Hon na čarodějnice
V pondělí ráno jsme jako obvykle vyrazili s Linkem do školy po silnici číslo 9 a zastavili na ravenwoodským rozcestí, kde jsme nabrali Lenu. Link ji měl rád, ale za žádnou cenu by se nevydal až k jejich baráku. Pro něj to byl pořád dům, kde straší.
Kdyby tak věděl. Prázdniny na Díkůvzdání trvaly jen čtyři dny, ale mně to připadalo jako celou věčnost, zvlášť vzhledem k tomu zastavenýmu času při sváteční večeři, vázám poletující vzduchem mezi Lenou a Maconem a taky vzhledem k naší cestě do nitra Země, při který jsme ani nemuseli vytáhnout paty z Gatlinu. Link strávil volno koukáním na fotbal, rvačkama s bratrancema a hloubáním nad tím, jestli si má dát ještě kousek sejrovýho nákypu.
Ale podle něj tady hrozilo jiný nebezpečí, který mi po tom všem znělo zvlášť zlověstně. Jeho máma žhavila posledních čtyřiadvacet hodin v jednom kuse dráty a zavírala se s telefonem v kuchyni. Po večeři si to přihasily paní Asherová a pani Snowová a všechny tři se zavřely na válečnou poradu. Když Link vešel do jejich bojovýho stanu pod záminkou, že si jde do lednice pro limonádu, moc toho neslyšel. Ale bylo toho dost, aby pochopil, jakou hru jeho matka rozjela. „Musíme ji dostat ze školy, tak nebo jinak. A toho kluka taky.“
Nebylo to nic konkrétního, ale já znal paní Lincolnovou a věděl jsem, kdy mám mít nahnáno. Jeden nikdy nesmí podcenit, kam až jsou tyhle ženský ochotný zajít, aby ochránily svoje děti nebo svoje město před něčím, co nenávidí – před někým jiným, než jsou ony. Kdo by to měl vědět lip než já? Mamka mi vypravovala, co zažívala ty první roky, kdy se sem přistěhovala. Prej byla v jejich očích takovej vyvrhel, že i ty nejbohabojnější dámy tišily hlas, když se o ní mluvilo: klidně nakupovala v neděli, střídala kostely podle toho, jak se jí zachtělo, anebo dokonce nechodila do žádnýho, byla feministka (což si paní Asherová někdy pletla s komunistkou), demokratka (paní Lincolnováv tom slově našla souvislost s výrazem démon), a co bylo ze všeho nejhorší – byla vegetariánka (což vylučovalo, že by někdy přijala pozvání na barbecue k paní Snowový). A kromě toho, že nebyla členkou DARu, Národní střelecký asociace ani žádnýho jinýho úctyhodnýho spolku, se provinila ještě něčím: nepocházela z Gatlinu.
Zato táta v tomhle městě vyrůstal. Byl to jeden z váženejch gatlinskejch rodáků. Když mamka umřela, zastavovaly se u nás stejný dámy, který nad ní tak ohrnovaly nos, a horlivě ho zasypávaly roládama s bůhvíčím, zapečenejma těstovinama a pečínkama. Jako by mu chtěly ukázat, že mají poslední slovo. Mamku by to naštvalo – to věděly. Tenkrát táta poprvé odešel do svý pracovny a zamknul se tam. Amma a já jsme nechali jejich milodary hnít na verandě, dokud si je dámy zase nerozebraly a nevrátily se ke starýmu dobrýmu pomlouvání. Tak jako vždycky.
Ale poslední slovo měly. Jako vždycky. My s Linkem jsme to dobře věděli, i když Lena s tím ještě zkušenost neměla. Seděla vmáčknutá na předním sedadle beateru mezi mnou a Linkem a psala si něco na ruku. Rozeznal jsem slova na střepy jako všechno kolem. Lena totiž psala v jednom kuse, jako jiný lidi žvejkaj nebo si namotávají na prst vlasy – myslím, že to dělala nevědomky. Zajímalo by mě, jestli mi dá někdy přečíst svoje básničky. A jestli jsou některý o mně.
Link na ni zašilhal. „Hele, kdy mi konečně napíšeš nějakou písničku?“
„Jen co odevzdám texty pro Boba Dylana.“
„A doprdele.“ Link dupnul na brzy, až jsme všichni nadskočili. Ne že bych mu to vyčítal: pohled na dodávku jeho matky na školním parkovišti ještě před osmou ráno byl děsivej. A pohled na její řidičku.
