Křídla: kapitola 1

JEDNA

 

 

VESELÝ RYTMUS LAURELINÝCH KROKŮ NIJAK NEODRÁŽEL JEJÍ špatnou náladu. Procházela chodbami střední školy Del Norte High a všichni ji zvědavě pozorovali.

Ještě jednou si zkontrolovala rozvrh, našla učebnu biologie a honem si šla zabrat místo u okna. Když už musela být uvnitř, chtěla alespoň vidět ven. Zbytek třídy se zaplňovat pomalu. Jeden kluk se na ni cestou do přední části učebny usmál a Laurel se pokusila jeho úsměv opětovat. Doufala, že z toho nevyšel jen úšklebek.

Učitel byl vysoký a štíhlý a představil se jako pan James. Začal rozdávat učebnice. Začátek knihy se nezdál být nijak neobvyklý - rozdělení rostlin a zvířat, to Laurel znala - a dál se učebnice zabývala základy lidské anatomie. Asi od osmdesáte strany jako by učebnice začala připomínat cizí jazyk. Laurel si v duchu povzdychla. Tohle pololetí bude pěkně dlouhé.

Když pan učitel James kontroloval docházku, Laurel bylo sice povědomých pár jmen ze dvou prvních hodin toho dopoledne, ale bylo jí jasné, že než k nim dokáže přidat alespoň z poloviny ty správné tváře, bude to trvat ještě dlouho. V moři neznámých obličejů se cítila úplně ztracená.

Maminka ji sice ujišťovala, že úplně stejně se cítí každý prvák - koneckonců i pro ostatní je to první den na nové škole - ale nikdo jiný nevypadal vystrašeně nebo ztraceně. Možná si jen na tyhle pocity po letech strávených ve škole zvykli.

Domácí výuka Laurel posledních deset let naprosto vyhovovala a neviděla tedy žádný důvod, proč na ní cokoliv měnit. Její rodiče však byli pevně rozhodnuti dělat pro svou jedinou dceru vždy to nejlepší. Když jí bylo pět, znamenalo to domácí výuku v malinkém městečku. Teď, když je Laurel patnáct, to zjevně znamená veřejnou školu v o něco málo větším městě.

Učebna ztichla. Laurel se probrala, až když učitel podruhé zopakoval jméno. "Laurel Sewellová?"

"Tady,"řekla rychle

Učitel si ji chvíli prohlížel přes obroučky brýlí a Laurel se raději snažila v lavici udělat co nejmenší. Pak učitel naštěstí vyvolal další jméno v seznamu studentů.

Laurel vydechla, připravila si sešit a snažila se poutat na sebe co nejméně pozornosti.

Zatímco učitel vysvětlovat náplň učiva nadcházejícího pololetí, pohled se jí zatoulal ke klukovi, který se na ni předtím usmál. Musela potlačit úsměv, když viděla, že po ní taky pokukuje.

Když učitel ukončil hodinu a pustil je na oběd, Laurel vděčně uklidila učebnici do tašky.

"Ahoj"

Laurel vzhlédla. Stál před ní kluk, který si ji předtím prohlížel. Jeho oči ji zaujali jako první - jasně modrá barva kontrastovala s olivovým tónem pleti. Byla to neobvyklá kombinace, ne však ve špatném slova smyslu. Vypadal tak trochu exoticky. Lehce vlnité, trochu delší světle hnědé vlasy mu spadly na čelo.

"Ty jsi Laurel viď?" Kromě očí ji teď zaujal i vřelý, nenucený úsměv a perfektně rovné zuby.Nejspíš nosil rovnátka, pomyslela si Laurel a nevědomky si přejela jazykem přes zuby, taky celkem rovné. Naštěstí pro ni rovné od přírody.

"Jo" Hlas se jí zadrhl a musela si odkašlat. Cítila se pěkně hloupě.

"Já jsem David. David Lawson. Chtěl jsem - chtěl jsem tě jen pozdravit. A taky tě přivítat u nás v Crescent City."

Laurel se přinutila usmát. "Díky" odpověděla.

"Nechceš se naobědvat se mnou a mými kamarády?"

"Kde?"

David se na ni udiveně podíval. "No… v jídelně"

"Aha," odpověděla zklamaně. David vypadal mile, ale už byla unavená z toho, že je pořád zavřená uvnitř. "Já si spíš najdu nějaké místo venku." Odmlčela se. "Ale děkuju."

"Venku zní fajn. Nechceš společnost?"

"Opravdu?

