Nádherné bytosti : kapitola 24

nadherne-bytosti.jpg

Tání

 

 

 

„Nechápu proč se nemůžete sejít tady. Těšila jsem se, že uvidím Melchizedekovu neteř vyšňořenou v těch nóbl šatičkách.“ Stál jsem před Ammou, která mi uvazovala kravatu. Byla tak maličká, že jsem si musel stoupnout pod schodiště a ona až na třetí schod. Když jsem byl malej, vždycky mi česala vlasy a vázala kravatu, než jsem šel do kostela. A vždycky se na mě dívala s hrdostí, stejně jako v tuhle chvíli.

„Promiň. Na společný pózování nemáme čas. Vyzvednu ji u nich doma. To kluk se má stavovat pro holku, ne naopak – tos už zapomněla?“ Takže jsem měl před sebou pořádnou štreku, vzhledem k tomu, že ji musím zdolat v Linkově beateru. Link se uvolil, že pojede se Shawnem. Aspoň že mu kluci z týmu pořád drželi místo u stolu, i když většinou sedával se mnou a s Lenou.

Amma mi škubla s kravatou a odfrkla. Nevím, co jí přišlo tak k smíchu, ale naježil jsem se.

„Je to moc utažený. Škrtím se.“ Pokusil jsem se strčit prst mezi krk a límeček půjčenýho smokingu, ale nešlo to. „To není kravatou. Holt nervy, holenku. Zvládneš to.“ Amma mě přejela uznalým pohledem – jako jsem si představoval, že by se asi tvářila mamka, kdyby tady byla. „A teď předveď tu kytku.“ Sáhnul jsem za sebe pro krabičku, ve který byla jediná rudá růže s bílým nevěstiným závojíčkem. Připadala mi dost hnusná, jenže tohle bylo to jediný, co se v květinářství Rajská zahrada v Gatlinu dalo splašit.

„To jsou ty nejubožejší kytky, co jsem kdy viděla.“ Naše hospodyně po mně šlehla pohledem a vyhodila růži do odpadáku pod schodištěm. Pak se otočila na podpatku a odcupitala do kuchyně.

„Cos to provedla?“

Ale to už otevírala ledničku a vytahovala z ní kytičku, která byla dokonalá. Bílej jasmín a divokej rozmarýn, svázaný stříbrný stužkou. Stříbrná a bílá, barvy Zimního plesu. Bylo to stylový.

Věděl jsem, že se už Amma nezlobí kvůli tomu, že spolu chodíme, ale stejně mě překvapilo, že to pro mě udělala. Udělala to pro mě místo mamky. Poprvé od chvíle, co mamka umřela, mi došlo, jak moc na tuhle dobrou duši spolíhám, a vždycky jsem spolíhal. To ona mě držela nad vodou. Bez ní bych se utopil. Jako táta.

„Všechno má nějakej význam. Nesnaž se změnit něco divokýho na něco krotkýho.“

Podržel jsem kytičku ve světle kuchyňský lampy. Cítil jsem pod prstama hebkou stužku. A pod stužkou – maličkatou kůstku.

„Ammo!“

Pokrčila ramenama. „Co má bejt? Snad bys nevyváděl kvůli malinkatý kostičce – po tom, cos vyrost v tomdle domě, po tom, cos už tady všecko viděl? Kams dal rozum? Trocha vochrany nikdy nezaškodí. Ani tobě né, Ethane Wate.“

Povzdychnul jsem si a položil kytičku do krabičky. „Taky tě mám rád, Ammo.“

Objala mě, jako by se mi pokoušela rozdrtit hrudník a já se rozběhnul na verandu. „Dávej si bacha!“ slyšel jsem za sebou Ammu. „Hlavně aby ses nenechal moc unýst!“

Neměl jsem ponětí, co tím myslí, ale usmál jsem se na ni. „Provedu, madam.“

Když jsem nastartoval motor, všiml jsem si, že se v tátově pracovně svítí.

 

Když Lena otevřela dvířka auta, srdce se mi málem zastavilo, což už je co říct vzhledem k tomu, že se mě ani nedotkla. Dalo se tušit, že bude vypadat úplně jinak než všechny holky ze školy. V Gatlinským okrese se nosily jenom dva typy šatů: Malá Miss, místní róba jako dělaná na volbu královny krásy, anebo Jižanská kráska, model podobnej svatebnímu, kterej půjčovali v salónu o dvě města dál.

