Nádherné bytosti : kapitola 16

Halloween

 

 

 

Jedinýdny, kdy má Gatlinská městská knihovna zavřeno, jsou státní svátky – Den Díkůvzdám, Vánoce, Nový rok, Velikonoce. A v tyhle dny byla zase otevřená Gatlinská městská zaklínačská knihovna. Marian to bezpochyby nedokázala nijak ovlivnit.

„Tak to v tomhle kraji chodí. Jak jsem řekla, pravidla nestanovuju já.“ Zajímalo by mě, o kterým kraji to mluví – jestli o tom, kde jsem prožil celej dosavadní život, nebo o tom, kterej mi až doted zůstával skrytej.

Najednou jako by v Leninejch očích byly znát jiskřičky naděje. Poprvé jako by to byla spíš ona, kdo měl pocit, žemožná přece jen existuje způsob, jak se vyhnout nevyhnutelnýmu. Marian nám nesměla pomoct, ale její náklonnost nám vynahrazovala dva lidi, kteří sice z našich životů nikam nadobro neodešli, ale stejně nám najednou připadali strašně vzdálený. Leně jsem se s tím nesvěřil, ale bez Ammy jsem si teď připadal v koncích. A věděl jsem, žeLena by bez Macona k těm koncům ani nenašla cestu.

Jenže Marian nám přece jen něco dala. Dopisy Ethana a Genevieve, který byly tak křehký, že vypadaly skoro průhledně, a všechno, co moje mamka o těch dvou nasbírala. Dostali jsme celou kartónovou krabici zažloutlejch dopisů, která na bocích budila dojem, že je dřevěná. Lena se rozplývala nad stylem těch dopisů – „dny bez Tebe se slévají dohromady, dokud čas nebude jedinou překážkou, kterou musíme překonat –“, ale všechno to vypadalo na milostnej příběh se špatným koncem. S Temným koncem. A nic víc jsme v ruce neměli.

Teď už jsme museli jen zjistit, co hledáme. Jehlu v kupce sena. Nebo – v našem případě – v kartónový krabici. A tak jsme přistoupili k tomu jedinýmu, co se dalo udělat. Začali jsme hledat.

 

 

Za těch čtrnácti dnů jsem s Lenou strávil tolik času probíráním „medailónový“ dokumentace, že mi to přišlo až neskutečný. Čím víc jsme toho četli, tím víc jsme měli dojem, že čteme o sobě. Po večerech jsme zůstávali dlouho vzhůru a řešili záhadu Ethana a Genevieve. Smrtelníků a Zaklínačů. Zoufale jsme hledali způsob, jak bejt spolu, bídnejm vyhlídkám navzdory. Ve škole to bylo čím dál horší: přežít osmihodinový vyučování se nám zdálo nekonečný. A každej den se přihodilo něco, co jako by se nás dva snažilo rozdělit. Zvlášť když nastal Halloween.

Tenhle svátek je na Jacksonovce dost náročná trachtace. Když se má kluk strojit do kostýmu, je to vždycky problém. A pak ten stres, jestli se propracujete na seznam hostí na večírek Savannah Snowový. Ale Halloween s holkou, do který je člověk blázen a která je náhodou Zaklínačka, znamená úplně novej stupeň vypětí.

Neměl jsem tušení, co můžu čekat, když mě Lena vyzvedla cestou do školy – pár bloků od našeho domu a v bezpečný vzdálenosti před Amminým zlověstným pohledem.

„Nejseš převlečená,“ všimnul jsem si.

„Cože?“

„Myslel jsem, že na sobě budeš mít kostým nebo tak něco.“ Už když mi to lezlo z pusy, věděl jsem, že říkám hroznou kravinu.

„Myslels, že se Zaklínači o Halloweenu strojí do kostýmů a lítají po městě na košťatech?“ Rozesmála se.

„Nechtěl jsem –“

„Nerada tě zklamu, ale tyhle ztřeštěnosti nepěstujeme. Jen se oblíkneme slavnostně na večeři, jako na svátek.“

„Takže pro vás je to svátek.“

„Je to nejposvátnější noc v roce, a také nejnebezpečnější – je to nejvýznamnější ze čtyř Hlavních svátků. Asi jako pro vás Silvestr: slavíme konec starýho roku a začátek novýho.“

„Tak proč říkáš, že je to nebezpečný?“

„Podle babičky je to noc, kdy je závoj mezi naším a Oním světem, teda světem duchů, nejtenčí. Je to noc síly a noc vzpomínek.“

„Onen svět? To jako myslíš posmrtnej život?“

„Něco na ten způsob. Prostě říše duchů.“

„Takže Halloween je fakt svátek duchů a mrtvejch.“

Protočila panenky. „Tu noc si připomínáme Zaklínače, kteří trpěli za svou odlišnost. Muže a ženy, kteří hořeli na hranicích za svoje nadání.“

„Myslíš čarodějky ze Salemu?“

„Vy tomu tak říkáte. Ale čarodejnícky procesy probíhaly po celým východním pobřeží, nejen v Salemu. Až na to, ze tvoje učebnice se zmiňujou jen o těchhle událostech.“ Slovo tvoje vyslovila s opovržením. Zrovna dneska na to asi měla právo.

Projeli jsme kolem Čmajzni & zdrhej. Bubu seděl u cedule s názvem obchodu. Když uviděl limuzínu, pustil se pomalým klusem za ní. „Měli jsme toho psa radši svízt. Musí bejt strašně uhoněnej, když za tebou pořád běhá.“

Lena se podívala do zpětnýho zrcátka. „Jaktěživo by nevlez dovnitř.“

Věděl jsem, že to myslí vážně. A když jsem se otočil na psa, měl jsem pocit, jako by Bubu přikejvnul.

