Nádherné bytosti : kapitola 11

Dožínky

 

 

Ponávštěvě Cineplexu už to dlouho netrvalo a městem se začaly šířit zvěsti o tom, že neteř Starouše Ravenwooda chodí s Ethanem Watem. Kdybych nebyl Ethan, co mu v dubnu umřela máma, možná by se ty klepy šířily živelnějc a byly by nemilosrdnější. Dokonce i kluci z týmu k tomu měli pár svejch poznámek. Ale trvalo dýl, než na ně došlo, protože jsem jim nedal moc šanci.

Na kluka, kterej předtím nedokázal přežít vyučování bez tří chodů v poledne, jsem se po Cineplexu začal chovat divně: obědy jsem často vypouštěl, aspoň ty v jídelně s týmem. Bylo to jen pár dní, co jsem se spokojil s půlkou sendviče na lavičkách u hřiště. A bylo taky jen pár míst, kde se na Jacksonovce dalo schovat.

Protože ve skutečnosti se tady člověk nemoh schovat nikde. Jacksonova střední byla jen zmenšená verze Gatlinu: nebylo tady kam jít. Klukům z týmu moje mizení rozhodně neuniklo. Jak už jsem říkal, člověk se musel objevit u společnýho stolu. A když někdo dopustil, aby mu tuhle povinnost překazila holka, a zvlášť taková, která nebyla na seznamu schválenejch přítelkyň – teda schválenejch Savannah a Emily –, věci se zkomplikovaly ještě víc.

A když ta dotyčná byla Ravenwoodová – což Lena pro všechny kolem fakticky byla –, komplikace se proměnily v holou nemožnost.

Musel jsem se tomu postavit. Bylo načase vydat se na oběd do jídelny, i když jsme nebyli opravdovej pár. Jenže v Gatlinu se to tak nebere. Stačí zaparkovat s nějakou holkou za vodárnou, i kdyby to bylo jen z toho důvodu, že si chcete sníst v autě sendviče, a všichni hned počítají s tím nejhorším. Když jsme s Lenou poprvé vešli společně do jídelny, málem se otočila a utekla. Musel jsem ji chytit za popruh batohu.

Neblázni. Je to jen oběd.

„Asi jsem si něco zapomněla ve skříňce.“ Chtěla se otočit, jenže já ji držel pevně.

Kamarádi jedí společně.

To teda ne. My ne. Aspoň ne tady.

Vzal jsem z komínku dva oranžový tácy. „Podnos, madam?“ Položil jsem si ten svůj před její a nandal si na něj trojúhelník pizzy.

Dneska jo. Dej si kuře.

Ty myslíš, že jsem to nikdy nezkoušela?

Nezkoušelas to se mnou. Myslel jsem, že chceš, aby to tady dopadlo jinak než ve tvý starý škole.

Lena se pochybovačně rozhlídla kolem. Zhluboka se nadechla – a pak mi na tác naložila kopec mrkve a celeru.

Sněz tohle, a sednu si, kam chceš.

Podíval jsem se na mrkev – a pak se rozhlídnul po jídelně. Kluci z basketu se už usazovali k našemu stolu.

Kam chceš?

 

* * *

 

Kdyby tohle byl film, sedli bysme si s Lenou k baskeťákům, a všichni by si z toho odnesli do života cenný poznání: kluci by zjistili, že nemají soudit člověka podle zevnějšku, a Lena by zjistila, že všichni sportovci nejsou povrchní pitomci. Ve filmech to vždycky vypadá, jako že to zabírá, ale v normálním životě ani omylem. Tohle nebyl film, tohle byl Gatlin: což drasticky omezovalo jednotlivý možnosti. Link zachytil můj pohled a zavrtěl hlavou, jako by chtěl naznačit: Ať tě to ani nenapadne, čéče. Lena stála za mnou, připravená podřídit se. Začal jsem se rozhlížet, jak z toho ven, protože jsem tušil, že nikoho z nás dneska žádný cenný poznání nečeká. Už jsem se k týmu skoro otočil zády, když jsem zachytil Earlův pohled.

Ten jedinej pohled mluvil za všechno. Říkal: Přiveď ji k nám, a seš mrtvej.

Lena ho asi viděla taky, protože když jsem se k ní otočil, byla pryč.

 

 

 

Ten den po tréninku nominovali Earla, aby se mnou hodil řeč, což bylo legrační, protože driblovaní pusou rozhodně nebyla jeho silná stránka. Posadil se na lavičku u mý skříňky v šatně tělocvičny. Poznal jsem, že to bylo naplánovaný, protože byl sám, a Earl Petty nikdy nebejvá sám. Nehodlal ztrácet čas. „Nedělej to, Wate.“

„Já nic nedělám.“ Zíral jsem do skříňky.

„No tak. Tohle přece nejseš ty.“

„Ne? A co když jo?“ Vytáhnul jsem ven svoje tričko TRANSFORMERS.

„Klukům se to nelíbí. Jestli toho nenecháš, už to nepude vrátit.“

Kdyby Lena dneska z jídelny neutekla, Earl by už věděl, že je mi úplně fuk, co si o mně kluci myslí. Ale fuk mi to bylo stejně. Přibouchnul jsem dvířka skříňky, jenže Earl zmizel dřív, než jsem mu stačil sdělit, co si o něm a o jeho vyhrožování myslím.

Věděl jsem, že to je poslední varování. Neměl jsem mu to za zlý. Projednou jsem s ním souhlasil: kluci se vydali jedním směrem, já jiným – a už to nešlo vrátit. To bylo jasný všem.

