Velcí
Když vám něco vysvětluje krásná holka, dává to vždycky smysl. Ale když jsem se ocitnul zpátky doma a ve svý posteli, začal jsem se v tom ztrácet. Tomu by nevěřil ani Link. Myslel jsem na to, o čem jsme se bavili: na to, že dívka, kterou miluju, je čarodějnice – pardon, Zaklínačka, z početný zaklínačský rodiny, a za pět měsíců o ní někdo rozhodne, jestli bude hodná, nebo zlá. A taky umí způsobit hurikán v domě a rozbíjet okna na dálku. A já dokážu vidět do minulosti, když se dotýkám medailónu, před kterým mě varovali Amma i Macon Ravenwood, co má nakonec do poustevníka hodně daleko. Medailónu, kterej se objevil na krku ženy na obraze v Ravenwoodu, co nakonec není vůbec strašidelnej barák, ale dokonale zachovalý sídlo, který projde generální přestavbou pokaždý, když do něj vstoupím. Za dívkou, která mě dokáže jediným dotykem spálit a otřást se mnou a pouštět do mě elektřinu. Líbal jsem ji. Líbala mě.
Bylo to všechno moc neuvěřitelný, dokonce i pro mě.
Vichr.
Tělem mi škubá vichr.
Držím se stromu, když se mnou cloumá, a do uší mi znějí pronikavý výkriky. Všude kolem mě se potýkají větry, bojujou mezi sebou a jejich rychlost i síla jsou pořád vyšší a vyšší. Z oblohy se sypou kroupy, jako by to tam nakonec prasklo. Musím se dostat pryč.
Ale není kam.
Nech mě, Ethane. Zachraň se!
Nevidím ji. Vichr je nezdolnej, ale cítím ji. Držím její zápěstí tak silně, že se musí každičkou chvilku zlomit, ale je mi to jedno. Vichr mění směr, zvedá mě ze země. Držím se stromu, držím její zápěstí. Ale cítím, že nás jeho síla roztrhne.
Oderve mě od stromu a od ní. Cítím, jak její zápěstí kloužez mejch prstů. Už ji neudržím.
Probudil mě kašel. Jako bych pořád cítil poryvy bouře na kůži. Jako by nestačilo, že jsem na Ravenwoodu málem vypustil duši, teď se mi vrátily i ty sny. Na jednu noc toho bylo ažaž, dokonce i na mě. Dveře ložnice zely dokořán, což bylo divný, protože jsem si byl jistej, že jsem je včera před usnutím zavíral. To poslední, co jsem potřeboval, bylo nějaký Ammino šílený kouzlo vúdú, který by se mnou ve spaní provedla. Věděl jsem s naprostou jistotou, že jsem ty dveře zavíral. Zíral jsem do stropu. O spánku už si můžu leda nechat zdát. Povzdychnul jsem si a převalil se na bok. Rozsvítil jsem lampičku u postele a vytáhnul záložku z knížky Sníh od Neala Stephensona. Vtom jsem něco zaslechnul. Kroky? Ozývalo se to slabě z kuchyně. Třeba si táta udělal pauzu v psaní. Třeba bych si s ním moh promluvit. Kéž by.
Ale když jsem se proplížil po schodech dolů, zjistil jsem, že to není on. Dveře jeho pracovny byly zavřený a škvírou pod nima pronikalo světlo. Takže Amma. Stačil jsem se přikrčit na poslední chvíli, když jsem ji uviděl pelášit z kuchyně do jejího království – teda aspoň tempem, který u naší hospodyně znamenalo pelášení. Pak jsem uslyšel, jak se otevírá zástěna proti hmyzu u zadního východu. Někdo přicházel – nebo odcházel. Po všem, co už jsem dneska večer a v noci zažil, mi to připadalo hodně podstatný.
Přešel jsem halou k oknu. Venku stála stará odřená dodávka, rachotina značky Studebaker z padesátejch let. Amma stála na chodníku a nakláněla se do okýnka k řidiči. Něco mu říkala. Pak mu podala balíček a nastoupila si k němu. Kam má takhle uprostřed v noci namířeno?
