Nádherné bytosti : kapitola 25

Když svatí jdou..

 

 

 

Kdyžjsem zastavil, seděla Lena na verandě. Trval jsem na tom, že budu řídit, protože Link chtěl jet s náma, ale odmítal se nechat vidět v Leniny limuzíně. A já zase nechtěl, aby Lena musela dovnitř sama. Vůbec jsem nechtěl, aby tam chodila, ale nenechala si to vymluvit. Vypadala jako nachystaná na zteč. Měla na sobě černej svetr s rolákem, černý džíny a černou vestu s kapuci lemovanou kožešinkou. Jako kdyby hodlala předstoupit před popravčí četu. Taky že jo – a věděla to. Od plesu uplynuly teprve tři dny, jenže dámy z DARu nezahálely. Disciplinární komise, která měla zasednout na půdě Jacksonovy střední, se moc nelišila od inkvizičního čarodějnickýho tribunálu. A člověk ani nemusel bejt Zaklínač, aby mu to došlo. Emily se belhala po škole se sádrou, katastrofální konec Zimního plesu se probíral po celým městě a paní Lincolnová konečně získala všeobecnou podporu, o kterou tolik stála. Svědkové přicházeli a vypovídali, a když se dostatečně překroutilo všechno, co kdo viděl, slyšel nebo si pamatoval, vyšel z toho jedinej závěr: za tu událost je odpovědná Lena Duchannesová.

Než se přistěhovala do města, všechno bylo v pořádku.

 

Link vyskočil a otevřel jí dveře. Vypadal tak provinile, až mu to lezlo ušima ven. „Ahoj, Leno. Jak je?“

„V pohodě.“

Lhářko.

Nechci, aby si připadal blbě. On za to nemůže.

Link si odkašlal. „Hrozně mě to mrzí, fakt. Celej víkend jsem se s mámou hádal. Vždycky byla trhlá, ale teďka jako by do ní něco vjelo.“

„Není to tvoje vina, ale oceňuju, žes s ní zkusil promluvit.“

„Třeba by to bylo jiný, kdyby ji furt nepopichovaly ty čarodějnice z DARu. Hučej do ní v jednom kuse. Paní Asherová a paní Snowová k nám za poslední dva dny volaly asi tak stokrát.“

Projížděli jsme kolem Čmajzni & zdrhej, ale nehlídkoval tam dokonce ani Tlustoprd. Silnice byly liduprázdný, jako bysme vjeli do města duchů. Komise měla začít jednat v pět odpoledne, a my chtěli přijet přesně. Zasedání se konalo v tělocvičně, protože to byla ve škole jediná místnost dost velká na to, aby pojala tolik lidí, kolik se předpokládalo. To byl další charakteristickej rys Gatlinu: všechno, co se tady projednávalo, bylo přístupný všem. Nepěstovalo se tady žádný zákulisní jednání. A při pohledu na ty liduprázdný ulice a zavřený krámy i hospody bylo jasný, že se teď na Jacksonovce shromáždilo celý město.

„Vůbec nechápu, jak to tvoje máma dokázala svolat tak nahonem. To je bleskovka dokonce i na ni.“

„Podle toho, co jsem slyšel, se v tom angažoval i doktor Asher. Chodí s ředitelem Harperem na hony a je to nějaký velký zvíře ve školní radě.“ Doktor Asher je Emilyin táta, jedinej lékař v Gatlinu.

„Bezva.“

„Kluci, chápete doufám, že mě chtějí vykopnout? Už je to rozhodnutý. Tohle zasedání je jen divadýlko.“

Link se zatvářil užasle. „Nemůžou tě přece vyhodit, dokud se nevyšetrí, jak to bylo. Tys přece nic neprovedla.“

„Na tom jim nezáleží. O tomhle se rozhodlo za zavřenejma dveřma. A nic z toho, co řeknu, to nezmění.“

Měla pravdu. To jsme věděli oba. A tak jsem mlčel, jen jsem si přitáhnul její ruku k puse a políbil ji, a znova si v duchu opakoval, že bych šel mnohem radši před tu komisi místo Leny.

Ale pravda byla, že o mě tady nikdy nešlo. I když jsem proved bůhvíco, urazil bůhvíkoho, pořád jsem byl jeden z nich. To se Leně nikdy nestane. A nad tím jsem zuřil nejvíc, a taky jsem se za to nejvíc styděl. Nenáviděl jsem je o to víc, že mě pořád počítali mezi sebe, i když jsem chodil s neteří Starouše Ravenwooda, vyhodil paní Lincolnovou a nedostával pozvánky na mejdany u Savannah. Byl jsem jeden z nich. Patřil jsem k nim, a nebylo nic, co by se na tom dalo změnit. A jestli to byla pravda i opačně a oni patřili ke mně, pak teď proti Leně nestál jen celej Gatlin. Stál jsem proti ní i já.

