Nádherné bytosti : kapitola 26

nadherne-bytosti.jpg

Bílé Vánoce

 

 

 

Pozasedání disciplinární komise podle mě nikdo nevěřil, že se Lena druhej den ukáže ve škole. Ale dorazila – věděl jsem, že dorazí. Nikdo neměl tušení, že už to jednou vzdala, a že podruhý už nehodlá nikomu dovolit, aby ji o tu výsadu připravil. Pro všechny ostatní byla škola vězení – pro Lenu znamenala svobodu. Ale na tom teď nezáleželo, protože ten den se z ní na Jacksonovce stal duch – nikdo se na ni nedíval, nikdo na ni nepromluvil, nesed si k ní do lavice ani za stůl. Do čtvrtka už měla polovina lidí ze školy tričko Strážnejch andělů s bílejma křídlama na zádech. A podle toho, jak se na Lenu dívala polovina učitelů, to vypadalo, že by si ty trička nejradši natáhli taky. V pátek jsem došel vrátit baskeťáckej dres. Už mi nepřipadalo, že hraju za stejnej tým.

Trenér zuřil. Když na mě přestal hulákat, zmoh se jen na zavrtění hlavou. „Ty ses zbláznil, Wate. Takový výsledky, jaký letos máš – a ty to všechno zahodíš kvůli nějaký holce?“ Slyšel jsem v jeho hlase opovržení: ta nějaká holka byla neteř Starouše Ravenwooda. Ale do očí nám nikdo nic nevpálil. Paní Lincolnová v místních možná probouzela strach z Boha, ale Macon Ravenwood v nich budil strach z něčeho mnohem horšího. Z pravdy.

Když jsem sledoval, jak klesají čísla na zdi Lenina pokoje, připadala mi ta možnost čím dál skutečnější. Co když tomu nedokážeme zabránit? Co když měla Lena celou dobu pravdu, a při jejích šestnáctejch narozeninách se ta holka, co jsem znal, prostě vytratí? Jako by tady nikdy nebyla.

Měli jsme jen Knihu měsíců. A mě čím dál víc pronásledovala jedna myšlenka, se kterou jsem se Leně bál svěřit. Přestával jsem věřit, že na to Kniha měsíců bude stačit.

 

 

 

„MEZI BYTOSTMI MOCÍ NADANÝMI PŮSOBÍ DVĚ SÍLY, K NIMŽ UPÍNÁ SE VŠECKA MAGIE – TEMNOTA A SVĚTLO.“

„Já myslím, že to už jsme probrali dost důkladně. Myslíš, že se můžeme dostat k něčemu užitečnějšímu? Třeba ke Dni Vyžádání a jeho slabinám? Nebo Jak porazit Temného zaklínače? Případně Jak zvrátit běh času?“ Já byl podráždenej, Lena mlčenlivá.

Z laviček u hřiště, na kterejch jsme vysedávali, vypadala škola opuštěně. Měli jsme bejt na Přírodovědný olympiádě a dívat se, jak Alice Milkhouseová namáčí vejce v mlíku, poslouchali argumenty Jacka Freemana, že neexistuje žádný globální oteplování, a referát Annie Honeycuttový o tom, jak přeměnit Jacksonovku na ekologickou školu. Třeba budou Strážní andělé muset začít vyhazovat svoje samolepky do nádob na tříděnej odpad.

Zadíval jsem se na učebnici algebry pro pokročilý, která mi vykukovala z batohu. Připadalo mi, že na tomhle místě se už nemůžu naučit nic užitečnýho. Všechno jsem se přece už naučil za posledních pár měsíců. Lena byla ode mě tisíce kiláků daleko, nos zaborenej v Knize. Nosil jsem ji všude s sebou ze strachu, že by ji Amma mohla v mým pokoji vyšťourat.

„Tady se píše o Ničitelích. ‚nejmocnějšími z bytostí temnoty v tomto, jakož i na onom světě, jsou ničitelé. nejmocnější z bytostí světla v tomto, jakož i na onom světě, jsou přirození. jedni nemohou existovati bez druhých, neb ani světlo nemůže existovati bez temnoty.‘“

„Vidíš? Nemůžeš se obrátit k Temnotě, protože seš Přirozená. Budeš Světlá.“

Lena zavrtěla hlavou a ukázala mi další odstavec. „To není tak jistý. Strejda si to taky myslí, ale poslouchej:

,v den vyžádání vyjeví se pravda. co temným se zdá, může v nejjasnější světlo se proměniti. co světlým se jeví, může v      nejhlubší temnotu vplynouti.‘“

