Domus Lunae Libri
„Dneska? Ale vždyť není svátek.“ Když jsem otevřel dveře,uviděl jsem tu poslední osobu, kterou bych čekal: Marian v kabátu stála na schodech naší verandy. Za chvíli už jsem seděl vedle Leny na studeným předním sedadle Marianinýho tyrkysovýho naklaďáčku a ujížděli jsme do Zaklínačský knihovny.
„Slib je slib. A dneska jeČerný pátek. Není to sice doslova svátek, ale je to volný den, a to je přesně to, co potřebujeme.“ Šéfka obou gatlinskejch knihoven měla pravdu. Den po Díkůvzdání je svátek blahoslavený Slevy a celá Amerika se strká ve frontách na nejvýhodnější výprodeje. Amma se s hrstí kupónů vydala na nákupy za rozbřesku. Teď už se setmělo, a ona pořád nikde. „Gatlinská městská má zavřeno, takže Gatlinská zaklínačská je otevřená.“
„Držíš stejnou provozní dobu?“ zeptal jsem se, když naše Strážkyne zahnula na Hlavní třídu.
Přikejvla. „Od devíti.“ Pak zamrkala. „Přesněji od devíti večer. Všichni moji čtenáři se nemůžou potloukat venku za denního světla.“
„Stejně to není fér,“ ozvala se Lena. „Smrtelníci mají knihovnu otevřenou skoro pořád, a beztak tady skoro nikdo nečte.“
„To víš, jsem státní zaměstnankyně,“ utrousila Marian a pokrčila ramenama. „Stížnosti adresuj okresní správě. Ale můžeš to brát tak, že vaše výpůjční lhůta na Lunae Libri bude tím pádem mnohem delší.“
Nechápavě jsem se na ni podíval.
„Lunae Libri. V hrubém překladu Kniha měsíců. Je to něco jako zaklínačská Bible.“
Bylo mi fuk, jak tomu říká. Nemoh jsem se dočkat toho, až uvidím fond Zaklínačský knihovny a zjistím, co nám ty svazky můžou poradit. Hlavně tahle. Protože nám scházely dvě věci: odpovědi a čas.
Když jsme vystoupili z auta, nemoh jsem uvěřit svejm očím. Marian zaparkovala u chodníku před vchodem do Gatlinský historický společnosti, který s mamkou přezdívaly Gatlinská hysterická společnost. Bylo to ústředí DARu. Naše průvodkyně zastavila tak, aby se její auto vyhnulo výseči světla z pouliční lampy.
Na chodníku seděl Bubu Radley a čekal na nás.
„Tady? To Lunae je uložený na velitelství DARu?“ vyjevil jsem se.
„Tohle je Domus Lunae Libri. Neboli Dům Knihy měsíců. Ale neboj, tohle je jen vstup z Gatlinu.“ Vyprsknul jsem při těch slovech smíchy. „Vidím, žes zdědil maminčin dar – umíš ocenit ironii.“ Vydali jsme se do opuštěný budovy. Nemohli jsme si vybrat šikovnější noc.
„Ale já nevtipkuju. Budova Gatlinské historické společnosti je po Ravenwoodu druhou nejstarší budovou v okrese. Jedině tyhle dvě přežily Velké vypalování,“ dodala Marian.
„Ale DAR a Zaklínači? Jak můžou mít něco společnýho?“ nechápala Lena.
„Už brzo zjistíte, že toho mají společného celkem dost, podotkla knihovnice a došla ke kamenný budově a vytáhla povědomej svazek klíčů. „Například já jsem členkou obou spolků.“ Nevěřícně jsem na ni vytřeštil oči. „Jsem neutrální. Myslela jsem, že už jsem vám to vysvětlovala minule. Nejsem jako ty, Ethane. Ty jsi jako Lila, necháváš se příliš pohltit, a…“ Moh jsem to doplnit v duchu za ni. A podívej se, jak to s ní dopadlo.
Marian strnula, ale už se to nedalo vzít zpátky: nevyřčená věta zůstala viset ve vzduchu. Ochromeně jsem zůstal stát, neschopnej slova. Lena se natáhla po mý ruce. Cítil jsem, jak mě vytahuje z ulity.
Ethane? Není ti nic?
Marian mrkla na hodinky. „Za pět minut devět. Technicky vzato bych vás ještě neměla pustit dovnitř, ale v devět už musím být dole, pro případ, že by někdo ze čtenářů přišel už teď. Pojďte za mnou.“
Prošli jsme halou na tmavej dvůr za hlavní budovou. Marian se probrala svazkem klíčů a vytáhla něco, co jsem odjakživa považoval za klíčenku – kovovej kroužek s kloubama proti sobě. Zakroutila s ním tak, až klouby povolily a část kruhu pohltila sama sebe, takže vzniknul dokonalej půlměsíc. Znamení Zaklínačů.
Zastrčila ho do otvoru v kovový mříži, která se tvářila jako vchod do sklepa. Otočila s ním a mříž odskočila. Za ní se objevilo tmavý kamenný schodiště, který vedlo pořádně hluboko – do sklepení pod budovou DARu. Naše průvodkyně otočila klíčem na druhou stranu a po stěnách se samy od sebe zapálily louče. Teď už schodiště osvětlovalo mihotající se světlo, takže jsem uviděl nápis DOMUS LUNAE LIBRI, vyrazenej do kamennýho oblouku nad bránou. Pak knihovnice otočila klíčem ještě jednou. Vtom schodiště zmizelo a mříž zapadla zpátky.
