Krevní pouto : kapitola 6

6.

Nechala jsem Samuela spát. K večeři jsem připravila sendviče s tuňákem a schovala je do ledničky pro případ, že by se probudil hladový, ten večer už ale z pokoje nevyšel.

Nastavila jsem si budík na pozdější hodinu než obvykle. Zítra totiž byla sobota, a to jsem měla oficiálně zavřeno. Měla jsem sice práci, ale nic naléhavého, a Gabriel měl přijít až v deset.

Když jsem před spaním poklekla k modlitbě, jako obyčejně jsem poprosila boha, aby pomohl Warrenovi a Stefanovi chy­tit démona. Tentokrát jsem se ale pomodlila i za Samuela. A po chvíli váhání jsem přidala i modlitbu za Adama. Ve skutečnos­ti jsem si nemyslela, že jsem se proměnila v submisívní fňuknu jeho vinou.

Sice jsem se chystala vstát pozdě (na své poměry), nakonec jsem ale byla vzhůru už před svítáním, protože mi někdo ťukal na okno. Přetáhla jsem si přes hlavu polštář.

„Mercy." Muž za oknem se snažil ztišit hlas, ale já ho přesto poznala. Stefan.

Promnula jsem si oči. „Další laskavost? Necítím se zrovna štěd­ře." Na laskavosti jsem rozhodně neměla náladu.

Slyšela jsem jeho smích. „Možná. Aspoň mě vyslechni." Stefan má jednu moc milou vlastnost, a to, že se dokáže zasmát i mým nejubožejším vtipům. A co víc, žertuje se mnou.

„Potřebuješ peníze?" zeptala jsem se naoko překvapeně. „Můžu ti vypsat šek, ale v hotovosti mám jenom pár dolarů."

„Potřebuji někde strávit den, lásko. Poskytneš mi přístřeší?"

„Dobrá." Odhodila jsem přikrývky a vydala se k hlavním dve­řím. A bylo po lenošení.

Když jsem otevřela, noční nebe už prosvětloval úsvit.

„Čekal jsi do poslední chvíle, Stefane," řekla jsem. Schválně jsem vyslovila jeho jméno, abych uklidnila Samuela, který mě určitě slyšel otvírat dveře.

Nezdálo se, že by Stefan pospíchal, ale ani se nezdržel na prahu.

Od nočního soudu jsem ho neviděla. Vypadal unaveně. Ramena měl schoulená a nepohyboval se s obvyklou nespoutanou energií. „Daniela jsem poslal domů, ale dostal jsem tip a potřeboval jsem ho ověřit. Myslel jsem, že budu mít dost času, ale moje schopnos­ti s blížícím se úsvitem slábnou a já se tak ocitl na tvém prahu." Zazubil se.

Odvedla jsem ho do své ložnice. „Myslela jsem si, že ti pomá­hají Warren s Benem. Proč to nemohli ověřit oni?"

„Už předtím jsem je poslal domů. Mají dneska práci, a dokon­ce i vlkodlaci potřebují spát."

„Oni pracují v sobotu?"

„Warren dostal úkol od přítele právníka a Ben potřeboval udělat nějaké věci, se kterými musel počkat, dokud ostatní nešli domů."

Ben pracuje jako počítačový expert v Pacifických laborato­řích, v sesterské společnosti Hanfordské nukleární. Práci mu se­hnal Adamův zástupce Darryl a zdálo se, že Ben je v tom, co dělá, docela dobrý. Myslím, že Darryla překvapil, a ten na to není zvyklý.

Otevřela jsem dveře skříně - Stefanův polštář a přikrývka byly stále uvnitř. „Určitě je kouzelník pořád tady? Mohl se přesunout jinam."

Stefan se tvářil pochmurně. „Podívej se ráno na zprávy," řekl, vešel do skříně a zavřel dveře.

Autonehoda, která tolik rozrušila Samuela, se dostala do ran­ních zpráv. Stejně tak i násilná smrt tří mladíků, mezi nimiž došlo k hádce, a předpověď počasí - vina veder trvala bez přestávky už dva týdny a nezdálo se, že by nás v nejbližší době čekalo ochlaze­ní. A o víkendu se v parku Howarda Amona konal další umělec­ký festival.

Předpokládala jsem, že Littleton nemá nic společného ani s fes­tivalem, ani s počasím (alespoň jsem doufala, že není natolik moc­ný, aby dokázal ovlivnit počasí), a tak jsem se zaměřila na zprávu o mrtvých mužích.

„Drogový problém narůstá," prohlašoval novinář, zatímco zá­chranáři za ním odnášeli na nosítkách těla v černých pytlích. „Jedná se především o metamfetamin. Za posledních šest měsíců uzavře­la policie v okolí Tri-Cities tři laboratoře na výrobu drog. Spor v metamfetaminové laboratoři se podle svědků rozpoutal proto, že jeden z mužů pronesl nemístnou poznámku na adresu přítelkyně druhého z nich. Všichni tři muži byli zdrogovaní a hádka tak brzy přerostla v násilí, které skončilo jejich smrtí. V souvislosti s úmrtí­mi byli zatčeni další dva muži."

Pozitivní bylo, že všichni Samuelovi pacienti žili, i když dítě zůstávalo v kritickém stavu.

Vypnula jsem televizi, nasypala si do misky cereálie a sedla si k počítači v ložnici pro hosty. Zatímco jsem jedla, brouzdala jsem po internetu.

Zprávy on-line byly ještě méně detailní než ty v televizi. Napadlo mě podívat se na Littletona a našla jsem jeho webovou stránku, kde nabízel výklad karet on-line jen za $19.95. Přijímal kreditky všech bank, ale ne šeky. Náš kouzelník nebyl zrovna důvěřivá duše.

