Až po uši
Kdyžuž člověk vězí v pořádným maléru, v jednu chvíli dospěje do bodu, kdy už mu výhled na další potíže přestane připadat hrozivej. Dostane se tak daleko, že nemá jinou možnost než pádlovat dál, pokud chce vůbec doplout na druhou stranu. To byla Linkova vyhlášená teorie, ale já až teď začal oceňovat její genialitu. To asi nepochopí nikdo, kdo v tom není až po uši.
A přesně tak jsme v tom vězeli s Lenou. Začalo to tím, že jsem si Amminou tužkou číslo dvě padělal omluvenku a zatáhnul jsem školu, abych si moh s Lenou číst v ukradený knize, kterou jsme vůbec neměli mít, a skončilo to lhaním o „společný ročníkový práci“, kterou sepisujeme, abysme si nahonili známky. Čekal jsem, že při slově „známky“ mě Amma spolehlivě prokoukne, ale řešila zrovna do telefonu s tetou Caroline tátův „stav“.
Styděl jsem se, že jí takhle lžu, nemluvě o tom loupení, fixlování a vymazávání paměti. Jenže my jsme teď na školu vážně neměli čas. Museli jsme doopravdy studovat.
Protože jsme se dostali ke Knize měsíců. K opravdový. Moh jsem ji vzít do ruky –
„Au!“ Jako bych se popálil o sporák. Svazek spadnul na podlahu Leninýho pokojíčku. Někde v domě zaštěkal Bubu. Slyšel jsem, jak jeho drápky škrábají na schodech směrem k nám.
„Dveře,“ pronesla Lena, ale neodtrhla pohled od odrbanýho latinskýho slovníku. Dveře poslušně přibouchly právě ve chvíli, kdy k nim pes dosupěl. Ozvalo se protestní štěknutí. „Zůstaň, Bubu. Nic se neděje. Budu teď cvičit.“
Překvapeně jsem se zadíval na dveře. Nejspíš Maconova další hodina magie. Lena to nijak nekomentovala, jako by to dělala už tisíckrát. Jako to kouzlo, který předvedla včera s Del a Reece. Měl jsem pocit, že čím víc se blížej její narozeniny, tím víc se v ní probouzí Zaklínačka.
Snažil jsem se na to neohlížet. Ale čím víc jsem se o to snažil, tím víc jsem se na to soustředil.
Podívala se na mě, jak si třu dlaně o džíny. Pořád to bolelo jako čert. „Kterýmu slovu z toho varování ‚Nedotýkej se jí, když nejseš Zaklínač‘, nerozumíš?“
„Já už nerozumím ničemu.“
Lena otevřela odřený pouzdro a vytáhla violu. „Je skoro pět. Musím začít cvičit, nebo se strejda Macon všechno domákne, až se vzbudí. Vždycky všechno prokoukne.“
„Cože? Teď?“ Usmála se na mou námitku a posadila se na židli k oknu s violou pod bradou. Přiložila dlouhej smyčec ke strunám. Chvíli se ani nepohnula, jen zavřela oči, jako by seděla v orchestřišti filharmonie, a ne ve svým pokojíčku. A pak začala preludovat. Hudba se jí hnula z prstů a ze strun a naplňovala prostor kolem nás jako další kouzlo, jako další netušená síla tyhle holky. Bílý závěsy na oknech se začaly chvět a já uslyšel tu píseň –
Šestnáct měsíců a šestnáct let,
teď Vyžádání změní ti svět.
Stránky, jež projasní zmar,
silou jsou, co spoutá žár…
Sledoval jsem, jak Lena sklouzla ze židle a opatrně na ni odložila nástroj. Už nehrála, ale hudba se stejně rozléhala dál. Lena opřela smyčec o nohu židle a posadila se vedle mě na podlahu.
Pššt.
Tohle je cvičení?