Musím ji sledovat. Jenže sledovat ženu, která je něco jako vaše máma a která uprostřed noci nasedne do rachotiny k někomu cizímu, je dost těžký, když nemáte vlastní auto. Ale neměl jsem na vybranou. Musím si vzít volvo. Čili to auto, který řídila mamka, když měla tu nehodu. Tohle byla první věc, která mě napadla pokaždý, když jsem to auto uviděl.
Vklouznul jsem za volant. Uvnitř to kapku páchlo starým papírem a tekutinou do ostřikovačů, tak jako vždycky.
Řídit bez zapnutejch světel bylo těžší, než bych si myslel, ale zjistil jsem, že dodávka míří k Brodivýmu potoku. Takže Amma jede teď v noci domů? Když řidič dodávky zatočil ze silnice číslo 9 na vedlejší cestu z města a pak zajel k okraji chodníku, vypnul jsem motor volva a zajel s ním na volnoběh za roh.
A pak jsem sledoval situaci. Amma otevřela dveře dodávky a uvnitř se rozsvítilo. Poznal jsem řidiče: byl to nás pošťák Carlton Eaton. Proč Amma požádala zrovna jeho, aby ji uprostřed noci odvez domů? Jaktěživo jsem ty dva neviděl, že by se spolu nějak zvlášť vybavovali, Amma na pošťáka něco houkla a zabouchla dveře. Auto se otočilo a vrátilo se na silnici číslo 9 bez ní. Vystoupil jsem z volva a vydal se za ní. Amma byla člověk, co se drží svejch zvyků. Něco ji muselo pořádně hlodat, když se takhle uprostřed noci vydala pryč, sem k bažině. Uvažoval jsem, že za tím bude něco důležitějšího než to, co obvykle dělávala pro svoje zákazníky.
Zmizela v křoví. Šla po štěrkový cestičce, kterou v tyhle pustině někdo s námahou vybudoval. Slyšel jsem, jak jí štěrk praská pod nohama. Plížil jsem se za ní a snažil se šlapat vedle do trávy, abych se neprozradil. Umínil jsem si, že musím zjistit, kvůli čemu se sem Amma takhle uprostřed noci vydala, ale celou dobu jsem byl šíleně vydesenej, že mě při tom špehování načapá.
Bylo jasný, od čeho dostal Brodivý potok svoje jméno: člověk se musel přebrodit spoustou kaluží, aby se k němu vůbec dostal. Aspoň na tý cestě, kterou kráčela Amma. Kdyby nebyl úplněk, srazil bych si v tom bludišti dubů s kmenama porostlejma mechem a hustýho křoví vaz. Byli jsme už blízko vody. Cejtil jsem ve vzduchu pach močálu, horkýho a lepkavýho jako druhá kůže.
Na jeho okraji vyčuhovaly dřevěný plošiny z cypřišovejch klád, svázanejch k sobě provazama – vory. Připomínaly taxíky, který čekají na štaflu na svý zákazníky, aby je odvezly přes vodu. Všiml jsem si, jak Amma obratně naskočila na jeden z nich a odrazila se ode dna dlouhým klackem, kterým plavidlo poháněla.
Nebyl jsem v jejím domku už léta, ale pamatoval jsem si ho. Tuhle noc jsme k němu museli jít jinudy, i když v tý tmě to bylo dost těžký odhadnout. Zato jednu věc jsem viděl i v měsíčním světle dobře: všechny ty vory vypadaly dost prohnile. Jenže jsem si prostě musel vybrat.
Odrážet se klackem bylo těžší, než mi to připadalo pří sledování Ammy. Každou chvíli se ozvalo šplouchnutí, jak sjel do bažiny ze břehu aligátor. Byl jsem rád, že mě nenapadlo se přebrodit.
Naposledy jsem se odrazil ode dna a vor ťuknul o břeh.Když jsem vystoupil na písek, uviděl jsem Amminu skromnou chaloupku. V jednom okně se svítilo. Okenní rámy byly natřený stejným odstínem modrý jako v našem domě. Tenhle příbytek byl postavenej z cypřišovýho dřeva a budil dojem, jako by zničehonic vyrostl uprostřed močálu.