Měla pravdu. Nedalo se to odhadnout předem. „A tady se to ještě komplikuje. Ani nevím, jestli tomu pořádně rozumím:

,neboť temná hmota vytváří temný oheň a temný oheň ovládá všeckno lilum světa démonů, jakož i světa zaklínačů, temnoty i světla. bez jeho moci nebylo by moci čar, neb temný oheň vytváří velkou temnotu i velké světlo. veškerá moc jest temná moc, a temná moc jest i mocí světla.‘“

„Temná hmota? Temnej oheň? Co to je – teorie Velkýho třesku pro Zaklínače?“

„A co to Lilum? To jsem nikdy neslyšela – ale mně taky o tomhle nikdo nevykládal. Jako se mi zapomněli zmínit o dalších věcech… třeba že je moje matka naživu.“ Snažila se, aby to znělo jízlivě, ale v hlase jí byla znát bolest.

„Třeba je Lilum starší výraz pro Zaklínače, nebo tak něco.“

„Čím víc se dovídám, tím míň tomu rozumím.“

A tím míň času máme.

Neříkej to.

Zazvonilo. Postavil jsem se. „Jdeš?“

Zavrtěla hlavou. „Chci tady ještě nějakou chvilku zůstat.“ Sama, v takový kose. Takhle to teď bylo pořád: od tý disciplinární komise se mi ani jednou nepodívala pořádně do očí, jako bych byl jedním z nich. Ne že bych jí to měl za zlý: vzhledem k tomu, že už celá škola a půlka města rozhodly, že Lena je duševně nemocná dcera šílený vražedkyně.

„Radši bys měla jít na hodinu. Nesmíš dávat Harperovi další záminky.“

Ohlídla se ke školní budově. „Nechápu, proč by na tom ještě mělo záležet.“

 

Zbytek dopoledne po ní nebylo vidu ani slechu. Chyběla na chemii na písemku z periodický tabulky.

Nejseš Temná, Leno. Věděl bych to.

Nebyla ani na dějáku, když jsme rozebírali spor mezi Lincolnem a Douglasem a pan Lee mě nutil obhajovat názory prootrokářský strany, zřejmě jako pomstu za všechny další „volnomyšlenkářský“ referáty, který mu kdy odevzdám.

Nedovol jim, aby tě takhle ovládali. Nezáleží na nich.

Nebyla ani na hodině znakový řeči, když jsem musel stát a ukazovat prstama text písničky Blikej, blikej, hvězdičko, zatímco zbytek basketovýho týmu se rozvaloval v lavicích a poškleboval se.

Já nikam nezmizím, Leno. Nemůžeš mě jen tak odstřihnout.

A pak mi došlo, že může.

 

O polední přestávce už jsem to nemoh vydržet. Čekal jsem na ni, až vyjde z učebny geometrie, a odtáhnul ji na kraj haly. Tam jsem hodil batoh na zem a oběma rukama si ji k sobě přitáhnul.

Ethane, co to děláš?

Tohle.

Naklonil jsem si k sobě její obličej. Když se naše rty dotkly, cítil jsem, jak horko z mýho těla prohřívá její promrzlý tváře. To nevysvětlitelný pouto, který mezi náma od začátku bylo, nás zase spojilo. Lena upustila učebnice a chytila mě kolem krku, reagovala na můj dotek. Zatočila se mi hlava.

A pak zazvonilo. Odstrčila mě od sebe a zalapala po dechu. Zvednul jsem z podlahy Bukowskýho Radosti prokletých a její otrhanej blok. Skoro se rozpadal. Taky do něj v poslední době psala skoro ustavičně.

Neměl bys to dělat.

Proč ne? Seš moje holka. A chybíš mi.

Padesát čtyři dní, Ethane. To je všechno, co mám. Je načase přestat předstírat, že to můžeme změnit. Bude jednodušší, když se s tím oba smíříme.

Znělo to, jako by nemyslela jen svý narozeniny, ale ještě něco jinýho, co nedokážeme změnit.

Začala se otáčet k odchodu, ale chyt jsem ji za ruku, než mi nastavila záda. Chtěl jsem, aby se mi při tom, co mi chtěla říct (a já tušil, co to bude), dívala do očí.

„Jak to myslíš, Leno?“

Odvrátila se. „Ethane, ty pořád tvrdíš, že to může dopadnout dobře, a já si to taky chvíli myslela. Ale nežijeme ve stejným světě. A v tom mým nestačí, aby člověk něco hrozně chtěl. To je málo.“ Dívala se do země. „My dva se prostě až moc lišíme.“

„Najednou se lišíme? Po všem, co jsme spolu zažili?“ Zvýšil jsem hlas. Pár lidí v hale se obrátilo a zíralo na mě. Zato Leně se usilovně vyhejbali.

