Jen takový obyčejný
americký svátek
Po Halloweenu to vypadalo, jako by se bouře uklidnila. Zapadli jsme do rutiny, i když jsme věděli, že nám odtikává vyměřenej čas. Ráno jsem zašel vždycky za roh, aby mě neviděla Amma, a nastoupil do Leniny limuzíny. Před Čmajzni & zdrhej se k nám přidal Bubu Radley a klusal za náma až ke škole. S občasnou výjimkou – Winnie Reidová ze školního Debatního kroužku, která dokázala jako jediná ve škole zatlačit člověka argumentama do kouta, případně Robert Lester Tate, kterej vyhrál dvakrát za sebou celostátní kolo jazykový olympiády – s náma v jídelně sedával jedině Link. A když jsme zrovna neobědvali na lavičkách u hřiště a neviděl nás ředitel Harper, občas jsme zdrhli do knihovny. Tam jsme si četli místní noviny a doufali, že se nad náma Marian smiluje a něco nám poví. Neobjevila se ani žádná další sestřenice Siréna s lízátkem a smrtícím stiskem, ani nedošlo k bouřím a hurikánům na škále od devíti až do dvanácti. Na obloze se neobjevovaly zlověstný černý mračna a Macon mě už nepozval na žádnou ujetou večeři. Nestalo se nic neobvyklýho.
Až na jedno. To nejdůležitější. Byl jsem blázen do holky, která na tom byla se mnou podobně. Jak je tohle možný? Připadalo mi skoro snazší uvěřit tomu, že Lena je Zaklínačka, než uvěřit tomu, že vůbec existuje.
Měl jsem svou holku. Chytrou, krásnou a nadanou. Každej den byl děsivej a každej den byl nádhernej.
Dokud se nestalo něco naprosto nemyslitelnýho. Amma ji pozvala na večeři na Díkůvzdání.
„Nevím, jestli bys k nám měla chodit. Bude to hrozná nuda.“ Byl jsem nervózní. Amma měla očividně něco za lubem.
Lena se usmála a já se uklidnil. Na světě nebylo nic lepšího než se dívat, jak se tahle holka usmívá. Pokaždý mě to dostalo. „Podle mě to nezní nudně.“
„Protožes u nás na Díkůvzdání nikdy nebyla.“
„Nebyla jsem na něm u nikoho. Zaklínači ho neslaví. To je svátek Smrtelníků.“
„To si děláš legraci? Vy nemáte krocana? Ani dýňový koláče?“
„Ne.“
„A nejedlas dneska moc?“
„Ani ne.“
„Tak to bude v pohodě.“
Připravil jsem Lenu dopředu na Sestry – aby ji nepřekvapilo, až si začnou balit suchary do kapesníčků a zastrkávat je do kabelek. Taky na tetu Caroline, až se zase začne hádat s Marian, kde vznikla první americká knihovna (v Charlestonu) nebo jak se správně namíchá barevnej odstín „Charlestonská zeleň“ (dva díly „yankeeský“ černý a jeden díl „rebelský“ žlutý). Teta Caroline byla kurátorka muzea v Savannah a věděla toho o architektuře a starožitnostech tolik jako mamka o zbraních a vojenskejch strategiích občanský války. Na tohle všechno jsem musel Lenu připravit – na Ammu, na moje bláznivý příbuzenstvo, na Marian a na Harlona Jamese, co nám bude zpestřovat hostinu svým zvracením.
Vynechal jsem jednu věc, na kterou jsem ji ale měl nejspíš taky upozornit. Totiž že pokud se na hostině objeví i táta, bude v pyžamu. Jenže tohle bylo něco, co bych jí nedokázal vysvětlit.
Amma brala Díkůvzdání fakt vážně, což znamenalo dvě věci. Že táta konečně vyjde z pracovny (i když po setmění to zase kdovíjaká výjimka nebyla) a nají se normálně s náma. Žádný cereálie s mlíkem. A na počest toho, že se můj otec vydá na pouť do našeho světa, vařila jako šílená podle starejch tradic. Krocan, šťouchaný brambory, fazolky na másle, kukuřičná kaše, sladký brambory, medová šunka, suchary, dýňovo-citrónovej koláč (po nočním výletu do bažin jsem tušil, že ten nebude pro nás, ale pro strejčka Abnera).
Vyšel jsem na chvíli na verandu a vzpomněl si, jak mi bylo, když jsem stál poprvý na verandě na Ravenwoodu. Teď byla řada na Leně. Zastrčila si vlasy za uši a já se dotknul místa pod lalůčkem, kde se jí začínaly kroutit kolem brady.
