Nádherné bytosti : kapitola 15

Knihovnice Marian

Bylyto už tři dny, ale já na to pořád nedokázal přestat myslet. Ethana Cartera Watea střelili a nejspíš byl mrtvej. A já to viděl na vlastní voči. No, technicky vzato už z tý doby byli po smrti všichni, jenže vzhledem k našemu příbuzenství jsem se přes smrt tohohle konfederačního vojáka nedokázal přenýst. Nebo bych měl spíš říkat dezertéra. Mýho praprapraprastrejdy.

Myslel jsem na to při matice, když se Savannah zasekla u tabule při řešení rovnice, ale pan Bates se natolik zahloubal do svýho magazínu Zbraně & střelivo, že si toho vůbec nevšim. Myslel jsem na to na školním shromáždění Budoucích farmářů Ameriky, kde jsem Lenu nikde neviděl, a nakonec jsem při hledání skončil na lavici vedle školního orchestru. Link a kluci seděli pár řad za mnou, jenže to jsem zjistil až ve chvíli, kdy Shawn a Emory začali chrochtat a vydávat různý zvířecí pazvuky. Ale za chvíli už jsem je zase pustil z hlavy, protože jsem myslel jen na Ethana Cartera Watea.

Ne proto, že bojoval na straně Konfederace. Všichniv Gatlinu byli příbuzný s těma, kdo za týhle „války států“ bojovali na špatný straně. Na to jsme tady byli zvyklí. Bylo to jako narodit se v Německu po druhý světový válce, bejt Japoncem po Pearl Harboru nebo Američanem po Hirošimě. Historie je někdy pěkná děvka. Člověk nezmění to, odkud pochází – ale taky na tom místě nemusí tvrdnout věčně. Nemusí lpět na minulosti jako dámy z DARu, jako Gatlinská historická společnost, jako Sestry. A ani nemusí útrpně přijímat to, co mu osud přichystá, tak jako Lena. Ethan Carter Wate to neudělal. A já to taky nehodlám připustit.

Věděl jsem jedno: když jsme se teď dozvěděli o tom mým jmenovci, musíme zjistit taky něco o Genevieve. Podle mě existuje nějaký vysvětlení, proč jsme ten medailón našli zrovna my dva. Proč se zrovna my dva setkáváme ve snech, přestože jsou to spíš noční můry.

Normálně bych se zeptal mamky, co mám dělat – teda kdyby věci byly normální a kdyby byla ještě naživu. Jenže mamka už nebyla mezi náma, tátu to natolik vykolejilo, že mi nebyl k ničemu, a Amma by mi tutově nepomáhala s ničím, co by nějak souviselo s tím medailónem. Lena byla pořád ještě naštvaná kvůli Maconovi a venku strašně lilo. Já si měl dělat domácí úkoly, což znamenalo, že jsem potřeboval hektolitry čokoládovýho mlíka a tolik sušenek, kolik jsem dokázal pobrat jednou rukou.

Když jsem vyšel z naší kuchyně do chodby, zastavil jsem se na chvíli před tátovou pracovnou. Táta byl zrovna nahoře a sprchoval se – to byl jeden ze vzácnejch důvodů, proč někdy ze svýho kutlochu vůbec vytáh paty. Takže dveře jsou nejspíš zavřený. Tak to bylo vždycky, už od toho incidentu s rukopisem, když mi bylo sedm.

Zadíval jsem se na kliku a pak se rozhlídnul halou napravo i nalevo. Naskládal jsem si sušenky na karton mlíka a sáhnul po klice. Než jsem se jí stačil dotknout, uslyšel jsem cvaknutí, jak zámek sám od sebe povolil.

Dveře se pomaloučku pootevřely, jako by mě někdo uvnitř zval dál.

Ještě před měsícem bych z toho byl na větvi, ale teď už jsem byl poučenější. Tohle je Gatlin. Ne ten Gatlin, co znám, ale jinej, ten, co se běžnejm pohledům schovává Město, ve kterým moje milovaná holka pochází z dlouhý linie Zaklínačů, kde je naše hospodyně Věštkyně, která čte v močále z kuřecích kostí a privoláva duchy mrtvejch předků, a kde se můj táta chová jako upír.

V tomhle Gatlinu neexistovalo nic neuvěřitelnýho. Zajímavý, jak člověk může žít někde od narození, ale vlastně to místo nikdy pořádně nepozná.

Strčil jsem do dveří – pomalu, napjatě. Uviděl jsem výsek místnosti: roh s policema plnejma mamčinejch knih a trofejí z občanský války, který sbírala, kudy chodila. Zhluboka jsem se nadechnul, abych tomu čelil. Není divu, že táta odtud nikdy nevycházel ven.

Měl jsem dojem, že ji vidím – schoulenou ve starým křesílku pod oknem. Ťukala tam do klávesnice. Když otevřu dveře ještě víc, co já vím…, třeba tam bude. Až na to, že jsem neslyšel hukot jejího počítače a bylo jasný, že tam není a nebude.

Knížky, který jsem potřeboval, hřadovaly na policích. Jestli někdo věděl o historii gatlinskýho okresu víc než Sestry, byla to moje mamka. Popošel jsem dopředu a otevřel dveře o něco víc.