Pak jsem se pustila do hledání informací o démonech a kouzel­nících, protože Elizaveta mi odmítla cokoli prozradit, našla jsem ale jen hromady protichůdných nesmyslů.

„Každý idiot má dneska webovou stránku,” zavrčela jsem a vy­pnula počítač. Médea soucitně mňoukla, vylízala zbytky mléka z mojí misky a očistila si čenich tlapkou.

Se špinavou miskou v ruce jsem se vydala zkontrolovat Samuela, ale jeho ložnice byla prázdná. Měla jsem si uvědomit, že je pryč, když se neobjevil při Stefanově příchodu. Dneska ne­musel do práce.

Dělalo mi to starosti, ale nejsem jeho matka. Nemusel mi ří­kat, kam jde, já to obyčejně taky nedělala. Takže jsem se nemoh­la vyptávat, i když jsem se o něj bála. Nezapomněla jsem mu ale nechat vzkaz.

S. spí u mě ve skříni.

Budu v dílně.

Když budeš něco potřebovat, zastav se.

 

Já

Nechala jsem mu vzkaz na posteli, pak jsem opláchla misku a vložila ji do myčky. Chystala jsem se vyrazit ke dveřím, pohléd­la jsem ale na telefon na stolku u dveří a zastavila se.

Samuel na tom byl včera v noci dost zle. Věděla jsem, že by o tom chtěl jeho otec vědět. Hleděla jsem na telefon. Nejsem do­našeč. Kdyby Samuel chtěl, aby marok o jeho problémech vě­děl, zůstal by v Aspen Creeku. Samuel u sebe nosí mobil - mohl Branovi zavolat, kdyby potřeboval pomoc. To dřív zamrzne pek­lo. Samuel je nesmírně nezávislý, což je u vlkodlaka velmi ne­zvyklé.

Bran by mu možná dokázal pomoct. Ale nebylo by správné, abych mu volala za Samuelovými zády. Zaváhala jsem, pak jsem si vzpomněla, že Samuel zavolal Zeemu, aby mě zkontroloval.

Zvedla jsem sluchátko a vyťukala číslo do Montany.

„Ano?"

Když Bran chce, jeho hlas nezní, jako by patřil nejmocnějšímu vlkodlakovi v Severní Americe, nýbrž příjemnému mladému muži. Bran je záludný, milý a zdvořilý. Oklamal už spoustu vlkodlaků a přiměl je udělat nějakou pitomost. Já věděla, co se za mas­kou ukrývá.

„To jsem já," řekla jsem. „Jde o Samuela."

Čekal.

Chystala jsem se promluvit, ale provinile jsem zmlkla. Zatraceně dobře jsem věděla, že mi Samuel svěřil tajemství.

„Mercedes." Ted' už Bran milého mladého muže nepředstíral.

„Včera v noci měl trochu potíže," řekla jsem nakonec. „Víš, co

se mu stalo v Texasu'?"

„Odmítá o tom mluvit."

Bubnovala jsem prsty do kuchyňského pultu, pak jsem toho ale nechala, protože mi to připomnělo paní upírů.

„Musíš se ho zeptat na Texas," řekla jsem. Jedním z Branových pravidel je, že se lidí nikdy neptá na minulost. Má to hodně spo­lečného s jeho věkem, ale především s tím, že je vlk. Vlci se sou­středí na přítomnost.

„Je v pořádku?"

„Já nevím."

„Nějaká těla?" zeptal se suše.

„Ne. Nic takového. Neměla jsem volat."

„Samuel je můj syn," řekl Bran tiše. „Udělala jsi dobře, že jsi zavolala. Mercy, kouzelník ve městě z něj nedělá nejbezpečnější­ho spolubydlícího, pokud ho něco trápí. Možná by ses měla nastě­hovat k Adamovi, než najdou démonova pána."

„Démonova pána?" zeptala jsem se, ale přemýšlela jsem o tom, co řekl.

„Kouzelník, démonův pán, se liší od posedlého. Není o nic lep­ší, ale posedlý se dá snadněji vystopovat. Obvykle se nachází upro­střed dění, nesleduje ho jen z boční linie."

„Chceš tím říct, že kouzelník přitahuje násilí?" zeptala jsem se. Měla jsem Branovi zavolat a zeptat se ho na kouzelníky už dřív.

„Přitahuje cukrová voda sršně? Násilí, krev a zlo všeho druhu. Myslíš, že jsem Adama požádal, aby jeho vlci upírům pomohli, protože mám upíry tak rád?" Vlastně jsem si myslela, že se Warren s Benem nabídli. „S kouzelníkem v blízkosti si vlci budou muset dávat větší pozor na to, aby neztratili sebekontrolu. Takže je neprovokuj, poklade. Obzvláště ne mladší vlky. Přijdeš k úhoně - nebo tě rovnou zabijí."

Odjakživa mě varoval, abych ostatní „neprovokovala". Nevím proč. Nejsem hloupá. Když trápím vlkodlaky, dávám si dobrý po­zor... Pak jsem si vzpomněla na Samuelovy oči včera v noci.

„Nebudu," slíbila jsem a myslela to vážně.

Ale on pak řekl: „Hodná holka," a zavěsil.

Jako by nepochyboval o tom, že poslechnu. Bran si musel jen zřídkakdy dělat starosti s tím, že by ho někdo neposlechl. Až na mě. Asi už zapomněl.