Tahle pravda mě drtila. Až bude Leně šestnáct, možná ji čeká Vyžádání. Jenže mě si Vyžádali už při narození. Neměl jsem nad svým osudem o nic větší vládu než ona. A možná ji nemá nikdo z nás.

 

Zatočil jsem s volvem na parkoviště. Bylo tam narváno. U hlavního vchodu se mačkal dav lidí a čekal, až je pustí dovnitř. Takovou tlačenici jsem neviděl od premiéry filmu Bohové a generálové, nejnudnějšího příběhu z občanský války, jakej kdy kdo natočil. Polovina našich příbuznejch hrála v komparzu, protože měli ty správný dobový uniformy.

Link se na zadním sedadle přikrčil. „Zkusím tam nenápadně proklouznout. Uvidíme se uvnitř.“ Otevřel dveře a sklouznul v podřepu mezi auta. „Zlom vaz.“

Lena měla ruce složený v klíně a třásla se. Málem mě kleplo, když jsem ji viděl takhle nervózní. „Nemusíš tam chodit. Klidně to tady otočím a pojedeme zpátky k vám domů.“

„Ne. Jdu tam.“

„Proč chceš trpět? Přece jsi říkala, že už je to stejně rozhodnutý předem.“

„Nechci jim dopřát tu radost, aby si mysleli, že se jich bojím. Zposlední školy jsem utekla, ale teď to neudělám.“ Zhluboka se nadechla.

„To by nebyl útěk.“

„Pro mě jo.“

„Dorazí aspoň tvůj strejda?“

„Nemůže.“

„Proč sakra ne?!“ Lena byla tak sama, přestože jsem stál vedle ní.

„Je moc brzo. A ani jsem mu o tom neřekla.“

„Moc brzo? Jak to myslíš? Že je zavřenej v hrobce nebo tak něco?“

„Spí nebo tak něco.“

Nemělo smysl o tom začínat zrovna teď, když toho měla na krku tolik.

Když jsme vykročili k budově, začalo pršet. Pátravě jsem se na ni zadíval.

Věr mi, že se snažím. Kdybych se přestala ovládat, bylo by z toho tornádo.

Lidi na nás zírali, občas si i ukazovali. Ne že by mě to překvapovalo. Tolik k úrovni místních mravů. Rozhlídnul jsem se kolem a napůl čekal, že u dveří uvidím posedávat Bubu Radleyho. Ale zrovna dneska se neukázal.

 

Dovnitř jsme vešli postranním vchodem pro návštěvníky, což byl Linkův nápad – a ukázalo se, že se teda v tlačenici vyzná. Teprve v tělocvičně jsem pochopil, že ty lidi venku nečekají na to, až je pustí dál. Stáli tam s nadějí, ze zaslechnou, o čem se na zasedám mluví. Vevnitř už totiž nebylo ani jediný místečko na stání.

Připomínalo to jako parodii na soudní jednání, jaký probíhají v televizních seriálech nebo ve filmech podle Johna Grishama. Přední části místnosti vévodil bílej plastovej skládací stůl, za kterým hřadovalo pár učitelů: samozřejmě pan Lee s rudou kravatou a provinčníma předsudkama, ředitel Harper, a lidi ze školní rady. Všichni měli před penzí a byli otrávení. Tvářili se, jako kdyby mnohem radši seděli doma a sledovali televizní kvízy nebo náboženský vysílání.

Na lavičkách pak vysedával výkvět Gatlinu. Paní Lincolnová a její tlupa z DARu obsadily první tři řady. Sestry Konfederace, První metodistický sbor a Historická společnost se uvelebily hned za nima. A pak už následovali Andělé z Jacksonovky alias holky, co chtěly bejt jako Emily a Savannah, a taky kluci, co se Emily a Savannah chtěli dostat do kalhotek. Všichni měli na sobě nový klubový trička. Na předním dílu byl obrázek anděla, kterej se na svět díval stejně podezíravě jako Emily Asherová, a ten měl na sobě – teda světe, div se – tričko jacksonovskejch roztleskávaček. Na zádech byly jen roztažený bílý křídla a bojovej pokřik Andělů: „Vždy ve střehu!“

Emily seděla vedle matinky a nohu v obrovský sádře měla položenou na oranžový plastový židli z jídelny. Paní Lincolnová přimhouřila oči, když nás viděla vejít, a paní Asherová k sobě Emily ochranitelsky přitiskla, jako by se někdo moh k její dcerunce rozběhnout a utlouct ji baseballovou pálkou jako tulení mládě. Viděl jsem, že Emily má ve svý miniaturní stříbrný kabelce nachystanej telefon, aby mohla hned rozesílat esemesky. Tělocvična se zřejmě měla stát epicentrem lokálních drbů pro Gatlin a čtyři přilehlý okresy.

