Krevní pouto : kapitola 7

7.

„Hej, Mercy. Na čem to děláš? Vypadá to jako miniaturní corvetta."

Vzhlédla jsem a uviděla, že se o jeden z ponků opírá Tony, polda a starý přítel - obvykle v tomto pořadí. Dneska byl oblečený neformálně do trika a khaki šortek odpovídajících horké­mu letnímu dni. Vypadal trochu utahaně. Od chvíle, kdy se kouzel­ník nastěhoval do města, uplynuly už dva týdny a podle místních zpráv trhala zločinnost rekordy.

„Dobré oko," řekla jsem mu. „Je to Opel GT ze sedmdesátého prvního. Design vymyslel stejný chlápek, který přišel s corvettou. Jeden kamarád ho koupil od nějakého chlápka, který nahradil pů­vodní slabý motor motorem z hondy."

„A neudělal to správně?"

„Víceméně jo. Vlastně odvedl výtečnou práci. Sama bych to nezvládla líp." Zazubila jsem se na něj. ,Jediný problém je v tom, že motor z hondy točí doprava, opel opačným směrem."

„Což znamená?"

Poplácala jsem hladký blatník a zakřenila se. „Dopředu jede nanejvýš třicítkou, ale kdybys mohl při zpátečce zařadit všechny rychlosti, vytáhl bys to na sto šedesát."

Zasmál se. „Roztomilé." Chvíli hleděl na vůz, pak mu z tvá­ře zmizel úsměv. „Poslyš, můžu tě vzít na oběd? Pracovně, tak­že platím."

„Kennewická policie potřebuje automechanika?" zeptala jsem se.

„Ne. Ale myslím, že bys nám mohla pomoct."

Umyla jsem se, převlékla a sešla se s ním v kanceláři. Když jsem vešla, Honey vzhlédla. Minulý týden, druhý, co působila jako moje ochranka, se objevila v džínech (vyžehlených) a přinesla si skládací židli, malý stolek, notebook a mobil. Řekla, že když už ne­může pracovat ve své kanceláři, může to stejně dobře dělat v mé. Od události s Blackem mezi námi zavládlo opatrné přátelství.

„Jdu na oběd s Tonym," oznámila jsem. „Vrátím se asi za ho­dinu. Gabrieli, mohl bys zavolat Charliemu kvůli jeho opelu a říct mu, kolik by stál použitý motor z Mazdy RX7'? Nepotěší ho to, ale RX padne jako ulitý."

Honey na mě pohlédla, proti mému odchodu ale nic nenamítla, přestože jsem to tak trochu očekávala.

„Doufám, že ti nebude vadit, když půjdeme pěšky," řekl Tony, jakmile jsme vyšli do parného vedra. „Za chůze mi to líp myslí."

„To mi vyhovuje."

Do centra Kennewicku jsme to vzali zkratkou přes trať a něko­lik prázdných pozemků. Honey nás sledovala, ale byla tak dobrá, že si jí Tony nevšiml.

Centrum patří ke starším částem města a tvoří ho malé obchůd­ky ve starých budovách obklopených viktoriánskými domy z dva­cátých a třicátých let. Město se snažilo dát obchodní čtvrti lákavý vzhled, bylo tu ale příliš mnoho prázdných výkladních skříní, než aby budila dojem, že prosperuje.

Očekávala jsem, že si promluvíme už za chůze, ale mlčel. Nechala jsem ho přemýšlet.

„Na procházku je docela horko," prohlásil nakonec.

„Mám horko ráda," řekla jsem. „A zimu taky. Líbí se mi žít v oblasti, kde se střídají čtyři roční období. Montana má jenom dvě. Devět měsíců tam vládne zima, pak se na tři měsíce skoro oteplí, a zase nastane zima. Někdy listí dokonce změní barvu, než napadne první sníh. Vzpomínám si, že jednou sněžilo i na čtvrté­ho července."

Víc neřekl, takže si asi jen nekrátil čas - netušila jsem, na co tedy svojí poznámkou narážel.

Vzal mě do malé kavárny, kde jsme si objednali u pultu a necha­li se odvést do tmavé, chladné místnosti s malými stolky. Majitelé se asi snažili navodit atmosféru anglické hospůdky. Já v Anglii ni­kdy nebyla, takže jsem nedokázala říct, jestli se jim to povedlo, ale výsledek se mi líbil.

„Proč jsem tady?" zeptala jsem se, když se přede mnou obje­vila polévka a větší sendvič a servírka nás nechala o samotě. Na oběd už bylo pozdě a na večeři brzy, takže jsme měli celou míst­nost pro sebe.

„Podívej," řekl po chvíli. „Ten zatrpklý starý chlápek, tvůj bý­valý šéf, který občas zaskočí do dílny, je fae, že?"

Zee už dávno veřejně přiznal svůj původ, proto jsem kývla a ukousla si ze sendviče.

Napil se vody. „Aspoň dvakrát jsem u tebe viděl Hauptmana a ten je vlkodlak."

„Je to můj soused," vysvětlila jsem. Sendvič byl docela dobrý. Vsadila bych se, že si pekli vlastní chleba. Ale měla už jsem lepší polévky, v téhle bylo příliš moc soli.

Tony se na mě zamračil a naléhavě řekl: „Jsi jediná, která ví, kdo jsem, bez ohledu na to, co mám na sobě." Tony pracoval v uta­jení a pro změnu vzezření měl talent. Spřátelili jsme se potom, co jsem ho poznala a málem ho prozradila.

„Hm?" Nacpala jsem si do úst jídlo, abych nemusela odpově­dět, dokud se nedostane k jádru věci.

„Fae prý dokáží měnit vzezření. Proto mě vždycky poznáš?"

„Nejsem fae, Tony," řekla jsem mu, když jsem polkla. „Zee je. Fae mění vzhled maskovacím kouzlem. Nejsem si jistá, jest­li dokáží prohlédnout maskování někoho jiného. Já to teda nedo­kážu."

Rozhostilo se ticho, jak Tony přehodnocoval, co se chystal říct.

„Ale o fae něco víš. A o vlkodlacích taky."

„Protože Hauptman je můj soused?"

„Protože s ním randíš. Kamarád tě s ním viděl v restauraci." Podívala jsem se na něj, pak jsem se významně rozhlédla oko­lo. Taky jsme byli v restauraci.

Došlo mu to. „Tvrdil, že jste do sebe byli dost zakoukaní." Poraženě jsem přiznala: „Několikrát jsme si vyšli."

„Pořád spolu chodíte?"

„Ne." Vložila jsem do toho prohlášení příliš velký důraz.

Ode dne, kdy jsme se s Adamem málem pomilovali v garáži, jsem se mu klidila z cesty. Když jsem si na to vzpomněla, cítila jsem se jako zbabělec. Pokud to šlo, raději jsem o Adamovi vůbec nemluvila. Popravdě řečeno jsem nevěděla, co s ním dělat.