 

 

 

Jen Link mě odmítal nechat plavat. A já dál chodil na tréninky. Dokonce jsem dál dostával přihrávky. Hrál jsem líp než předtím, ať už se v šatně povídalo cokoli – nebo spíš, i když se to v šatně nekomentovalo. Když jsem byl mezi nima, snažil jsem se nedávat najevo, že se můj svět rozštěpil, že mi teď i obloha připadá jiná a že je mi úplně ukradený, jestli se probojujeme do finále. V mý hlavě byla jedině Lena, ať jsem byl, kde chtěl a s kým jsem chtěl.

Ne že bych o tom někdy mluvil – ani na tréninku, ani po něm, když jsme se s Linkem cestou domů stavili doplnit kalorie ve Čmajzni & zdrhej. Ostatní kluci už v obchodě byli, a já se kvůli Linkovi snažil chovat, jako bych v pohodě zapadal do tyhle party. Měl jsem pusu plnou drobečků z koblihy, když jsem prošel skleněnejma dveřma s automatickým otevíráním, a málem jsem se tím soustem udávil.

Byla tam. Druhá nejkrásnější holka, jakou jsem kdy viděl.

Nejspíš o něco starší než já, protože i když mi byla vzdáleně povědomá, na Jacksonovku nechodila. To jsem věděl tutově. Tahle holka patřila k těm, který si kluci pamatujou. Pouštěla si nahlas muziku, kterou jsem neznal, a seděla za volantem čenobílýho kabrioletu Mini Cooper, se kterým parkovala ležérně našikmo, přes dvě místa. Buď přehlídla bílý lajny, nebo jí to bylo buřt. Cumlala lízátko, který držela v prstech jako cigaretu, a na jejích už tak rudejch rtech zůstávaly lesklý třešňový skvrny.

Všimla si nás a zesílila muziku. Vzápětí se přes dvířka přehouply dvě dlouhý nohy a ona stála před námi, pořád s lízátkem v ruce. „Frank Zappa, Tonoucí čarodějnice. To jste asi ještě nebyli na světě, kluci.“ Popošla k nám, jako by nám chtěla dát šanci, abysme na ni viděli víc zblízka – a přesně to jsme taky okamžitě provedli.

Měla dlouhý blond vlasy s jedním růžovým pruhem podél levý tváře, hned vedle nadejchaný ofiny. Černý sluneční brejle a kratičkou černou skládanou mini, jako nějaká roztleskávačka v gotickým stylu. Její bílý tílko bylo tak tenký, že pod ním prosvítala nejenom černá podprsenka, ale i všechno pod ní. A že teda bylo na co koukat. Měla taky vysoký motorkářský boty, náušnici ve tvaru zvonečku a tetování. Bylo černý a vypadalo indiánsky, obkružovalo její nahej pupík a já se na ně ze všech sil snažil necivět.

„Ethan? Ethan Wate?“

Zarazil jsem se, a zbytek baskeťáků do mě málem naletěl.

„To snad ne,“ vydechnul Shawn, když z jejích rtů splynulo moje jméno. Byl skoro stejně v šoku jako já. Holky jely většinou po něm.

„Ta teda je.“ Link na ni zíral s otevřenou pusou. „Ká tři.“ Kočka na třetí – v Linkově stupnici to nejvyšší ocenění. Tohle nikdy neprohlásil ani o Savannah Snowový.

„Vypadá jako chodící malér.“

„Krásný baby znamenaj vždycky malér. O to přece jde.“

Šla přímo k nám a pořád lízala tu třešňovou kuličku. „Tak kterej z vás fešáků je Ethan Wate?“ Link mě popostrčil dopředu.

„Ethane!“ Objala mě kolem krku. Její ruce byly překvapivě ledový, jako by v nich před chvílí držela pytlík s ledem. Zachvěl jsem se a ucouvnul.

„My se známe?“

„To bych neřekla. Já jsem Ridley, Lenina sestřenice. Škoda žes nepotkal nejdřív mě…“

Při zmínce o Leně po mně kluci začali vrhat znechucený pohledy a zdráhavě se začali rozcházet k autům. Po mým rozhovoru s Earlem jsme dospěli k oboustrannýmu porozumění – a pokud šlo o Lenu, bylo to jediný, co mi kluci mohli nabídnout. Znamenalo to nevyřčenou dohodu: já se s nima o ní nebudu bavit, oni se o ní se mnou nebudou bavit. Vypadalo to, že to takhle může fungovat. Žádný otázky, žádný svěřovačky. Jenže to nemohlo fungovat donekonečna – aspoň ne, když se ve městě začne scházet Lenino divný příbuzenstvo.

„Sestřenice?“

Vyslovila Lena někdy jméno Ridley?

„Přijela jsem na svátky. To ti neřekla? Ani o tetě Del – rýmuje se to s jedním sprostým slovem?“ Měla pravdu – Macon o tý slavnosti mluvil tenkrát při večeři.

S úlevou jsem se usmál, i když se mi žaludek svíral tak, že jsem měl s tou úlevou radši počkat. „No jo, máš pravdu. Promiň. Říkala, že přijedou sestřenice.“

„Brouku, ta sestřenice. Zíráš na ni. Ty ostatní jsou jen další nezajímaví potomci mý matky.“ Ridley skočila do kabrioletu. Doslova skočila: přehupsla dvířka a zaplula na sedadlo řidiče. S těma roztleskávačkama jsem se možná nesplet. Tahle měla v nohách pořádnou sílu.

Link stál vedle beateru, ale viděl jsem, jak na nás dál nevěřícně civí.