„Co to je?“ nechápala Lena. „To znamená, že nemůžeme dovnitř?“
Marian prostrčila ruku mříží. Ukázalo se, že to je jen jako. „Já neumím zaklínat, jak víte, ale to místo musí mít nějakou ochranu. Pro případ, že by se sem v noci zatoulal někdo nepovolaný. Macon požádal Larkina, aby mi to tady nainstaloval. Knihovna musí zůstat v bezpečí.“
A pak se na nás podívala. Najednou se tvářila smrtelně vážně. „Takže vy dva, pokud jste opravdu rozhodnutí udělat to, co chcete, nesmím vám v tom bránit. Ale až budeme dole, nebudu vám ani pomáhat. Nemůžu vám zabránit, abyste si tu knihu vzali, ani ji nebudu chtít vrátit dřív, než se to tu zase otevře.“
Položila mi dlaň na rameno. „Rozumíš, Ethane? Tohle není hra. Tady dole jsou uložené mocné knihy – Knihy zaklínadel, Zaklínačská svitky, Temné i Světlé talismany a podobné relikvie. Věci, které kromě mě a mých předků žádný Smrtelník nikdy neviděl. Některé knihy jsou očarované, jiné prokleté. Musíte být opatrní. Ničeho se nedotýkej. Ať ti knihy podává Lena.“
Leniny vlasy vlály, jak do ní proudila magie toho místa. Obezřetně jsem kejvnul. Moje pocity teda moc čarovný nebyly, spíš jako bych zdolal půl flašky peprmintky. Zajímalo by mě, kolikrát paní Lincolnová v závěsu s ostatníma „dárečkama“ pochodovaly v budově nad touhle knihovnou, a neměly ponětí, co se dole přechovává.
„Bez ohledu na to, co najdete, si pamatujte jedno: musíme být venku před východem slunce. Otevřeno je od devíti do šesti. To jsou oficiální provozní hodiny, a jenom v těch je dovoleno vstoupit do téhle knihovny. Slunce vychází přesně v šest. Kdybychom to do šesti nestihli k východu, museli bychom zůstat dole až do dalšího otvíracího dne – a nevím, jestli by Smrtelníci něco takového dokázali přežít. Vyjádřila jsem se v tom dost jasně?“
Lena přikejvla a vzala mě za ruku. „Půjdeme už? Nemůžu se dočkat.“
„Nechce se mi uvěřit, že tohle dělám. Tvůj strýc a Amma by mě zabili, kdyby o tom měli tušení,“ prohlásila Marian a podívala se na hodinky. „Tak prosím.“
„Teto Marian? Mamka – viděla to někdy?“ Nemohl jsem se na to nezeptat.
Naše průvodkyně se na mě zadívala a v očích jí zajiskřilo. „Tvoje máma mi tuhle práci sehnala.“
A s těma slovama před náma zmizela za iluzí kovový mříže, pod nápisem DOMUS LUNAE LIBRI. Bubu Radley zaštěkal. Ale na návrat už bylo pozdě.
Schody byly ledový a porostlý mechem, vzduch tu byl cejtit plísní. Bylo těžký nemyslet na všechny ty odporný tvory se spoustou nožiček, který si tam dole nejspíš udělali pelech.
Snažil jsem se ale nemyslet na Marianino poslední odhalení. Nedokázal jsem si představit mamku, jak sestupuje po těchhle schodech. Nedokázal jsem si představit, že by věděla o tomhle tajuplným světě, o kterej jsem zakopnul – nebo spíš, kterej zakopnul o mě. Jenže podle všeho věděla. K neuvěření. Taky se jí to stalo náhodou? Nebo ji do něj někdo pozval úmyslně? Ale tím, že jsme teď s mamkou měli tohle tajemství společný, se pro mě všechno stalo ještě hmatatelnější. I když ona tady už nebyla, abych to s ní moh probrat.
Zato já tady byl a scházel po schodech, který byly vyzdobený jako podlaha v kostele. Podél schodiště jsem zahlíd mohutný kameny základů budovy, která musela stát na pozemku DARu dávno předtím, než na něm vztyčili jejich sídlo. Když jsem se díval do tý hloubky pod sebou, viděl jsem jen stínový obrysy. Nepřipomínalo to knihovnu. Připomínalo to místo, který to nejspíš původně bylo. Kryptu.
Dole pod schodištěm se před náma objevila rozlehlá hala se spoustou sloupů, snad čtyřiceti nebo padesáti, nad kterejma se strop vybouloval do tvaru maličkejch kupolí. Když jsem se trochu rozkoukal v šeru, viděl jsem, že každej sloup je jinej, a některý byly nachýlený jako věkovitý duby. Jejich stíny dopadaly na podlahu a budily dojem, jako by se klenutej sál nacházel v nějakým tichým, majestátním pralese. Naháněl člověku husí kůži. Nedalo se dohlídnout na konec, protože jeho stěny se ztrácely ve tmě.
Marian vložila klíč do prvního sloupu, do značky měsíce. V hale se rozsvítily louče a zalily ji mihotavým světlem.
„To je krása,“ vydechla Lena. Viděl jsem, že se jí vlasy pořád kroutí, a napadlo mě, jak to tady asi působí na ni. Těžko posoudit.
Živě. Mocně. Jako by tady byla ukrytá pravda. Celá pravda.