„Nejsem fae." Nechala jsem polévku být, ale otevřela jsem su­chary a pustila se do nich. „A nejsem ani vlkodlak."

Nezdálo se, že by mi věřil, ale rozhodl se nezeptat přímo. „Ale některé z nich znáš. Fae a vlkodlaky."

„Ano."

Tony odložil lžíci a sevřel okraj stolu oběma rukama. „Podívej, Mercy. Počet násilných činů v létě vždycky stoupá. Vedro leze všem na mozek. Víme to. Ale něco takového jsem ještě nezažil. Začalo to vraždou a sebevraždou v hotelu v Paseu před několi­ka týdny, ale tím to neskončilo. Děláme na dvě směny, abychom stačili všechno pokrýt. Včera v noci jsem zabásl chlápka, kterého znám už roky. Má tři děti a manželku, která ho zbožňuje. Včera se vrátil domů z práce a pokusil se z ní vymlátit duši. Tohle není nor­mální ani uprostřed viny veder."

Pokrčila jsem rameny, vypadala jsem ale asi stejně bezmoc-nějak jsem se cítila. Věděla jsem, že situace je špatná, ale ne, jak moc špatná.

„Zeptám se Zeeho, ale nemyslím, že za to můžou fae." Tohle podezření jsem musela zadusit v zárodku. Tony by se mohl ocit­nout v nebezpečí, kdyby začal strkat nos tam, kam nemá. Fae se nelíbí, když se jim do věcí plete policie. „Poslední, po čem touží, je děsit veřejnost. Kdyby tohle působil jeden z nich, celá ko­munita by se pustila po jeho stopě a postarala se o to, aby už ne­dělal potíže."

Se Zeem jsem nemluvila už několik dní. Možná bych mu měla zavolat a varovat ho, že se policie začíná zajímat o fae v souvis­losti s nárůstem násilí — ani bych nemusela zmínit Tonyho jméno. Nevěděla jsem, jestli by něco zmohli s upírským kouzelníkem. Fae nebyli zrovna organizovaní a problémy ostatních je moc ne­zajímaly. Věděli o Littletonovi — protože o něm věděl Zee — ale nevadilo jim přenechat ho upírům a vlkům. Jenže pokud by se celá situace začala obracet proti nim, mohli by jim pomoct ho na­jít — Warren se Stefanem zatím neučinili velký pokrok. Musela bych se však postarat o to, aby se fae zaměřili na darebáka, ne na policii.

„Co?" zeptal se Tony ostře. „O čem přemýšlíš?"

Hopla. „Napadlo mě, že by nebylo špatné povědět tohle všech­no Zeemu. Jen pro případ, že by přece jen něco zmohli." Umím lhát, ale život mezi vlkodlaky, kteří často umí vyčenichat lež, mě naučil používat pravdu ve vlastní prospěch.

„A vlkodlaci?"

Zavrtěla jsem hlavou. „Vlkodlaci jsou docela prostí tvorové, proto jsou z nich tak dobří vojáci. Kdyby se v okolí potuloval od­padlý vlkodlak, možná byste našli mrtvá..." Rychle jsem hledala náhradu za těla, ,,...zvířata. Normální lidi by se kvůli němu ale ne­pomátli. Vlkodlaci neovládají magii jako fae."

Plácla jsem se rukama lehce do stehen a naklonila se blíž. „Poslyš. Ráda ti pomůžu, i když toho o fae a vlkodlacích zas tolik nevím. Promluvím se Zeem, ale jak jsi sám řekl, jsme uprostřed viny veder. Venku je přes čtyřicet a v nejbližší době se neochladí. Z toho by se pomátl každý."

Zavrtěl hlavou. „Mike ne. Nepraskly mu nervy, ani když mu manželka roztřískala jeho milovaný T-Bird z padesátého sed­mého. Říkám ti, já ho znám. Na střední jsem s ním hrával bas­ket. V životě jsem neviděl, že by se rozčílil. Nepřeskočilo by mu a nezmlátil by manželku jenom proto, že mu vybouchla klima­tizace."

Nenávidím pocit viny. A nenávidím ho ještě víc, když nemám důvod cítit se provinile. Nenesla jsem za Littletona žádnou odpo­vědnost.

Přesto, jaký by to byl pocit ublížit milované osobě? Viděla jsem, že přítelova situace Tonyho užírá - a zalily mě soucit a vina. Ale nemohla jsem pro něj nic udělat.

„Sežeň příteli dobrého právníka a přinuť ho navštívit terapeuta. Pokud potřebuješ jména, mám přítele, který je rozvodový právník. Zná poradce, jež doporučuje klientům."

Tony trhl hlavou, což jsem pochopila jako přikývnutí, a zbytek oběda jsme dojedli mlčky. Vytáhla jsem z kapsy pár dolarů a vsu­nula je pod talíř jako spropitné. Bankovky byly zvlhlé potem, ale číšnice asi byly v létě na podobné věci zvyklé.

Sotva jsme vyšli z restaurace, ucítila jsem vlkodlaka - a neby­la to Honey. Rozhlédla jsem se a uviděla jednoho z Adamových vlků, jak hledí do výkladní skříně secondhandu. Nevypadal jako někdo, koho by zajímaly staré dětské kočárky, takže mě asi hlídal. Napadlo mě, kam se poděla Honey.

„Co se děje?" zeptal se Tony, když jsme procházeli okolo mé tělesné stráže.

„Zamyslela jsem se," odpověděla jsem. „Horko asi leze na ner­vy už i mně."

„Poslyš, Mercy," řekl. „Vážím si toho, že jsi se mnou šla. A rád bych přijal tvoji nabídku pomoct nám. Seattle a Spokane mají spe­cialisty, kteří za ně jednají s fae - někteří jejich poldové jsou fae. My nikoho takového nemáme. A nemáme ani žádné vlkodlaky." Mají, tedy alespoň richlandská policie má, ale pokud to neví, já je na to neupozorním. „A bylo by dobré, kdybychom pro jednou ne­tápali ve tmě."

Nemínila jsem nabídnout pomoc policii - bylo by to příliš ne­bezpečné. Otevřela jsem ústa, abych mu to řekla, ale pak jsem se zarazila.

Bran kdysi řekl, že nejlepší způsob, jak se vyhnout potížím, je nestrkat nos do cizích věcí. Kdyby se rozneslo, že pomáhám poli­cii, mohla bych se dostat do pořádného průšvihu.

S Adamem si poradím, to fae mi dělali starosti, fae a upíři. Vím příliš mnoho a neočekávám, že by mi důvěřovali, že toho policii neprozradím příliš.

Přesto mi nepřipadalo fér, aby policie byla zodpovědná za udr­žování pořádku a věděla přitom jen to, co fae a vlkodlaci chtějí. Kdyby se něco stalo Tonymu nebo jinému poldovi a já tomu při­tom mohla zabránit, už nikdy bych se pořádně nevyspala. Ne že by se mi to v poslední době nějak dařilo.