 

Linka jsem uviděl na parkovišti. Měl na sobě blond paruku, modrej svetr s výšivkou WILDCATS a dokonce splašil i roztleskávačský bambule. Vypadal naprosto děsivě, skoro jako jeho matka. Tým baskeťáků letos rozhodnul, že se všichni jeho členové oblečou jako roztleskávačky. A já kvůli tomu všemu, co jsem nosil v hlavě, na tuhle šarádu zapomněl – nebo jsem si to aspoň namlouval. Věděl jsem, že si to odskáču. Earl už beztak hledal záminku, aby se po mně moh vozit. Od chvíle, kdy jsem začal chodit s Lenou, se mi na hřišti nějak nebezpečně dařilo. Teď jsem hrál centra místo Earla, a to se mu teda moc nezamlouvalo.

Lena přísahala, že v tom není žádná magie, nebo aspoň ne ta zaklínačská. Když se na mě jednou přišla podívat na hřiště, ani jednou jsem neminul. Nevýhodou bylo, že jsem ji měl pořád v hlavě – ukázalo se, že ještě nikdy neviděla basketovej zápas, takže jsem jí musel vysvětlovat pravidla – trojitej dribl, fauly a trestný hody, přihrávky, prostě všechno. Bylo to horší než doprovázet Sestry na farmářský trhy. Pak už na naše tréninky nechodila, ale když jsem hrál, poslouchala. Cítil jsem to.

Ale třeba mohla za to, že roztleskávačky měly těžší sezónu než jindy. Emily začala mít nečekaně problémy s tím, aby se udržela na vrcholku pyramidy. Ale na tohle jsem se Leny radši nevyptával.

Dneska byli mí spoluhráči jen těžko k poznání – leda když člověk přišel blíž a viděl pod minisukní jejich chlupatý lejtka nebo strniště na bradě. Link se vydal k nám. Zblízka vypadal ještě hůř. Pokusil se doma nalíčit, obtáhnout si pusu rtěnkou a tak. Sukni měl vykasanou a v jednom kuse si povytahoval podkolenky.

„Ty pitomče!“ zahulákal na mě přes řadu aut. „Kde máš kostým?!“

„Promiň, kámo. Já zapomněl.“

„Kecy, čéce. Nechtělo se ti s tím mazat. Já tě znám, Wate. Vyflák ses na to.“

„Namouduši jsem zapomněl.“

Lena se na Linka usmála. „Myslím, že vypadáš ohromně.“

„Nechápu, jak vy holky můžete nosit ty patlátka na ksicht. Svědí to jako čert.“

Ušklíbla se. Skoro se nemalovala, protože to nepotřebovala. „Ty si myslíš, že ve třinácti všechny podepíšeme smlouvu s Maybelline?“

Link si posunul paruku a narovnal si fusekli v podprsence. „A ne? Tak tohle zkus říct před Savannah.“ Vydali jsme se k hlavnímu vchodu. Bubu seděl na trávníku vedle vlajky. Málem jsem se zeptal, jak nás dokázal cestou do školy předběhnout, ale teď už jsem věděl dost, abych se takovou otázkou vůbec zatěžoval.

 

Školní hala byla přecpaná. Vypadalo to, jako by půlka Jacksonovky vypustila první hodinu. Zbytek baskeťáků postával u Linkovy skříňky – všichni v parukách, což byl dnešní hit. Jenom já žádnou neměl. „Kde máš bambule, Wate?“ vyštěknul mi Emory do obličeje. „Co to má bejt? To máš bobky, že ty tvoje vyzáblý nohy nebudou v mini dost sexy?“

Shawn si stáhnul svetřík. „Vsadím se, že mu prostě žádná holka z družstva nepučila sukni.“ Pár kluků se uchechtlo.

Emory mi položil ruku kolem ramen. „Je to tak, Wate? Nebo je to kvůli tomu, že ty slavíš Halloween každej den, když chodíš s holkou ze strašidelnýho baráku?“

Popad jsem ho zezadu za svetr. Jedna z ponožek, kterejma měl vycpanou podprsenku, mu vypadla na zem. „Chceš si to rozdat hned, Eme?“

Pokrčil ramenama. „Když si vo to říkáš. Stejnak to jednou muselo přijít.“

Link skočil mezi nás. „Dámy, no tak dámy. Jsme tady abychom povzbuzovaly, ne? Přece by sis nechtěla rozmazat rtěnku, Emčo.“

Earl zavrtěl hlavou a postrčil před sebou Emoryho chodbou pryč. Jako obvykle z něj nevypadlo ani slovo ale všimnul jsem si, jak se zatvářil.

Jestli toho nenecháš, už to nepude vrátit.

Vypadalo to, že kostýmy baskeťáků budou dneska školní událost číslo jedna, ale to jsem ještě neviděl roztleskávačky. Ukázalo se, že moji parťáci z tréninku nejsou jediný, kdo přišel do školy ve skupinovým kostýmu. Šli jsme s Lenou zrovna na angličtinu, když jsme na ně narazili.

„Doprdele.“ Link mě praštil pěstí do ramene.

„Co je?“

Pochodovaly halou v zástupu. Emily, Savannah, Eden, Charlotte a další členky družstva roztleskávaček. Na sobě měly stejný, směšně krátký černý šaty, špičatý černý boty a vysoký „kouzelnický“ klobouky. Ale to by nebylo nejhorší. Všechny měly paruky s dlouhejma černejma vlasama, natočenejma do prstýnků, a na bíle napudrovanejch obličejích si černou oční tužkou namalovaly pod pravý oko obrázek půlměsíce. Lenino nepřehlídnutelný znamínko. Aby nebylo pochyb, všechny tří maly v rukou košťata a předstíraly, že horečnatě zametají pod nohama lidí, co je míjeli.