„Milosrdná Panno a všecky svatý, Ethane Wate, estli překročíš práh tyhle místnosti, tvůj táta z tebe udělá mastnej flek.“

Málem jsem upustil mlíko i se sušenkama. Amma. „Já nic nedělám. Bylo otevřeno.“

„Že se nestydíš. Žádnej duch v Gatlinu by se neopovážil strčit nos do pracovny tvýho táty, leda duch tví maminky.“ Amma se mi dívala zpříma do očí. V jejím pohledu bylo něco vzdorovitýho, až jsem měl pocit, jako by se mi snažila něco naznačit. Že by to byla mamka, kdo mi otevřel dveře?

Protože jedno bylo jasný. Někdo nebo něco chtělo, abych proniknul do pracovny. Stejně jako někdo nebo něco jinýho chtělo, aby se mi to nepovedlo.

Amma zabouchla dveře, vytáhla z kapsy klíč a zamkla je. Slyšel jsem ten zvuk a pochopil, že moje šance se právě nadobro zhatila, stejně nečekaně, jako se předtím nabídla. Hospodyně si založila ruce na prsou. „Zejtra máte školu. Nemáš se náhodou učit?“

Znechuceně jsem si ji přeměřil pohledem.

„Pudeš zase do knihovny? Nebo už ste s Linkem ten referát dodali?“

A najednou mi to došlo. „Jo, vyrazím do knihovny – vlastně tam vyrážím zrovna teď.“ Políbil jsem Ammu na tvář a proběhnul kolem ní.

„Pozdravuj ode mě Marian a koukej bejt včas na večeři.“

Stará dobrá Amma. Vždycky pro mě našla tu správnou odpověď, ať už mi ji chtěla, nebo nechtěla vědomě dát.

 Lena na mě čekala na parkovišti před Gatlinskou městskou knihovnou. Popraskanej beton byl pořád mokrej a lesklej od lijáku. Knihovna měla mít otevřeno ještě dvě hodiny, ale limuzína byla jediný auto naparkovišti, až na povedomej tyrkysovej nakladaček.Dalo by se nejspíš říct, že to nebyla nejlíp zásobená knihovna. Schraňovaly se v ní hlavně informace o našem městě, ne o zbytku světa – a pokud jste se tyhle údaje nedomákli od svýho pradědečka, byla velká pravděpodobnost, že to prostě vědět nepotřebujete.

Lena se opírala o stěnu budovy a psala si do bloku. Na sobě měla otrhaný džíny, veliký gumáky a černý tričko. Ve vlnitejch vlasech měla zapletenejch pár menších copánků, vypadala skoro jako normální holka. Nebyl jsem si jistej, jestli bych vůbec chtěl, aby byla obyčejná. Rozhodně jsem ji chtěl zase líbat, jenže to teď bude muset počkat. A jestli nám Marian odpoví na to, co chceme vědět budeme mít na líbání spoustu příležitostí.

Basketový taktiky. Zabavit protivníka. Sebrat mu míč.

„Ty si fakt myslíš, že je tady něco, co nám může pomoct?“ zeptala se zničehonic Lena a podívala se na mě přes okraj notesu.

Vytáhnul jsem ji rukou do stoje. „Ne něco. Někdo.“

 

Knihovna byla krásná. Jako malej kluk jsem v ní strávil mraky času, protože jsem zdědil mamčino přesvědčení, že knihovna je chrám. Ta místní patřila mezi těch několik budov, co přežily Shermanův pochod a Velké vypalování. Knihovna a historická společnost byly dvě nejstarší stavby ve městě, teda kromě Ravenwoodu. Byla to úctyhodná dvouposchoďová budova, stará a omšelá, s oloupanou bílou omítkou a vinnou révou, která se kroutila pod okny i nade dveřma. Uvnitř to bylo cejtit starým dřevem a tmelem, plastovejma obalama knih a starým papírem. Mamka vždycky říkala, že starej papír voní jako sám čas.

„Nechápu. Proč knihovna?“

„Nejde o knihovnu, ale o knihovnici. Jmenuje se Marian Ashcroftová.“

„To je ta přítelkyně strejdy Macona?“

„Byla to mamčina nejlepší kamarádka a taky spoluautorka jejích knížek. Jediná osoba, která toho ví o Gatlinu stejně jako mamka. A teď je to nejchytřejší občanka tohohle města.“

Lena se na mě nedůvěřivě zadívala. „Chytřejší nez strejda Mac?“

„No tak dobře. Nejchytřejší Smrtelnice v Gatlinu.“

Nikdy se mi nepodarilo odhalit, co přivedlo někoho jako Marian zrovna do Gatlinu. „Když žiješ v zapadákově,“ řekla mi jednou, když jsem si s ní a s mamkou dával tuňákovy sendviče, „ještě to neznamená, že tam musíš zapadnout.“ Tehdy jsem neměl ponětí, jak to myslí. Vlastně jsem polovinu času nechápal, o čem mluví. Nejspíš proto si Marian s mamkou tak rozuměla: u tý jsem taky z poloviny nevěděl, o čem mluví. Největší mozky ve městě. A taky nejlepší charaktery.

Když jsme vešli do knihovny, Marian procházela mezi regálama bez bot a kvílela jako šílená postava z řecký tragédie, kterou zrovna představovala. Protože do knihovny jen málokdy zavítal čtenář – kromě občasný návštěvy nějaký dámy z DARu, která sem přišla prověřit něčí pochybnou genealogii – Marian tady měla volný pole působnosti.