Amma seděla v poslední řadě a mnula si v prstech kouzla, který měla zavěšený kolem krku. Doufal jsem, že by mohla s jejich pomocí odhalit ty rohy, co si paní Lincolnová tak šikovně začesávala. Táta samozřejmě nikde, ale Sestry seděly vedle Thelmy a přes uličku vedle Ammy. Asi je to horší, než jsem si myslel – Sestry vyšly naposledy z domu někdy koncem osmdesátejch let, kdy teta Grace snědla moc kořeněný omáčky a myslela si, že má infarkt. Vlastně ne, teď taky chodí na Ten-ternet. Teta Mercy si všimla mýho pohledu a zamávala mi kapesníkem.

Odved jsem Lenu na její sedadlo, vystrčený před první řadou. Přímo naproti popravčí četě. Smrti nadosah.

Bude to dobrý.

Přísaháš?

Slyšel jsem, jak venku bubnuje na střechu déšť.

Přísahám, že na tom nezáleží. Přísahám, že ty lidi tady jsou idioti. Přísahám, že nic z toho, co tady padne, nezmění nic na tom, co k tobě cítím.

Takže tím chceš říct, že to nedopadne.

Bubnování na střechu zesílilo. To nevěstilo nic dobrýho. Přitáhnul jsem si její ruku a něco jí vtisknul do dlaně. Byl to stříbrnej knoflík z její vesty, kterej tehdy uvíznul v polstrování beateru, když jsem ji poprvé vez v dešti domů. Připomínal cetku z pouťový střelnice, ale já ho od tý doby nosil v peněžence.

Tady. To je talisman pro štěstí. Aspoň teda mně ho přines.

Viděl jsem na ní, jak se vší silou snaží držet. Beze slova si knoflík zavěsila na svůj náhrdelník, a přidala ho do sbírky soukromejch cenností.

Díky.

Kdyby se v tu chvíli dokázala usmát, udělala by to.

Vydal jsem se do zadní řady, kde seděly Sestry a Amma. Teta Grace se postavila a opřela se o hůl. „Ethane, miláčku, pojď sem. Držíme ti tady místo.“

„Co kdyby sis sedla, Grace Stathamová,“ zasyčela modrovlasá stařena v řadě za Sestrama.

Teta Prue se podrážděně otočila. „A co kdyby ses starala o svý, Sadie Honeycuttová? Abychom se nezačaly starat místo tebe.“

Teta Grace se natočila k paní Honeycuttový zády a usmála se. „Jen si pojď sednout hezky mezi nás, Ethane.“

Vmáčknul jsem se mezi tetu Mercy a tetu Grace. „Jak to válíš, cukrouši?“ zeptala se Thelma a štípla mě do předloktí.

Vtom venku zaburácel hrom a osvětlení v tělocvičně zablikalo. Pár stařenek nadskočilo.

Upjatě vyhlížející chlapík za stolem vpředu si odkašlal. „Jen drobné zakolísání v síti. Zaujměte místa, prosím, ať můžeme začít. Jmenuji se Bertrand Hollingsworth a jsem předseda školní rady. Tato schůze byla svolána na základě petice, požadující vyloučení studentky této školy Leny Duchannesové. Je to tak?“

Ředitel Harper, kterej seděl na místě vrchního soudce (nebo spíš kata najatýho paní Lincolnovou), se k němu naklonil. „Ano, pane. Tuto petici mi odevzdalo několik znepokojených rodičů a podepsalo ji asi dvě stě úctyhodných gatlinských občanů a rodičů, a v neposlední řadě i studentů Jacksonovy střední školy.“

Jak jinak.

„Můžete upřesnit důvody k vyloučení?“

Ředitel Harper zalistoval papírama na svý žlutý podložce, jako by předčítal policejní hlášení. „Napadení. Ničení školního majetku. A slečna Duchannesová už čelila podmínečnému vyloučení.“

Napadení? Nikoho jsem nenapadla.

Je to jen obvinění. Nemůžou ti nic dokázat.