„Tohle už strejda Mac neprokouknul. A hele.“ Ukázala za dveře: za skleněnou výplní bylo vidět, jak Bubu švihá do rytmu ocasem. „Zřejmě se mu to líbí, a já jsem ráda, když mi hlídkuje za dveřma. Je to takovej můj čtyřnohej alarm.“ Zřejmě to měla vyzkoušený.
Klekla si vedle Knihy a vzala ji do rukou jakoby nic. Otevřela ji, a my se zase zadívali na stránky, který jsme už prohlíželi tolikrát předtím. Stovky zaklínadel, sepsanejch v angličtině, latině, irštině a dalších jazycích, který pro nás byly španělská vesnice. Některý byly zapsaný kudrlinkovým písmem, co vůbec nepřipomínalo latinku. Tenký hnědý stránky byly křehký, skoro průhledný. Pergamen někdo pečlivě popsal tmavě hnědým inkoustem – nebo jsem aspoň doufal, že je to inkoust.
Lena poklepala na jednu stránku ukazováčkem a podala mi latinskej slovník. „To není latina. Koukej.“
„Možná je to irština. Vidělas už někdy něco takovýho?“ Ukázal jsem opatrně na kroucený písmo.
„Ne. Možná je to původní jazyk Zaklínačů.“
„Tak to by se nám spíš hodil zaklínačsko-anglickej slovník.“
„Ten máme. Aspoň strejda ho má. Má hroznou spoustu knížek. Teda, Domus Lunae Libri to není, ale nejspíš u něj najdem, co potřebujem.“
„A za jak dlouho vstává?“
„Moc času už nemáme.“
Přetáhnul jsem si rukáv přes popálenou dlaň, jako by to byla Ammina kuchyňská chňapka, a začal listovat Knihou. Stránky mi šustily pod rukou jako suchý listí. „Ty něco z toho chápeš?“
Lena zavrtěla hlavou. „V naší rodině se před Vyžádáním dětem nic nevysvětluje.“ Sklopila oči, jako by se dívala na stránky. „Asi pro případ, že by se nakonec obrátily ke Tmě, víš.“
Věděl jsem aspoň tolik, že v tom nemám šťourat.
Stránka za stránkou, a nikde nic, co by nám bylo aspoň vzdáleně povědomý. Vyskytovaly se tam i obrázky, některý děsivý, jiný krásný. Stvoření, symboly, bájný zvířata, dokonce i lidský obličeje, který v Knize měsíců vůbec nepřipomínaly lidský tváře. Celý mi to připadalo jako encyklopedie života na jiný planetě.
Lena si přitáhla Knihu na klín. „Je toho tolik, co nevím, a všechno je to tak –“
„Ujetý?“
Opřel jsem se zádama o její postel a zadíval se na strop. Všude přibyly nápisy: nový slova i číslice. Viděl jsem Lenino odpočítávání, číslice zapisovaný chvatně den za dnem jako na stěně vězeňský cely. 100, 78, 50…
Jak dlouho tady můžeme jen tak sedět? Leniny narozeniny se blížily a její síla rostla. Co když má pravdu a změní se v něco naprosto nevypočitatelnýho, v něco tak zrůdnýho, že už jí na mně nebude ani za mák záležet? Díval jsem se na violu na židli tak dlouho, až jsem radši nechtěl vidět už vůbec nic. Zavřel jsem oči a zaposlouchal se do zaklínačský melodie. A pak jsem uslyšel Lenin hlas –
„…dokaváde temnota nepřichvátá s časem vyžádání a šestnáctý měsíc života lidského, jenžto přináší svobodu rozhodnutí a nutnost věčnou volbu učiniti, na konci dne, v posledním okamžení předtím, nežli zjeví se luna…“
Podívali jsme se na sebe.
„Jaks to vyluštila?“ Podíval jsem se jí přes rameno.
Otáčela stránky. „Je to v angličtině. Tady vzadu. Někdo se to pokoušel překládat. Vidíš? Inkoust má v těch místech jinou barvu.“ A bylo to tak.
