Nápis na zdi
Ránojsem nejdřív netušil, kde toležím. Ale pak jsem uviděl železnou postel a všechny ty ručně psaný nápisy na stěnách, naškrábaný popisovačem na cédécka důvěrně známým dívčím rukopisem, a vzpomněl jsem si.Zvednul jsem hlavu a utřel si slinu, která mi vytekla z pusy. Lena byla ještě pod peřinou – viděl jsem zjen nohu, jak visí přes pelest. Nazdvihnul jsem se na lokti, celej zkroucenej z toho, jak jsem spal na podlaze. Napadlo mě, kdo nás sem přenes. A jak.
A pak spustil můj mobil: měl jsem nastavenýho budíka, aby Ammě stačilo zahulákat jen třikrát, že mám vstávat. Až na to, že dneska nevyhrával Bohemian Rhapsody od Queenů. Byla to jiná písnička. Lena se užasle, omámeně posadila.
„Co se sta-?“
„Pššt. Poslouchej.“
Píseň měla změněný slova.
Šestnáct měsíců, let šestnáct spíš,
šestnáctkrát o mém strachu sníš.
Šestnáctkrát zkusíš spoutat světa tíž,
z výkřiků šestnácti jen jeden uslyšíš…
„Vypni to!“ Lena mi vytrhla telefon z ruky a zuřivě zmáčkla červený tlačítko, ale píseň zněla dál.
„Já myslím, že je to o tobě. Ale co má znamenat to ‚spoutat světa tíž‘?“
„Včera večer jsem skoro umřela. Už mám po krk toho, jak se všechno točí kolem mě. Už mám až po krk toho, aby se tyhle šílený věci děly pořád jen mně. Třeba je to pro změnu o tobě. Tobě je tady šestnáct, mně zatím ne.“ Lena prudce máchla rukou do vzduchu a pak bouchla pěstí do podlahy, jako by chtěla zamáčknout pavouka.
Hudba ztichla. S takovouhle Lenou se dneska nikdo nemínil zaplíst. Ne že bych jí to měl za zlý: vypadala celá zelená a otřesená, ještě hůř než Link ráno potom, co ho Savannah navedla, aby vypil láhev peprmintky, kterou našla ve špajzu – poslední den před zimníma prázdninama. Byly to už tři roky, ale Link dodneška nedokázal strčit do pusy pendrek.
Leně trčely vlasy asi do patnácti směrů a oči měla opuchlý od breku. Tak takhle vypadají holky po ránu. Nikdy jsem žádnou neviděl, aspoň ne takhle zblízka. Snažil jsem se nemyslet na Ammu a na to, jakej mazec mě bude čekat doma.
Vylez jsem si k Leně na postel, přitáhnul si ji blíž a pokusil se jí uhladit dlaněma vlasy. „Je to dobrý?“
Zavřela oči a zabořila obličej do mý mikiny, která teď nejspíš smrděla jako vyžilá vačice. „Asi jo.“
„Slyšel jsem tě křičet. Celou cestu z domova až sem.“
„Kdo by to řek, že mi kelting zachrání život.“
Zase jsem nechápal, jako obvykle. „Co je kelting?“
„Tak se říká tomu, jak spolu komunikujeme, i když jsme od sebe daleko. Všichni Zaklínači to nedovedou. S Ridley jsme se takhle dokázaly domlouvat ve škole a –“
„Říkalas, že se ti to ještě nikdy nestalo, až se mnou?“
„Nikdy se mi to nestalo se Smrtelníkem. Strejda Macon říká, že je to vzácný.“
To zní dobře.
Lena do mě dloubla. „To je dědictví po keltský větvi naší rodiny. Takhle si Zaklínači posílali zprávy v období Procesů. Tady v Americe se tomu říkalo ‚Šepot.’“
„Jenže já nejsem Zaklínač.“
„Já vím. Je to fakt divný. Smrtelníci by to neměli umět.“
No jasně. „Nemyslíš, že to je víc než divný? Dokážeme spolu dělat tenhle kelting, Ridley se díky mě dostane na Ravenwood, dokonce i tvůj strejda připouští, že tě nějak chráním, tak jak je to možný? Zaklínač určitě nejsem. Mí rodiče sice nebyli úplně normální…, ale takhle potrhlí zase ne.“
Lena se mi opřela o rameno. „Třeba nemusíš bejt Zaklínač, abys měl Sílu.“
Zastrčil jsem jí pramen vlasů za ucho. „Třeba se stačí do jednoho zamilovat.“
Prostě jsem to řek. Žádný pitomý vtípky, žádný nanicovatý vytáčení. Ani jsem se nestyděl. Prostě jsem řek, jak jsem to cítil. Myslím, že to byla vždycky pravda. A moh jsem to Leně klidně říct, pokud už to nepoznala sama – protože z toho nevedla žádná cesta zpátky. Pro mě ne.