Stál jsem na nohou ještě dřív, než ředitel dočet. „Nic z toho není pravda!“

Nějaký nervózní mužík za bílým stolem zvýšil hlas, aby ho všichni v sále slyšeli, a asi třicet „dam“ si začalo šeptat o mým prachbídným vychování. „Posaďte se, mladý muži. Tohle není volná diskuse.“

Pan Hollingsworth se taky pokusil překřičet randál. „Máme pro tato obvinění nějaké svědky, kteří je mohou doložit?“ V tělocvičně se rozběhla nová vlna rámusu – ví někdo, co znamená doložit?

Ředitel Harper si odkašlal. „Ano. A nedávno jsem obdržel zprávu, že slečna Duchannesová měla podobné problémy i ve škole, kterou navštěvovala dříve.“

O čem to mele? Jak může vědět něco o mý starý škole?

Nevím. Co se tam stalo?

Nic.

Žena ze školní rady zamávala deskama. „Myslím, že bychom měli nejdřív vyslechnout předsedkyni Sdružení rodičů a přátel Jacksonovy střední školy. Paní Lincolnová, prosím, máte slovo.“

Linková matka se dramaticky vztyčila a dokráčela uličkou ke gatlinský Velký porotě. Zřejmě už taky v televizi zkoukla pár seriálů ze soudní síně. „Dobrý večer, dámy a pánové.“

„Paní Lincolnová, můžete nám sdělit, jak jste se o této situaci dozvěděla – jelikož patříte mezi první iniciátory petice?“

„Samozřejmě. Slečna Ravenwoodová, pardon, chci říct slečna Duchannesová, se sem přistěhovala před sedmi měsíci, a od té doby začala celá série problémů na této střední škole. Nejprve rozbila okno v učebně angličtiny –“

„Moje dítě málem skončilo celé pořezané!“ vyhrkla paní Snowová.

„Málem došlo k vážnému poranění několika studentů, a řadu z nich zasáhly letící střepy –“

„Dyť to okno nezranilo nikoho jinýho než Lenu!“ zahulákal Link zezadu z tělocvičny.

„Wesleyi Jeffersone Lincolne, jestli víš, co je pro tebe nejlepší, měl bys okamžitě plavat domů!“ zasyčela jeho matka.

Pak se vzpamatovala, uhladila si sukni a obrátila se znova k disciplinární komisi. „Slečna Duchannesová zřejmě dokáže zapůsobit svým šarmem na slabší pohlaví,“ pronesla s úsměvem. „Ale jak jsem již řekla, rozbila okno v učebně, takže několik uvědomělých mladých dam z Jacksonovy střední školy pokladalo za nutné ustavit ve škole skupinu na ochranu studentů s nazvem Strážni andělé. Je to něco na způsob domobrany.“

Zmínění Andělé na lavičkách přikejvli, jako by někdo tahal za neviditelné nitky jejich hlav, což byla svým způsobem přesná představa.

Pan Hollingsworth si něco naškrábal do papírů na žlutý podložce. „Bylo to jediné provinění slečny Duchannesové?“

Paní Lincolnová předvedla šokovaný výraz. „Božínku, kdepak! Na Zimním plese spustila požární alarm, a pokazila tak zábavu. Zároveň způsobila škodu ve výši čtyř tisíc dolarů na hudební aparatuře. A jako by to nestačilo, shodila slečnu Asherovou z jeviště, a způsobila jí tak zlomeninu nohy, což je zranění, které – jak mi bylo řečeno si vyžádá měsíce léčení.“

Lena se dívala do prázdna, jako by se odmítala setkat s něčím pohledem.

„Děkuji vám, paní Lincolnová.“ Linková matka se obrátila a usmála se na obžalovanou. Ne upřímně ani jízlivě, ale úsměvem typu zničím-ti-život-a-baví-mě-to.

Vykročila uličkou zpátky ke svýmu sedadlu, pak se zastavila a podívala se na Lenu. „Skoro bych zapomněla. Je tu ještě jedna věc.“ Vytáhla z kabelky nějaký papíry. „Mám tady záznamy slečny Duchannesové z její minulé školy ve Virginii. I když bych spíš měla použít výraz z ústavu.“

Nebyl to žádnej ústav. Byla to soukromá střední škola.

„Jak už se zmínil pan ředitel, tohle není první škola, kde se slečna Duchannesová dopustila násilných incidentů.“

Lenin hlas se v mý hlavě ozýval skoro hystericky. Pokusil jsem se ji uklidnit.

Neboj.

Zato já se bál.

Paní Lincolnová by to nevykládala, kdyby to nemohla doložit.