Holky navlečený v Malý Miss byly ty, se kterejma by mi Amma nikdy nedovolila sedět na kostelním pikniku ani je pozvat na ples: samý výstřihy a otvory a flitry. Většinou to byly holky, který už jako malý účinkovaly v místních soutěžích krásy, nebo v nich určitě účinkovaly jejich mámy, jako třeba Eden Westerlyová, jejíž matinka se v dětství stala Malou Miss Jižní Karolíny – ale úplně nejčastějc dcerušky matek, který se jen toužily stát královnama krásy. Tyhle holky pak člověk většinou zahlídnul u maturity s miminama v náručí.

Jižanská kráska byly šaty à la Scarlett O’Harová, střižený jako kravský zvonce. Oblíkaly si je dcery matek z DARu nebo z Ženskýho klubu – Emily Asherová, Savannah Snowová a spol. – a tyhle člověk moh pozvat, kam chtěl, když na to měl žaludek: tancovat s holkou, která vypadala jako nevěsta na vlastní svatbě.

Každopádně to bylo všechno lesklý, načančaný, se zlatejma a stříbrnejma lemama a oranžovým nádechem, kterýmu se říkalo gatlinská broskvová a kterej byl zřejmě vyhrazenej pro nechutný drůžičkovský šaty.

Kluci to tak složitý neměli, ale jednoduchý zdaleka ne. Místní mrav předepisoval ladit s naší partnerkou, což většinou znamenalo vyštrachat něco k tý děsivý gatlinský broskvový. Basketovej tým šel letos ve stříbrnejch vázankách a se stříbrnejma šerpama kolem pasu – stříbrná byla záchrana před příšernostma jako růžová, karmínová nebo broskvová kravata.

Lena by na sebe gatlinskou oranžovou nevzala ani po smrti. Když jsem se na ni díval, rozklepaly se mi kolena, což už začínal bejt můj obvyklej pocit, když jsem jí byl nablízku. Byla tak krásná, až to bolelo.

Páni.

Líbí se ti to?

Zatočila se dokola. Rozpuštěný vlasy jí lítaly kolem ramen. Na místě je držely lesklý sponky, takovým tím záhadným způsobem, kterým si holky dovedou vyčesat vlasy tak, aby je měly zvednutý nahoru a zároveň jim splývaly dolů. Chtělo se mi zajet do nich prstama, ale zároveň jsem se ji neodvážil rozcuchat. Šaty jí splývaly po těle, lnuly k těm správným místům a zároveň se v ničem nepodobaly modelům Malá Miss. Byly stříbřitý a sedavý – jako stříbrná pavučina utkaná stříbrnejma pavoučkama.

Fakt je? Utkaná stříbrnejma pavoučkama?

Co já vím? Je to klidně možný.

Dal mi je strejda Mac.

Rozesmála se a vtáhla mě do domu. Dokonce i Ravenwood odrážel téma Zimního plesu. Vstupní hala dneska budila dojem starýho Hollywoodu: na podlaze ležely černobílý dlaždice, ve vzduchu jiskřily sněhový vločky. Pod stříbrnejma závěsama stál černej lakovanej stůl a za nima jsem zahlíd něco, co se mihotalo jako oceán, i když to byla pitomost. Nad nábytkem se totiž vznášely svíčky a házely odlesky měsíčně bílýho světla, kam se člověk podíval.

„Takže pavoučci?“

Viděl jsem, jak se světlo odráží od Leninejch lesklejch rtů. Snažil jsem se na to nemyslet. Ani na to, že bych nejradši zlíbal ten měsíční srpeček na její tváři. Na ramenou a ve vlasech měla nepatrnej stříbrnej poprašek. I to mateřský znamínko jako by dneska večer zářilo.

„Dělám si legraci. Nejspíš je koupil v nějakým krámku někde v Paříži, v Římě nebo v New Yorku. Strejda Mac má rád krásný věci.“ Dotkla se stříbrnýho měsíčku na jejím památečním náhrdelníku. Uhod jsem, že i to je dárek od strejdy.

Z temný haly se ozval známej hlas, jak se k nám blížil v doprovodu jediný stříbrný svíčky. „V Budapešti, ne v Paříži. Ale jinak – vinen ve všech bodech obžaloby.“ Macon se zjevil ve smokingu a nažehlenejch černejch kalhotách s bílou košilí. Stříbrný manžetový knoflíčky se mu ve světle plamenů leskly.