Lišíme se. Ty seš Smrtelník a já Zaklínačka. Naše světy se můžou občas prolínat, ale nejsou stejný. Nemůžeme žít v obou.

Chtěla mi tím říct, že ona nemůže žít v obou. Takže Emily a Savannah, basketovej tým, pan Harper a paní Lincolnová a Strážní andělé Jacksonovky konečně dosáhli svýho.

To je kvůli tý disciplinární komisi, viď? Nemůžeš jim dovolit, aby –

Není to jen kvůli nim. Je to… prostě všechno. Nepatřím sem, Ethane. Ale ty jo.

Takže najednou jsem jeden z nich. To mi chceš říct?

Zavřela oči. Připadalo mi, že vidím její myšlenky, jak jí víří v hlavě.

Netvrdím, že je máš rád, ale patříš k nim. Ty tady žiješ celej život. A až bude po všem, až budu mít po Vyžádání, budeš pořád tady. Budeš chodit po těchhle chodbách a ulicích, a já už tady nejspíš nebudu. Ale ty jo, bůhvíjak dlouho, a jak říkáš – lidi z Gatlinu nikdy nezapomínají.

Dva roky.

Cože?

Tak dlouho tady ještě budu.

Dva roky je dlouhá doba na to, bejt neviditelnej. Věř mi. Já to znám.

Asi minutu nikdo z nás nic neříkal, ani v duchu. Lena stála přede mnou a vytahovala drátěnej hřbet z bloku. „Už jsem utahaná. Už mě nebaví se s tím furt rvát. Ani předstírat, že jsem normální.“

„Nemůžeš to vzdát. Teď, po tom všem. Nemůžeš je nechat vyhrát.“

„Ale oni už vyhráli. Vyhráli ten den, kdy jsem rozbila při angličtině okno.“

Něco v jejím hlase mi napovědělo, že toho chce vzdát víc. Nejen školu. „Takže se se mnou rozcházíš?“ zatajil jsem dech.

„Prosím, nedělej to ještě horší. Já to přece taky nechci.“

Tak to nedělej.

Nedokázal jsem se nadechnout. Nedokázal jsem uvažovat. Čas se zastavil, podobně jako tenkrát při Díkůvzdání. Ale tentokrát to nebylo nijak kouzelný. Byl to… pravej opak kouzelnýho.

„Prostě si myslím, že to tak bude jednodušší. Na tom, co k tobě cítím, se nic nemění.“ Podívala se na mě – její velký zelený oči jiskřily slzama. Pak se obrátila a rozběhla se pryč halou, která ztichla tak, že by člověk slyšel spadnout gumu.

Veselý Vánoce, Leno.

Ale nic jsem neslyšel. Byla pryč – a já na to nebyl vůbec připravenej: a ani nebudu, ani za padesát tři dní, ani za padesát tři let, ani za padesát tři století.

O padesát tři minut pozdějc jsem seděl sám a zíral z okna, což se v jídelně rovnalo místopřísežnýmu prohlášení, vzhledem k tomu, jak byla přecpaná. Gatlin za oknama vypadal šedivě. Po obloze pluly mraky. Ne zrovna bouřkový: v každým případě v tomhle světě nesněžilo už léta. V nejlepším případě spadlo za rok pár vloček. Naposledy když mi bylo dvanáct.

Chtěl jsem, aby sněžilo. Chtěl jsem stisknout tlačítko zpětnýho převíjení času a vrátit se do haly, kde jsme s Lenou stáli. Přál jsem si, aby mi bylo úplně fuk, že mě celý tohle město nenávidí, protože na tom přece vůbec nezáleží. Byl jsem ztracenej ještě dřív, než jsem ji potkal ve snech, než jsme na sebe narazili vtom dešti. Možná to vypadalo, že jsem se Lenu v jednom kuse snažil zachraňovat, ale ve skutečnosti ona zachraňovala mě. A já zoufale nechtěl, aby s tím přestala.

„Hele, čéče.“ Link vklouznul na židli vedle mě. „Kde máš Lenu? Chtěl jsem jí poděkovat.“

„Za co?“

„Napsala mi tu písničku. Hustý, co?“ Vytáhnul z kapsy popsanej papír, ale já se na něj ani nedokázal podívat. Takže s ním se baví, a se mnou ne.