I ty anglický stránky musely bejt stovky let starý. Byly taky psaný elegantním rukopisem, ale jiným než ty původní – a už ne hnědým inkoustem… nebo dejme tomu inkoustem.
„Čti dál.“
Lena obrátila stránku a pokračovala:
„jakmile jest vyžádání dokonáno, již nelze je vrátiti. neb co osud schvátí, již více nenavrátí. bytost mocí nadaná propadne se do nejhlubší temnoty neb do nejjasnějšího světla, a v tomto pak setrvá až do konce svých dní čas minul-li by a měsíc šestnáctý nevykonal-li by vyžádání, řád věcí byl by narušen. a to nesmí se stati. neb kniha tato poutá, co jest rozpoutáno, po všechny věky věkŮv.“
„Takže přes to Vyžádání u Zaklínačů fakt nejede vlak?“
„To se ti snažím celou dobu vysvětlit.“
Zíral jsem na tu stránku, která pořád nic nevysvětlovala. „Ale co se konkrétně stane při Vyžádání? To ten Měsíc vyžádání jako osvítí Zaklínače svým světlem a pošle ho někam, nebo co?“
Lena se zadívala na ten list. „To se tady přesně nepíše. Já jen vím, že se postavíš na nějaký místo pod měsícem o půlnoci – ‚uprostřed temnoty nejhlubší a pod velkým světlem, z něhož všickni pocházíme‘. Ale to může bejt kdovíkde. Já bych řekla, že to nemusíš doslova vidět, prostě to proběhne. Nezasvítí na tebe žádnej kužel světla jako ve filmu.“
„A co přesně se stane?“ Potřeboval jsem to zjistit, ale pořád mi připadalo, jako by přede mnou Lena něco tajila. Dívala se na tu stránku.
„Pro většinu Zaklínačů je to vědomý rozhodnutí, jak se tady píše – bytost mocí nadaná, to je Zaklínač, učím věčnou volbu. Rozhodne se, jestli se obrátí ke Světlu, nebo ke Tmě. Je to záležitost svobodný vůle, jako si Smrtelníci vybírají, jestli budou, já nevím, studovat na vejšce, nebo bydlet pod mostem a brát drogy. Jenže Zaklínači si vybírají na celej život. Vybírají si to, jak budou žít, jak budou propojený s magickým vesmírem a se vším kolem. Je to jako smlouva, kterou uzavíráme s přirozeným světem, s Řádem věcí. Já vím, že tobě to asi zní divně.“
„Ale v šestnácti? Jak můžeš v šestnácti vědět, kdo seš a kým chceš už napořád bejt?“
„No, mluvila jsem o těch šťastnějších. Já nemám ani na vybranou.“
Skoro jsem se nemoh přinutit položit jí další otázku. „A co se s tebou teda bude dít?“
„Reece říká, že to je rychlý. Vteřina, a je po všem. Tělem ti projede obrovská vlna energie, jako by člověk teprve v tu chvíli začal žít.“ Zatvářila se toužebně. „Tak se to aspoň stalo jí.“
„To nezní tak špatně.“
„Říkala, že tě poleje příjemný horko. Jako by zasvítilo slunce, ale jen na ni, na nikoho jinýho. A v tu chvíli věděla, jakou cestu jí měsíc vybral.“ Znělo to tak prostě, tak bezbolestně – skoro tak, jako by z toho Lena úmyslně něco vynechala. Třeba to, jaký to je, když se Zaklínač obrátí ke Zlu. Jenže to jsem rozebírat nechtěl, i když jsem věděl, že na to oba myslíme.
Jenom to?
Jenom to. Nebolí to a nic takovýlio, jestli si děláš starosti kvůli tomuhle.
Jedna věc mi starosti dělala, ale tohle to nebylo.
Já si je nedělám.