„Přivezli je sem z celého světa dávno předtím, než jsem se narodila.“ Marian ukázala na jeden sloup s ozdobama a písmenama. „Ten je z Carihradu. Pochází až z Babylonu.“ Ukázala na další, na kterým byly vyvedený čtyři jestřábí hlavy, který se ostražitě mračily do čtyř světovejch stran. „Z Egypta. Oko Boží.“ Poklepala na jeden s působivou lví hlavou. „Asýrie.“
Přejel jsem rukou po stěně. Všechny kameny, sloupy i zdi byly ozdobený tvářema lidí, zvířat, ptáků i zvláštních tvorů, co na mě zíraly z kamennýho lesa jako šelmy. Na některejch sloupech byly nápisy jazykem, kterej jsem neznal. Zřejmě nějaký zaklínačský hieroglyfy.
Vyšli jsme z krypty, která sloužila asi jako vstupní hala, a před námi se jedna po druhý rozsvěcely další pochodně. Uviděl jsem místnost s dlouhým kamenným stolem a sloupama uprostřed. Od něj se rozbíhaly regály (aspoň jsem si myslel, že jsou to regály) jako paprsky kola. Sahaly až ke stropu a vytvářely tak děsivý bludiště. Dalo se dost živě představit, že kdyby v něm nějakej Smrtelník zabloudil, už se víckrát nevynoří. Kromě stolu a sloupu byla místnost holá.
Marian nevzrušeně vzala jednu pochodeň z kovovýho úchytu na zdi a podala mi ji. Druhou podala Leně a třetí si vzala sama. „Rozhlídněte se tady kolem. Já musím probrat poštu. Možná přišly nějaké žádosti o meziknihovní výpůjční službu.“
„Z dalších poboček zaklínačský knihovny?“ Nenapadlo mě, že by jich mohlo bejt víc.
“Jak jinak.“ Marian se obrátila zpátky ke schodišti.
„Počkej. Vám sem chodí pošta? A jak?“
„Stejně jako vám. Přiváží ji sem Carlton Eaton, ať prší, nebo svítí slunko.“ Takže Carlton Eaton byl další zasvěcenej. No vida. To zřejmě vysvětlovalo, proč vez Ammu tu noc do bažin. Zajímalo by mě, jestli otvírá dopisy i Zaklínačům. Zajímalo by mě, co dalšího ještě nevím o Gatlinu a jeho starousedlících. Ani jsem se nemusel ptát.
„Není nás moc,“ pokračovala Marian. „Ale je nás víc, než si myslíš. Nezapomínej, že Ravenwood tady stojí ještě déle než tahle budova. Tohle byl kraj Zaklínačů, než se tu usadili Smrtelníci.“
„Možná proto jste tady všichni tak potrhlí,“ ozvala se Lena a šťouchla do mě loktem. Ale já měl v hlavě Carltona Eatona.
Kdo další ještě ví, co se v Gatlinu děje? V Gatlinu s podzemníma kouzelnejma knihovnama a s holkama, co dokážou poroučet počasí? Nebo s těma, co můžou přimět kluka skočit ze skály? Kdo další jede v tom zaklínačským spiknutí, když pominu Marian, Carltona Eatona nebo mamku?
Tlustoprd? Paní Englishová? Pan Lee?
Pan Lee rozhodně ne.
„Nebojte se. Kdybyste je potřebovali, najdou si vás. Tak to vždycky fungovalo.“
„Počkej.“ Chytil jsem Marian za ruku. „Ví to můj táta?“
„Ne.“ Aspoň jeden člověk v naší domácnosti, co nežije dvojím životem, i když jinak je cvok.
A tak nám naše průvodkyně udělila poslední radu: „Už byste se měli dát do hledání. Knihovna Lunae Libri je tisíckrát větší než všechny knihovny, které znáte. Kdybyste zabloudili, okamžitě se vraťte. Všechny police vycházejí z téhle místnosti. Když budete chodit jenom dopředu a zpátky, nemůžete se ztratit.“
„Jak se člověk může ztratit, když půjde jen rovně?“
„Zkus to. A uvidíš sám.“
„Co je na konci těch regálů?“ ozvala se Lena. „Nebo spíš na konci těch uliček?“
Marian se na ni zadívala se zvláštním výrazem v očích. „To nikdo neví. Nikdo se nedostal tak daleko, aby to zjistil. Některé uličky ústí do podzemních chodeb. Části Domu Lunae Libri jsou ještě neprozkoumané. Tady dole je spousta věcí, které jsem ještě nikdy neviděla. Možná jednou…“
„O čem to mluvíš, teto Marian? Všechno přece někde končí. Přece tady nemůžou bejt uličky knih pod celým městem? Že bys jako šla a šla, a najednou se vynořila na čaji u paní Lincolnový? Nebo šla a šla až do dalšího města? Nebo si tunelem zaskočila popovídat s Ammou?“
Usmála se na mě. „A jak myslíš, že si Macon chodí půjčovat knihy? Jak myslíš, že se dá provést, aby nikdo v Gatlinu nikdy nezahlédnul moje zákazníky? Gatlin je Gatlin. Lidi mají rádi, když jsou věci tak, jak si myslí, že jsou. Smrtelníci vidí jen to, co chtějí vidět. V tomhle kraji žila početná zaklínačská populace dávno před občanskou válkou. Žijí tady už stovky let, Ethane, a to se jen tak nahonem nezmění. Ne proto, že ses o nich najednou dozvěděl ty.“
„Nemůžu uvěřit, že se mi o tomhle místě strejda Macon nikdy nezmínil,“ ozvala se dotčeně Lena. Zvedla pochodeň a přitáhla si jeden svazek z police. Kniha byla bohatě zdobená, těžká a zaprášená. Prach se z ní zvedal do všech stran. Rozkašlal jsem se.