Bylo jen dobře, že jsem neměla po ruce žádné vlkodlaky, které bych mohla provokovat. Ráda bych si myslela, že jsem natolik do­spělá, abych se nepustila do šarvátky jen proto, že mi to Bran za­kázal, přesto, .. Samuela bych v jeho současném stavu neškádlila, ale byla jsem ráda, že poblíž není Ben.

Nebylo ještě osm ráno, přesto už na parkovišti čekal vůz, nebes­ky modrý kabriolet miata. I po našem včerejším rozhovoru posta­vil Adam na stráž Honey.

Někdy přemýšlíte, co rodiče posedlo, když pojmenovávali své děti. Znala jsem dívku jménem Helga, která v dospělosti měřila metr padesát a vážila sotva pětačtyřicet kilo. Ale někdy se rodiče opravdu trefí.

Záplava zlatohnědých vlasů padala Honey přes ramena až k bo­kům a jemné rysy její tváře doplňovaly našpulené rty. Podobné dív­ky očekáváte mezi profesionálními roztleskávačkami, nikdy jsem ale neviděla Honey v ničem, co by nebylo skutečně nóbl.

„Čekám tu už hodinu a půl," prohlásila naštvaně, když vystou­pila z vozu. Dneska měla na sobě krémově bílé plátěné šortky, na kterých bude vidět každá šmouha - pokud mi poleze příliš na ner­vy, můžu se do ní pustit mazací pistolí.

„Je sobota," opáčila jsem přátelsky, protože mě ta představa roz­veselila. „V sobotu pracuji, jak se mi zlíbí. Ale chci být fér. Musela jsi na mě čekat, tak co kdyby sis připsala body za snahu a šla domů?"

Povytáhla obočí, „Adam mě sem poslal, abych tě hlídala a po­starala se o to, že tě nesežere strašák. A přestože by mi to osobně nevadilo, nemůžu neuposlechnout alfu."

Existovala spousta důvodů, proč jsem Honey neměla ráda.

Auto, na kterém jsem pracovala, potřebovalo nový startér. Tak to za­čalo. O tři hodiny později jsem se pořád přehrabovala nepopsanými, zaprášenými krabicemi ve skladišti, které se sem dostaly ještě před­tím, než Gabriel nastolil pořádek v dodávkách náhradních dílů.

„Někde by tu měly být tři startéry, které by se hodily do foxe z osmdesátého sedmého," řekla jsem Gabrielovi a utřela si čelo ru­kávem. Obvykle mi horko nevadí, ale teploměr venku ukazoval dvaačtyřicet.

„Kdybys mi řekla, že tu někde máš Excalibur a Svatý grál, uvě­řil bych ti." Zazubil se na mě. Přišel mi pomoct až potom, co do­končil objednávky na náhradní díly, takže měl ještě pořád dost energie na to, aby byl šťastný. „Opravdu nemám zaběhnout do ob­chodu a koupit nový?"

„Tak jo," ustoupila jsem a hodila krabici s různými šrouby na zem. Zavřela jsem dveře a zamkla je. Na druhou stranu, kdybych to neudělala, možná by sem zaskočili nějací milí zloději a uklidi­li tu za mě. „A mohl bys nám zároveň koupit oběd, když už budeš venku? U myčky dole na První prodávají dobré taco."

„Pro Honey taky?"

Pohlédla jsem jejím směrem. Seděla v klimatizovaném pohod­lí auta už od chvíle, kdy jsem vyšla ven. Doufala jsem, že jí ne­dávno vyměnili olej - nechat motor běžet naprázdno celé hodiny není dobré.

Všimla si, že na ni hledím, a nepříjemně se na mě usmála. Pořád neměla rozcuchaný ani vlásek. Já se celé dopoledne potila v zaprá­šeném, umaštěném skladišti a modřiny, které mi Littleton zanechal na obličeji, měly ten den krásně žlutý odstín.

„Jo," řekla jsem neochotně. „Peníze na oběd si vezmi z hoto­vosti. Startér zaplať kreditkou."

Gabriel odběhl do kanceláře, a když jsem vešla dovnitř, byl už pryč. Klimatizace působila božsky a já vypila dvě sklenice vody, než jsem se vrátila k práci. V garáži nebylo tak chladno jako v kan­celáři, ale pořád o mnoho líp než venku.

Honey mě následovala do dílny, ale zároveň se jí dařilo mě ig­norovat. S jistým uspokojením jsem si všimla, že sotva opustila kancelář, začala se potit.

Právě jsem se pustila do brzd, když promluvila: „Někdo je v kanceláři."

Nikoho jsem neslyšela, ale taky jsem neposlouchala. Rychle jsem si utřela ruce a zamířila do kanceláře. Sice jsem neměla ofi­ciálně otevřeno, ale spousta pravidelných zákazníků ví, že tu o so­botách častokrát jsem.

A opravdu to byl někdo známý.

„Pane Blacku," řekla jsem. „Další problémy s vozem?"

Chystal se ke mně otočit, pohledem ale uvízl u Honey a nedo­kázal od ní odtrhnout oči. Nebyla to neobvyklá reakce. Další dů­vod nenávidět ji - ne že bych nějaký další potřebovala.

„Honey, tohle je Tom Black, novinář. Zajímají ho podrobnosti o tom, jaké to je chodit s Adamem Hauptmanem, s princem vlko­dlaků." Chtěla jsem Honey vyprovokovat, ale zklamala mě.

„Pane Blacku," řekla a chladně napřáhla ruku.

Potřásl jí rukou, ještě chvíli na ni zíral, pak se ale vzpamatoval a odkašlal si. „Princ vlkodlaků? Je jím?"