„Dobrá," řekla jsem. „Dám ti radu. Postarej se o to, aby žádný z tvých kolegů nezačal kvůli téhle věci otravovat fae."

„Proč?" zeptal se.

Udělala jsem první krok do propasti a pověděla mu něco, co by mě mohlo dostat do opravdových potíží. Rozhlédla jsem se, ale pokud nás vlkodlak dál sledoval, byl fakt dobrý. Adamovi lidé byli obvykle velmi kompetentní, proto jsem ztišila hlas do šepo­tu: „Protože fae nejsou tak něžní a bezmocní, jak se tváří. Bylo by zlé, kdyby dospěli k názoru, že někdo chce svalit vinu za vlnu ná­silí na ně."

Tony špatně našlápl a málem zakopl o kolej. „Co tím chceš říct?"

„Tím chci říct, aby ses nikdy nedostal do pozice, ve které by újma na tvém zdraví zajistila zdejším fae větší pocit bezpečí." Chlácholivě jsem se usmála. „Nijak by jim neprospělo, kdyby ně­komu ublížili, a obvykle si udržují pořádek mezi sebou sami, abys­te se vy mezi ně nemuseli míchat. Když některý z nich porušuje zákon, postarají se o něj. Ty se pro změnu postarej o to, abys je ni­jak neohrozil."

Půl bloku o tom přemýšlel. „Co mi můžeš říct o vlkodlacích?"

„Tady ve městě?" zeptala jsem se a mávla rukou okolo. „Než začneš vyslýchat někoho, kdo by mohl být vlkodlak, spoj se s Ada­mem Hauptmanem. V jiném městě si napřed zjisti, kdo to tam má pod palcem, a obrať se na něj."

„Mám získat svolení alfy, než někoho oslovím?" zeptal se mě trochu nevěřícně. „Stejně jako musíme získat svolení rodičů, aby­chom si mohli promluvit s nezletilým?" Bran svolil, aby se ve­řejnost dozvěděla o alfech, ale zatajil, jak pevná je ve skutečnos­ti struktura smečky.

„Hm." Zadívala jsem se do nebe a hledala inspiraci. Nic mě nenapadlo, a tak jsem se pokusila splácat něco dohromady sama. „Dítě tí neutrhne paži, Tony. Adam se dokáže postarat o to, aby odpověděli na otázky, aniž by někomu ublížili. Vlkodlaci dokáží být... výbušní. Adam může pomoct."

„Tím chceš říct, že nám povědí jen to, co jim on dovolí."

Zhluboka jsem se nadechla. „Je důležité, abys pochopil jedno: Adam je dobrý chlap. Opravdu je. Neplatí to pro všechny vůdce smeček, ale Adam je na vaší straně. Může vám pomoct, a pokud ho neurazíte, taky to udělá. Je vůdce zdejší smečky už hodně dlouho, protože je dobrý v tom, co dělá - dovol mu, ať v tom pokračuje."

Nevím, jestli se mi Tony rozhodl uvěřit, nebo ne, ale úvahy ho zaměstnaly až do návratu na parkoviště před autodílnou.

„Díky, Mercy."

„Nepomohla jsem." Pokrčila jsem rameny. „Promluvím si se Zeem. Co já vím, možná zná někoho, kdo dokáže ochladit počasí." Nebylo to pravděpodobné. Na změnu počasí byla potřeba Velká magie, kterou většina fae neovládala.

„Kdybys byla čistokrevná indiánka, mohla bys zkusit tanec deště."

Tony mě mohl podobným způsobem škádlit, protože byl z po­loviny Venezuelan a indiáni patřili i k jeho předkům.

Vážně jsem zavrtěla hlavou. „V Montaně indiáni netančí, aby přivolali déšť, ale aby zastavili vítr a sníh. Kdybys někdy v zimě navštívil Browning, poznal bys, že jim to moc nejde."

Tony se zasmál, nasedl do auta a nastartoval. Nechal dveře ote­vřené, vypustil ven žár a ruku podržel před ventilátorem, aby za­chytil první závan studeného vzduchu.

„Vsadím se, že se zchladí, teprve až zajedu ke stanici," řekl.

„Vzmuž se," poradila jsem mu.

Zakřenil se, zabouchl dveře a odjel. Teprve v tu chvíli jsem si všimla, že Honeyino auto není na parkovišti.

Vešla jsem dovnitř a Gabriel vzhlédl. „Volal ti pan Hauptman," řekl. „Prý si máš zkontrolovat vzkazy na mobilu."

Telefon jsem našla přesně tam, kde jsem ho nechala, na vozí­ku s nářadím v dílně.

„Právě jsme vyzvedli Warrena.” Adam mluvil klidně a úsečně, jako pokaždé, když byla situace velice, velice zlá. „Vezeme ho ke mně domů. Měla by ses tam s námi setkat."

Zavolala jsem k Adamovi domů, ale odpověděl záznamník. Vytočila jsem Samuelovo číslo.

„Samueli?"

„Jsem na cestě k Adamovi," řekl. „Dokud se tam nedostanu, nebudu vědět, jak to vypadá."

Nezeptala jsem se, jestli je Warren zraněný. To jsem pozna­la z Adamova hlasu. „Budu tam za deset minut." Ne že by na tom záleželo, pomyslela jsem si, když jsem ukončila hovor. Nebudu schopná nějak pomoct.

Požádala jsem Gabriela, aby za mě zaskočil a v pět zavřel. „Potíže s vlkodlaky?" zeptal se.

Kývla jsem. „Warren je zraněný."

„Dokážeš řídit?" zajímal se.

Znovu jsem kývla a rozběhla se ke dveřím. Byla jsem v půli cesty k autu, když jsem si uvědomila, že nikoho nejspíš nenapadlo zavolat Kyleovi. Zaváhala jsem. Warren s Kylem už nebyli pár, ale nemyslela jsem si, že by tomu tak bylo pro nezájem některé ze stran. A tak jsem našla na mobile číslo Kyleovy kanceláře a spoji­la se s jeho super výkonnou asistentkou.

„Omlouvám se," řekla. „V tuto chvíli není k zastižení, můžete mi nechat jméno a telefonní číslo?"

„Tady je Mercedes Thompsonová." Nebylo jednoduché za­pnout pás jednou rukou, ale zvládla jsem to. „Moje telefonní čís­lo je..."

„Slečna Thompsonová? Počkejte chvíli, přepojím vás."

Ha. Kyle si mě musel zapsat na seznam důležitých osob. Za zvuků klasické hudby ve sluchátku jsem zabočila na Chemickou a sešlápla plyn až k podlaze. Byla jsem si docela jistá, že řidičem zeleného tauru za mnou je vlkodlak, který mě sledoval.