Ridley poklepala na sedadlo vedle sebe. „Tak sedej, Skoro-bratránku, nebo přijedem pozdě.“

„Já nejsem…, teda… my s Lenou ne –“

„Roztomilý. A teď už si nastup. Nechceš přece přijet pozdě, že ne?“

„Pozdě kam?“

„Na rodinnou večeři. Největší svátky v roce. Dožínky. Proč myslíš, že mě ostatní poslali do tyhle díry, abych tě našla?“

„Ale já o ničem nevím. Lena mě nepozvala.“

„Řekněme, že neexistuje způsob, jak odvrátit tetičku Del od rozhodnutí prozkoumat prvního kluka, kterýho si Lena přivedla domů. Takže seš pozvanej, a protože Lena má moc lítání kolem večeře a Macon ještě…, no vždyť víš, ‚spí‘, padnul los na mě.“

„Nepřivedla si mě domů. Jen jsem se za ní jednou zastavil, abych jí přines úkoly.“

Ridley otevřela dvířka spolujezdce. „Nastup si, fešáku.“

„Lena mi mohla zavolat, kdyby chtěla, abych přišel.“ Ale už když jsem to říkal, věděl jsem, že nastoupím. Jen jsem na chvilku zaváhal.

„To se vždycky takhle upejpáš? Nebo se mnou flirtuješ? Protože jestli se chceš dělat vzácnej, vyklop to na rovinu. Ztráta času. Zajedeme si spolu někam na odlehlý místo a hupsnem na to.“

Nastoupil jsem. „Ne, dík.“

Ridley se ke mně naklonila a odhrnula mi ofinu z čela. „Máš krásný oči, Skoro-bratránku. Neměl bys je takhle schovávat.“

 

* * *

 

Nevím, co se dělo cestou na Ravenwood. Nechápu to. Ridley pustila takovou zvláštní muziku, a já začal mluvit a mluvit, začal jsem na ni chrlit věci, který jsem ještě nikomu nevykládal, ani Leně ne. Nedokážu to vysvětlit. Jako bych ztratil vládu nad tím, co říkám.

Pověděl jsem jí o mamce, jak umřela, i když o tom jsem ze zásady s nikým nemluvil. Vypravoval jsem jí o Ammě, jak umí věštit z karet, a jak je teď jako moje mamka, když už tu opravdovou nemám, až na ty kouzla a vúdú panenky a obecně nepříjemnou povahu. Pověděl jsem jí o Linkovi a jeho mámě, že v poslední době běsní ve městě jako posedlá a snaží se všechny přesvědčit, že Lena je stejně bláznivá jako Macon Ravenwood a že je pro spolužáky na Jacksonovce nebezpečná.

Pověděl jsem jí o tátovi, jak ustavičně vězí ve svý pracovně, mezi knížkama a s nějakým tajným obrázkem, kterej nesmím vidět, a jak mám pocit, že ho musím chránit, i když před něčím, co už se stalo.

Pověděl jsem jí o Leně, jak jsme se setkali v dešti, jak všechno nasvědčuje tomu, že jsme se znali už předtím. A vypravoval jsem jí i o tom zmatku s rozbitým oknem ve škole.

Měl jsem skoro pocit, jako by to ze mě vysávala podobně, jako sála to třešňový lízátko, který nezanedbávala ani při řízení. Musel jsem v sobě sebrat veškerou svou sílu, abych jí neřekl o tom medailónu a o těch snech. Možná jsem k ní cítil takovou důvěru proto, že to byla Lenina sestřenice. A možná to bylo úplně jinak.

Právě když jsem si s tím začal lámat hlavu, dojeli jsme k Ravenwoodu. Ridley vypnula muziku. Slunce zapadlo, zbytek lízátka se jí rozplynul v puse, a já konečně zmlknul. Co to bylo?

Ridley se ke mně naklonila blíž. Viděl jsem, jak se v jejích slunečních brejlích odráží můj obličej. Nadechnul jsem se její vůně. Voněla sladce a trošku vlhce – vůbec ne jako Lena, ale stejně mi to bylo nějak povědomý. „Nemusíš se bát, Skoro-bratránku.“

„Jo? A proč ne?“

„Protože seš čistej.“ Usmála se na mě a oči jí zaplály. Nebo spíš se jí za brejlema zlatě zablesklo, jako když se v tmavým rybníku mihne rybka. Měla oči jako hypnotizér – možná proto nosila ty černý skla. Pak světlo zmizelo a její ruka mi pocuchala vlasy. „Věčná škoda, že už tě Lena nejspíš nikdy neuvidí, až se seznámíš s naší rodinou. Jsme vážně trochu ujetá famílie.“ Vystoupila z auta a já za ní.

„Ostatní jsou ještě ujetější než ty?“

„To si piš.“

Bezva.

Když jsme došli ke schodišti, Ridley mi zase položila studenou ruku na předloktí. „Poslechni, fešáku, až tě pustí Lena k vodě – a to tě za pět měsíců pustí –, dej mi hlášku. To už budeš vědět, kde mě najdeš.“ Provlíkla mi ruku v podpaží a zeptala se, najednou formálně: „Doprovodíš mě?“

Volnou rukou jsem mávnul před sebe. „Prosím. Až po tobě.“ Když jsme se vydali do schodů, zasténaly pod naší váhou. Dovedl jsem Ridley až k hlavním dveřím a celou cestu uvažoval, jestli se pod náma nezřítí schody.

Zaklepal jsem, ale nikdo neodpověděl. Natáhnul jsem se k měsíci a dveře se pomalu otevřely –

Ridley se zatvářila napjatě. Když jsme překročili práh, cítil jsem, jak se dům napřímil. Atmosféra uvnitř jako by se neznatelně změnila.