Připravená?
Odtáhla si černý šaty od punčoch. Byla rozklepaná.
To nejsem.
Ale měla bys bejt.
Zašklebil jsem se na ni a otevřel dveře do domu. „Tak do toho.“ Uvnitř to vonělo tak, jak jsem si to pamatoval z dětství: šťouchanejma bramborama a tvrdou prací.
„Ethane Wate, to seš ty?“ hulákala Amma z kuchyně.
„Já.“
„Vedeš to děvče? Poďte k nám, ať si ji mužem prohlídnout.“
Kuchyň byla rozpálená. Amma v zástěře a s vařečkou v ruce vládla u sporáku. Teta Prue se šourala kolem a strkala prsty do mís na kuchyňský lince. Teta Mercy a teta Grace hrály u stolu scrabble, ale ani jedna z nich zatím nesestavila slovo, který by dávalo smysl.
„No tak, nestůjte tam. Přiveď ji sem.“
Každej sval v těle se mi napnul. Nedalo se nijak odhadnout, co z Ammy a z tý povedený trojky vypadne. A především jsem neměl ponětí, proč vůbec Amma chtěla, abych k nám Lenu pozval.
Moje Zaklínacka vešla do kuchyně. „Dobrý večer. Jsem ráda, že se konečně poznáváme.“
Amma si ji prohlídla od hlavy k patě a utřela si ruce do zástěry. „Tak to kvůli tobě je Ethan pořád někde v trapu. No jo, pošťák měl pravdu. Hezká jako vobrázek.“ Napadlo mě, jestli právě o tomhle se s Carltonem Eatonem bavili při noční jízdě k Brodivýmu potoku.
Lena zrudla. „Děkuju.“
„Povídá se, žes ve škole způsobila poprask,“ ozvala se teta Grace a usmála se. „To je dobře. Stejně nevím, co vás tam děcka dneska učí.“
Teta Mercy složila z kostiček slovo ZVRBĚT.
Teta Grace se naklonila nad hrací desku a zamračila se. „Mercy Lynne, ty zase podvádíš! Co je tohle za slovo? No tak, použij ho ve větě!“
„Zvrbí mě pusa, abych si už ukousla koláče.“
„Jenže to máš špatně.“ Hurá. Aspoň jedna z nich si ještě pamatuje pravopis. Teta Grace se naklonila ke kostkám a vyměnila B za P. Takže nepamatuje.
Tys nepřeháněl.
Já tě varoval.
„To je Ethan?“ ozvala se teta Caroline, která právě vešla do místnosti s rozpřaženou náručí. „Pojd sem a dej tetě pusu.“ Vždycky mě zaskočilo, jak moc se podobá mamce. Měla stejný dlouhý hnědý vlasy stažený v týle, stejný tmavohnedý oči. Ale mamka chodila doma ráda bosá a v džínách, kdežto teta Caroline byla spíš jižanská kráska – nosila střevíčky na podpatku a krátký svetříky. Myslím, že ji bavilo koukat se při představování, jak se lidi tváří, když zjišťovali, že není panička v domácnosti, ale kurátorka Městského muzea Savannah.
„Jak se tady na severu máte?“ Pro tetu Caroline jsme byli vždycky „seveřani“, protože Gatlin ležel na sever od jejího bydliště.
„Ujde to. Přivezlas mi pralinky?“
„Copak jsem někdy zapomněla?“ Přitáhnul jsem Lenu za ruku k sobě. „Leno, tohle je moje teta Caroline. A tohle jsou moje pratety Prudence, Mercy a Grace.“
„Moc mě těší, že vás všechny poznávám.“ Lena natáhla ruku, ale teta Caroline ji místo toho objala. Vtom práskly dveře na verandu.
„Veselé Díkůvzdání!“ zahlaholila Marian. Nesla mísu s dušeným masem se zeleninou a na ní podnos s koláčem. „Uteklo mi něco?“
„Veverky.“ Teta Prue se přišourala k Marian a zavěsila se do ní. „Co víš o veverkách?“
„Poslechněte, plavte pryč z kuchyně,“ obořila se na srocení Amma. „Potřebuju na svý kouzla kapánek víc placu. A Mercy Stathamová, já tě dobře vidím, jak mi kradeš bonbóny.“ Teta Mercy okamžitě přestala chroupat. Lena se na mě podívala a snažila se zadržet smích.