A bylo tam ještě něco – ve vzduchu. Něco silnýho a omamnýho, jako citróny a rozmarýn. A taky dost nepravděpodobnýho, a to hned ze dvou důvodů: jasmín nekvete na podzim, ale na jaře, a navíc neroste v bažině. Jenže tady voněl. Ta vůně se nedala s ničím splíst. Bylo na ní něco neskutečnýho, jako na celý tyhle noci.
Zadíval jsem se na chaloupku. Nic. Možná se Ammal prostě rozhodla stavit doma. Třeba na tom vůbec nic nebylo, táta o tom věděl, a já tady riskoval, že se stanu nočním zákuskem pro aligátora pro nic za nic.
Už jsem začal uvažovat, že se vrátím k volvu, a litoval jsem, že jsem si cestou nesypal drobečky jako Jeníček s Mařenkou, když vtom se dveře chaloupky otevřely. Amma si uklízela do bílý kabelky něco, co jsem na tu dálku neviděl. Na sobě měla svý nejlepší kostelní šaty, bílý rukavičky a sváteční bílej klobouk s kytkama kolem krempy.
Zavřela za sebou a vydala se do bažiny. To se takhle vystrojila na cestu bahnem? Už cesta k jejímu domku se mi moc nezamlouvala, ale představa, jak brouzdám bažinou, byla ještě horší. Ten marast se mi lepil na boty i na okraje nohavic, takže jsem se za chvíli valil, jako bych měl na nohách cement. Nechápal jsem, jak to Amma zvládne v těchhle šatech a ve svým věku.
A přitom bylo znát, že ví naprosto přesně, kam se vypravila. Zastavila se na pasece obrostlý vysokou trávou a plný kaluží. Větve cypřišů se tam proplítaly se šlahounama vrb a vytvářely nám nad hlavou baldachýn. Zamrazilo mě, i když venku bylo pořád kolem dvaceti. Po všem, co jsem už dneska viděl, mi tohle místo připadalo pořád dost strašidelný. Z vody stoupala mlha jako pára, která se dere zpod hrnce s vařící vodou. Osmělil jsem se popojít o kus blíž. Amma vytáhla něco z kabelky. Ta věc se v měsíčním světle bíle zableskla.
Kosti. Vypadalo to jako kuřecí kosti.
Pak nad nima něco zašeptala a vložila je do váčku. Podobal se tomu, co mi dala na schování medailónu. Pak zase hrabala v kabelce, vytáhla z ní hezkej ručníček, jaký visej na dámskejch toaletách, a začala si s ním čistit sukni. Zdálky byly vidět záblesky světla a odněkud se ozývala hudba, hlasy a smích. Někde tady v bažině – a ne daleko – se zřejmě konala nějaká tancovačka.
Amma zvedla hlavu, jako by ji něco upoutalo. Já nic neslyšel.
„Můžeš se klidně vokázat. Stejnak vím, že seš tady.“
Strnul jsem. Takže si mě všimla.
Jenže to nepatřilo mně. Z vířící mlhy vystoupil Macon Ravenwood. Kouřil doutník. Vypadal uvolněně, jako by právě vystoupil z limuzíny se šoférem, ne jako by se brodil páchnoucí černou brečkou. Oblečenej byl zase jako dokonalej gentleman a jeho nabíraná košile svítila do tmy.
A byla bez poskvrnky. Amma i já jsme byli obalený blátem a trávou až po kolena, zato Macon Ravenwood na sobě viditelně neměl ani smítko.
„Už bylo načase. Ty víš, že na tebe nemám celou noc, Melchizedeku. Nepřipadá mi moc slušný táhnout sem starou ženskou celou tu štreku až z města. Dyž už nemluvím o tom, jaký je to pro mě nepohodlí. Tohle mi zrovna nekonvenuje.“ Odfrkla si.
Nevyhovuje na jedenáct. N-E-K-O-N-V-E-N-U-J-E, odříkal jsem si v duchu.
„I já mám za sebou náročný večer, Amarie, ale tahlet záležitost vyžaduje neodkladné řešení.“ Macon popošel k Ammě.
