli jste spolu sex?" Do hlasu se mu nečekaně vloudilo ostří.

Náhlá změna tématu mě tak zaskočila, že jsem chvíli jen hlou­pě mrkala.

Necítila jsem z něj fanatismus - nenávist má vlastní pach. Když se Zee odhalil, pochodovala před garáží skupina lidí s plaká­ty. Někteří se jednou v noci vrátili a nastříkali mi na vrata rudým sprejem hanlivá hesla.

Z Toma Blacka jsem cítila intenzitu - jako by mu na odpově­dích skutečně záleželo.

Venku zajelo na parkoviště auto s motorem z Chevy 350 a já poznala jeho předení. Poslední stopy mého neklidu zmizely a já si uvědomila, že existuje jen jediný důvod, proč by se tak vyptával.

Přimhouřila jsem oči. „Do pekel," zaklela jsem znechuceně. „Vy jste novinář."

Několik vlkodlaků, kteří vystoupili na veřejnost, k sobě na ma­rokův příkaz úmyslně přitahovali pozornost: hrdinové v armádě, u policie a u hasičů nebo filmové hvězdy. Adam k nim nepatřil. Ale uměla jsem si představit, proč by někdo poslal novináře, aby na něj něco vyčenichal. Nejenže je alfa, ale je i fešák. Nemohla jsem se dočkat Adamovy reakce, až mu povím, že někdo strká nos do jeho milostného života.

„Můžu vám zaplatit," řekl mi Black. Asi ho povzbudil můj úsměv. „Až s vámi skončím, budete stejně slavná jako on. Budete moct prodat svůj příběh studiu."

Odfrkla jsem si. „Jděte pryč."

„Problémy, Mercy?" zeptal se hluboký hlas s líným texaským přízvukem a reportér se otočil. Asi neslyšel Warrena a jeho společ­níka vejít.

„Žádné problémy," ujistila jsem ho. „Pan Black právě odchá­zí."

Warren vypadal, jako by vystoupil z reklamy na Divoký zá­pad, jako skutečný kovboj včetně rozšlápnutých bot a omšelé­ho slamáku. Měl na to právo. Když ho proměnili, byl skutečným kovbojem na starém Divokém západě. Byl mým nejoblíbeněj­ším členem Adamovy smečky. Vedle něj stál Ben, nedávný import z Velké Británie — a kandidát na mého nejméně oblíbeného vlko­dlaka. Žádný z nich nepatřil mezi „odhalené", ještě ne. V Benově případě k tomu asi ani nikdy nedojde. Ve své domovině se jen tak­tak vyhnul zatčení, proto ho potichu poslali do Ameriky, aby tady zmizel.

Novinář vytáhl z peněženky vizitku a podal mi ji. Vzala jsem si ji, protože mě matka naučila zdvořilosti.

„Uvidíme se," řekl. „Zavolejte mi, pokud změníte názor." „Udělám to," odpověděla jsem.

Vlkodlaci se otočili a dívali se, jak odchází. Teprve až jeho vůz zmizel v dálce, obrátili se zpátky ke mně.

„Líbí se mi, co sis udělala s obličejem," řekl Ben a poklepal si na oko.

Možná mi zachránil život a zastavil kulku určenou Adamovi, ale to neznamenalo, že bych ho musela mít ráda. Nešlo tu jen o to, že ho poslali k Adamově smečce, aby nemohl být vyslech­nut v souvislosti se sérií brutálních znásilnění v Londýně. Věřím, že lidé jsou nevinní, dokud jim není prokázána vina. Šlo mi hlav­ně o jeho vlastnosti, díky nimž se o něj londýnská policie začala vůbec zajímat: byl malicherný, protivný a násilnický. Všechno, co řekl, vyznívalo jako pošklebek nebo hrozba, i když mluvil s tako­vým fajn britským přízvukem. Kdyby byl jen o trochu příjemněj­ší, mluvila bych s ním už jen proto, abych slyšela jeho hlas, i kdy­bych ho neměla ráda.