„Slečna Duchannesová je velice problémová studentka. Trpí mentální poruchou…“ Paní Lincolnová zalistovala svýma lejstrama, jako by něco hledala. Čekal jsem, jakou diagnózu stanoví Leně za její „poruchu“ – za to, že je jiná. „…Aha, už to mám. Podle všeho trpí bipolární poruchou, což doktor Asher označil za vážnou duševní nemoc. Takoví lidé jsou velmi náchylní k násilnému a nepředvídatelnému chování. Tyhle choroby jsou v rodinách dědičné: její matka to měla taky.“

To snad ne.

Déšť hlasitě bubnoval na střechu. Poryv větru bouchnul dveřma tělocvičny.

„Bohužel, její matka před čtrnácti lety zavraždila jejího otce.“

Tělocvična zalapala po dechu.

Dribl. Přihrávka. Koš.

Všichni začali mlít jeden přes druhýho.

„Dámy a pánové, prosím klid!“ Ředitel Harper se pokoušel zjednat pořádek, ale jako by se pokoušel zabránit povodni. Jakmile popravčí četa spustila palbu, už ji nikdo nezastavil.

 

 

 

Deset minut trvalo, než se tělocvična zklidnila. Ale Lena ne. Cítil jsem, jak jí srdce bije na poplach, stejně jako moje. V krku jí vězel knedlík zadržovanýho breku. Vzhledem k tomu lijáku venku s tím asi měla co dělat. Překvapilo mě, že se nerozbehla pryč z tělocvičny, ale buď jí v tom bránila statečnost, nebo ohromení.

Věděl jsem, že paní Lincolnová lže. Nevěřil jsem, že Lena byla v nějakým ústavu, stejně jako jsem nevěřil, ze Strážní andělé chtějí chránit spolužáky na Jacksonovce. Ale nevěděl jsem, jestli lže i v tom posledním: že Lenina matka zabila jejího tátu.

Zato jsem věděl jedno: chci zabít paní Lincolnovou. Znal jsem ji od narození, ale v poslední době jsem na ni byl schopnej myslet takhle. Nepřipadala mi jako ta ženská, co vytrhávala kabely televize ze zdi nebo nám hodiny přednášela o dobrodiní abstinence. Tohle nebylo jedno z těch jejích trapnejch, i když dost neškodnejch tažení. Tohle bylo pomstychtivý, osobní. Jen jsem nechápal, proč Lenu tolik nenávidí.

Pan Hollingsworth se pokusil znova upoutat pozornost. „Tak tedy, vážení, uklidněte se, prosím. Paní Lincolnová, děkujeme vám za váš čas. Rád bych si ty dokumenty prohlédl, jestli dovolíte.“

Vztyčil jsem se. „Tohle je směšný. Proč rovnou nepostavíte hranici a neupálíte ji?“

Pan Hollingsworth zápolil s ovládnutím scény, která si nezadala s divokejma debatama při Show Jerryho Springra. „Pane Wate, posaďte se, nebo vás nechám vyvést. Nehodlám tady trpět žádné další narušování pořadu jednání. Pročetl jsem si písemné výpovědi svědků k celé události a myslím, že celá věc je naprosto zřejmá a má jen jediné rozumné řešení.“

Ozvala se rána a velký kovový dveře tělocvičny se rozletěly. Dovnitř zafičel vítr a přinesl s sebou pěknou spršku.

A ještě někoho.

Macon Ravenwood vešel nenuceně do tělocvičny v černým kašmírovým plášti a na míru šitým šedivým obleku. Do jeho paže byla zavěšená Marian Ashcroftová. Marian si nesla malej skládací deštník, kterej by moh před deštěm schovat sotva ji. Macon deštník neměl, ale nebyla na něm nitka mokrá. Za nima běžel Bubu Radley s vlhkou černou srstí, která se mu na hřbetě ježila. Připomínal teď mnohem víc vlka než psa.

Lena se na oranžový plastový židličce obrátila, a na chvíli vypadala přesně tak zranitelně, jako se v tu chvíli cítila. Zahlíd jsem v jejích očích úlevu i to, jak se snaží ovládnout a zůstat sedět, místo aby se strejdovi s pláčem vrhla do náruče.