"Jasně. Oběd mám v batohu, tak jsem připravený. Kromě toho bys první den neměla sedět sama," dodal David a hodil si batoh přes rameno.

"Díky," prohlásila Laurel po krátkém zaváhání. "Budu ráda."

Na trávník za budovu školy vyšli společně a našli travnaté místo, které nebylo příliš mokré. Laurel si na zem rozprostřela bundu a sedl asi na ni, David si svou nechal na sobě. "Není to zima?" zeptal se se skeptickým pohledem na její džínové šortky a tílko.

Laurel vyklouzla z bot a zabořila prsty do husté trávy. "Mně moc zima nebývá - aspoň ne tady.Když jedeme někam, kde je sníh, cítím se hrozně. Ale tohle počasí je pro mě ideální." Rozpačitě se usmála. "Máma se mi směje, že jsem chladnokrevná."

"Tak to máš štěstí. Já sem se přistěhoval z L. A. před pěti lety a na místní teploty jsem si ještě nezvykl."

"Zas tak chladno není"

"Jasně. Ale není ani moc teplo. Po prvním roce, co jsem tu bydlel, jsem si dohledal záznamy o počasí. A víš, že rozdíl mezi průměrnou teplotou v červnu a v prosinci je tu jen čtrnáct stupňů? To fakt není v pořádku."

Oba zmlkli, David jedl sendvič a Laurel si vidličkou pohrávala se salátem.

"Máma mi přibalila muffin navíc," řekl David. "Nechceš?" Podával Laurel roztomilý muffin s růžovou polevou. "Je domácí"

"Ne, díky"

David se s pochybnostmi zadíval na její salát a pak zpátky na muffin.

Laurel si uvědomila, co se mu honí hlavou, a povzdechla si.

Proč vždycky každého hned napadne to samé? Vždyť určitě není jediná na světě, komu vážně chutná zelenina. Poklepala nehtem na plechovku Spritu."Není bez cukru"

"Nechtěl jsem naznačit…"

"Jsem veganka," přerušila ho Laurel. "Dost zásadová"

"Fakt?"

Kývla hlavou, a pak se nuceně pousmála. "Zeleniny není nikdy dost, ne?"
"To asi ne"

David si odkašlal a zeptal se: "A kdy ses sem přestěhovala ty?"

"V květnu. Hodně jsem pracovala pro tátu. Má totiž knihkupectví ve městě"

"Fakt?" zeptal. "Tam jsem byl zrovna minulý týden. Je to skvělý obchod. Tebe jsem tam ale nezahlídl"

"Za to může máma. Celý týden mě tahala s sebou po obchodech a nakupovaly jsme věci do školy. Letos mě prvně neučí doma, a tak je přesvědčená, že určitě nemám všechno, co potřebuju"

"Máma tě učila doma?"

"Jo. Až letos mě donutili nastoupit do veřejné školy."

David se smál. "To sem rád" Chvíli se díval na muffin, který držel v ruce, a pak se zeptal: "Chybí ti město, kde jste bydleli dřív?"

"Někdy." Laurel se pousmála. "Ale tady je to fajn. Naše staré město, Orick, je hrozně malinké. Má tak pět set obyvatel"

"Páni," zasmál se David. "To L. A. je o trochu větší."

Laurel se zasmála a zaskočila jí limonáda.

David se tvářil, jako že se chystá ještě na něco zeptat, vtom ale zazvonil školní zvonek, a tak se jen usmál. "Můžeme si společný obě zítra zopakovat?" Chviličku zaváhal a pak dodal"Třeba i s mými kamarády?"

Laurel měla nejprve nutkání odmítnout, ale v Davidově společnosti se cítila dobře. Navíc seznamování s novými lidmi bylo jedním z argumentů, kterými ji maminka tlačila k nástupu do běžné školy. "Jasně," odpověděla dřív, než ji opustila kuráž. "To by bylo fajn."

"Prima" David vstal a podal jí ruku. Pomohl jí vstát a chvíli se na ni jen tak usmíval. "No… tak se určitě někde potkáme."

Laurel ho pozorovala, jak odchází. Jeho bunda i volně střižené kalhoty ho nijak neodlišovaly od většiny spolužáků, jeho chůzi však nechyběla jistota, kterou u ostatních neviděla. Laurel mu sebejistotu jeho kroků záviděla.

Možná se jednoho dne bude cítit taky tak.

Laurel hodila batoh na stůl a sesunula se na židli. Její matka Sára vzhlédla od chlebového těsta, které hnětla. "Jak bylo ve škole?"

"Stálo to za prd"

Matčiny ruce přestaly v práci. "Mluv slušně, Laurel"

"Je to pravda. A nevím, jak líp ti to popsat."

