Nádherné bytosti : kapitola 2

Nová holka

 

 

Osm ulic. Tak daleko je to z Bavlníkový ulice na Jacksonovku. Osm ulic – za tu dobu bych stihnul znova prožít ve vzpomínkách celej život. A stejná vzdálenost stačila i na to, abych ten divnej pohřebák pustil z hlavy. Asi proto jsem se o něm Linkoví nezmínil.

Přejeli jsme kolem obchodu Zastav & zaskoč, jinak přezdívanýma Čmajzni & zdrhej. Byla to jediná sámoška ve městě – a vlastně i jedinej krám, kterej se trochu podobal obchoďáku. Takže pokaždý, když se tam člověk s kámošema poflakoval, si musel dávat bacha, aby tam nevrazil do něčí mámy, co zrovna přihopkala nakoupit jídlo k večeři. Nebo ještě hůř: do Ammy.

Všimnul jsem si, že před sámoškou parkuje známej Grand Prix. „Sakra. Tlustoprd už je tady.“ Seděl za volantem a čet si noviny.

„Třeba si nás nevšim.“ Link se napjatě zadíval do zpětnýho zrcátka.

„Nebo jsme v háji.“

Tlustoprd byl zaměstnanec Střední školy Stonewalla Jacksona, a navrch hrdej příslušník Gatlinskýho policejního sboru. Měl na starosti kontrolu docházky. Ve Čmajzni & zdrhej pracovala jeho přítelkyně Amanda a Tlustoprd tam každý ráno parkoval a čekal, až mu přinese do auta čerstvý pečivo. Což bylo dost nepříjemný, když jste jeli do školy a měli zpoždění. Jako dneska Link a já. Nemohli jste chodit na Jacksonovku a neprokouknout Tlustoprdovu rutinu: tahle znalost byla stejně důležitá jako mít v hlavě rozvrh. Ale dneska na nás mávnul, ani nezvednul oči od sportovní stránky. Nechal nás projet.

„Je u sportu a žvejká nugátovou koblihu. Víš, co to znamená.“

„Pět minut k dobru.“

 

 

 

Dojeli jsme na parkoviště před školou tichounce na neutrál a doufali, že se nám podaří nepozorovaně proklouznout kolem kanceláře. Jenže venku pořád lilo, takže nám tenisky pořádně nasákly. Čvachtaly tak hlasitě, že jsme mohli klidně vjet hlavním vchodem.

„Ethane Wate! Wesleyi Lincolne!“

Stáli jsme v kanceláři jako zmoklý slepice a očekávali tresty za pozdní příchod.

„Hned první den školy pozdě. Vaše maminka z vás nebude mít moc velkou radost, pane Lincolne. A vy se netvařte tak poťouchle, pane Wate. Amma vám vypráší kožich.“

Slečna Hester měla pravdu. Amma se o mým zpoždění dozví nanejvejš za pět minut…, pokud už to dávno neví. Tak to tady prostě chodí. Mamka vždycky tvrdila, že náš pošťák Carlton Eaton si čte každej dopis, co vypadá aspoň trochu zajímavě. Dokonce se je pak ani neobtěžoval zalepovat. Teda ne že by z nich snad moh zjistit něco novýho: v každý zdejší rodině se udržovalo nějaký tajemství – jenže o něm stejně všichni ve městě věděli. Vědělo se dokonce i to, kdo žádný tajemství nemá.

„Slečno Hester, musel jsem jet pomalu kvůli tomu dešti,“ prohlásil Link svým neodolatelným způsobem. Jenže učitelka, která si posunula brejle na špičku nosu a zamžourala na provinilce přes jejich obroučky, nijak okouzleně nevypadala. Řetízek upevnenej na nožičkách brejlí se zhoupnul.

„Nemám čas se tady s vámi vybavovat, hoši. Musím ten prohřešek zanést do formulářů. Budete po škole… dnes odpoledne,“ upřesnila a podala nám každýmu modrej lísteček.

Fakt chudák nevěděla, kam dřív skočit. Než jsme za sebou zavřeli dveře, zavanul nám k nosu pach laku na nehty. Vítej, sladký domove.

