Krevní pouto : kapitola 5

Napsal Niletka.blogerka.cz (») 9. 6. 2011 v kategorii Krevní pouto - Patricia Briggs, přečteno: 682×

5.

„Haló?" Adamův hlas zněl úsečně.

„Už je to skoro týden," řekla jsem. „Littleton po mně

nejde, je zaměstnaný hraním her s Warrenem a Stefa­nem." Warren mě tak trochu informoval o tom, jak lov na upířího kouzelníka pokračuje - nebo spíše nepokračuje. Littletonovi se ne­ustále dařilo být o krok před nimi. „Odvolej moje osobní strážce."

Na opačné straně linky se na okamžik rozhostilo ticho, pak Adam řekl: „Ne. O podobných věcech se nebudeme bavit po tele­fonu. Pokud se mnou chceš mluvit, přijď za mnou a promluvíme si. Vezmi si cvičební úbor, budu trénovat v garáži." Zavěsil.

„A co takhle jiné osobní strážce?" naříkala jsem do hluchého telefonu. „Někoho, s kým vycházím? Přece nežádám tolik, ne?"

Zavěsila jsem a zamračila se na telefon. „Fajn. Tak s ní prostě budu muset nějak vyjít."

Když jsem se následujícího dne vrátila z práce, oblékla jsem si kimono a znovu mu zavolala. „Vyhráls," řekla jsem.

„Počkám na tebe u sebe v garáži." Bylo mu ke cti, že to neřekl samolibě - což jen dokazovalo, že se Adam umí nesmírně ovládat.

Zatímco jsem se plahočila přes zadní zahradu, říkala jsem si, jak je hloupé dělat si starosti s tím, že s ním budu muset mluvit. Bez svolení se na mě vrhne těžko. Stačí jen udržet naši schůzku na obchodní úrovni.

Našla jsem Adama, jak cvičí vysoké výkopy na boxovacím pytli v doju, ve které proměnil polovinu garáže. Měl v něm všech­no, zrcadla, žíněnky i klimatizaci. Jeho výkopy byly naprosto do­konalé - moje by taky byly, kdybych je trénovala třicet, čtyřicet let. Možná.

Dokončil cvičení, přistoupil ke mně a dotkl se mojí tváře. Obklopil mě jeho pach, který cvičením ještě zesílil. Musela jsem bojovat s nutkáním přitisknout mu tvář na ruku.

„Co hlava?" zeptal se. Modřiny začínaly mizet, takže už zákaz­níci nevypadali tak rozpačitě, když mě viděli.

„Fajn." Dneska ráno jsem se poprvé probudila bez příšerné bo­lesti hlavy.

„Dobrá." Odstoupil ode mě a zůstal stát uprostřed žíněnky. „Zacvičíme si."

Už několik let trénuji karate v doju na opačné straně tratě kou­sek od dílny, přesto mě ovládly pochybnosti. Ukázalo se ale, že je dokonalý tréninkový partner.

Můj trenér, sensei Johanson, nevyučuje „pěkné" karate, které se předvádí na exhibicích a turnajích. Shi set kat kan je zvláštní od­noží karate, které sensei říká „jak protivníkovi zlámat pár kostí". Původně bylo vymyšleno pro vojáky, kteří měli bojovat s více pro­tivníky najednou. Podstatou je zneškodnit nepřátele co nejrychle­ji a zajistit, aby už se nezapojili znovu do boje. Já byla ve skupi­ně jediná žena.

Mým největším problémem bylo zpomalit natolik, abych ne­vzbudila zvědavost, ale zároveň si neublížila. To při tréninku s Adamem nebyl problém. Poprvé jsem mohla bojovat s plným nasazením a strašně se mi to líbilo.

„Používáš aikido?" zeptala jsem se po bleskurychlé výměně. Aikido je laskavější, jemnější metoda boje. Taky se dá použít ke zlámání kostí, ale většina úderů má slabší variantu. Takže mů­žete paži bud'to zkroutit a protivníka znehybnit, nebo trochu víc přitlačit a zlomit ji v lokti.

„Řídím bezpečnostní firmu a zaměstnávám bandu bývalých vojáků. Zjistil jsem, že je potřeba občas s někým vymést podla­hu. Pročistí to vzduch," řekl. „Díky aikidu jim můžu nakopat za­dek a neublížit jim. A do letošního roku mi umožňovalo utajit, že už nejsem tak docela člověk."

Znovu ke mně přiskočil, zazubil se, zachytil můj úder a svedl si ho za rameno. Podřepla jsem a vykopla nízko u země, čímž jsem ho přinutila odkulit se stranou, než mi mohl něco provést. Když vyskočil na nohy, všimla jsem si, že je taky zadýchaný. Vzala jsem to jako kompliment.

Oba jsme bojovali v plné rychlosti, ale dávali jsme si dobrý po­zor na to, kolik síly do úderů vkládáme. Vlkodlaci se sice rychle uzdravují, ale kosti se jim přesto lámou a rány bolí. A kdyby Adam praštil vší silou mě, tušila jsem, že bych jen tak nevstala.

„Chtěla jsi, abych stáhl tvoji tělesnou stráž?" zeptal se Adam uprostřed rychlé výměny měkce vykrytých úderů.

„Ano."

„Ne."

„Kouzelník si myslí, že jsem kojot," vysvětlila jsem netrpělivě. „Nepůjde po mně."

„Ne."

Podařilo se mi zasadit úder a vyvést ho z rovnováhy, ale nesed­la jsem mu na lep a nepřiblížila se na dosah. Pošťuchovat se s vl­kodlakem je pitomost - obzvláště když je trénovaný v aikidu.