„Nemůže s vámi mluvit, pane Blacku," prohlásila Honey, ale střelila pohledem po mně, aby zdůraznila, komu slova patří. Pokud si nedá pozor, odhalí se jako vlkodlak. Kdyby nebyla hloupá husa, věděla by, že si nenechám rozkazovat. Od Brana, od Adama ani od Samuela - a už vůbec ne od Honey.

„Nikdo mi nezakázal mluvit s novináři," namítla jsem.

„Postarám se, aby se vám to vyplatilo," ujistil mě Black, jako by prodával ojetá auta. Sáhl do saka, vytáhl svazek bankovek se­pnutý zlatou klipsou a položil ho na pult. Kdybych nebyla rozzlo­bená na Honey -  a na Adama za to, že mi ji pověsil na krk - roze­smála bych se. Ale Honey na mě hleděla, a tak jsem si olízla rty a zatvářila se zaujatě.

„No..." začala jsem.

Honey se ke mně otočila a doslova vibrovala vzteky. „Doufám, že Adam dovolí, abych ti osobně zlámala vaz."

Jo. Nebude trvat dlouho a Honey se prozradí. Bylo tak snadné ji vytočit. Měla jsem se cítit provinile za to, že jsem ji provokovala. Místo toho jsem obrátila oči v sloup. „Prosím. "

Black Honey ignoroval. „Chci vědět, co si myslíte o něm osob­ně. Jaké to je randit s vlkodlakem?" Šarmantně se na mě usmál, v očích však měl i nadále obezřetný pohled. „Veřejnost má právo na informace."

Jeho poslední věta byla jako z komiksu, a to už jsem nedokáza­la ignorovat. Odtrhla jsem oči od Honey a chvíli na Blacka pozor­ně hleděla. Cítila jsem z něj úzkost - a vztek. Rozhodně nevoněl jako novinář s reportáží na dosah.

Šoupla jsem peníze zpátky k němu. „Schovejte to. Zrovna teď jsem na Adama dost naštvaná, takže bych vám ráda řekla pár věcí." Obzvláště s Honey na doslech. „Nemusíte mě citovat, ale pravda je, že na panovačného mužského posedlého pocitem, že musí mít vše pod kontrolou, je to zatraceně fajn chlap. Je čest­ný, štědrý a tvrdě dře. Je dobrý otec. Je věrný svým lidem a stará se o ně. Nezní to jako materiál na dobrý příběh, ale to je vaše věc, ne moje. Pokud hledáte na Adama Hauptmana špínu, ušetřím vám práci. Žádnou nenajdete."

Nevím, jakou reakci jsem očekávala, ale rozhodně ne tu, které jsem se dočkala. Ignoroval peníze na pultu, naklonil se blíž a vni­kl tak do mého osobního prostoru.

„Je dobrý otec?" zeptal se naléhavě. Z tváře mu zmizel falešný úsměv. Cítila jsem, že jeho úzkost zvítězila nad vztekem.

Neodpověděla jsem. Nemínila jsem si vzít na svědomí to, že se novináři soustředí na Jesse, když Adam dělal, co mohl, aby ji udr­žel stranou dění. A kromě toho mě novinářovy zvláštní reakce va­rovaly, že se tu děje ještě něco jiného.

Black krátce zavřel oči. „Prosím," řekl. „Je to důležité."

Zhluboka jsem se nadechla a ucítila, že říká pravdu. První úpl­nou pravdu, kterou v mé přítomnosti pronesl. Bylo to pro něj ne­smírně důležité.

Probrala jsem si v duchu možnosti a zeptala se: „Kdo z vašich blízkých je vlkodlak?"

„Jste vy vlkodlak?" zeptal se.

„Ne." Ne že by poznal, kdybych zalhala, byl obyčejný člo­věk.

Asi ho napadla stejná věc. Mávl nad poslední otázkou netrpěli­vě rukou. „To je jedno. Povězte mi, proč ho považujete za dobrého otce... A já vám povím o vlkodlakovi, kterého znám."

Strach. Nebyl to strach, který vás ovládne, když vás ve tmě ne­čekaně napadne netvor, ale plíživější, silnější strach z něčeho straš­ného, co se může stát. Strach a bolest staré rány, linul se z něj stej­ný pach jako včera v noci ze Samuela. Samuelovi jsem pomoct nedokázala, ne dost.

Zadívala jsem se na pana Blacka, který mohl, ale nemusel být novinář.

„Vaše slovo, že to nepoužijete v článku," řekla jsem a ignoro­vala Honeyino povytažené obočí.

„Máte ho."

„Jste novinář?" zajímala jsem se.

Kývl a zamračil se, aby mě pobídl pokračovat.

Zamyslela jsem se. „Dám vám příklad. Adam by měl zrov­na teď jednat s vládními úředníky o legislativě týkající se vlko­dlaků. Vězí až po krk v citlivých jednáních. Jeho dcera ho ale potřebovala, a tak všeho nechal a vrátil se sem, i když má řadu důvěryhodných osob, kterým mohl zavolat, aby se o ni posta­rali."

„Ale je člověk, že? Jeho dcera. Četl jsem o tom, že vlkodlaci nemohou mít vlkodlačí děti."

Zamračila jsem se a snažila se pochopit, kam míří. „Záleží na tom?"

Unaveně si promnul obličej. „Nevím. Záleží? Choval by se k ní jinak, kdyby byla vlkodlak?"

„Ne," řekla Honey. Black ve mně vzbudil takovou zvědavost, že jsem na ni dočista zapomněla. „Ne. Adam se stará o své lidi. Nezáleží na tom, jestli jsou vlkodlaci, nebo ne." Významně se na mě zadívala. „Stará se o ně, i když oni sami nechtějí."

