Kopaní hrobu
Byl to Lenin nápad. Teta Del měla narozeniny a Lena se na poslední chvíli rozhodla uspořádat na Ravenwoodu rodinnou oslavu. A Lena na ni taky pozvala Ammu. Věděla až moc dobře, že aby naše hospodyně překročila práh jejich domu, musela by ji postrčit Boží ruka. Nevěděl jsem proč, ale Amma reaguje na Maconovu přítomnost skoro stejně jako na ten medailón. A v jeho případě rozhodně dávala přednost tomu, aby ho měla od sebe co nejdál.
Bubu Radley k nám přiběh odpoledne se svitkem v hubě. Pozvánka byla vyvedená ozdobným písmem. Amma se toho nechtěla ani dotknout, přestože to bylo jen pozvání, a málem tam zakázala jít i mně. Ještě klika, že mě neviděla, jak nastupuju do Leniny limuzíny s mamčinou starou zahradnickou lopatkou. To by v ní nejspíš vyvolalo daleko silnější podezření.
Byl jsem rád, že vypadnu z domu, i když to bylo za účelem vyloupení hrobu. Táta se po Díkůvzdání zase zavřel v pracovně, a my s Ammou jsme od tý noci, kdy nás s Maconem načapali v knihovně, spolu měli tichou domácnost. Navíc jsme měli s Lenou zaklínačskou knihovnu zakázanou, přinejmenším na dalších šedesát osm dní. Macon a Amma nám nechtěli dovolit vyhrabávat další informace, který sami z nějakýho důvodu odmítali prozradit.
„Po jedenáctým únoru si dělej, co chceš,“ bručela Amma. „Ale do tý doby se věnuj tomu, co dělají ostatní děcka. Poslouchej muziku. Koukej se na televizi. A hlavně nestrkej nos do těch jejich knížek.“
Mamku by rozesmálo, že mi v tomhle baráku někdo zakazuje nějakou knížku. Ale jinak to šlo doma od mizernýho k ještě horšímu.
Tady je to tahy horší, Ethane. Bubu teď nocuje v nohách mý postele.
To mi nepřipadá tah hrozný.
Čeká na mě za dveřma koupelny.
No jo. Macon je prostě Macon.
Je to jako domácí vězení.
A taky bylo. To jsme věděli oba.
Museli jsme najít Knihu měsíců. Ata je určitě u Genevieve. Bylo víc než pravděpodobný, že ji pochovali na Greenbrieru. V zahradě byly přece nějaký omšelý náhrobky, viděli jsme je z toho kamene, kde jsme tenkrát seděli, a ze kterýho se nakonec vyklubala krbová deska. Naše místečko. Takhle jsem na ten kámen vždycky myslel, i když jsem to nikdy nevyslovil nahlas. Genevieve musí ležet někde tam, ledaže by se po válce z Gatlinu odstěhovala. Akorát že z Gatlinu se nikdo nestěhuje.Vždycky jsem si myslel, že s tím začnu já. Ale když se mi podařilo vypadnout z domu, čekalo mě to nejhorší. Jak najdu tu Knihu, která může, ale nemusí zachránit Lenu? A která může, ale nemusí bejt pohřbená v hrobě u prokletý Zaklínačky? Která může, ale nemusí ležet v hrobě kousek od Ravenwoodu? A jak zařídím, aby mě při tom Lenin strejda neviděl, nezastavil, nebo rovnou na fleku nezabil?
Zbytek byl naštěstí na Leně.
„Co je to za školní referát, když to vyžaduje půlnoční návštěvy hřbitovů?“ zeptala se teta Del a klopýtla o šlahoun psího vína.
„Pozor, mami.“ Reece vzala matku kolem ramen a pomohla jí zdolat podrost. Teta Del měla potíže i tehdy, když měla chodit po světě za denního světla a do ničeho nevrážet. Ale takhle v noci to už bylo nad její síly.
„Máme opsat údaje z náhrobního kamene některýho našeho předka. Probíráme zrovna genealogii.“ No, svým způsobem Lena ani moc nekecala.
„Ale proč zrovna Genevieve?“ zeptala se podezíravě Reece.