„Podívej, Warren nebo Mary Jo mi nevadili. Mary Jo do­konce pozná jeden konec hasáku od druhého a pomohla. Ale Honey... Nepotřebuje její druh, aby krásou okouzlovala jeho zákazníky?"

Honeyin druh a manžel, Peter Jorgenson, má instalatérskou fir­mu. Je to pohledný, šlachovitý, tichý muž, který udělá za hodinu víc práce než většina lidí za celý život. Honey má sice prázdnou hlavu a zajímá se jen o svůj vzhled, manžela ale miluje. Ovšem pokaždé, když se o tom zmíní, dodá, že ji nevadí, že na rozdíl od ní není Peter dominantní vlk. Ne že by se mnou mluvila, nemá mě o nic radši než já ji.

„Peter se řídí mými rozkazy," opáčil Adam.

Adam je alfa, proto Peter poslouchá jeho příkazy. A Honey je Peterova manželka, proto jí rozkazuje a ona poslouchá. Vlkodlaci se k družkám chovají jako k milovaným otrokyním. Ježily se mi z toho chlupy.

Není to ale ani Adamova, ani Peterova vina, že vlkodlaci zakr­něli v době kamenné. Opravdu. Měli ale štěstí, že nejsem vlkodlak, jinak by došlo k povstání otroků.

Kopla jsem Adama do kolene, on ale kopnutí vykryl, chytil mě za nohu a trhl dopředu. Potom provedl něco komplikovaného a já skončila stočená do preclíku obličejem na žíněnce. Na zemi mě dr­žel jen rukou a kolenem.

Voněl jako les v noci.

Rychle jsem plácla do žíněnky a on mě nechal vstát.

„Adame. Zavři oči a představ si Honey v garáži. Dneska měla na nohách lodičky s jehlovými podpatky." Vzpomínka na ni zafun­govala jako studená sprcha, přesně to jsem potřebovala.

Zasmál se. „Nezapadala, co?"

„Celý den stála, protože se bála, že si umaže sukni o jednu z mých židlí. Gabriel se do ní zakoukal." Zamračila jsem se na něj, když se znovu rozesmál. „Gabrielovi je šestnáct a půl a je to chlap. Pokud jeho matka zjistí, že flirtuje s vlkodlačicí, zakáže mu u mě pracovat."

„Nedozví se, že je Honey vlkodlak. Honey ještě nevystoupila. A kromě toho je na pozornost mužů zvyklá, nebude brát Gabriela vážně," řekl Adam, jako by mi šlo zrovna o tohle.

„Já to vím a Gabriel to ví, ale jeho matku to nebude zajímat. A dozví se to. Tak už to u mě chodí. Pokud Gabriel odejde, budu muset dělat papírování sama." Nechtěla jsem kňourat, ale nenávi­děla jsem papírování, a ono nenáviděla mě.

Sylvie, Gabrielova matka, teprve nedávno zjistila, že Zee je fae. Nevadilo jí to, protože už ho znala a oblíbila si ho. Ale pochy­bovala jsem, že by měla stejný názor na vlkodlaky, a hlavně pěkné vlkodlačice, které by mohly slintat po jejím synovi.

„Nechci přijít o Gabriela jen kvůli tvé paranoii. Už žádní další strážci, Adame. A Honey by mi v boji stejně zrovna nepomohla."

Nespokojeně si povzdychl. „Stefan dělá, co může, aby kouzel­níka našel. Pomáhají mu Warren, Ben a několik dalších vlku, tak­že už by nemělo trvat dlouho, než se ho zbaví, a pak budeš volná. A Honey je dobrý tělesný strážce, nebojuje fér. Při tréninku dokon­ce jednou nebo dvakrát skolila Darryla." Většina smeček „netré­nuje". Adamova vojenská průprava se někdy opravdu projevuje. „Kdyby Honey nebyla žena, zastávala by druhou nebo třetí pozi­ci v nějaké smečce."

Nepřekvapilo mě, že Honey bojuje zákeřně. Ale zaskočilo mě, že je dost dobrá na to, aby dostala Darryla, i když jen jednou nebo dvakrát. Jako Adamův zástupce má zkušenosti ze skutečných sou­bojů, nejen z tréninku.

Věděla jsem, proč mi Adam posílá jako osobní strážce jen ženy - ze stejného důvodu, proč se mnou za upíry poslal Warrena s Be­nem. Warren by se mě nepokusil svést, protože o ženy prostě ne­stojí - a Adam věděl, jak moc nesnáším Bena.

Vlkodlaci jsou nesmírně teritoriální. A protože mě Adam před smečkou prohlásil za družku, prý pro moji vlastní ochranu, byla jsem jeho. Pro smečku představovalo Adamovo slovo zákon. Já nesouhlasila, ale to smečku nezajímalo. Adamovi se podařilo o ce­lé věci se Samuelem nějak dohodnout. Nechtěla jsem vědět jak, protože by mě to jenom rozčílilo.

A tak mi pověsil na krk Honey, protože Mary Jo měla čtyřiadva­cetihodinové služby na požární stanici a Darrylova družka Auriel byla na školení v Ellensburgu, aby si obnovila učitelské osvědče­ní. Stížnostmi na Honey nového strážce nezískám - Adam neměl nikoho jiného, koho by mohl poslat.

„Littleton je upír," připomněla jsem ve snaze vrátit situaci lo­giku. „Nenapadne mě ve dne. Mohla bych slíbit, že než ho chy­tí, budu pokaždé před setměním doma. Do domu se bez pozvá­ní nedostane. Ne že by chtěl, protože mě považuje jen za součást Stefanova kostýmu."

