Prasklina v omítce
Když jsem se probral, neměl jsem ponětí, kde jsem se to ocitnul. Pokusil jsem se soustředit na první věci, který jsem uviděl. Slova, napsaný rukopisem na stropě nad postelí:
chvíle krvácejí dohromady, čas se nerozpíná
Podobný hlášky byly všude: úryvky vět, části veršů, samostatný slova. Na dveřích skříně stálo: osud rozhodne. Na protějších: pokud ho předurčení nezmění. Na dveřích jsem viděl sem a tam naškrábaný sdělení zoufalství / nepokoj / zatracení / síla. Na zrcadle: otevři oči. Na okenních tabulkách: a dívej se.
Dokonce i na bledým stínítku lampy stálo osvětluje tmu osvětluje tmu, znova a znova, v nekonečným sledu.
Leniny básničky. Konečně jsem si nějaký přečet. I když si člověk nevšímal těch nápisů, tahle místnost vypadala uz od pohledu jinak než zbytek domu. Byla malá a útulna, umístěná v podkroví. Nad hlavou se mi otáčel stropní větrák a přetínal napsaný výkřiky. Na každý volný ploše ležely stohy bloků s kroužkovou vazbou, jenom na nočním stolku stál komínek knih. Básničky. Plathová, Eliot, Bukowski, Frost, e. e. Cummings – znal jsem aspoň jména, když už ne jejich dílo.
Ležel jsem v malý kovový postelí a nohy mi trčely přes okraj. Ocitnul jsem se v Leniným pokojíčku a ležel v její posteli se špruslema. Lena seděla zhroucená v křesílku v nohách postele a hlavu si opírala o předloktí.
Zmateně jsem se posadil. „Hej – co se stalo?“
Věděl jsem jistě, že jsem omdlel, ale podrobnosti mi nějak unikaly. Jako poslední jsem si vybavoval chlad, kterej mi prostupoval celým tělem a svíral mi krk, a pak Lenin hlas. Měl jsem pocit, že křičela něco o tom, že jsem její kluk. Ale vzhledem k tomu, že se mezi náma zatím nic doopravdy nestalo a že jsem v tu chvíli ztrácel vědomí, mi to nepřišlo moc pravděpodobný. Ale přání je otcem myšlenky, řek bych.
„Ethane!“ Lena vyskočila z křesla a vylezla na postel ke mně, ale dávala si pozor, aby se mě nedotkla. „Seš v pořádku? Ridley tě nechtěla pustit, a já nevěděla, co mám dělat. Tys vypadal, že tě to hodně bolí, a já zpanikařila.“
„Myslíš to tornádo v jídelně?“
Odvrátila rozpačitě oči. „Tohle se prostě stává. Když jsem rozčilená nebo vyděšená nebo… prostě… stávají se mi občas takovýhle věci.“ Natáhnul jsem se a položil dlaň na její ruku. Cítil jsem, jak mi kůží prostupuje teplo do celýho těla. „Jako že praskají okna?“ Podívala se na mě. Sevřel jsem její dlaň ve svý a podíval se jí do očí. Koutkem oka jsem zahlídnul, jak prasklinka v rohu stropu roste. Běžela po stropě až k lustru, oběhla ho a vrátila se do rohu. Ten tvar připomínal srdce. obrovský, uzavřený, holčičí srdce, který se zničehonic objevilo na stropě její ložnice.
„Leno?“
„No?“
„Nespadne nám tvůj strop na hlavu?“
Otočila se a podívala se nahoru. Když tu prasklinu uviděla, kousla se do rtu a tváře jí zrůžověly. „To asi ne. Prostě popraskaná omítka.“
„Tos udělala ty?“
„Ne.“ Růžová se jí rozlila po nose. Odvrátila se ode mě.
Chtěl jsem se jí zeptat, co to teda podle ní znamená ale nechtěl jsem ji uvádět do rozpaků ještě víc. Doufal jsem jen, že to má něco společnýho se mnou, s tím, že se tady držíme za ruce. S tím slovem, který jsem jí chtěl říct chvilinku předtím, než jsem omdlel.