„Co se děje, Mercy?" Kyleův chlácholivý hlas nahradil Chopina dřív, než jsem dorazila k ceduli vítající ve Finley.

„Warren je zraněný. Nevím, jak zle, ale Adam svolal smečku."

„Jsem v autě u Dvacáté sedmé a 395.," řekl. „Kde je Warren?"

Viděla jsem, jak se za mnou rozblikal majáček policejního vozu, který se obvykle schovával za železničním nadjezdem.

Zastavil taurus na kraji silnice. Sešlápla jsem plyn ještě víc.

„U Adama doma."

„Za chvíli jsem tam." Než zavěsil, uslyšela jsem, jak motor jeho jaguára zaburácel.

Nedorazil na místo přede mnou, ale ještě pořád jsem se doha­dovala s idiotem u vstupních dveří, když zastavil tak prudce, až se kolem rozlétl štěrk.

Vytáhla jsem mobil a přehrála strážci u dveří Adamův vzkaz. „Očekává mě," procedila jsem skrz zuby.

Idiot zavrtěl hlavou. „Moje rozkazy jasně říkají, že dovnitř můžu vpustit jenom smečku."

„Elliote, jsi tupec. Ona patří ke smečce," řekla Honey, když se objevila ve dveřích za ním. „Adam ji prohlásil za družku, což moc dobře víš. Pusť ji dovnitř." Honey chytila Elliota za paži a odtáh­la ho ode dveří.

Popadla jsem Kylea za ruku a prosmýkla se s ním okolo na­vztekaného strážce. Vlkodlaci byli všude. Věděla jsem, že v Ada­mově smečce je asi třicet vlků, ale přísahala bych, že v obýváku jich bylo aspoň dvakrát tolik.

„Tohle je Kyle," řekla jsem Honey, když jsem vedla Kylea ke schodům.

„Ahoj, Kyle," řekla Honey tiše. „Warren mi o tobě vyprávěl." Neuvědomila jsem si, že se s Warrenem přátelí, ale její rozteklá šminka prozrazovala, že plakala.

Nešla s námi nahoru. Nepochybovala jsem o tom, že ji napřed čeká pár nehezkých chvilek s Elliotem. Možná je idiot, ale je do­minantní, a proto zastává ve smečce vyšší postavení než Honey, která odvozuje svoji pozici od submisivního manžela. Zmínila jsem se o tom, že vlkodlaci zakrněli v jiném století? Honey pro nás nastavila krk.

Adamův dům má pět ložnic, ale já nemusela hádat, ve které hledat Warrena. Už ze schodiště jsem cítila krev a Darryl, Adamův zástupce, střežil dveře jako Núbijec faraóna.

Ošklivě se na mě mračil. Byla jsem si docela jistá, že tak reaguje proto, že jsem do záležitosti smečky zatáhla člověka. Teď jsem ale na něj neměla náladu.

„Jdi zachránit Honey z rukou toho idiota, co se nás pokusil za­stavit."

Zaváhal.

„Jdi." Adama jsem neviděla, ale byl to jeho rozkaz, který přiměl Darryla k činu. Prošel okolo nás a zmizel dolů po scho­dech.

Kyle vešel do pokoje první, zprudka se ale zastavil a zatarasil mi výhled. Musela jsem se prosmýknout pod jeho paží a obejít ho, abych viděla.

Bylo to zlé.

Shodili z postele všechno až na plachtu a Samuel zběsile praco­val na Warrenově potlučeném, zkrvaveném těle. Nedivila jsem se, že Kyle zaváhal. Kdybych Warrena necítila, nedokázala bych říct, kdo muž na posteli je, vůbec bych ho nepoznala.

Adam se opíral o stěnu a nepletl se Samuelovi pod nohy. Když je někdy člen smečky zraněny, dokáží alfovo maso a krev urych­lit jeho uzdravování. Adamovu levou paži zakrýval čerstvý obvaz. Pohlédl na nás a zadíval se na Kylea. Potom obrátil pohled ke mně a kývl na souhlas.

Když Samuel zahlédl Kylea, trhnutím hlavy ukázal na postel vedle Warrenovy hlavy.

„Mluv s ním," řekl Samuel. „Pokud bude opravdu chtít, zvlád­ne to. Musíš mu ale dát dobrý důvod." Mně pak řekl: „Drž se zpát­ky, dokud po tobě nebudu něco chtít."

Kyle měl na sobě kalhoty, které stály víc, než si já vydělala za měsíc, ani na okamžik ale nezaváhal, sedl si na zakrvácenou pod­lahu vedle postele a začal tiše hovořit o baseballu. Přestala jsem se o něj zajímat a soustředila se jen na Warrena, jako bych ho dokáza­la udržet naživu silou vůle. Dýchal mělce a nepravidelně.

„Samuel si myslí, že mu ublížili včera v noci," zamumlal Adam. „Moji lidé teď pátrají po Benovi. Byl s Warrenem, ale za­tím ho nenašli."

„A co Stefan?" zeptala jsem se.

Adam přimhouřil oči, ale já neuhnula pohledem. Byla jsem příliš ustaraná, než abych se zajímala o nějakou zatracenou dominan­ci nebo jiné hry.

„Ani stopa po upírovi," řekl nakonec. „Ať už to Warrenovi pro­vedl kdokoli, odhodil ho U strýčka Mikea." Je to bar v Paseu, míst­ní špeluňka pro fae. „Muž, který dneska otvíral, ho našel v kontej­neru, když vynášel odpadky. Zavolal strýčku Mikeovi a ten zase mně."

„Pokud k tomu došlo včera v noci, proč už se neuzdravuje?" zeptala jsem se a pevně se objala. Ať už to Warrenovi způsobilo cokoli, mohlo to stejnou nebo ještě horší věc provést i Stefanovi. Co když už je Stefan mrtvý? Nadobro mrtvý a odhozený v něja­kém jiném kontejneru? Proč jsem se jenom nechala přesvědčit, že vlci s upíry se dokážou o tuhle věc postarat?

„Většina ran asi byla způsobená stříbrnou čepelí," odpověděl Samuel roztržitě, soustředil se totiž na práci. „Ostatní zranění, tře­ba zlomené kosti, se hojí pomaleji, protože se jeho tělo vyčerpává, jak se snaží vyléčit všechno najednou."

„Víš, kam včera v noci šli?" zeptala jsem se. Samuelovy ruce se neuvěřitelně rychle oháněly jehlou. Nedokázala jsem říct, jak ví, kam zasadit stehy. V mých očích vypadal Warren jako syrový hamburger.

„Nevím," řekl Adam. „Warren podával hlášení o tom, co už udělali, ne o tom, co plánovali."

„Zavolal jsi Stefanovi domů?"

„I kdyby tam byl, nebude ještě vzhůru."