„Zdravím, matko.“

Baculatá žena, která aranžovala na krbový římse dýně a větvičky s nazlátlým listím, se užasle otočila a upustila bílou tykev. Plod se na zemi rozprsknul. Žena se natáhla po římse, aby se neskácela. Vypadala zvláštně – její oblečení jako by pocházelo z doby tak před sto lety. „Julie! Totiž… Ridley. Co tady děláš? Jsem nějaká zmatená. Myslela jsem…, myslela jsem…“

Dovtípil jsem se, že něco je špatně. Tohle nebylo normální uvítání mezi matkou a dcerou.

„Jules? To seš ty?“ Do haly vešla Ridleyina menší verze, asi tak desetiletá, se psem v závěsu. Bubu Radley měl na hřbetě zářivě modrej pláštík. Že by se v tyhle rodině na slavnosti převlíkali i psi – nebo spíš vlci? Holčička vypadala jako ztělesněný světlo: měla blond vlásky a zářivě blankytný oči, jako by v nich zůstaly zbytky letní oblohy a sluníčka. Usmála se, a pak se zamračila. „Řekli mi, že jsi odjela.“

Bubu zavrčel.

Starší sestra rozpřáhla náruč a čekala, až k ní holčička přiběhne, jenže ta se ani nepohnula. Ridley si propletla paže na prsou. V jedný dlani se jí objevilo červený nedotčený lízátko, ve druhý šedivá myška ve stejně zářivým modrým pláštíku, jako měl Bubu. Kouzelnickej trik.

Holčička napjatě popošla blíž, jako by si ji Ridley k sobě dokázala přitáhnout bez doteku. Jako měsíc, kterej přitahuje příliv. Taky jsem to cítil.

Když Ridley promluvila, její hlas zněl zastřeně, jako když se táhne med. „No tak, Ryan. Maminka tě jen zatahala za ocásek, aby slyšela, jak vykvikneš. Nikam jsem přece neodjela. Ne doopravdy. Nevidíš? Copak by tě tvoje oblíbená velká ségra někdy dokázala opustit?“

Ryan se zašklebila a rozběhla se k ní. Odrazila se, jako by jí chtěla skočit do náruče. Bubu se rozštěkal. Ryan zůstala chvíli viset ve vzduchu jako postavička z komiksu, která omylem přeběhne útes a před pádem zůstane ještě na okamžik viset v prázdnu. Potom sebou prudce žuchla na zem, jako by narazila na neviditelnou zed. Světlo v domě zezlátlo, jako by to bylo jeviště a osvětlovač naznačoval přestávku mezi dějstvíma. Ridleyiny rysy se zahalily tvrdým stínem.

Záplava světla jako by všechno změnila. Moje řidička si přitiskla dlaň k očím a vykřikla: „Ale strejdo Macone, prosím! Myslíš, že tohle je nutný?“

Bubu skočil mezi obě sestry. Vrčel a postupoval k Ridley blíž a blíž, chlupy mu stály v pozoru, takže v tu chvíli ještě víc připomínal vlka. Hypnóza na něj zřejmě nezabírala.

Ridley mi hbitě provlíkla ruku v podpaží a zasmála se – bylo to něco mezi smíchem a zavrčením, a vůbec to neznělo přátelsky. Snažil jsem se to všechno nějak vstřebat, ale měl jsem pocit, jako by mi někdo narval do krku mokrý fusekle.

Lenina sestřenka do mě zůstala zavěšená a druhou ruku namířila ke stropu. „No, když se chceš chovat hrubě…“ Všechna světla v domě zhasla. Prostor jako by se rázem smrsknul.

Zšeřelou halou k nám dolétl klidný hlas domácího pána. „Ridley, drahoušku, to je ale překvapení. Nečekali jsme tě.“

Nečekali ji? O čem to mluví?

„Nenechala bych si utéct Dožínky za nic na světě. A podívejte, přivezla jsem hosta. Nebo by se možná dalo říct, že já jsem jeho host.“

Macon sešel po schodišti dolů. Nespouštěl z nenadálé návštěvy oči. Připadalo mi, jako by kolem sebe obcházeli dva lvi, připravení k útoku, a já stojím mezi nima. Ridley mě využila a já se nechal. Nechal jsem se vycucat jako to její lízátko.

„Nemyslím, že to byl dobrý nápad. Určitě na tebe čekají jinde.“

Ridley si vytáhla z pusy lízátko. Luplo to. „Jak už jsem řekla, tohle bych si nenechala utéct ani za nic na světě. A přece byste nechtěli, abych vezla Ethana celou cestu až domů. O čem bysme se celou tu dobu bavili?“

Chtěl jsem navrhnout, že pokud jde o mě, můžeme zase odejít, ale nedokázal jsem to ze sebe vypravit. Všichni v hale stáli a mlčky se měřili očima. Ridley se opíralao jeden ze sloupů.

Ravenwood konečně přerušil ticho. „Co kdybys zavedla Ethana do jídelny, Ridley? Jistě si pamatuješ, kde to je.“

„Ale Macone –“ Baculatá žena, o níž jsem usoudil, že bude tetička Del, vypadala vyděšeně a zmateně, jako by neměla nejmenší tušení, co se chystá.

„To je v pořádku, Delphine.“ Viděl jsem na hostitelově tváři, jak v duchu probírá celou situaci, jak postupuje z bodu A do bodu B. Nechápal jsem, k čemu jsem se to přimotal, ale nějak mě uklidňovalo vědomí, že je u toho i Macon.