Čarodějnice? Na Halloween? Vážně, jak originální.

Sevřel jsem jí ruku. Její výraz se nezměnil, ale cítil jsem, jak se jí ruka třese.

Mrzí mě to, Leno.

Kdyby tak věděly.

Čekal jsem, kdy se budova začne třást v základech a z oken budou lítat střepy…, prostě takovýhle nadělení. Ale nic se nestalo. Lena tam jen stála a vřelo to v ní.

Příští generace DARu začala pochodovat proti nám. Rozhod jsem se jim vydat vstříc. „Kde máš kostým, Emily? Nezapomnělas, že je Halloween?“

Emily se zatvářila zmateně. Po chvilce se na mě usmála tím přeslazeným úsměvem někoho, kdo je na sebe neskonale hrdej. „Co to kvákáš, Ethane? Já myslela, že tahle móda se ti teďka moc zamlouvá?“

„Jenom se snažíme, aby se mezi náma tvoje přítelkyně cítila jako doma,“ dodala Savannah a mlaskla.

Lena se na mě podívala.

Ethane, přestaň. Jen si to děláš horší.

To je mi fuk.

S tímhle já si poradím.

Co se děje tobě, děje se i mně.

Link k nám přistoupil a povytáhnul si podkolenky. „Ahoj, holky. Já myslel, že za ježibaby jde naše banda. Jo počkat, to je váš normální vohoz?“

Lena se na Linka navzdory rozrušení usmála.

„Sklapni, Wesleyi Lincolne. Až řeknu tvý mámě, že se vybavuješ s tou magorkou, nepustí tě z domu do Vánoc,“ vyhrožovala Emily a ušklíbla se. „Víš, co to má na tváři, ne?“ Ukázala na Lenino mateřský znamínko ve tvaru půlměsíce. „To je znamení čarodějnic.“

„A to sis jako včera vygooglovala?“ zasmál jsem se. „Seš ještě pitomější, než jsem si myslel.“

„Sám seš pitomec, když chodíš s ní!“ Zrudnul jsem o to víc, oč míň jsem o to stál. Tohle zrovna nebyl rozhovor, kterej bych toužil absolvovat před celou školou, nehledě na to, že jsem neměl ani ponětí, jestli spolu Lena a já vůbec chodíme. Jednou jsme si dali pusu. A jsme v jednom kuse spolu, ať už doopravdy, nebo v duchu. Ale není to moje holka, aspoň mi to zatím nepřijde, i když o mně na Dožínkách mluvila jako o svým klukovi. Copak se jí na to můžu zeptat? Možná je to ta věc, na kterou se jeden zeptá…, ale odpověď by nejspíš zněla ne. Věděl jsem, že si ode mě Lena jistým způsobem udržuje odstup. Měla v sobě místečko, kam mě odmítala pustit.

Vtom mě Emily dloubla násadou koštěte. Možná si vzpomněla na lákavou metodu „kůlu do srdce“ a zatoužila si to vyzkoušet.

„Emily, tak co kdybyste všechny vyskočily z okna? Vomrknem, jak vám jde lítání. Jestli vůbec.“

Přimhouřila oči. „Pevně doufám, že se budeš dobře bavit, až spolu budete dneska večer trčet doma. Až bude celá škola na večírku u Savannah. Protože tohle je poslední svátek, kterej tahle čúza stráví na Jacksonovce.“ Pak se triumfálně obrátila na patě a vydala se halou ke svý skříňce. Savannah a ostatní nohsledky pluly za ní.

Link vykládal Leně nějaký vtípky, aby ji povzbudil, což nebylo těžký, vzhledem k tomu, jak ten den vypadal. Jak už jsem řek, na mýho kámoše Linka je vždycky spoleh.

„Ty mě fakt nenáviděj. Nikdy je to nepřestane bavit, co?“ přerušila ho s povzdechem.

Link kolem ní začal poskakovat a mávat bambulema. „Ne-náviděj tě, jo, jo, jo, nenáviděj tě, bejby, ou jé. A co ty, ty, ty?“

„Mně by spíš dělalo hlavu, kdyby si tě oblíbily.“ Naklonil jsem se k ní a nešikovně ji objal kolem ramen. Nebo jsem se o to aspoň pokusil. Odtáhla se ode mě, takže jsem se jí sotva dotknul.

Tady ne.

Proč ne?

Jen si to děláš horší.

 Jsem masochista.

„Přestaňte s tím muchlováním,“ zakročil Link a dloubnul mě do žeber. „Nenapadlo vás, jak při tom trpím, když jsem teď odsouzenej přežít další školní rok bez holky? Přijdem pozdě na angličtinu. A potřebuju si povytáhnout ty svinský podkolenky, aby vynikly moje střevíčky.“

„Jen si skočím do skříňky pro učebnici,“ oznámila Lena.

Vlasy se jí na ramenou začaly kroutit. Zmocnilo se mě jistý podezření, ale mlčel jsem.

 

Emily, Savannah, Charlotte a Eden stály u skříněk a fintily se před zrcátkama na vnitřní straně dvířek.

„Prostě si jich nevšímej,“ doporučil jsem jí.

Emily si otírala tvář odličovacím kapesníčkem, ale kresba měsíce se jí jen dál rozmazávala. Nechtěla pustit. „Charlotte, máš tady odličovací tonikum?“

„Že váháš.“

Emily si nalila barevnou vodičku na tampón a přejela po kresbě. „Tys říkala, Savannah, že to půjde normálně setřít.“

„Taky že jo.“

„Tak proč to nejde?“ Emily znechuceně přibouchla dvířka skříňky.