„Mluvil jsem o kouzelnících s marokem," řekl Adam něžně. „To on mi řekl, abych ti dal tělesnou stráž, která by tě hlídala dnem i nocí. Říkal, že nikdo neví, v jakého netvora se může upír posed­lý démonem proměnit."

„Já vím," vyštěkla jsem. Pokud rozkaz k mojí ochraně vydal Bran, můžu šetřit dechem. Adam to věděl taky.

„Elizaveta mi řekla, že jsi jí volala a ptala se na kouzelníky," nadhodil.

„No, měl bys být rád. Řekla jen, že jsi jí zakázal mi cokoli pro­zradit." Což nebyla tak docela pravda.

Čarodějka mi doslova odpověděla: „Adamija chce, abys to nechala být. Je to chytrý mužský. Přenechej kouzelníka vlkům, Mercedes Thompsonová. Kojot proti démonovi nic nezmůže."

„Warren se Stefanem se o Littletona postarají," řekl Adam sou­citně. Mohl si dovolit se mnou soucítit, protože věděl, že umlčel všechny moje námitky.

„Stefan s Warrenem loví tygra prakem," odsekla jsem. „Možná se jim poštěstí a skolí ho, ale možná se tygr otočí a oba je sežere. A Honey se přitom bude v bílém kostýmku dívat, jak ladím auta."

Přikročila jsem k boxovacímu pytli a začala do něj bušit. Nechtěla jsem to říct, neuvědomila jsem si, jaké si dělám staros­ti. Adam sice překypoval sebejistotou, neocitl se ale v jedné míst­nosti s tou věcí.

„Mercy," řekl Adam poté, co mě chvíli sledoval.

Začala jsem do pytle kopat.

„Šroubovák je užitečný nástroj, ale je ti k ničemu, když po­třebuješ plamenomet," řekl. „Vím, že jsi podrážděná. Vím, že po tom, co jsi viděla Littletona udělat, chceš být u toho, až ho zabijí. Ale kdybys šla s nimi, někdo by mohl zemřít ve snaze chránit tě."

„Myslíš, že mi to není jasné?" vybuchla jsem. Děsilo mě, že mě zná tak dobře a ví, jak mi ze všeho nejvíce vadí fakt, že můžu jenom nečinně sedět, zatímco ostatní pronásledují Littletona. Přestala jsem kopat, hleděla na rozhoupaný černý pytel a bojovala s nutkáním nakopnout Adama.

Mohla jsem se proměnit v kojota. V kojotí podobě jsem byla rychlejší než v lidské. Byla jsem částečně imunní vůči upírské ma­gii, ale netušila jsem do jaké míry. To byl souhrn všech mých nadpři­rozených schopností. Na to, abych šla po Littletonovi, to nestačilo.

Kdyby se mi tehdy v noci podařilo přetrhnout postroj, kouzel­ník by mě zabil. Věděla jsem to, ale nijak to nezmenšilo pocit viny, který mě ovládl pokaždé, když jsem si vzpomněla na smrt pokoj­ské. Chtěla jsem jít po kouzelníkovi sama.

Toužila jsem se mu zakousnout do krku a ochutnat jeho krev. Zhluboka a roztřeseně jsem se nadechla. Co jsem skutečně chtě­la, po čem jsem přímo hladověla, bylo zabít toho usměvavého, vy­záblého zkurvysyna.

„Elizaveta po něm nepůjde," řekl Adam. „Démoni prý mají na čarodějnictví zvláštní vliv. Nejsi jediná, kdo musí jen přihlížet."

„Víš, že dneska ve zprávách mluvili se sestrou muže, na kterého upíři vraždy svalili?" Znovu jsem dvakrát nakopla pytel. „Plakala. Připustila, že bratr měl manželské problémy, ale nikdy by ji nena­padlo, že udělá něco takového." Znovu jsem vykopla a zabručela námahou. „Víš, proč ji to nikdy nenapadlo? Protože to ten ubohý bastard neudělal, prostě byl ve špatnou dobu na špatném místě."

„Nemůžeme si dovolit, aby se ted' veřejnost dozvěděla o upí­rech," připomněl Adam.

Věděla jsem, že mu lži taky vadí. Adam byl přímý muž, měl však pochopení pro nutné zlo. Já taky. Neznamenalo to ale, že se mi to musí líbit

„Já vím, že upíři musí skrývat svoji existenci," řekla jsem bo­xovacímu pytli. „Vím, že lidé ještě nejsou připraveni dozvědět se o všem, co se ukrývá ve tmě. Vím, že když pomáháme jejich uta­jení, zabraňujeme masové hysterii, která by vedla ke smrti mnoha lidí. Ale... ten řidič, kterého z vražd obvinili, má děti. Budou vy­růstat s vědomím, že otec zavraždil jejich matku." Zapsala jsem si jejich jména. Jednoho dne, až to bude bezpečné, se postarám o to, aby se dozvěděly pravdu.

Jejich bolest, vraždy i to, že jsem se neustále probouzela se vzpomínkami na pach smrti té ubohé ženy a Littletonův popichují­cí smích, to všechno byla kouzelníkova vina. Chtěla jsem být u to­ho, až se budou vyrovnávat účty.