 

 

 

Začátek školního roku se v Gatlinu odehrává podle neměnnýho scénáře. Učitelé tady znají svý svěřence už ode dne, kdy nás rodiče přivezli z porodnice, a někdy v mateřský školce se rozhodne, jestli jsme chytrý, nebo blbci. Mě si zařadili mezi chytrý, protože rodiče pracovali jako profesoři. Link patřil mezi blbce, protože jednou v hodině biblický dějepravy pomačkal stránku Písma svatýho a jednou o Vánocích se pozvracel při předvádění živýho obrazu. Dostával jsem dobrý známky, protože jsem byl chytrej. A Link dostával špatný, protože byl blbec. Pochybuju, že se někdo z učitelů vůbec obtěžoval tím, že by čet naše domácí úkoly. Někdy jsem do svejch referátů doprostřed připsal pár pitomostí, jen abych si vyzkoušel, jestli si toho někdo všimne. Ani omylem.

Tohle bohužel tak úplně neplatilo pro školní testy. V prváku jsem při angličtině zjistil, že naše sedm set let stará učitelka (která se, a teď nekecám, jmenuje paní Englishová) předpokládá, že jsme přes léto všichni přečetli román Jako zabít ptáčka. Takže jsem hned při první písemce vyhučel. Super. Protože já tu knížku vážně čet, jenže už to bylo tak dva roky. Mamka ji měla ráda. A za tu dobu už jsem už spoustu podrobností zapomněl.

Tohle se o mně moc neví, ale já v jednom kuse čtu. Knížky jsou to jediný, co mi pomáhá vypadnout na chvíli z Gatlinu, i když opravdu jen na chvíli. Nad postelí mám mapu, a když čtu o nějakým místě, kam bych se rád podíval, zabodnu do něj připínáček. Kdo chytá v žitě: New York. Útěk do divočiny: Aljaška. Po přečtení románu Na cestě jsem přidal připínáčky k Chicagu, Denveru, L. A. a Mexico City – Kerouac člověka prožene po spoustě míst. Vždycky jednou za pár měsíců jsem namaloval čáru, která ty místa spojila. Tenkou zelenou čáru po silnicích, po který se vydám to léto, než nastoupím na vejšku. Jestli se mi teda někdy podaří odtud vypadnout. Ale tu mapu i čtení jsem si nechával pro sebe. V tomhle městě nejdou knížky a basket dohromady.

První hodina, což byla chemie, mě moc nepotěšila. Paní Hollenbacková mě zařadila do dvojice s Emily Ethanobijkou, občanským jménem Emily Asherovou. Tahle fiflena mě nesnášela od loňskýho plesu, na kterej jsem ji pozval: protože jsem udělal tu chybu, že jsem si k obleku nazul svoje černý tenisky, a protože jsem nechal tátu, aby nás na tu slávu odvez ve svým zrezivělým volvu. Okýnko, který nešlo zavírat, zničilo Emily její dokonalý blonďatý kudrlinky, speciálně upravený pro tuhle příležitost. Než jsme dojeli k tělocvičně, vypadala jako Marie Antoinetta s dřevěnou pelestí za hlavou. Zbytek večera se mnou nemluvila a poslala Savannah Snowovou, aby mi podrazila nohy tři kroky od mísy s punčem. A to byl definitivní konec.

Spolužáci se tím sice ohromně bavili, ale všichni si mysleli, že se dáme zase dohromady. Akorát nikdo nevěděl, že já na holky, jako je Emily, moc nejsem. Je hezká, ale tím to hasne. Koukání na ni bohužel neprehluší to, co jí leze z pusy. Chtěl jsem jinou holku. Holku, se kterou bych si moh doopravdy povídat, která se nebaví jen o mejdanech a o tom, jak ji korunovali královnou zimního plesu. Holku, která by byla chytrá, zábavná, nebo aspoň schopná parťačka na chemický laborky.

Možná že taková existovala jen v mým snu. Ale sen je pořád lepší než noční můra, i když ta můra nosí sukni roztleskávaček.

Chemii jsem přežil, ale pak to šlo od desíti k pěti. Ukázalo se, že budu mít letos zase Americký dějiny – a protože jiný dějiny se na Jacksonovce ani neučej, to upřesnění mi přijde dost zbytečný. Strávím další rok studiem „Války proti seveřanské agresi“ s naším učitelem panem Leem. Se slavným konfederačním generálem prej příbuzní nejsou, ale my studenti jsme dobře věděli, že do našeho učitele ve skutečnosti vstoupil duch slavnýho vojevůdce. Tenhle Lee patří mezi těch pár kantorů, co mě doopravdy nenávidí. Vloni jsem se nechal popíchnout od Linka a napsal esej „Válka proti jižanské agresi“. Od pana Leea jsem za to slíznul čtyřku. Takže některý učitelé asi naše referáty přece jen čtou… sem tam.