Hospodyně ucouvla a namířila na něj svůj kostnatej prst. „Už ani krok. Nelíbí se mi, že mám bejt takovouhle noc venku s někým vod vás. Ani za mák se mi to nezamlouvá. Zůstaň, kde seš.“
Macon poslušně ustoupil a vyfouknul do vzduchu kouř. „Jak už jsem předeslal, došlo k jistému vývoji, který si žádá náš zásah.“ Pak zabafal z doutníku. „Když je Luna v úplňku, je nejdál od Slunce, abych si vypůjčil rčení naší staré přítelkyně církve.“
„Nevopovažuj se se mnou mluvit tímdle nafoukaným tónem, Melchizedeku. Tak co je tak důležitýho, že mě kůlivá tomu vytahuješ uprostřed noci z postele?“
„Kromě jiného… Genevievin medailón.“
Amma málem zavyla a přitáhla si k uším šátek, jako by to slovo ani nechtěla slyšet. „Co s ním je? Už jsem ti přece řekla, že jsem ho spoutala. Nařídila jsem hochovi, aby ho zanes na Greenbrier a zahrabal ho tam. Pokaváď je zpátky v zemi, nemůže províst nic špatnýho.“
„Tvé předpoklady vycházejí pohříchu z mylného přesvědčení. On ho nosí i nadále u sebe. Ukázal mi ho ve svatyni mého domu. A mimochodem, nejsem přesvědčen, že by takovou temnou věc dokázala ovládnout obyčejná Pouta.“
„Ve tvým domě…, kdy byl ve tvým domě? Řekla jsem mu, ať se vod Ravenwoodu drží dál.“ Teď už Amma vypadala doopravdy rozčileně. Jen houšť. Tohle si od ní pořádně vypiju.
„Pak bys mu možná měla bedlivěji utáhnout vodítko. Očividně tě neposlechl. Varoval jsem tě, že to jejich přátelství může být nebezpečné, že by mohlo přerůst v něco víc. A jakákoli společná budoucnost pro ty dva je vyloučená.“
Amma si začala mumlat pod nos, jako to dělávala pokaždý, když jsem ji neposlech. „Dycky to byl poslušnej hoch, než potkal tvou neteř. Mně to za vinu nedávej. Melchizedeku. Kdybys ji sem nepřived, neměli bysme takový potíže. Ale já se vo to postarám. Zakážu mu, aby se s ní scházel.“
„Nebud směšná, Amarie. Jsou tak mladí. Čím víc se je od sebe budeme snažit rozdělit, tím víc se semknou. Ale až Lena projde Vyžádáním, už si s tím nebudeme muset dělat těžkou hlavu. Snaž se ho uhlídat aspoň do té doby. Je to jen pár měsíců. Už tak čelíme velkému nebezpečí. Není třeba, aby se do toho míchal a dělal v tom ještě větší zmatek.“
„Ty mi tady nevykládej vo zmatku, Melchizedeku Ravenwoode. Moje rodina napravuje zmatky, co nadála tvá rodina, a to už přes sto roků. Já tvý tajemství zachovám, a ty si zase nech pro sebe to moje.“
„Já nejsem Věštec, co ani nedokáže předvídat, že ti dva najdou medailón. Jak mi tohle vysvětlíš? Jak to, že ti to tví přítelíčkové z říše duchů neprozradili?“ Macon se rozehnal rukou s doutníkem dokola a posměšně zavrtěl hlavou.
Amma se k němu vztekle obrátila. „Neopovažuj se urážet Velké, Melchizedeku. A už vůbec ne na tomhle místě. Mají k tomu svý důvody. A musej mít důvod k tomu, proč mi to nepověděli.“
Pak se k němu načuřeně otočila zády. „Neposlouchejte ho. Něco jsem vám donesla – garnáty s vomáčkou a citrónovej koláč.“ Hned bylo jasný, že se nebaví s Maconem. „Váš voblíbenej,“ dodala. Vytáhla z kabelky krabičky na jídlo, otevřela je a vyndala z nich pohoštění, který naskládala na talíř. Ten položila na zem vedle náhrobního kamene, kterýho jsem si všim až teď. Další podobný byly roztroušený okolo.
