Ztráty a nálezy
Skorose mi ulevilo, že je sobota. Bylo pro mě docela ulehčení, trávit den s osobama, jejichž jediný magický schopnosti spočívají v tom, že zapomínají, jak se jmenujou. Když jsem dorazil k Sestrám, siamská kočka tety Mercy Tanečnice Lucille zrovna „cvičila“ na předním dvorku. Sestry tam měly natažený prádelní šňůry, a tak teta Mercy vzala každý ráno Lucille na vodítko, aby se to zvíře mohlo „krapet protáhnout“. Snažil jsem se pratetě vysvětlit, že kočku může klidně pustit ven samotnou a ta se jí zase vrátí, až se jí bude chtít. Ale ona se na mě podívala, jako bych jí navrhoval, aby se spustila se ženatým chlapem. „Přece nemůžu Tanečnici Lucille pustit ven samotnou! Určitě by se jí někdo zmocnil.“ Tohle město zrovna neproslulo jako ráj zlodějů koček, ale hádat se s tetou nemělo cenu. Otevřel jsem dveře a čekal obvyklý pošťuchování, ale uvnitř panovalo podezřelý ticho. To neslibovalo nic dobrýho. „Teto Prue?“
Vtom jsem uslyšel povědomej šrumec ze zadní části domu. „Jsme tady na verandě, Ethane.“
Prošel jsem domem a sehnul se pode dveřma na sluneční terasu. Na ní jsem uviděl Sestry, jak se šourají kolem a každá něco chová. Připomínalo to krysy bez srsti.
„Co to sakra je?“ vyhrknul jsem bez rozmejšlení.
„Ethane Wate, dávej si pozor na pusu, nebo ti ji vypláchnu!“ vyjela teta Grace. „Mohl bys mít rozum a neklít v našem domě!“ Vzpomněl jsem si, že teta Grace počítá mezi kletby i slova jako „nahý“, „kalhotky“ nebo „močový měchýř“.
„Omlouvám se, teti. Ale co to máte?“
Teta Mercy přicupitala radostně blíž a natáhla ke mně rozevřený dlaně, ve kterejch spali dva hlodavci. „To jsou veverčí mláďata. Ruby Wilcoxová je našla ve čtvrtek doma na půdě.“
„Lesní veverky?“
„Je jich šest. Nejsou to ty nejroztomilejší tvorečci, cos kdy viděl?“
Viděl jsem spíš to, že se tady schyluje k pořádnýmu maléru. Dovolit těmhle stařenkám, aby chovaly divoký zvířata, i když by to byly jen nedospělý veverky, zavánělo slušným hazardem. „A jak to, že se ocitly u nás?“
„No, Ruby se o ně nemohla starat –“ začala teta Mercy.
„Kvůli tomu jejímu příšernému manželovi. Ruby nesmí ani odjet na nákup bez toho, aby se ho dovolila.“
„A tak nám je Ruby přinesla, protože věděla, že už máme klec.“
Sestry jednou po hurikánu zachránily raněnýho mývala a kurýrovaly ho. Ten neřád potom sežral papoušky tety Prudence, Sonnyho a Cher, a Thelma ho vyhnala z domu. Pak už se o něm nesmělo mluvit. Ale klec jim zůstala.
„Víte přece, že hlodavci můžou přenášet vzteklinu. Nemůžete je tady takhle chovat. Co kdyby vás pokousaly?“
Teta Prue se zamračila. „Ethane, jsou to naše miminka a jsou to slaďulkové. Nekousnou nás. My jsme jejich maminky.“
„Jsou tak krotké, copak to nevidíš?“ zatokala teta Grace a sehnula se ke svý veverce.
Viděl jsem v živejch barvách, jak to dopadne, až se některá z těch potvor zakousne tetám do krku a já je povezu na pohotovost, kde budou muset dostat dvacet injekcí, co se dávají pacientům, který hryzlo divoký zvíře. Bylo mi jasný, že v tomhle věku by Sestry zabila i jediná dávka.