Posadil jsem se dozadu vedle Linka, kterej si zrovna od někoho opisoval poznámky z minulý hodiny, kterou prospal. Když jsem k němu žuchnul do lavice, zved hlavu od papíru a podíval se na mě. „Čéče, užs to slyšel?“

„Co jako?“

„Na Jacksonovce je nová holka.“

„Je tady fůra novejch holek. V prváku. To se stává každej rok, ty trubko.“

„Já nemluvím o prváčkach. V naší třídě je nová holka.“ Na jiný škole by něco takovýho nevzbudilo žádnej rozruch. Ale na Jacksonovce jo. Mezi nás nepřišel nikdo novej už od třetí třídy základky, kdy se do města přistěhovala k babičce a dědovi Kelly Wixová – po tom, co na jejího tátu v Salt Lake City prasklo, že ve sklepě provozuje ilegální hernu, a šel do basy. „Kdo to je?“

„Nevím. Napsali mě zase na občanku s těma pakama, co sou úplně vypatlaný. Akorát říkali, že snad hraje na housle, nebo co. Zajímalo by mě, jestli je to kočka.“ Linkův mozek funguje dost jednostranně, jako u většiny kluků. Rozdíl je v tom, že jeho úvahy směřujou z mozku rovnou do pusy.

„Takže ona je cvok do hudby?“

„Ne. Muzikantka. Třeba má ráda vážnou hudbu jako já.“

„Vážnou hudbu?“ Jediná, kterou kdy Link poslouchal, byla ta, co vyhrává jako kulisa v zubařský ordinaci.

„Jasně. Klasiky, dyť víš. Pink Floyd. Black Sabbath. Stouny.“ Začal jsem se smát.

„Pane Lincolne, pane Wate, nerad ruším vaši konverzaci, ale kdyby vám to nevadilo, rád bych přistoupil k výuce.“ Hlas pana Leea zněl stejně jízlivě jako loni a vlasy měl stejně mastný a ulízaný, pleť stejně podobanou. Začal na nás chrlit stejný věty jako každej rok. Bude se vyžadovat naše účinkování v rekonstrukci bitvy z občanský války. To je teda překvápko. Můžu si půjčit uniformu od některýho příbuznýho, co se do ní převlíká ze srandy o víkendech. Jsem prostě klikař.

Když konečně zazvonilo, vydali jsme se s Linkem k našim skříňkám a tam se chvíli poflakovali v naději, že zahlídnem tu novou. Podle toho, co Link vykládal, to už teď byla jeho příští spřízněná duše a hrála v jeho kapele a možná spolu dělali ještě něco dalšího, co už jsem ani nepotřeboval slyšet. Ale jediný, co jsme zahlídli, bylo až moc těla Charlotty Chaseový, nacpanýho do džínový sukně o dvě čísla menší. Což znamenalo, že do polední pauzy už nic nezjistíme, protože po přestávce jsme měli znakovou řeč, a na tyhle hodině bylo přísně zakázaný promluvit. A nikdo z nás neuměl znakama ukázat ani „nová holka“, natožpak něco složitějšího. Znaková řeč byl taky jedinej předmět, kam jsem chodil společně se zbytkem basketovýho družstva Jacksonovy střední.

Basket jsem hrál od osmičky, kdy jsem za léto narost o patnáct cenťáků a najednou jsem byl nejmíň o hlavu větší než všichni ve třídě. A pak, když máte oba rodiče profesory, musíte tady dělat něco normálního. Ukázalo se, že mi basket jde. Vždycky jsem dokázal vycítit, kde jsou ostatní hráči, kde je balón a jak ho soupeři sebrat, takže jsem si každej den v jídelně měl kam sednout. A to už na Jacksonovce něco znamenalo.