Měla jsem poprosit Kuchyň.
Dej na mě, Amma žádnou pomoc nepotřebuje. Jídlo dovede vykouzlit sama.
Sborem jsme se přesunuli do obýváku. Teta Caroline s tetou Prue zapředly hovor o tom, jak pěstovat pomeranče v květináčích na verandě. Teta Grace a teta Mercy se ještě nepřestaly hádat o to, jak se správně píše „svrbět“. Marian se v té debatě snažila zakročit. Byl to normální blázinec, ale já viděl, že se Lena proplitá mezi Sestrama a tváří se spokojeně. Málem šťastně.
To je krása.
To si ze mě utahuješ.
Že by tohle byla její ideální představa rodinnýho svátku? Koláče, scrabble a rozhádaný babky? To se mi nezdálo. K jejich Dožínkám to mělo každopádně dost daleko.
Aspoň se tady nikdo nikoho nepokouší zabít.
S tím optimismem bych ještě tak čtvrthodinku počkal, Leno.
Zachytil jsem Ammin pohled. Nedívala se na mě. Dívala se na Lenu.
Rozhodně měla něco za lubem.
Sváteční večeře probíhala stejně jako každej rok. Až na to, že všechno bylo jinak. Táta byl v pyžamu, mamčina židle zůstala prázdná a já se držel pod stolem za ruku se Zaklínačkou. Na chvíli mě to až zavalilo – zármutek a štěstí zároveň, jako by ty pocity byly odjakživa neodmyslitelně propojený. Ale neměl jsem čas nad tím hloubat, protože jsme sotva pronesli „amen“ – a Sestry už začaly chroupat sušenky. Amma nám naložila na talíře obrovský kopce šťouchanejch brambor a teta Caroline se dala do švitoření.
Věděl jsem, o co se všichni snaží. Když tady bude spousta jídla, hory řečí a kupa zmatku, nikdo se nebude soustředit na osiřelou židli. Jenže na to by nestačily ani všechny dýňový koláče na světě. Ani všechny pochoutky, co kdy Amma navařila.
Ale teta Caroline se přesto snažila ze všech sil. „Ethane, nebudeš něco potřebovat na rekonstrukci bitvy? Mám vzadu v muzeu pár opravdových vojenských kabátců.“
„Ani mi to nepřipomínej.“ Úplně jsem zapomněl, že pokud chci prolízt z dějepisu, budu se muset jako „voják Konfederace“ zúčastnit pravidelnýho gatlinskýho povyražení: sehrání živýho obrazu bitvy o Medový vrch. Tahle akce se konala každej únor. Byla to jedna z mála věcí, která přilákala do našeho zapadákova nějaký turisty.
Lena se natáhla pro suchar. „Nechápu, proč se to vlastně dělá. Proč se pořád opakuje bitva z doby někdy před sto lety? Copak nestačí přečíst si o ní v knížkách?“
Jejda.
Teta Prue zalapala po dechu. „Tu vaši školu by měli vypálit do základů, děvenko! Co vás tam učí? Dějiny určitě ne! Tuhle věc musíte vidět všichni na vlastní oči, a vy děcka zvlášť. Musíte poznat, jak se země, která společně bojovala proti Angličanům za nezávislost, najednou rozpůlila a obrátila proti sobě!“
Ethane, tak řekni něco. Něčím je zabav.
Pozdě. Za chvíli začne zpívat hymnu.
Marian si položila na suchar plátek medový šunky. „Paní Stathamová má pravdu. V občanské válce se lidé obrátili proti sobě, nejednou stál bratr proti bratrovi. Je to tragická kapitola historie téhle země. Zemřelo půl milionu lidí, i když víc jich podlehlo nemocem než zranění.“
„Tragická kapitola, tak tak,“ pokejvala hlavou teta Prue.
„Ale tak si to tolik neber, Prudence Jane.“ Teta Grace ji chlácholivě poplácala po ruce.
Její sestra se načuřeně odtáhla. „Přestaň mi vykládat, co si mám brát a co ne. Já jenom říkám, že dnešní děcka nepoznají prasečí hlavu od ocasu. Já jsem tady jediná, kdo má nějaký školy. Jenom mně zaplatili zdělání.“
Měl jsem tě varovat předem.
A to mi říkáš až teď?
Lena si rozpačitě poposedla. „Omlouvám se. Nechtěla jsem vás urazit. Já netušila, že se tak zajímáte o občanskou válku.“
Chtělas říct, že jste jí tak posedlý.