Já taky ne.
A v tu chvíli jsme se dostali do bodu, kdy jsme začali lhát dokonce i sami sobě.
Slunce cestovalo po koberečku s třásněma na podlaze a měnilo hnědý střapce na nejrůznější odstíny zlatý. Pak se přesunulo k Leniny tváři a její oči, vlasy, všechno, čeho se světlo dotklo, se pozlatily. Byla krásná – a byla taky stovky let a stovky kilometrů vzdálená, jako ty obličeje v Knize měsíců. Jako by ani nebyla člověk.
„Slunce zapadá. Strejda Macon se každou chvíli probere. Musíme Knihu schovat.“ Rychle ji strčila do mýho batohu a zatáhla zip. „Vem ji k sobě. Kdyby ji tady strejda našel, snažil by se ji přede mnou schovat. Jako všechno ostatní.“
„Já pořád nechápu, co před náma s Ammou pořád tají. Jestli je to tak, že se to prostě stane a nikdo to nemůže zastavit, tak proč nám to prostě neřeknou?“
Hlavu měla skloněnou. Přitáhnul jsem si ji k sobě a ona si mi ji opřela o rameno. Mlčela, ale přes dvě vrstvy našich svetrů jsem cítil, jak jí buší srdce.
Pak se podívala na violu a hudba pomalu utíchala, vytrácela se jako sluneční svit za oknem.
Další den ve škole jsme zřejmě byli jediný dva lidi, který mysleli na nějakou knihu. Ve třídách se zvedaly ruce, jen když někdo potřeboval na záchod. Propisky neklouzaly po papírech, ledaže by se posílaly vzkazy do jinejch lavic s otázkou, s kým kdo jde, koho ještě nikdo nepozval, a koho už někdo odmítnul.
Prosinec znamenal na Jacksonovce jedinou věc: Zimní ples. Seděli jsme v jídelně, když se o tom Lena poprvy zmínila.
„Užs někoho pozval?“ zeptala se Linka. Netušila nic o jeho ne-tak-úplně-tajný taktice vyrazit sám, aby moh celou dobu flirtovat s trénerkou Crossovou, která měla holky na atletiku. Link byl do Maggie Grossovy, která maturovala před pěti rokama a teď se vrátila po vysoký jako telocvikářka, zamilovanej už od základky.
„Ne, já radši lítám sólo,“ zahuhňal Link s pusou plnou hranolků.
„Trénerka Crossová tam má dozor, takže tenhle donchuán si to zařídí tak, aby se celej večer ometal blízko ní,“ vysvětloval jsem.
„Nerad bych zklamal naše holky – určitě by se o mě porvaly, až vyhlásej dámskou volenku.“
„Já na školním plese ještě nikdy nebyla,“ povzdychla si Lena a zadívala se na svůj tác se sendvičem. Vypadala, že ji to dost bere.
Nepozval jsem ji na něj, protože mě vůbec nenapadlo, že by tam chtěla jít. Mezi náma se toho dělo tolik, a všechno bylo mnohem důležitější než pitomej školní ples.
Link po mně střelil pohledem. Varoval mě, že to takhle dopadne. „Každá holka chce chodit tancovat, čéče. Nemám tucha proč, ale dokonce i já vím, že z toho se nevyzuješ.“ Kdo by to byl řek, že můj nejlepší kámoš má pravdu, když s trénerkou Crossovou po těch letech nepostoupil ani o chlup dál?
Link do sebe hodil zbytek koly. „Cože? Taková kočka jako ty? Mohla bys bejt klidně Sněhurka.“ Lena se pokusila o úsměv, ale moc se jí to nepovedlo.