Zvednul jsem pochybovačně oči. Nejspíš jsem na tu prasklinu nakládal až moc významů.
„Dokážeš to… napravit? Ty věci, co se ti prostě… občas stávaj?“
Lena si povzdychla. Ulevilo se jí, že jsem začal o něčem jiným. „Někdy. Přijde na to. Někdy se tak rozruším, že nad tím ztratím vládu a nedokážu to spravit ani potom. Asi bych nedokázala vrátit sklo zpátky do okna, víš, tam ve škole. A asi bych neuměla zastavit tu bouřku ten den, co jsme se poznali.“
„Netvrdím, že to byla tvoje vina. Nemůžeš na sebe brát zodpovědnost za každou průtrž mračen, co se prožene gatlinským okresem. Je období hurikánů.“
Lena se přetočila na břicho a zadívala se mi do očí. Neuhejbala, a já taky ne. Celý tělo mi bzučelo rozkoší z jejího doteku. „Tys neviděl, co se stalo dneska večer?“
„Ale hurikán je někdy prostě hurikán, Leno.“
„Dokud tady budu, jsem já gatlinský období hurikánů.“ Pokusila se odtáhnout, ale stisknul jsem ji ještě pevnějc.
„To je legrační. Nepřipadáš mi jako hurikán.“
„Právě že jsem. Jsem bouřkovej systém, co se vymknul kontrole. Většina Zaklínačů už v mým věku dokáže svoje schopnosti ovládat, ale já mám většinu času dojem, že spíš ovládají ony mě.“ Ukázala na zrcadlo naproti posteli, na kterým bylo jejím rukopisem napsáno: Kdo je ta dívka? „Pořád se na to snažím přijít, ale někdy mám dojem, že se to nikdy nepovede.“
„A mají všichni Zaklínači stejný schopnosti, talent, nebo co to vlastně je?“
„Ne. Něco máme společnýho, třeba že všichni dokážeme pohybovat předmětama, ale jinak má každej Zaklínač zvláštní schopnosti, který souvisej s jeho nadáním.“
Začal jsem si přát, aby se tyhle věci vyučovaly v nějakým předmětu nebo kurzu. Přihlásil bych se tam, abych s ní moh v tyhle konverzaci vůbec držet krok, protože jinak jsem se vtom totálně ztrácel. Jediná osoba se zvláštníma schopnostma, kterou jsem znal, byla Amma. Věštění z karet a zahánění zlejch duchů je přece taky zvláštní schopnost, ne? A co já vím, možná Amma taky dokáže pohybovat věcma na dálku. Můj zadek teda dokáže rozhodně rozpohybovat pouhým pohledem. „A co třeba teta Del? Co ta umí?“
„Je Palimpsest. Ty čtou čas.“
„Čtou čas?“
„No, ty a já vejdeme do místnosti a vidíme přítomnost. Teta Del vidí různý okamžiky z minulosti i přítomnosti najednou. Přijde do místnosti a dokáže ji vidět, jak vypadá dneska, před rokem, před deseti nebo padesáti rokama, prostě všechno najednou. Něco jako když my se dotkneme toho medailónu. Proto se tváří vždycky tak zmateně. Nikdy neví přesně, v jakým roce a někdy ani kde zrovna je.“
Vzpomněl jsem si na to, jak mi bylo po jedny tý vidině, a napadlo mě, jaký to asi musí bejt, když má člověk zážitky v jednom kuse. „To teda není žádná sranda. A co Ridley?“
„Ridley je Siréna. Má dar přesvědčivosti. Dokáže lidem nasadit do hlavy, co si zamane, přimět každýho, aby se jí se vším svěřil. Kdyby zaměřila svou sílu na tebe a poručila ti, že máš skočit ze skály, tak skočíš.“
Vzpomněl jsem si jaký to s ní bylo v autě, jak jsem se jí svěřil úplně se vším „Neskočil bych.“
„Ale jo. Musel bys. Smrtelník se Siréně nedokáže vzepřít.“
„Já bych neskočil.“ Díval jsem se na ni s odhodláním. Vlasy jí vlály kolem hlavy, až na to, že okna tady byly zavřený. Hledal jsem jí ve tváři nějakou známku toho, že myslíme na to samý. „Nemůžeš skočit ze skály, když už z jedny padáš.“
Slyšel jsem, co to ze mě vypadlo, a přál si to vzít zpátky už ve chvíli, kdy jsem to vyslovil. V mý hlavě to totiž znělo o moc líp. Lena se na mě podívala, jako by se snažila odhadnout, jestli si nedělám legraci. To ani náhodou, ale nedokázal jsem to říct nahlas. Místo toho jsem změnil téma. „A jakou nadpřirozenou schopnost má Reece?“
„Je Sybila – čte lidem osud z tváře. Pozná, kohos viděl, cos viděl, cos dělal – a to všechno jen tím, že se ti podívá do očí. Otevře si tě jako knížku a doslova si v tobě čte.“ Lena se na mě pátravě dívala.