Kosmetický drama přitáhlo Linkovu pozornost. „Co to tam ty čtyři vyváděj?“

„Myslím, že mají nějakej problém,“ prohodila nevinně Lena a opřela se o svou skříňku.

Savannah si zrovna zuřivě přejížděla kapesníčkem po tváři. „Mně to taky nejde, sakra.“ Měsíc se jí rozmazal po celý pravý půlce obličeje. Začala hystericky hrabat v kabelce. „Kde mám to mlíko?“

„Nehledej ho. Půjčím ti svoje,“ nabídla jí Emily.

„Co to –?“ Savannah vytáhla z kabelky popisovač na cédéčka.

„Ty sis to namalovala fixem?“ rozesmála se její věrná kámoška.

Savannah zmateně natáhla ruku s popisovačem před sebe. „Určitě ne. Normální oční tužkou.“

„Ty seš úplně blbá! To do večírku nesměješ!“

„Nemůžu mít na tváři tuhle hrůzu. Chci jít za bohyni Afroditu. Tohle mi úplně zničí masku.“

„Taks měla bejt opatrnější.“ Emily znova zahrabala v kabelce. „Sakra, nemůžu najít taštičku s mejkapem, co jsem si tam ráno dávala. Určitě tam byla!“ Vztekle obrátila kabelku dnem vzhůru. Na podlahu haly vypadl lak na nehty, rtěnka a pudřenka. „Kam se ztratila?“

„Co se děje?“ zeptala se Charlotte.

„Nemám mejkap – ráno tam ještě byl, a teď je fuč!“ To už se Emily podařilo upoutat publikum: lidi v hale se zastavovali, aby viděli, co to vyvádí. Z Emilyiny kabelky vypadla fixka a kutálela se po podlaze.

„Ty sis to taky namalovala fixem?“

„Jasně že ne!“ Emily si začala zuřivě třít tvář, ale její půlměsíc se jen rozmazával a zvětšoval. „Co to sakra je?!“

„Já ti pučím svůj odličovač,“ nabídla se Charlotte a zalovila v otevřený skříňce. Sáhla dovnitř a strnula.

„Co je?“ ozvala se Savannah. Charlotte vytáhla ruku ven. Třetí popisovač.

Link zavíril bambulema. „Holky, do-to-ho!“

Podíval jsem se na Lenu.

Popisovač?

Po tváři jí přelítnul šibalskej úsměv.

Myslel jsem, že neumíš ovládat svoji sílu.

Začátečnický štěstí.

 

Ke konci vyučování už školou kolovaly hlavně vtipy o vypatlanosti blondýn. Ukázalo se, že všechny roztleskávačky si pomalovaly tváře popisovačema místo tužkama na obočí, a teď to nemůžou dostat dolů. No jo. Co chcete od roztleskávaček. Vtipkování nebralo konce.

Všechny teď byly odsouzený chodit příštích pár dní po škole i po městě s blednoucíma šmouhama na obličeji, dokud se barva neomeje. Paní Asherovou a paní Snowovou z toho budou vomejvat.

Kéž bych byl u toho.

 

 

 

Po škole jsem šel s Lenou k limuzíně, jen abych měl záminku držet ji za ruku o něco dýl. Ty elektrizující pocity, který jsem při našich dotecích zažíval, mě nijak neodrazovaly. Bylo mi jedno, jestli budu hořet, vybuchovat nebo se zmítat pod napětím dvě stě dvacet, jen když jsem moh bejt s ní. Byla to stejná potřeba jako jídlo nebo dejchání. Neměl jsem na vybranou. To mě děsilo víc než třicet Halloweenů za sebou. Zabíjelo mě to.

„Co děláš dneska večer?“ Když položila otázku, prohrábla si bezmyšlenkovitě rukou dlouhý vlasy. Seděla na kapotě auta a já stál před ní.

„Napadlo mě, že bys třeba mohla přijít k nám. Chodili bysme spolu otvírat koledníkům a nosili jim čokoládky. Dávala bys se mnou pozor, aby nám někdo nepošlapal a nepopálil trávník.“ Snažil jsem se nemyslet moc dál – na svoje plány, který zahrnovaly Lenu a mě na gauči, starý filmy a Ammu někde hodně daleko.

„Nemůžu. Říkala jsem, že je to Velký svátek. Sjedou se příbuzný. Strejda Mac by mě nepustil ani na pět minut, nehledě k tomu, že tohle je nebezpečná noc. V noci Temných sil bych nikdy neotevřela dveře někomu cizímu.“

„To mě nikdy nenapadlo.“

Až teď.

 

Když jsem přišel domů, Amma se někam chystala. Dusila na sporáku kuře a zadělávala rukama těsto na suchary, „páč každá žencká, co si váží sama sebe, to vodjakživa dělá taklenc“. Nakouknul jsem podezíravě pod pokličku. Napadlo mě, jestli je tohle naše večeře, nebo jestli je to spíš hostina určená na paseku pro Velké.

Uždibnul jsem syrový těsto a Amma mě plácla přes ruku.

„D-E-L-I-KÁ-T-N-Í,“ vyhláskoval jsem jí pečlivě odůvodnění na devět.

„Nemel a dej ty ruce pryč vod mýho těsta, Ethane Wate. Mám to pro hladový lidi.“ Aha. Takže to kuře nebude na jídelníčku u nás.