Vytáhla jsem mobil, vytočila Stefanovo číslo a počkala, dokud se neozval záznamník. „Tady Mercedes Thompsonová," předsta­vila jsem se zřetelně, protože jsem doufala, že někdo poslouchá. Věděla jsem, že Stefan nežije se zbytkem klanu, ale doufala jsem, že nežije ani sám. Upíři potřebovali dárce krve a bylo mnohem bezpečnější mít dobrovolné oběti než unášet lidi z ulice.

„Včera v noci se Stefan vydal na lov. Jednoho z jeho přátel jsme našli ve velmi špatném stavu, druhého stále pohřešujeme. Potřebuji vědět, jestli se Stefan vrátil včera v noci domů."

Ozvalo se cvaknutí, nějaká žena zvedla telefon a zašeptala: „Ne." Pak zavěsila.

Adam si protáhl prsty, jako by je příliš dlouho zatínal v pěst. „Littleton dostal dva vlkodlaky a starého upíra..."

„Dva upíry," opravila jsem ho. „Stefan si přibral na pomoc dal­šího upíra."

„Warren říkal, že druhý upír k ničemu není."

Pokrčila jsem rameny.

„Tak dobrá, dva vlkodlaky a dva upíry." Zdálo se, že si Adam dává celou věc dohromady. „Stefan už mu jednou podlehl, tím pá­dem z nich byl Warren nejsilnější. Nebyla to náhoda, že nám vrá­tili zrovna jeho. Littleton nám tím chtěl říct: ;Vidíte? Poslali jste své nejlepší muže, a takhle vám je vracím.' Littleton ho nezabil, protože chtěl, abychom věděli, že nepovažuje Warrena za hrozbu. Nezajímá ho, jestli Warren přežije a znovu po něm půjde, nebo ne. Tenhle..." Adamův hlas se prohloubil do drsného vrčení. „...ne­tvor mi hodil rukavici."

Adam ví, jak hrát psychologické hry. Myslím, že je to doved­nost všech alfů. Anebo se to naučil v armádě, která se z organizač­ního hlediska, alespoň podle něj, nijak zvlášť neliší od smečky.

„A ostatní?" zeptala jsem se.

Nic neřekl, jen potřásl hlavou. Znovu jsem se objala, protože mé zamrazilo.

„Takže co uděláš?" zeptala jsem se.

Nešťastně se usmál. „Přistoupím na Littletonovu hru. Nemám na vybranou. Nemůžu dovolit, aby jen tak pobíhal po mém terito­riu."

V tu chvíli ztichl Warrenův dech, kterému jedna má část uchvá­ceně naslouchala. Adam to slyšel také, protože přidřepl, jako by se v pokoji objevil nepřítel. Možná ano. Smrt přece je nepřítel, ne?

Samuel zaklel, ale Kyle se zvedl z podlahy, zaklonil Warrenovi hlavu a pustil se v tichém zoufalství do oživování.

Nenaslouchala jsem Warrenovu srdci, ale asi se muselo taky zastavit, protože Samuel začal s jeho masáží.

Mohla jsem jen přihlížet, jak bojují o Warrenův život. Už mě začínalo unavovat, že jsem nedokázala zabránit umírání lidí okolo.

Připadalo mi, že uplynula celá věčnost, než Samuel odtáhl

Kylea stranou a řekl: „Už je to v pořádku, dýchá. Můžeš přestat." Musel slova několikrát zopakovat, než Kyle pochopil.

„Bude v pořádku?" zeptal se a jeho hlas postrádal obvyklou lehkost.

„Dýchá a bije mu srdce," odpověděl Samuel.

Nebylo to tak docela přitakání, ale Kyle jako by si toho nevši­ml. Klesl zpátky na koberec a znovu se pustil do vyprávění, jako by ho ani nepřerušil. V hlase se mu neozývalo nic z napětí, které měl ve tváři.

„Pověz mi všechno, co musím vědět o démonech," požádala jsem Adama, i když jsem nedokázala odtrhnout oči od Warrena. Přepadl mě zvláštní pocit, že zemře, pokud ho přestanu sledovat.

Na dlouhou dobu se rozhostilo ticho. Věděl, na co se ptám. Pokud mi teď nepoví, co ví, pokud mi nepomůže s tím, co jsem hodlala udělat, pak není muž pro mě.

„Démoni jsou zlí, zákeřní, ale taky bezmocní, dokud se jako paraziti nepřilepí na nějakého zatraceného hlupáka. Buďto je ně­kdo do sebe pozve, čímž vznikne kouzelník, anebo někdo se sla­bou vůlí provede něco zlého. Obyčejná posedlost netrvá dlouho, protože posedlý člověk nedokáže splynout s okolím. Démon totiž touží po jednom, a Co ničit. Kouzelník, někdo, kdo démona ovlá­dá prostřednictvím dohody, je mnohem nebezpečnější. Kouzelník může zůstat neodhalen dlouhé roky. Ale nakonec i on ztratí kont­rolu a démon převezme moc."

Nic, co bych nevěděla.

„Jak se dá démon zabít?" zeptala jsem se. Samuelovy ruce opět protahovaly jehlu s nití zkrvaveným masem.

„Nedá," řekl Adam. „Můžeš jen odstranit hrozbu tím, že zabi­ješ hostitele. V tomto případě Littletona, který je upír a ovládá dé­monskou magii." Nadechl se. „Není to kořist pro kojota. Nechej to na nás, Mercy. Postaráme se o něj." Měl pravdu. Věděla jsem to. Nic jsem nezmohla.

Všimla jsem si, že na nás Kyle zírá vytřeštěnýma očima, i když ani na okamžik neustal ve vyprávění o tom, jak v dětství hrával baseball.

„Myslel sis snad, že vlkodlaci jsou nejhorší bestie na světě?" vyště-kla jsem jedovatě. Dokud jsem nepromluvila, netušila jsem, jaký mám vztek. Nebylo správné, že jsem si ho vybíjela na Kyleovi, ale nedokázala jsem si pomoct. Odmítl Warrena kvůli tomu, že je netvor - možná by se měl o netvorech dozvědět něco víc. „Tam venku jsou mnohem horší věci. Upíři, démoni a jiné stvůry, a to je­diné, co stojí mezi nimi a lidstvem, jsou lidé jako Warren." Sotva jsem to řekla, věděla jsem, že se nechovám fér. Věděla jsem, že Warrenovo lhaní vadilo Kyleovi stejně jako to, že je Warren vl­kodlak.

„Mercy," řekl Adam. „Tiše."

Připadalo mi, jako by s sebou jeho slova přinesla chladivý, mí­rumilovný vánek, který se přese mě přenesl a odplavil všechen vztek, podráždění a strach. Alfa uklidnil svého vlka - ale já neby­la jeho vlk. Zase to udělal.

S trhnutím jsem se k němu otočila a zírala. Upřeně hleděl na Warrena. Pokud to udělal úmyslně, nijak mu to nevadilo. Ale byla jsem si docela jistá, že to udělal ze zvyku, protože to na mě nemě­lo působit.