„A kdo to byla ta… ta druhá žena, ve kterou se Ridley na chvíli proměnila, když na ni Reece zírala? Vidělas to?“
Lena přikejvla. „Macon mi to neřekne, ale bude to někdo z Temnoty. Někdo mocnej.“
Vyptával jsem se dál. Potřeboval jsem se v tom vyznat. Bylo to jako sedět u večeře s bandou mimozemšťanů. „A co umí Larkin? Vyčarovat hady?“
„Larkin je iluzionista. Je to něco jako Převaděč, ale to je u nás v rodině jen strejda Barclay.“
„Jakej je v tom rozdíl?“
„Larkin je Zaklínač, kterej umí zařídit, aby věci vypadaly tak, jak chce – a nejen věci, i lidi nebo místa. Vytváří iluze, ale není to doopravdy. Ale strejda Barclay je Převaděč – on dokáže fakt přeměnit jednu věc ve druhou, a to na tak dlouho, jak si umane.“
„Takže tvůj bratranec mění to, jak něco vypadá, a tvůj strejda to mění z podstaty?“
„Jo, tak nějak. Babička zastává názor, že mají podobný schopnosti. To se u rodičů a dětí často stává. Mají zkrátka dost společnýho, a proto se věčně hádají.“ Věděl jsem, na co teď Lena myslí – že ona tohle s žádným rodičem nikdy nezažije. Tvář jí zahalil mrak. Podniknul jsem chabej pokus o rozveselení. „A co Ryan? Co ta umí? Je Návrhářka psích modelů?“
„Ještě je brzo. Pozná se to až pozdějc. Je jí teprve deset.“
„A Macon?“
„To je prostě… strejda Macon. Není nic, co by nedokázal – nebo co by neudělal pro mě. Od malička jsem s ním trávila hodně času.“ Odvrátila se. Nepřehlídnul jsem, že se vyhnula odpovědi na mou otázku. Nechávala si něco pro sebe, ale u Leny jeden nikdy nevěděl, co to bude. „Je jako můj otec – aspoň si představuju, že by se tak choval můj táta.“ Nic víc už dodávat nemusela. Věděl jsem, jaký to je, když někdo někoho ztratí. Je to horší než takovýho člověka vůbec nepoznat?
„A ty? Jakej máš dar?“
Jako bych tím myslel, že má jen jeden. Jako bych ji neviděl v akci od prvního dne školy. Jako bych se na to netoužil zeptat už od tý noci, kdy seděla u nás na verandě v purpurovým pyžamu.