„Neomlouvej se, zlatíčko. Prudence Jane občas takhle vyletí,“ usmála se teta Grace a šťouchla do sestry.
Proto jí přilejváme do čaje whisky, aby se zklidnila.
„Za to můžou ty kandovaný oříšky, co nám přinesl Carlton.“ Prudence se na Lenu omluvně zadívala. „Cukr mi nedělá dobře.“
Ale stejně se pořád cpe sladkým.
Táta zakašlal a zamyšleně rozhrnul vidličkou šťouchaný brambory na svým talíři. Lena se chopila příležitosti pustit se do konverzace. „Ethan mi říkal, že jste spisovatel, pane Wate. Co teď píšete?“
Táta se na ni podíval, ale neodpověděl. Nejspíš mu ani nedošlo, že Lena mluví na něj.
„Mitchell pracuje na nový knížce. Na velký knížce. Možná tý nejdůležitější, jakou kdy napsal. Kolik ti jich už vyšlo, Mitchelle?“ zeptala se Amma, jako by mluvila s dítětem. Věděla moc dobře, kolik knížek táta vydal.
„Třináct.“
Lenu tátova nemluvnost nijak neodradila, i když mě to zarazilo. Podíval jsem se na něj, jak tam sedí – v pyžamu, neučesanej, kruhy pod očima. Kdy nastal ten propad?
„O čem je ta nová knížka?“ snažila se Lena dál.
Táta se najednou probral. Poprvé se mu v očích objevila jiskřička života. „Je to milostný příběh. Možná by se to dalo přirovnat k Faulknerovu Hluku a vřavě, ale nechci mluvit o zápletce. Nemůžu. Teď ne, když už jsem tak blízko… k…“ Hlas se mu zadrhnul. Najednou se zarazil jako mechanická hračka, který někdo stiskne vypínač. Zůstal zírat na mamčinu prázdnou židli a myšlenky mu odplouvaly do dáli.
Amma se zatvářila ustaraně. Teta Caroline se pohotově pokusila zachránit to, co se hrozilo zvrtnout v nejtrapnější večer mýho života. „Leno, odkud jste se sem vlastně přistěhovali?“
Ale já už odpověď neslyšel. Neslyšel jsem nic. Místo toho jsem viděl, jak všechno kolem mě zpomaluje. Všechno se rozmazalo, roztáhlo a smrštilo, jako když se ve vzduchu tetelí horko.
A pak –
Místnost jako by strnula – až na to, že nestrnula. Já strnul. Táta taky. Přimhouřil oči a jeho rty se otevřely, jako by chtěl v příští vteřince něco vyslovit. Zíral do talíře nedotčenejch šťouchanejch brambor. Sestry, teta Caroline i Marian jako by zkameněly. Dokonce i vzduch se přestal pohybovat. Kyvadlo nástěnnejch hodin se taky přestalo pohybovat.
Ethane? Jsi v pořádku?
Snažil jsem se odpovědět, ale nešlo to. Když mě tenkrát Ridley svírala, měl jsem pocit, že umrznu a umřu. Teď jsem taky mrznul, ale nebyla mi zima a ani zdaleka jsem neumíral.
„To jsem udělala já?“ vyjekla Lena.
Jen Amma jí dokázala odpovědět. „Jestlis zastavila čas? Ty? To je asi tak pravděpodobný, jako že se z krocana stane aligátor. Depak, holka, tohle je na tebe moc silný kouzlo. To Velký usoudili, že je načase, abysme si spolu mohly v klidu promluvit jako dvě ženský. Nikdo nás neslyší.“
Až na mě. Já vás slyším.
Jenže z pusy mi nic nevyšlo. Slyšel jsem, co se tu chystá, ale nedokázal jsem promluvit.
Amma se podívala ke stropu. „Děkuju, teto Delilah. Na tebe je spoleh.“ Pak přešla ke stolu s jídlem, ukrojila kus dýňovýho koláče a položila ho na porcelánovej talířek doprostřed hostiny. „Tohle je pro tebe a pro Velký. Že pozdravuju.“
„Co se to stalo? Co jste jim udělala?“
„Nic jsem jim neuďála. Jen jsem pro nás vydyndala trochu času.“
„Vy jste Zaklínačka?“
„Ne, Věštkyně. Vidím, co je potřeba, co nikdo jinej nemůže nebo nechce vidět.“
„Vy jste zastavila čas?“ Lena mi jednou vysvětlovala, ze tohle Zaklínači umějí. Ale jenom nejmocnější.