Připadalo mi divné vyměňovat si úsměvy s Honey, proto jsem toho co nejrychleji nechala. Asi to cítila stejně, protože se odvráti­la a zadívala se ven z okna.

„Anebo mu nepatří," opáčila jsem. Poté jsem se otočila k Blac­kovi. „Teď mi povězte o svém vlkodlakovi."

„Před třemi lety přežila moje dcera útok vlkodlaka," řekl a mlu­vil rychle, jako by to tak bylo snazší. „Bylo jí deset."

„Deset?" zašeptala Honey. „A to přežila?"

Stejně jako Honey jsem nikdy neslyšela o tom, že by někdo tak mladý přežil útok - obzvláště ne dívka. Ženy umírají při proměně častěji než muži. Proto čítala Adamova srnečka jen tři ženy a sko­ro desetkrát tolik mužů.

Black byl ztracený v tragickém příběhu, a tak Honeyinu po­známku neslyšel. „Byl u toho další vlkodlak. Zabil útočníka dřív, než mohl dílo dokončit. Přivedl ji zpátky k nám a pověděl mi, co pro ni musíme udělat. Poradil mi, abych ji ukryl. Říkal, že pro mla­dé děvče může být život ve smečce... těžký."

„Ano," souhlasila Honey ohnivě. Na můj tázavý pohled od­pověděla: „Nespářené ženy patří alfovi. Vlčí instinkty převez­mou kontrolu, takže to není tak strašné," její oči říkaly něco jiné­ho, „i když alfu nemáš zrovna ráda. Ale tak mladé děvče... nejsem si jistá, jestli by ji alfa ušetřil." Zhluboka se nadechla a zašeptala: „Vím o některých, kteří by si to dokonce užili."

Black kývl, jako by to pro něj nebylo nic nového - pro mě ale ano. Myslela jsem si, že o vlkodlacích vím všechno.

„A co její první proměna?" zeptala jsem se. Lidé nejsou vyba­vení na to, aby se vypořádali s úplně novým vlkodlakem.

„Postavil jsem ve sklepě klec," řekl. „A za úplňku jsem ji po­každé spoutal řetězy a zamkl uvnitř."

Celé tři roky? přemýšlela jsem. Za tu dobu už měla svého vlka ovládnout.

„Před dvěma měsíci přetrhla řetěz na obojku." Black vypa­dal, jako by mu bylo zle. „Sehnal jsem silnější, ale tentokrát... Manželka říkala, že vydrásala díru do cementu. Já byl kvůli ob­chodní konferenci v Portlandu. Zavolal jsem vlkodlakovi, který ji zachránil. Řekl mi, že se stává silnější a že jí musím najít smečku.

Náš místní alfa by prý nebyl dobrou volbou. Když zjistil, že jsem v Portlandu, dal mi Hauptmanovo jméno - a vaše."

Bylo mi jej i jeho dcery líto. A litovala jsem je ještě víc, když jsem si uvědomila, že pokud se ještě nenaučila ovládat svého vlka, mohlo by být nalezení alfy, který by ji netýral, jejich nejmenším problémem. Vlci bez sebekontroly jsou zabiti, aby nemohli niko­mu ublížit.

Nechtěla jsem na Adama svalit odpovědnost za smrt mladé dívky. „Možná najdeme alternativu blíž vašemu bydlišti," řekla jsem. „Zavolám někomu."

„Ne," řekl Black a o dva kroky ustoupil. Možná nebyl vlko­dlak, ale byl rychlý. Dokud na nás nenamířil, vůbec jsem si ne­všimla, že má zbraň. „Je nabitá stříbrem," řekl. Ucítila jsem, jak jeho strach sílí, a zatoužila jsem ho poplácat po zádech a říct mu, že všechno bude v pořádku - tedy pokud mě nezastřelí a Honey ho za to nezabije.

Asi nebyl zvyklý na podobné situace, protože mířil jen na mě a Honey naprosto ignoroval.

„Nikoho nezastřelí, Honey," řekla jsem jí, když se pohnula. „To je v pořádku, pane Blacku, nezmíním vaše jméno. Pověděl vám váš kontakt o marokovi?"

Zavrtěl hlavou.

Honey čekala a oči upírala na zbraň.

„Dobrá. Marok je něco jako alfa všech alfů." Skutečnost, že existuje jeden vlkodlak, který všem vládne, bylo veřejným tajem­stvím. Všichni věděli, že někdo v pozadí tahá za drátky, a existo­vala spousta spekulací o tom, kdo to asi je. Takže jsem nevyzradi­la žádné velké tajemství.

Bran na veřejnost nevystoupil - pokud by celá věc dopadla špatně, chtěl si být jistý, že útočiště, které zřídil v Montaně, zůsta­ne bezpečné. Ale i kdyby se odhalil, nikdo by ho nepovažoval za maroka. Bran měl skutečný talent být nenápadný.

„Bude vědět lépe než jakýkoli vlk samotář, který alfa se o va­ši dceru postará, a od kterého je lepší držet se dál. Je to jeho práce, pane Blacku, starat se o vlkodlaky a zajistit, že vlci jako vaše dce­ra jsou v bezpečí."

A taky se stará o to, aby ti, kdo nedokáží udržet svého vlka pod kontrolou, zemřeli rychle a bezbolestně dřív, než začnou vraždit lidi, lidi jako své rodiče a další příbuzné.

„Dobrá," řekl nakonec. „Zavolejte mu. Ale pokud řeknete něco, co se mi nebude líbit, zabiji vás."

Věřila jsem mu. Vypadal jako muž zahnaný do kouta. Honey se přesunula blíž, dost blízko na to, aby ho zastavila dřív, než by stis­kl spoušť. Pravděpodobně. Kdyby opravdu chtěla.