Na chvíli se odmlčela, jak bloudila v myšlenkách. Možná se pořád rozhodovala, kolik mi toho má říct – nedalo se to nijak vyčíst. Pak se na mě podívala svejma hlubokejma zelenejma očima. „Jsem Přirozená. Aspoň to si myslí strejda Macon a teta Del.“
Přirozená. Ulevilo se mi. To neznělo tak zle jako Siréna. Nevím, jestli bych se dokázal vyrovnat s něčím takovým. „Co to přesně znamená?“
„To já vlastně nevím. Není to jedna schopnost. Podle mě to znamená, že Přirozený dokážou dělat víc věcí než normální Zaklínači.“ Vyvrcholilo to tak, jako by doufala, že to neuslyším. Ale já ji slyšel dobře. Víc než normální Zaklínači.
Víc. Nevěděl jsem, jak s tím mám naložit. „Míň“ by bylo lepší. S tím by se mi usínalo lip.
„Ale jaks viděl včera v noci, já vlastně ani nevím, co všechno umím.“ Zatahala nervózně za přehoz mezi náma a opřela se o loket.
„Mně je to fuk. Mám tě rád takovou, jaká seš.“
„Ethane, vždyť o mně skoro nic nevíš.“
Tělem mi procházelo mátožný teplo. Najednou už jsem se nestaral o to, co říká, stačilo mi bejt vedle ní, držet ji za ruku, bejt na vzdálenost bílýho přehozu mezi náma. „To není pravda. Vím, že skládáš básničky. Vím o havranovi na tvým krku. Vím, že máš ráda fantu a babičku a popcorn s křupinkama.“
Na chvíli jsem doufal, že to vzbudí úsměv. „To skoro nic není.“
„Je to začátek.“
Zadívala se mi do očí: její zelený propátrávaly moje modrý. „Vždyť ani nevíš, jak se jmenuju.“
„Lena Duchannesová.“
„No fajn, tak pro začátek: to není moje pravý jméno.“
Vytáhnul jsem se do sedu a pustil její ruku. „Cože?“
„Nejmenuju se tak. Ridley nelhala.“ Vybavil jsem si útržky tý nesrozumitelný slovní přestřelky tam dole. Její vypečená sestřenka fakt něco říkala o tom, že Lena ani nezná svoje jméno. Ale nenapadlo mě, že by to myslela doslova.
„A jak se teda jmenuješ?“
„To nevím.“
„To je zase nějaká zaklínačská záležitost?“
„Vlastně ne. Většina Zaklínačů svoje jména zná, ale v naší rodině to chodí jinak. U nás se svoje pravý jméno dozvíme teprve v šestnácti. Do tý doby používáme jiný. Ridley byla Julia. Reece byla Annabel. A já jsem Lena.“
„Ale… kdo je teda Lena Duchannesová?“
„Duchannesová jsem pořád, tohle aspoň vím. Ale jméno Lena mi vymyslela babička podle jedny řeky. Prostě se jí líbilo.“
Chvíli jsem nic neříkal. Snažil jsem se to schroustat. „Fajn, tak neznáš svoje křestní jméno. Ale za pár měsíců se ho dozvíš.“
„Není to tak jednoduchý. Nic o sobě nevím. Možná proto se pořád chovám tak ujetě. Neznám svý jméno a nevím, co se stalo mejm rodičům.“
„Zahynuli při autonehodě, ne?“
„Tak mi to vysvětlili, ale nikdo z rodiny o tom nemluví. Nikde jsem o tom nenašla žádný záznamy. A neviděla jsem jejich hroby ani nic takovýho. Tak jak mám vědět, jestli je to pravda?“
„Kdo by lhal o něčem tak příšerným?“
„Znáš už naši rodinu?“
„Zběžně.“
„A to monstrum, co tě málem zabilo – ta čarodějnice? Věřil bys tomu, že to byla moje nejlepší kamarádka? Vyrůstaly jsme u babičky jako sestry. Vždycky jsme se stěhovaly spolu. Měly jsme dohromady jeden kufr.“
„Bud ráda, že jste se stěhovaly – aspoň nemáte jižanskej přízvuk. Většina lidí by nevěřila, žes někdy bydlela na Jihu.“
„A co ty… ty ho taky nemáš. Jak mi to chceš vysvětlit?“
„Jsem z profesorský rodiny. A dostával jsem čtvrťák za každý slovo, který jsem se naučil správně.“ Protočil jsem panenky. „Takže Ridley nebydlela se svou mámou?“