„Já si ho nezmalovala, ale dík." Vrátila jsem se k dodávce, abych ji na noc zamkla. Setrvačnost, která mě udržovala v cho­du, byla pryč a teď už jsem se jen toužila někam zahrabat a spát.

Někam, kde by ve skříni neležel mrtvý upír. Zatraceně. Kde vlast­ně budu spát?

„Co tady vy dva děláte?" zeptala jsem se Warrena, když jsem zavírala zadní dveře dodávky.

„Adam přikázal, že s tebou máme zůstat, dokud se ti neozvou upíři - myslí si, že tě kontaktují krátce po setmění. Nechce, aby tě zastihli samotnou."

„Nemáš dnes večer směnu?" Warren pracoval na benzino­vé pumpě s celonočním provozem jen kousek ode mě - když se Samuel přistěhoval, Warren mu tam sehnal práci.

„Ne, minulý týden jsem dal výpověď. Zase změnili manaže­ra a tenhle plánoval, že to tam celé předělá. A tak jsem se rozho­dl dát výpověď dřív, než mě vyhodí." Odmlčel se, pak pokračoval: „Dělal jsem pár věcí pro Kylea. Na půl úvazku jsem si u něj vydě­lal víc než na plný úvazek ve večerce."

„U Kylea?" zeptala jsem se s nadějí.

Znám Warrena už dost dlouho a setkala jsem se možná s tuc­tem jeho přátel. Většina za nic nestála, ale Kyle se mi líbil. Byl právnické eso, úžasně se oblékal a byla s ním velká zábava. Nějakou dobu spolu žili, než Kyle zjistil, že Warren je vlkodlak. Potom se Kyle odstěhoval. Vím, že si od té doby několikrát vy­šli, ale nic víc.

Warren sklopil oči. „Jen pár sledovaček a jednou jsem dělal ochranku ženě, která se bála svého brzy už bývalého manžela."

„Kyle z nás má strach," prohlásil Ben a vycenil zuby v ostrém úsměvu.

Warren po něm střelil pohledem a Ben se přestal usmívat.

„Očividně ses nikdy nesetkal s Kylem," řekla jsem Benovi. „Je roz-vodový právník už tak dlouho, že se jen tak něčeho nevyleká."

„Lhal jsem mu," řekl mi Warren. „Taková věc se nedá jen tak přejít."

Nastal čas změnit téma. Ben se možná stáhl, ale rozhodně ne na dlouho.

„Půjdu se umýt a převléknout," řekla jsem. „Hned jsem zpát­ky.,,

„Samuel říkal, že ses včera v noci vůbec nevyspala," řekl Warren. „Bude trvat ještě pár hodin, než se upíři ozvou. Zastavíme se někde, koupíme večeři a zamíříme k tobě domů, aby sis moh­la zdřímnout?"

Zavrtěla jsem hlavou. „Nemůžu spát s mrtvolou ve skříni."

„Tys někoho zabila?" zeptal se Ben se zájmem.

Warren se zazubil a okolo oči mu naskočily vějířky vrásek. „Ne, tentokrát ne. Samuel říkal, že Stefan tráví den u Mercy ve skříni. Zapomněl jsem. Chceš si lehnout u mě? Tam žádní mrtví nejsou." Pohlédl na Bena. „Aspoň zatím."

Byla jsem vyčerpaná, bolel mě obličej a opouštěl mě adrenalin, který ve mně rozproudil reportér. „To zní úžasně. Díky, Warrene."

Warren bydlí v Richlandu, v půlce jednopatrového dvojdomku, který už zažil šťastnější časy. Uvnitř vypadal dům lépe než zvenku, ale kvůli hromadám knih a použitému nábytku působil dojmem, jako by v něm bydlel student.

Ložnice pro hosty, kam mě Warren uložil, voněla po něm - asi spal raději tady než v pokoji, který kdysi sdílel s Kylem. Jeho vůně mě uklidňovala, on neležel mrtvý ve skříni. Do spánku mě ukolé­baly tiché zvuky dvou vlkodlaků hrajících šachy v přízemí.

Když jsem se probudila, v pokoji byla tma a ve vzduchu jsem cítila papriku a sezamový olej. Někdo zajel pro činu. Od oběda uběhla už dlouhá doba.