„Ethane, velice bych ocenil, kdybyste byl dnes na mou neteř velice opatrný. Jak víte, dávám přednost tomu, když je večer doma.“ Podal mi kytičku pro Lenu, z bílýho jasmínu. „Velice opatrný v každém smyslu toho slova.“

„Strejdo Macu!“ zaprotestovala rozpačitě Lena.

Zadíval jsem se na kytičku pozornějc. Ze spony, která ji držela u sebe, visel stříbrnej prstýnek. Byl na něm nějakej nápis, co jsem nedoved rozluštit, ale vybavoval jsem si ho z Knihy měsíců. Nemusel jsem to ale moc zkoumat, abych poznal, že je to ten prstýnek, co Macon nosil ve dne v noci, až dodneška. Přiblížil jsem Amminu podobnou kytičku k tý Maconový. S těma stovkama Zaklínačů, který zřejmě zavazoval k pomoci Maconův prsten, a s přispěním Velkých, zesnulejch příbuznejch Ammy, se snad nenajde nikdo, kdo by se opovážil se nám postavit. Aspoň jsem v to doufal.

„Myslím, pane, že díky vám a Ammě Lena Zimní ples přežije naprosto bez úhony.“ Usmál jsem se.

Macon ne. „Zimní ples mi vrásky nedělá, ale jsem rád, že Amarie uvažuje stejně.“

Lena se zamračila a sklouzla pohledem ze strejdy na mě. Asi jsme nevypadali zrovna jako nejšťastnější par ve městě. „Teď ty.“ Vzala ze stolku v hale květinu do knoflíkový dírky, bílou růži se snítkou jasmínu, a zapíchla mi ji do klopy. „Chci, abyste si okamžitě přestali dělat starosti. Oba. Už mě to štve. Dokážu se o sebe postarat sama.“

Macon se netvářil moc přesvědčeně. „V každém případě bych rád, abyste se vrátili celí.“

Nevěděl jsem, jestli se obává čarodějnic z Jacksonovy střední školy, nebo mocný Temný zaklínačky Sarafine. Každopádně jsem toho už zažil tolik, že jsem bral jeho varování vážně.

„Ať je doma do půlnoci.“

„To je nějaká mocná zaklínačská hodina?“

„Ne. To jí končí vycházky.“

Spolknul jsem úsměv.

 

Cestou do školy vypadala Lena ustaraně. Hrála si s rádiem, se šatama, s bezpečnostním pásem. „Klídek.“

„Není to ujetý, že tam dneska jedeme?“ Vyčkávavě se na mě zadívala.

„Jak to myslíš?“

„Že mě tam všichni nenáviděj.“ Prohlížela si ruce.

„Chceš říct nás.“

„Tak jo – všichni nás tam nenáviděj.“

„Přece tam nemusíme.“

„Ne, já chci. Jenom že…“ Zatočila s kytkou kolem zápěstí. „Vloni jsme chtěly jít společně s Ridley, ale pak…“

Zbytek té věty jsem už neslyšel. Ani v hlavě ne.

„Všechno se to pokazilo. Ridley bylo šestnáct a zmizela. A když k tomu došlo, už jsem tam nemohla chodit do školy.“

„To bylo vloni. A je to jen ples. Letos to bude v pohodě.“

Lena se zamračila a zaklapla pudřenku.

Prozatím.

Když jsme nakráčeli do tělocvičny, dokonce i já jsem musel ocenit, jakej kus práce studentskej výbor Jacksonovky odved. Hala byla vyzdobená jako Shakespearova Zimní pohádka. Ze stropu visely na rybářskejch vlascích papírový sněhový vločky – nejen bílý, ale i staniolový, flitrový a pajetkový, prostě ze všeho, co se pořádně třpytilo. V rozích tělocvičny padal práškovej „sníh“ z tuhýho mejdla a na podlahu dopadalo v kuželech bílý světlo.

„Ahoj, Ethane. Leno, moc ti to sluší.“ Trénerka Crossová nám podala pohárky s gatlinským broskvovým punčem. Měla na sobě černý koktejlky, který odhalovaly nohy až trochu moc ke kolenům, než aby se to Linkovi zamlouvalo.

Podíval jsem se na svou holku a vzpomněl si na vločky na Ravenwoodu, který sněžily bez staniolu a bez rybářskejch vlasců. Ale Leně zářily oči a držela se mě za ruku jako dítě, který přichází na svou první narozeninovou oslavu. Já bloud nevěřil, když mi Link vykládal, jak na holky působí příslib tance. Ale zřejmě se v tom vyznal, a nešlo jenom o Smrtelnice. Působilo to tak i na Zaklínačky.