Školní parkoviště bylo plný rodičů. Na parkovišti se kromě Dne rozbitýho okna neukázal žádnej rodič od chvíle, kdy sem máma Jocelyn Walkerový přišla vřískat na protest proti promítání filmu o lidským rozmnožování.
K něčemu se schylovalo.
Linkova máma podala Emily nějakou krabici. Emily Ethanobijka byla nastoupená na parkovišti s celým roztleskávačským ansámblem. Obcházely všechny auta a lepily na přední skla nějaký neónový samolepky. Některý se třepotaly ve větru, ale pár jsem jich z relativního bezpečí beateru stačil rozeznat. Bylo to jako nějaká volební kampaň, ale bez kandidáta.
ne násilí na jacksonovce.
nulová tolerance!
Link zrudnul. „Pardon – ale musíte si vystoupit.“ Schoulil se na sedadle tak nízko, až to vypadalo, jako by tu kraksnu nikdo neřídil. „Nechci, aby mi máma nafackovala před všema roztleskávačkama.“
Taky jsem sklouznul až ke koberečku a otevřel dvířka. „Sejdem se vevnitř, kámo.“
Chytil jsem Lenu za ruku a stisknul ji.
Připravená?
Snažím se.
Prokličkovali jsme mezi autama až na kraj parkoviště. Emily jsme neviděli, zato jsme za Emoryho dodávkou slyšeli její vyřvávání.
„Tohle jsou naše symboly!“ zrovna se blížila k okýnku Carrie Jensenový. „Zakládáme ve škole nový klub: Strážní andělé Jacksonovy střední. Chceme přispět k zajištění bezpečnosti na škole tím, že budeme hlásit všechny případy násilí a nezvyklého chování, kterých si všimneme! Pokud se k nám chcete přidat, po osmé hodině máme v jídelně ustavující schůzi!“ Když se ječení přesunulo, Lena mi sevřela ruku.
Co to má znamenat?
Nemám ponětí. Jsou to blbky. Jdeme.
Pokusil jsem se ji vytáhnout zpoza auta, ale bránila se. Přikrčila se. „Potřebuju ještě chvilku.“
„Seš v pohodě?“
„Jen se na ně podívej. Myslej si, že jsem obluda. Založily proti mně klub.“
„Prostě nemůžou vystát lidi odjinud, a ty seš tady nová. Rozbilo se okno, svedli to na tebe. Tohle je prostě –“
„Hon na čarodějnice.“
To jsem říct nechtěl.
Ale myslíš si to.
Sevřel jsem její ruku a vlasy se mi zježily.
Tohle není nutný.
Ale jo, musím. Nechala jsem takovýhle lidi, aby mě vyštípali z poslední školy. Těmhle to už nedovolím.
Když jsme vyšli z uličky mezi autama, byli už v bojovým postavení. Emily a paní Asherová rovnaly vzadu v dodávce další krabice s lepícíma lístečkama. Eden a Savannah je podávaly roztleskávačkám i všem klukům, co se stáhli blíž, aby lip viděli na dlouhý nohy a hlubokej výstřih krásný Savannah. O kousek dál stála paní Lincolnová a bavila se s ostatníma matkama. Nejspíš jim slibovala, že zařadí jejich domy do okružní prohlídky Po stopách starého Jihu, pokud ji při jednání s ředitelem Harperem podpoří. Podala mámě Earla Pettyho tabulku s připevněnou tužkou. Chvíli mi trvalo, než mi došlo, co si to podávají.
Petice.
Linkova máma si nás všimla a spočinula na nás dlouhým pohledem. Ostatní matky se zadívaly stejným směrem jako ona. Na vteřinu se odmlčely. Nejdřív mě napadlo, že se třeba zastyděly – že odloží propisky, nahrnou se do svejch dodávek a odfrčí domů. Paní Snowová, která byla tátova sestřenice z třetího kolena. Paní Asherová, která mi ošetřovala ruku, když mi bylo deset. Paní Elleryová, která mě poprvé střihala. Tyhle dámy mě znaly od dětství. Nemohly se takhle chovat, ne ke mně. Musejí se zastydět a zmizet.
Když to budu pořád opakovat, třeba se to fakt stane.
To bude dobrý.
Když jsem si uvědomil, že se pletu, bylo už moc pozdě. Už se vzpamatovaly ze šoku, že nás vidí spolu.