„Todle je zasejc náš dům. Naše svatyně. Rozumíš? Mý pratety Sissy. Mýho praprastrejce Abnera. Mý praprapraprabáby Sully. Takže neurážej Velký v jejich domě, Melchizedeku, rozumíš? Když od nich chceš znát vodpověď, musíš jim projevit úctu.“
„Omlouvám se.“
Čekala.
„Opravdu.“
Amma si odfrkla. „A taky dávej pozor, kam klepeš ten popel. V tomdle domě nemáme žádný popelníky. Je to vodpornej zlozvyk.“
Macon zahodil doutník do mechu. „Tak to by už stačilo. Musíme si pospíšit. Potřebujeme zjistit, kde je Saraf –“
„Pšššt,“ okřikla ho Amma. „Nevyslovuj Její jméno – ne dneska v noci. Neměli bysme tady vůbec bejt. Pro bílou magii je vhodnej půlměsíc. Úplněk je pro černou. Sešli sme se ve špatnej čas.“
„Nemáme na vybranou. Dnes večer došlo k jisté politováníhodné nepředloženosti. Na oslavě Dožínek se nečekaně ukázala moje neteř, která se při Vyžádání obrátila ke Tmě.“
„Delino děvče? Ta prostřední cerka, co je teďka Temná?“
„Ridley. Přišla pochopitelně bez pozvání. Překročila můj práh v doprovodu toho hocha. Potřebuju vědět, jestli to byla náhoda.“
„To nejni dobrý. Ne, ne, to nejni dobrý.“ Amma se rozhořčeně pohupovala na patách.
„Takže?“ znejistěl Macon.
„Nejni to žádná náhoda. Náhody nejsou. To snad víš.“
„Alespoň na tom se tedy shodneme.“
Pořád jsem to nedokázal pochopit. Macon Ravenwood přece nikdy nevychází z domu – ale teď byl tady, uprostřed bažiny, a dohadoval se s naší Ammou. Neměl jsem ani ponětí, že se znají. A teď se tady ty dva klidně baví o mně, o Leně a o medailónu.
Amma zalovila v kabelce. „Máš whisku? Staroušovi Abnerovi šmakuje Wild Turkey.“ Macon vytáhnul láhev.
„Polož to semdle,“ ukázala mu na zem, „a stoupni si vo krok dál.“
„Vidím, že se mě i po těch letech pořád bojíš dotknout.“
„Nebojím se ničeho. Prostě se drž zpátky. Nevyptávám se tě na tvý záležitosti, nechci vo tom nic vědět.“
Lenin strejda položil láhev na zem pár kroků od Ammy. Ta ji zvedla, nalila whisky do skleničky a vypila ji. Přitom jsem naši hospodyni nikdy neviděl pít nic silnějšího než sladkej čaj. Pak nalila trochu kořalky na trávu, která obrůstala hrob. „Strejčku Abnere, potřebujem tvou pomoc. Přivolávam tvýho ducha na todle místo.“
Macon zakašlal.
„Pokoušíš mou trpělivost, Melchizedeku.“ Amma zavřela oči, roztáhla paže k obloze a zaklonila hlavu, jako by mluvila se samotným měsícem. Pak vytáhla z kapsy váček a zachrastila s ním. Jeho obsah se vysypal na hrob. Maličký kuřecí kůstky. Doufal jsem, že to nejsou ty ze smaženýho kuřete, který jsem odpoledne vyhazoval do koše. Ale tak nějak jsem tušil, že nejspíš jo.
„Co říkají?“ zeptal se Macon.