Podívala se na svou sestřenku, ale ta zrovna koukala jinam. Předem mě varovala, že se nemám k Reece otáčet obličejem. Jeden pohled tyhle holce zřejmě stačil k tomu, aby člověka prokoukla. Lhát Sibyle bylo ještě zrádnější než lhát naší Ammě.
„Je přece na tom obraze, co nám visí v hale. Napadlo mě, že by bylo fajn napsat právě o ní. Stejně tady nemáme pochovanejch moc příbuznejch, abych si mohla vybírat tak jako spolužáci.“
Mámivá zaklínačská hudba z večírku slábla a nahradilo ji šustění listí, který nám praskalo pod nohama. Už jsme podle všeho byli na Greenbrieru. Blížili jsme se k „našemu místečku“. Byla hluboká noc, ale měsíc stál v úplňku, takže jsme ani nepotřebovali baterky. Pamatoval jsem si, k čemu tehdy nabádala Amma Macona v bažině. Srpek měsíce pro Bílou magii, úplněk pro Černou. My jsme žádný čarování v úmyslu neměli, ale stejně to vypadalo strašidelné.
„Nejsem si jistá, jestli by se Maconovi líbilo, že se tudy potulujeme takhle v noci,“ ozvala se teta Del znepokojeně.
„Povědělas mu to vůbec, Leno?“ Přitáhla si límec krajkový blůžky ke krku.
„Ví, že jsme šli ven, a připomínal jen, že se mám držet u tebe.“
„Já už na tyhle výpravy moc nejsem. Nerada to říkám, ale jsem u konce s dechem,“ přiznala teta Del. Funěla a vlasy kolem obličeje jí unikly z drdolu, kterej nosila vždycky trochu nakřivo.
Ucítil jsem povědomou vůni citrónů. „Jsme tady.“
„Díkybohu.“
Došli jsme k polozborcený zídce kolem zahrady, kde jsem našel Lenu brečet ten den, kdy ve škole rozbila okno. Sehnul jsem se pod psím vínem a prošel do zahrady. V noci už tak přívětivě nevypadala – z místa, kde spolu dvojice může koukat na mraky, se proměnila v končinu, kde odpočívá prokletá Zaklínačka.
Je to tady, Ethane. Genevieve je tady. Cítím to.
Já taky. Kde myslíš, že je její hrob?
Když jsme došli ke krbový desce, pod kterou jsem nahmatal medailón, uviděl jsem jen pár kroků za ním další kámen. Náhrobní. Seděla na něm rozmazaná postava.
Slyšel jsem, jak Lena zalapala po dechu. Jen tak nahlas, abych to slyšel já.
Ethane, vidíš ji?
Jo.
Genevieve. Zhmotnila se jen částečně, v rozmlženým oblaku světla, který bledlo a sílilo podle toho, jak jejím přízračným tělem prostupoval vzduch, ale nebylo pochyb o tom, kdo to je. Genevieve Duchannesová, ta žena z obrazu. Měla stejný zlatý oči a dlouhý, vlnitý zrzavý vlasy. Povlávaly jí kolem hlavy, jako by tady normálně seděla na zastávce a čekala na autobus a měla daleko do zjevení na náhrobku. Byla krásná, dokonce i takhle rozmlžená, a zároveň pořádně děsivá. Zježily se mi z ní chlupy na krku.
Možná to byla chyba.
Teta Del se zastavila vpůli kroku. Taky ji zahlídla, ale očividně si myslela, že se to stalo jen jí a my nevidíme nic. Nejspíš to pokládala za důsledek toho, že jako obvykle viděla spoustu časoprostorů najednou, takže před ní vyvstávaly matný obrysy toho, jak tohle místo vypadalo ve dvaceti různejch dekádách.
„Asi bych se měla vrátit domů,“ hlesla. „Není mi nějak dobře.“ Zjevně se nechtěla zaplíst se sto padesát let starým duchem na zaklínačským pohřebišti.