„To je nádhera.“ Upřímně řečeno – mělo to do ní daleko. Byl to jen starej dobrej ples na Jacksonovce. Ale pro Lenu to asi nádherný bylo. Když vyrůstáte uprostřed magie, přijdou vám kouzelný úplně obyčejný věci.

Vtom jsem zaslech povědomej hlas. To snad ne –

„Zábava může začít!“

Ethane, podívej –

Otočil jsem se – a málem se udusil punčem. Šklebil se na mě Link. Měl smoking, kterej jako by byl ze stříbrný žraločí kůže. Pod něj si vzal tričko s obrázkem naškrobený košile na předním díle a korunoval to černejma kotníkovejma botama. Vypadal jako charlestonskej pouliční muzikant.

„Hej, fešáku! Hej, sestřenko!“ Znova jsem zaslech ten povědomej hlas, kterej přehlušil dýdžeje, dunění basu i kroky tanečníků na parketu. Med, cukr, melasa a třešňový lízátko, všechno v jednom. Snad poprvý v životě mi něco připadalo až moc přeslazený.

Lenina ruka se mi v dlani křečovitě sevřela. Na Linkově předloktí visela zavěšená osoba, která na sobě měla ty nejminiaturnější flitrový šaty v dějinách školních plesů Jacksonovy střední školy – a možná v dějinách školních plesů vůbec. Dokonce ani já nevěděl, kam s očima: byla samá noha a křivka a blond vlasy, který jí splývaly po ramenou. Cítil jsem, jak se v místnosti dělá větší horko jenom tím, jak se na ni všichni koukali. Nejenom já: kluci se zastavovali se svejma partnerkama převlečenejma za svatební dorty, kterým šla od huby pěna. Ve světě, kde plesový šaty směly pocházet jen ze dvou půjčoven, byla Ridley zjevením: Malý Miss vedle ní vypadaly jako klášterní schovanky a trénerka Crossová jako Matka Tereza. Jinak řečeno… s Linkem byl amen.

Lena zatekala očima ze mě na svou sestřenici. „Ridley, co ty tady děláš?“

„Tak jsme se konečně dostaly společně na ples, sestřenko. Ty nejseš nadšená? Není to fantazie?“

Viděl jsem, jak se Leniny vlasy v neexistujícím větru zvedají a kroutí. Zamrkala. Polovina žárovek u stropu zhasla. Musel jsem jednat duchapřítomně. Odtáhnul jsem Linka k míse s punčem. „Kde se tady vzala?“

„Čéče, věřil bys tomu? Tohle je ta nejsuprovější kočka v Gatlinu. Ká tři. A když jsem si šel koupit brambůrky do Čmajzni & zdrhej, prostě tam seděla. Už měla na sobě i tenhle vohoz!“

„Nepřijde ti to trochu divný?“

„Proč by mně to mělo vadit?“

„Co když je ta holka cvok?“

„Myslíš jako, že by mě chtěla svazovat nebo tak něco?“ Zašklebil se. Už si to zkoušel představovat.

„Já si nedělám srandu.“

„Ty si děláš srandu v jednom kuse, Ethane. Co je? No jo aha. Ty žárlíš. Já už vím, ona tě jednou svezla v tom svým bouráku. Nechceš mi snad tvrdit, žes po ní vyjel nebo tak něco –“

„Ani náhodou. Je to Lenina sestřenice.“

„To je fuk. Já vím jen jedno – že jsem na plese s největší kočkou na celým Jihu. Jaká je šance, že takovej meteorit dopadne zrovna do Gatlinu? Jednou za život? Takže klídek, jo? Nekaž mi to.“ Už si ho otočila kolem prstu – teda uznávám, že s někým jako Link se nemusela zvlášť namáhat. Tak jako tak by mě stejně neposlech.

Zkusil jsem to ještě jednou. „Je to mrcha, kámo. Jenom ti zamotá hlavu. Vycucá tě, a až tě nebude potřebovat, vyplivne tě.“

Link mi blahosklonně položil ruce na ramena a zakřenil se. „Hele… vodcucej se někam, jo?“

Pak objal Ridley kolem pasu a odtáhnul ji na parket. Když šli kolem trénerky Crossový, můj nejlepší kámoš se na svou životní lásku ani nepodíval.

