Křídla: kapitola 2

DVA

ZVONEK OHLÁSIL KONEC HODINY BIOLOGIE A LAUREL RYCHLE vrazila nenáviděnou učebnici co nejhlouběji do batohu.

"Tak jaký byl druhý den?"

Laurel vzhlédla. Z druhé strany stolu seděl David čelem k opěradlu židle. "Šlo to." Aspoň když se na začátku hodin zapisovala docházka, pokaždé zaregistrovala své jméno hned napoprvé.

"Můžeme jít?"

Laurel se pokusila o úsměv, ale pusa ji moc neposlouchala. Když včera souhlasila s tím, že se k Davidovi a jeho kamarádům připojím na oběd, připadalo jí to jako dobrý nápad. Teď ji však pořádně znervózňovala představa, že se má seznámit s celou skupinou úplně cizích lidí. "Jo," odpověděla, ale sama dobře slyšela nepřesvědčivý tón svého hlasu.

"Jseš si jistá? Jestli nechceš, nemusíš"

"Ne, jsem si jistá,"rychle odvětila Laurel. "Jen si vezmu věci." Pomalu si balila sešit a propisky. Když jednu z nich shodila na zem, David se pro ni sehnul a podal ji Laurel. Chytila tužku, David ji ale nepustil, dokud se na něj nepodívala. "Oni nekoušou," prohlásil vážně. "Česný slovo"

Veškerý rozhovor cestou obstaral David, a než došli do jídelny, probral všechno možné. Zamával na skupinku usazenou u jednoho z dlouhých úzkých stolů. "Pojď," řekl a položil jí ruku na bedra.

Pro Laurel byl jeho dotyk dost nezvyklý, ale zároveň překvapivě uklidňující. David ji vedl uličkou plnou studentů, jakmile však došli ke správnému stolu, ruku odtáhl.

"Ahoj, tohle je Laurel"

David jí postupně představil každého ze svých přátel, Laurel si však o pět vteřin později nebyla schopna vybavit jedno jediné jméno. Posadila se na prázdnou židli vedle Davida a snažila se zachytit alespoň útržky probíhajícího hovoru. Nepřítomně vytáhla plechovku limonády, jahodovo-špenátový salát a půlku broskve se šťávou, kterou ji matka ráno zabalila.

"Salát? Dneska jsou lasagne a ty si dáváš salát?"

Laurel pohlédla na hnědovlasou kudrnatou dívku, před níž na stole ležel plný tác jídla z jídelny.

David se do toho vložil dřív,než měla Laurel šanci nějak zareagovat. "Laurel je veganka- dost striktní." Kudrnatá dívka se podívala na malou polovinu broskve se zdviženým obočím. "To je asi víc než jen veganka,ne? Nejedí vegani,já nevím, třeba i chleba a tak?" Laurelin úsměv nebyl moc vstřícný. "Někteří ano." David obrátil oči v sloup. "Ten člověk, který tě tu vyslýchá, je Chelsea, jen tak mimochodem. Ahoj, Chelsea."

"Vypadáš, jako bys držela nějakou šílenou dietu," řekla Chelsea, aniž Davidovi odpověděla na pozdrav.

"To ne. Tohle jídlo mi prostě jen chutná"
Laurel sledovala, jak Chelsea pohledem znovu sklouzla k jejímu salátu, a bylo jí jasné, že se chystá další smršť dotazů. Bude asi lepší vysvětlit to sama, než odpovídat na dvacet otázek. "Můj trávící trakt si s normálním jídlem moc nedokáže poradit," řekla. "Po všem kromě samotného ovoce a zeleniny je mi špatně"

"To je divný. Jak můžeš žít jen o ovoci a zelenině? Bylas s tím u doktora? Protože…"

"Chelsea!" řekl David tiše, ale důrazně. Laurel dost pochybovala,, že ho vůbec někdo z ostatních slyšel.

Chelseiny šedé oči se trochu rozšířily. "Promiň." Usmála se a úsměv jí rozzářil celou tvář. "Ráda jsem tě poznala."dodala. Pak se pustila do svého oběda a o Laurelino jídlo už nezavadila ani pohledem.