„Víte-li již?“

Vydal jsem se za hlasem mezi police. „Zdaž slyšeli jste?“

Zabočil jsem za roh oddělení beletrie a uviděl ji. Stála tam s náručí knih, pohupovala se a dívala se skrz mě.

„Nebo jest před vámi skryto…“

Lena popošla za mnou.

„…že naši přátelé jsou ohroženi…?“

Marian sklouzla pohledem přes obroučky červenejch hranatejch brejlí ze mě na Lenu.

„…zkázou našich nepřátel?“

Marian byla a zároveň nebyla duchem přítomná. Tenhle pohled jsem dobře znal a taky jsem věděl, že Marian umí citovat z čehokoli, ale že si ty citáty nevybírá náhodou. Co mě ohrožuje, nebo moje přátele? Jaká zkáza nepřátel? Jestli tou přítelkyní mysli Lenu, pak jsem to snad ani nechtěl vědět.

Čtu sice hodně, ale klasický řecký dramata ne. „Oidipus?“

Objal jsem Marian přes stoh knih. Stiskla mě tak pevně, že jsem skoro nemoh dejchat, a do žeber se mi zaryla neskladná biografie generála Shermana.

„Antigona,“ ozvala se za mnou Lena.

Nevytahuj se.

„Výtečně.“ Marian se na ni přes moje rameno pochvalně usmála.

Já se na Lenu zašklebil. Pokrčila ramenama. „Domácí vzdělání.“

„Je působivé potkat mladého člověka, který zná Antigonu,“ ocenila maminčina nejlepší kamarádka.

„Já si pamatuju, že jen chtěla pohřbít mrtvý.“

Marian se na nás usmála. Vrazila polovinu knih mně a polovinu Leně. A když se tahle ženská usmívala, vypadala jako z obálky magazínu. Měla krásný bílý zuby a dokonalou hnědou pleť. Spíš modelka než knihovnice. Měla krásnou postavu a exotický rysy namíchaný ze všech koutů světa, takže dívat se na ni bylo jako studovat historii americkýho Jihu: mezi jejíma předkama byli lidi z Antiguy, Barbadosu, z Anglie, Skotska i Ameriky, a ti všichni se mezi sebou ženili a vdávali, až vzniknul celej les rodokmenů s Marian na konci.

Ale i když jsme tady byli na jih od Vidlákova a na sever od Lhoty, jak prohlašovala Amma, Marian byla nastrojená, že by mohla rovnou začít přednášet na Dukeově univerzitě. Šaty, boty, šperky, nalíčení, jasně vzorovanej šátek, to všechno jako by patřilo někam jinam. Podtrhoval to i její neúmyslně módní krátkej účes.

Tahle žena nepatřila do Gatlinu o nic víc než Lena, ale byla pořád tady, kdežto moje mamka ne. Už ne. „Tolik jsi mi chyběl, Ethane. A ty… ty budeš určitě Maconova neteř, Lena. Nechvalně proslulá buřička. Děvče, co rozbilo to okno. Neboj, že bych o tobě neslyšela. Místní dámy na tobe nenechají nit suchou.“

Šli jsme za ní k přednímu pultu a položili knížky na připravenej vozík.

„Nesmíte věřit všemu, co slyšíte, doktorko Ashcroftová,“ pípla Lena.

„Říkej mi Marian, prosím.“ Málem jsem si kecnul na zadek. Takhle jsme jí říkali jen u nás doma – pro všechny ve městě to byla „paní doktorka“. Lena tak okamžitě získala legitimaci zasvěcence, i když jsem nevěděl proč.

„Marian,“ opakovala Lena s úsměvem. S výjimkou Linka a mě to byl její první kontakt s vyhlášenou jižanskou srdečností – od dalšího přivandrovalce.

„Ráda bych věděla jen jedno – když jsi rozbila svým koštětem to okno, zlikvidovala jsi přitom příští generaci DARu?“ Marian začala stahovat žaluzie a pobídla nás, abysme jí pomohli.

„To se ví, že ne,“ prohodila Lena. „Kdybych to udělala, kdo by se mi postaral o reklamu zdarma?“

Marian zaklonila hlavu a rozesmála se. Pak mou přítelkyni objala kolem ramen. „Máš smysl pro humor, holka. A přesně to pro přežití v tomhle městě potřebuješ.“

Lena si povzdychla. „Slyšela jsem tady hodně vtipů. Většinou o mně.“

„Hm, ale říká se: ‚Pomníky důvtipu přežijí déle než pomníky síly.‘“

„To je Shakespeare?“ Připadal jsem si odsunutej na vedlejší kolej.

„Těsně vedle. Francis Bacon. Ale pokud popřáváš sluch teoriím, že Shakespearovy hry napsal Bacon, pak je to zásah.“

„Vzdávám se.“

Marian mi pocuchala vlasy. „Od té doby, co jsem tě neviděla, jsi tak o dvacet čísel vyrostl, Ethane. Čím tě to Amma krmí? Koláče k snídani, obědu i k večeři? Mám pocit, že jsem tě neviděla tak sto let.“

Provinile jsem se na ni podíval. „Já vím. Promiň. Neměl jsem náladu na… čtení.“

Věděla, že lžu, ale taky věděla, jak to myslím. Přešla ke dveřím a otočila cedulku OTEVŘENO na ZAVŘENO. Pak s ostrým cvaknutím otočila závoru. Připomnělo mi to zážitek z tátovy pracovny.

„Copak knihovna nemá až do devíti?“ Kdyby totiž neměla, ztratil bych cennou výmluvu na všechny moje úniky za Lenou.