Zatraceně.

Warren vydal zvuk, první, který jsem od něj slyšela od chvíle, kdy jsme vstoupili do pokoje. Měla bych větší radost, kdyby ne­zněl tak vyděšeně.

„Klid, Warrene," řekl mu Adam. „Jsi v bezpečí."

„Jestli umřeš, tak nebudeš," zavrčel Kyle způsobem, na který by mohl být pyšný kterýkoli vlkodlak v místnosti.

Warrenovy rozbité, zhmožděné a zakrvácené rty se zkroutily v úsměvu. I když jen v maličkém.

Samuel dokončil práci a přitáhl si z chodby omšelé houpací křeslo. Postavil ho k nohám Warrenovy postele a hlavu přenechal Kyleovi. Samuel se naklonil vpřed, lokty si opřel o podpěrky a bradu složil do dlaní. Vypadal, jako by sledoval své boty, ale já věděla, že tornu tak není. Plně se soustředil na pacienta a dával pozor, jestli se ne­změní jeho dech či tep, což by mohlo znamenat potíže. Dokázal sedět bez hnutí celé hodiny - Samuela provázela pověst velmi tr­pělivého lovce.

My ostatní ho napodobili a Warren zatím upadl do spánku. Jen Kyle dál vyprávěl o dobrodružství desetiletého lapače na tře­tí metě.

Během následující hodiny Warren neklidně podřimoval a po­kojem proudil tichý zástup návštěvníků. Někteří byli Warrenovi přátelé, ale většina si jen přišla prohlédnout rozsah jeho zranění. Kdyby tu Adam nebo Samuel nebyli, ocitl by se Warren v nebez­pečí. V méně organizovaných smečkách vlkodlaci zraněné nebo slabé zabíjeli.

Adam se opíral o stěnu a zachmuřeně návštěvníky pozoroval. Jasně jsem viděla, jak jeho pohled na vlky (i když byli v lidské podobě) působí. Sotva ho spatřili, jejich kroky ještě víc ztichly. Sklopili hlavy, ruce schovali do podpaží, rychlým pohledem pře­létli Warrenova zranění a odešli.

Když dovnitř vešla Honey, na tváři měla rychle se hojicí modři­nu. Za půl hodiny už po ní nezůstane ani stopa. Pohlédla na Adama z chodby. Kývl - byla to jeho první reakce na některého z návštěv­níků.

Obešla Samuelovo křeslo a posadila se na podlahu vedle Kylea. Znovu pohlédla na Adama, a když nic nenamítl, tiše se představi­la Kyleovi a dotkla se jeho ramene, poté se opřela o zeď, zakloni­la hlavu a zavřela oči.

Po několika dalších návštěvnících vešel dovnitř blonďatý muž s krátkým rusým plnovousem. Neznala jsem ho od pohledu, ale podle pachu jsem poznala, že patří k Adamově smečce. Přestala jsem věnovat návštěvám pozornost a ignorovala bych i jeho, kdy­by nebylo dvou věcí.

Jeho postoj se nezměnil, když prošel dveřmi - ale Adamův ano. Adam se přitiskl rameny ke stěně a úplně se narovnal. Potom po­stoupil o dva kroky vpřed, až se ocitl mezi Warrenem a cizincem.

Rudovousý muž byl o dobrou hlavu vyšší než Adam a na vteři­nu se pokusil využít výšku ve svůj prospěch, ale s alfou se nemo­hl měřit. Bez jediného slova či agresivního pohybu ho Adam při­nutil ustoupit.

Vypadalo to, že si Samuel ničeho nevšiml. Pochybuji, že někdo jiný v místnosti zaregistroval, jak se mu pomalu napjaly svaly na ramenou. Byl připravený zasáhnout.

„Až bude v pořádku," řekl Adam. „Pokud ho vyzveš na férový souboj, Paule, nebudu vám bránit."

Pod marokovou nadvládou dochází jen k velmi málo povole­ným soubojům - skutečným soubojům, ne jen k několika chňap­nutím a kousnutím. Je to jeden z důvodů, proč v Novém světě žije víc vlkodlaků než v Evropě, odkud vlkodlaci stejně jako fae po­cházejí.

Obvykle dokážu seřadit vlky ve smečce od nejvíce k nejméně dominantnímu (nebo naopak) jen podle řeči těla. Vlci to umí ještě lépe než já. Lidé, pokud tomu zrovna věnují pozornost, dělají to­též - pro ně to ale není zdaleka tak důležité jako pro vlky. Pro člo­věka to znamená získat povýšení, nebo ne, vyhrát hádku, nebo ne. U vlkodlaků závisí přežití na smečce - a smečku tvoří komplexní společenská a vojenská hierarchie, která vychází z toho, že každý člen přesně zná své místo.

Dominance mezi vlky je kombinaci osobnosti, síly vůle, fyzic­kých schopností a jistého něčeho, co nedokážu vysvětlit nikomu, kdo nemá oči, uši a nos, aby to vycítil - a ti, kdo příslušné smys­ly mají, vysvětlení nepotřebují. Nejlépe se to dá popsat jako ocho­ta bojovat. Právě kvůli tornu něčemu se přirozená dominance vlka mimo smečku neustále mění. Stejně jako lidé jsou i vlci unavení, deprimovaní nebo šťastní, což ovlivňuje přirozenou dominanci.

Ve smečce se tyto přirozené výkyvy postupně protřídí. U vlků s podobně dominantními sklony někdy souboj rozhodne o tom, kdo je silnější a kdo tedy zastane vyšší postavení. Vlci zastávají­cí druhé a třetí místo v hierarchii hned po alfovi jsou si dominan­ci nejblíže.

Warren se mezi nepřáteli choval tiše a ostražitě, ne s agresivi­tou typickou pro dominantního samce. Jeho řeč těla nebyla ani tak dobrá jako má, protože po proměně strávil jen málo času ve smeč­ce. Běhal vedle smečky, ne s ní. Díky tomu se vystavoval nebez­pečí výzvy ze strany vlků, kteří byli přesvědčeni o tom, že jsou sil­nější, lepší, rychlejší.

Adam řekl ostatním, že Warren je jeho druhý zástupce, to jsem věděla. Kdyby byl Adam méně dominantní, méně oblíbený nebo ctěný, došlo by po jeho prohlášení ke krveprolití. Já věděla, že jeho odhad je správný - ale patřila jsem k několika málo lidem, před ni­miž Warren odkládal přetvářku.

Docela podstatná menšina vlků ve smečce si proto myslela, že Warren není dost silný na to, aby zastával pozici, která mu při­padla. Dozvěděla jsem se - od Jesse, ne od vlků - že někteří by Warrena ze smečky nejraději vyhnali, nebo ještě líp, rovnou ho za­bili.

Očividně k nim patřil i Paul a byl dostatečně dominantní na to, aby Warrena vyzval. A Adam mu k tomu dal právě svolení.