Přestávka na oběd trvala jen dvacet osm minut a obvykle utekla dříve, než se studenti nadáli. Dnes se však zdálo, že se nekonečně vleče. Jídelna byla poměrně malá a hlasy se odrážely od stěn a útočily na Laureliny uši. Měla dojem, jako by na ni všichni najednou křičely. Několik Davidových kamarádů se pokusilo zapojit ji do rozhovoru, ale Laurel se nedokázala soustředit. Zdálo se jí, jako by teplota v místnosti neustále stoupala, a vůbec nemohla pochopit, že si toho kromě ní nikdo nevšímá.

Předchozího dne si připadala příliš nápadně, a tak si toho rána místo svého obvyklého tílka oblékla tričko. Nyní však měla pocit, jako by jí límec trička stále těsněji svíral krk, jako by měla na sobě rolák. Upnutý rolák. Když konečně zazvonilo, usmála se, rozloučila a honem vyběhla ze dveří,než ji David mohl dostihnout. Napůl došla, napůl doběhla na toalety, batoh upustila na podlahu pod parapetem okna a vystrčila hlavu na čerstvý vzduch. Vdechovala chladný, slaný vzduch a protřepávala si přední stranu trička, aby měl vzduch přístup k co největší části jejího těla. Mírná nevolnost, která ji trápila během oběda,začala ustupovat a Laurel zbylo tak akorát dost času, aby stihla doběhnout na další hodinu. Když vyučování skončilo, Laurel šla pomalu domů. Na sluníčku a čerstvém vzduchu se cítila mnohem lépe a i nepříjemný pocit v žaludku po chvíli zcela vymizel. Když si však dalšího rána vybírala, co si vezme na sebe, sáhla raději po tílku. Na začátku hodiny biologie si David sedl vedle ní. "Nevadí?" zeptal se.

Laurel zavrtěla hlavou. " Holka, která tu obvykle sedí, tráví celou hodinu kreslením srdíček pro někoho jménem Steve. Trochu mě to rozptyluje." David se zasmál. "To bude Steve Tanner. Nejoblíbenější kluk na škole." " O tyhle typy je vždycky největší zájem, co? Laurel vytáhla z batohu učebnici a nalistovala stránku,kterou na tabuli napsal učitel biologie pan James. "Nechceš se mnou jít dneska zase na oběd? A s mými kamarády,"rychle dodal David. Laurel zaváhala. Myslela si sice, že se jí David na to zeptá, ale nebyla si jistá, jak mu odpovědět, aniž by se ho nějak dotkla. Byl jí opravdu sympatický. A zamlouvali se jí i jeho kamarádi - alespoň ti, které přes randál v jídelně slyšela. "Ani ne" začala. "Já…"

"Je to kvůli Chelsea? Neměla v úmyslu tě kvůli obědu přivést do rozpaků, jen vždycky řekne přesně to, co si myslí. Vlastně je to celkem osvěžující vlastnost, jakmile si na to zvykneš."

"Kvůli ní to není- tví přátelé jsou moc milí. Nemůžu ale vystát tu jídelnu. Když musím být celý den uvnitř, potřebuju si aspoň oběd sníst venku. Nejspíš je pro mě po deseti letech svobody domácí výuky těžké se jí vzdát."

"V tom případě by ti nevadilo, kdybychom se naobědvali venku s tebou?"

Laurel tiše naslouchala začátku výuky o kmenech. "To by bylo fajn," zašeptala nakonec.

Když zvonek ohlásil konec hodiny, David řekl: "Sejdeme se venku. Jen to zajdu říct ostatním, aby mohli jít taky, jestli budou chtít."

Do konce přestávky na oběd si Laurel zapamatovala jména přinejmenším poloviny Davidových přátel a zapojila se i do několika rozhovorů. Následující hodinu měli Chelsea a David stejnou jako ona a Laurel s nimi kráčela chodbou, jako by se znali už dávno. Když David zavtipkoval o panu učiteli Jamesovi, Laurel se hlasitě rozesmála.  Po pouhých třech dnech jí škola začínala připadat známější - už se necítila tak ztracená, a dokonce už jí nebyly tak nepříjemné ani davy studentů, které ji ještě v pondělí děsily. Od chvíle, co opustila Orick, se Laurel poprvé cítila, jako by sem patřila.