Link hrábnul po mý nedotčený pizze. „Hele, moh bys pro mě něco udělat?“

„No jasně. Co potřebuješ?“

„Chcem vyrazit s Ridley o prázdninách do New Yorku. Kdyby se někdo ptal, tak jedu do Savannah na církevní tábor, jo?“

„V Savannah žádnej církevní tábor není.“

„Jasně, ale to máma netuší. Řek jsem jí, že jsem se tam přihlásil, protože tam mají baptistickou rockovou skupinu.“

„A to ti spolkla?“

„V poslední době se fakt chová dost divně, i když to je její věc. Povídala, že můžu jet.“

„Ať si tvoje máma říká, co chce…, nemůžeš, Linku. Ty Ridley neznáš. Je… nebezpečná. Mohlo by se ti s ní něco stát.“

Zablesklo se mu v očích. Takhle umanutýho jsem ho ještě neviděl…, ale je fakt, že jsem ho v poslední době moc nevídal. Trávil jsem všechen čas s Lenou, anebo tím, že jsem myslel na Lenu, na Knihu a na její narozeniny. Kolem toho se točil celej můj svět ještě před hodinou.

„No to doufám. To od ní taky čekám. A kromě toho… jsem do ní cvok. Fakt že jo, chápeš?“ Popad z mýho tácu poslední kousek pizzy.

Na chvíli mě napadlo, že bych se mu svěřil úplně se vším, jako zastará – o Leně a její rodině, o Ridley, o Genevieve a Ethanu Carteru Wateovi. Něco z toho jsem mu naznačil už na začátku, ale pochyboval jsem, že by dokázal uvěřit tomu zbytku. Člověk nesmí chtít od lidí moc, ani od nejlepších kámošů ne. Nemoh jsem riskovat, že ztratím ještě Linka, ne teď, ale musel jsem zakročit. Nemůžu ho přece nechat odjet do New Yorku – ani nikam jinam – s Ridley. „Hele, kámo, musíš mi věřit. Nezačínej si s ní. Jen tě využívá. Ublíží ti.“

Link prudce zmačkal v dlani plechovku od koly. „Jo chápu. Když nejhezčí holka ve městě začne chodit se mnou, znamená to, že mě musí využívat. Myslíš si, že ses jedinej, kdo může sbalit suprovou kočku? Odkdy seš tak namyslenej?“

„To jsem neřek.“

Kámoš vstal. „Myslím, že oba víme, cos řek. Zapomeň, co jsem po tobě chtěl.“

Bylo pozdě. Ridley už ho držela v pařátech. Nic, co mu prozradím, nedokáže změnit jeho názor na ni. A já prostě nedokázal v jednom dni přijít o svou holku i o svýho kamaráda. „Hele, Linku, já to tak nemyslel. To víš, že tě neprásknu. I když není pravděpodobný, že by se mnou tvoje máma promluvila.“

„Bezva. Chápu – není snadný mít nejlepšího kámoše, co vypadá tak dobře a je tak talentovanej jako já.“ Link si z mýho tácu přivlastnil sušenku. Jako by to byla špinavá čokoládka z podlahy školního autobusu. Zase to mezi náma bylo dobrý. Nějaká holka, ani nějaká Siréna, nás dva prostě nemůže rozdělit.

Emily ho pozorovala přimhouřenejma očima. „Radši už bys měl jít, než tě Ethanobijka napráská tvý mámě. Zakázanej styk s nepřítelem. A nebude žádnej církevní tábor, nebo jak tomu říkáš.“

„Tý se nebojím.“ Ale měl z ní nahnáno. A nehodlal celý zimní prázdniny trčet doma s mámou. A nechtěl ani, aby ho baskeťáci nebo ostatní lidi z Jacksonovky postavili mimo hru, i když byl buď moc hloupej, nebo moc věrnej na to, aby si to uvědomil.

 

 

 

V pondělí jsem Ammě pomoh sundat z půdy krabice vánočních ozdob. Z toho prachu mi začaly slzet oči – aspoň jsem si to tak vysvětloval. Našel jsem betlem: celý městečko s barevnejma žárovičkama, který mamka pokládala každej rok pod stromeček na bílou plachtu, která měla představovat „sníh“. Ty domečky patřívaly už její babičce a mamka je milovala stejně jako já, i když byly jen z chatrnýho kartónu, lepidla a třpytek, a v jednom kuse padaly, když jsem se je snažil postavit. „Staré věci jsou lepší než nové, protože mají svůj příběh, Ethane,“ prohlašovala mamka, když mi podávala autíčko z plechovky. „Představ si, že moje babička si hrála s tímhle autíčkem stejně, jako já když jsem byla malá, a jako teď ty.“

Neviděl jsem to městečko…, no skoro stejně dlouho, jako jsem neviděl mamku. Připadalo mi nějak menší, domečky otrhanější a ošuntělejší. V žádný z těch krabic jsem nemoh najít lidi ani zvířata. Městečko vypadalo dokonale opuštěný. Bylo mi z toho do breku. Bez mamky jako by z něj vyprchalo kouzlo. Přistih jsem se, že se navzdory všemu pokouším spojit s Lenou.