Paul potěšeně kývl a rázně vypochodoval z pokoje, aniž by tu­šil, že s ním Warren vymete podlahu. Tedy pokud přežije - a pod­le toho, jak bedlivě se Samuel soustředil, jsem pochopila, že to stá­le není jisté.

Adam sledoval odcházejícího muže s pochmurným výrazem. Potom se otočil ke mně a všiml si, že ho sleduji. Přimhouřil oči, přikročil ke mně, vzal mě za paži a vyvlekl z ložnice.

Odvedl mě k Jessinu pokoji, zaváhal a pustil mě. Lehce zakle­pal a otevřel dveře. Seděla na podlaze, zády se opírala o postel, nos měla rudý a po tvářích se jí kutálely slzy.

„Drží se," řekl jí Adam.

Vyskočila na nohy. „Můžu za ním?"

„Ale buď potichu," svolil.

Kývla a zamířila do Warrenova pokoje. Když mě uviděla, zaváhala, pak se usmála a mně se zdálo, jako by zpoza mračen Warrenova stavu vykouklo slunce. Potom se prosmýkla okolo.

„Pojď." Adam mě vzal znovu za paži - to se mi fakt nelíbilo - a odvedl mě k dalším zavřeným dveřím. Ty otevřel bez klepání.

Podrážděně jsem se mu vyškubla a vešla do místnosti. Dokud budu podrážděná, nebudu se bát. Nenáviděla jsem to, že se Adama bojím.

Založila jsem si paže na hrudi a zůstala k němu stát zády. Teprve v tu chvíli jsem si uvědomila, že mě zavedl do své ložnice. Poznala bych, že je Adamova, i kdybych ho tu necítila. Miloval strukturované povrchy a teplé barvy, což odrážel jak tmavě hně­dý berberský koberec, tak smetanově bílá štuková omítka. Jednu stěnu zdobila olejomalba vysoká jako já a dvakrát tak široká. Znázorňovala horskou lesní scénu. Umělec odolal nutkání přizdo­bit ji orlem ve vzduchu nebo jelenem v potoce.

Člověku by podobný obraz mohl připadat nudný.

Ani jsem si neuvědomila, že jsem se pohnula. Dotkla jsem se malby. Neznala jsem malířovo jméno, které bylo skoro nečitelně naškrábané v dolním pravém rohu a stálo i na mosazné cedulce ve středu rámu. Obraz se jmenoval Útočiště.

Odvrátila jsem se od obrazu a zjistila, že na mě Adam hledí. Paže měl založené na hrudi a na lícních kostech mu naskákaly bílé skvrny, které mi prozradily, že je vzteklý. To samo o sobě neby­lo nijak neobvyklé. Je dost výbušný a já ho dokážu snadno vyto­čit - i když ne v poslední době. A přísahala bych, že dneska jsem se o to ani nepokusila.

„Neměl jsem na vybranou," vyštěkl.

Zírala jsem na něj a neměla ani zdání, o čem to mluví.

Musela jsem se tvářit dost pitomě, protože se rozzuřil ještě víc. „Zabránil jsem tak Paulovi v tom, aby ho napadl ze zálohy. Bude ho muset vyzvat přesně podle pravidel a souboj se bude muset odehrát před svědky."

„Já vím," řekla jsem. Považoval mě snad za hlupáka?

Adam mě několik vteřin sledoval, pak se odvrátil a začal pře­cházet sem a tam po místnosti. Když se zastavil, opět se ke mně otočil a řekl: „Warren dokáže svého vlka ovládat lépe než kdokoli jiný ve smečce a Ben je navzdory svému postoji skoro stejně dob­rý. Byli ti nejlepší, koho jsem mohl na kouzelníka nasadit."

„Tvrdila jsem snad něco jiného?" odsekla jsem. Obraz mě roz­ptýlil - ale Adam mi připomněl, že se snažím být na něj naštvaná. Naštěstí to nebyl žádný problém.

„Zlobíš se na mě," řekl.

„Ječíš na mě," opáčila jsem. „Jasně že se zlobím."

Netrpělivě mávl rukou. „Ne kvůli tomu. Naštvala ses už před­tím ve Warrenově pokoji."

„Zlobila jsem se na toho tupce, který přijde s výzvou, sotva se Warren nedokáže postavit na nohy." Což mi připomnělo, jak mě Adam vylekal, když použil svou moc alfy, aby mě uklidnil. Ale o tomhle jsem ještě nebyla připravená mluvit. „Nezlobila jsem se na tebe, dokud jsi mě nepopadl za ruku a neodtáhl z pokoje, abys mi vynadal."

„Zatraceně," řekl. „Omlouvám se." Pohlédl na mě, pak se od­vrátil. Bez obranného vzteku vypadal vyčerpaně a ustaraně.

„Nemůžeš za to, co se stalo Warrenovi a Benovi," řekla jsem mu. „Přihlásili se dobrovolně."

„Nešli by, kdybych jim to nedovolil. Věděl jsem, že je to nebez­pečné," zavrčel a stejně rychle, jako se uklidnil, se znovu naštval.

„Myslíš, že jsi jediný, kdo má právo cítit se provinile za to, co se stalo Warrenovi a Benovi?"

„Ty jsi je po jeho stopě neposlala," namítl. „Já ano."

„O kouzelníkovi se dozvěděli jen díky mně," opáčila jsem. A protože jsem si všimla, že ho skutečně tíží vina, přiznala jsem svůj nejhorší čin. „Modlila jsem se za to, aby ho našli."

Nevěřícně na mě pohlédl, pak se drsně, hořce zasmál. „Ty si myslíš, že kvůli modlení neseš zodpovědnost za Warrenův stav?"

Není věřící. Nevím, proč mě to tak šokovalo. Vím, že spousta lidí nevěří v Boha, v žádného Boha. Ale vlci, se kterými jsem vyrostla, v něj věřili. Adam se na mě zadíval a zasmál se mému výrazu.

„Jsi takové neviňátko," zapředl rozzlobeně. „Už dávno vím, že Bůh je obyčejný mýtus. Modlil jsem se k němu hodinu za hodinou dlouhých šest měsíců ve smradlavé bažině, než jsem konečně pro­zřel - a šílený vlkodlak mi jednou provždy dokázal, že žádný Bůh není." Oči mu zesvětlaly z teple hnědé do chladné žluté. „Nevím. Možná existuje. Pokud tomu tak je, pak je to sadista, kterému ne­vadí dívat se, jak po sobě jeho děti střílí a vyhazují se do vzduchu, a nehne přitom ani prstem."

Musel být pořádně vytočený, protože jeho slova nedávala smy­sl - a Adam obvykle srozumitelně i řve. Taky to poznal, protože se nečekaně odvrátil a odpochodoval k velkému oknu, které poskyto­valo výhled na Columbii.

