Poslední tři řady
Znáteten výraz „padlo to na mě jako deka“? Je to přesný. Od chvíle, kdy Lena vystoupila z auta a usadila se ve svým purpurovým pyžamu na našich schodech, jsem z ní měl tenhle pocit.
Věděl jsem, že se to blíží. Jen jsem nemoh vědět, žeto bude takovýhle.
Od tý chvíle už existovaly jen dvě místa, kde jsem chtěl bejt: buď s Lenou, anebo sám, abych si to v hlavě trochu srovnal. Nenacházel jsem ani pojmenování pro to, co mezi náma je. Nechodili jsme spolu: ještě jsme neměli ani jedno rande. Až do minulýho tejdne nemínila připustit ani to, že jsme kamarádi. Neměl jsem ani ponětí, co si ona myslí o mně, a nemoh jsem poslat Savannah, aby to zjistila. Nechtěl jsem riskovat to, co mezi náma vzniklo – i když jsem to neuměl pojmenovat. Tak proč každou vteřinu myslím jen na ni? Proč jsem mnohem šťastnější, když ji vidím? Měl jsem pocit, že bych moh odpověď znát, ale copak má člověk jistotu? Nevěděl jsem, jak by se to dalo zjistit. Nevěděl jsem nic. Kluci o tomhle nemluví. My prostě jen zalezeme pod deku.
„Tak co píšeš?“
Zaklapla špirálovej notes. Připadalo mi, že ho s sebou všude tahá. Ve středu jsme neměli trénink, a tak jsme s Lenou seděli v zahradě na Greenbrieru. Pro mě se z toho stalo něco jako naše místečko, i když bych to nahlas nepřiznal, dokonce ani před ní ne. To tady jsme našli medailón. Bylo to taky jedno z mála míst, kde na nás nikdo necivěl a nikdo si o nás nešpital. Chtěli jsme se učit, ale Lena si pořád něco psala do bloku a já čet odstavec o vnitřním uspořádání atomu už podevátý. Dotýkali jsme se ramenama, ale seděli jsme k sobě zády. Já nastavoval tvář zapadajícímu slunci, Lena seděla ve stínu dubu porostlýho mechem. „Nic zvláštního. Prostě píšu.“
„Tak jo. Nemusíš se mi svěřovat.“ Snažil jsem se, aby to neznělo zklamaně.
„To jenom, že…, že je to hloupý.“
„To je fuk. Pověz mi to.“
Chvíli nic neříkala a čmárala si propiskou na gumovou obrubu tenisek. „Prostě… někdy píšu básničky. Dělám to už odmalička. Já vím, že to zní ujetě.“
„To bych neřek. Moje mamka psala knížky. Táta píše knížky.“ Cítil jsem, že se usmívá, i když jsem jí neviděl do obličeje. „No, to byl možná špatnej příklad, protože táta je fakt pošuk. Ale za to psaní asi nemůže.“
Doufal jsem, že mi podá sešit a navrhne, abych si to přečet. Ale takovou kliku jsem neměl. „Třeba… mi to dáš jednou přečíst?“
„To asi ne.“ Slyšel jsem zvuk, jak se její propiska zase rozběhla po papíře. Zíral jsem do učebnice chemie a přehrával si v hlavě frázi, kterou jsem si v duchu nacvičoval už nejmíň stokrát. Byli jsme sami. Zapadalo slunce. Lena psala báseň. Jestli to chci udělat, teď je na to ta pravá chvíle.
„Nechtěla bys, ehm, někam jít?“ Snažil jsem se, aby to znělo nenuceně.
„Vždyť někde jsme, ne?“
Zakousnul jsem se do starý umělohmotný lžičky, kterou jsem vylovil z batohu. Asi byla od kelímku s pudinkem. „No, jo. To jo. Já myslel, jako, jestli bys nechtěla… jít někam jinam?“
„Teď?“ Lena si ukousla z müsli tyčinky a přehodila nohy na stranu, aby na mě viděla. Přistrčila mi tyčinku k puse. Zavrtěl jsem hlavou.
„Ne teď. Třeba v pátek, nebo tak ňák. Mohli bysme třeba vyrazit do kina.“ Zastrčil jsem lžičku do učebnice chemie a zaklapnul ji.
„To je ale hnus.“ Lena se znechuceně ušklíbla a otočila stránku v bloku.
„Jak to myslíš?“ Tváře mi polilo horko.
Mluvil jsem jen o kině.
Ty seš pako.