„Pohrával si s ní." Provedla jsem otočku a výkop, můj nejlepší, a doufala jsem, že když nahlas popíšu hrůzy oné noci, nebudu je vidět ve snu. „Vsadila bych se, že věděla, že před ní zabil všechny

ty ostatní lidi. Vsadila bych se, že věděla, že zabije i ji. Mučil ji, ře­zal ji po kouscích, aby co nejvíce protáhl její umírání."

„Mercy." Adam doslova vrněl, jak byl připraven poskytnout mi útěchu, ale já odmítala spadnout do jeho pasti. Pro vlkodlaky znamenalo všechno příliš mnoho, a zároveň příliš málo. Kdybych Adamovi dovolila, aby mě utěšil, pravděpodobně by to pochopil tak, že ho přijímám za vůdce, za druha. Nemohl za to, že vlkodlačí instinkty jsou tak silné. Se Samuelem to bylo bezpečnější, i když byl dominantnější, protože nebyl alfou smečky.

Být alfou znamenalo víc než být jen dominantní. Alfu poutá ke smečce magie, může ze svých vlků čerpat sílu, a zároveň jim ji předávat. Viděla jsem, jak smečka Adama vyléčila a dala mu sílu vnutit svoji nadvládu jiné skupině vlkodlaků.

Alfa má zároveň potřebu chránit — a ovládat — každého, kdo podle jeho názoru spadá pod jeho kontrolu. Na mě se to nevztaho­valo. Adam mě ale prohlásil za svoji družku, takže byl zřejmě jiné­ho názoru. Nemohla jsem si dovolit podkopat své postavení.

Couvla jsem ke stěně garáže, pak jsem se vší silou rozběhla k pytli. Výkop z výskoku a otočky sloužil podle senseie pouze jed­nomu účelu, a to zastrašení protivníka. Jasně, kdyby kopnutí za­sáhlo cíl, bylo by zničující, ale nikdo, kdo se poctivě věnuje bo­jovému umění, by zásah nepřipustil, protože okázalé výkopy jsou příliš pomalé. Obvykle.

Odrazila jsem se vší silou a otočila se tak rychle, až se mi za­motala hlava. Patou jsem zasáhla pytel těsně pod horním okrajem, přesně jak jsem chtěla. Kdyby pytel byl člověk, zlámala bych mu vaz. A možná bych dokonce přistála na nohách.

Řetěz, na kterém pytel visel, ale zabránil tomu, aby uhnul do­zadu, jako by to udělal člověk, a já nepočítala s tím, jakou sílu vy­vinu. Přistála jsem bolestivě na zadku.

Rychle jsem se rozplácla na zemi, ale Adam pytel zachytil, než se mohl zhoupnout a uhodit mě. Tiše hvízdl, když se z malé trhli­ny ve švu začal sypat písek. „Pěkný kopanec."

„Adame," řekla jsem s pohledem upřeným na strop. „Schoval si ji jako zákusek."

„Co? Kdo si schoval koho?"

„Pokojskou. Littleton si ji schoval jako dítě kus čokolády. Zavřel ji do koupelny, z dohledu, protože ji nechtěl zabít příliš rychle. Čekal na Stefana." Mohl k tomu mít i jiný důvod — třeba už se nasytil krve lidí, které zabil před ní ale něco v jeho tváři, když ji vyvlekl ven, říkalo „konečně".

„Čekal přímo na Stefana? Nebo prostě na nějakého Marsiliina posla?" zeptal se Adam, protože mu důležitá část došla dřív než mě.

Vzpomněla jsem si, kolik toho Littleton o Stefanovi věděl, přes­tože se s ním Stefan nikdy předtím nesetkal. Ale nešlo jen o to, co řekl. Vypadal tak spokojeně, jako by vše probíhalo podle plánu.

„Na Stefana," řekla jsem a pokračovala očividnou otázkou: „Kdo mu asi řekl, že Stefan přijde?"

„Zavolám Warrenovi a povím mu o tvém podezření, že Littletona před Stefanem někdo varoval," řekl Adam. „Stefan bude možná vědět, jak to mohl zjistit, a jestli to znamená, že má v tábo­ře zrádce."

Zůstala jsem ležet, zatímco Adam sundal ze stěny telefon a za­čal vytáčet číslo.

Dlouhé roky jsme byli protivníky, dva dravci sdílející jedno území a do jisté míry i nevítanou vzájemnou přitažlivost. Za ta léta, během nichž jsem se navenek přizpůsobovala jeho požadav­kům, i když ve skutečnosti jsem jednala podle svého přesvědčení, jsem si získala jeho úctu. V minulosti mě vlkodlaci milovali i ne­náviděli, ale ještě nikdy mě žádný z nich nerespektoval. Dokonce ani Samuel.

Adam si mě vážil natolik, že se řídil mým tušením. A to pro mě hodně znamenalo.

Zavřela jsem oči, naslouchala jeho hlasu a dovolila, aby za­hnal moji frustraci. Adam má pravdu. Skutečně jsem neměla na to, abych šla po upírovi, po jakémkoli upírovi, a už vůbec ne po upíro­vi posedlém démonem. Prostě se budu muset spokojit s tím, že ho zlikviduje Warren nebo Stefan. Ale pokud Littletona zabije Ben... Nevím, jestli bych se spokojila s tímhle. Nenáviděla jsem předsta­vu, že bych Benovi něco dlužila.

Adam zavěsil. Slyšela jsem, jak tiše kráčí ke mně, pak žíněnka zasyčela, jak se, vedle mě posadil. Po chvíli rozvázal horní část mého kimona a stáhl ho ze mě, takže jsem zůstala jen v tričku a bí­lých kalhotách. Nechala jsem ho.

„Pasivita ti nesluší," řekl.