Řeka tu byla víc než kilometr široká. Někdy za bouřky voda skoro zčernala, ale nyní se ve slunci třpytila zářivě modře.

„Vyhýbáš se mi,” řekl po chvíli klidněji.

Z druhého okna byl vidět můj dům. Pocítila jsem jistou dáv­ku zadostiučinění, když jsem si všimla, že zčásti rozebraný rabbit hyzdí přímo střed výhledu.

„Mercy."

Dál jsem zírala z okna. Bylo marné lhát a pravda by nevyhnu­telně vedla k dalším otázkám, na které jsem nebyla připravená od­povědět.

„Proč?" Stejně se zeptal.

Ohlédla jsem se přes rameno, ale nadále vyhlížel ven z druhého okna. Otočila jsem se a opřela se bokem o okenní parapet. Věděl proč. Viděla jsem mu to na očích, když jsem tehdy odcházela z ga­ráže. A pokud to neví... No, nemínila jsem mu to vysvětlovat.

„Nevím," řekla jsem nakonec.

Bleskurychle se otočil a zadíval se na mě, jako by nečekaně zmerčil kořist. Oči měl stále žluté jako lovec. Zmýlila jsem se. Lhaní bylo víc než marné.

„Ale víš," řekl. „Proč?"

Promnula jsem si obličej. „Podívej, dneska se necítím na sou­boj v tvojí váhové kategorii. Nepočká to, dokud na tom Warren ne­bude líp?"

Pozoroval mě přimhouřenýma očima, ale aspoň už do mě dál nerýpal.

Zoufale jsem toužila změnit téma, proto jsem řekla: „Spojil se s tebou ten novinář? Kvůli dceři?"

Zavřel oči, zhluboka se nadechl a zadržel dech. Když oči znovu otevřel, měly barvu čokoládové tyčinky. „Ano, a díky, žes mi ho bez varování pověsila na krk. Myslel si, že už jsi mi volala. Chvíli nám trvalo, než jsme pochopili, že nemám tušení, o čem mluví."

„Takže přijedou sem?"

Adam mávl rukou k Warrenově ložnici. „Když tu máme něco, co dokáže provést takovou věc jednomu z mých vlků? Měli sem přijet. Budu mu muset zavolat a říct mu, že to zrovna teď není dob­rý nápad. Nevím ale, kam jinam je poslat. Neznám žádného alfu, kterému bych svěřil vlastní dceru - a ta jeho je ještě mladší než Jesse."

„Pošli ho k Branovi," navrhla jsem. „Bran říkal, že už několik štěňat vychoval."

Adam si mě změřil pohledem. „Ty bys svěřila marokovi dítě?"
„Mně neublížil," připomněla jsem. „A hodně alfu by to udělalo."
Adam se zazubil. „A to už o něčem vypovídá. Opravdu jsi omo-

tala jeho lamborghini kolem stromu?"

„Tak jsem to nemyslela," odsekla jsem ohnivě. „Spousta alfů by kojotí štěně prostě zabila."

Prošla jsem pokojem ke dveřím a zastavila se.

„A bylo to porsche," prohlásila jsem důstojně. „Cesta byla zle­dovatělá. Pokud ti o tom vyprávěl Samuel, doufám, že nezapomněl dodat, že to on mě vyhecoval k tomu, abych auto vzala. Půjdu se podívat, jak je na tom Warren."

Když jsem za sebou zavírala dveře, Adam se tiše smál.

O několik hodin později jsem zamířila domů. Samuel se rozhodl zůstat přes noc, aby se ujistil, že se nic nestane - alespoň nic hor­šího. Kyle taky zůstal. Vsadila bych se, že by ho z pokoje nedosta­la ani smečka vlkodlaků.

Pro Warrena ani Stefana jsem nemohla nic udělat. Ani pro Bena. Proč lidi, které jsem měla ráda, nepotřebovali prostě jenom opravit auto? V tom jsem dobrá. A kdy jsem si začala dělat staros­ti o Bena? Je to přeci prasák.

Nepříjemný pocit, který mi svíral žaludek, mě ale přepadl zčás­ti i kvůli němu. Zatraceně. K čertu se vším.

Když jsem se vrátila domů, čekaly na mě na záznamníku dva vzkazy. Jeden byl od matky, druhý od Gabriela. Zavolala jsem mu zpátky a řekla mu, že Warren je sice vážně zraněný, ale měl by být v pořádku. Na matku jsem se ale necítila. Určitě bych se rozbre­čela a já neměla v úmyslu fňukat, dokud nezjistím, co se dooprav­dy stalo.

Na večeři jsem si dala čínské nudle, většinu jsem přenechala Médee, která misku s hlasitým předením dočista vylízala. Potom jsem umyla nádobí, vysála a utřela prach. Podle míry čistoty mého domu poznáte, v jakém jsem rozpoložení. Když jsem rozrušená, vařím nebo uklízím. Na jídlo už jsem neměla chuť, proto jsem se pustila do úklidu.

Vypnula jsem vysavač, abych odsunula stranou gauč, a zjistila jsem, že zvoní telefon. Stalo se ještě něco?

Zvedla jsem sluchátko a stiskla tlačítko. „Thompsonová."

„Mercedes Thompsonová, ráda by s vámi mluvila paní." Hlas zněl kultivovaně a žensky jako hlas sekretářky. Vyhlédla jsem z okna a viděla, že slunce zapadá a zalévá stráně Horse Heaven Hills oslnivou oranžovou září.

Frustrace a vztek, kterých jsem se snažila zbavit prací, se rá­zem vrátily. Kdyby Stefanova paní nasadila na kouzelníka všech­ny poskoky a nehrála ubohé mocenské hry, Warren by teď nebo­joval o život.

„Promiňte," omluvila jsem se neupřímně. „Prosím, informujte svoji paní, že nemám zájem." Zavěsila jsem. Když telefon znovu zazvonil, vypnula jsem zvonění a sundala z gauče polštáře, abych mohla vysát i pod nimi.

Pak mi zazvonil mobil a já ho skoro ignorovala, protože jsem nepoznala číslo. Ale mohl volat někdo ze smečky nebo Stefan.

„Haló?"

„Mercedes Thompsonová, potřebuji, abyste mi pomohla najít Stefana a zabít kouzelníka," prohlásila Marsilie.

Věděla jsem, co bych měla udělat. Kdyby řekla cokoli jiného, zavěsila bych, a to bez ohledu na to, jako pošetilé by bylo zacho­vat se takto k paní upírského klanu. Ale ona mě potřebovala, po­třebovala, abych něco udělala.

Zabila kouzelníka.

Jenže to bylo směšné - copak zmůžu něco, co nezmohli dva upíři a dva vlkodlaci?

„Proč já?"

„Vysvětlím vám to tváří v tvář."

Musela jsem uznat, že je dobrá. Kdybych si nedávala tak dobrý pozor, asi bych si uspokojení v jejím hlase ani nevšimla.