„Ne. Teta Del za náma jezdila jen na prázdniny. V naší rodině děti nebydlej u rodičů. Je to moc nebezpečný.“ Zarazil jsem se dřív, než jsem ze sebe vychrlil asi tak padesát dalších otázek, a Lena to ze sebe začala sypat, jako by čekala jen na to, až o tom konečně bude moct začít mluvit. „Byly jsme s Ridley jako sestry. Spaly jsme v jednom pokoji. Měly jsme společný domácí učitele. Když jsme se přestěhovaly do Virginie, přesvědčily jsme babičku, aby nás nechala chodit do normální školy. Chtěly jsme si tam najít kamarády, bejt jako normální děti. Jinak jsme mluvily se Smrtelníkama, jen když nás babička vzala na svoje výlety – do opery, do muzeí nebo na oběd do Olde Pink House.“
„A co se stalo, když jste začaly chodit do školy?“
„Hotová katastrofa. Naše oblečení nemělo ty správný značky, neměly jsme televizi, dělaly jsme všechny domácí úkoly. Prostě nás považovali za naprostý mimoňky.“
„Ale mohla ses bavit se Smrtelníkama.“
Nedívala se na mě. „Nikdy jsem neměla Smrtelnýho kamaráda, dokud jsem nepotkala tebe.“
„Fakt?“
„Měla jsem jen Ridley. Muselo to pro ni bejt hrozný, ale nějak to ustála. Starala se hlavně o to, aby nikdo nebuzeroval mě.“
Jen těžko jsem si dokázal představit Ridley, jak někoho ochraňuje.
Lidi se mění, Ethane.
Takhle moc ne. Ani Zaklínači ne.
Právě že Zaklínači jo. To se ti snažím říct.
Odtáhla ruku. „Ridley se začala chovat divně. A najednou ji ty kluci, co pro ně předtím byla vosk, začali všude pronásledovat, čekali na ni po škole a prali se, kdo ji vyprovodí domů.“
„No jo. Některý holky tak na kluky působěj.“
„Ridley není hned tak nějaká holka. Říkala jsem ti, že je Siréna. Dokáže lidi přimět, aby dělali věci, který by normálně dělat nechtěli. Všichni tihle kluci skočili ze skály, jeden po druhým.“ Lena si omotala náhrdelník kolem prstů a pokračovala: „Večer před jejíma šestnáctejma narozeninama jsem s ní šla na vlakový nádraží. Byla hrozně vyděšená. Říkala, že ví, že ji čeká Temnota, a že proto musí odjet dřív, než ublíží někomu, koho miluje. Než ublíží mně. Protože já byla jediná, koho ta holka doopravdy milovala. Tenkrát v noci zmizela a od tý doby jsem ji neviděla. A myslím si, že po tom, co jsme včera viděli, je naprosto jasný, že Ridley patří Temnotě.“
„Brzdi, prosím. Co to pořád říkáš? Jaký Temnotě?“
Zhluboka se nadechla a zaváhala, jako by si nebyla jistá, jestli mi to chce říct.
„Musíš mi to povědět, Leno.“
„V naší rodině, když je člověku šestnáct…, nastává Vyžádání. Vyberou ti tvůj osud – bud se dáš ke Světlu jako teta Del a Reece, nebo k Temnotě jako Ridley. Světlo, nebo Tma, Bílá, nebo Černá. V naší rodině neexistuje šedá. Nemůžeme si vybrat, a když nastane Vyžádání, nemůžeme se tomu vzpouzet.“
„Co to znamená, že si nemůžete vybrat?“
„Nemůžeme se rozhodnout, jestli budeme Světlý, nebo Temný, hodný, nebo zlý, tak jako se můžou rozhodnout Smrtelníci a většina Zaklínačů. V naší rodině svobodná vůle neexistuje. Rozhoduje se za nás – o šestnáctejch narozeninách.“
Snažil jsem se pochopit, co mi to tady vykládá, ale bylo to vážně moc ujetý. Bydlel jsem dost dlouho s Ammou, abych věděl, co je bílá a černá magie. Ale bylo těžký uvěřit, že Lena nemůže nijak ovlivnit, co s ní bude dál.