Zavrčela jsem na něj, ale neotevřela jsem oči. „Sklapni. Utápím se ve své mizérii. Měl bys mi projevit trochu úcty."

Zasmál se a překulil mě, takže jsem ležela s obličejem přitisk­nutým k propocené žíněnce. Teplýma, silnýma rukama mi začal masírovat ztuhlé svaly dole na zádech. Když mi zaryl prsty do ra­men, úplně jsem se uvolnila.

Jeho dotyk byl zpočátku neosobní, vyhledával svalstvo ztuh­lé bezesnými nocemi a dny strávenými fyzicky náročnou prací. Potom ale jeho ruce zněžněly a z masáže se stalo lehké hlazeni.

„Jsi cítit spáleným olejem a WD-40," řekl a já v jeho hlase sly­šela úsměv.

„Tak si zacpi nos," odsekla jsem. Pozlobilo mě, že má slova vy­zněla spíše sladce než kysele.

Jsem tak povolná. Stačila jedna masáž a byla jsem jeho. A právě kvůli téhle náklonnosti jsem se mu vyhýbala. Jak jsem tam teď le­žela na břiše a cítila na zádech jeho ruce, nepřipadalo mi to jako dost dobrý důvod.

On nepáchl po oleji. Voněl lesem, vlkem a divokou, exotic­kou vůní, která patřila jen jemu. Jeho ruce vklouzly pod mé trič­ko. Položil mi je na dolní část zad, pak se lehce dotkl mé podprsen­ky. Mohla jsem mu říct, že sportovní podprsenky nemají zapínání, ale to bych se musela aktivně podílet na vlastním svádění. Chtěla jsem, aby byl agresorem - a malá část mě, ta velmi malá část, kte­rá se nerozplývala pod jeho dotykem, přemýšlela proč.

Líně jsem se rozhodla, že nechci nechat všechno na něm. Byla jsem víc než ochotná převzít odpovědnost za své činy - a to, že jsem mu dovolila, aby mi teplýma, mozolnatýma rukama prohrábl vlasy, rozhodně bylo činem z mé strany. Dospěla jsem k názoru, že se mi líbí, když se dotýká mých vlasů. Milovala jsem Adamovy ruce.

Kousl mě zezadu do krku a já zasténala.

Znenadání se otevřely dveře mezi garáží a domem. „Ahoj, tati. Ahoj, Mercy."

Ani ledová sprcha by nezapůsobila účinněji.

Ruce na mém pozadí ztuhly, když se rychlé kroky Adamovy dcery zastavily. Otevřela jsem oči a pohlédla na ni. Od našeho po­sledního setkání si změnila účes z šokujícího na ještě víc šokují­cí. Střapaté vlasy si obarvila na žluto - a nemyslím blonďatě žlu­tou, ale pampeliškově žlutou. Působila tak okouzlujícím, i když poněkud bizarním dojmem. Takhle by rozhodně neměl vypadat zachránce.

Tvář se jí vyprázdnila, když si uvědomila, do čeho vpadla. „Já... ach, půjdu nahoru a kouknu se na televizi," řekla a vůbec to neznělo, jako by to myslela upřímně.

Vyklouzla jsem zpod Adama. „Jesse, má zachránkyně," prohlá­sila jsem lehce. „Děkuji. Začínalo se nám to vymykat z rukou."

Zaváhala a zatvářila se... překvapeně.

Nemilosrdně mě napadlo, kolikrát asi načapala v podobné si­tuaci matku a jak reagovala ona. Nikdy jsem neměla Jessinu mat­ku ráda a s potěšením jsem věřila všemu špatnému, co o ní kdo vy­kládal. Při představě, jaké hry asi s dcerou hrála, mě popadla zlost. Když žijete s vlkodlaky, naučíte se skrývat pocity - například vztek dobře zastírá paniku, a jakmile jsem unikla zpod Adamových svůd­ných rukou, ovládla mě dost velká panika.

Adam si odfrkl. „Taky se to tak dá říct." Ulevilo se mi, že zů­stal na místě, jen padl obličejem na žíněnku.

„Svým kouzlem přemohl i moji silnou vůli," prohlásila jsem melodramaticky a přitiskla si zápěstí k čelu. Když o tom budu mlu­vit v žertu, neuvědomí si, že říkám pravdu.

Po Jessině tváři se rozlil úsměv a už nevypadala, jako by se chystala uprchnout. „Táta je chlapák, to jo."

„Jesse," varoval Adam a žíněnka tlumila jeho hlas. Zachi­chotala se.

„Musím souhlasit," řekla jsem až příliš vážným hlasem. „Jako z kalendáře."

„Mercedes," zahromoval Adam a vyskočil na nohy.

Mrkla jsem na Jesse, zvedla jsem na prstu vršek svého kimona, přehodila jsem si ho přes rameno a vydala se uvolněně k zadním dveřím garáže. Neplánovala jsem to, ale když jsem je za sebou zavírala, otočila jsem se a pohlédla Adamovi do obličeje. Z jeho výrazu mě zamrazilo.

Netvářil se rozzlobeně ani ublíženě. Vypadal zamyšleně, jako by právě získal odpověď na otázku, která ho už dlouho trápila.

Věděl to.

Když jsem opatrně přelézala plot s ostnatým drátem mezi Adamovým pozemkem a mým, ještě pořád jsem se třásla.

Celý život jsem splývala s okolím. Takový je dar kojotů. Pomáhá jim přežít.