„Co tady všichni máte s tou Sněhurkou? Já myslela, že na plese se volí Královna krásy nebo Miss školy. Nebo něco na ten způsob.“
„Ale na tomhle ne. Tohle je Zimní ples a normálně se na něm volí Ledová královna. Jenže pětkrát za sebou vyhrála sestřenice Savannah, Suzanne Snowová, a když odmaturovala, začala vítězit Savannah Snowová. Takže se tomu prostě začalo přezdívat volba Sněhurky.“
Bylo naprosto jasný, že Lena stojí o to, abych ji na tu blbárnu pozval. To je ta další holčičí záhada – chtějí, aby je někdo pozval, i když tam ve skutečnosti nechtějí. Ale měl jsem pocit, že Lena taková není. Spíš mi připadalo, že má nějakej pomyslnej seznam věcí, který má zažít normální stredoškoláčka, a odškrtává si na něm jednotlivý položky. Bylo to ujetý. Ples byl to poslední, na co jsem teď měl náladu. My dva jsme od podzimu nebyli zrovna nejoblíbenější studenti. Bylo mi fuk, že na nás na chodbách všichni zírají, i když jsme se nedrželi za ruce. Bylo mi fuk, že nás teď v jídelně nejspíš všichni dost hnusně pomlouvají, když jsme seděli ve třech u jinak prázdnýho stolu. Nebo že nám patrola jacksonovskejch Andělů visí v jednom kuse za patama a probodává nás podezíravým pohledem.
Ale šlo o to, že mi na tom záleželo – kvůli Leně. Už jsem si začínal říkat, jestli třeba taky nejsem pod vlivem nějakýho kouzla.
To bych neudělala.
Nic takovýho netvrdím.
Zrovna teď.
Já nemyslel zaklínačský kouzlo. Jenom že třeba… možná…
Myslíš, že jsem jako Ridley?
Myslím, že…, pusť to z hlavy.
Lena se mi zkoumavě zadívala do tváře, jako by se v ní pokoušela číst. Kdoví… třeba nakonec dovede i to. Co?
To, cos mi řekla tenkrát po Halloweenu, u sebe v pokoji. Myslelas to vážně, Leno?
Co jako?
Ten nápis na zdi.
Na jaký zdi?
Přece u tebe. Nedělej, že nevíš, o čem mluvím. Řeklas, ze to cítíš stejně jako já.
Začala si pohrávat s náhrdelníkem.
Nevím, o čem mluvíš.
O tom…
O čem?
Vždyť víš.
Co?
No nic.
Řekni to, Ethane.
Zrovna jsem to řek.
Podívej se na mě.
Já se na tebe dívám.
Zabodnul jsem oči do čokoládovýho mlíka. „Chápeš to? Savannah Snowová, jako sníh – Sněhurka?“ Link si nabral vanilkovou zmrzlinu a vyklopil ji na hranolky.
Lena zachytila mý rozpaky a zrudla. Natáhla se pod stolem po mý ruce. Málem jsem ucuknul, protože ten výboj byl tak silnej – bylo to jako strčit ukazováček do elektrický zásuvky. Podívala se na mě tak, že i kdybych neslyšel její myšlenky, uhodnul bych je.
Jestli mi chceš něco říct, Ethane, tak to řekni.
Jo. To.
Řekni to.
Ale nemuseli jsme to říkat. Byli jsme jako dva trosečníci na pustým ostrově, i když jsme seděli v přeplněný jídelně a povídali si s Linkem – ale nikdo z nás už neměl tušení, co nám ten kluk vykládá: „Je to legrační, ale je to tak. Protože když si to tak vemete, komu by lip sedlo označení Ledová královna než Savannah?“
Lena pustila moji ruku a hodila po Linkoví mrkev. Chechtala se tak, že nemohla přestat, a on si myslel, že se směje jemu. „No jo, Ledová královna. Chápu. Ale stejnak je to uhozenej vtip.“ Link zabořil vidličku do příšerný kombinace na svým talíři.
„Je to hovadina. Vždyť tady ani nikdy nesněží,“ přidal jem se.