„Stručné dějiny zaklínání,“ přečetla Lena a vytáhla další. „Asi jsme u S. Sbierz záklienaczská. Tahle teda bude pěkně stará.“
„Opatrně. Té je opravdu pěkných pár stovek let. Pochází z doby před vynálezem knihtisku, a to bylo kolem roku 1455.“Marian vzala svazek Leně z ruky tak opatrně, jako by držela novorozeně.
Lena vytáhla další bichli vázanou v kůži. „Sever proti jihu: Zaklínači a Konfederace. Zaklínači bojovali v občanský válce?“
Marian přikejvla. „Na obou stranách. Bohužel to byla nejsmutnější kapitola v jejich dějinách. A největší roztržka ve zdejší zaklínačské komunitě. Podobně jako u Smrtelníků.“
Lena vrátila spis do police a vážně se na knihovnici zadívala. „Naše rodina je ve válce pořád, že jo?“
Marian jí věnovala posmutnělej pohled. „Prezident Lincoln tomu říkal ‚rozdělený dům‘. Ano, Leno. Bohužel máš pravdu.“ Pohladila ji po tváři. „A proto jsi přece tady, jestli si vzpomínáš. Přišla jsi sem najít, co potřebuješ. Dopátrat se smyslu v nesmyslu. A teď už radši začněte.“
„Je tady tolik knih, teto Marian. Nemůžeš nám aspoň ukázat správným směrem?“
„Nedívej se tak na mě. Jak jsem řekla, my nesmíme ani naznačovat. Jen vám zpřístupnit knihy. Běžte. Zdejší čas odměřují měsíční hodiny, a člověk snadno ztratí pojem o tom, kolik je. Tady dole nejsou věci vždycky tím, čím se zdají být.“
Přejel jsem očima z Leny na Marian. Bál jsem se spustit jednu nebo druhou z dohledu. Tahle instituce mě děsila víc, než bych si kdy pomyslel. Nebyla to ani tak knihovna jako katakomby. A Kniha měsíců mohla bejt kdovíkde.
Zadívali jsme se na nekonečný uličky mezi policema, ale nikdo z nás dvou nehodlal vykročit. „Jak to máme najít? Tady jsou snad milióny knih.“
„Nemám ponětí. Možná…“ Věděl jsem, na co Lena myslí.
„Nezkusíme medailón?“
„Máš ho?“ Přikejvnul jsem, a vytáhnul horkej balíček z kapsy a pochodeň předal jí.
„Musíme zjistit, co se stalo. Muselo se něco stát.“ Rozbalil jsem plátýnko a položil šperk na stůl uprostřed místnosti. V pohledu naší průvodkyně jsem zahlídnul povědomý zablejsknutí: jako u mamky, když se dostávala věcem na kloub. „Chceš to vidět taky, teto Marian?“
„Víc než si myslíš.“ Natáhla se po mojí ruce a já zase našel tu Leninu. Naše prsty se propletly. Společně jsme sáhli po medailónu.
Oslepující záblesk. Oči se mi zavřely.
A pak jsem uviděl kouř a ucejtil pach spáleniště, a byli jsme –
Genevieve pozvedla Knihu tak, aby v dešti viděla na písmena. Věděla, že to, co chce vyslovit, se vzpírá zákonům přírody. Jako by slyšela v hlavě matčin hlas, který ji zapřísahal, aby to nedělala – aby se rozmyslela nad tím, co právě činí.
Ale to ji nedokázalo zadržet. Nemohla přijít o Ethana.
Začala recitovat.
„CRUOR PECTORIS MEI, TUTELA TUA EST.
VITA VITAE MEAE, CORRIPIENS TUAM, CORRIPIENS MEAM.
CORPUS CORPORIS MEI, MEDULLA MENSQUE,
ANIMA ANIMAE MEAE, ANIMAM NOSTRAM CONECTE.
CRUOR PECTORIS MEI, LUNA MEA, AESTUS MEUS.
CRUOR PECTORIS MEI. FATUM MEUM, MEA SALUS.“
„Přestaňte, dušinko, než bude pozdě!“ Ivyin hlas šílel.
Z oblohy tekly provazce deště. V oblacích kouře se klikatily blesky. Genevieve zatajila dech a čekala. Nic. Něco bylo špatně. Přimhouřila oči, aby se ujistila, že slova ve tmě správně přečetla. Pak je začala vřískat do temnoty v jazyce, který znala nejlépe:
„krev mého srdce budiž ochráněna.
živote mého života, co je tvé, je mé.
tělo mého těla, mých kostí a mysli,
duše mé duše, náš duch se spojí.
krvi mého srdce, mé přílivy, mé měsíce.
krvi mého srdce. má spáso, mé zatracení!“
Nejdřív si myslela, že ji oči klamou, když spatřila, jak se víčka milého nepatrně zachvěla.
„Ethane!“ Jejich oči se na okamžik setkaly.
Její vyvolený se snažil nadechnout, pokoušel se promluvit. Genevieve se sklonila a přiložila ucho k jeho rtům. Cítila, jak ji na tváři zahřál jeho dech.
„Nikdy jsem nevěřil tvému otci, když mi tvrdil, že Zaklínači a Smrtelníci nemůžou žít pospolu. My bychom to dokázali. MilujU tě, Genevieve.“ Vtiskl jí něco do dlaně. Medailon.