Ale snažit se je přesvědčit byla naprostá ztráta času. „To nikdy nevíte. Jsou to divoký stvoření.“
„Ethane Wate, ty prostě nemáš rád zvířata. Tyhle veverušky by nám neublížily.“ Teta Grace se na mě zamračila. „A co bys vůbec chtěl, abychom udělaly? Jejich maminka je mrtvá. Když se o ně nepostaráme my, umřely by.“
„Odvez bych je do Společnosti pro ochranu zvířat.“
Teta Mercy si svoje drobečky přitiskla ochranitelsky k hrudi. „Těm vrahům! To jistě! Zabili by je!“
„Už dost těch řečí. Ethane, podej mi oční kapátko. Leží tamhle.“
„Na co?“
„Musíme je krmit. Po čtyřech hodinách,“ vysvětlovala teta Grace. Teta Prue podržela jednou rukou veverky a druhou podala sestrám kapátko s mlíkem. Mláďátka se daly hltavě do sání. „A jednou za den jim čistíme intimní místa tampónem a pinzetou, aby se tam naučily čistit samy.“ Tak o tenhle pohled jsem teda nestál.
„Jak tohle všechno víte?“
„Podívaly jsme se na Ten-ternet,“ prohlásila teta Mercy a hrdě se usmála.
Nedokázal jsem si představit, že tyhle stařenky vědí něco o internetu. Nedokázaly se naučit zacházet ani s toastovačem. „A jak jste se dostaly k internetu?“
„Thelma nás zavezla do knihovny a slečna Marian nám to ukázala. Má tam počítače. Věděls to?“
„A můžeš se na nich na všechno podívat. I na hanbaté obrázky. Jen si to představ – i ty nejhanbatější ti rovnou samy skáčou na televizi, i když nechceš!“ Teta Grace tím nejspíš myslela nahý ženský z reklam, co se automaticky objevujou na monitoru. Zajímavý. Našinec by myslel, že to je od internetu odradí navždycky.
„Ja chci jenom říct, že podle mě to není dobrej nápad. Stejně si je nemůžete nechat napořád. Až vyrostou, budou čím dál divočejší.“
„Ale my si je samozřejmě nechceme nechat navěky.“ Teta Prue pohodila hlavou, jako by to byla náramně směšná představa. „Jen co se o sebe budou umět postarat, vypustíme je na dvorek.“
„Jenže to si nebudou umět najít něco k snědku. Z toho důvodu je špatný chovat divoký zvířata doma. Protože když je pak pustíte, budou hladovět.“ Připadalo mi to jako dobrej argument, kterej by moh Sestry zachránit před vejletem na pohotovost.
„To se ale pleteš. Přečetly jsme si to na Ten-ternetu,“ namítla teta Grace. Jak se asi hledají webovky o tom, jak doma chovat lesní veverky a jak jim čistit zadky?
„Musíš je naučit sbírat oříšky. Zahrabeš oříšky na dvoře a necháš veverky, aby si je samy našly.“
Že mi hned nedocvaklo, kam to povede. K tomu, že budu pobíhat po dvorku a zakopávat pro veverky Oříškovou směs. Zajímalo by mě, kolik těch děr budu muset vyhrabat, abych tetičky uspokojil.
Asi po půl hodině hrabání a kladení návnad jsem začal nacházet věci. Stříbrnou lžíci. Náprstek. A ametystovej prstýnek, kterej nevypadal jako bůhvíjaká cennost, ale aspoň jsem měl záminku, proč nechat ořechy ořechama. Když jsem se vrátil do domu, měla teta Prue na nose svy nejtlustší brejle a probírala se hromadou zažloutlejch listin. „Co to čteš, teto?“
„Ale jen tak něco hledám pro maminku toho tvého kamaráda Linka. DAR potřebuje pár informací o gatlinské historii pro okružní prohlídky po starém Jihu.“ Teta zvedala jeden papír za druhým. „Ale je těžké najít něco, co by se netýkalo Ravenwoodových.“
Což bylo to poslední jméno, který by v DARu chtěly slyšet. „Jak to myslíš?“
„No, bez nich by tady Gatlin především ani nestál. Takže je vlastně těžké vykládat o historii města a vynechat je z toho.“
„Oni se tady vážně usadili jako první?“ Něco takovýho říkala už Marian, ale stejně jsem tomu moc nevěřil.
Teta Mercy zvedla z hromady jedno lejstro a přidržela si ho tak blízko u očí, že ho musela vidět dvojitě. Teta Prue jí ho vyškubla. „Dej to sem. Udělám vtom konečně pořádek.“
„Když nechceš pomoct…“ Teta Mercy se obrátila zpátky ke mně. „Ravenwoodovi se v tomhle kraji usadili jako první, a to bezesporu. Skotský král jim tady daroval půdu někdy kolem roku 1800.“
„1781,“ opravila ji teta Prue. „Tady to stojí.“ Zamávala přede mnou zažloutlým papírem. „Byli to farmáři a proměnili Gatlinský okres v nejúrodnější půdu v Jižní Karolíně. Bavlna, tabák, rýže, indigo – tohle všechno tady pěstovali. Je to zvláštní, protože těmhle plodinám se většinou nedaří na podobné půdě. Ale když lidi zjistili, že se tady dá pěstovat skoro všechno, kolem Ravenwoodu rychle vyrostlo město.“
„Ať se nám to líbí, nebo ne,“ dodala teta Grace a vzhlídla od šití.