Jídelna bylo to poslední místo, kde bych se chtěl v tu chvíli vyskytovat. Toužil jsem vystřelit ven a zmizet od toho bouráku co nejdál, ale nešlo to. Ridley se mě nepouštěla, a dokud mě svírala, měl jsem pocit, že jedu na autopilota. Vedla mě do honosný jídelny, kde jsem tehdy poprvý Macona tak urazil. Podíval jsem se na Ridley, která mi visela na paži. Tahleta urážka bude zřejmě ještě horší.

Místnost byla dneska osvětlená stovkama černejch svíček a z lustru visely na šňůrkách černý korálky. Na dveřích do kuchyně visel obrovskej věnec, spletenej skoro výhradně z černýho peří. Na stole byly prostřený stříbrný příbory a perleťově bílý talíře. Možná jsou fakt z perel, co já vím.

Dveře kuchyně se otevřely a do jídelny vycouvala Lena. Zády napřed, protože nesla stříbrnej podnos plnej exotickýho ovoce, který rozhodně neuzrálo v Jižní Karolíně. Na sobě měla černou vestu, dlouhou až na zem a v pase převázanou páskem. Ten kousek oblečení vůbec nepocházel z našeho času a prostoru – připadalo mi, že se to nemohlo nosit v našem ani v minulým století, a rozhodně ne v tomhle kraji. Jenže i k tomu si Lena obula svoje otrhaný conversky. A slušelo jí to ještě víc, než když jsem k nim přišel na večeři bez pozvání před… kdy vlastně? Před pár tejdnama?

Můj mozek se pořád pohyboval napůl v mlze, jako bych spal. Zhluboka jsem se nadechnul a nasál do sebe vůni Ridley, pižmovej pach doprovázenej až příliš sladkou vůní. Jako sirup, kterej vybublal na sporáku z hrnce. Bylo to silný, pohlcující, omamný.

„Už jsme skoro hotoví. Jen pár –“ Lena strnula. Dveře se za ní ještě pohupovaly. Podívala se na nás, jako by zahlídla ducha, nebo snad ještě něco horšího. Nevěděl jsem, jestli ten pohled patří jen Ridley, nebo Ridleyiný ruce zavěšený do mě.

„Ahoj, sestřenko. Dlouho jsme se neviděly.“ Ridley vykročila k ní a táhla mě za sebou. „Nedáš mi pusu na uvítanou?“

Podnos, kterej Lena držela, řachnul na podlahu. „Co ty tady děláš?“ zašeptala sotva slyšitelně.

„Co asi? Přišla jsem omrknout svou oblíbenou příbuznou, ne? A přivedla jsem svýho přítele.“

„Nejsem tvůj přítel,“ prones jsem ztuhle. Sotva jsem to ze sebe vykašlal. Ridley si z boty vylovila balíček cigaret a zapálila si, pořád jednou rukou. Tu druhou měla ke mně přilepenou jako lepidlem.

„Ridley, nekuř v tomhle domě, prosím,“ ozval se Macon a cigareta rázem zhasla. Lenina sestřenice se zasmála a odhodila nedopalek do mísy s něčím, co vypadalo jako šťouchaný brambory, ale zřejmě to byla nějaká delikatesa.

„Strejdo Macone, ty seš takovej puntičkář, když jde o domácí pravidla.“

„Ta pravidla byla stanovena už dávno, Ridley. Ani ty, ani já na nich nemůžeme nic měnit.“

Zírali na sebe. Pak Macon mávl rukou a od stolu se sama odsunula jedna židle. „Co kdybychom se na to posadili? Leno, můžeš vyřídit Kuchyni, že nás bude k večeři o dva víc?“

Lena pořád zhluboka oddychovala. „Ona tady snad nezůstane.“

„Ale no tak. Tady ti nemůže ublížit,“ ujistil ji s úsměvem Macon. Ale oslovená neteř nevypadala vyděšeně. Vypadala rozzuřeně.

Ridley se usmála. „Víš to tak jistě?“

„Večeře je připravená, a jak víte, Kuchyň nesnáší, když jídlo vystydne.“ Hostitel se vydal ke stolu a v tu chvíli se do jídelny nahrnuli i všichni ostatní, ačkoli promluvil sotva dost hlasitě na to, abysme ho slyšeli my tři.

Jako první přiběh Bubu Radley a za ním Ryan. Za nimi přikráčela teta Del zavěšená do šedovlasýho chlápka asi ve věku mýho táty. Byl oblečenej tak, jako by vystoupil ze stránek nějaký mamčiiny knihy: měl vysoký holínky, nabíranou košili a legrační pláštík. Oba vypadali jako oživlý figuríny ze Smithsonova muzea.

Za nima šla starší dívka. Podobala se Ridley, ale byla mnohem víc oblečená a nepůsobila zdaleka tak nebezpečně. Měla dlouhý blond vlasy s kratší verzí Ridleyiny ofiny. Budila dojem holky, kterou by člověk moh potkat s náručí knih v nějakým starodávným univerzitním kampusu na Severu – na Yaleu nebo na Harvardu. Zadívala se Ridley do očí, jako by dokázala prokouknout až za ty černý sluneční skla.

„Ethane, dovol, abych ti představila svou starší sestru Annabel. Pardon, chtěla jsem říct Reece.“ Kdo si prokrista plete jména vlastních sester?

Reece se usmála a promluvila, jako by vážila každý slovo. „Co ty tady děláš, Ridley? Myslela jsem, že máš dneska večer v plánu jiný povyražení.“

„Plány se mění.“

„Rodiny taky.“ Nejstarší ze sester natáhla ruku a mávla s ní Ridley před obličejem, jako kouzelník, když vytahuje šátek z klobouku. Trhnul jsem sebou. Nevěděl jsem proč, ale na chvíli mě napadlo, že by Ridley mohla zmizet. Nebo – což by bylo ještě lepší –, že bych moh zmizet já.