A stejně náhle, jako se jeho oči otevřely, mu víčka opět klesla. Jeho tělo se zhroutilo na zem.
Než stačila Genevieve něco udělat, ucítila, jak jí žilami projel nějaký výboj. Jako by zahlédla vlastní krev, jak jí proudí žilami. Zasáhl ji blesk? Bolest ji srazila na jeho tělo.
Snažila se jí vzdorovat.
Ale vzápětí kolem ní všechno zčernalo.
„Pane na nebesích, neber mi ji. Neber mi aspoň ji!“
Genevieve to slyšela z dálky. Pak k ní opět zavanul pach. Spálené citrónovníky. Pokusila se promluvit, ale jako by polykala písek. Oční víčka se jí zachvěla.
„Bohorodičko, děkuju ti nastotisíckrát!“ Ivy klečela v prachu vedle ní a dívala se na ni.
Genevieve natáhla k černošce ruku, pokusila se ji naklonit k sobě. „Ethan… je…“
„Je mi to líto, děvečko. Ten už je v Pánu.“
Mladé ženě se konečně podařilo s námahou otevřití oči. Ivy od ní odskočila, jako by spatřila ďábla.
„Kristepane, smiluj se!“
„Co? Co se stalo, Ivy?“
Černoška se pokusila promluvit, vyslovit to, co ji tížilo na jazyku. „Vaše oči, dušinko… Změnily se.“
„Co to říkáš?“
„Už nejsou zelený. Jsou žlutý. Žlutý jako samo slunce.“
Genevieve bylo jedno, jakou barvu mají její oči. Záleželo jí jen na jednom, a o to právě přišla. Na Ethanovi. Tělem jí lomcovaly vzlyky.
Déšť bubnoval do země a měnil ji v bahno.
„Musíte vstát, slečinko. Musíme se poradit s těma z Onoho světa.“ Kuchařka se jí pokoušela pomoct na nohy.
„Ivy, mluvíš nesmysly.“
„Vaše oči! Já vás varovala, slečinko Genevieve. Říkala sem vám, že todle nejni ta správná noc, todle nejni váš měsíc. Musíme se dovědít, co se stalo. Musíme se poradit s Duchama.“
„Jestli mám něco s očima, tak proto, že mě zasáhl blesk.“
„A co ste viděla?“ vyhrkla vyděšeně černoška.
„Ivy, co pořád máš? Proč se chováš tak divně?“
„Neuhodilo do vás. Bylo to něco jinýho.“
Černoška se rozběhla k hořícímu poli s bavlnou. Genevieve za ní volala, snažila se posadit, ale motala se jí hlava. Zhroutila se zpátky do bláta a do obličeje jí bušil déšť. Déšť a slzy zoufalství. Ztrácela vědomí a zase ho nabývala. Zdálky slyšela Ivyin hlas, jak ji volá. Když znovu otevřela oči, byla kuchařka u ní, vykasanou sukni si držela vrásčitýma rukama.
Něco v ní nesla. Vysypala to do bahna vedle dívčina těla. Lahvičky s práškem, který připomínal písek nebo suchou hlínu, o sebe zacinkaly. „Co to děláš?“
„Chystám obětinu. Pro Duchy. Jenom voni nám mnůžou povědět, co to znamená.“
„Ivy, uklidni se. Blábolíš nesmysly.“
Stařena vylovila něco z kapsy zástěry. Úlomek zrcátka. Dala ho Genevieve před obličej.
Ani potmě se to nedalo přehlédnout. Dívčiny oči svítily. Jejich barva se změnila z temně zelené na pronikavě zlatou. Jako by ani nebyly lidské. Uprostřed měly místo černých zornic mandlové půlměsíčky. Jako oči kočky. Genevieve odhodila zrcadlo na zem a obrátila se k Ivy. Ale stařenka si jí už nevšímala. Seděla na zemi se zkříženýma nohama, mísila v dlaních písek a hlínu a přesypávala směs z jedné ruky do druhé. Přitom něco mumlala v kreolském jazyce svých předků.
„Ivy, co to děláš?“
„Pššt,“ sykla kuchařka. „Poslouchám Duchy. Vědí, co ste udála. Pověděj nám, co to znamená.“ A pokračovala v mumlání. „Země jejích kostí a krev mý krve.“
Sebrala střep zrcadla a řízla se do prstu, takže kapka krve dopadla na směs, kterou presýpala. „Dejte, ať slyšim to, co vy. Ať vidim, co vidíte vy. Ať vim, co víte vy.“
Ivy se narovnala a rozpřáhla paže k nebesům. Déšť vymýval černošce drť z rukou a špína jí stékala po šatech. Začala znovu mluvit tím divným jazykem, a pak –
„To né! Dyť nevěděla, co dělá!“ zavyla bolestně ktemné obloze.
„Ivy, co je ti?“
Kuchařka se třásla. Objala si tělo rukama a rozeštkala se. „To né, to né. To přece né.“
Genevieve ji popadla za rameno. „Proč plačeš? Co je se mnou?“
„Já vám říkala, ať tu knihu necháte bejt. Říkala sem vám, že tohle je špatná noc na zaklínání. Ale teď už je pozdě, dušinko. Už nejni cesta zpátky.“
„Co to znamená?“
„Ste prokletá, slečinko. Vyžádali si vás. Obrátila ste se ke Tmě, a žádnej s tím nic nezmůže. Je to smlouva. Nemůžete chtít něco vod Knihy měsíců, a nedat jí nic na voplátku.“
„A co jsem jí dala?“
„Svůj vosud. A vosud každýho děcka z Duchannesovic krve, kerý se narodí po vás.“
Genevieve nechápala. Vytušila jen to, že provedla něco, co se nedá změnit. „A tím chceš říct co?“
„Šestnáctej měsíc šestnáctyho roku si Kniha veme, co má slíbený. Co dostala na voplátku. Krev Duchannesovic dítěte. A to se vobrátí k Temnu.“
„Každé dítě?“
Ivy sklonila hlavu. Cítila tíhu té kruté porážky. „Každý ne.“
„A které? Jak se to pozná?“ Genevieve přece jen pocítila jiskřičku naděje.