„Dneska ne. Vedoucí Gatlinské městské knihovny pravě vyhlásila tento podvečer Okresním svátkem knihovníků. Postupuju v tomto ohledu poměrně spontánně.“ Zamrkala na mě. „Na knihovnici.“

„Díky, teto Marian.“

„Vím, že bys sem nepřišel, kdybys neměl důvod, a tuším, že tím důvodem je Maconova neteř – pokud pro tebe není něco víc. Tak co kdybychom si všichni zašli dozadu do kanceláře, dali si čaj a začali hledat odpovědi na vaše otázky?“ Hostitelka se vlídně pousmála.

„Vlastně je to víc než otázka.“ Cítil jsem tíhu v kapse, kde jsem měl v kapesnícku Věštkyně Sully zabalenej medailón.

„Na všechno se ptej. Něco se nauč. Na nic neodpovídej.“

„Homér?“

„Euripides. Měl by ses naučit lip reagovat na moje repliky, Ethane, nebo si vážně došlápnu na školní radu.“

„Vždyť jsi doporučovala ‚na nic neodpovídej‘.“ Marian odemkla dveře s cedulkou SOUKROMÝ ARCHÍV.

„To že jsem řekla?“

Měla zkrátka odpověď na všechno. Jako Amma. Jako dobrá knihovnice.

Nebo jako moje mamka.

Nikdy jsem nebyl vzadu v Marianiným soukromým archívu, a když o tom tak uvažuju, neznám ani nikoho jinýho, kdo by tam byl vkročil. Až na mamku. Ty dvě tam spolu zkoumaly prameny, psaly a bůhvíco ještě. Nepouštěly tam ani mýho tátu. Pamatuju se, jak ho jednou Marian zarazila ve dveřích, když přišel za mámou a ona tam zkoumala nějaký starý dokumenty. „Umíš číst? Soukromý archív.“

„Tohle je veřejná knihovna, Marian. Cílem knihoven je demokratizace znalostí a jejich zprostředkování veřejnosti.“

„Jo? Já myslela, že cílem knihoven bylo poskytnout útočiště Anonymním alkoholikům, když je baptisti vykopali.“

„Marian, nebuď směšná. Je to jen archív.“

„Nesmíš mě vidět jen jako knihovnici. Představuj si mě jako šílenou vědátorku – a tohle je moje supertajná laboratoř.“

„Jsi blázen. Obě se tam hrabete jen ve starých lejstrech.“

„Když prozradíš své tajemství větru, nesmíš se na něj zlobit, pokud ho poví stromům.“

„Chalíl Džibrán,“ odrazil výpad táta.

„Trojice dokáže udržet tajemství, pokud jsou dva z ní po smrti.“

„Benjamin Franklin.“

Ale i táta nakonec vzdal snahy proniknout do tyhle tajný komnaty. Vrátil se tenkrát se mnou domů a dali jsme si kopec zmrzliny, a já od tý doby vnímal mamku a Marian jako dva nezvladatelný přírodní živly. Dvě šílený vědátorky, jak řekla Marian, který prováděj pokusy ve svý laboratoři. Chrlily jednu knížku za druhou. Jednou se dokonce dostaly do užší nominace na cenu Hlas Jihu – jižanskou obdobu Pulitzera. Táta byl tehdy na mamku ohromně hrdej, i když nás dva občas odstavila na vedlejší kolej. „Temperamentní a zadumaná,“ popisoval ji. Taková byla vždycky, když se do něčeho pustila. A to pak vypadala jako duchem nepřítomná. Absurdní bylo, že táta jako by ji v tu chvíli miloval ještě víc.

A teď jsem byl tady, v soukromým archívu, bez táty a bez mamky, a dokonce i bez misky zmrzliny. Věci se sakra rychle změnily – na město, kde se nic nemění.

Místnost byla obložená dřevem a ponurá. Byla to nejodlehlejší, nejzatuchlejší místnost bez oken ve třetí nejstarší budově v Gatlinu. Uprostřed trůnily čtyři dlouhý dubový stoly. Police podél stěn byly přecpaný knihama. Dělostřelectvo a munice za občanské války. Král bavlna: Bílé zlato jihu. Kovový regály přetýkaly rukopisama, podobně jako skříňky a skříně. K zadní části archívu přiléhala menší místnost.

Marian se začala věnovat vaření čaje. Lena přešla k zažloutlý mapě Gatlinu, která se krabatila za sklem v rámu na stěně. Ta mapa byla stará asi jako Sestry.

„Hele, Ravenwood,“ ukázala mi. „A Greenbrier. Tady na tý mapě jsou dobře vidět hranice mezi pozemkama.“

Já přešel do druhýho rohu, kde stál stolek pokrytej prachem a občasnou pavučinou. Ležela na něm zakládající listina Gatlinský historický společnosti se jménama a symbolickým perem. Pak tam byla mapa, na který jako by někdo vytáhnul obrysy starýho Gatlinu z dnešního města. A ještě něco: snímek portrétu z haly Ravenwoodu.

Genevieve. To musí bejt Genevieve. Musíme jí to říct, Leno. Musíme se zeptat.

Nemůžeme. Nemůžeme to nikomu svěřit. Vždyť ani nevíme, proč máme ty vidiny.

Leno. Věř mi.

