Křídla: kapitola 4 půlka

ČTYŘI

V SOBOTU RÁNO LAUREL OTEVŘELA OČI UŽ ZA SVÍTÁNÍ. Nijak jí to nevadilo – odjakživa byla ranní ptáče. Obvykle se budila asi o hodinu dřív než rodiče, a měla tak možnost se sama projít a vychutnat si sluneční paprsky v zádech a vítr na tvářích, než musela strávit několik hodin zavřená uvnitř školní budovy. Laurel si na sebe rychle natáhla letní šaty, sáhla po matčině staré kytaře, opřené v pouzdru u zadního vchodu do domu, a tiše vyklouzla do čerstvého jitra. Konec září již znamenal konec jasných, slunečních rán a místo nich přinesl mlhu od oceánu, která se ve městě držela až do odpoledne. Vydala se po krátké pěšině, která se vinula zahradou za domem. Domek byl sice malý, stál však na poměrně rozlehlém pozemku, a Laurelini rodiče proto uvažovali, že by ho časem mohli rozšířit, kousek přistavět. Na zahradě rostlo několik stromů, které dům stínily, a Laurel spolu s maminkou strávily téměř měsíc tím, že kolem domu sázely trsy květin a popínavé rostliny. Jejich domek stál v řadě dalších domů, takže měly sousedy po obou stranách, ale stejně jako tomu bylo u mnoha  domů v Crescent City, zahrada za domem sousedila s neudržovaným lesem. Laurel se obvykle chodila projít po pěšinách vinoucích se právě v tom to háji a kolem potoka, který jím protékal souběžně s řadou domů. Dnes ráno došla k potoku a sedla si na břeh. Nohy ponořila do chladné vody, ráno ještě jasné a čiré, než její hladinu obsadí vodní hmyz a larvy komárů, hledající potravu. Laurel si opřela kytaru o koleno a začala brnkat pár náhodných akordů, jež se pochvíli přeměnily v melodii. Zaplnit prostor kolem sebe hudbou bylo příjemné. Laurel začala hrát před třemi roky, když na půdě objevila starou kytaru své maminky. Nutně potřebovala nové struny a důkladné ladění, a tak Laurel přemluvila maminku, aby nechala kytaru dát do pořádku. Teď už kytara patřila jí, ale Laurel jí dál považovala za maminčinu – zdálo se jí to romantičtější. Jako staré rodinné dědictví. Laurel na rameni přistál nějaký hmyz a vydal se na cestu po jejích zádech. Jak se po něm Laurel ohnala, nahmatala si na zádech něco divného. Natáhla se o trochu víc a zkusila to nahmatat znovu. Bylo to tam pořád – kulatý hrbolek,

pod kůží sotva hmatatelný. Laurel se snažila co nejvíc otočit hlavu,dál než na rameno si však neviděla. Sáhla na něj znovu, aby zjistila, co to je. Nakonec vstala, celá rozrušená, a vydala se zpět k domu, aby se poohlédla po zrcadle. Laurel za sebou zamkla dveře koupelny, posadila se na stoličku u toaletního stolku a přetočila se tak, aby si v zrcadle viděla na záda. Stáhla si živůtek šatů a hledala hrbolek. Nakonec ho spatřila přímo mezi lopatkami – drobnou, lehce vystouplou bouličku, která splývala s okolní kůží. Byla sotva znatelná,ale byla tam. Opatrně se jí dotkla – sice nebolela, ale dotyk vyvolal pocit jako mírné brnění. Vypadalo to jako pupínek. To je uklidňující, pomyslela si Laurel suše. Ale zrovna moc mě to neuklidnilo.

Laurel na chodbě zaslechla matčiny tiché kroky a vykoukla z koupelny. ,, Mami?´´ ,, Jsem v kuchyni,´´ zavolala maminka a zívla. Laurel šla po hlase.