Vytáhla jsem mobil a vytočila číslo.

„Haló?" ozval se ženský hlas.

Zatraceně. Branova manželka mě nemá ráda. Ne jako Honey. Kdyby mohla, zabila by mě. Několikrát se o to už pokusila. Proto jsem Branovi vždy volala na mobil, ne na pevnou linku.

„Tady je Mercedes," řekla jsem. „Volám v oficiální věci. Potřebuji mluvit s vaším mužem." Slyšela jsem Brana, mluvil ale příliš potichu, než abych rozluštila jeho slova, zachytila jsem ale rozkaz v jeho hlase. Ozvalo se několik cvaknutí a neidentifikova­telné zvuky, pak sluchátko převzal Bran.

„Jak ti můžu pomoct?" zeptal se klidně, i když jsem v pozadí slyšela hořký hlas jeho družky.

V krátkosti jsem mu vysvětlila situaci. Neřekla jsem mu, že si dělám starosti o vlčici, která se ani po třech letech nedokáže ovlá­dat, musel ale v mém hlase slyšet obavy, protože mě přerušil.

„To je v pořádku, Mercy. Dítě spoutané ve sklepě se nenau­čí ovládat, protože to po něm nikdo nevyžaduje. Každé dítě, kte­ré ještě před adolescencí přežije útok vlkodlaka, má vůle na roz­dávání. Kde žije?"

Předala jsem Branovu otázku.

Black zavrtěl hlavou. Pořád na mě mířil pistolí.

Teatrálně jsem si povzdychla. „Nikdo nechce vaší dceři ublí­žit."

„Dobrá," ozval se Bran. „Zhruba před třemi lety? Odpadlík za­bitý vlkem samotářem. Došlo ke dvěma podobným incidentům, ale jen jeden z těch vlků by pomohl dívce. Pověz tomu pánovi, že žije někde poblíž Washingtonu D.C., pravděpodobně ve Virginii, a jeho vlkodlačí přítel se jmenuje Josef Riddelsback."

„To není dobrý nápad,” řekla jsem Branovi s pohledem upře­ným do Blackových očí. Bylo těžké vyčítat mu, že na mě míří zbraní, když se tvářil tak vyděšeně. „Dělá si starosti o dceru. Je jí třináct a on nechce, aby jí někdo ublížil." Tónem hlasu jsem se po­kusila vysvětlit, jak moc je Black ustaraný. Příliš ustaraný, než aby užasl nad Branovou schopností dedukce.

„Chápu. Je trochu paranoidní, že?"

„Naprosto," souhlasila jsem.

Bran se nakrátko odmlčel, pak řekl: „Máš po ruce kus papí­ru?"

„Ano."

„Dobře. Josef má pravdu, žádnému alfovi v okolí bych dítě nesvěřil. Nadiktuji ti jména vůdců smeček, u nichž by dítě bylo v bezpečí. Vůdců, kterým nebude vadit, když se o nich dozví no­vinář. Je jich hrstka a nikdo z nich nežije blízko Virginie. Jsou tu i další. Věříš jeho historce?"

„Ano," řekla jsem.

„Pak ti prozradím i místa, kde ještě alfové nevystoupili na ve­řejnost a nemají v úmyslu to udělat, ale postarají se o mladé děv­če. Pokud to chce riskovat, může se pokusit tam zajet a uvidí, jest­li místní alfové budou ochotní se s ním setkat."

Zapsala jsem si jména, která mi nadiktoval, jména čtyř mužů i s telefonními čísly. Byl mezi nimi i Adam. Pak jsem si zapsala patnáct měst. Devatenáct alfů z asi sto padesáti, kterým by Bran svěřil dítě s vírou, že ho nezneužijí.

Pochopila jsem, jaké jsem měla štěstí, že vlkodlak, za kterým matka zašla, když si uvědomila, že se dokážu měnit v kojota, pat­řil marokovi, a ne k jiné smečce.

„Můžeš je poslat i za mnou," řekl, když skončil.

„Ale..." Kousla jsem se do jazyka. Nemínila jsem prozradit novináři, že marok patří k vlkodlakům, kteří ještě nevystoupili na veřejnost.

„Věřím tvému úsudku, Mercy. Už jsem vychoval pár zbloudi­lých štěňat." Jako mě.

„Já vím."

Musel slyšet vděk v mém hlase, protože já slyšela úsměv v tom jeho. „Jedno nebo dvě. Mercy, pověz tomu pánovi, že musí co nej­rychleji najít někoho, kdo by mu pomohl. Pokud nepoužije stříb­ro, které by jí ublížilo, pochybuji, že ji dokáže udržet v kleci na­věky. A kromě toho nepotřebuje k proměně úplněk. Jednoho dne jí někdo ublíží nebo ji vyleká, a ona se promění a zabije ho." Bran zavěsil.

Podala jsem Tomu Blackovi seznam a vysvětlila mu, co zna­mená. Potom jsem mu předala Branovo varování. Když pochopil, sklonil zbraň, ale pochybuji, že to udělal úmyslně. Vypadalo to, jako by propadl zoufalství a na ničem už mu nezáleželo.

„Poslyšte," řekla jsem mu. „S tím, že je vlkodlak, nic nezmů­žete..."

„Pokusila se spáchat sebevraždu," řekl mi a do očí mu vyhrk­ly slzy. „Den po úplňku. Bojí se, že někomu ublíží. Podřízla si zá­pěstí, ale rány se rychle hojily. Vzal bych ji k psychiatrovi, ale ne­chci riskovat, že někomu poví, co je. Už tak si myslí, že je netvor, nepotřebuje, aby jí to tvrdil někdo jiný."