"Musíš tomu dát trochu času, broučku."

"Všichni na mě zírají jak na nějakýho exota."

"Zírají na tebe, protože jsi tam nová."

"Nevypadám jako ostatní"

Laurelina matka se zasmála. "A to bys chtěla?"

Laurel protočila oči, ale musela uznat , že má matka pravdu. Sice ji učili doma, a tak byl život Laurel poněkud chráněný, zároveň si ale uvědomovala, že vypadá dost podobně jako teenageři v časopisech a v televizi.

A taky se jí to líbilo.

Puberta k ní naštěstí byla laskavá. Téměř průsvitnou pleť nepoznamenalo akné a blonďaté vlasy se jí nikdy nemastily. Laurel byla drobná, pružná patnáctiletá slečna s dokonale oválnou tváří a světle zelenýma očima. Vždycky byla štíhlá, ne však příliš hubená, a v posledních letech se jí tělo dokonce mírně zaoblilo. Ruce a nohy měla dlouhé a štíhlé, a přestože nikdy nechodila do baletu nebo na kurzy tance, pohybovala se s půvabem tanečnice.

"Chtěla jsem říct, že se jinak oblíkám."

"Kdybys chtěla, mohla by ses oblékat stejně jako všichni ostatní."

"To jo, ale oni všichni nosí mohutný boty, obtažený džíny a aspoň tři trička jedno přes druhý."

"No a?"

"Nemám ráda těsný oblečení. Škrábe a cítím se v něm nesvá. A ty hrozný boty? No fuj."

"Tak si nos, co chceš. Pokud tvoje oblečení odradí potenciální kamarády, pak to nejsou kamarádi, o které bys stála."

Typicky maminkovská rada. Milá, upřímná a úplně k ničemu. "A navíc je tam hluk."

Laurelina maminka přestala hníst těsto a rukou si odhrnula ofinu z čela. Zůstala jí na něm šmouha od mouky. "Miláčku, těžko můžeš čekat, že celá škola bude tak tichá, jako když jsme tu jen my dvě. Buď rozumná."

"Já jsem rozumná. Nemyslím tím nezbytný hluk, oni běhají kolem jako divoký opice. Ječí a smějou se a hulákají,co to jde. A navíc se líbají v šatnách."

Laurelina matka si opřela ruku v bok. "Ještě něco? "

"Jo. Na chodbách je tma."

"Není tam tma," ohradila se její matka lehce káravým tónem. "Minulý týden jsem prošla celou školu a všechny stěny jsou bílé."

"Ale není tam jediný okno, jenom ty příšerný zářivky. Jsou hrozně umělý a nepřinášejí do chodeb ani trochu světla. Jsou prostě… temný. Chybí mi Orick"

Její matka začala tvarovat těsto do bochníků. "Řekni mi o dnešku něco pozitivního. A myslím to vážně."

Laurel popošla k ledničce.

"Ne," zarazila ji matka zdviženou rukou. "Nejdřív něco pozitivního."

"No… seznámila jsem se s milým klukem," řekla Laurel a vzala si limonádu. "Jmenuje se David…, nevím jak dál."

Teď byla s protočením panenek na řadě Laurelina matka.

"No jasně. Přestěhujeme se do nového města, první den v nové škole, a ty se hned chytíš nějakého kluka."

"Tak to není."

"Jen si dělám legraci"

Laurel se zhluboka nadechla. "Opravdu tam musím chodit?"

Její maminka si promnula spánky. "Laurel o tom jsme už mluvily."

"Ale…"

"Ne. Už se o tom nebudeme dohadovat."Naklonila se přes kuchyňskou linku a opřela se o ni, tvář blízko Laureliny. "Už se necítím být dostatečně kvalifikovaná na to, abych tě mohla dál učit doma. Abych pravdu řekla, nejspíš už jsi měla chodit do školy dřív. Zkrátka to jen bylo z Oricku moc daleko a táta musel dojíždět v jinou dobu, než začalo tvoje vyučování, takže bych tě musela vozit já, a vůbec…, prostě už je na čase. "

"Vždyť bys mohla objednat nějaký ten program na domácí výuku. Našla jsem je na internetu," rychle ze sebe sypala Laurel, než mohla maminka cokoliv říct. "Ve skutečnosti bys mě ani nemusela učit. Ty materiály zahrnují všechno."

"A kolik to stojí?" zeptala se její maminka tichým hlasem, jedno obočí významně zdvižené.

Laurel byla zticha.