Odtáhnul jsem Lenu na druhou stranu sálu, kde fotograf pořizoval snímky dvojic před falešným sněhulákem. Členové studentský rady se nahoře střídali a „sněžili“ jim na hlavy mejdlový vločky. Narazil jsem do Emily.

Podívala se na Lenu. „Leno. Vypadáš… leskle.“

„Emily.“ Lena po ní přejela očima. „Vypadáš… opuchle.“

Byla to pravda. Tenhle model Jižanský krásky připomínal kopečky broskvový a citrónový zmrzliny. Celá Emily vězela v nabíraným, nadejchaným taftu. Její krátký odbarvený kudrlinky budily dojem, že jsou ze žlutejch mašlí. Obličej měla napnutej, jako by v kadeřnictví moc dlouho zakláněla hlavu a nechala si do ní bodat pinetkama.

Co jsem na ní tenkrát viděl?

„Já nevěděla, že vy taky tancujete.“

„Tancujeme,“ potvrdila klidně Lena.

„Kolem vatry?“ Emilyin obličej se zkroutil zlomyslným úšklebkem.

„Proč se ptáš?“ Leniny vlasy se začaly kroutit. „Hledáš nějakej táborák, do kterýho bys mohla hodit svý šaty?“ Další žárovky zhasly. Viděla jsem, jak lidi ze studentský rady horečnatě kontrolujou zásuvky.

Nenech ji vyhrát. Jediná čarodějnice je tady ona.

Jediná ne, Ethane.

K Emily přiskočila Savannah a táhla za sebou Earla. Vypadala přesně jako Ethanobijka, až na to, že její šaty byly stříbrný a růžový. Sukni měla úplně stejně nadejchanou. Když člověk přimhouřil oči, moh si ty dvě představit jako sladounký nevěsty. Byla to děsivá představa.

Earl zíral na zem a snažil se mi vyhejbat pohledem.

„Tak už pojď, Em, bude se vyhlašovat vítězka.“ Savannah se na nohsledku výmluvně zadívala.

„Nebudeme vás zdržovat,“ prohodila k nám Emily a ukázala bradou na frontu u fotografa. „Jestli ty se teda vůbec objevíš na vyvolaný fotce, Leno!“ A odplula v oblaku šatů a vůní.

„Další!“

Leniny vlasy se zběsile kroutily.

Jsou to blbky. Na nich nezáleží. Na ničem z toho nezáleží.

Fotograf netrpělivě opakoval: „Další!“

Chytil jsem ji za ruku a přitáhnul ji pod umělý sněžení. Dívala se na mě ze strašný dálky. Pak se najednou mrak rozptýlil a Lena byla zpátky. Cítil jsem, že se bouře uklidňuje.

„Spusťte sněžení!“ ozvalo se za námi.

Máš pravdu. Na tom nezáleží.

Naklonil jsem se, abych ji políbil.

Záleží jen na tobě.

Políbili jsme se. Z kamery vyšlehnul záblesk. Na vteřinu, na jednu dokonalou vteřinu, to vypadalo, že jsme na světě úplně sami, že na ničem jiným vážně nezáleží.

Ale vzápětí se na nás seshora vyvalila hustá mejdlová voda.

Co to –?

Lena zalapala po dechu. Pokusil jsem se vytřít si tu mazlavou hmotu z očí, ale byla všude. Když jsem uviděl Lenu, byla na tom ještě hůř. Měla ten hnus všude: ve vlasech, na obličeji i na šatech. Její první ples – a všechno bylo zničený.

Z kbelíku nad našima hlavama teď už kapala jen bílá pěna – z toho kbelíku, odkud se měly snášet bílý sněhový vločky. Zaklonil jsem hlavu – a dostal další dávku přímo do obličeje. Vzápětí kbelík spadnul na podlahu.

„Kdo dal do mýdla vodu?!“ zařval vztekle fotograf. Nikdo se nehlásil. Vsadil bych se, že v tom mají prsty Andělé strážní.

„Hele, vona taje!“ zaječel někdo. Seděli jsme před čočkou aparátu, tekla z nás mejdlová pěna a toužili jsme se vypařit: aspoň tak to museli vidět lidi, co stáli kolem nás a chechtali se. Savannah a Emily byly mezi nima a užívaly si každou vteřinu toho, co bylo pro Lenu jedno z největších ponížení.