A dnešní flek byl obzvlášť výhodnej, protože náš útočník Shawn Bishop tu novou fakt viděl. Link začal vyzvídat hned to nejpodstatnější: „Je to kočka?“

„Supr kočka.“

„Hezčí než Savannah Snowová?“

A jako by to byla divadelní narážka, najednou nakráčela do jídelny Savannah, zavěšená do Emily Ethanobijky, a všichni jsme na ně civěli, protože tahle Savannah má metr a půl dlouhý štíhlý nohy, nejdokonalejší materiál, jakej jsem kdy viděl. Emily a Savannah jsou skoro jako jedna a tatáž osoba, i když na sobě nemají ty svoje roztleskávačský uniformy. Blonďatý vlasy, opálení ze solárka, žabky a džínový sukně tak krátký, že by se daly nosit místo pásku. Savannah měla svý nohy, zato Emily se zase všichni kluci snažili nakouknout do podprsenky plavek, když jsme se o prázdninách koupali v jezeře. Obě s sebou nikdy nenosily sešity ani učebnice. Měly jen maličkatý lesklý kabelky v podpaží, který byly tak titěrný, že by se do nich sotva vešel mobil. Ale ten musela mít Emily stejně pořád v ruce, protože v jednom kuse ťukala esemesky.

Nepatrný rozdíly mezi nima jim zajistily postavení v roztleskávačským družstvu. Savannah byla kapitánka a stála ve spodní řadě: patřila k těm holkám, co nad sebou bez problémů udržej dvě patra dalších roztleskávaček v legendární pyramidě. Emily je lítačka, na vrcholku pyramidy, ta, co vyletí dva metry do vzduchu, aby udělala přemet nebo jinou pitomost, která může skončit zlomeným vazem. Emily je ochotná riskovat všechno, aby zůstala na vrcholu, zatímco Savannah na to kašle. Když Emily vyletí do vzduchu, pyramida klidně stojí dál. Ale kdyby se Savannah pohnula jen o cenťák, všechny ostatní roztleskávačky se zřítěj k zemi.

Emily Ethanobijka si všimla, že na ně zíráme, a zamračila se na mě. Baskeťáci se rozchechtali. Emory Watkins mi dal herdu do zad. „Hlavu vzhůru, Wate. Znáš Emily. Čím víc se mračí, tím víc ji bereš.“

Ale mně se dneska nechtělo myslet na tuhle fiflenu. Chtěl jsem myslet na pravej opak. Nedokázal jsem si to vyhnat z hlavy od chvíle, kdy s tím Link na dějáku přišel. Nová holka. Nová šance: někdo jinej, z jinýho města. Možná někdo, kdo vede zajímavější život než my. Nebo – a to rozhodně – než já.

Možná někdo, o kom jsem celou dobu snil. Věděl jsem, že jsou to jen planý fantazie. Ale ze srdce rád bych tomu věřil.

„Už jste všichni slyšeli o tý nový holce?“ Savannah se posadila Earlovi Pettymu na klín. Earl byl kapitán našeho družstva a už zase její kluk, se kterým se v jednom kuse rozcházela a zase dávala dohromady. Momentálně byli zrovna spolu. Earl jí položil dlaně na snědý stehna a začal ji po nich hladit tak vysoko, až člověk nevěděl, kam s očima.

„Shawn nám to zrovna začal vykládat. Prej je to kočka. Přiberete ji do týmu?“ Link se naklonil a nabral si z mýho talíře zapečený brambory.

„To asi těžko. Měli byste vidět, co má na sobě.“ První úder.

„A jak je bílá.“ Druhej. Pokud šlo o Savannah, holka nikdy nemohla bejt dost hubená ani dost opálená.

Emily si sedla vedle Emoryho a naklonila se přes stůl – trochu víc, než bylo nutný. „A řek vám, co je zač?“

„Jak to myslíš?“

Emily se pro větší efekt odmlčela.

„Je to neteř Starouše Ravenwooda.“

Ten její teatrální výstup nebyl ani potřeba. Stačilo vyslovit to jméno, a už se zdálo, jako by někdo z místnosti vysál všechen vzduch. Pár kluků vybuchlo smíchy v domnění, že si Emily dělá srandu. Ani náhodou.

Třetí úder. A naše neznámá je vyoutovaná. Už jsem si ji ani nedokázal představit. Šance, že by se objevila dívka z mejch snů, vyprchala ještě dřív, než jsem si stačil začít malovat naše první rande. Byl jsem odsouzenej ke třem dalším letům nepodmíněně ve společnosti Emily Asherový.

Macon Melchizedek Ravenwood patřil ve městě mezi takový podivíny, že vedle něj Bubu Radley z románu Jako zabít ptáčka, vypadal jako vymetač večírků. Tenhle chlápek bydlel ve starý polorozpadlý barabizně na nejstarší a nechvalně proslulý gatlinský plantáži. Řek bych, že ho nikdo ve městě neviděl od tý doby, co jsem se narodil, a možná ještě dýl.

„To si děláš srandu?“ potvrdil moje obavy Link.