„Já sama jsem to neuďála. Jenom jsem poprosila Velký aby mně pomohli, a teta Delilah mě vyslyšela.“
Lena se zatvářila zmateně. A vyděšeně. „Kdo jsou Velcí?“
„To je moje rodina z Onoho světa. Sem tam mi krapet pomáhaj, a nejen voni. Taky ty druhý, co jsou tam s nima.“ Amma se naklonila přes stůl k Leně a zadívala se jí do očí. „Proč nenosíš náramek?“
„Cože?“
„Copa ti ho Melchizedek nedal? Řekla jsem mu, že ho musíš nosit.“
„Dal. Ale já si ho sundala.“
„A pročpaks to uďála, co?“
„Zjistili jsme, že nám brání ve vidinách.“
„Bránil taky něčemu dalšímu. Nežs ho přestala nosit.“
„A čemu?“
Amma si vzala Leninu ruku a přitáhla ji k sobě. Pak jí rozevřela dlaň. „Neměla bych ti to říkat já, holka. Ale Melchizedek a celá vaše famílie, ty se k tomu holt nemaj. A ty to musíš vědět. Musíš bejt připravená.“
„Na co?“
Amma zvedla oči ke stropu a začala polohlasem mumlat. „Ona přichází, dítě. Přichází si pro tebe. A je mocná. Je to síla, s kerou si nejni radno zahrávat. Je Temná jako noc.“
„Kdo? Kdo si pro mě přichází?“
„Dyby ti to tak řekli sami. Proč to musim bejt zrovínka já? Ale Velký chtěj, aby ti to někdo pověděl. Dřív než bude pozdě.“
„Co mi má kdo povědět? Kdo pro mě přichází, Ammo?“
Naše hospodyně sevřela v ruce váček na koženým řemínku, kterej jí visel od sukně. Pak ztišila hlas, jako by se bála, že někdo šmíruje. „Sarafine. Temná.“
„Kdo je Sarafine?“
Amma zaváhala a sevřela váček ještě křečovitějc. „Tvoje máma.“
„Nechápu. Mí rodiče umřeli, když mi byly dva roky. A maminka se jmenovala Sára. Viděla jsem to v rodokmenu.“
„Tvůj táta umřel, to je svatá pravda, ale tvoje máma žije, jako že tady před tebou sedím. A s tím ménem – víš, tak to tady na jihu s rodokmenama prostě chodí. Nikdy nejsou úplně přesný.“
Z Leniny tváře vymizela barva. Natáhnul jsem se abych ji vzal za ruku, ale dokázal jsem pohnout sotva konečkem prstu. Byl jsem bezmocnej. Moh jsem se jenom koukat, jak mi odplouvá do tmy. Sama, přesně jako ve snech. „A ona je… Temná?“
„Ta nejtemnější Zaklínačka našich časů.“
„Proč mi to strejda neřek? Nebo babička? Tvrdili mi, že je mrtvá! Proč by mi lhali?“
„Je pravda a pravda. A to nemusí bejt jedno a to samý. Já bych řekla, že se tě prostě snažili chránit. Pořád si myslej, že tě můžou vochránit, ale Velký si tímdlenc nejsou tak jistý. Já ti to řikat nechtěla, ale dyž Melchizedek je jak tvrdohlavej mezek.“
„A proč mi chcete pomáhat? Myslela jsem – myslela jsem, že mě nemáte ráda.“
„To nemá nic společnýho s tím, koho mám nebo nemám ráda. Ona si pro tebe přichází, a ty se nesmíš ničím rozptylovat.“ Amma zvedla obočí. „A nechci, aby můj hoch přišel k úhoně. Tohle je silnější než ty, silnější než vy voba.“
„Co je silnější než my oba?“
„Todle všechno. Ty a Ethan, to prostě nemá bejt.“
Lena se tvářila zmateně. Naše hospodyně už zase mluvila v hádankách. „Jak to myslíte?“
Amma sebou trhla, jako by jí někdo za ní poklepal na rameno. „Co říkáš, teto Delilah?“ Rozčileně se obrátila k Leně. „Už nemáme moc času.“
Kyvadlo hodin se nepatrně pohnulo. Místnost začala ožívat. Táta zlehka zamrkal. Ale trvalo ještě dlouho, nez se jeho řasy dotkly tváře.