Do šera se ozval klučicíhlas: „Měli jste zůstat doma.“

Tenhle pitomej hlas bych poznal všude: slyšel jsem ho mockrát na hřišti, což bylo taky jediný místo, kde ho jeho majitel používal. Earl něco šeptal Savannah do ucha, ruku kolem jejích ramen.

Vylítnul jsem. Ocitnul jsem se u nich tak rychle, že mě ani nezahlíd. Praštil jsem ho svou namydlenou pěstí do brady a Earl se odporoučel k zemi. Když padal, podkopnul Savannah krinolínu, takže se zřítila na něj.

„Co sakra děláš? Zbláznil ses, Wate?“ Earl se začal hrabat na nohy, ale já ho přišlápnul botou k zemi.

„Radši bys měl zůstat ležet.“

Earl se posadil a narovnal si motýlka, jako by mu i na podlaze záleželo na společným dekoru. „Ty radši doufej, že víš, co děláš.“ Ale nevrátil mi to. Moh si říkat, co chtěl, oba jsme věděli, že kdyby se mi to pokusil vrátit, skončil by zase na zemi. „To teda vím.“ Vytáhnul jsem Lenu z mejdlový louže rozpuštěnejch „vloček“. Ale i když jsem ji vlek davem, pořád kolem ní zela bublina prázdnýho místa. Jako by se jí nikdo neodvažoval dotknout, přiblížit se k ní, nikdo kromě mě. Pokusil jsem se jí očistit obličej rukávem, ale odtáhla se ode mě.

Takhle je to vždycky.

„Leno.“

Měla jsem to tušit.

Vedle Leny se objevila Ridley a táhla za sebou Linka. Zuřila – to se nedalo přehlídnout. „Nechápu to, sestřenko. Nechápu, proč se chceš pořád družit – s nima.“ Vyplivla to slovo opovržlivě jako předtím Emily. „Nikdo z nás, Temnej ani Světlej, by se takhle hnusně nechoval. Copak nemáš ani trochu sebeúcty, Leno?“

„Nemá to cenu. Dneska večer ne. Chci domů.“ Lena byla tak zahanbená, že ani neměla sílu se s Ridley hádat. Byl to boj, nebo útěk, a Lena si zrovna teď vybrala to druhý. „Odvez mě domů, Ethane.“

Link si sundal svoje stříbrný sako a hodil ho Leně přes ramena. „To teda fakt přehnali.“

Ridley se nemohla – anebo nechtěla – uklidnit. „Říkám ti, sestřenko, jsou to zoufalci. Až tady na Skoro-bratránka. A taky na mýho novýho přítele Dinka.“

„Link. Říkal jsem ti to – Link.“

„Drž zobák, Ridley,“ okřiknul jsem ji. „Už toho na ni bylo dost.“ Ridleyino kouzlo Sirény na mě přestalo působit.

Ridley na mě jukla přes rameno a zlověstně se usmála. „Když se to tak vezme, už mi taky došla trpělivost.“

Sledoval jsem, co má za lubem. Ledová královna a její dvorní dámy kráčely na stupínek a culily se do davu. Takže královna bude zase Sněhurka – Savannah Snowová. Jako každej rok, nic se nezmění. Culila se na Emily, která byla Ledová princezna, čili něco jako vicemiss. Taky přesně jako loni.

Ridley si sundala svoje sluneční brejle filmový hvězdy, ale jen nakrátko. Oči jí začaly zářit – skoro se dalo vnímat teplo, který z ní vycházelo. V ruce se jí objevilo lízátko a naplnilo vzduch omamnou sladkostí.

Ne, Ridley.

Tady nejde o tebe, sestřenko. Jde o víc. V týhle pitomý díře se musej trošku změnit poměry.

Slyšel jsem její hlas v hlavě stejně jasně jako Lenin. Zavrtěl jsem nad tím hlavou.

Nech to bejt, Ridley. Jenom to všechno zhoršíš.

Otevři oči, brouku: horší už to bejt nemůže. Anebo třeba… může.

Temná sestřenka poklepala Lenu po rameni.

Mrkej a uč se.

Zadívala se na oceněný krasavice a cumlala přitom lízátko. Doufal jsem, že je v sále taková tma, že si nikdo nevšimne jejích strašidelnejch kočičích očí.

Ne! Budou z toho obviňovat mě, Ridley. Prosím, nedělej to.

Místní křupáni potřebujou dostat lekci. A já jsem ochotná je učit.

Ridley vykročila ke stupínku a její blejskavý podpatky hlasitě klapaly po podlaze.