Na Halloween chodila Amma vždycky k sobě domů. Tvrdila, že musí na zvláštni bohoslužbu do kostela, ale mamka vždycky poznamenávala, že si chce spíš přijít na extra honorář. Kdy je lepší nechat si vyložit karty než o Halloweenu? Na Velikonoce nebo na svatýho Valentýna zdaleka nejsou u věštkyň takový tlačenice.

Jenže ve světle posledních událostí jsem si začal říkat, jestli k tomu třeba nemá jinej důvod. Že je třeba tahle noc jako dělaná na čtení kuřecích kostí na hřbitově. Zeptat jsem se nešlo, a vlastně jsem ani nevěděl, jestli to chci vědět. Amma mi moc chyběla – chybělo mi to, že jsem s ní nemoh mluvit, že jsem jí nemoh věřit. Ale pokud ten rozdíl vycítila, nedávala nic najevo. Třeba si jen myslela, že na mě prostě leze dospívání.

„Jdeš letos zase na večírek ke Snowovejm?“

„Ne, zůstanu doma.“

Zvedla obočí, ale nezeptala se proč. Věděla to. „Jó, jak si kdo ustele, tak si kdo lehne.“

Neodpověděl jsem. Na to mě teda nenachytá. A Amma na odpověd ani nečekala.

„Za chvíli pudu. Choď votvírat těm děckám, až začnou zvonit, tvůj táta má plno práce.“ Jako by to dneska byla nějaká výjimka, a táta jinak ochotně chodil otevírat malým koledníkům.

„Jasně.“

 

Pytlíky se sladkostma čekaly v hale. Roztrhal jsem je a nasypal je do skleněný mísy. Z hlavy mi nešlo to Lenino prohlášení: V noci Temných sil. Vzpomněl jsem si na Ridley, jak stála před Čmajzni & zdrhej se svým kabrioletem, samej úsměv a dlouhý nohy. Identifikace Temných sil očividne nebyla má silná stránka, takže jsem se těžko moh rozhodovat, komu dneska otevřu a komu ne. Jak jsem řek, když je holka, na kterou nemůžete přestat myslet, Zaklínačka, Halloween dostane úplně jinej rozměr. Podíval jsem se na mísu čokoládek, vynes ji na verandu a vrátil se dovnitř.

Když jsem se usadil u televize a pustil si Osvícení, došlo mi, že mi Lena chybí. Pustil jsem svoje myšlenky ze řetězu, protože tak si vždycky našly cestu tam, kde byla ona, ale dneska ne. Nakonec jsem se stočil na gauči a čekal, jestli neusnu a nesejdu se s ní aspoň ve snu, nebo něco na ten způsob.

Probralo mě zabušení na dveře. Podíval jsem se na hodinky. Na koledníky už bylo dost pozdě.

„Ammo?“

Ticho. A pak další zabušení. „To seš ty?“

V pokoji byla tma. Jediný světlo vycházelo z televizní obrazovky. Osvícení zrovna dospělo k tomu momentu, kdy mrtvej otec rozseká dveře hotelovýho pokoje, aby pobil svou rodinu. Člověka to zrovna nepovzbuzovalo, aby šel otevřít někomu neznámýmu. Zvlášť ne na Halloween. Další zaklepání.

„Linku?“ Vypnul jsem televizi a rozhlížel se kolem sebe po něčem, co by se dalo případně použít jako zbraň, ale nic jsem nenašel. Popad jsem aspoň starou herní konzoli, která se povalovala na podlaze vedle hromady videoher. Nebyla to baseballová pálka, jen solidní kousek zastaralý japonský technologie. Pár kilo měla určitě. Zvednul jsem ji nad hlavu a popošel ke stěně, která oddělovala obývák od chodby. Další krok – a odhrnul jsem o milimetr krajkovej závoj na skleněný výplni dveří.

Na neosvětlený verandě jsem zahlídnul jen postavu, ne tvář. Ale poznal jsem béžovou dodávku s běžícím motorem, která parkovala u chodníku. „Pouštní písek“, tak jí říkali. Bylo to Linkova máma s tácem čokoládovejch sušenek. A já pořád držel tu konzoli. Kdyby mě takhle viděl Link, bude mi v tom máchat nos až do konce života.

„Chviličku, paní Lincolnová.“ Rozsvítil jsem na verandě a odtáhnul závoru na dveřích. Ale sotva jsem se je pokusil otevřít, závora vklouzla na místo. Podíval jsem se na zámek. Bylo zamčeno, i když jsem před vteřinkou odemknul.

„Ethane?“

Znova jsem odemknul. Zámek se otočil zpátky ještě dřív, než jsem od něj stačil odtáhnout ruce. „Paní Lincolnová, promiňte, ale ty dveře se nějak zasekly.“ Opřel jsem se do nich celou svou váhou a přehodil si konzoli do druhý ruky. Něco spadlo na zem. Česnek, zabalenej v jednom Amminým kapesníku. Jestli správně hádám, tak přesně takovýhle cibulky teď leží na každým okenním parapetu a u každejch dveří. Ammina halloweenská tradice.

Ale pořád mi něco bránilo ty dveře otevřít, tak jako mi před pár dnama něco odemklo dveře tátovy pracovny. Proč se dveře v našem domě zničehonic začaly samy odemykat a zamykat? Co to má znamenat?

Znova jsem odemknul a strčil do dveří. Prudce se rozletěly a bouchly do zdi. Paní Lincolnová stála na verandě a lampa jí svítila do zad: tyčila se tam jako temná postava v bledým oblouku světla. Zneklidňovalo mě to.