„Kniha si sama vybere. Šestnáctej měsíc. O šestnáctejch narozeninách každýho děcka.“
„Nefunguje to.“ Lenin hlas ke mně doleh odněkud z velký dálky. Viděl jsem jen kouř, slyšel jenom ji. Nebyli jsme v knihovně, jenže jsme nebyli ani v tý hrozný vidině. Uvízli jsme někde v půli cesty. Bylo to děsivý.
„Leno!“
Na chvilku jsem v kouři zahlíd její obličej. Oči měla veliký a vykulený – jak jejich zelená barva málem zčernala. Ozvala se šeptem: „Probral se na dvě vteřiny. Jen na dve vteřiny, a zase ho ztratila.“ Pak zavřela oči a zmizela mi.
„Leno! Kde seš?!“
„Ethane. Ten medailón,“ uslyšel jsem Marian, taky z velký dálky.
Jeho tíha se mi propalovala do dlaně. Pochopil jsem. A upustil ho.
Otevřel jsem oči a rozkašlal se kouřem, kterej mi uvíznul v plicích. Místnost rozmazaně kroužila kolem. „Co tady ksakru děláte?“
Zaostřil jsem oči na medailón a země se se mnou přestala točit. Ležel na kamenný podlaze a tvářil se neškodně a bezvýznamně. Marian pustila moji ruku.
Uprostřed krypty stál Macon Ravenwood a plášť mu vířil kolem těla. Vedle něj byla Amma ve svým svátečním kabátku zapnutým nakřivo. K tělu si tiskla kabelku. Nevěděl jsem, kdo z těch dvou se tváří víc zuřivě.
„Promiň, Macone. Znáš pravidla. Požádali mě o pomoc. Moje povinnost je jim vyhovět,“ vysvětlovala Marian, která vypadala přepadle.
Amma se na ni podívala tak, jako by nám mamčina nejlepší kamarádka polila dům benzínem a podpálila ho. „Já to vidim tak, že se máš starat vo Lilinýho chlapce a vo Maconovu neteř. A nevidím, že bys něco z toho uďála.“
Čekal jsem, kdy se do Strážkyne obuje i Macon, ale ten mlčel. Pak mi došlo proč. Skláněl se nad Lenou. Upadla na kamennej stůl uprostřed místnosti a ležela na něm s roztaženejma rukama tváří dolů. Zdálo se, že je v bezvědomí.
„Leno!“ Macona jsem si nevšímal a chytil ji do náruče. Její oči byly černý a otevřený. Zíraly přímo na mě.
„Není mrtvá. Jenom se vzdálila. Doufám, že se k ní dokážu dostat.“ Její strejda kroutil stříbrným prstenem na palci. Oči se mu podivně rozsvítily.
„Leno! Vrať se!“ Přitisknul jsem její tělo k sobě a sevřel ji do náručí.
Ale to už pán Ravenwoodu něco mumlal neznámým jazykem, kterýmu jsem nerozuměl. Zakrátko jsem uviděl jak se Leniny vlasy začínají chvět a poletovat v tom nadpřirozeným větru, tak jako vždycky, když vzduch kolem ní prosáknul magií.
„Tady ne, Macone,“ ozvala se Marian. „Tady zaklínání nefunguje.“ Horečnatě listovala stránkama starý zaprášený knihy. Hlas se jí při tom třás.
„Von nezaklíná, Marian. Todle je Cestování. Každej Zaklínač todle nedokáže. Tam, kde teď to děvče je, se k ní dokáže dostat jenom někdo jako Macon. Tam dolů.“ Amma se snažila vysvětlit klidně, ale neznělo to moc přesvědčivě. Jako by tomu sama nevěřila.
Cítil jsem, jak z Leninýho těla stoupá chlad, a věděl jsem, že naše hospodyně má pravdu. Nevěděl jsem, kde zrovna Lena je, ale rozhodně to nebylo v mý náruči. To jsem poznal sám, i když jsem jen obyčejnej Smrtelník.
„Macone, tohle je neutrální půda. Tady nic nezmůžeš. Dům země ti nedovolí čarovat.“ Marian začala přecházet s otevřenou knihou sem a tam, jako by v ní něco hledala. Ale jak už sama upozorňovala, tady nám zaklínačský rady nepomůžou.
Rozpomněl jsem se na ty sny, ve kterejch jsem se snažil Lenu protáhnout blátem. Napadlo mě, jestli je to tohle místo.
Vtom se ozval Macon. Otevřel oči, ale ne na nás. Jako by je spíš vyslal někam dovnitř. „Leno. Poslouchej mě. Ona tě nemůže zadržet.“
Ona. Zíral jsem na to bezvládný tělo.
Sarafine.