Lena zakopla o šlahoun na zemi a zapotácela se. Natáhnul jsem se k ní, abych ji přidržel, ale nebyl jsem dost pohotovej. „Dobrý?“
Na zlomek vteřiny se ke mně otočila, aby mě uklidnila, ale ten zlomek Reece stačil. Přimhouřila na sestřenku oči a nasála do sebe její výraz i její myšlenky.
„Mami, oni lžou! Nejde jim o žádnej referát do školy. Něco tady hledají.“ Reece si položila ruku na spánek, jako by tam vracela vypadlou součástku. „Knihu!“
Teta Del se zatvářila ještě víc zmateně, než u ní bylo obvyklý. „Jakou knihu by hledali na hřbitově?“
Lena se odtrhla od pohledu, kterým ji Reece probodávala. „Je to kniha, která dřív patřila Genevieve.“
Rozepnul jsem batoh a vytáhnul z něj lopatku. Pak jsem prošel pomalu ke hrobu a snažil se nebrat ohled na to, že ze mě Genevievin duch celou tu dobu nespouští zrak. Třeba mě teď srazí k zemi blesk nebo tak něco. Ani by mě to nepřekvapilo. Jenže už se nedalo couvnout. Zabořil jsem lopatku do země a nabral porci hlíny.
„Ach, Velká matko! Ethane, co to děláš?“ Moje počínání vrátilo tetu Del zase do přítomnosti.
„Hledám tu Knihu.“
„Tam?“ Teta Del vypadala na omdlení. „Jaká kniha by mohla být tam dole?“
„Zaklínačská. Hodně stará. Nevíme s jistotou, jestli tam je. Je to jen dohad.“ Lena se otočila na Genevieve, která seděla na náhrobním kameni jen pár metrů od nás. Zato já se na ni snažil nekoukat. Bylo už tak hrůzostrašný, jak její tělo bledlo a hned se zase zhmotňovalo, i jak nás pozorovala těma zlatejma kočičíma očima bez života, který vypadaly jako ze skla.
Hlína nebyla ztvrdlá, když člověk uvážil, že je prosinec. Za pár minut jsme se prokopali docela hluboko. Teta Del pochodovala kolem a tvářila se ustaraně. Jenom když si byla jistá, že se nikdo z nás nedívá, se odvážila zašilhat na Genevieve. Aspoň nejsem z týhle výpravy jedinej, kdo se bojí ducha. „Měli bysme se vrátit. Tohle je nechutný,“ ozvala se Reece, která se se mnou usilovně snažila navázat oční kontakt.
„Nebuď taková vzorňačka,“ ušklíbla se Lena a klekla si nad otvor.
Vidí ji Reece?
Neřek bych. Hlavně se na ni nedívej.
Co když to Reece vyčte z obličeje tety Del?
To nemůže. V tom by se nikdo nevyznal. Teta Del toho vidí najednou hrozně moc. Nikdo jinej než ona to nedokáže rozebrat a najít v tom smysl.
„Mami, ty jim vážně dovolíš vykopat tu mrtvolu?“
Teta Del neodpovídala.
„Tohle je směšný. Nechte toho. Vrátíme se na oslavu,“ zahudrala Reece.
„Nemůžeme. Musíme se přesvědčit, jestli tam ta kniha náhodou není.“ Lena se obrátila k tetě Del. „Ty bys nám to mohla ukázat.“
O čem to mluvíš?
Del nám může ukázat, co vidí. Může nám to promítnout.
„Já nevím. Maconovi by se to asi nelíbilo,“ prohlásila teta Del a kousala se do rtu.
„Myslíš, že by se mu víc líbilo, kdybysme vykopala mrtvolu?“
„No dobře. Vylez z té jámy, Ethane.“
Vyhrabal jsem se nahoru a očistil si hlínu z kalhot. Ohlídnul jsem se na Genevieve. Tvářila se nějak divně, skoro jako by byla zvědavá na to, co se bude dít dál. Nebo se možná jen chystala, že nás za chviličku smete z povrchu země.
„Všichni se posaďte. Mohla by se vám z toho zatočit hlava. Kdyby vám bylo špatně, dejte si hlavu mezi kolena,“ vydávala nám pokyny teta Del jako letuška před startem do nepřirozená. „Poprvé je to vždycky nejtěžší.“ Teta Del se natáhla k nám, abysme ji mohli chytit za ruce.