To teda byla ironie: bez Ravenwoodovejch by Gatlin vůbec neexistoval. Ty lidi, co ohrnovali nos nad Maconem Ravenwoodem a jeho rodinou, jim vlastně vděčili za to, že mají kde bydlet. Napadlo mě, jak by se na to tvářila paní Lincolnová. Ale nejspíš to věděla – a nejspíš to nějak souviselo s tím, proč Macona Ravenwooda tolik nenáviděla.
Podíval jsem se na svoje ruce, ušpiněný tou nezvykle úrodnou půdou. Pořád jsem v nich držel ty krámy, co jsem vyhrabal na dvorku.
„Teto Prue, patřilo tohle některý z vás?“ Zvednul jsem prstýnek ze dřezu, kde jsem ho právě umyl, a podržel ho ve vzduchu.
„Cože! To je prstýnek, co mi daroval můj druhý manžel Wallace Pritchard k našemu prvnímu – a jedinému – výročí sňatku.“ Teta Prue ztišila hlas do šepotu. „Byl to laciný šperk – a laciný chlap. Kdes to pro všechno na světě objevil?“
„Zahrabanej na dvorku. Našel jsem taky tuhle lžíci a náprstek.“
„Mercy, podívej, co Ethan našel! Tvoji lžíci ze soupravy! Tennessee! Vidíš, že jsem ti ji nesebrala!“ vybuchla teta Prudence.
Mercy si nasadila brejle, aby můj nález prozkoumala. „Ukaž, já se podívám… Hm, to bude ono. Konečně mám zase všech jedenáct států!“
„V Americe je přece víc než jedenáct států, teto Mercy.“
„Já sbírám jen státy Konfederace,“ upřesnila prateta a s Prue svorně přikejvly.
„Když už mluvíme o pohřbených věcech – věřily byste, že Eunice Honeycuttová se dala pohřbít se svým sešitem receptů? Nechtěla, aby se někdo jiný dostal k jejímu receptu na Ševcovskou směs.“ Teta Mercy zavrtěla hlavou.
„Byla to zlomyslná ženská, stejně jako její sestra.“ Teta Grace popadla lžíci s nápisem Tennessee a začala s ní páčit bonboniéru.
„Ten její recept stejně nebyl nic moc,“ ohrnula ret teta Mercy.
Teta Grace si zvedla k očím bonboniéru, aby si mohla přečíst názvy bonbónů uvnitř. „Mercy, jak se říká tomu s máslovým krémem?“
„Až umřu já, chci se nechat pohřbít se svým kožešinovým rukávníkem a s Písmem,“ prohlásila teta Prue.
„A ty myslíš, že ti za to Pán udělí pár bodů k dobru, Prudence Jane?“
„Nechci body k dobru. Chci mít jenom co číst, až budu čekat na Soudný den. Ale když už mluvíme o bodech, Grace Ann, stejně jich budu mít víc než ty.“
Pohřbená se sešitem receptů…
Co když je Kniha měsíců někde pohřbená? Co když někdo chtěl, aby to někdo jinej našel, a tak si to vzal s sebou do hrobu? Možná ta osoba, která nejvíc rozuměla síle toho spisu. Genevieve.
Leno, já asi vím, kde je Kniha.
Na okamžik jsem slyšel jen ticho, než si její myšlenky našly cestu až ke mně.
Co to říkáš?
Kniha měsíců. Myslím, že ji má Genevieve.
Ale ta je přece dávno mrtvá.
Já vím.
Jak to myslíš, Ethane?
Ty přece víš, jak.
Harlon James vyskočil na stůl. Tvářil se posmutněle. Nožičku měl ještě v obvazech. Teta Mercy ho začala krmit bonbónama z krabice.
„Mercy, nedávej mu tu čokoládu! Chceš ho zabít? Viděla jsem to v tom pořadu s Oprah. Mluvila o čokoládě – nebo o cibuli?“
„Mám ti nechat ty karamelky, Ethane?“ zeptala se mě teta Mercy. „Ethane?“
Ale to už jsem neposlouchal. Plánoval jsem, jak vykopat mrtvolu.
2024 ©