„Hej, holka, kam letíš?“ Link se jí pověsil na paty.

Na stupínek právě po schodech vycházela Charlotte v levandulovejch taftovejch šatech, který jí byly asi tak o dvě čísla menší. Kráčela si pro svou plastovou korunku za čtvrtý místo, aby zaujala místo za vítěznou trojicí – jako ledová dvorní dáma nebo podobná šarže. Práve když došlápla na poslední schod, zadní díl jejích šatu se začal párat ve švu. A než Charlotte vyšla na pódium, odpadla ta gigantická levandulová dortová kreace úplně. Ještě pár vteřin trvalo, než si ledová dvorní dáma uvědomila, co se stalo, zatímco už půlka školy zírala na její zadek v růžovejch spodárech asi tak velikosti Texasu. Vzápětí Charlotte ze sebe vyrazila srdcervoucí zavřísknuti teď-už-všichni-vědí-jak-jsem-tlustá.

Ridley se zašklebila.

Jejda!

Ridley, přestaň!

Teprve jsem začala.

Charlotte dál ječela a Emily, Savannah i Eden se ji snažily zakrýt před cizíma pohledama svejma roztaženejma spodničkama. Z reproduktorů se ozval zvuk poškrábaný desky a najednou se z nich začala linout písnička od Stounů.

„Sympatie k Satanovi.“ To byla Ridleyina oblíbená. Uvedla se ve velkým stylu.

Lidi na tanečním parketu sice předpokládali, že je to zase další pokus Dickeyho Wixe stát se nejslavnějším pětatřicetiletým dýdžejem v oboru maturitních plesů, ale byl to jen vtip. Světlo ubejvalo, jak jedna žárovka za druhou nad tanečním parketem zhasínala – jako když se bortí domino.

Ridley vedla Linka na taneční parket a začala s ním kroužit po sále, zatímco studenti kolem nich vřískali, uhejbali před deštěm jisker a strkali se, aby se dostali z jejich dosahu. Podle mě si určitě mysleli, že se ocitli uprostřed nějaký děsivý fyzikální katastrofy, kterou má na svědomí jedinej elektrikář v Gatlinu Red Sweet. Ridley zakláněla hlavu, smála se na celý kolo a ovíjela se ve svejch miniaturních šatech kolem Linka.

Ethane – musíme něco udělat!

Co?

Na to už bylo pozdě. A tak se Lena obrátila na útěk a já pelášil za ní. Ale než jsme se stačili dostat k východu ze sálu, vysunuly se požární kropenky pod stropem tělocvičny a dovnitř se začala valit voda. Hudební aparatura okamžitě zkratovala a do vzduchu vytryskly gejzíry jisker. Mokrý sněhový vločky se snášely k podlaze jako nacucaný vdolky. Mejdlovej sněhulák se proměnil v bublající hmotu.

V tu chvíli už vřískali všichni. Holkám stejkala maskara a mejkap na promočený taftový šaty. Teď už všechny vypadaly tak, že se nedalo rozeznat, která z nich je Malá Miss a která Jižanská kráska. Jako pastelově zbarvený krysy z lodi, která se potápí.

Hrábnul jsem po dveřích a uslyšel za sebou ránu. Obrátil jsem se k jevišti, právě když se obrovská dekorace ve tvaru vločky překotila do sálu. Emily se zapotácela a smekla se po kluzkým povrchu stupínku. Pokusila se něčeho přidržet, ale ruce jí vylítly do vzduchu a vzápětí žuchla na podlahu tělocvičny. Přistála v hromadě broskvovýho a stříbrnýho taftu. Trénerka Crossová vystartovala na dráhu.

Emily jsem nelitoval, ale bylo mi líto těch, kterým se tohle bude dávat za vinu: studentský radě, že postavili výzdobu nebezpečně vratkou, Dickeymu Wixovi za výběr nestoudný písničky, kterou podtrhnul pokoření tlustý odhalený puberťačky, a Redu Sweetovi za jeho neprofesionálni a životu nebezpečnou instalaci žárovek a osvětlení v tělocvičně Jacksonovy střední školy, Gatlin, Jižní Karolína.

Tak zatím, sestřenko. Celkem fajn ples.

Vystrčil jsem Lenu ze dveří před sebou. „Běž!“

Byla tak ledová, že jsem se jí málem nedokázal dotknout. Než jsme doběhli do auta, dohonil nás Bubu Radley.