A kdo se z ní stane.
Jenže ona neskončila. „To proto nemůžeme bydlet s rodičema.“
„Co to s tím má co společnýho?“
„Vždycky to tak nebejvalo. Ale když babiččina sestra Althea začala bejt Temná, prababička ji nedokázala vyhnat z domu. Když totiž Zaklínači přešli na stranu Temna, museli opustit domov a rodinu – z pochopitelnejch důvodů. Altheina maminka věřila, že jí s tím pomůže bojovat, jenže nepomohla, a ve městě, kde bydlely, se pak začaly dít hrozný věci.“
„Jaký věci?“
„Althea byla Morf. Morfové mají velkou moc. Umějí nejen ovlivňovat lidi jako Sirény, ale umějí se taky proměňovat v jiný lidi, v kohokoli se jim zachce. Když se Althea stala Temnou, ve městě začalo docházet k nehodám a nakonec se tam utopila jedna holčička. Teprve potom ji její matka poslala pryč.“
Pomyslel jsem si, že v Gatlinu máme taky na krku slušnej malér. Neuměl jsem si představit nic mocnějšího než Ridley, která se tady začne poflakovat. „Takže od tý doby nikdo z vás nebydlí u rodičů?“
„Pro rodiče je těžký otočit se zády k vlastnímu dítěti, i když přejde na stranu Temných. A tak od Altheinýho průšvihu bydlí děti u príbuznejch, dokud nenastane Vyžádání.“
„Tak jak to, že Ryan bydlí doma?“
„Ryan je… Ryan. Zvláštní případ.“ Pokrčila ramenama. „Takhle mi to aspoň vždycky vysvětluje strejda Macon, když se ptám.“
Znělo to tak divně, že každej v jejich rodině ovládá nějaký nadpřirozený síly. Koneckonců vypadali jako já, jako všichni v Gatlinu, teda možná ne jako všichni…, ale byli úplně jiný. No ne? Vemte si třeba Ridley – když seděla v kabrioletu před Čmajzni & zdrhej, nikdo z kluků ji nepodezíral. Prostě nádherná holka, která zmátla partu baskeťáků leda tak tím, že hledala zrovna mě. Jak je tohle možný? Jak se z vás stane Zaklínač, když vypadáte jako normální smrtelník?
„A tví rodiče měli tyhle schopnosti?“ Nenáviděl jsem se za to, že musím tuhle otázku vytahovat. Vždyť přece vím, jak nepříjemný je mluvit o mrtvejch rodičích. Ale musel jsem v tom mít jasno.
„Jo. Všichni v rodině je mají.“
„Jaký měli nadání? Něco jako ty?“
„To nevím. Babička o nich nikdy nemluví. Říkala jsem ti, že se všichni tváří, jako by ani neexistovali. Teda… teď mě něco napadlo.“
„Co?“
„Třeba byli Temný. A já budu taky.“
„Nebudeš.“
„Jak to můžeš vědět?“
„A jak se mi můžou zdát stejný sny jako tobě? Nebo jak můžu vědět, ještě než vejdu do místnosti, jestli seš uvnitř?“
Ethane.
Je to pravda.
Dotknul jsem se její tváře a tiše prones: „Já nevím, proč jsem si tak jistej. Prostě to vím.“
„Já chápu, že tomu věříš, ale vědět to nemůžeš. Sama netuším, co se mnou bude.“
„To je ta největší hromada sraček, jakou jsem kdy slyšel.“ A s ní i celej tenhle večer: nechtěl jsem to říct, ne takhle nahlas, ale když už to bylo venku, ulevilo se mi.