„Vem si ten náramek. Potřebuješ všecku vochranu, jakou můžeš dostat.“
Čas s cvaknutím naskočil –
Několikrát jsem zamrkal a rozhlídnul se po obejváku. Táta pořád zíral na šťouchaný brambory. Teta Mercy balila suchar do ubrousku. Zvednul jsem ruce před obličej a zahejbal prstama. „Co to sakra bylo?“
„Ethane Wate!“ Teta Grace zalapala po dechu.
Amma rozlomila suchar a položila si na něj plátek šunky. Loupla po mně Pohledem. Viditelně nebylo v plánu, abych ten holčičí rozhovor slyšel. Ten Pohled znamenal varování: Drž zobák, Ethane Wate.
„Nepoužívej takovýdle výrazy u mýho stolu. Eště nejseš tak starej, abych ti nemohla vydrhnout pusu mejdlem. Co by to bylo? Todle je prostě krocan a nádivka. Suchary a šunka. A když jsem se s tím celej den vařila, čekám, že to taky budeš laskavě jíst.“
Podíval jsem se na Lenu. Její úsměv byl tentam. Zírala do talíře.
No tak, Leno. Vrať se ke mně. Nedovolím, aby se ti něco stalo. Bude to dobrý.
Ale už byla moc daleko.
Celou cestu zpátky domů jsem z ní nedostal ani slovo. Když jsme dorazili k Ravenwoodu, otevřela dveře volva, přibouchla je za sebou a beze slova se vydala k domu.
Málem jsem za ní nešel. Točila se mi z toho hlava. Nedokázal jsem si představit, jak se cítí ona. Je těžký přijít o matku. Ale netušil jsem, o co těžší je zjistit, že si vaše matka přeje vaši smrt.
Já mamku ztratil, ale sám jsem nebyl ztracenej. Než odešla, připoutala mě – k Ammě, tátovi, Linkovi, ke Gatlinu. Cítil jsem ji v domě, v ulicích i v knihovně, dokonce i ve špajzu. Na tohle Lena spolíhat nemohla. Odpoutala se a plula samovolně, jako když se v močále utrhne z kotviště vor.
Chtěl jsem bejt její kotva. Ale zrovna v tuhle chvíli jsem pochyboval, že by to někdo vůbec zvládnul.
Lena prošla kolem Bubu Radleyho, kterej seděl na přední verandě a ani nebyl udejchanej, i když poctivě běžel za naším autem celou cestu z města. Během slavnostní večeře seděl u nás na dvorku. Ukázalo se, že mu chutnají sladký brambory a kousky krocana, který jsem mu vystrčil nenápadně ze dveří, když Amma zaběhla do kuchyně pro omáčku.
Slyšel jsem Lenu, jak v domě vříská. Povzdychnul jsem si, vystoupil z auta a šel se posadit na schody verandy vedle jejich psa. V hlavě mi pořád třeštilo – asi to bylo nízkou hladinou cukru. „Strejdo Macone! Strejdo Macone! Tak probuď se! Slunce už zapadlo, já vím, že nespíš!“
Slyšel jsem Lenu tak, jako by vřískala v mý lebce.
Slunce už zapadlo, já vím, že nespíš!
Pořád jsem čekal, kdy mi Lena vyklopí, jak se to s jejím strejdou má, tak jako mi to prozradila o sobě. Rozhodně to jen tak nebyl obyčejnej Zaklínač, pokud něco takovýho vůbec existuje. To, že ve dne spal, že se zničehonic objevoval a zjevoval, kde se mu zachtělo… Člověk nemusel bejt génius, aby mu nedocvaklo, co to má jako znamenat. Ale zrovna dneska se mi o tom hloubat nechtělo.
Bubu na mě zíral. Natáhnul jsem ruku, abych to zvíře pohladil. Uhnulo hlavou, jako by chtělo říct – jasně, jsme kámoši, ale jen si na mě zkus šáhnout, kluku. Slyšeli jsme, jak se v domě něco rozbíjí. Oba jsme vstali a vydali se za tím zvukem. Lena právě bušila na jedny dveře nahoře nad schodama.
Dům se proměnil v to, co jsem pokládal za Maconův oblíbenej stav: zchátralý stavení z doby před občanskou válkou. Osobně se mi ulevilo, že už to není hrad. Nejradši bych vrátil čas do doby před třema hodinama. Vlastne bych byl nejspokojenější, kdyby se Lenin dům proměnil v přívěs a my se hrbili nad mísou se zbytkama nádivky jako zbytek Gatlinu.