„Mami, já nechápu, že se do toho necháš zatáhnout.“
Teta Del si sáhla dozadu a rozpustila si drdol, takže se jí vlasy rozsypaly po ramenou. „Nebuď taková vzorňačka, Reece,“ napomenula dceru.
Reece protočila panenky a vzala mě neochotně za ruku. Mrknul jsem poočku na Genevieve. Koukala na mě, přímo na mě. Přiložila si prst na rty, jako by chtěla naznačit „pššt“.
Vzduch kolem nás se v tu ránu začal rozpouštět. Pak jsme se začali točit jako na jedny z těch atrakcí, kde je člověk sice pevně přivázanej, ale točí se tak šíleně rychle, až má pocit, že si v příští chvíli vyzvrací střeva.
Pak záblesky –
– jeden za druhým, jako když se otevírají dveře. Druhej za třetím, vteřinu co vteřinu.
Dvě holčičky v bílejch sukýnkách běží trávou, drží se za ruce, smějou se. Ve vlasech mají žlutý stuhy.
Další dveře.
Hezká žena s karamelovou pletí věší prádlo na šňůru a tiše si brouká. Vítr zvedá prostěradla do vzduchu. Černoška se obrátí k velký bílý plantážnický usedlosti a volá: „Genevieve! Evangeline!“
Další dveře.
Mladá dívka kráčí houstnoucím soumrakem. Ohlídne se na toho, kdo jde za ní, a kolem hlavy jí poletujou zrzavý vlasy. Genevieve. Vrhne se do náruče vysokýho, štíhlýho kluka – kluka, kterej je mi podobnej. On se k ní naklání a políbí ji. „Miluju tě, Genevieve. A jednou se s tebou ožením. Je mi jedno, co na to říká tvoje rodina. Nezabrání momu.“ Dívka se něžně dotkne jeho rtů.
„Pššt. Nemáme moc času.“ Dveře se zavřou a otevřou se další.
Déšť, kouř a praskání ohně, všudypřítomnýho a stravujícího. Genevieve stojí ve tmě: a po začouzený tváři jí tečou slzy. V ruce má knihu vázanou v černý kůži. Není tam žádnej titul, jen srpek měsíce vyrazenej na obálce. Dívá se na černošku – je to ta, co věšela prádlo na šňůru, jen starší. Ivy. „Nijak se nejmenuje?“ Oči kuchařky jsou plný strachu. „Že na ní nejni nic napsanýho, eště neznamená, že merná měno. Menuje se Kniha měsíců.“
Dveře se zavřou.
Ivy, ještě starší a plná smutku, stojí nad čerstvě vykoupaným hrobem, kde spočívá dřevěná rakev. „I když budu kráčet údolím šeré smrti, nebudu mít strach.“ Něco svírá v ruce. Knihu, v černý kůži a s měsícem na obálce. „Vemte si ji s sebou, slečinko Genevieve. Ať už nikomu dalšímu neublíží.“ A hodí ji na rakev.
Další dveře.
My čtyři sedíme kolem hrobu a v něm, na místě, kam dokážeme nahlídnout jen Delinýma očima, spočívá kniha. Pod ní je rakev a tam leží Genevievino zachovalý tělo. Má zavřený oči, jako by jen spala, pleť porcelánovou a hustý vlasy jí splývají ve vlnách na ramena.
Vidina se vrátí nahoru, k nám čtyřem, jak sedíme v křupu a držíme se za ruce. Kousek od nás sedí bledá postava pohřbený dívky a pozoruje nás.
Reece zavřískne. Dveře se přibouchnou.
* * *
Pokusil jsem se otevřít oči, ale točila se mi hlava. Del to předpokládala: bylo mi na zvracení. Pokusil jsem se zorientovat, ale moje oči nějak nedokázaly zaostřit. Cítil jsem, jak Reece pustila mou ruku a ucouvla, jak se snažila dostat dál od Genevievinýho děsivýho ducha se zlatejma očima.
Není ti nic?
To bude dobrý.
Lena měla hlavu mezi kolenama.