Podívala se mi do očí a svět zmizel. Jako bysme na něm byli jenom my dva, vždycky jenom my dva, a ani jsme na to nepotřebovali magii. Byl to pocit neskonalýho štěstí a zároveň smutku, všechno najednou. Nedokázal jsem sedět vedle ní a nic necítit. Necítit to všechno.
Na co myslíš?
Usmála se.
Já myslím, že to poznáš. Sleduj nápisy na zdech.
A sotva to řekla, na stěně přede mnou se pomalu objevilo slovo za slovem:
Nejsi
jediný
kdo
se
zamiloval.
Písmena tam naskakovala sama od sebe, stejně černým krouceným rukopisem jako všechny ostatní nápisy v místnosti. Mezitím Leně trochu zrůžověly tváře. Zakryla si obličej rukama. „Je to trochu trapný, když se všechno, na co začnu myslet, objevuje po zdech.“
„Tys to nechtěla napsat?“
„Ne.“
Nemusíš se stydět, Leno.
Odtáhnul jsem jí ruce z obličeje.
Protože já k tobě cítím to samý.
Zavřela oči a já se naklonil, abych ji políbil. Byla to jen letmá, kratičká pusa. Ale stejně se mi z toho rozbušilo srdce.
Otevřela oči a usmála se. „Chci slyšet zbytek. Chci slyšet, jaks mi zachránil život.“
„Už si nepamatuju, jak jsem se sem dostal, a nemoh jsem tě najít. Dům byl plnej divnejch lidí, co byli oblečený jako na maškarní.“
„To nebyly kostýmy.“
„Taky mě to napadlo.“
„A paks mě našel?“ Položila mi hlavu do klína a s úsměvem se na mě podívala. „Přicválals do komnaty na bílým koni a zachránil mě před jistou smrtí z rukou Temnýho zaklínače?“
„Nedělej si srandu. Bylo to fakt děsný. A přicválal jsem tam se psem.“
„Já si jen pamatuju, jak strejda Macon mluvil o Ochranách, a pak už ani slovo.“ Lena si natočila na prst pramen vlasů. Uvažovala.
„Na co byl ten kruh?“
„Kruh Sanguinis. Kruh krve.“
Snažil jsem se netvářit zděšeně. Můj žaludek byl moc slabej i na Ammu a její kuřecí kostí. Nevím, jestli bych se dokázal vypořádat s představou kuřecí krve. Aspoň jsem doufal, že Lena myslí kuřecí. „Žádnou jsem tam neviděl.“
„Já nemluvím o opravdový krvi. Nešil. To jako v přeneseným slova smyslu: ‚naše krev’ jako ‚naše rodina‘. Byli tam všichni mí příbuzný, chápeš?“
„No jo. Promiň.“
„Už jsem ti to říkala. Halloween je pro Zaklínače důležitej svátek.“
„A co jste tam všichni dělali – v tom Kruhu?“
„Macon chtěl Ravenwood obklopit Ochranama. Dům už je chránenej, ale vždycky na Halloween se Ochrana obnovuje, to jako pro novej rok v keltským kalendáři.“
„A něco se pokazilo.“
„Asi jo. Stáli jsme v kruhu. Slyšela jsem, jak strejda Macon mluví o Ochranách s tetou Del, a najednou začali všichni vřískat a mluvit o nějaký ženský. Sara-něco.“
„Sarafine. Taky jsem to slyšel.“
„Sarafine. To je jméno? Nic mi to neříká.“
„Asi nějaká Temná zaklínačka. Všichni se tvářili vyděšeně. Ještě nikdy jsem tvýho strejdu neviděl tak rozhozenýho. Víš, co se stalo? Ona se tě fakt pokusila zabít?“ Vlastně jsem ani nevěděl, jestli to chci vědět.