Vykulila jsem se z postele a odšourala se dolů po schodech v naději, že nesnědli úplně všechno. Vešla jsem do kuchyně, prá­vě když Warren rozděloval obsah polystyrénových krabic na tři ta­líře.

„Hm," řekla jsem a opřela se o Warrena, abych lépe viděla na jídlo. „Hovězí po mongolsku. Myslím, že jsem se zamilovala."

„Jeho srdce už patří někomu jinému," ozval se za mnou Ben. „A i kdyby tomu tak nebylo, nehraje tvoji ligu. Ale já ti jsem k dis­pozici."

„Ty nemáš srdce," řekla jsem mu. „Jenom díru tam, kde by mělo být."

„Jen další důvod, abys mi dala to svoje."

Zabušila jsem čelem do Warrenových zad. „Řekni mi, že se mnou Ben neflirtuje."

„Hej," namítl Ben ublíženě. „Mluvil jsem o kanibalismu, ne o románku."

Byl to dobrý žert. Kdybych ho měla víc ráda, zasmála bych se. Warren mě poplácal po hlavě a řekl: „To je v pořádku, Mercy. Byl to jen špatný sen. Až se najíš, bude pryč."

Vysypal zbytek rýže na talíř. „Před několika minutami volal Adam. Řekl jsem mu, že spíš, a on tě nechtěl budit. Stefan prý asi před půl hodinou odešel z tvého domu."

Vyhlédla jsem z okna a viděla, že se venku stmívá.

Warren si všiml mého pohledu a řekl: „Někteří staří upíři se probouzejí dřív. Myslím, že nezavolají, dokud se úplně nesetmí."

Podal nám talíře, příbory a ubrousky a vyhnal nás z kuchyně do jídelny.

„Tak," řekl Ben poté, co jsme několik minut jedli v tichosti. „Proč mě nemáš ráda, Mercy? Jsem pohledný, chytrý, zábavný... A zachránil jsem ti život."

„O tom už raději nemluvme," řekla jsem a strčila si do úst ko­řeněné maso. „Mohlo by se mi udělat zle."

„Nenávidíš ženy," nadhodil Warren.

„To není pravda," odmítl Ben pobouřeně.

Polkla jsem, povytáhla obočí a hleděla na něj, dokud se neod­vrátil. Jakmile si uvědomil, co udělal, zvedl rychle bradu a znovu se mi zadíval do očí. Ale příliš pozdě. Vyhrála jsem a oba jsme to věděli. U vlků na podobných věcech záleží. Kdybych na něj nara­zila o samotě v temné uličce, možná by mě stejně sežral - ale za­váhal by.

Samolibě jsem se usmála. „Každý, kdo s tebou mluví déle než dvě minuty, pozná, že nenávidíš ženy. Myslím, že bych dokáza­la spočítat na prstech jedné ruky, kolikrát jsi vyslovil slovo ‚žena' a nenahradil ho přídomkem pro ženské genitálie."

„Hej, není to tak zlé," namítl Warren. „Někdy jim nadává do krav nebo děvek."

Ben ukázal prstem na Warrena - matka ho asi nikdy nenaučila zdvořilým způsobům. „A to říká někdo, kdo nemá rád..." Odmlčel se a zvolil jiné slovo, než hodlal použit. „ženy."

„Mám je rád," řekl Warren a shrábl zbytky rýže na hromádku, aby je mohl nabrat na vidličku. „Víc než většinu mužů. Jenom s ni­mi prostě nechci spát."

Zazvonil mi mobil. Zprudka jsem vtáhla vzduch do plic a vdechla přitom zrníčka pepře. Kašlala jsem, dusila se a oči mi sl­zely, našla jsem ale telefon a podala ho Warrenovi, aby mohl od­povědět, zatímco já hltala vodu.

„Dobrá," řekl. „Odvezeme ji tam. Ví, kde to je?" Zachytil můj pohled a bezhlesně pronesl „klan".

Kývla jsem a stáhl se mi žaludek. Vím, kde hledat jeho sídlo.