Zadívala se na konzoli v mý ruce. „Z těch her ti jednou uhnije mozek, Ethane Wate.“

„Ano, madam.“

„Přinesla jsem ti sušenky. Mírová ratolest.“ Natáhla ke mně ruku s tácem. Měl bych ji pozvat dál, o tom nebylo sporu. Tohle byl obvyklej vzorec zdejších způsobů – dá se tomu říkat vychování nebo jižanská pohostinnost. Ale k Ridley jsem se taky choval zdvořile, a dopadlo to blbě. Zaváhal jsem. „Proč jste přijela, madam? Link u nás není.“

„Ovšemže tady není. Je u Snowových, jako každý správný student Jacksonovy střední školy. Stálo mě to pořádných pár telefonátů, abych mu zajistila pozvánku, vzhledem k tomu, jak se v poslední době chová.“

Pořád mi to nedocházelo. Znal jsem paní Lincolnovou celý věky. Vždycky to byla pomatená hysterka. Bojovala za to, aby z polic knihovny zmizely jistý knížky, nechávala vyhazovat učitele ze školy, dokázala ničit lidem pověst za jediný odpoledne. Ale to, co dělala v poslední době, mělo jinej cíl. Ta její křížová výprava proti Leně zaváněla něčím divným. Paní Lincolnová vždycky jednala z hlubokýho přesvědčení, ale tohle bylo osobní.

„Madam?“

Zatvářila se rozčileně. „Upekla jsem ti sušenky. Myslela jsem, že mě pozveš dál a že si popovídáme. Proti tobě já nic nemám, Ethane. Není tvoje vina, že na tebe to děvče použilo svou ďábelskou sílu, aby tě omámilo. Měl bys být na večírku s kamarády. S dětmi, ke kterým patříš.“ Natáhla ke mně ruku s tácem plným nadejchanejch čokoládovejch pusinek, které při dobročinným bazaru vždycky zmizely z prodeje jako první. Na těchhle pusinkách jsem vyrost. „Ethane?“

„Madam.“

„Můžu dál?“

Ani jsem se nepohnul. Ruka na konzoli se mi křečovitě sevřela. Zíral jsem na její sušenky, a najednou mě přešel veškerej hlad. Ani ten talíř, ani jeden drobeček od tyhle megery nepřekročí práh mýho domu. Náš barák začal mít podobně jako Ravenwood svou hlavu. Ani já, ani tenhle dům jsme tady paní Lincolnovou nechtěli.

„Ne, madam.“

„Co to má znamenat, Ethane?“

„Ne, madam.“

Přimhouřila oči. Přistrčila ke mně tác, jako by si s ním mínila prorazit cestu, ale odskočil. Vypadalo to, že mu v cestě stojí neviditelná stěna. Přihlížel jsem, jak podnos klouže paní Lincolnovy z ruky a smršť čokoládovejch drobků a střepů se rozprskáva na naší rohožce s nápisem VESELÝ HALLOWEEN. Ammu ráno chytne rapl.

Paní Lincolnová obezřetně vycouvala ze schodů a ztratila se v temnotě dodávky model Pouštní písek.

 

 

 

Ethane!

Její hlas mě vytrhnul ze spánku. Musel jsem zaklimbat u televize. Maratón hororů skončil a obrazovku zaplnilo praskající zrnění.

Strejdo Macu! Ethane! Pomoc!

Lena vřískala. Někde. Slyšel jsem hrůzu v jejím hlase. Hlava mi tepala takovou bolestí, že jsem na chvíli zapomněl, kde jsem.

Pomoc! Pomozte mi prosím někdo!

Dveře domu se rozletěly a bouchaly zběsile o zdi. Znělo to jako střelba.

Tys říkal, že jsem tady v bezpečí!

Ravenwood.

Popadnul jsem klíčky od starýho volva a vyrazil ven.

 

Nepamatuju se, jak jsem dojel na Ravenwood, ale vím, že jsem párkrát málem vyletěl ze silnice. Moje oči se skoro nedokázaly soustředit. Lenin hlas zněl tak úpěnlivě, naše spojení bylo tak těsný, že jsem div omdlel z toho pocitu, co mi procházel tělem. A z toho vřískotu.

Ten jsem slyšel pořád – od chvíle, kdy jsem se vzbudil, až do okamžiku, kdy jsem přiskočil ke dveřím Ravenwoodu a stisknul půlměsíc nad dveřma.

Když jsem se vřítil dovnitř, viděl jsem, že uvnitř už to zase vypadá jinak. Dneska večer připomínal tenhle barák starej hrad. Středověký lustry osvětlovaly černě vyšňořený hosty, kterejch tady bylo mnohem víc než o Dožínkách.

Ethane! Honem! Už to nevydržím –

„Leno!“ zaječel jsem. „Macone! Kde jste?!“

Nikdo se po mně ani neohlídnul a já nikoho nepoznával. Hosti se přelívali z místnosti do místnosti jako duchové na nějakým prízračným večírku. Nebyli odsud, nebo aspoň už pár set let ne. Viděl jsem muže ve tmavejch kiltech a hrubejch galskejch halenách, ženy v šatech s korzetama. Všichni byli v černým a obklopovaly je hluboký stíny.

Proplítal jsem se davem do plesovýho sálu. Nezahlíd jsem nikoho z rodiny – ani Reece, Ryan nebo tetu Del. V rozích komnat plápolaly svíčky. Nějakej průhlednej orchestr vyhrával zvláštní melodie na prapodivný nástroje a po podlaze, která teď byla kamenná, kroužily mátožný dvojice tanečníků. Ani ti nevypadali, že by si mě všimli.

Ta hudba musela bejt nějaká speciální zaklínačská – a kouzelná. Slyšel jsem hlavně strunný nástroje – housle, violu, cello. Dalo se málem nahmátnout tu síť, která spojovala jednotlivý tanečníky, když se spojovali a zase rozpojovali podle nějakýho vzorce, do kterýho jako by všichni patřili. Až na mě.