Ukázala na okousanou lžíci v učebnici. „Myslela jsem tohle.“
S ulehčením jsem se usmál. „No jo. Špatnej zvyk. Zdědiljsem to po mámě.“
„Měla slabost pro umělohmotný nádobí?“
„Ne, pro knížky. Měla jich rozečtenejch, já ti nevím, třeba dvacet najednou, a byly všude po domě – na kuchyňským stole, u její postele, v koupelně, v našem autě, v jejích taškách, na každým schodě… a v každý knížce měla jako záložku to, co jí zrovna přišlo pod ruku. Třeba mou ponožku, ohryzek od jabka, brejle na čtení, jinou knížku nebo vidličku.“
„Nebo starou opatlanou lžičku?“
„Přesně tak.“
„Vsadím se, že z toho Amma šílela.“
„Běsnila. Ne, počkej, byla…“ Zalovil jsem v paměti. „K-O-N-S-T-E-R-N-O-V-A-N-Á.“
„Zděšená na třináct?“ Lena se rozesmála.
„Tak ňák.“
„Tohle patřilo mý mamce.“ Zvedla ke mně svůj náhrdelník, kterej si snad nikdy nesundávala. V prstech držela maličkýho zlatýho ptáčka. „Je to havran.“
„Proč havran?“
„Pro Zaklínače jsou to nejmocnější ptáci. Podle legend do sebe havran dokáže nasát energii a vyzářit ji v nějaký jiný formě. Lidi se jich někdy bojí, právě pro tu jejich sílu.“ Díval jsem se, jak Lena ptáčka pouští a ten klesá mezi disk s podivným nápisem a sklenenej korálek.
„Máš tam hodně kouzel.“
Zastrčila si pramen vlasů za ucho a sklopila k náhrdelníku oči. „To nejsou opravdový kouzla, jen věci, který pro mě hodně znamenají.“ Zvedla ke mně plíšek z plechovky od limonády. „Tohle je z první fanty v plechovce, kterou jsem kdy pila. Seděla jsem tenkrát na verandě našeho domu v Savannah. Koupila mi ji babička, když jsem přišla ze školy a bulela, že mi ve škole nikdo nedal přáníčko k Valentýnovi.“
„To je roztomilý.“
„Mně to teda připadalo spíš krutý.“
„Ne, já myslím to, že sis to schovala.“
„Já si schovávám všechno.“
„A tohle?“ Ukázal jsem na černej korálek.
„To mi dala teta Twyla. Je to z kamene, kterej se nachází na jednom odlehlým místě na Barbadosu. Tvrdila, že mi přinese štěstí.“
„To je bezva náhrdelník.“ Všimnul jsem si, kolik pro ni ty věci znamenají. Bylo to poznat z toho, jak opatrně ho brala do ruky.
„Já vím, že to vypadá jako harampádí z popelnice. Jenže já nikdy nikde nebydlela moc dlouho. Neměla jsem vlastní domov nebo pokoj ani pár let v kuse. Někdy mi připadá, že tyhle hlouposti na řetízku jsou všechno, co mám. Že jsem to já.“
Povzdychnul jsem si a utrhnul stéblo trávy. „Kdybych tak moh bydlet aspoň na jednom z těch míst.“
„Ale ty tady máš kořeny. Máš tady kamaráda od školky a taky váš dům a svůj pokoj, kterej byl vždycky jen a jen tvůj. Určitě tam někde máš futra se značkama podle toho, jak jsi za každej rok výrost.“ To se ví.
Máš, viď, že jo?
Šťouchnul jsem ji do ramene. „Můžu tě u nás změřit, jestli chceš. A pak se tvoje vejška stane navždycky součástí sídla rodu Wateovejch.“ Lena se usmála do svýho notesu a oplatila mi šťouchnutí. Koutkem oka jsem viděl, jak jí zacházející slunce dopadá na jednu tvář, na jednu stranu bloku a na vrcholek černý conversky.
Co to kino? Pátek večer.
Zastrčila nedojedenou tyčinku do sešitu a zavřela ho. Špičky našich otrhanejch tenisek se dotkly.
Čím víc jsem na ten páteční večer myslel, tím jsem byl nervóznější. Nebylo to rande, teda oficiální rande – to jsem si uvědomoval. Jenže to byla jenom jedna část problému. Protože já chtěl, aby to rande bylo. Co má člověk dělat, když zjistí, že se zamiloval do holky, která je sotva ochotná připustit, že jsou kamarádi? Do holky, jejíž strejda ho fakticky vykopnul z baráku, a kterou si nemůže pozvat k sobě, protože ji tam nechtějí? Do holky, kterou nenáviděj skoro všichni jeho známý? Do holky, která má stejný sny, ale nejspíš ne stejný pocity?