Viděla jsem, jak Honey rozevřela oči, když se Black zmínil o netvorovi. Podle jejího výrazu jsem uhádla, že si to samé mys­li i o sobě.

Zamračila jsem se na ni. Nechtěla jsem s Honey soucítit, bylo mnohem snazší ji nenávidět. Opětovala mi zamračení.

„Schovejte zbraň," řekla jsem Blackovi pevným hlasem, který někdy funguje i na vlkodlaky. Asi fungoval i na truchlící otce, pro­tože zasunul pistoli zpátky do pouzdra v podpaží.

„Nepotřebuje psychiatra," řekla jsem mu. „Každou třináctile­tou holku někdy napadne, že se zabije."

Vzpomněla jsem si na sebe v jejím věku. Když mi bylo čtrnáct, spáchal sebevraždu můj nevlastní otec, a to mě navždycky zbavi­lo pokušení. Nikdy bych svým milovaným neudělala něco tako­vého.

„A to, že ji zamykáte jednou za měsíc ve sklepě, asi nepomá­há," pokračovala jsem. „Marok říkal, že neexistuje důvod, proč by se neměla naučit ovládat svého vlka, pokud jí najdete alfu, který by ji vedl."

Odvrátil se a zakryl si rukama tvář. Když se otočil zpátky, slzy

byly pryč, oči měl ale stále zvlhlé. Vzal si ode mě papír a teprve pak i svazek peněz. „Děkuji vám za pomoc."

„Počkejte," řekla jsem a pohlédla na Honey. „Pane Blacku, vl­kodlak, který vám poradil, ukázal vám svého vlka?"

„Ne."

„Ukázal ho vaší dceři?"

„Viděli jsme ho jen jednou, tu noc, kdy nám ji přivedl zpátky. Kdy došlo k útoku. Nechal nám číslo, na kterém ho zastihneme."

„Takže jediný vlk, kterého jste kdy spatřil, je vaše dcera, spou­taná a rozzuřená v kleci. A jediný vlk, kterého kdy viděla ona, byl ten, který ji napadl?"

„Správně."

Honey byla ve vlčí podobě ještě krásnější než v lidské, pokud to vůbec bylo možné. Podívala jsem se na ni. Vlci spolu dobře ko­munikují i beze slov. Pochopila, oč ji žádám. A zcela očividně ne­chápala proč.

Chvíli jsme na sebe mlčky zíraly, zatímco Black byl čím dál zmatenější. Nakonec jsem řekla: „Honey, neříkám to ráda, ale tvůj vlk je nádherný. Nikdo by tě nikdy nepovažoval za netvora - o nic víc než sibiřského tygra nebo zlatého orla."

Otevřela ústa, zase je zavřela a pohlédla na Blacka. „Dobrá," řekla podivně stydlivým hlasem. „Můžu si půjčit koupelnu?"

„Bude jí to chvíli trvat," řekla jsem Blackovi, když odešla. „Asi patnáct minut - a možná pak ještě pár minut počká. Proměna je bo­lestivá a mladí vlkodlaci jsou po ní obyčejně dost nabručení."

„Víte toho o vlkodlacích hodně," nadhodil.

„Vychovali mě," řekla jsem mu. Chvíli jsem čekala, ale neze­ptal se proč. Asi mu dělaly starosti jiné věci.

„Kdybych byla vámi," řekla jsem mu, „svěřila bych dceru Adamovi." Bran si myslel, že to děvče s trochou pomoci zvlád­ne, že není ztracený případ. Adam je velmi silný a má tu Samuela, který to s mladými vlky umí. V Adamově smečce bude mít větší šanci přežít než kdekoli jinde. „Adam má velký dům, protože čle­nové smečky i jiní vlkodlaci k němu občas bez varování zaskočí. Dost velký na to, abyste u něj mohli s manželkou nějaký čas byd­let." Adam vyhoví mému přání. Znala jsem ho dost dobře na to, abych věděla, že mu to nebude ani vadit. „V Adamově blízkosti by se vaše dcera nemusela zavírat do klece a myslím, že by jí i zbytku vaší rodiny jen prospělo, kdybyste strávili nějaký čas se smečkou. Jsou nebezpeční a hroziví, ale dokážou být i krásní." Adam by ne­dovolil, aby smečka děsila lidi.

„Josef, vlkodlak, kterého znám, říkal, že být vlkodlakem má i své přednosti. Řekl..." Blackův hlas se napjal a musel se na chvíli odmlčet. „Prý neexistuje nic úžasnějšího než lov. Zabíjení. Krev."

Hlupák, pomyslela jsem si. Takové věci se rodičům třináctileté holky neříkají, ať už jsou pravdivé, nebo ne.

„Vlkodlaci se neuvěřitelně rychle uzdravují," řekla jsem mu. „Jsou silní a ladní. Nestárnou. A smečka... Nevím, jak vám to vy­světlit, protože to sama tak docela nechápu, ale vlk s dobrou smeč­kou není nikdy sám."

Pohlédla jsem mu zpříma do očí a řekla: „Může být šťastná, pane Blacku. V bezpečí a šťastná a neohrožovat ostatní. Je hrůz­né, že ji napadli, a zázrak, že přežila - ještě nikdy jsem neslyše­la, že by tak malé dítě přežilo útok. Být vlkodlak je jiné, ale ne špatné."

Ucítila jsem srst a otočila se ke dveřím, kterými vzápětí prošla Honey. Ve vlkodlačí podobě je velká jen asi jako německý ovčák, ale statnější. Srst má světle hnědou, u kořínků tmavší, a přes hřbet se jí táhne stříbřitý pruh skoro stejné barvy, jakou mají její křišťá­lově šedé oči.