Paní Lincolnová přimhouřila oči. „Ředitel Harper –“ Ten pohled výmluvně naznačoval, že v dohledný době nemám očekávat žádný pozvání k Lincolnovým na večeři. „– ředitel Harper nám přislíbil plnou podporu. Nebudeme na Jacksonově střední tolerovat násilí, které zaplavuje střední školy v téhle zemi. Vy, naši mladí přátelé,“ zvýšila dramaticky hlas, „děláte dobře, že chcete bránit svůj vzdělávací ústav. A my jako zodpovědní rodiče stojíme plně na vaší straně.“
Drželi jsme se s Lenou za ruce a prošli kolem nich. Emily mi zastoupila cestu. Lena pro ni byla vosk. „Ethane, přijď dneska do jídelny na schůzi Strážných andělů. Budeme tě vážně potřebovat.“
Bylo to poprvý po dlouhý době, co na mě promluvila. Pochopil jsem její vzkaz: máš poslední šanci dokázat, ze patříš mezi nás.
Odstrčil jsem tu ruku se samolepkou. „Tohle Jacksonovka potřebuje ze všeho nejvíc: vaše andělský chování, proč radši nejdete mučit nějaký děti? Nebo trhat motýlům křídla? Shazovat ptačí mláďata z hnízda?“ Protáhnul jsem Lenu kolem ní.
„Co by na tohle řekla tvá nebohá matka, Ethane? Co by řekla na to, s kým se teď stýkáš?“ Otočil jsem se. Paní Lincolnová se tyčila těsně za mnou. Byla oblečená jako vždycky, jako úřednice z filmu pro pamětníky, s levnejma slunečníma brejlema ze stojanu u pokladny v sámošce a špatně ostříhanejma vlasama, který se věčně nemohly rozhodnout mezi blátivou a šedivou. Člověk si až musel říkat, odkud se takovýhle ženský vůbec berou? „Já ti to povím, Ethane. Zaplakala by nad tebou. Musí se obracet v hrobě.“
Paní Lincolnová překročila hranici.
Nic o mý mámě nevěděla. Nevěděla, že mamka poslala na školní inspekci petici proti zákazu některejch knížek ve školách. Nevěděla, že se mamka vyděsila pokaždý, když jí paní Lincolnová poslala pozvánku na schůzi Ženskýho klubu nebo DARu. Ne proto, že by tyhle megery nenáviděla, ale protože nenáviděla názory, za který paní Lincolnová bojovala. Nenáviděla omezenost a nafoukanost gatlinskejch paniček, což byly vlastnosti, kterejma paní Lincolnová i paní Asherová přímo prosluly.
Mamka vždycky říkala: „Správná věc a snadná věc nejsou vždycky totéž.“ A já najednou věděl naprosto přesně, co je správný, přestože to nebylo snadný. Nebo spíš nebudou snadný ty následky.
„‚Tohle je pro tebe to nejlepší, Ethane.‘ To by řekla má nebohá matka, madam.“
Obrátil jsem se zády ke škole a pokračoval v chůzi. Lenu jsem vláčel za sebou. Ušli jsme jen pár kroků. Celá se třásla, i když to nevypadalo, že by ji to srocení zastrašilo. Tisknul jsem jí ruku, abych ji uklidnil. Dlouhý černý vlasy se jí kroutily a narovnávaly, jako by už už chtěla vybuchnout. Nebo možná já. Nikdy mě nenapadlo, že budu tak rád, až konečně překročím práh školy. Ale pak jsem zahlíd ředitele Harpera. Stál tam a tvářil se, jako by tady nejradši neřediteloval. Jako by si na něj taky mohli přilípnout samolepku.
Leniny poletující vlasy ho pleskly přes obličej, když jsme procházeli kolem něj, ale on nás vůbec nevnímal. Koukal někam za naše záda. „Co to sakra –?“
Otočil jsem se právě včas, abych zahlídnul tisíce zelenejch lístečků ze skel aut i z krabic v Lincolnovic dodávce, jak poletujou vzduchem. Náhlej závan větru s nima mrštil pryč, a tak připomínaly hejno ptáků, co stoupá do oblak: letěli vzhůru povětřím, báječně svobodní. Jako v Hitchcockovi, akorát obráceně.
Slyšeli jsme výkřiky, ale jenom než za náma zapadly těžký železný dveře.
Lena si uhladila vlasy. „Teda vy tady ale máte děsný počasí.“
2024 ©