Neměl jsem ponětí, jak na to – a tak jsem neudělal nic. Ale to mi nezabránilo v tom, abych na Lenu v jednom kuse myslel. Ve čtvrtek večer jsem se málem vydal k jejich domu – kdyby nestál tak daleko. Kdyby bylo po ruce auto. Kdyby její strejda nebyl Macon Ravenwood. Tyhlety kdyby mi aspoň zabránily v tom, abych ze sebe udělal blbce.
Každej den mi připadal, jako by ho žil někdo jinej. Zatím se mi nikdy nic důležitýho nestalo – a teď se mi najednou dělo všechno, a tím vším jsem myslel Lenu. Hodina ubíhala rychlejc a zároveň se vlekla pomalejc než dřív. Připadalo mi, že dejchám vzduch z obrovskýho balónu, jako by můj mozek neměl dost kyslíku. Mraky byly zajímavější, školní jídelna mi nepřipadala tak nechutná, muzika zněla líp, starý vtipy mě znova rozesmívaly a Jacksonovka se ze shluku nudnejch šedozelenejch budov proměnila v tajemný bludiště časů a míst, kde jsem na ni moh narazit. Zjistil jsem, že se bezdůvodně usmívám. Nechával jsem si na uších sluchátka, i když jsem neposlouchal písničky, a místo nich si v hlavě přehrával naše rozhovory, abych si znova vychutnal její slova. Tyhle věci už jsem dřív vídal. Ale nikdy jsem je necítil.
Celej pátek jsem měl zvláštní náladu – způsobovala, že se mi při vyučování dařilo hůř než všem ostatním a při basketu zase líp. Musel jsem svou energii nějak vybít. Dokonce i trenér si toho všimnul a zavolal si mě k sobě. „Jestli budeš takhle makat, Wate, uvidíš, že ti příští rok někdo nabídne stipendium.“
Link mě po tréninku hodil do Summerville. Kluci chtěli jít taky do kina, což znamenalo, že budeme sedět v jednom sále, protože zdejší Cineplex jich víc nemá. Ale už bylo pozdě s tím něco dělat a já už dospěl do stavu, že mi to bylo jedno.
Když jsme zaparkovali beater, Lena už stála venku ve tmě, kousek od osvětlenýho kina. Na sobě měla purpurový tričko a přes něj strečový černý šaty, který člověka nutily myslet na to, že je to krásná holka. A k nim tenisky, který ho nutily na to zapomenout.Za dveřma kina se kromě obvyklý bandy studentů z místní státní univerzity formovaly i naše roztleskávačky, který postávaly mezi sloupama s klukama od nás z týmu. Moje dobrá nálada se začala vytrácet.
„Ahoj.“
„Máte zpoždění. Už jsem koupila lístky.“ Leniny oči byly v tý tmě nečitelný. Šel jsem za ní dovnitř. Nebyl to zrovna skvělej nástup.
„Wate! Tady!“ Emoryho hlas zaburácel halou nad hlavama davu i nad melodií z osmdesátejch let, která se linula z repráků.
„Hele, Wate má s sebou svou kočku!“ zahlaholil stejně hlasitě Billy. Earl mlčel, ale to bylo nejspíš jen tím, že ten skoro nikdy nic neříkal.
Lena jim nevěnovala pozornost. Uhladila si vlasy a šla přede mnou, jako by se na mě ani nemínila podívat.
„To už tak v životě chodí!“ zakřičel jsem na kluky z basketu, aby mě v tom randálu slyšeli. Věděl jsem, že si to slíznu v pondělí. Pak jsem dohonil Lenu. „Promiň mi to.“
Otočila se ke mně. „Hele, jestli seš ten týpek, co se nedívá na reklamy před filmem, nikdy to mezi náma nemůže fungovat.“
Čekala jsem na tebe.
Zašklebil jsem se. „Reklamy a závěrečný titulky. V podstatě chodím do kina jen kvůli tomu.“
Otočila se ke mně a podívala se přes mý rameno na mý kamarády – nebo aspoň na lidi, který tuhle roli ještě donedávna hráli.
Nevšímej si jich.
„Popcorn s máslem, nebo bez?“ zeptala se. Otráveně. Měl jsem zpoždění a ona musela čelit blokádě eskadry z Jacksonovky sama. Teď byla řada na mně.
„S máslem,“ přiznal jsem. Tušil jsem, že střílím vedle. Lena se zašklebila.