„Co je tohle, teto Marian?“

Otočila se ke mně a přes tvář jí přeletělo mračno. „To? To je náš poslední projekt. Můj a tvý mamky.“

Odkud měla mamka fotku obrazu z Ravenwoodu?

To nevím.

Lena přešla ke stolku za mnou a vzala snímek do ruky –

“Marian, na co jste potřebovaly tuhle fotku?“

Marian nám každýmu podala šálek čaje i s podšálkem.To byla další věc v Gatlinu. Všechno se tady pilo za asistence podšálků. Vždycky a za všech okolností.

„Ty bys měla ten obraz znát, Leno. Patří přece tvému strýčkovi. Vlastně mi tu fotku sám poslal.“

„Ale kdo je ta žena?“

„Genevieve Duchannesová – myslela jsem, že to víš.“

„To jsem nevěděla.“

„Copak ti strýček nevysvětlil vaši genealogii?“

„U nás se o mrtvých příbuzných nemluví. Nikdo se se mou nebaví ani o mých rodičích.“

Marian přešla k jedny skříňce se zásuvkama a začala tam v ní lovit. „Genevieve Duchannesová byla tvoje praprapraprabička. Velice zajímavá žena. S Lilou jsme sestavily rodokmen Duchannesových – to byla ta práce, se kterou nám pomáhal Macon, dokud –“ Zarazila se. „Do loňska.“

Takže moje mamka se stýkala s Maconem Ravenwoodem? A já myslel, že ji Lenin strejda zná jen prostřednictvím knížek, jak mi tvrdil.

„Vaši genealogii bys měla mít v malíčku,“ prohlásila přesvědčeně Marian a začala obracet zažloutlý stránky pergamenu. A najednou před náma ležel Lenin rodokmen.

Ukázal jsem na tu stránku. „To je divný. Všechny ženy ve vaší rodině mají příjmení Duchannesová, i když se vdaly.“

„Tak to u nás v rodině chodí. Ženy si i po svatbě nechávají svoje příjmení. Vždycky to tak dělaly,“ vysvětlila Lena.

Marian se na ni podívala. „Tak se to vždycky dělá v rodinách, kde jsou za nositelky moci považovány ženy.“

Chtěl jsem otočit list. Nechtělo se mi s Marian rozebírat ženskou moc v Duchannesovic rodině, zvlášť když k ní patřila i Lena. „A proč jste s mamkou studovaly rodokmen Duchannesovejch? Na čem jste to pracovaly?“

Marian si zamíchala čaj. „Sladíte?“

Když jsem si nabíral lžičkou z cukřenky, odvrátila ode mě pohled. „Vlastně jsme se zajímaly hlavně o tenhle šperk.“ Ukázala nám jinou fotografii Genevieve. Na ní mněla ta žena na krku medailón.

„Vlastně nám šlo o jeden příběh. Jednoduchý – milostný příběh.“ Marian se smutně pousmála. „Tvoje maminka byla velká romantička, Ethane.“

Zadíval jsem se na Lenu. Oba jsme věděli, co se nám Marian chystá sdělit.

„Vás by mohlo zajímat, že v tom příběhu vystupují obě vaše rodiny – Wateovi i Duchannesovi. Voják Konfederace a kráska z plantáže Greenbrier.“

Vidiny z medailónu. Hořící Greenbrier. Mamčina poslední knížka měla bejt o tom, co se přihodilo mezi Genevieve a Ethanem, Leninou praprapraprababičkou a mým praprapraprastrejdou.

Tak na tom mamka pracovala, když umřela. Zatočila se mi hlava. Tohle je Gatlin. Tady se nic nepřihodí jen jednou.

Lena zbledla. Naklonila se ke mně a dotkla se ruky, kterou jsem položil na zaprášenej stůl. Okamžitě jsem ucítil známý zabrnění.

„Tady. Tenhle dopis to všechno odstartoval.“ Marian položila dva papíry na vedlejší stůl. Tajně se mi ulevilo, že nechala věci na mamčiným pracovním stolku, jak zůstaly po její smrti. Jako pomník. Důstojnější než ten, ke kterýmu všichni dávali karafiáty. Dokonce i dámy z DARu, který přišly na pohřeb, pokládaly na její hrob kytice karafiátů jako zběsilý, i když to by mamku spolehlivě dožralo. Všechny církve ve městě – baptisti, metodisti, dokonce i adventisti – se totiž účastnily společnejch obřadů, pokud šlo o něčí pohřeb, křtinynebo svatbu.

„Můžete si to přečíst, ale nedotýkejte se toho. Je to jedna z nejstarších gatlinských památek.“

Lena se naklonila nad pergamen a zasunula si vlasy za ucho, aby se nedotýkaly papíru.

„Byli do sebe bláznivě zamilovaní, ale byli tak jiní,“ podotkla Marian a prohlížela si dopis. „‚Odlišné druhy, tak tomu říkal. Její rodina se je snažila rozdělit a on narukoval, i když ve válku nevěřil. Ale doufal, že když bude bojovat na straně Jihu, získá souhlas její rodiny.“ Zavřela oči a zarecitovala:

„Mohl bych být zrovna tak opičák namísto člověka, neboť za toho mne považují na Greenbrieru. Ale i když jsem pouhý Smrtelník, srdce mi puká bolestí při pomyšlení, že bych měl strávit zbytek života bez tebe, Genevieve.“

Znělo to jako poezie. Jako něco, co v mejch představách psala Lena.