Rychle jsem se naučila imitovat vlky. Dokud se řídili pravidly, dělala jsem to i já. Jakmile ale překročili stanovené hranice, proto­že mě považovali za nižšího tvora, neboť jsem byla kojot, a ne vlk, nebo ze žárlivosti na to, že nepodléhám volání měsíce, končily tím všechny ohledy. Lhala jsem tělem i očima a olizovala jim boty - a trápila je, jak jen jsem mohla.

Vlčí etiketa se pro mě stala hrou se srozumitelnými pravi­dly. Myslela jsem, že jsem imunní vůči celé té hloupé dominan­ci a submisivitě, imunní vůči alfově moci. Právě se mi ale dosta­lo jasné lekce, že tomu tak není. Nelíbilo se mi to. Vůbec se mi to nelíbilo.

Kdyby se neobjevila Jesse, odevzdala bych se Adamovi jako hrdinka z románů, které milovala moje nevlastní matka. Fuj.

Prošla jsem zahradou a zastavila se vedle vraku rabbita, který jsem používala na náhradní díly a jako prostředek pomsty, když se Adam stal příliš panovačný. Kdykoli vyhlédl z okna, byla to prv­ní věc, kterou spatřil.

Vytlačila jsem ho z garáže, když si Adam před několika lety stěžoval na to, že mu můj karavan hyzdí výhled. A pokaždé, když mě rozzlobil, jsem vrak přikrášlila. Právě teď mu chyběla tři kola a zadní nárazník, které jsem bezpečně uložila v garáži. Na kapotě byl červeným sprejem nastříkaný vzkaz „pro pobavení zavolejte" a Adamovo telefonní číslo. Graffiti navrhla Jesse.

Sedla jsem si na zem vedle rabbita, opřela si hlavu o blatník  snažila se přijít na to, proč mě najednou ovládla taková touha podřídit se Adamovi. Proč jsem nic podobného necítila už dřív? Anebo jsem se právě proto dala na útěk? Zadumala jsem se, ale vzpomněla jsem si jen na své obavy, že si znovu začnu něco s vl­kodlakem.

Mohl mě k podřízení přinutit? Byla to fyziologická, nebo para­psychologická záležitost? Věda, nebo magie? A když teď vím, že je to možné, dokážu vzdorovat?

Koho bych se mohla zeptat?

Pohlédla jsem na auto zaparkované na příjezdové cestě. Samuel se vrátil ze směny na pohotovosti.

Pokud mi může někdo poradit, je to Samuel. Budu muset pro­stě vymyslet, jak na celou věc zavést řeč. Vstala jsem a zamíři­la domů s úmyslem zeptat se vlkodlaka, který mi dal jasně naje­vo svůj zájem, jak se ve mně jinému vlkodlakovi podařilo vzbudit touhu. Dokazovalo to, jak jsem byla otřesená. Obvykle nejednám tak hloupě.

Už na přední verandě jsem začala pochybovat o moudrosti své­ho plánu. Otevřela jsem dveře a do tváře mě udeřil závan mrazi­vého vzduchu.

Díky staré klimatizaci bývalo v mé ložnici obvykle o deset stupňů chladněji než venku, což mi vyhovovalo. Mám ráda hor­ko, ale většině vlkodlaků nedělá dobře, proto nechal Samuel na­instalovat novou klimatizaci a taky za ni zaplatil. Byl ohledupl­ný spolubydlící a obyčejně nechával termostat na teplotě, kterou jsem nastavila.

Podívala jsem se na termostat a zjistila, že Samuel snížil tep­lotu, jak to jen šlo. Uvnitř sice nemrzlo, ale ne proto, že by se kli­matizace nesnažila. Byl to docela dobrý výkon, když vezmeme v úvahu, že venku bylo přes třicet a karavan vyrobili v sedmdesá­tém osmém, kdy se domy ještě tepelně neizolovaly. Nastavila jsem rozumnější teplotu.

„Samueli? Proč jsi stáhl teplotu tak nízko?" zavolala jsem a od­hodila kimono na gauč.

Neodpověděl, přestože mě musel slyšet. Prošla jsem kuchyní do chodby. Samuelovy dveře byly jen přivřené.

„Samueli?” Dotkla jsem se dveří a pootevřela je natolik, abych zahlédla Samuela nataženého na posteli. Pořád byl v nemocničním úboru a byl cítit mýdlem a krví.

Přes oči měl přehozenou paži.

„Samueli?" Zastavila jsem se ve dveřích a zavětřila, abych zjis­tila, jak na tom je. Neodhalila jsem ale obvyklé věci. Nebyl rozzlo­bený ani vyděšený. Bylo tu něco... Byl cítit bolestí.

„Samueli, jsi v pořádku?"

„Voníš Adamem." Sklonil paži a zadíval se na mě bílýma vlčí­ma očima s černým kroužkem okolo duhovek.

Samuel není doma, pomyslela jsem si a snažila se nepanika­řit ani neudělat žádnou hloupost. Jako dítě jsem si s ostatní dět­mi v Aspen Creeku se Samuelovým vlkem hrávala. Teprve mno­hem později jsem pochopila, jak nebezpečné by podobné hrátky byly s kterýmkoli jiným. Cítila bych se mnohem lépe, kdybych vlčí oči viděla u vlka. Vlčí oči u člověka znamenaly, že tělu vlád­ne vlk.

Mladí vlci občas ztratí sebekontrolu. Když se jim to stává pří­liš často, jsou eliminováni pro dobro smečky i všech svých blíz­kých. Zatím jsem viděla Samuela ztratit kontrolu jen jednou, a to po útoku upíra.