„Ale dám si klidně i bez másla, pokud tam bude extra sůl,“ pospíšil jsem si. Její oči zatěkaly přes moje rameno a zpátky. Emilyin smích se blížil. Tak ať.
Stačí říct, Leno, a můžeme odtud vypadnout.
„Popcorn bez másla, extra sůl, a jedny karamelky,“ slyšel jsem ji objednávat. „Uvidíš, že je to tak dobrý – ještě budeš rád.“
Už teď jsem rád.
Roztleskávačky a baskeťáci se převalili kolem nás. Emily se na mě vyzývavě „nedívala“. Savannah se vyhnula Leně, jak by se bála, že se od ní nakazí nějakou příšernou kapénkovou infekcí. Dokázal jsem si představit, co budou vykládat matkám, hned jak dorazí domů.
Chytil jsem Lenu za ruku. Tělem mi projel proud, ale nebyl to šok jako tehdy v noci. Spíš zmatek. Bylo to, jako když vás na pláži srazí vlna. Nebo jako když probíjí elektrická dečka. Nechal jsem si ten pocit prostoupit tělem. Savannah si toho všimla a šťouchla do Emily.
Tohle přece nemusíš dělat.
Stisknul jsem jí ruku.
Dělat co?
„Nazdárek, lidi. Neviděli ste kluky z kapely?“ Link mě poplácal po rameni. Ve druhý ruce nes obrovskou krabici s máslovým popcornem a superobří kelímek s kolou.
V Cineplexu promítali film o záhadný vraždě, ten typ, co by se líbil Ammě: uspokojil by současně její zálibu v luštění záhad i zálibu v mrtvolách. Link se usadil vepředu u kluků a bedlivě sledovali uličky, kam se uvelebily holky z vysoký. Ne proto, že by nechtěl sedět s náma, ale protože usoudil, že chceme bejt sami. Což jsme taky chtěli.
Aspoň já jo.
„Kam se chceš posadit? Nahoru, nebo doprostředka?“ Nechal jsem rozhodnutí na ní.
„Tady dozadu.“ Vydal jsem se za ní do poslední řady.
V Gatlinu se chodilo do kina na rande nebo nalov – to byl ostatně hlavní důvod, proč se tam vůbec obtěžovat, když všechny promítaný filmy byly už dávno k máni na dývku. A taky jedinej důvod pro ty, co obsadili poslední tři řady. Když se chtěli dva muchlovat, mohli jít do posledních řad Cineplexu, za vodárnu a v létě k jezeru. Kromě koupelen a sklepů ve městě moc jinejch šancí nebylo. Věděl jsem, že tohle my dělat nebudeme, ale i kdyby to mezi náma bylo takhle, kvůli tomu bych sem Lenu nikdy nevzal. Nebyla to prostě holka, se kterou si vyrazíte do posledních tří řad v Cineplexu. Byla mnohem víc.
Ale vybrala si to místo sama, a já věděl proč. Když se chce člověk dostat od Emily Asherový, není nad poslední řadu.
Jen jsem ji na to měl upozornit. Protože lidi kolem nás se na to vrhli ještě předtím, než na plátno naskočily úvodní titulky. Oba jsme zírali do popcornu, protože to bylo nejbezpečnější.
Proč nic neříkáš?
Nevím.
Kecáš.
Já? Nikdy. Jsem dokonalej jižanskej gentleman.
Pokusil jsem se vyhnat si to všechno z hlavy – myslet na počasí nebo na basket – a hrábnul jsem do krabice s popcornem. Lena udělala to samý a naše ruce se na vteřinku dotkly. Na paži mě zamrazilo: nebo to bylo tím horkem a chladem dohromady. Koš, balón, hříště. Hráči. Taktika. Na nic moc víc se v basketu myslet nedalo. Bylo to těžší, než bych čekal.
Film byl príšernej. Po deseti minutách jsem věděl, jak to dopadne.
„Udělal to,“ zašeptal jsem.
„Cože?“
„Ten chlap. To je vrah. Nevím, koho zabil, ale je to vrah.“ Tohle byl další důvod, proč Link nechtěl sedět vedle mě: vždycky jsem věděl od začátku, jakej bude konec, a nedokázal jsem si to nechat pro sebe. Tohle bylo zase moje luštění křížovek. To byl důvod, proč mi tak šly počítačový nebo stolní hry, třeba šachy s tátou. Od prvního tahu jsem dokázal odhadnout, jak se bude partie vyvíjet.
„Jak to víš?“
„Prostě to vím.“
Jak to dopadne?
Věděl jsem, jak to myslí. Ale poprvé v životě jsem na tohle neznal odpověď.