Marian otevřela oči. „Jako by byl Atlas, který nese na ramenou tíhu celého světa.“

„To je tak smutný,“ ozvala se Lena a podívala se na mě.

„Byli zamilovaní. Kolem nich zuřila válka. Nerada vám to říkám, ale dopadne to špatně. Nejspíš,“ dodala Marian a dopila čaj.

„A co ten medailón?“ Ukázal jsem na fotku. Skoro jsem se bál zeptat.

„Ethan ho zřejmě věnoval Genevieve při tajném zasnoubení. Nevíme, kam se poděl. Po té noci, kdy Ethan zemřel, už ho nikdo nikdy neviděl. Otec pak Genevieve donutil provdat se za někoho jiného. Ale podle legendy si ten medailón nechala a pak ji pohřbili s ním. Říká se, že to byl mocný talisman – zlomené pouto dvou zlomených srdcí.“

Zachvěl jsem se. Tenhleten talisman nepohřbili s Genevieve: měl jsem ho v kapse. Talisman Temnoty, aspoň podle Macona a Ammy. Cítil jsem, jak to v něm škube, jako by se pekl na žhavým uhlí.

Ethane, nedělej to.

Musíme. Ona nám může pomoct. Moje mamka by nám pomohla.

Sáhnul jsem do kapsy a odhrnul řídký plátýnko, abych se moh dotknout toho prokletýho šperku. Druhou rukou jsem sevřel Marianinu dlaň. Doufal jsem, že tentokrát bude medailón fungovat. Šálek naší hostitelky se rozbil o podlahu. Místnost se začala točit.

„Ethane!“ zavřískla Marian.

Lena ji popadla za druhou ruku. Světlo v archívu potemnělo. „Nebojte. Budeme pořád s váma,“ slíbila, ale její hlas odplul do dálky. Uslyšel jsem vzdálenou kanonádu.

V tu chvíli začalo v knihovně pršet –

 Déšť jim bubnoval na ramena. Vítr hvízdal a hasil plameny, i když už bylo pozdě.

Genevieve zírala na to, co zbylo z jejich velkého domu. Dnes přišla o všechno. O domov. O maminku. O Evangelinu. Nemůže přijít ještě o Ethana.

Ivy přiběhla deštěm k ní a v sukni přinášela všechny ty věci, které po ní dívka chtěla.

„Je pozdě, Bohorodičko na nebesích! Přišla sem pozdě.“ Ivy se hystericky rozhlédla kolem. „Dušinko, tady už nic nezmůžem.“

Ale kuchařka se pletla. Dala se udělat ještě jedna věc. „Není pozdě. Není pozdě,“ mumlala si Genevieve. „Co je to za řeči, dušinko?“ Genevieve upřela na Ivy zoufalý pohled. „Potřebuju tu knihu.“

Ivy se odvrátila a zavrtěla hlavou. „Né. Nemůžete se s ní zaplíst. Vy nemáte potuchy, co děláte.“

Genevieve chytila černošku za ramena. „Ivy, to je jediná možnost. Musíš mi ji dát.“

„Nevíte, co po mně chcete. Vy nevíte, co ta kniha –“

„Dej mi ji, nebo si ji najdu sama!“ Za nimi se valila oblaka černého kouře z toho, co zbylo z jejich usedlosti.

Ivy ustoupila. Vykasala si sukně a vykročila před Genevieve do míst, kde stával háj. Genevieve v těch místech nikdy nebyla. Tvrdili jí, že všude kolem jsou jenom pole s bavlnou. A tam neměla důvod se potulovat, leda když si s Evangelinou hrály na schovávanou. Ale Ivy šla najisto. Věděla přesně, kam míří. Genevieve zdálky slyšela výstřely a pronikavé výkřiky sousedů, kteří přihlíželi, jak jejich domy polykají plameny.

Ivy se zastavila u houští z psího vína, rozmarýnu a jasmínu a sehnula se, aby prošla otvorem v omšelé kamenné zídce. Letitý porost ten oblouk úplně zakrýval. Prolezla jím na druhou stranu a Genevieve za ní. Celá ta oblast byla obehnaná kamennou zídkou, která tvořila dokonalý kruh. Zdivo porůstaly šlahouny psího vína.

„Co je to za místo?“

„Místo, vo kterým vaše maminka nechtěla, abyste věděla, dušinko – ani kde je, ani co je.“

Genevieve před sebou spatřila vykukovat z trávy ploché kameny. No ovšem – rodinný hřbitov. Rozpomněla se, že už tady jednou byla – jako maličká, když umřela prababička. Vzpomínala si na půlnoční pohřeb a na to, jak se její matka tyčila ve vysoké trávě v měsíčním světle a jak mumlala slova v jazyce, kterému Genevieve ani její sestra nerozuměly. „Co tady děláme?“

„Povídala ste, že chcete tu knihu. Nebo né?“

„Ona je tady?“

Kuchařka se zmateně otočila na Genevieve. „A kde jinde by měla bejt?“

Za psím vínem byla schovaná další kamenná stavba. Hrobka. Ivy se před vchodem zastavila. „A víte jistě, dušinko –“

„Na tohle nemáme čas!“ Genevieve se natáhla po klice, ale s překvapením zjistila, že tam žádná není. „Jak se to otevírá?“

Černoška se vytáhla na špičky a sáhla na horní okraj dveří. Genevieve tam ve světle měsíce spatřila obrys srpku vytesaného do kamene. Těžké dveře se začaly otevírat. Ozval se skřípavý zvuk veřejí. Ivy se natáhla pro něco za dveřmi. Svíčka. Plamínek zalil malý prostor. Neměřil víc než pár kroků po obvodu kruhu. Ale kolem stěn byly police plně lahviček, ampulek a sklenic a v nich se uchovávaly sušené květiny, bylinky, prášek a jakési kalné tekutiny. Uprostřed stál starý kamenný stůl, na němž spočívala dřevěná bednička. Vypadala nenápadně, její jedinou ozdobou byl měsíční srpek na víku. Stejný jako srpek nade dveřmi.