„Co moje matka? Moje vlastní matka?!“
Dveře se otevřely. Macon stál na prahu a působil dost neupraveně. Měl na sobě pomačkaný plátěný pyžamo, i když při bližším pohledu jsem musel znechuceně konstatovat, že je to noční košile. Vlasy měl rozcuchaný, oči ještě zarudlejší než obvykle a kůži úplně bledou. Vypadal, jako by ho přejel náklaďák.
Svým způsobem se moc nelišil od mýho táty, i když jeho zmatek byl tak nějak vznešenější. Až na tu noční košili: můj táta by radši vypustil duši, než by si to na sebe vzal.
„Moje matka je Sarafine? Ta, co mě chtěla o Halloweenu zabít? Jaks mi to moh zatajit?!“
Macon zavrtěl hlavou a prohrábnul si rukou vlasy. Zatvářil se znechuceně. „Amarie,“ zabručel zlostně. Dal bych všechno za to, abych moh sledovat hádku těch dvou. Ale vsadil bych celý kapesný na naši hospodyni. To každopádně.
Lenin strejda vykročil do chodby a zavřel za sebou dveře. Zahlídnul jsem kousek jeho ložnice, která připomínala budoár z Fantóma Opery – kovová lampa vyšší než já, černá postel se sloupkama, šedivo-černý povlečení. Na oknech visely závěsy ve stejným odstínu a zakrejvaly pečlivě zavřený dřevěný okenice. Dokonce i stěny byly potažený tapetama v černý a šedý. Akorát od posledního tapetování uteklo nejmíň sto let. Ten pokoj byl tmavej jako noc. Až z toho mrazilo.
Ale temnota, opravdová temnota, to bylo víc než jen nedostatek světla.
Když Macon překročil práh, objevil se v chodbě oblečenej a učesanej. Na naškrobený košili neměl jedinej záhyb, jedinej vlásek mu netrčel z účesu, dokonce i boty měl dokonale naleštěný. Vypadal úplně jinak než před vteřinou – a stačilo jen překročit práh ložnice.
Podíval jsem se na Lenu. Doteď si mě nevšimla. Zamrazilo mě, když jsem si vzpomněl, jak moc se její život liší od mýho, jak se vždycky bude lišit.
„Moje máma žije?“ vybafla na Macona.
„Obávám se, že je to trochu komplikovanější.“
„To jako myslíš to sladký tajemství, že mě chce vlastní matka vidět mrtvou? A kdys mi to chtěl říct, strejdo Macone? Až po Vyžádání?“
„Prosím, nezačínej s tím zase. Ty nebudeš Temná.“ Pán Ravenwoodu si povzdychnul.
„Nedokážu si představit, že by to bylo jinak. Když jsem dcera – cituju – ‚nejtemnější Zaklínačky našich časů‘.“
„Chápu, že jsi rozčilená. Je těžké se s tím smířit, a já ti to měl povědět dřív. Ale musíš mi věřit, že jsem se tě jen snažil chránit.“
Lena zuřila. Víc než to. „Chránit mě! Tys mě nechal věřit, že ta hrůza o Halloweenu byla náhodnej útok, ale to byla moje matka! Moje matka žije a chce mě zabít, a tebe nenapadlo, že bych o tom měla něco vědět?!“
„Nevíme, jestli tě chtěla zabít.“
Ze zdí začaly odletovat obrazy a jejich rámy bušily do protějších stěn. Žárovky v lampách v chodbě jedna po druhý praskaly. Na okenice zabušil déšť.
„Nebylo už v poslední době špatného počasí ažaž?“
„Co mi to ještě zatajuješ? Jaká lež vyjde najevo příště? Není můj táta taky náhodou naživu?“
„To bohužel ne.“ Macon to pronesl tak smutným hlasem, jako by to byla opravdová tragédie. Takhle lidi mluvili o mý mamce.
„Musíš mi pomoct.“ Lenin hlas se zlomil.