"Poslyš," řekla její matka po chvilce, "když budeš za pár měsíců školu pořád nenávidět, můžeme to zvážit znovu. Dokud se ale neprodá dům v Oricku, nemůžeme si dovolit nic navíc. To sama víš."

Laurel stála se svěšenými rameny, pohled zabořený do kuchyňské linky.

Do Crescent City se přestěhovali v první řadě proto, že Laurelin otec koupil knihkupectví na Washington Street. Na začátku roku jel kolem a všiml si cedule Na prodej na knihkupectví, jehož provoz končil. Laurel si dobře pamatovala, jak její rodiče týdny a týdny doma probírali, co by mohli udělat, aby obchod mohli koupit - byl to jejich společný sen již od svatby - ale počty jim nikdy nevycházely.

Ke konci dubna však Laurelina otce v jeho zaměstnání v Eurece oslovil muž jménem Jeremiah Barnes a tím, že by měl zájem o jejich nemovitost v Oricku. Otec přijel domů plný nadšení. Vše další se odehrálo v takové rychlosti, že si Laurel jen těžko vybavovala, co se vlastně dělo. Její rodiče několikrát navštívily banku v Krookungs a na začátku května již bylo knihkupectví jejich a celá rodina se stěhovala z malého domku v Oricku do ještě menšího domu v Crescent City.

Měsíce však ubíhaly a obchod s panem Barnesem stále nebyl uzavřen. Dokud k tomu nedojde, peněz nebude nazbyt, Laurelin otec bude muset v obchodě trávit celé dny a Laurel musí chodit na střední.

Matka položila ruku na Laurelinu. Její dotek byl hřejivý a uklidňující.

"Laurel, nejde jen o peníze. Musíš se naučit vypořádávat se s novými věcmi. Určitě ti to prospěje. Příští rok si můžeš přibrat pár předmětů navíc a můžeš se přidat k nějakému týmu nebo klubu. To na přihlášce na vysokou vždycky dobře působí."

"Já vím.Ale…"

"Máma jsem tu já," řekla matka s úsměvem, který zjemnil její přísný tón. "A já říkám, že budeš chodit do školy."

Laurel se netvářila zrovna přesvědčeně. Začala přejíždět prstem po spárách mezi kuchyňskými obklady.

Hodiny hlasitě tikaly. Matka zasunula plechy do trouby a nastavila minutku.

"Mami, nemáme ještě ten broskvový kompot, co jsi dělala? Mám hlad."

Matka na Laurel zůstala zírat. "Máš hlad?"

Laurel kreslila prstem spirály v kapičkách sražené na plechovce limonády. Matčinu pohledu se vyhýbala. "Dostala jsem hlad odpoledne. Při poslední hodině"

Maminka se snažila nedělat kolem toho moc velký povyk, obě všedobře věděli, že je to strašně neobvyklé. Laurel neměla hlad skoro nikdy. Její rodiče ji za její podivné stravovací návyky peskovali už léta a Laurel sice snědla každé jídlo, aby se jim zavděčila, neměla však pocit, že by jíst potřebovala, a už vůbec ji jídlo netěšilo.

Právě proto se její maminka nakonec uvolila zásobovat ledničku Spritem. Hlasitě sice vyjadřovala odpor vůči dosud neprozkoumaným negativním účinkům sycených nápojů, proti 140 kaloriím v jedné plechovce však nemohla říct nic. Zkrátka to bylo o 140 kalorií víc než z vody, a tak měla alespoň nějakou jistotu, že do sebe Laurel nějaké kalorie dostane, i když kalorie "prázdné".

Laurelina matka pospíchala do spíže pro sklenici broskví, nejspíš aby si to Laurel ještě nerozmyslela. Nezvyklé prázdno v Laurelině žaludku se ozvalo při hodině španělštiny, dvacet minut před posledním zvoněním.Po cestě domů se trochu zmírnilo, ale bylo tam stále.

"Na dej si," řekla matka, postavila před Laurel misku broskví a otočila se k ní zády , aby jí dopřála trochu soukromí. Laurel se do misky podívala - maminka byla raději opatrná a nandala jí půlku broskve a asi půl šálku šťávy.

Zatímco Laurel broskev po malých kouscích jedla, pozorovala matčina záda a čekala, kdy se otočí a zkontroluje ji. Matka se však zabývala nádobím a ani jednou se nepodívala. Laurel měla stejně pocit, jako by prohrála nějakou imaginární bitvu,takže když dojedla,vzala si batoh z linky a tiše po špičkách odešla z kuchyně, dřív než se matka stihla otočit.