„Ne. Včera to mamce říkal Carlton Eaton, když nám přines poštu.“

Savannah přikejvla. „Moje máma se to taky doslechla. Prej se ta holka ke Staroušovi Ravenwoodovi přistěhovala ke konci prázdnin odněkud z Virginie. Nebo snad z Marylandu. Už se nepamatuju.“

Všichni o ní začali mluvit najednou, o jejích šatech a vlasech a strejdovi, o tom, že ta holka bude určitě pošuk. Tohle na Gatlinu nesnáším ze všeho nejvíc. Že tady všichni mají potřebu komentovat všechno, co někdo řekne nebo udělá, nebo jako v tomhle případě to, co nosí za hadry.

Zíral jsem na brambory na svým talíři a na oranžovou omáčku, ve který plavaly. Ten sejra nevypadal moc vábně.

Dva roky, osm měsíců – a konec. Musím z tohohle zapadákova pryč.

 

 

 

Tělocvičnu po vyučování obsadily pilně trénující roztleskávačky. Venku konečně přestalo pršet, takže basket jsme přesunuli ven na hřiště s popraskaným betonem, zvlněnejma čárama a loužema vody po ranním dešti. Člověk si musel dávat bacha, aby si nenaběhnul na puklinu, která se táhla prostředkem hřiště jako Grand Canyon. Výhoda byla v tom, že se odsud dalo přehlídnout celý parkoviště, a tím i celej společenskej život Jacksonovky.

Dneska mi to šlo samo. Dal jsem ze sedmi metrů sedm košů ze sedmi. Jenže Earl taky. Šlapal mi na paty.

Koš. Osmej. Připadalo mi, že se stačí jen podívat nahoru, a už je balón v síťce. Některý dny už jsou takový.

Koš. Devátej. Earl byl naštvanej. Poznal jsem to podle toho, že jeho driblovaní bylo čím dál tvrdší. Dělal druhýho pivota. Nevyslovená dohoda zněla: já ho nechám, ať je nejlepší na hřišti, a on se do mě nebude navážet kvůli tomu, že se mi každej den po tréninku nechce poflakovat po Čmajzni & zdrhej. Připadalo mi to tak strašně stejný: stejný hovory o holkách, stejný hamburgery k svačině.

Koš. Deset. Dneska jsem nemoh trefit vedle. Možná to mám prostě v sobě. Možná za to může něco jinýho. Ani jsem si to neuvědomoval, ale co mamka umřela, přestal jsem trénovat. Byl div, že mi to pořád takhle jde.

Koš. Jedenáct. Earl za mnou zachraptěl a praštil míčem ještě zlověstnějc. Snažil jsem se potlačit úsměv. Když jsem se odrazil k další střele, mrknul jsem směrem k parkovišti. A zahlídnul jsem hřívu dlouhejch černejch vlasů za volantem černýho auta. Limuzína. Strnul jsem.

Vtom se řidička obrátila a já uviděl dívčí obličej hledící z okýnka přímo na mě. Aspoň myslím, že takhle jsem to viděl. Míč narazil na obroučku, odskočil od ní a odkutálel se k plotu. Za sebou jsem uslyšel povědomej zvuk.

Zasvištění. Dvanáctej koš. Earlovi Pettymu se ulevilo.

Když se auto rozjelo, rozhlídnul jsem se po hřišti. Ostatní kluci tam stáli a tvářili se, jako by právě viděli ducha.

„Co to –?“

Útočník Billy Watts přikejvnul a chytil se jednou rukou drátěnýho plotu. „To byla neteř Starouše Ravenwooda.“

Shawn po něm hodil balón. „No jo. Přesně, jak jsem slyšel. Vozí se v jeho pohřebáku.“

Vrátili jsme se na hřiště, ale než se Earl odrazil k další střele, dalo se zase do deště. Za půl minuty už lilo daleko víc než ráno. Stál jsem na hřišti a nechával po sobě stejkat kapky. Mokrý vlasy mi visely do očí, takže jsem neviděl na školu ani na ostatní kluky.

To špatný znamení nebyl pohřebák. Byla to ta holka.

Na pár minut jsem si dovolil doufat. Že třeba letošní rok nebude jako ty předtím. Že se něco změní. Třeba najdu někoho, s kým se tady dá opravdu mluvit. Někoho, kdo mě bude chápat.

Ale to jediný, co mi bylo dopřáno, byl můj skvělej streleckej výkon, a to mi nestačilo.