„Co?“
„Ty kecy o osudu. Nikdo jinej přece nemůže rozhodnout, co s tebou bude. Nikdo, jen ty.“
„Ale to neplatí, když seš Duchannes, Ethane. Jiný Zaklínači si můžou vybrat, ale naše rodina prostě ne. V šestnácti proběhne Vyžádání, a pak jsme bud Světlý, nebo Temný. Žádná svobodná vůle pro nás neexistuje.“
Zvednul jsem jí rukou bradu. „A ty seš Přirozená. Co je na tom špatnýho?“
Díval jsem se jí do očí a věděl jsem, že ji políbím. Věděl jsem, že se nemusím ničeho bát, pokud zůstaneme spolu. A v tý vteřině jsem taky věřil, že zůstaneme spolu. Navždycky.
Přestal jsem myslet na basketový taktiky a nechal ji nakouknout do toho, co k ní cítím. Co chci udělat, jak dlouho už sbírám odvahu, abych si na tohle troufnul…
Ach.
Panenky se jí rozšířily, byly větší a zelenější, pokud to vůbec šlo.
Ethane – já nevím –
Naklonil jsem se k ní a políbil ji. Chutnala slaně jako slzy. Tentokrát se do mě nevlilo teplo, ale elektrickej výboj, kterej mi prosvištěl až k teniskám. Cítil jsem brnění ve špičkách prstů. Bylo to jako strčit propisku do elektrický zásuvky, jak mě jednou naved Link, když nám bylo tak osm. Lena zavřela oči, přitiskla svý rty na moje, a na chvíli bylo všechno dokonalý. Líbala mě, její rty se pod mejma smály, a já věděl, že na mě čekala tak dlouho, jako já čekal na ni. Ale potom se najednou uzavřela stejně rychle, jako se mi otevřela. Přesnějc řečeno mě odstrčila.
Ethane, to nesmíme.
Proč? Myslel jsem, že jsme v tom oba stejně.
Ale možná to tak nebylo. V jejím případě. Zíral jsem na ni. Opírala se dlaněma o mou hruď a nejspíš cítila, jak mi buší srdce.
To není proto, že…
Odvrátila se ode mě a já se začal bát, že mi uteče jako ten den, kdy jsme na Greenbrieru našli ten medailón, nebo jako tu noc, kdy mě nechala stát na naší verandě. Položil jsem jí ruku na zápěstí a okamžitě ucítil horko. „Tak proč?“
Zírala na mě. Snažil jsem se vnímat její myšlenky, ale nic jsem neslyšel. „Já vím, že si myslíš, že o sobě můžu rozhodnout sama, jenže tak to není. A co Ridley dneska provedla, to nebylo nic. Mohla tě zabít, a možná by tě zabila, kdybych ji nezarazila.“ Zhluboka se nadechla. Oči se jí leskly. „A v tohle se můžu proměnit – ve zrůdu, ať už tomu věříš, nebo ne.“ Sklouznul jsem jí dlaní za krk a přestal ji vnímat. Ale ona pokračovala: „Nechci, abys mě takhle viděl.“
„Mně je to fuk.“ Políbil jsem ji na tvář.
Slezla z postele, a její ruka mi vyklouzla ze sevření.
„Ty to nechápeš.“ Natáhla paži ke mně. 122. Sto dvacet dva dní, zapsanejch rozmazaným inkoustem. To bylo všechno, co nám zbejvalo.
„Chápu to. Seš vyděšená. Ale něco vymyslíme. Něco, abysme mohli bejt spolu.“
„To nemůžeme. Seš Smrtelník. Ty tomu nerozumíš. Nechci, aby se ti něco stalo. A to ti hrozí, pokud se ke mně moc přiblížíš.“
„Na to už je pozdě.“
Slyšel jsem každý slovo, který mi řekla, ale věděl jsem jedno:
Lítám v tom až po uši.
2024 ©