Klesla jsem na podlahu a ujistila se, že mám hlavu níž než on. Byl to zajímavý pocit vydat se na milost někomu, kdo by mi mohl snadno rozsápat hrdlo. Jak tak o tom přemýšlím, naposledy jsem se podobně podřídila rovněž Samuelovi. Alespoň že jsem jednala z pudu sebezáchovy, ne z hluboko zakořeněné potřeby podřídit se dominantnímu vlkovi. Jen jsem to hrála, poslouchala jsem nějaký zatracený instinkt.

Sotva mě to napadlo, uvědomila jsem si, že je to pravda. Necítila jsem potřebu plazit se před Samuelem. Za jiných, méně znepokoji-vých okolností by mě to potěšilo.

„Promiň," zašeptal Samuel a znovu si zakryl oči paží. „Špatný den. V blízkosti křižovatky na Dvěstěčtyřicáté došlo k autoneho­dě. Dva mladí v jednom autě, osmnáct a devatenáct roků. Matka s miminem v druhém. Všichni jsou stále v kritickém stavu. Možná to zvládnou."

Je doktor už velmi dlouho. Netušila jsem, co ho na téhle neho­dě vyvedlo z míry. Vydala jsem povzbudivý zvuk.

„Bylo tam tolik krve," pokračoval nakonec. „Sklo dítě oškli­vě pořezalo, bylo potřeba třiceti stehů, abychom zastavili krvá­cení. Jedna ze sester na pohotovosti je nová, právě vyšla ze ško­ly. Musela uprostřed odejít. Potom se mě zeptala, jak to zvládám, když oběťmi jsou děti." Hlas mu zhořkl, což jsem u něj často ne­slyšela. „Skoro jsem jí řekl, že jsem viděl už i horší věci - že jsem je sežral. Dítě by bylo obyčejný zákusek."

Mohla jsem odejít. Samuel se ovládal natolik, aby po mně nešel - možná. Ale nemohla jsem ho opustit v takovém stavu.

Opatrně jsem se plížila blíž a bedlivě vyhlížela zacukání sva­lů, které by prozradilo, že se na mě chystá vrhnout. Pomalu jsem zvedla ruku a dotkla se ho. Vůbec nezareagoval.

Kdyby byl mladý vlk, věděla bych, co říct. Ale pomáhat mla­dým v podobných situacích byl jeden ze Samuelových úkolů ve smečce, kde jsem vyrostla. Nemohla jsem říct nic, co by sám ne­věděl.

„Vlk je praktické zvíře," řekla jsem, protože mě napadlo, že ho rozrušilo pomyšlení na sežráni dítěte. „Ty si dáváš velký pozor na to, co jíš. Je nepravděpodobné, že by ses vrhl na někoho na operač­ním stole a sežral ho, pokud bys neměl hlad." Téměř slovo od slo­va jsem mu odrecitovala řeč, kterou chlácholil mladé vlky.

„Jsem tak unavený," řekl a já cítila, jak se mi ježí chlupy vza­du na krku. „Příliš unavený. Myslím, že nastal čas, abych si odpo­činul." Nemluvil o fyzickém odpočinku.

Vlkodlaci nejsou nesmrtelní, jen nestárnou. Ale čas zůstává je­jich nepřítelem. Jeden vlk mi kdysi řekl, že po čase už na ničem nezáleží a smrt se zdá každým dnem lákavější než život. Samuel je hodně starý.

Samuelův otec, marok, si zvykl jednou za měsíc zavolat, aby zjistil, ,jak si stojíme", jak tomu říkal. Poprvé mě napadlo, že ne­kontroluje mě, nýbrž svého syna.

„Jak dlouho už se tak cítíš?" zeptala jsem se a opatrně, abych ho nevylekala, jsem se posadila na postel. „Opustil jsi Montanu proto, že už jsi to nedokázal skrývat před Branem?"

„Ne. Chci tebe,” odvětil prostě, pohnul paží a já uviděla, že jeho oči změnily barvu zpátky na lidskou šedomodrou.

„Opravdu?" zeptala jsem se, protože jsem věděla, že to není tak docela pravda. „Tvůj vlk mě možná pořád chce, ale myslím, že ty už ne. Proč jsi opustil maroka a přestěhoval se sem?"

Překulil se a otočil se ke mně zády. Nepohnula jsem se a dáva­la si dobrý pozor, abych na něj netlačila. Ale taky jsem neustoupi­la, prostě jsem čekala na odpověď.

Nakonec přišla. „Bylo to zlé. Po Texasu. Ale když ses k nám vrátila, pominulo to. Byl jsem v pořádku. Až do toho dítěte."

„Mluvil jsi o tom s Branem?" Ať už to je cokoli. Přitiskla jsem tvář k dolní části jeho zad a zahřívala ho dechem. Snažila jsem se přesvědčit sama sebe, že Samuel považuje sebevraždu za zba­bělost a zbabělce nesnáší. Možná jsem nechtěla Samuela milo­vat - ne po tom, jak jsme si kdysi ublížili - ale ani jsem ho ne­chtěla ztratit.

„Marok ví," zašeptal. „Vždycky všechno ví. Ostatní věřili, že jsem stejný jako dřív. Otec ale poznal, že něco není v pořádku, že nejsem v pořádku. Chystal jsem se odejít, ale pak ses vrátila ty."

Pokud mu nedokázal pomoct Bran, co zmůžu já?

„Dlouho jsi žil mimo smečku," tápala jsem. Odešel krátce po mně, před víc než patnácti lety. A skoro patnáct let se nevrátil. „Bran říkal, že jsi v Texasu žil jako vlk samotář." Vlci potřebu­jí smečku, jinak se stanou trochu divní. Vlci samotáři byli všeo­becně podivíni a představovali nebezpečí jak sami pro sebe, tak pro ostatní.