„Jste všichni v pořádku?“ zeptala se teta Del vyrovnaným, klidným hlasem. Najednou nevypadala zmateně ani nemotorně. Kdybych měl tohle všechno vidět pokaždý, když se na něco podívám, asi bych brzo zmagořil.
„Nechápu, jak to dokážete snášet,“ přiznal jsem se a podíval se na ni s obdivem. Oči se mi konečně zaostřily.
„Být Palimpsestem je velká čest,“ vysvětlila, „a velké břemeno.“
„Takže Kniha je uvnitř,“ vyslovil jsem nahlas.
„Je, ale zdá se, že patří té ženě.“ Teta Del pokejvla bradou k duchovi. „Vy dva nevypadáte moc překvapeně, že ji vidíte.“
„Vdíme ji celou dobu.“ Lena se rozhodla kápnout božskou.
„Pak se musela rozhodnout, že se vám zjeví. Vidět mrtvé není pro Zaklínače běžné, ani pro Přirozené ne, a především je to velice výjimečná pocta pro Smrtelníka. Vidíme jen ty, kteří se nám rozhodnou ukázat.“
Vyděsilo mě to. Ne tak, jako když jsem stál poprvé na vratkejch schodech Ravenwoodu, nebo když se ze mě Ridley snažila vymačkat život. Tenhle strach byl jinýho druhu. Spíš jsem ho cítil ve chvíli, kdy jsem procitnul z noční můry, ve který jsem ztratil Lenu. Ochromoval mě. Byl to strach z vědomí, že na nás uprostřed noci zírá duch prokletý Zaklínačky, jak se jí hrabeme v hrobě a chceme z něj ukrást její knihu. Co mě to napadlo? Proč tady blbneme za úplňku a vyhrabáváme Genevievinu rakev?
Snažíte se napravit zlo. Ten hlas, kterej se mi teď ozval v hlavě, nepatřil Leně.
Obrátil jsem se k ní. Byla bledá. I teta Del a Reece zíraly na Genevievinýho ducha. Taky to slyšely. Díval jsem se na blednoucí obrys, ve kterým byly nejnápadnější ty planoucí zlatý oči, zatímco zbytek jejího těla se rozpouštěl ve tmě.
Vezměte si ji.
Nejistě jsem se na Genevieve podíval. Zavřela oči a zlehka přikejvla.
„Ona to chce. Máme si Knihu vzít,“ potvrdila Lena. Takže jsem se nezcvoknul.
„Ale jak můžeme vědět, že jí můžeme věřit?“ namítnul jsem. Koneckonců to byla Temná zaklínačka. A měla stejný zlatý oči jako Ridley.
Lena se na mě podívala a v očích se jí blesklo vzrušením. „To nemůžeme.“
Zato jsme mohli udělat jednu věc.
Kopat dál.
Kniha vypadala stejně jako v naší vidině: byla vázaná v popraskaný černý kůži s vyraženým srpkem měsíce. Stoupal z ní odér zoufalství a byla těžká, ne v ruce, ale na duši. Bylo to Temná kniha: to jsem pocítil ještě dřív, než jsem se jí dotknul, než mi poznamenala konečky prstů. Jako by mě při každým nadechnutí připravila o trochu dechu.
Zvednul jsem ruce z jámy a vyzdvihnul úlovek na povrch. Lena si ode mě svazek vzala a já se rychle drápal za ní. Chtěl jsem se dostat ven co nejdřív. Ani na chvilku jsem nepouštěl ze zřetele, že stojím na Genevieviný rakvi.
Teta Del polkla. „Velká matko, nikdy by mě nenapadlo, že ji uvidím na vlastní oči. Kniha měsíců. Buďte opatrní – je stará jako sám čas, možná ještě starší. Macon tomu nikdy neuvěří –“
„Taky se to nikdy nedozví,“ prohlásila Lena a smetla jemně hlínu z obálky.
„Tak teď už to vážně přeháníte. Jak vás mohlo třeba jen na minutu napadnout, že byste Maconovi zatajili –“ Reece si založila ruce na prsou jako načuřená chůva.