Macon si ohledně Leninýho návratu nemusel dělat těžkou hlavu.

Bylo sotva půl devátý.

 

 

 

Lenin strejda soptil, anebo si možná jen dělal starosti, nevím – pokaždý, když se na mě podíval, jsem uhnul očima. Dokonce ani Bubu se na něj neodvažoval podívat. Ležel Leně u nohou a švihal ocasem do podlahy.

Dům už ztratil zimní kouzlo. Bylo mi jasný, že Macon nikdy v životě nepřipustí, aby práh Ravenwoodu přelítla jediná sněhová vločka. Teď bylo všechno černý: doslova všechno, podlaha, závěsy, strop. Odlišnou barvu měl jenom oheň, kterej vytrvale plápolal v krbu v pracovně a osvětloval plamenama místnost. Možná že dům reagoval na Maconovy změny nálady. A tohle byla ta nejčernější.

„Kuchyně!“ V ruce pána domu se objevil černej hrnek s kakaem. Podal ho Leně, která seděla u krbu zabalená ve štípavý vlněný dece. Sevřela hrníček v obou dlaních. Mokrý vlasy se jí kroutily za ušima a natahovaly se k výhni krbu. Strejda popošel k ní. „Mělas odejít hned, jak jsi ji uviděla, Leno.“

„Zrovna jsem nevěděla, kam dřív skočit. Musela jsem ze sebe otírat mejdlovou pěnu a pózovat celý škole, aby se mi mohli vysmívat.“

„Propříště už tak zaneprázdněná nebudeš. Až do narozenin máš domácí vězení. Pro tvoje vlastní dobro.“

„O moje dobro tady očividně nikomu nejde.“ Lena se pořád ještě třásla, ale nemyslel jsem si, že to je zimou.

Pak se její strejda otočil ke mně, oči nelítostný a zlověstný. Teď už jsem věděl s určitostí, že zuří.

„Měls ji přimět, aby šla hned pryč.“

„Nevěděl jsem, co mám dělat, pane. Nevěděl jsem, že Ridley zničí tělocvičnu. A Lena ještě nikdy nebyla na plese.“ Když jsem to vyslovil, znělo to ještě pitomějc.

Macon se na mě mračil a kroužil whiskou ve skleničce. „Věru zajímavá poznámka. Zvlášť když jste vůbec netančili. Ani jeden tanec.“

„A jak to víš?“ zbystřila Lena a odložila hrníček.

„To není důležité.“

„Pro mě to je důležitý,“ odsekla strýci. Macon pokrčil ramenama.

„To Bubu. Víceméně je mýma očima.“

„Cože?“

„Vidím to, co vidí on. A on zase to, co já. Je to zaklínačský pes, jak dobře víš.“

„Strejdo Macone! Takže ty mě špehuješ!“

„Tebe ne. Jak jinak bych věděl o všem, co se ve městě děje, když mám pověst poustevníka? Bez nejlepšího přítele člověka se zkrátka neobejdu. Bubu vidí všechno, a zprostředkuje to mně.“ Podíval jsem se na zvíře, na jeho kulatý lidský oči. Mělo mi to dojít. Anebo jsem to možná věděl od začátku: v jeho očích byly ty Maconovy.

A všiml jsem si ještě něčeho. Ten pes něco přežvykoval v tlamě. Sehnul jsem se a vytáhnul to. Byl to promočenej, pomačkanej polaroid. Bubu to přivlekl domů celou cestu až z města.

Byla to naše fotka z plesu. Stojím na ní s Lenou uprostřed veliký sněhový vločky. Emily se pletla: Lena se sice na záběru objevila, ale zářila a byla průsvitná, jako by se od pasu dolů už proměnila v přízračný stvoření. Jako by opravdu tála, ještě předtím, než se na ni vylila ta mazlavá hmota.

Poplácal jsem Bubu Radlyeho po hlavě a strčil si snímek do kapsy. Tohle teď Lena určitě vidět nepotřebuje. Zbejvají jí dva měsíce do narozenin. Nepotřeboval jsem tuhle fotku, aby mi připomínala, že čas se nám krátí.

Hodnocení:     nejlepší   1 2 3 4 5   odpad

Komentáře

Zobrazit: standardní | od aktivních | poslední příspěvky | všechno
Článek ještě nebyl okomentován.


Nový komentář

Téma:
Jméno:
Notif. e-mail *:
Komentář:
  [b] [obr]
Odpovězte prosím číslicemi: Součet čísel devět a osm