„Já na to ani za nic nešáhnu,“ ozvala se stará černoška tiše, jako by mluvila k bedničce.

„Ivy, je to jenom kniha.“

„Nejni to žádná ‚jenom kniha‘. Zvlášť pro vaši rodinu né.“

Genevieve otevřela opatrně víko. Kniha byla zabalená v popraskané kůži. Na jejím hřbetu nebyl žádný titul, jen stejný měsíc jako na kazetě. Genevieve svazek uchopila. Znala Ivyinu pověrčivost, ale zároveň si uvědomovala, že jejich kuchařka je moudrá osoba. Dovedla číst budoucnost z čajových lístků i z karet a Genevievina maminka se s ní o všem radila – kdy má sklidit zeleninu, aby ji nespálily ranní mrazy, nebo jaké bylinky má nechat vylouhovat na nápoj proti nachlazení.

Kniha byla teplá. Jako by to byl živý tvor, který dýchal a čekal tu na ni. „Nijak se nejmenuje?“

„Že na ní nejni nic napsanýho, eště neznamená, že nemá měno. Menuje se Kniha měsíců.“

Nesměly ztrácet čas. Genevieve s knihou v náručí vykročila zpátky k plamenům. K tomu, co zbylo z Greenbrieru. A z Ethana.

Když u jeho těla svazek otevřela, spatřila v ní spousty zaklínadel. Jak má najít to správné? A pak ho uviděla. Bylo v latině, kterou Genevieve dobře ovládala – jejich matka jim opatřila vzdělaného domácího učitele ze Severu, aby měla jistotu, že její dcery ten dávný jazyk učenců dokonale ovládnou.

Kouzlo spoutání. Připoutání mrtvých k životu.

Genevieve položila knihu rozevřenou na zem vedle Ethana a její prst nahmatal první řádek zaříkávadla.

Ivy popadla dívku za zápěstí a zadržela ji. „Teďka na to nejni ta správná noc. Srpek měsíce je pro Bílou magii. Úplněk pro Černou. Nejni na to ten správnej měsíc.“

Genevieve se vykroutila z kuchařčina sevření. „Nemám na vybranou. Tohle je jediná noc, kterou máme.“

„Slečinko Genevieve, vy to nechápete. Ty dle slova, to nejni jen zaklínadlo. To je smlouva. Nemůžete použít Knihu měsíců, a nedat za to nic na voplátku.“

„Je mi jedno, co mě to bude stát. Ethanoví jde o život. O všechno ostatní jsem už přišla.“

„Ten hoch už žádnej život nemá. Flinta mu ho vzala. To, co chcete udělat, je proti přírodě. Nejni to správný.“

Genevieve věděla, že Ivy má pravdu. Matka ji i Evangelinu často varovala, že musejí respektovat přírodní zákony. A teď se chystala překročit hranici, kterou ještě nikdo z jejich dlouhých pokolení Zaklínačů nepřekročil.

Jenže ti všichni jsou mrtví. Zbyla jen ona.

A musí to zkusit.

 „Ne!“ vykřikla Lena. Pustila naše ruce, přerušila kruh. „Obrátila se k Temnu, že jo? Genevieve provedla kouzlo Černý magie?!“

Chytil jsem ji, ale snažila se ode mě odtáhnout. Většinou jsem z ní cítil teplo a slunce, ale dneska to bylo spíš tornádo. „Leno, ona přece není ty. Já nejsem on. Tohle se stalo před sto padesáti rokama.“

Ale to už začala hysterčit. „Jsem to já. To proto ten medailón chce, abych to viděla. Je to varování, abych se od tebe držela dál. Abych ti neublížila, až přejdu k Temnotě.“

Marian otevřela oči. Takhle vykulený jsem je u ní ještě neviděl. Krátký vlasy, normálně tip ťop uhlazený, se jí na hlavě zježily. Vypadala vyčerpaně a zároveň vzrušeně. Ten pohled jsem znal. Jako by do ní vstoupil mamčin duch – zvlášť v tom pohledu. „Ještě jsi neprošla Vyžádáním, Leno. Nejsi ani dobrá, ani zlá. Ty pocity, které máš, jsou v patnácti a půl v rodině Duchannesových naprosto běžné. Poznala jsem svého času hodně Zaklínačů a hodně Duchannesových – Temných i Světlých.“

Lena se na Marian ohromeně zadívala.

Knihovnice se pokusila popadnout dech. „Nebudeš Temná. Chováš se stejně melodramaticky jako Macon. Takže se zklidni.“

Jak ví, kolik je Leně? Odkud ví o Zaklínačích?