Macon k ní zaletěl pohledem, a jeho neteř se v židli narovnala. Pan Ravenwood prošel uličkou až ke stolu, kde seděli členové školní rady. „Omlouvám se za zpoždění. To počasí je dnes opravdu příšerné. Nenechte se prosím vyrušovat. Pokud jsem se nepřeslechl, mluvili jste právě o jediném rozumném řešení.“

Pan Hollingsworth se zatvářil zmateně. A stejně se tvářila většina lidí v sále, protože nikdo z nich se nikdy s Maconem Ravenwoodem osobně nesetkal. „Promiňte, pane. Nevím, kdo si myslíte, že jste, ale jsme právě uprostřed vážného jednání. Rušíte nás, a přivedl jste sem… psa. Na školní pozemky je povolen vstup pouze vodícím psům.“

„Naprosto chápu. Ale tady Bubu Radley je fakticky můj slepecký pes.“ Neubránil jsem se úsměvu. Technicky vzato to asi byla pravda: Bubu byl Maconovejma očima. Zvíře otřáslo svým mohutným tělem a voda z jeho kožichu postříkala všechny, kdo seděli v uličce poblíž.

„Tedy, pane…?“

„Ravenwood. Macon Ravenwood.“

Z laviček se ozvalo další slyšitelné zalapání po dechu, následované šepotem, který se šířil mezi řadama. Na tenhle den čekali všichni přítomní od chvíle, kdy jsem se narodil. Dalo se nahmatat, jak energie v místnosti vzrůstá, protože tohle bylo pořádný vzrůšo – a Gatlin nic nemiloval víc.

„Dámy a pánové gatlinští. Velice mě těší, že vás všechny poznávám. Mou půvabnou společnici doktorku Ashcroftovou jistě všichni znáte. Byla tak laskavá, že mi na dnešní večer nabídla doprovod, neboť se bohužel v našem překrásném městě příliš nevyznám.“

Marian shromážděným zamávala.

„Ještě jednou se vám omlouvám za zpoždění. Prosím, pokračujte. Doufám, že jste právě dospěli k názoru, že obvinění proti mé neteři jsou naprosto neopodstatněná, a posíláte tyhle děti domů, aby se pořádně vyspaly na zítřejší vyučování.“

Pan Hollingsworth se na chvíli odmlčel, jako by zamejšlel udělat zrovna to, co mu nově příchozí doporučil. Napadlo mě, jestli Macon nemá podobnou sílu jako Ridley, moc přesvědčovat druhý lidi. Pak se ale k předsedajícímu naklonila ženská s natupírovaným účesem, něco mu pošeptala, a on se zřejmě upamatoval na původní tok myšlenek.

„Ne, pane, to rozhodně udělat nehodlám. Obvinění proti vaší neteři jsou velice závažná. Popisované události jsou podloženy dostatkem věrohodných svědků. Na základě písemných svědectví i výpovědí přednesených na tomto zasedání se obávám, že nemáme na vybranou: bude vyloučena.“

Macon se otočil k místům, kde seděly Emily, Savannah, Charlotte a Eden. „Tohle jsou ti vaši věrohodní svědkové? Pár zakyslých dívenek s bujnou představivostí, které si léčí svoje komplexy?“

Paní Snowová okamžitě vyskočila. „Vy se opovažujete naznačovat, že moje dcera lže?!“

Macon jí věnoval zářívej úsměv filmový hvězdy. „Ani v nejmenším, má milá. Já tvrdím, že vaše dcera lže. Jistě nahlédnete, že v tom je značný rozdíl.“

„Co si to dovolujete!“ zavřeštěla Linkova máma jako pavián. „Nemáte právo sem chodit a rušit zasedání!“

Marian se pousmála a vystoupila před publikum. „Jak pravil jeden velký muž, ‚Nespravedlnost kdekoli na světě ohrožuje spravedlnost všude.‘ A v téhle místnosti žádnou spravedlnost nevidím, paní Lincolnová.“

„Netahejte nám sem ty svoje žvásty z Harvardu!“

Marian prudce zaklapla deštník. „Pochybuju, že by Martina Luthera Kinga mladšího vzali na Harvard.“

Vtom se autoritativně ozval pan Hollingsworth. „Faktem zůstává, že podle svědků slečna Duchannesová spustila požární alarm, způsobila škodu ve výši několika tisíc dolarů na majetku Jacksonovy střední školy a shodila slečnu Asherovou z pódia, čímž jí způsobila vážné zranění. Na základě těchto skutečností máme právo slečnu Duchannesovou vyloučit.“

Marian si hlasitě povzdychla a jediným pohybem složila deštník. „Je obtížné zbavit hlupáky okovů, jichž si sami váží,“ pronesla a významně se zadívala na paní Lincolnovou. „Voltaire – další muž, který nechodil na Harvard.“

Macon zachovával klid, ale vypadalo to, že právě tohle všechny ostatní dostává ještě víc do varu. „Pane…?“