Amma přejela prsty po kůstkách, rozsypanejch po hrobě. „Nedostala jsem žádnou odpověď.“
Maconovo dokonalý sebeovládání vzalo zase jednou zasvý. „Na tyhle hrátky nemáme čas! K čemu jsi Věštkyně, když stejně nic nevyčteš? Máme sotva pět měsíců, než jí bude šestnáct. Jestli se obrátí k Temnotě, je s námi konec – se Zaklínači i se Smrtelníky. Máme zodpovědnost. Oba jsme ji na sebe dobrovolně vzali už před lety: ty za Smrtelné, já za Zaklínače!“
„Nemusíš mi připomínat, co mám na starosti, Melchizedeku. A nezvyšuj na mě laskavě hlas, kapišto? Nepotřebuju, aby se sem nachomejtnul ňákej zákazník a zahlíd nás spolu. Jak by to vypadalo? Taková vážená osoba jako já. Nekaž mi pověst, Melchizedeku.“
„Jestli nezjistíme, kde je Saraf… – kde je Ona –, budeme mít mnohem větší problémy než tvoje podnikatelské nesnáze, Amarie.“
„Ona je Temná. U nich nikdá nevíš, kam vítr fouká. Je to jako hádat, kam uhodí blesk.“
„I tak. Potřebujeme zjistit, jestli se snaží spojit s Lenou.“
„Ne esli. Kdy.“ Amma zase zavřela oči a dotkla se amuletu na krku, kterej si nikdy nesundávala. Byl to kotouček s rytinama, který vypadaly jako srdce s nějakým křížem na špičce. Rytina byla vyhlazená od toho, jak ji Amma tisíckrát mnula v prstech, jako zrovna teď. Šeptala nějaký zaklínadlo v jazyce, kterýmu jsem nerozuměl. Ale už jsem ho někdy někde slyšel.
Macon netrpělivě přecházel sem a tam. Posunul jsem se v křoví neslyšně jako myška.
„Dneska v noci nepude číst. Je to rozmazaný. Strejček Abner chytil asi jednu z těch svejch nálad. Určitě ho rozzlobilo, cos řek.“
Tohle byla pro Macona nejspíš poslední kapka. Vystoupil ze stínů na okraji paseky a jeho bledá kůže se v měsíčním světle zlověstně blyštěla. Rysy jeho tváře vypadaly hrozivě. „Dost žertů. Dnes večer vstoupila do mého domu Temná zaklínačka, což je samo o sobě vyloučeno. Přišla v doprovodu tvého chlapce, Ethana. To může znamenat jen jedno. Ten hoch má Sílu, a ty to přede mnou tajíš.“
„Nesmysl. Má Sílu asi tak, jako já ploutve.“
„Mýlíš se, Amarie. Zeptej se Velkých. Zeptej se kostí. Není pro to jiné vysvětlení. Musel to být Ethan. Ravenwood je pod ochranou. Žádný Temný zaklínač by ji nikdy nedokázal porušit. Pokud by po jeho boku nestála mocná síla.“
„Ty ses dočista pomátnul. Ten hoch žádnou moc nemá. Já ho vychovala. Nemyslíš, že bych to měla vědět?“
„Pak se tedy pleteš. Máš k němu moc blízko – a to ti zatemňuje úsudek. V sázce je příliš, než abychom si mohli dovolit omyl. Oba máme jisté nadání. Ale varuju tě: v tom chlapci je něco víc, než my dva dokážeme pochopit.“
„Zeptám se Velkých. Esli je tady něco, co bych měla vědět, určitě mi to nezamlčej. Nezapomínej, Melchizedeku, že máme co dělat s živejma i mrtvejma. Nejni to jednoduchej úkol.“ Amma zahrabala v kabelce a vytáhla nebezpečně vyhlížející strunu, na který byly navlečený nějaký korálky.
„Hřbitovní kosti. Vem si to. Velcí chtěj, abys to měl. Chrání ducha před duchem, mrtvýho před mrtvým. Pro nás Smrtelníky to nejni k užitku. Dej to svý neteři, Macone. Neublíží jí to. Bude to od ní držet Temný dál.“
Macon si vzal dárek. Opatrně ho sevřel ve dvou prstech a pak ho bleskurychle upustil do kapesníku, jako by to byl odpornej červ. „Jsem vám zavázán.“
Teď zakašlala Amma.
„Prosím, Amarie, opravdu jim vyřiď, že jsem jim zavázán. Velice.“ Macon Ravenwood vzhlídnul k měsíci, jako by si kontroloval hodinky. Potom se obrátil a zmizel. Rozplynul se v mlze z močálu, jako by ho odfouknul jitřní vánek.
2024 ©