Jenže nikdo nezmizel. Tentokrát sebou škubla Ridley a odvrátila se, jako by ji bolelo jen se podívat do sestřinýho obličeje.

Reece na ni zírala jako do zrcadla. „Zajímavý, Rid. Čím to, že když se ti dívám do očí, vidím jen ty její? Vy dvě jste prostě nerozlučný, co?“

„Blábolíš, sestřičko.“

Reece se naklonila blíž. Ridley sebou zaškubala jako motýl v síťce. Ruka její starší sestry zase prolítla vzduchem a Ridleyina tvář se na okamžik proměnila v rozmazanej obrys jiný tváře a jiný ženy. Ženy, která mi byla povědomá, ale nevěděl jsem odkud.

Macon položil dlaň na rameno nenadálé návštěvy. To bylo jedinkrát, kdy se jí v domě dotknul někdo kromě mě. Ridley zamrkala a já ucítil, jak z její ruky do mý vystřelila ostrá bolest. Macon Ravenwood byl očividně člověk, se kterým si nebylo radno zahrávat. „Vážení. Dožínky začínají. Nedovolím nikomu, aby narušoval tyto velké svátky, ne pod mou střechou. Ridley byla, jak nám laskavě objasnila, pozvána, aby se k nám připojila. To stačí a není třeba to zpochybňovat. Prosím, posaďte se.“

Lena si sedla, ale nespouštěla z nás dvou oči.

Teta Del vypadala ještě ustaranějc, než když jsme dorazili. Muž v operním pláštíku ji chlácholivě poplácal po ruce. Pak do místnosti vešel vysokej kluk v černejch džínách, sepraným černým tričku a motorkářskejch kanadách. Tvářil se otráveně.

Ridley se ujala představování. „Mou matku už znáš, Ethane. Tohle je můj otec Barclay Kent a můj bratr Larkin.“

„Těší mě, Ethane.“ Barclay se vztyčil, jako by mi chtěl potřást rukou, ale všim si, že se mě pořád drží Ridley, a tak ucouvl. To Larkin se natáhl, aby mě poplácal po rameni, ale když se jeho ruka dostala ke mně, proměnila se v hada. V tlamičce mu rychle kmital jazýček.

„Larkine!“ sykl Barclay. Had se okamžitě změnil v krakovskou ruku.

„Co je? Jen jsem chtěl kapku rozproudit zábavu. Tady je to jak na funusu.“ Larkinovy oči byly žlutý a přimhouřený. Oči hada.

„Larkine, něco jsem řekl!“ napomenul ho Barclay tónem otce, pro kterýho je jeho potomek zdrojem neustálýho zklamání. Synátor si povzdychnul a jeho oči zezelenaly.

Macon si odtáhl židli v čele stolu. „Posaďte se všichni, prosím. Kuchyň pro nás přichystala ty nejvybranější sváteční pokrmy. Lena a já jsme museli poslouchat rachocení už celé dny.“ Všichni, kdo stáli, si odtáhli židle od obdélníkovýho stolu. Byl z tmavýho dřeva, skoro černej, a jeho nohy zdobila vyřezávaná réva. Uprostřed stolu blikaly obrovský černý voskovice.

„Posaď se vedle mě, fešáku.“ Jako bych měl na vybranou. Ridley mě vedla k prázdný židli naproti místu se stříbrným ptáčkem, kterej držel cedulku s Leniným jménem.

Snažil jsem se s Lenou navázat oční kontakt, ale ta probodávala pohledem Ridley. A pořádně rozzuřeným pohledem. Doufal jsem, že se vzteká jen na svou sestřenku.

Stůl byl plnej jídla, bylo na něm ještě víc pochoutek než minule, a pokaždý když jsem se na něj podíval, jako by ještě přibyly. Jehněčí pečene, filety s rozmarýnem a spousta exotickejch jídel, o kterejch se mi ani nesnilo. Byl tam i pečenej opeřenec s nádivkou na rozloženým pávím ocase, asi aby bylo zřejmý, co je to za ptáka. V duchu jsem doufal, že snad doopravdy neupekli páva, ale vzhledem k tomu ocasu to asi bylo jasný. Byly tam i sladkosti, co vypadaly dočista jako mořský koníci.

Ale nikdo se nedal do jídla – až na Ridley. Ta jediná si tuhle hostinu užívala. „Koníky miluju,“ prohlásila a strčila si zákusek do pusy.

Teta Del si několikrát významně odkašlala a odlila si z karafy na stole do sklenice světlou tekutinu, která vypadala jako víno.

Ridley se zadívala na Lenu. „Poslyš, sestřenko, co vlastně plánuješ na svoje narozeniny?“ prohlásila a namočila si prsty v hnědý hmotě v omáčníku vedle toho ptáka, kterej snad nebyl páv, a významně si olízla prsty.

„O Leniných narozeninách se dnes večer bavit nebudeme,“ ozval se Macon varovně.

Ridley se tvářila, jako že si vzniklý napětí vychutnává. „A proč ne?“ Strčila si do pusy dalšího mořskýho koníka.

Leniny panenky se rozšířily. „S mejma narozeninama si fakt nedělej starosti. Ty na ně pozvaná nebudeš.“

„Ale ty by sis je rozhodně měla dělat. Myslím jako starosti. Koneckonců, jsou to tak významný narozeniny.“ Ridley se rozesmála. Vlasy začaly Leně poletovat kolem hlavy, jako by v jídelně táhlo. Přitom nikde ani vánek.