Všechno je pryč. Krabice jsou tady, jenže to nestačí, když tady není ona. Už to ani není městečko. A máma tě nikdy nepozná.

Ale nikdo mi neodpověděl. Lena zmizela, nebo mě neposlouchala. Nevěděl jsem, co je vlastně horší. Byl jsem sám – a ještě horší než bejt sám je bejt sám uprostřed lidí, který to vědí. A tak jsem se vydal na jediný místo ve městě, kde jsem věděl, že do nikoho nenarazím. Do Gatlinský městský knihovny.

 

 

 

„Teto Marian?“

V knihovně byla zima a liduprázdno, jako obvykle. Předpokládal jsem, že po zasedání disciplinární komise sem už nikdo ani nevkročí.

„Jsem tady.“ Seděla v kabátě na zemi, až po pás ponořená do hromady otevřenejch knížek, jako by právě popadaly z polic kolem ní. Držela v ruce jednu z nich a četla z ni tím povědomým tónem knihomolskýho vytržení:

„‚Přicházet zříme Toho, nad nějž není,

je jak sluneční svit a jeho záře mění

paprsky svými zemi v samý květ.

Hle –Ten, jehož miluje náš svet.‘“

Zavřela knihu. „Robert Herrick. Je to vánoční koleda, věnovaná králi ve Whitehallu.“ Její hlas zněl podobně vzdáleně, jako v poslední době mluvila Lena. Tak vzdáleně, jak jsem si v poslední době připadal sám.

„Promiň, ale toho neznám.“ Uvnitř byla taková kosa, že nám šla pára od pusy.

„Nepřipomíná ti to někoho? Kdo mění zemi v samý květ? Kdo je miláček světa?“

„Myslíš Lenu? Vsadím se, že paní Lincolnová by tě vyvedla z omylu.“ Posadil jsem se vedle Marian a odhrnul knížky do uličky.

„Paní Lincolnová? Taková žalostná postava.“ Mamčina kamarádka zavrtěla hlavou a ukázala na další knihu. „Dickens si myslí, že Vánoce jsou dobou, kdy lidé otevírají svá okoralá srdce a uvažují o těch pod sebou jako o svých souputnících na cestě do hrobu, ne jako o jiné rase.“

„Neporouchalo se ti topení? Mám zavolat opraváře?“

„Asi jsem ho nepustila. Nemám na to myšlenky.“ Marian pohodila hlavou. „Škoda že Dickens nikdy nenavštívil Gatlin. Máme tady víc než spravedlivý příděl okoralých srdcí.“

Zvednul jsem jednu z těch knih. Richard Wilbur. Otevřel jsem ji a nadechnul se vůně papíru. Zadíval jsem se na stránku. „‚Co je opak lásky mezi námi? Když jsme oba zase sami.‘“ Zvláštní – právě na tohle jsem teď myslel. Zaklapnul jsem knížku a podíval se na knihovnici.

„Díky, že jsi přišla na tu schůzi, teto Marian. Doufám, že ti to nějak neuškodilo. Mám pocit, že jsem to všechno zavinil já.“

„Nezavinil.“

„Ale připadá mi to tak.“ Odhodil jsem knížku.

„Cože? Odkdy ty můžeš za všechnu ignoranci v tomhle městě? Tys naučil paní Lincolnovou, aby nenáviděla, a pana Hollingworthe, aby sklapl podpatky?“

Seděli jsme tam uprostřed haldy knih. Natáhla se a vzala mě chlácholivě za ruku. „S tebou tahle bitva nezačala Ethane, a taky s tebou neskončí – a ani se mnou, bohužel.“ Její tvář zvážněla. „Když jsem ráno přišla, byly ty knížky vyházené z polic. Nevím, kdo ani proč to udělal. Včera večer jsem za sebou zamkla, a když jsem sem ráno přišla, byly pořád zamčené. Sedla jsem si k těm knížkám, a každá, kterou jsem vzala do ruky, pro mě měla nějaký vzkaz: o tomhle městě, o téhle chvíli. O Leně, o tobě, dokonce i o mně.“

Zavrtěl jsem hlavou. „To je náhoda. Knížky už jsou prostě takový.“

Marian zalovila v hromadě a vytáhla jeden svazek. „Tak to zkus. Otevři ji.“

Poslech jsem. „Co to je?“

„Shakespeare. Julius Caesar.“

Otevřel jsem a začal číst.