„Jsi silná, Leno. Musíš si prorazit cestu zpátky. Ona ví, že tady ti nedokážu pomoct. Čeká na tebe ve stínech. Musíš to zvládnout sama.“
Marian přiběhla se sklenicí vody. Macon ji vychrstnul neteři do tváře a na ústa, ale ta se ani nepohnula. Už jsem to nemoh vydržet.
Sklonil jsem se nad ní a prudce ji políbil. Kapičky vody mi stekly po bradě. Jako bych líbal tonoucí.
Vzbuď se, Leno. Nemůžeš mě opustit. Teď ne. Potřebuju tě víc než ona.
Leně se zachvěla víčka.
Jsem unavená, Ethane.
A pak se prokašlala zpátky do života a vyplivovala si vodu na bundu. Usmál jsem se, navzdory všemu, k čemu málem došlo, a ona mi úsměv vrátila. Bylo to jako ve zlým snu, ale změnili jsme jeho konec. Tentokrát jsem ji udržel, i když někde hluboko uvnitř jsem věděl, že tohle nebyla ta chvíle, kdy mi nenávratně vyklouzla. Tohle byl jenom začátek.
Ale i tak. Teď jsem ji udržel.
Sklonil jsem se k ní, protože jsem potřeboval ucítit ten elektrickej proud, kterej mnou vždycky projel, jen co jsme se dotkli. Jenže Lena sebou trhla a otevřela oči dokořán. A pak uviděla Macona. „Strejdo Macu!“
Ravenwood stál u stěny krypty a opíral se o ni, jako by se v tu chvíli sotva dokázal udržet na nohou. Hlavu měl zakloněnou. Potil se, ztěžka dejchal a tvář měl bílou jako křída.
Lena se k němu rozběhla a objala ho jako dítě, který se bojí o svýho tátu. „Tohle bys neměl dělat! Mohla tě zabít!“ Nevím, co to jeho Cestování obnášelo, ale rozhodně bylo vidět, že ho to stálo hodně sil.
Takže zase ta Sarafine. Ta bytost, která je mimochodem taky Lenina matka.
A tohle měla bejt původně jen nevinná výprava do knihovny. Neměl jsem nejmenší tušení, co nám přinesou další měsíce.
Od zítřejšího rána zbejvá 74 dní.
Promočená Lena se choulila do deky. Vypadala jako pětiletá. Otočil jsem se na starý dubový dveře za ní a uvažoval jestli se odtud dostanu sám ven. Nejspíš ne. Prošli jsme asi třicet kroků jednou z uliček, pak schodištěm dolů a několika menšíma dveřma se dostali do útulný místnosti, která vypadala jako přívětivá studovna. Chodba se zdála nekonečná a lemoval ji bezpočet dveří. Jako by to byl nějakej podzemní hotel.
Sotva se Macon posadil, objevila se před ním stříbrná konvice, přesně s pěti hrníčkama a táckem s biskupským chlebíčkem. Nejspíš je tady taky nějaká Kuchyně.
Rozhlídnul jsem se kolem sebe. Neměl jsem ponětí, kde to jsme, ale věděl jsem jedno: jsme někde v Gatlinu, a zároveň tak daleko od něj, jak jsem se ještě nikdy v životě nedostal.
V každým případě jsem byl totálně mimo. Udělal jsem si pohodlí v křesle, který se tvářilo, jako by na něm sedával Jindřich VIII. Vlastně se nedalo nijak poznat, jestli v něm fakt nesedával. Taky gobelín na zdi budil dojem, jako by pocházel z nějakýho starýho hradu. Nebo z Ravenwoodu. Bylo v něm vetkaný souhvězdí, stříbrnou nití na půlnočně modrým podkladu. Pokaždý když jsem se na něj podíval, se měsíc posunul někam jinam.
Macon, Marian a Amma se usadili kolem stolu. Dalo by se říct, že máme s Lenou pořádnej malér – až na to, že by to bylo podcenění situace. Její strejda zuřil tak, že mu šálek s čajem poskakoval hlasitě na podšálku. A o Ammě radši nemluvit. „Co tě to napadlo myslet si, že můj hoch je připravenej jít do Podzemí? Kdyby tady byla Lila, stáhla by tě za to z kůže. Jaks na to mohla mít nervy, Marian Ashcroftová?“
Tetiny ruce se na šálku s čajem třásly. „Tvůj hoch? A co moje neteř? Protože jestli k tomu smím něco podotknout, to jí hrozilo nebezpečí.“ Macon a Amma se chvíli měřili pohledama, jako by si to nejdřív chtěli vyřídit mezi sebou, než roztrhají na cucky nás. Neodvažoval jsem se na Lenu podívat.
„Ty to máš nahnutý už od chvíle, co ses narodil, Melchizedeku,“ ucedila Amma a obrátila se k Leně. „A nemůžu uvěřit, že tys mýho hocha zatáhla až sem, Leno Duchannesová.“
Ta už toho měla plný kecky. „No jasně. Já ho sem zatáhla. Já jsem ta mrcha. Kdy už vám to konečně dojde? Je to čím dál horší!“
Čajová souprava vylítla do vzduchu a zůstala v něm viset jako ta výzva. Macon ani nemrknul a zaměřil se na bělostnej porcelán. Konvice i šálky se pomalu snesly zpátky na stůl a dosedly tak, že nevyšplíchla ani kapka. Lena se zadívala na svýho strejdu, jako by byli v místnosti sami. „Obracím se k Temnotě. A ty tomu nemůžeš nijak zabránit.“
„To není pravda.“
„Že ne? Skončím jako moje –“ Nedokázala to vyslovit.