,, Mám na zádech takovou bouličku. Podívala by ses na to?´´ zeptala se a otočila se. Laurelina maminka na hrbolek párkrát jemně zatlačila. ,,To bude jen pupínek.´´ ,, To jsem si taky říkala,´´ řekla Laurel a urovnala si šaty. ,, Ty ale pupínky nemíváš.´´ Laurelina matka zaváhala. ,, Ne- začala jsi…, vždyť víš?´´ Laurel zavrtěla hlavou. ,, Ne, tohle je jen náhoda. ´´ Hlas měla nevýrazný, ale usmála se. ,, Je to jen součást puberty, jak vždycky říkáš. ´´ Otočila se a rychle odešla, dřív než se jí matka stihne dál vyptávat. Zpátky ve svém pokoji Laurel bouličku prsty zkoumala. Díky tomu, že se jí začal dělat první pupínek, se cítila podivně normální. Trochu je to jako nějaký rituál dospívání. Laurel neprocházela pubertou zrovna podle učebnice. Nikdy se jí nedělaly pupínky, a i když se jí zaoblila prsa a boky v tu správnou dobu – možná i o něco dřív – bylo jí už patnáct a půl, a ještě nezačala menstruovat. Laurelina matka to vždy odbyla s tím, že vzhledem k tomu, že neznají zdravotní anamnézu její biologické matky,nemohou si být jisté, že to v její původní rodině nebylo naprosto běžné. Laurel však bylo jasné, že si maminka začíná dělat obavy. Oblíkla si své obvyklé tílko a džíny a začala si stahovat vlasy do ohonu. Pak si vzpomněla na zanícené pupínky, kterými byla občas posetá záda některých jejích spolužaček, a nechala si vlasy raději  rozpuštěné pro případ, že by se z hrbolku přes den vyvinulo něco ošklivého. Hlavně proto, že jde k Davidovi, by to bylo dost hloupé. Cestou ke dveřím ještě sáhla po jablku a zavolala pozdrav na matku. Byla už skoro u Davidova domu, když vzhlédla a viděla, že proti ní běží Chelsea. Laurel na ni zavolala a zamávala. ,, Ahoj, ´´ pozdravila ji Chelsea. Kudrliny jí poletovaly kolem tváře. ,, Čau,´´ odpověděla Laurel s úsměvem. ,, Nevěděla jsem, že chodíš běhat.´´ ,, Přespolní běh. Obvykle trénuje celý tým společně, ale o sobotách běhá každý sám. Co děláš ty?´´ ,, Jsem na cestě k Davidovi. Budeme se učit.´´ Chelsea se zasmála. ,, Vítej ve fanklubu Davida Lawsona. Prezidentkou sem já, ale post pokladníka je volný. ´´ ,,Tak to není,´´ odporovala Laurel, ale nebyla si úplně jistá, že mluví pravdu. ,, Budeme se jen učit. V pondělí píšu test z biologie a nemám vůbec šanci ho zvládnout, pokud mi s tím nikdo nepomůže. ´´ ,,David bydlí hned za rohem, doprovodím tě.´´ Jakmile obešli roh ulice, uslyšely zvuk sekačky na trávu. David je neslyšel, a tak došly až k němu a obě se zastavily a pozorovaly ho. David tlačil sekačku hustou trávou, na sobě jen džíny a staré tenisky. Trup a paže měl štíhlé,ale svalnaté, byl opálený a kůže se mu leskla potem, jak se téměř půvabně pohyboval v ranním světle. Laurel si nemohla pomoct, musela na něj zírat. Samozřejmě že už viděla spoustu kluků bez trička, ale tohle bylo z nějakého důvodu jiné. Pozorovala, jak se svaly na Davidových pažích napnuly, když se dostal k obzvlášť hustému trsu trávy a musel se do sekačky pořádně opřít. Hruď se jí trochu stáhla. ,,Já sem asi umřela a ocitla se v nebi,´´ ozvala se Chelsea a nijak se nesnažila zakrýt obdiv ve svých očích. Jako kdyby jejich pohledy vycítil, David najednou vzhlédl a jeho oči se setkaly s Laurelinými. Laurel sklopila hlavu a zaryla pohled do země. Chelsea ani nemrkla. Když Laurel opět vzhlédla, David už si oblékal košili.

,, Ahoj holky, to jste si přivstaly.´´ ,, Je moc brzy?´´ zeptala se Laurel. Vždyť bylo skoro devět. ,, Jé,´´ vyhrkla v rozpacích, úplně jsem zapomněla zavolat. ´´ David s úsměvem pokrčil rameny. ,, To je v pohodě.´´ Mávl rukou směrem k sekačce. ,, Stejně už jsem dávno vzhůru.´´ ,,Tak já musím běžet,´´ ozvala se Chelsea, najednou celá zadýchaná. ,, Doslova.´´ Otočila se tak, aby jí do tváře viděla jen Laurel, a bezhlasně pronesla: ,, No páni!´´ A pak jim oběma zamávala a odběhla. David se pousmál a pozoroval ji, jak běží pryč. Pak se otočil k Laurel a ukázal k domu. Tak se do toho pustíme? Biologie na nikoho nečeká.´´

Když v pondělí odevzdaly vyplněné testy, David se k Laurel otočil. ,, Tak jak to šlo?Bylo to tak hrozný, jak jsi čekala?´´ Laurel se zašklebila. ,,Nebylo to tak zlý. Ale jenom díky tvojí pomoci.´´ V sobotu věnovaly studiu asi tři hodiny a v neděly večer spolu ještě asi hodinu mluvily po telefonu. Tento hovor sice neměl s biologií nic společného, ale třeba se něco ještě naučila pomocí osmózy. Osmóza po telefonu. Jasně. David jen vteřinku zaváhal, než řekl, ,, Mohli bychom to tak dělat pravidelně. Učit se společně.´´ ,, To bychom mohli,´´ odpověděla Laurel, které představa času, stráveného s Davidem společným ,, studiem,´´ vůbec nebyla proti mysli. ,, A příště bys mohl přijít ty k nám,´´ dodala. ,, Skvělý.´´ Než skončilo odpolední vyučování, spustil se déšť, a tak se obvyklá skupina sešla v malém altánku. Skoro nikdo tam nejedl, protože tam nebyly stoly