Ethane –

Musím ji najít.

Ucítil jsem příval bolesti. Její hlas se ztišil. Klopýtnul jsem a přidržel se za rameno nejbližšího hosta. Sotva jsem se ho dotknul, projela Lenina bolest mým tělem do něj. Robustní muž se zapotácel a narazil do dvojice, která tančila vedle něj.

„Macone!“ zařval jsem z plnejch plic.

Na vrcholku schodiště jsem zahlídnul Bubu Radleyho, jako by tam na mě čekal. Jeho kulatý lidský oči působily vyděšeně.

„Bubu! Kde je?“ Pes se na mě podíval, a já uviděl ocelově šedivý oči Macona Ravenwooda. Přísahal bych na to. Pak se zvíře otočilo a pelášilo pryč. Rozběh jsem se za ním, nebo jsem aspoň doufal, že běžím za ním, po točitým kamenným schodišti hradu Ravenwood. Pes na mě počkal na odpočívadle a pak se vyřítil k neosvětlený místnosti na konci haly. Od něj bylo takový pozvání dost nezvyklý.

Zaštěkal – a dvoukřídlý dubový dveře se vrzavě otevřely. Tahle část sídla byla tak vzdálená od sálu, že sem nedolíhala hudba ani hlasy. Jako bych vstoupil na jiný místo v jiným čase. Hrad se mi pod nohama měnil: kámen se drolil, stěny obrůstaly mechem a chladly. Ze svícnů se staly louče, který trčely z úchytů na stěnách.

Věděl jsem, co znamená starý. V Gatlinu bylo všechno starý. Vyrůstal jsem mezi tím. Ale tohle bylo něco úplně jinýho. Jak říkala Lena: Novej rok. Noc, která stála mimo čas.

Když jsem vešel do komnaty, ohromilo mě, že mám nad sebou oblohu. Ta místnost neměla střechu – jako hvězdárna. Nebe nade mnou bylo černý, děsivě, neproniknutelně černý. Jako uprostřed nejhorší bouře – až na to, že v tý místnosti panovalo hrobový ticho.

Lena ležela na kamenným stolci, zkroucená jako zárodek v lůně. Byla úplně mokrá, zmáčená potem a bolestí. Všichni stáli kolem ní – Macon, teta Del, Barclay, Reece, Larkin, dokonce i Ryan a ještě nějaká žena, kterou jsem neznal. Drželi ruce rozpažený, jako by se snažili vytvořit kruh.

Oči měli dokořán, ale nic nevnímali. Vůbec si nevšimli, že jsem v místnosti. Viděl jsem, jak se jim pohybujou rty. Něco mumlali. Když jsem popošel k Maconovi, zjistil jsem, že to není anglicky. Nebyl jsem si jistej, ale strávil jsem dost času s Marian na to, abych tušil, že je to latina.

 

Sanguis sanguinis mei, tutela tua est.

Sanguis sanguinis mei, tutela tua est.

Sanguis sanguinis mei, tutela tua est.

Sanguis sanguinis mei, tutela tua est.

 

Slyšel jsem jenom jejich tichý mumlání, nebo snad zaříkávání. Ji už ne. V hlavě jsem měl dočista prázdno. Lena zmizela.

Leno! Odpověz!

Nic. Jen tam ležela, tiše sténala a svíjela se, jako by chtěla vyklouznout z vlastní kůže. Lil se z ní pot a po tvářích jí tekly slzy.

Del hystericky přerušila ticho. „Macone, tak udělej něco! Nezabírá to!“

„Já se snažím, Delphine.“ V Maconově hlase bylo něco, co jsem tam předtím neslyšel. Hrůza.

„Já to nechápu. Obklopili jsme tenhle dům Pouty – spolu. Tohle je místo, kde měla být v bezpečí!“ Teta Del se zadívala na pána Ravenwoodu, jako by hledala odpověď na svoje zoufalství.

„Spletli jsme se. Pro ni žádné bezpečné útočiště neexistuje,“ ozvala se ta neznámá, krásná žena asi ve věku mý babičky, s dlouhejma spirálama černejch vlasů. Na krku měla navzájem propojený šňůry korálků a na palcích zdobený stříbrný prsteny. Měla v sobě stejně exotickej půvab jako Marian, jako by byla odněkud z velký dálky.

„To nemůžeš vědět, teto Arelie,“ vyštěkla Del a otočila se ke starší dceři. „Reece, co se stalo? Ty nic nevidíš?“

Reece měla zavřený oči a já si všim, že brečí. „Ne, mami.“

Lenino tělo se stáhlo v křeči. Zavřískla – aspoň to vypadalo, jako by zavřískla, protože otevřela pusu, ale nevyšel z ní žádnej zvuk. Ničemu z toho jsem nerozuměl.

„Udělejte něco! Pomozte jí!“ vybuchnul jsem.

„Co ty tady děláš? Běž pryč. Tady to není bezpečný,“ ozval se překvapeně Larkin. Rodina si mě konečně všimla.

„Soustřeďte se!“ Maconův hlas zněl zoufale. Mohutněl a sílil, stoupal nad ostatní, až skoro burácel –

 

Sanguis sanguinis mei, tutela tua est! Sanguis sanguinis mei, tutela tua est! Sanguis sanguinis mei, tutela tua est!