„Je někdy člověk nad osudem pán

a chyba našich hvězd to není, Brute,

že jsme tak malilincí: my jsme vinni!‘

Ale co to má společnýho se mnou?“

Marian se na mě zadívala přes obroučky brýlí. „Víš, já jsem jen knihovnice. Můžu ti doporučit jen knihy. Nemůžu ti doporučit řešení.“ Ale usmála se. „S osudem se to má tak: jsi jeho pánem ty, nebo hvězdy?“

„Mluvíš o Leně, nebo o Juliu Caesarovi? Neměl bych to prozrazovat, ale tu hru jsem nikdy nečet.“

„Odpověz mi.“

 

Asi hodinu jsme pak strávili tím, že jsme vybírali knihy z tý hromady a navzájem si z nich předčítali. A mně nakonec došlo, proč jsem přišel. „Teto Marian, potřebuju se ještě jednou podívat do archívu.“

„Dneska? To nemáš co na práci? Co třeba shánění dárků?“

„Já nenakupuju.“

„To je moudré. ‚Pokud jde o mě, mám Vánoce opravdu rád…, svým nemotorným způsobem se skutečně snaží o pokoj a dobrou vůli. Ale rok co rok jsou nemotornější.‘“

„Další Dickens?“

„E. M. Forster.“

Povzdychnul jsem si. „Nedokážu to vysvětlit. Mám pocit, že potřebuju zůstat na chvíli s mámou.“

„Já vím. Taky mi chybí.“ Nechtěl jsem Marian vykládat o tom, jak se cítím pod psa. Nechtěl jsem mluvit o městě a o tom, jak je všechno špatně. Teď mi připadalo, že se mi to všechno zaseklo v krku, a jako by tam o to někdo zakopával. „Možná že kdybych byl u jejích knížek, moh bych mít na chvíli pocit, že je všechno jako dřív. Třeba bych si s ní dokázal promluvit. Jednou jsem to zkoušel na hřbitově, ale nepřipadalo mi, že tam leží.“ Soustředil sem se na vzor na koberci.

„Já vím.“

„Prostě si nedokážu myslet, že je v hrobě. Kdo by si chtěl představovat toho, koho miluje, ve špinavý studený jámě? Kde je zima a hlína a brouci? Tak to přece nemůže skončit, ne po tom všem, jaká mamka byla.“ Snažil jsem se nepředstavovat si, jak někde tam hluboko její tělo tleje v kosti a bláto a prach. Nenáviděl jsem pomyšlení, že je na to tak sama, stejně jako jsem já teď sám tady.

„A jak chceš, aby to skončilo?“ Marian mi položila ruku na rameno.

„Nevím. Třeba aby jí někdo postavil památník nebo pak něco.“

„Jako Generálovi? Tak to by tvoji mámu rozesmálo.“ Marian mě objala kolem ramen. „Vím, jak to myslíš. Není tam, je tady.“

Natáhla ke mně ruku a já jí pomoh vstát. Pak jsme zašli do archívu a drželi se za ruce, jako bych byl zase dítě, který Marian hlídá, aby měla mamka tam vzadu klid na práci.

Teta vytáhla svazek klíčů a odemkla archív, ale když mě pustila dovnitř, sama zůstala v knihovně.

Šel jsem k mamčinu stolu a posadil se na její židli. Na dřevěným opěradle byl vyrytej znak Dukeovy univerzity. Vždycky jsem si myslel, že jí to nejspíš věnovali k promoci nebo tak něco. Ta židle nebyla moc pohodlná, ale působila na mě konejšivým dojmem. Cejtil jsem starej oprýskanej lak, co jsem jako skvrně nejspíš okusoval, a rázem se mi po dlouhý době udělalo lip. Vdechoval jsem vůni knih, zabalenejch v průhlednejch igelitovejch obalech, starý, drolící se papíry, prach a laciný pořadače. Nadechoval jsem se stejnýho vzduchu na stejný planetě, na který žila mamka. Připadal jsem si stejně, jako by mi bylo sedm let a seděl jsem jí na klíně, obličej zabořenej do jejího ramene.

A zatoužil jsem jít domů. Bez Leny nemělo nic cenu.