„Ridley, řekl jsem, že to už stačilo.“ Macon už podle všeho ztrácel trpělivost. Zaslechnul jsem v jeho hlase podobně netrpělivej tón jako tehdy, když jsem při svým prvním pobytu v tyhle místnosti vytáhnul z kapsy medailón.

„Proč se věčně zastáváš jen jí, strejdo Macone? Když jsem byla malá, strávila jsem s tebou stejně času jako Lena. Proč je najednou ona tvoje oblíbenkyně?“ Tohle znělo skoro ublíženě.

„Ty víš, Ridley, že to nemá nic společného s tím, koho si já oblíbím nebo neoblíbím. Vyžádali si tebe. Tohle nemůžu ovlivnit.“

Vyžádali si ji? A kdo? O čem to tady všichni mluví? Dusivý mdlo kolem mý hlavy ještě víc zhoustlo. Najednou jsem si nebyl jistej ani tím, jestli dobře slyším.

„Ale ty a já jsme stejní,“ zavrněla Ridley na Macona jako rozmazlenej spratek.

Stůl se začal nepatrně třást. Tmavá tekutina ve sklenicích na víno se pohupovala ze strany na stranu. Pak jsem zaslechnul rytmický bubnování na střechu. Déšť.

Lena se chytila okraje stolu. Klouby na prstech jí zbělely. „Ty ROZHODNĚ NEJSEŠ jako my!“ zasyčela.

Cítil jsem, jak se Ridleyina ruka na mým předloktí napnula. Pořád se mnou byla propletená jako had. „Ty si myslíš, že seš o tolik lepší než já, viď… Leno? Vždyť ty dokonce ani neznáš svý skutečný jméno. Neuvědomuješ si, že tenhle tvůj románek je odsouzenej k zániku. Jen počkej na Vyžádání…, pak zjistíš, jak to na světě doopravdy chodí.“ Zlověstně se rozesmála, ale byla v tom znát i bolest. „Ty nemáš ani ponětí, jak moc jsme my dvě stejný. Za pár měsíců na tom budeš stejně jako já.“

Lena se na mě v panice zadívala. Stůl se začal třást víc, talíře rachotily o dřevo. Venku se zablesklo a do oken zabubnoval déšť, jako by se krajina rozbrečela. „Buď zticha!“

„Jen mu to pověz, Leno. Nemyslíš, že si tady fešák zaslouží všechno vědět? Že nemáš ani ponětí, jestli budeš patřit Světlu, nebo Temnotě? A že nemáš na vybranou?“

Lena vyskočila, až převrhla židli. „Říkám ti, abys držela klapačku!“

Ridley se pohodlně opřela. Už zase si to náramně užívala. „Jen mu pověz, jak jsme spolu vyrůstaly, jak jsme bydlely v jednom pokoji jako ségry, že ještě před rokem jsem byla přesně jako ty, a teď…“

Macon se postavil a chytil se oběma rukama okraje stolu. Jeho bledá tvář byla ještě bělejší než obvykle. „Ridley, to stačilo! Ještě slovo, a vyženu tě z tohohle domu!“

„Nemůžeš mě zaklít, strejdo Macu. Na to nemáš dost síly.“

„Jen nepřeceňuj svoje schopnosti. Nikdo z Temných zaklínačů se nemůže dostat z vlastní vůle na Ravenwood. Osobně jsem vytyčil hranice. Udělali jsme to všichni.“

Temný zaklínači? To neznělo moc mírumilovně.

„Ale ale, strejdo Macone. Nějak zapomínáš na proslulou jižanskou pohostinnost. Já ji nezneužila. Byla jsem pozvaná, přišla jsem zavěšená do toho nejhezčího gentlemana z vaší díry.“ Ridley se na mě slaďounce zadívala a usmála se. Odtáhla si brejle z očí a já uviděl, že mají šílenou barvu: byly zlatý. Plápolaly, jako by hořely, a měly tvar kočičích očí s úzkou štěrbinkou uprostřed. Sálalo z nich světlo, a v tom světle se všechno změnilo.

Ridley mě sjela tím zlověstným úsměvem a její tvář se ponořila do stínů a do tmy. Její rysy, tak kouzelný a ženský, se mi začaly měnit před očima. Kůže se jí natahovala na kostech a každá žilka vystupovala zřetelně na povrch, takže člověk moh názorně sledovat, jak jí v ní proudí krev. Připomínala příšeru.

A tuhle zrůdu jsem přived do jejich domu. Do Leninýho domu.

Dům se začal vzápětí divoce otřásat v základech. Křišťálový lustry se rozhoupaly, světlo zablikalo. Dřevěný okenice se začaly s boucháním zavírat a zase otevírat. Na střechu bubnoval déšť. Přes ten kravál nebylo slyšet skoro nic jinýho. Jako tu noc, co jsem Lenu málem srazil na silnici.

Ridleyino ledový sevření na mý ruce zesílilo. Pokusil jsem se ji setřást, ale stěží jsem se dokázal pohnout. Chlad se šířil – celou ruku jsem měl bezvládnou.

Lena se na mě zděšeně zadívala. „Ethane!“

Teta Del vyskočila a rozběhla se přes jídelnu. Parkety jako by jí pod nohama uhýbaly.

Chlad se mi šířil celým tělem. Krk jsem měl ztuhlej, nohy mi vypověděly službu – nemoh jsem se hejbat. Nedokázal jsem se Ridley vyškubnout, nedokázal jsem nikomu říct, co se se mnou děje. Věděl jsem, že za chvíli nedokážu ani dejchat.