Deka jí sklouzla z ramen, když se natáhla po mý ruce. „Měl by ses ode mě držet dál, Ethane, než bude pozdě.“
Macon si ji měřil podrážděným pohledem. „Neobracíš se k Temnotě. Nebuď tak naivní. Právě tohle Ona chce.“ Ona vyslovoval stejně opovržlivým způsobem, jako když říkal Gatlin.
Marian odložila šálek na stůl. „Puberta. V tomhle období je všechno apokalypsa.“
Amma zavrtěla hlavou. „Některý věci se mají stát a jiný se už dějou. Todle se zatím nestalo.“
Cítil jsem, jak se Lenina ruka v mojí chvěje. „Mají pravdu, Leno. Všechno bude dobrý,“ utěšoval jsem ji.
Vytrhla se mi. „Jo, všechno bude dobrý? Moje matka se mě snaží zabít. Vidiny z občanský války nám právě odhalily, že už od tý doby je celá moje rodina prokletá. Za dva měsíce mi bude šestnáct, a vy na to neřeknete nic jinýho?“
Opatrně jsem se zase natáhnul po její dlani. Nechala mě. „Viděl jsem to samý, co ty. Kniha si vybírá, koho chce. Třeba si tě nevybere.“ Bylo riskantní spolíhat na takovou náhodu. Ale co jinýho jsme měli?
Amma se podívala na Marian a div neodhodila šálek na stůl.
„Kniha?“ Macon mě probodl pohledem.
Chtěl jsem se mu podívat zpříma do očí, ale nešlo to „Kniha z tý vidiny.“
Už ani slovo, Ethane.
Musíme jim to říct. Sami to nezvládneme.
„To nic neznamená, strejdo Macu. Stejně jsme tu vidinu moc nepochopili.“ Lena nehodlala nic prozradit, ale já měl po včerejším večeru pocit, že to ze mě konečně musí ven. Že se jim oba musíme svěřit. Začínalo se nám to vymykat z rukou. Měl jsem pocit, jako bych se topil a nedokázal zachránit ani sám sebe, natož Lenu.
„V tý vidině přece nebylo, že jsou všichni z vaší rodiny odsouzený skončit ve Tmě, když nastane Vyžádání. Co teta Del? A Reece? Myslíš, že ta hezoučká malá Ryan má bejt jednou Temná, když dokáže léčit lidi?“ Přisunul jsem se blíž k Leně.
Odtáhla se ode mě a schoulila se ve svým křesle. „Když ty o naší rodině nic nevíš, Ethane.“
„Ale on má pravdu, Leno.“ Macon se na neteř rozčileně zadíval.
„Ty nejseš Ridley. A nejseš ani tvoje matka,“ prohlásil jsem co nejpřesvědčivějc.
„Jak to víš? Tys mou matku nikdy neviděl. Mimochodem, já taky ne, až na ty její psychoušký útoky, kterejm zřejmě nikdo nedokáže zabránit.“
„Nebyli jsme připravení na takovouhle agresi.“ Macon se snažil neteř uchlácholit. „Netušil jsem, že ona dokáže Cestovat. Nevěděl jsem, že má podobnou moc jako já. U Zaklínačů to není zrovna obvyklé.“
„Vypadá to, že o mý matce nikdo nic neví. A o mně taky ne,“ houkla Lena.
„Proto potřebujeme tu Knihu.“ Tentokrát jsem se odvážil čelit pohledu jejího strýce.
„Ale o jaké knize to pořád mluvíte?“ Zdálo se, že Starouš Ravenwood už ztrácí trpělivost.
Neříkej mu to, Ethane.
Musíme.
„O Knize, která proklela Genevieve.“ Macon a Amma po sobě loupli očima, jako že jim je jasný, co řeknu dál. „Kniha měsíců. Jestli tu kletbu na Genevieve uvalila, třeba nám poradí i to, jak ji zrušit. Ne?“ V místnosti zavládlo hrobový ticho.
Marian se podívala na Ravenwooda. „Macone –“
„Ty dej od toho ruce pryč, Marian. Už ses do té věci zamotala dost. Za pár minut vyjde slunce.“ Viděl jsem, že naše průvodkyně to chápe. Ona věděla, kde je Kniha měsíců – a Macon se chtěl pojistit, že o tom pomlčí.
„Teto Marian, kde je ta kniha?“ zeptal jsem se přímo. „Musíš nám pomoct. Mamka by nám taky pomohla. Musíš udělat to, co by udělala ona.“ Nebylo to fér, ale byla to pravda.
Amma zvedla ruce a nechala je klesnout do klína. Ještě nikdy jsem ji neviděl tak bezmocnou. „Ať se stane, co se má stát. My už se za tu niť snažili tahat, Melchizedeku. Je načase, aby ten starej svetr rozpáral někdo šikovnější.“
„Na tohle je protokol, Macone,“ ozvala se naléhavě Marian. „Když se mě zeptají, musím jim odpovědět.“ Otočila se na mě. „Kniha měsíců není v Lunae Libri.“
„Jak to víš?“
Lenin strejda se k nám otočil zádama, jako by se chystal zmizet. Měl křečovitě zaťatý zuby a z očí mu metaly blesky. Když konečně promluvil, jeho hlas se odrážel s ozvěnou od stěn místnosti a rozlíhal se nám nad hlavama. „Protože to je kniha, po které má tenhle archív jméno. Nejmocnější kniha na tomhle i na Onom světě. A taky kniha, která navěky proklela naši rodinu. Kniha, která už je víc než sto let ztracená!“
2024 ©