„Já nevím. Moc si toho nepamatuju. Jen hlas. Jako by na mě někdo mluvil z velký dálky. Ale nepamatuju si, co říkal.“ Povytáhla se do sedu a nemotorně se mi opřela o hrudník. Připadalo mi, jako bych cítil její srdce bít zároveň s mým, ale jako vyděšenýho ptáčka v kleci. Byli jsme si tak blízko, jak si dva lidi můžou bejt, i když jsme se na sebe nedívali. Dneska ráno to takhle bylo nejlepší, nebo mi to aspoň tak připadalo. „Ethane, čas nám běží. Tohle je zbytečný. Nevíme, kdo ta ženská je, ale určitě si pro mě přišla proto, že se mám za čtyři měsíce obrátit k Temnotě, nemyslíš?“
„Ne.“
„Ne? To je všechno, co mi řekneš na mou nejhorší obavu? Potom, co jsem skoro umřela?“ Lena se odtáhla.
„Mysli trochu. Proč by tě ta Sarafme chtěla dostat, kdyby ses měla stejně přidat na stranu zla? To by se tě spíš chtěli zbavit ty hodný, ne? Vaše rodina. Podívej se na Ridley. Nezdá se mi, že by jí někdo z tvejch příbuznejch podal pomocnou ruku.“
„Až na tebe, ty naivko.“ Dloubla mě škádlivě do žeber.
„Přesně. Protože já nejsem Zaklínač. Jsem jen pitomej Smrtelník. Jaks to povídala? Kdyby mi Ridley poručila, abych skočil ze skály, tak z ní skočím?“
„Ty sis tohle nikdy nevyslech od maminky? Ethane, kdyby tví kamarádi skákali ze skály, tak ty skočíš taky?“ Lena laškovně pohodila svou hřívou.
Objal jsem ji a připadal si mnohem šťastnější, než bych měl vzhledem k včerejší noci bejt. Nebo možná Lena byla šťastnější, a já z ní nasával radost. V poslední době se mezi náma vytvořilo tak silný spojení, že jsem přestával poznávat, kde končí ona a kde začínám já.
Věděl jsem jen to, že ji chci líbat.
Půjdeš ke Světlu.
Jako já.
Rozhodně. Ke Světlu.
Znova jsem ji políbil a sevřel do náruče. Líbat ji bylo jako dejchat. Musel jsem to dělat. Nedokázal jsem si pomoct. Přitisknul jsem se k jejímu tělu a slyšel jsem, jak se nadechuje, cítil jsem, jak jí tluče srdce proti mý hrudi. Můj nervovej systém explodoval. Vlasy mi stály na hlave. Její bohatý prameny mi splývaly do dlaní. V náručí se mi uvolnila. Každej dotek jejích vlasů mi do dlaní vysílal elektrický výboje. Na tohle jsem čekal od chvíle, kdy jsem ji potkal. Ne – od chvíle, kdy se mi o ní prvně zdálo.
Bylo to jako blesk. Stala se z nás jediná bytost.
Ethane.
I v hlavě jsem slyšel její naléhavost. Taky jsem to cítil, připadalo mi, že u ní nemůžu bejt nikdy dost blízko. Kůži měla měkkou a horkou. Elektrický výboje sílily. Rty jsme měli oba bolavý, jako bysme se nemohli líbat dost tvrdě. Pak se postel začala třást a zvedla se. Cítil jsem, jak s náma pluje vzduchem. Kůži jsem měl studenou. Světlo v pokoji zhášelo a rozsvěcelo se. Místnost vířila kolem nás. Potom se setmělo, ale nevěděl jsem, jestli jen před mejma očima, nebo doopravdy.
Ethane!
Postel žuchla na podlahu. Slyšel jsem praskot rozbitýho skla. Slyšel jsem Lenu, jak vzlyká.
A pak dětskej hlásek. „Co je, Leni? Proč seš smutná?“
Ucítil jsem na hrudi dětskou ručičku, ze který proudilo teplo do mýho těla. Místnost se přestala točit. Dokázal jsem se zase nadechnout. A otevřel jsem oči.
Ryan.
S úlekem jsem se posadil. Hlava mi třeštila. Lena seděla vedle mě a čelem se mi pořád opírala o hruď, tak jako před hodinou. Až na to, že teď byly okna jejího pokojíčku rozbitý, její postel zničená – a přede mnou stála desetiletá blonďatá holčička a dotýkala se mýho hrudníku. Lena vzlykla a pokusila se ze mě posbírat střepy zrcadla a okenních tabulek.
„Tak jsme asi zjistili, co je Ryan zač.“
Lena se usmála a otřela si oči. Pak si přitáhla sestřenku k sobě. „Divotvůrkyně. Tak tu jsme v rodině ještě neměli.“
„To je zase nějaký fajnový zaklínačský slovo pro léčitelku?“ zeptal jsem se a mnul si bolavou hlavu.
Přikejvla a políbila Ryan na tvářičku.
„Tak něco.“
2024 ©