„Hollingsworth.“

„Pane Hollingsworthi, bylo by ostudné pokračovat v tomto duchu. Vy nevíte, že v Jižní Karolíně je nelegální bránit nezletilým ve školní docházce? Školní docházka je povinná, to znamená vyžadovaná. Nemůžete bezdůvodně vyloučit nevinné děvče z výuky. Taková doba už minula, dokonce i tady na Jihu.“

„Jak už jsem vám vysvětlil, pane Ravenwoode, máme pro to své důvody a je plně v naší kompetenci vyloučit vaši neteř z tohoto ústavu.“

Paní Lincolnová vyskočila. „Nemůžete se tady jen tak zničehonic objevit a narušovat naše jednání! Sám jste už léta nevyšel z domu! Co vám dává právo mluvit do toho, co se děje v našem městě a našim dětem?!“

„Vašim dětem? To mluvíte o té sbírce loutek oblečených jako… co vlastně? Jednorožci? Račte prosím omluvit můj špatný zrak.“ Macon ukázal na Anděly.

„Jsou to andělé, pane Ravenwoode, ne jednorožci. Ne že bych očekávala, že vy poznáte posly našeho Pána, poněvadž si nevzpomínám, že bych vás někdy viděla v kostele.“

„Kdo jsi bez viny, hoď kamenem.“ Macon Ravenwood se odmlčel, jako by kdovíproč předpokládal, že se nad tím sdělením jeho oponentka zamyslí.

„A pokud jde o vaši původní poznámku, máte naprostou pravdu, paní Lincolnová. Trávím většinu času ve svém domě, což mi vyhovuje. Je to kouzelné místo, víte. Patrně bych měl víc pobývat ve městě, s vámi se všemi. Trochu to tady provětrat, abych tak po sousedsku řekl – z nedostatku výstižnějšího výrazu.“

Paní Lincolnová se zatvářila zděšeně. Členky DARu se na svejch místech zavrtěly a vyměnily si pohledy, když si ten děs začaly představovat.

„Pokud Leně nebude umožněno studovat na Jacksonově střední škole, najmu jí domácí učitele. Nejspíš bych mohl sezvat na návštěvu i pár jejích sestřenic. Nerad bych totiž, aby moje neteř byla připravena o společenský aspekt vzdělávacího procesu. A některé její sestřenky jsou opravdu okouzlující. Vlastně myslím, že jednu z nich jste už viděli na tom vašem Zimním maškarním bále.“

„To nebyl maškarní bál –“

„Omlouvám se. Měl jsem za to, že ty nevkusné šaty s opeřením musejí být kostýmy.“

Paní Lincolnová zrudla. Už to nebyla ženská, která bojuje za zákaz podezřelejch knih. A nebyla to už ani ženská, se kterou není radno si zahrávat. Dostal jsem o Macona strach. Bál jsem se o nás o všechny.

„Buďme upřímní, pane Ravenwoode. Pro vás v tomhle městě není místo. Nepatříte sem – a vaše neteř taky ne. Podle mě nejste v postavení, že byste mohl vznášet požadavky.“

Maconův výraz nabral nepatrně potměšilej odstín. Zatočil prstenem na palci. „Paní Lincolnová, vážím si vaší upřímnosti, a pokusím se být k vám tedy stejně upřímný. Pro vás, stejně jako pro všechny v tomto městě, by bylo velice nemoudré setrvávat na tomto stanovisku. Jak víte, disponuji značným majetkem. A dalo by se dokonce říct, že bývám tak trochu marnotratník. Pokud mé neteři zabráníte studovat na Střední škole Stonewalla Jacksona, dostanu zřejmě nutkání rozházet trochu peněz. Kdoví…, mohl bych tu nechat postavit Wal-Mart.“ Z laviček se ozvalo zalapání po dechu.

„To má být výhrůžka?“

„Ani v nejmenším. Shodou okolností vlastním pozemky, na nichž stojí hotel Jižanské pohodlíčko. Jeho uzavření by pro vás bylo věru poněkud nepohodlné, paní Snowová – váš manžel by musel na dostaveníčka se svými milenkami dojíždět mnohem dál, takže by se zřejmě nestíhal vracet včas na večeři. A to bychom přece nechtěli, viďte?“

Paní Snowová za bandou z fotbalovýho týmu zrudla pokořením, ale Macon se teprve rozjížděl. „Mimochodem, pane Hollingsworthi, teď si uvědomuji, že jste mi jaksi povědomý. Stejně jako ta úchvatná konfederační květinka po vaší levici.“ Uklonil se dámě ze školní rady, která seděla vedle předsedajícího. „Nepotkal jsem vás dva už někde spolu? Přísahal bych –“