Vtom se nad stolem ozval ženskej hlas. Teta Del. „Ridley, říkala jsem ti, ať se od nás držíš dál, dítě. Nemůžeme pro tebe nic udělat. Je mi to líto.“

To Macon se ozval mnohem tvrdším tónem. „Ridley, rok může znamenat nebetyčný rozdíl. Vyžádali si tě. Našla jsi své místo v Řádu věcí. Sem už nepatříš. Musíš odejít.“

O vteřinu pozdějc se objevil proti ní. Buď to bylo tak, anebo už jsem úplně ztratil ponětí o tom, co se děje. Tváře a hlasy začaly kroužit kolem mě. Nedokázal jsem se nadechnout. Byla mi taková zima, že mi ztuhla i čelist. „Odejdi!“ zaburácel Macon.

„Ne!“

„Ridley! Jak se to chováš! Musíš odsud odejít. Ravenwood není místo pro Temné. Tohle je místo Hranic, místo Světla. Tady nemůžeš přežít. Nevydržíš tady.“ Teta Del se snažila mluvit odhodlaně.

Ridley si posměšně odfrkla. „Já odsud neodejdu, matko. K tomu mě nedonutíte.“

Macon ji přerušil. „Ty dobře víš, že to není pravda.“

„Jsem teď silnější, strejdo Macu. Nemůžeš mě ovládat.“

„Jistě, tvoje síla roste, ale nemůžeš se mi rovnat. A já udělám všechno, abych ochránil Lenu. I kdybych ti měl ublížit. Nebo něco horšího.“

Tíha jeho hrozby byla trochu moc i na Ridley. „To bys mi udělal? Ravenwood byl vždycky místem Temnoty. Už od Abrahama. Ten byl jedním z nás. Ravenwood měl patřit nám. Proč jsi ho připoutal ke Světlu?“

„Ravenwood je teď Lenin domov.“

„Ty patříš ke mně, strejdo Macu. K Ní.“

Ridley se vztyčila a vytáhla mě na nohy. Ti tři – Macon, Lena a Ridley – teď stáli proti sobě jako tři strany hrozivýho trojúhelníku. „Já se vás nebojím.“

„Ne? Ale to bys měla, protože tady nemáš žádnou moc! Ne proti nám! Ani proti Přirozeným.“

Ridley se rozesmála. „Lena, a Přirozená? To je nejsměšnější povídačka, co jsem za celej večer slyšela. Viděla jsem, co dokážou Přirození. Lena k nim rozhodně nepatří.“

„Ničitelé a Přirození nejsou totéž.“

„Že ne? Ničitelé jsou Přirození, kteří se dají na stranu Temna. Jsou to dvě strany jedny mince.“

O čem to ta příšera mluví? Hlava se mi motala.

I moje hlava začínala vypovídat službu – věděl jsem, že brzy omdlím. Možná umírám. Jako by ze mě někdo vysál všechen život, všechnu krev. Slyšel jsem dunění hromu. Pak další blesk, a potom zapraskání větve stromu. A bouřka byla tady, přímo nad námi.

„Pleteš se, strejdo Macu. Lena nestojí za to, abys ji chránil, a rozhodně nepatří k Přirozeným. Nemůžeš znát její osud. Ty si myslíš, že jenom proto, že je teď sladká a nevinná, si ji vyžádá Světlo? To nic neznamená. Nebyla jsem snad před rokem stejná? A podle toho, co mi tady fešák vyklopil, má Lena blíž ke Tmě než ke Světlu. Roz-poutává bouřky? Terorizuje školu?“

Vítr zesílil. Lenina zuřivost rostla. Viděl jsem jí to na očích. Okno se rozprsklo na střepy úplně stejně, jako to v naší učebně angličtiny. Věděl jsem, kam to povede. „Buď zticha! Nevíš, o čem mluvíš!“ Do místnosti začalo pršet. Začal tady skučet vítr, shazoval sklo i talíře, víno se vsakovalo do parket. Nikdo se ani nepohnul.

Ridley se obrátila k Maconovi. „Vždycky jsi měl o ní vysoký mínění. Nestojí ti za to.“

Chtěl jsem se vymanit z Ridleyinýho sevření a odvlíct ji pryč z domu, ale nešlo to.

Rozbilo se další okno. A další, a další. Všude poletovaly střepy. Porcelán, skleničky na víno, sklo z rámů obrazů. Nábytek narážel na stěny. A vítr vysával vzduch z místnosti jako tornádo. Jeho hukot byl tak hlasitej, že přehlušil všechno ostatní. Ze stolu spadly ubrusy a s nima každá svíčka, talíř a podšálek. Všechno to prásklo o stěnu. Připadalo mi, že se jídelna točí. Vír všechno vysával směrem ke dveřím. Bubu Radley zavyl podivně lidským zaúpěním. Ridleyino sevření na mým předloktí povolilo. Zamrkal jsem. Nechtělo se mi omdlít.

A uprostřed toho všeho stála Lena. Naprosto klidná, jen vlasy jí poletovaly ve větru. Co se to děje?

Nohy se mi podlomily. Než jsem ztratil vědomí, ucítil jsem, jak poryv větu doslova odtrhnul Ridleyiny prsty z mý paže. Vír ji vtahoval ke dveřím, ven z tohohle domu. A když jsem se zhroutil na podlahu, uslyšel jsem Lenin hlas. Nebo se mi to aspoň zdálo.

„Ruce pryč od mýho kluka, ty mrcho.“

Mýho kluka?

Takže jsem její kluk?

Pokusil jsem se usmát. Místo toho jsem se někam propadnul.