„Ano." Všechny svaly v těle se mu napjaly, jako by čekal na úder. Znamenalo to, že jsem na správné stopě.

„Není snadné být sám, ne celé roky." Posunula jsem se nahoru, objala ho a nohy vtiskla za jeho. Paži, na které jsem neležela, jsem mu přitiskla na břicho, abych mu ukázala, že není sám, ne dokud žije v mém domě.

Roztřásl se. Chvěl se tak silně, až celá postel vibrovala. Zesílila jsem objetí, ale nic jsem neřekla. Zašla jsem dost daleko. Některé rány je třeba otevřít, aby z nich vytekl hnis, jiné je nutné nechat být - nevěděla jsem dost na to, abych poznala rozdíl.

Oběma pažemi objal moji. „Schovával jsem se před vlky. Schovával jsem se mezi lidmi." Odmlčel se. „Schovával jsem se sám před sebou. To, co jsem ti provedl, bylo špatné, Mercedes. Říkal jsem si, že nemůžu čekat, že nemůžu riskovat, že mi tě ně­kdo sebere. Musel jsem tě získat, aby moje děti mohly žít, ale vě­děl jsem, že tě využívám. Nebyla jsi dost stará na to, aby ses moh­la bránit."

Otřela jsem se mu nosem o záda, abych ho utěšila, ale mlčela jsem. Měl pravdu a já si ho příliš vážila, než abych lhala.

„Zradil jsem tvoji důvěru i otcovu. S tím jsem nedokázal žít. Musel jsem odejít. Odcestoval jsem do vzdáleného koutu země a stal se někým jiným: Samuelem Cornickem, prvákem na vyso­ké, který právě udělal maturitu. Jen za úplňku jsem si dovolil vzpo­menout, co jsem."

Svaly pod mýma rukama se dvakrát křečovitě stáhly. „Na me­dicíně jsem potkal dívku. Připomínala mi tebe. Byla tichá a měla potměšilý smysl pro humor. Taky se ti trochu podobala. Připadalo mi, že jsem dostal druhou šanci, šanci udělat to správně. Anebo jsem možná jenom zapomněl. Napřed se z nás stali přátelé, byli jsme ve stejném programu ve škole. Pak se z přátelství stalo něco víc. Nastěhovali jsme se k sobě."

Věděla jsem, co přijde, protože nic horšího se Samuelovi ne­mohlo stát. Cítila jsem jeho slzy, přestože hlas měl pečlivě vyrov­naný.

„Byli jsme opatrní, ale ne dost. Otěhotněla." Hlas mu zdrsněl. „Zrovna jsme měli praxi v nemocnici. Měli jsme tolik práce, že jsme si sotva řekli ‚ahoj'. Ničeho si nevšimla, dokud nebyla sko­ro ve třetím měsíci. Myslela si, že za symptomy může stres. Byl jsem tak šťastný."

Samuel miluje děti. Někde jsem měla fotku, na níž mu pětiletá Elise Smithersová narazila na hlavu kšiltovku a jela na něm jako na poníkovi. Odhodil všechny zásady, protože si myslel, že mu na rozdíl od lidských žen nebo vlkodlačic dám děti, které přežijí.

Snažila jsem se nedát najevo, že taky pláču.

„Měli jsme praxi." Mluvil nyní tiše. „Zabírá spoustu času a je stresující. Dlouhá, nepravidelná pracovní doba. Pracoval jsem s ortopedem dobré dvě hodiny cesty od našeho bytu. Jednou v no­ci jsem se vrátil domů a našel vzkaz."

Objala jsem ho pevněji, jako bych dokázala zastavit to, co se stalo.

„Dítě by jí překáželo ve studiu," řekl. „Mohli jsme to zku­sit znovu později. Až... až by měla kariéru. Až by měla peníze. Až..." Hovořil dál, ale přešel do cizího jazyka, který vyjádřil jeho muka lépe než angličtina.

Kletbou dlouhého života je, že všichni okolo umírají. Musíte být silní, abyste přežili, a ještě silnější, abyste chtěli přežít. Bran mi kdysi řekl, že Samuel viděl příliš mnoho svých dětí zemřít.

„To dítě dnes večer..."

„Přežije," řekla jsem. „Díky tobě. Vyroste a bude zdravé a sil­né."

„Žil jsem jako student, Mercy," řekl mi. „Předstíral jsem, že jsem chudý jako ostatní. Kdyby věděla, že mám peníze, zabila by moje dítě taky? Nechal bych školy, abych se o dítě postaral. Byla to moje vina?"

Samuel se stočil do klubíčka okolo mojí paže, jako by ho někdo uhodil do žaludku. Držela jsem ho.

Nemohla jsem říct nic, čím bych ho utěšila. Věděl lépe než já, jaká existovala šance, že se dítě narodí zdravé. Nezáleželo na tom, protože ani nedostalo šanci.

Venku zapadalo slunce, já držela Samuela a utěšovala ho, jak nejlépe jsem uměla.

Hodnocení:     nejlepší   1 2 3 4 5   odpad

Komentáře

Zobrazit: standardní | od aktivních | poslední příspěvky | všechno
Článek ještě nebyl okomentován.


Nový komentář

Téma:
Jméno:
Notif. e-mail *:
Komentář:
  [b] [obr]
Odpovězte prosím číslicemi: Součet čísel jedenáct a osm