Šťastně. Prostě šťastně.
Lháři. A naval karamelky.
Strčila mi ruku do kapsy mikiny, kam jsem je předtím strčil. Jenže do tý druhý. V tyhle Lena našla to, co nečekala. Bylo to tam: tvrdá boule v malým váčku. Oba jsme věděli, že to je medailón. Lena se ohromeně odtáhla a vylovila ho ven jako chcíplou myš. „Proč to pořád nosíš v kapse?“
„Pšššt.“ Rušili jsme lidi kolem – což bylo legrační, vzhledem k tomu, že nikdo z nich ten film beztak nesledoval.
„Nemůžu to nechat doma. Amma je přesvědčená, že jsem to zahrabal.“
„Třeba bys měl.“
„To by nepomohlo. Ta věcička má vlastní rozum. A stejně to skoro nic nedělá. Pokaždý když to něco dělalo, bylas přece u toho.“
„Můžete držet huby?“
Dvojice před námi se zvedla a vydala se ven na vzduch. Lena náhle nadskočila a medailónek upustila. Oba jsme po něm sáhli. Viděl jsem, jak z něj padá kapesníček. Bílej čtvereček byl ve tmě sotva vidět. Vtom se osvětlený plátno zkroutilo a proměnilo v plamen. Skoro jsme cejtili kouř –
Spálili dům a ženy s ním.
To nemůže být pravda! Maminka. Evangeline. Genevievina mysl uháněla o překot. Třeba ještě není pozdě. Dala se do běhu. Nevšímala si pařátů křoví, které ji strhávaly zpátky. Nevnímala hlasy Ethana a Ivy, jež se nesly za ní. Křoví se rozestoupilo a před dívkou se objevili dva vojáci Unie před zbytky domu, který postavil Genevievin otec. Právě cpali do vaku stříbrný tác. Genevieve se mihla kolem nich jako černá šmouha rozevláté látky.
„Co to –?“
„Chyť ji, Emmette!“ vykřikl jeden uhrovatý mladíček na druhého.
Genevieve se řítila do schodů a zalykala se kouřem, který se valil z otvoru v místě, kde bývaly dveře. V hlavě jí zběsile vířila jen dvě slova: maminka. Evangeline. V plicích ji pálilo. Cítila, že padá. Může za to ten kouř? Omdlela? Ne – bylo to něco jiného. Ucítila cizí ruku na zápěstí, která ji strhávala zpátky.
„Kam si myslíš, že jdeš, holka?!“
„Pusťte mě!“ zaječela hlasem, který zdrsněl kouřem. Záda jí narážela na schody, jeden za druhým, jak ji voják táhl po zemi zpátky – šmouha modré a zlaté. Pak jí na schod narazila hlava. Ucítila horkost a něco mokrého, co jí stékalo za límec. Omámení a zmatek, smíšené se zoufalstvím.
Výstřel. Byl tak hlasitý, že ji vrátil k vědomí, že ji vylovil z temnoty. Ruka na dívčině zápěstí povolila. Snažila se zaostřit pohled.
Další dva výstřely.
Bože, prosím, ušetři maminku a Evangelinu. Ale asi chtěla příliš, nebo to byla neuvážená prosba. Protože když uslyšela pád třetího těla, její oči se zaostřily natolik, že spatřila Ethanovu šedivou halenu zbrocenou krví. Střelili ho ti vojáci, proti kterým už odmítl bojovat.
A pach krve splynul s pachem střelného prachu a hořících citrónů.
Na plátně ubíhaly titulky a v sále se rozsvítilo. Lena měla zavřený oči a ležela zhroucená na sedadle. Vlasy měla rozcuchaný. Oba jsme lapali po dechu. „Leno? Není ti nic?“
Otevřela oči a odklopila opěrku na ruce, která nás rozdělovala. Beze slova mi položila hlavu na rameno. Cítil jsem, jak se třese: tak silně, že nedokázala promluvit.
Já vím. Taky jsem to viděl.
Seděli jsme tak ještě ve chvíli, kdy se kolem nás valili kluci i s Linkem k východu. Můj nejlepší kámoš na mě zamrkal a zvednul dlaň, jako by si chtěl se mnou plácnout. Takhle jsme to vždycky dělávali, když jsem vstřelil koš.
Ale pochopili to špatně. Seděli jsme sice v poslední řadě, ale nemuchlovali jsme se. Pořád jsem měl v nose pach krve a v uších mi doznívaly výstřely.
Právě jsme viděli zemřít člověka.
2024 ©