Link se na mě nad tácem s vanilkovejma hranolkama zakřenil. „Prostě žárlíš. Hele, čéče, dej si bacha. Lena chce bejt zvolená Ledovou královnou. Takže si s ní hupsnu v kole, až mě zvolej Ledovým králem.“
Lena se rozesmála. „My dva, jo? Já myslela, že se chceš šetřit pro trénerku.“
„To jsem taky dělal. A letos se do mě konečně zamiluje uvidíte.“
„Link totiž tráví celý noci tím, že vymejšlí vtipný duchaplnosti, který by chrlil, když jde Marcia Crossová okolo.“
„Myslí si, že jsem legrační.“
„Myslí si, že vypadáš legračně,“ upřesnil jsem.
„Tohle bude můj rok. Cítím to v kostech. Zvolí mě Sněhovým králem a trénerka Crossová si mě konečně všimne, až budu stát na stupínku vedle Savannah Snowový.“
„To by mě fakt zajímalo, co provedeš pak.“ Lena si nabodla na vidličku krvavej dílek pomeranče a zatvářila se zaujatě.
„No, víš, najednou bude okouzlená mým zevnějškem a šarmem a muzikantským uměním – hlavně až mi konečně napíšeš tu písničku. A pude se mnou tancovat a po maturitě pojede se mnou do New Yorku jako moje fanynka.“
„A co tam budeš dělat? Nějakou speciální nástavbu?“ Kůra pomeranče ve spirále odpadla na talířek.
„Vidíš, kámo? Aspoň tvoje holka si myslí, že jsem něco speciálního,“ zahuhňal Link s plnou pusou. Hranolky z ní lítaly na všechny strany.
Lena se na mě podívala. Tvoje holka. Oba jsme to slyšeli.
Jsem tvoje holka?
Stojíš o to?
Co chceš slyšet?
Nebylo to poprvý, co jsem na to myslel. Lena mi přece připadala jako moje holka už docela dlouho. Když si vemu, co všechno jsme spolu už prožili, dalo se to těžko zpochybnit. Takže nevím, proč jsem to před ní nikdy nevyslovil, a proč mi to i teď připadalo tak těžký. Ale když to člověk vyslovil, jako by se to stalo skutečnější.
Asi jo.
To nezní moc jistě.
Chytil jsem ji pod stolem za ruku a zadíval se do jejích zelenejch očí.
Vímto jistě, Leno.
Takže… odpověď zní jo. Chci bejt tvoje holka.
Link pořád ještě drmolil. „Budete mrkat, jak moc jsem speciální, až se do mě trénerka Crossová při ploužáku zamiluje.“ Postavil se a odstrčil tác.
„Ale nedělej si naděje, že budeš tancovat s mou holkou.“ Odstrčil jsem ten svůj.
Leně se rozzářily oči. Měl jsem pravdu: nešlo jí jen o pozvání, fakt na ten ples chtěla jít. A mně bylo v tu chvíli jedno, co za položky je na tom jejím seznamu normálních zážitků na střední škole. Rozhodnul jsem se, že už se postarám, aby je zažila odshora dolů.
„Takže vy dva tam razíte taky?“ Tázavě jsem se zadíval na Lenu a stisknul jí pod stolem ruku.
„Doufám, že jo.“
Tentokrát se usmála upřímně. „Hele, Linku, my dva si klidně mužem zatancovat. I dvakrát. Můj kluk by mi nikdy nediktoval, s kým smím tancovat a s kým ne. Nebude mu to vadit.“
Protočil jsem panenky.
Link zvednul pěst. Ťuknul jsem do ní tou svojí. „No jasně.“
Zazvonilo na konec polední pauzy. A je vymalováno. Nejenže mám partnerku na Zimní ples, ale mám taky svou holku. Takovou, se kterou jsem málem poprvý v životě vyslovil to slovo na M. Klidně uprostřed jídelny a před Linkem.
Tak tomu se teda říká zážitková gastronomie.
2024 ©