Zvednul jsem ze stolu mamčinu fotografii. Byla na ní s tátou v jeho pracovně v našem domě. Černobílá fotka byla nejspíš určená na zadní obálku některý jejich starší knížky, protože táta taky vystudoval historii a na pár knížkách dělali společně. Oba měli legračně dlouhý vlasy, příšerný kalhoty a tvářili se šťastně. Bylo těžký se na tu fotku dívat, ale bylo ještě těžší ji zase odložit. Když jsem ji vrátil mezi knížky, jedna z nich mě upoutala. Vytáhnul jsem ji zpod encyklopedie Zbraně občanské války a katalogu rostlin Jižní Karolíny. Nevěděl jsem, co je to za svazek, ale zaujalo mě, že je založená dlouhou snítkou rozmarýnu. Usmál jsem se. Aspoň to není lžička od pudinku nebo stará fusekle. Byla to kuchařka gatlinskejch specialit – Smažené kuře a jiné pochoutky – a recept založenej tou snítkou bylo mamčino nejoblíbenější jídlo. Smažena rajčata s podmáslím podle Betty Burtonové. Ze stránek kuchařky stoupala vůně rozmarýnu. Prohlíd jsem si ho zblízka. Vypadal tak čerstvě, jako by ho někdo utrhnul teprve včera. Mamka ho tam dát nemohla, ale nikdo jinej by nepoužil rostlinu místo záložky. Mamčin nejoblíbenější recept, založenej Leninou vůní. Třeba se mi ta kniha vážně pokouší něco naznačit.

„Teto Marian? Ty ses dívala, jak se smaží rajčata?“

Strčila hlavu do dveří. „Vzpomínáš si, že bych se někdy dotkla rajčete – nebo ho nedejbože vařila?!“

Zadíval jsem se na rozmarýn. „Taky mi to bylo divný.“

„Řekla bych, že to byla jediná věc, na které jsme se s tvou mámou neshodly.“

„Můžu si tu knížku pučit? Jen na pár dní?“

„Ethane, nemusíš se přece ptát. Tohle jsou věci tvé maminky: není tady nic, co by sis nemohl vzít.“

Chtěl jsem se jí zeptat na ten rozmarýn v kuchařce, ale nedokázal jsem to. Nedokázal jsem ho někomu ukázat, s někým se podělit o ten úlovek. I když jsem rajče nikdy nesmažil, a nejspíš ani nikdy nebudu. Zastrčil jsem kuchařku do podpaží a Marian mě vyprovodila ke dveřím.

„Kdybys mě potřeboval, Ethane, kdykoli za mnou můžeš přijít. Ty i Lena. Doufám, že to oba víte. Udělám pro vás všechno na světě.“ Odhrnula mi vlasy z očí a usmála se na mě. Nebyl to mamčin úsměv, ale byl to úsměv, kterej měla mamka moc ráda.

Když mě objala, nos jí zvarhánkovatěl. „Taky cítíš rozmarýn?“

Pokrčil jsem ramenama a vyšel do šedivýho dne. Možná má Shakespeare pravdu. Třeba je načase postavit se svýmu osudu, a taky Leninýmu. Nevěděl jsem, jestli je to záležitost hvězd, nebo naše. Ale když budu sedět na zadku, nikdy se to nedomáknu.

 

 

 

Když jsem vyšel ven, sněžilo. Bylo to k neuvěření. Vzhlídnul jsem k obloze a nechal si sníh přimrzat na tváři. Velký načechraný vločky se nenuceně snášely k zemi. Nebyla to sněhová bouře, vůbec ne. Byl to dar, skoro zázrak: bílý Vánoce, o jakejch se zpívá v tý písničce.

Když jsem došel k nám na verandu, uviděl jsem ji tam sedět. Kapuci měla sundanou. V tu chvíli jsem pochopil, co znamená ten sníh: nabídku příměří.

Usmála se na mě. V tu chvíli se střípky mýho života zase spojily a zapadly na místo. Všechno, co bylo špatný, mi najednou připadalo správný. No, možná ne všechno, ale většina z toho.

Posadil jsem se na schod vedle ní. „Díky.“

Lena se o mě opřela. „Jen jsem chtěla, aby ti bylo lip. Jsem z toho všeho tak zmatená, Ethane. Nechtěla jsem ti ublížit. Nevím, co bych si počala, kdyby se ti něco stalo.“

Prohrábnul jsem jí rukou mokrý vlasy. „Neodstrkuj mě od sebe, prosím. Nemůžu zase ztratit někoho, na kom mi záleží.“ Rozepnul jsem jí zip dlouhý bundy, vklouznul rukama dovnitř a objal ji kolem pasu. Políbil jsem ji, Lena se ke mně přitiskla, a já poznal, že jestli toho nenecháme, sníh na našem dvorku za chvíli roztaje.