„Takže vy dva jste našli Genevievin medailón. Proč jste mi to nepověděli hned?“

„Nevěděli jsme, co máme dělat. Každej nám říkal něco jinýho.“

„Ukažte to.“

Sáhnul jsem do kapsy. Lena mi položila dlaň na paži, a tak jsem zaváhal. Marian byla mamčina nejlepší kamarádka – jako by patřila do naší rodiny. Vím, že bych o ní neměl pochybovat, ale zrovna nedávno jsem sledoval Ammu na schůzku s Maconem Ravenwoodem – a do ní bych to taky nikdy neřek. „Jak máme vědět, jestli ti můžeme věřit?“ zeptal jsem se. Bylo mi špatně z toho, že jsem to musel vyslovit.

„Je jen jedna možnost, jak poznáš, jestli můžeš někomu věřit – věřit mu.“

„Elton John?“

„Těsně vedle. Ernest Hemingway. Ale ten byl ve své době taky něco jako rocková hvězda.“

Usmál jsem se, ale Lena se těmahle řečma tak lehce okouzlit nedala. „Proč bysme vám měli věřit, když před náma všichni pořád něco tají?“

Marian zvážněla. „Protože já nejsem Amma a nejsem tvůj strýc Macon. Nejsem tvoje babička ani teta Del. Jsem Smrtelnice. Jsem neutrální. Mezi Světlem a Temnotou, mezi Bílou a Černou magií musí být něco, co odolává puzení na jednu i na druhou stranu – a to něco jsem já.“

Lena od ní ucouvla. Tohle bylo neuvěřitelný. Odkud může Marian vědět tolik věcí o jejích příbuznejch?

„Co jste zač?“ hlesla Lena. V její rodině byla tahle otázka viditelně dost podstatná.

„Jsem vedoucí knihovnice Gaitlinské veřejné knihovny, už od chvíle, kdy jsem se sem přestěhovala. A vždycky budu. Nejsem Zaklínačka. Jen uchovávám záznamy. Starám se o knihy.“ Marian si uhladila vlasy. „Jsem Strážkyně – z dlouhé linie Smrtelníků obeznámené s dějinami a tajemstvími světa, do kterého tak úplně nepatříme. Vždycky musí existovat jeden Strážce – a teď jsem to já.“

„Teto Marian? O čem to mluvíš?“

„Řekněme, že jsou knihovny a knihovny. Poskytuju služby ctihodným občanům gatlinským, ať jsou to Smrtelníci, nebo Zaklínači. Dá se to celkem snadno stíhat, protože u té druhé klientely je to práce na noční směny.“

„Chceš říct –?“

„Práce v Gatlinské městské zaklínačské knihovně. Jsem její knihovnicí. Hlavní knihovnicí.“

Zůstal jsem na ni zírat, jako bych ji viděl poprvé v životě. Vrátila mi pohled svejma hnědejma očima a přidala k němu vědoucí úsměv. Tvářila se jako vždycky, a zároveň byla úplně jiná. Tolikrát už mě napadlo, proč Marian trčí celý ty léta v Gatlinu. Myslel jsem, že je to kvůli mamce. Ale teď jsem pochopil, že to nebyl jedinej důvod.

Nevěděl jsem, co si mám myslet, ale Lena se mezitím očividně vzpamatovala. „Takže nám můžete pomoct? Potřebujeme zjistit, co se stalo s Ethanem a Genevieve, a co to má společnýho s Ethanem a se mnou. A potřebujem to zjistit do mejch narozenin.“ Zkoumavě se na Marian zadívala. „Zaklínačská knihovna si o tom určitě vede záznamy. Možná tady máte i Knihu měsíců. Myslíte, že by se v ní dala najít odpověď?“

Knihovnice pokrčila ramenama. „Snad. Je mi líto, ale nemůžu vám pomoct. Moc mě to mrzí.“

„Co to říkáš?“ Nikdy jsem nezažil, že by teta Marian někomu nepomohla. Zvlášť ne mně.

„Nemůžu se do toho plést, i kdybych chtěla. Je to součást smlouvy. Nevytvářím knihy ani pravidla, jen je ochraňuju. Nesmím se vměšovat.“

„To je pro tebe tahle práce důležitější než my?“ Popošel jsem přímo k ní, aby se mi při odpovědi musela podívat do očí. „Důležitější než já?“

„To není tak jednoduchá věc, Ethane. Existuje rovnováha mezi světem Smrtelníků a světem Zaklínačů, mezi Světlem a Temnotou. Strážce je součástí té rovnováhy, součástí Řádu věcí. Kdybych se vzbouřila proti zákonu, který mě poutá, rovnováha by se narušila.“ Marian neuhnula pohledem, ale hlas se jí trochu chvěl. „Musím zůstat stranou, i kdyby mě to mělo zabít. I kdyby to mělo ublížit lidem, které miluju.“

Nechápal jsem, o čem to mluví, ale jedno jsem věděl s jistotou: má mě ráda, stejně jako měla ráda moji mamku. Jestli nám nemůže pomoct, má pro to vážnej důvod. „Fajn. Nesmíš se vměšovat. Tak nás odveď do tý Zaklínačský knihovny, a my si to tam najdeme sami.“

„Ty nejsi Zaklínač, Ethane. Nemůžeš to po mně chtít.“

„Ale já jo.“ Lena postoupila ke mně a vzala mě za ruku. „A já tam chci.“

Marian příkejvla. „Tak dobře. Vezmu vás tam, až bude příště otevřeno. Zaklínačská knihovna nemá tak pravidelnou provozní dobu jako Městská. Je poněkud… neobvyklejší.“ No jasně. Jak by ne.