 

„Krev mé krve budiž ochráněna!“ Rodina v kroužku napnula ruce, jako by chtěla posílit moc svýho spojení, ale nepomáhalo to. Lena pořád ještě bezhlesně vřískala. Bylo to děsivý. Děsivější než všechny moje sny. Bylo to skutečný. Jestli to nezastaví oni, tak to zarazím já. Rozběh jsem se k ní a podklouznul pod rukama Reece a Larkina. „Ethane, NE!“

Když jsem se ocitnul uvnitř kruhu, uslyšel jsem to: vytí. Příšerný, strašidelný vytí, jako by to byl ztělesněnej vítr. Ale bylo to vůbec od větru? Nevěděl jsem. Stál jsem sice vedle stolce, kde Lena ležela, ale jako by ode mě byla miliony kiláků daleko. Něco se mě snažilo odstrčit, něco mocnějšího, než jsem kdy v životě poznal. Bylo to mnohem silnější než Ridley, když se ze mě snažila vymačkat duši. Opřel jsem se proti tý síle celým tělem.

Už jdu, Leno! Vydrž!

Napínal jsem tělo k ní, natahoval ruce jako ve snech. Černá obloha nad náma začala vířit. Naše prsty se letmo dotkly. Konečně jsem ji uslyšel.

Ethane, já…

Vichr uvnitř kruhu s náma zmítal jako vír. Zvedal se k obloze…, jestli to byla obloha. K temnotě. Pak se ozvala rána, jako obrovský prásknutí. Macon, teta Del i ostatní se zhroutili na stěnu za sebou. V tu chvíli vcucla černota nad náma zběsilej vír – a bylo po všem.

Nastal klid. Hrad se proměnil v normální podkroví, s normálním střešním oknem, který viselo pootevřený ve stropě. Lena ležela na zemi, rozcuchaný vlasy přilepený na obličeji. Byla v bezvědomí, ale živá.

Macon se zvednul ze země a ohromeně na mě zíral. Pak přešel ke střešnímu oknu a prudce ho přibouchnul.

Teta Del se na mě dívala a po tvářích jí tekly slzy. „Kdybych to neviděla na vlastní oči…“

Kleknul jsem si k Leně. Nehejbala se. Nemluvila. Ale byla živá. Nahmatal jsem pádící tep na jejím zápěstí. Lehnul jsem si na zem a dal jsem si hlavu k ní. Musel jsem, abych se z toho nezhroutil.

Její rodina nás tiše obstoupila. Nad sebou jsem viděl tmavý obrysy postav, slyšel, co si povídají.

„Říkala jsem ti to. Ten chlapec má Sílu.“

„To není možné. Je to Smrtelník. Nepatří k nám.“

„Jak by mohl Smrtelník porušit kruh Sanguinis? Jak by Smrtelník dokázal zahnat Mentem Interficere tak mocné, že proniklo ochrannými kruhy Ravenwoodu?“

„To nevím, ale musí pro to být nějaké vysvětlení.“ Del zvedla ruku nad hlavu. „Evinco, contineo, colligo, includo.“ Otevřela oči. „Dům je pořád pod ochranou, Macone. Cítím to. Ale ona se k Leně stejně dostala.“

„To se dalo čekat. Nemůžeme jí zabránit, aby si to dítě nevzala.“

„Sararinina síla roste s každým dnem. Reece ji teď vidí, když se podívá Leně do očí.“ Tetě Del se třásl hlas.

„Udeřit na nás v tuhle noc, v tomhle domě! Chtěla nám zřejmě něco předvést.“

„A co nám chtěla předvést, Macone?“

„Že to dokáže.“

Ucítil jsem ruku na spánku. Hladila mě, pohybovala se mi po čele. Snažil jsem se poslouchat, ale konejšivý dotyky tý ruky mě uspávaly. Toužil jsem se vrátit domů a zalízt do postele.

„Nebo že nemůže.“ Zvednul jsem hlavu. Žena jménem Arelia mi masírovala spánky, jako by léčila nemocnou vlaštovku. Cítil jsem ji uvnitř sebe: dostala se až do mojí mysli a něco tam hledala, jako když člověk hledá utrženej knoflík nebo zašantročenou ponožku. „Byla pošetilá. Udělala zásadní chybu. Zjistili jsme jedinou věc, kterou jsme opravdu potřebovali vědět,“ pronesla rozvážně Arelia.

„Takže souhlasíš? Že ten hoch má Sílu?“ Delin hlas už zase nabíral hysterickej odstín.

„Mělas pravdu, Del. Musí to mít nějaké vysvětlení. Je to Smrtelník – a Smrtelníci nemůžou mít moc,“ vyštěknul Lenin strejda, jako by se o tom snažil přesvědčit sám sebe.

Ale já si začal říkat, jestli to náhodou nemůže bejt pravda. O tomhle se přece bavil s Ammou v bažině – co ve mně vězí. A současně mi to nedávalo smysl. Určitě jsem nepatřil k nim. Nejsem Zaklínač.

Arelia se obrátila k Maconovi. „Můžeš okolí domu opatřit všemi ochrannými kouzly, jaký znáš, Macone. Můžeš sem povolat všechny Duchannesovy i všechny Ravenwoodovy a udělat kruh veliký jako celá tahle země. Můžeš odříkat všechna zaklínadla, jaká ovládáš. Ale já jsem matka a říkám ti: to nejsme my, kdo ji chrání. Není to tenhle dům. Je to ten hoch. Nikdy jsem nic podobného neviděla. Mezi ty dva se žádný Zaklínač nedostane.“

„Vida.“ Maconův hlas zněl rozzlobeně, ale neodvážil se matce odporovat. A já byl moc unavenej, než abych něco namítnul. Nedokázal jsem v tu chvíli ani zvednout hlavu.

Slyšel jsem, jak mi Arelia šeptá něco do ucha. Nejdřív latinsky a pak po našem.

„Cruor pectoris mei, tutela tua est! Krev mého srdce budiž ochráněna.“