Vlkodlaci jsou v ramenou stavění spíše jako tygři nebo medvě­di, takže se mohou pohybovat i do stran a používat působivé drápy. U větších samců to může působit až groteskně, ale Honey to doko­nale sluší. Při pohybu vypadá útle a silně, jen ne úplně psovitě.

Usmála jsem se na ni a ona zavrtěla ocasem a sklonila hlavu. Chvíli trvalo, než jsem pochopila, proč to udělala. Od doby, kdy mě Adam prohlásil za svoji družku, jsem v hierarchii nad ní.

Nevzpomínala jsem si ale, že by se vůči mně zbytek Adamovy smečky choval submisivně. Na druhou stranu jsem se s Adamo­vou smečkou setkávala jen zřídkakdy, kdy'. byla ve vlčí podo­bě, a v té lidské... No, teoreticky se měli chovat vždy stejně. Ale některé věci byly pro lidskou mysl hůř přijatelné než pro vlčí.

Dokážu si představit, že měli problém chovat se submisivně ke kojotovi, obzvláště když věděli, že jsem Adamovou družkou jen ze zdvořilosti.

Zazubila jsem se, když jsem si představila, jaké boží dopuš­tění bych mohla napáchat, kdybych trvala na tom, aby se ke mně všichni chovali podle etikety smečky. Nefungovalo by to. Vlastně mě překvapilo, že mě po Adamově prohlášení skuteěně přestali otravovat, ale měla bych se o to pokusit už jen proto, abych vidě­la Adamův výraz.

Honeyina letní srst nebyla tak skvostná jako zimní, odhalovala ale hru svalů mnohem lépe než hustší kožich. Věděla to, proto se postavila do slunečního svitu, aby se předvedla.

Black o krok ucouvl, když se přiblížila, dál ale neustoupil. Honey počkala, až si na ni zvykne, pak přistoupila blíž a posadi­la se na dosah.

„Je krásná," řekl a jeho hlas zněl jen trochu napjatě. Kdybych neslyšela, jak zběsile mu tluče srdce, nepoznala bych, že je vydě­šený. Pokud reagoval tímto způsobem i na dceru, není divu, že má problémy.

Honey ale byla vlkodlak už hodně dlouho a dokonale se ovlá­dala. Nedala nijak najevo, jak moc ji pach strachu vzrušuje, a on se po několika minutách uklidnil.

„Moje dcera by mohla být taky taková?" zeptal se mě a vypa­dal zranitelněji, než by kdokoli měl v přítomnosti cizích lidí. Kývla jsem.

„Za jak dlouho?"

„Bez pomoci? To záleží na ní. Ale v přítomnosti alfy okamžitě."

„Už žádné klece," zašeptal.

Nemohla jsem dovolit, aby si to myslel. „Žádné kovové," opravila jsem ho. „Ale jakmile vstoupí do smečky, odevzdáte kontrolu nad ní alfovi. To je v jistém smyslu také klec, i když po­hodlnější."

Zhluboka, roztřeseně se nadechl. „Rozumí mi?" zeptal se a ký­vl na Honey.

„Ano, ale nemůže mluvit."

„Dobrá." Pohlédl jí zpříma do očí, protože si neuvědomil, že ji tím vyzývá. Skoro jsem něco řekla, ale nezdálo se, že by to Honey vadilo, a tak jsem to nechala být.

„Kdybyste měla dceru," zeptal se jí, „přivedla byste ji sem? Svěřila byste ji Hauptmanovi?"

Usmála se na něj, ale ne moc zeširoka, aby neodhalila ostré zuby, a zavrtěla ocasem.

Podíval se na mě. „Když ji sem přivedu, vezme nám ji?"

Nevěděla jsem, jak mu odpovědět. Adam by to tak neviděl, pro něj jsou všichni vlci rodina, bylo ale obtížné vysvětlit to někomu, kdo nevyrůstal se smečkou - a otec to asi nevezme o nic lépe. Jak se vzdát dítěte, i když je to pro jeho dobro? To byla jedna z otázek, které jsem nikdy nepoložila matce.

„Vezme si ji pod křídlo," řekla jsem nakonec. „Převezme zod­povědnost za její blaho - a nevzdá se jí snadno. Nikdy by vám ne­zakázal se s ní stýkat. Pokud bude v Adamově smečce nešťastná, existují i jiné možnosti, obzvláště až se naučí kontrole."

„Může se stát vlkem samotářem," řekl a uvolnil se.

Zavrtěla jsem hlavou. Nemínila jsem mu lhát. „Ne. Ženě by ni­kdy nedovolili žít o samotě. Za prvé je jich příliš málo a za druhé jsou vlci příliš ochranitelští, než aby ponechali ženu jejímu osu­du. Ale mohla by požádat o změnu smečky."

Vrásky na jeho tváři se prohloubily a zaklel. Třikrát. Honey za­kňučela. Možná soucítila, možná jen protestovala proti jeho slov­níku. Už jsem nevěřila, že dokážu odhadnout její reakci.

„Máte snad na vybranou?" zeptala jsem se. „Pokud někoho za­bije, vlci ji budou muset zlikvidovat. Jak by se cítila, kdyby ublíži­la vám nebo své matce?"

Vytáhl mobil a chvíli na něj zíral.

„Mám mu za vás zavolat?" zeptala jsem se.

„Ne," řekl, prohrabal kapsu a vytáhl lístek s Adamovým tele­fonním číslem. Zahleděl se na něj, pak téměř zašeptal: „Zavolám mu dneska večer."