„Udělám všechno, co je v mých silách, abych ti pomohl. Jako vždycky.“
„To není pravda!“ vyštěkla na něj. „Neřeks mi o tom, jakou mám moc! Nenaučils mě, jak se mám chránit sama.“
„Neznám rozsah tvých sil, Leno. Jsi Přirozená. Až bude potřeba něco udělat, uděláš to. Až nastane ten pravý čas.“
„Matka mě chce zabít. Řekla bych, že pravej čas už nastal.“
„Už jsem řekl: nevíme, jestli tě chce zabít.“
„Tak jak mi vysvetlíš ten Halloween?“
„Jsou i jiná vysvětlení. Del a já na tom pracujeme.“ Macon se otočil, jako by se zamejšleí vrátit k sobě do ložnice. „Jsi rozčilená. Promluvíme si o tom později.“
Lena se otočila k veliký štíhlý váze, která stála na konci chodby. Jako by ji k sobě přitáhla neviditelným provázkem: váza zaplachtila vzduchem, sledovala poslušně Lenin pohled, přilítla ke dveřím Maconovy ložnice a praštila do omítky vedle nich. Bylo to dost daleko, aby její strejda věděl, že ho ta slupkaneměla zasáhnout, ale dost blízko na to, aby mu vyřídila jistý poselství. Nešlo o nehodu.
To nebyl ten případ, kdy se Lena přestala ovládat a věci se prostě děly. Tohle provedla úmyslně.
Macon se otočil tak rychle, že jsem ani nezahlídnul jeho pohyb, a zjistil, že Lena stojí přímo za ním. Byl z toho v šoku stejně jako já, a došel ke stejnýmu názoru: tohle nebyla žádná náhoda. Pohled na Leninu tvář mi napověděl, že ona je ohromená stejně jako my. Macon se zatvářil ublíženě – pokud tak vůbec někdo jako tenhle gentleman moh vypadat. „Jak už jsem řekl, až bude potřeba něco udělat, uděláš to.“
Pak se obrátil ke mně. „V příštích týdnech to bude ještě nebezpečnější. Věci se mění. Nenechávejte ji samotnou. Když je tady, můžu ji chránit já, ale moje matka má pravdu. Vypadá to, že vy ji dokážete ochránit lip, Ethane.“
„Hej! Já jsem tady taky.“ Lena se už vzpamatovala z demonstrace svejch schopností i ze strejdova postoje k věci. Věděl jsem, že si to bude pozdějc vyčítat, ale teď na to byla moc rozzlobená. „Nemluv o mně, jako bych tě neslyšela,“ vyštěkla na Macona.
Za jejím strejdou explodovala další žárovka, ale ten už se ani neotočil.
„Slyšels mě vůbec? Potřebuju to vědět! To já jsem kořist. Ona chce mě, a já ani nevím proč!“
Zírali na sebe, Ravenwood a Duchannesová, dvě větve prastarý zaklínačský rodiny. Napadlo mě, že je možná nejvyšší čas odsud vycouvat.
Macon do mě zabořil pohled, kterej říkal ano.
Lena se na mě podívala a její oči říkaly ne.
Hrábla po mý ruce. Cítil jsem, jak je rozohněná. Hořela zuřivostí. Takhle jsem ji ještě nezažil. Nechápal jsem, proč se ještě nevysypaly všechny okna na Ravenwoodu.
„Ty víš, proč po mně jde, že jo?“
„To je –“
„Nech mě hádat – komplikovaný?“ Ti dva na sebe urputně zírali. Leně se kroutily vlasy. Její strejda si kroutil stříbrným prstenem na ruce.
Bubu se po břiše pozpátku odplazil. Chytrej pejsek. Kéž bych se moh taky tak odplazit! Vybuchla poslední žárovka, a my tři se ocitli ve tmě.
„Musíš mi říct všechno, co víš o mý síle.“ To byla Lenina podmínka.
Macon si povzdychnul a tma polevila. „Leno. To není tak, že bych ti to nechtěl povědět. Po téhle tvé ukázce je jisté, že vůbec netuším, čeho všeho jsi schopná. Nikdo to netuší. A troufám si tvrdit, že ani ty ne.“ Úplně neteř nepřesvědčil, ale aspoň ho začala poslouchat. „Takhle to prostě je, když je někdo Přirozený. Je to součást jeho nadání.“
Lena jako by se konečně trochu uvolnila. Bylo po bitvě a ona vyhrála. Aspoň prozatím. „A co budu teda umět?“
Macon se zatvářil podobně vynervovaně jako můj táta, když mi ve třetí třídě přišel do pokoje vysvětlit, jak je to s včeličkama a květinkama. „Doba, kdy se projeví tvoje síla, může být opravdu velice stresující. Možná o tom existuji nějaké knížky. Jestli chceš, můžeme spolu zajít za Marian.“
Jo, jasně. Něco šikovnýho pro nás najde. Zaklínačko, na slovíčko. Průvodce moderní dívky světem čar. Mamka mě chce zabít: Konflikty s rodiči v zaklínačském dospívání.
Čekají nás napínavý tejdny.
2024 ©