Pan Hollingsworth jako by se v tu chvíli zapotácel. „To je absolutně vyloučeno, pane Ravenwoode! Jsem ženatý muž.“

Macon pak obrátil pozornost k plešatějícímu muži, který seděl po druhým boku vedle pana Hollingsworthe. „A teď vy, pane Ebitte. Pokud bych se rozhodl neprodloužit pronájem pozemků provozovateli hostinci U vzteklého psa, kam byste chodil večer popíjet, zatímco vaše paní se domnívá, že studujete Písmo v Biblickém kroužku?“

„Wilsone, jak můžeš! Jak se můžeš vymlouvat na Všemohoucího! Ty darebáku! Budeš se smažit v plamenech pekelných, jako že tady stojím!“ Paní Ebittová popadla kabelku a začala se prodírat do uličky.

„To není pravda, Rosalie!“

„Že ne?“ Macon se usmál. „Nechce se mi ani pomyslet, co by mohl dosvědčit tady Bubu, kdyby uměl mluvit. Víte, dámy a pánové, proslídil už každý dvorek a každé parkoviště v tomhle městě, a viděl tam hezkých pár věci.“ Zvíře uslyšelo svoje jméno a zastříhalo ušima. Pár lidí se na lavičkách přikrčilo, jako by se báli, že to psisko otevře tlamu a začne vyprávět. Po halloweenským večeru by mě to nepřekvapilo – a vzhledem k Maconový pověsti by to zřejmě nepřekvapilo ani nikoho z Gatlinu. „Vidíte? V tomhle městě je dost lidí, o jejichž cti se dá s úspěchem pochybovat. Takže si zajisté dovedete představit moje znepokojení, když jsem se doslechl, že jediné svědkyně takzvaných provinění mé neteře ztělesňují čtyři dospívající dívky. Nebylo by v zájmu nás všech, abychom tuto záležitost smetli ze stolu? Nebylo by to gentlemanské jednání, pane?“

Pan Hollingsworth se zatvářil, jako by se mu chtělo zvracet. Žena vedle něj vypadala, jako by se nejradši propadla čtyři sáhy pod zem. Pan Ebitt – kterýho předtím nikdo nepředstavil, takže ho Macon musel znát – už vzal nohy na ramena, s rozzuřenou manželkou v patách. Zbejvající členové inkvizičního tribunálu byli vyděšení k smrti, jako by každou vteřinou čekali, že Macon Ravenwood a jeho pes začnou celýmu městu odhalovat jejich poklesky.

„Máte zřejmě pravdu, pane Ravenwoode. Možná bychom měli ta obvinění ještě přezkoumat. Je možné, že v nich budou jisté nesrovnalosti.“

„Moudré rozhodnutí, pane Hollingsworthi. Neskonale moudré.“ Macon přešel ke stolku, kde seděla jeho neteř, a nabídl jí rámě. „Pojď, Leno. Už je pozdě. Zítra vstáváš do školy.“ Lena se napřímila ještě víc než obvykle. Déšť se zmírnil do mírnýho poprchávání. Marian si uvázala šátek kolem hlavy a všichni tři se vydali uličkou k východu. Bubu uháněl za nima. Drželi hlavy vzhůru.

Paní Lincolnová vyskočila a namířila prst na Lenu. „Její matka je vražedkyně!“

Macon se obrátil na podpatku a zabodl pohled do očí Linkovy matky. Tvářil se podobně jako ve chvíli, kdy jsem mu ukázal Genevievin medailón. Bubu zlověstně zavrčel. „Dávejte si na mě pozor, Martho. Nikdy nevíte, kdy na sebe my dva zase narazíme.“

„To já si dávám, Macone.“ Usmála se, ale úsměvu se to ani zdaleka nepodobalo. Netušil jsem, co se mezi těma dvěma odehrálo, ale nebudilo to dojem, že má Lenin strejda vyhráno.

Marian rozevřela deštník, i když ještě nebyli venku ze sálu, a diplomaticky se na obecenstvo usmála. „Doufám, že se brzy uvidíme v knihovně. Nezapomeňte, že o svátcích máme otevřeno jen do šesti.“

Pokejvala hlavou. „‚Co jsme bez knihoven? Nemáme minulost ani budoucnost.‘ Zeptejte se na to Raye Bradburyho. Nebo si to přečtěte na stěně naší knihovny.“ Macon k ní natáhl ruku, ale Marian ještě doplnila. „A abych nezapomněla, pan Bradbury taky nechodil na Harvard, paní Lincolnová. Vlastně vůbec nechodil na vysokou.“ A byli pryč.