Lena zvedla Knihu a podržela ji sestřence před obličejem. „Zatajili mu co?“ Zírala jí do očí stejně, jako se tehdy při Dožínkách Reece dívala do očí Ridley. Starší z dívek se zatvářila nejistě, skoro zmateně. Jako by Knihu vůbec neviděla.
„Tak co bysme měli Maconovi říct, Reece?“
Lenina sestřenka zavřela oči, jako by chtěla zahnat noční můru. Otevřela pusu, ale pak ji zase prudce zaklapla. Po Leniny tváři přeletěl vítězoslavnej výraz a obrátila se k Reeceiný mámě. „Teto Del?“
Ta se zatvářila stejně popleteně jako obvykle, ale tentokrát v tom bylo ještě něco zvláštního. Ani ona Leně neodpověděla.
Lena potom popošla ke mně a zastrčila mi Knihu do batohu. Když jsem se k ní otočil, uviděl jsem zelený jiskřičky v jejích očích i to, jak se jí v měsíčním světle kroutí a narovnávají vlasy. Skoro se zdálo, že kolem ní ve tmě víří magie. Nechápal jsem, co se děje. Jako by si ty tři vyměňovaly nějaký tajný šifry, který jsem nedokázal rozluštit.
Pak bylo po všem: měsíční světlo se rozptýlilo, noc se zklidnila. Když jsem se podíval k nálrrobnímu kameni, Genevieve už na něm neseděla. Jako by tam ani nikdy nebyla.
Reece se zvedla a do tváře se jí vrátil obvyklej pokryteckej výraz. „Jak si můžeš myslet, že bych Maconovi zatajila, žes nás vláčela na hřbitov jen kvůli nějakýmu pitomýmu školnímu referátu?“ O čem to sakra mluví? Ale Reece se tvářila smrtelně vážně, jako by si nevybavovala ani vteřinku z toho, co se právě stalo. Nechápal jsem to.
Cos to provedla?
Strejda Mac mě v tom cvičil.
Pak Lena zapnula můj batoh s Knihou. „No jo. Omlouvám se. Tohle místo je v noci fakt strašidelný. Radši se vrátíme.“
Reece chytila matku v podpaží a obrátila se k Ravenwoodu. „Ty seš pořád jak mimino, Leno, fakt že jo.“
Moje holka na mě zamrkala.
V čem tě vycvičil? V ovládání myšlenek?
Ve všem možným. V přenášení oblázků teleportací. Ve vytváření iluzí. V poutání času. Ale to bylo hodně těžký.
A tohle byla hračka?
Odebrala jsem Knihu z jejich myslí. Jako bych ji vygumovala. Nebudou si to pamatovat, protože z jejich pohledu se to vůbec nestalo.
Věděl jsem, že Knihu potřebujeme. Věděl jsem i to, proč to Lena udělala. Ale tak nějak mi to připadalo, že jsme překročili nějakou hranici, a teď jsem ztratil ponětí i o tom, kde vlastně stojíme. A jestli ji Lena bude moct překročit, aby se vrátila ke mně. Tam, kde byla předtím.
Reece a teta Del už byly za zdí. Ani jsem nemusel mít nadpřirozený schopnosti, abych vycítil, že Reece touží bejt z tohohle místa rychle pryč. Lena vykročila za nima, ale mě něco zarazilo.
Leno, počkej.
Vrátil jsem se k jámě a sáhnul do kapsy. Vylovil jsem kapesník se známým monogramem a zvednul z něj medailón za řetízek. Nic. Žádná vidina se nedostavila. Něco mi napovídalo, že už ani žádná nebude. Medailón nás měl dovíst sem, ukázat nám to, co už jsme viděli.
Podržel jsem ho nad hrobem. Připadalo mi to jako férová výměna. Už jsem ho chtěl upustit do jámy, když mě zarazil Genevievin hlas.
Ne. Ten ke mně nepatří.
Juknul jsem na náhrobek. Už zase na něm seděla a vánek se proháněl jejím tělem tak, že každou chvíli bledlo. Nevypadala děsivě.
Vypadala zlomeně. Jako člověk, co ztratí toho jedinýho, kterýho kdy miloval.
Pochopil jsem.
2024 ©