„Co je to?“ Zalapala po dechu a odtáhla se ode mě. Políbil jsem ji znova a vydržel na jejích rtech tak dlouho, až jsem se musel zhluboka nadechnout.

„Podle mě by se tomu dalo říkat osud. Na tohle jsem čekal od plesu, ale dál už čekat nemůžu.“

„Ne?“

„Ne.“

„No, tak budeš muset. Mám pořád domácí vězení. Strejda Mac žije v domnění, že jsem v knihovně.“

„Je mi fuk, že máš domácí vězení. Já ne. Klidně se přestěhuju k vám a budu spát s Bubu v pelechu.“

„Bubu má vlastní ložnici. Spí v posteli s nebesy.“

„Tím lip.“

Zakřenila se a opřela se o mou pravačku. Sněhový vločky na naší rozpálený kůži okamžitě tály.

„Stejskalo se mi, Ethane.“ Políbila mě na oplátku. Začalo hustě sněžit, ale vločky od nás odskakovaly, jako bysme byli radioaktivní. „Možná máš pravdu. Musíme bejt co nejvíc spolu, dokud –“ Zarazila se, ale já věděl, co chce říct.

„Na něco přijdeme, Leno. Slibuju.“

Přikejvla, ale srdce do toho nedala. Zavrtala se mi do náruče a mezi námi se začal šířit klid. „Dneska se mi na to nechce myslet.“ A hravě mě odstrčila. Vrátili jsme se do skutečnýho života.

„Jo? A na co teda chceš myslet?“

„Na sněhový anděly. Nikdy jsem je nedělala.“

„Fakt, jo? Vy Zaklínači máte něco proti andělům?“

„O to teď nejde. Ve Virginii jsem bydlela jen pár měsíců. Nikdy jsem nežila tam, kde sněží.“

 

Za hodinu jsme byli celí promočený a prokřehlí a jektali zubama u kuchyňskýho stolu. Amma šla na nákup a my upíjeli horkou čokoládu, kterou jsem se pokusil vlastnoručně uvařit.

„Podle mě se to takhle nedělá,“ rejpla do mě Lena, když jsem rozpustil v mikrovlnce strouhanou čokoládu a nasypal ji do horkýho mlíka. Výsledkem byla hnědobílá tekutina s čokoládovejma hrudkama. Mně to přišlo úžasný.

„Jo? Co ty o tom víš? Kuchyni, jednu horkou čokoládu, prosím,“ napodobil jsem její hlas – a vyšlo mi z toho pisklavý zaskřehotání. Lena se ušklíbla. Její úsměv mi tak chyběl, i když to bylo jen pár dnů. Chyběl by mi, i kdyby to bylo jen pár minut.

„Když už je řeč o Kuchyni… musím jít. Strejda si myslí, že jsem v knihovně, a ta za chvíli zavírá.“

Přitáhnul jsem si ji na klín. Měl jsem co dělat, abych se jí v jednom kuse nedotýkal. Vymejšlel jsem si pro to různý omluvy: že ji lechtám, že jí uhlazuju vlasy, že zkoumám teplotu rukou. Ta síla, která nás k sobě táhla, byla jako magnet. Lena se mi opřela o hruď a seděli jsme tak bez hnutí, dokud jsme neuslyšeli kroky v patře. Rázem vystřelila z mýho klína jako vyděšená kočka.

„Neboj, to je jen táta. Šel si dát sprchu. To je jedinej důvod, proč vylejzá z pracovny.“

„Horší se to s ním, viď.“ Vzala mě za ruku. Oba jsme věděli, že to není otázka.

„Než mamka umřela, nikdy se takhle nechoval. Teprve pak do toho spadnul.“ Zbytek jsem jí vykládat nemusel, slyšela to mockrát v mejch myšlenkách. O tom, jak jsme přestali smažit rajčata, když mamka umřela, a jak jsme poztráceli část vánočního betlému, a o tom, jak mi chyběla, protože se neměl kdo postavit paní Lincolnový, a protože nic už nebylo jako dřív.

„Moc mě to mrzí.“

„Já vím.“

„Proto ses dneska vydal do knihovny? Za mámou?“

Podíval jsem se na Lenu a odhrnul jí vlasy z obličeje. Pak jsem vytáhnul rozmarýn z kuchařky a položil ho na kuchyňskou linku. „Pojď se mnou. Něco ti ukážu.“ Vzal jsem ji odhodlaně za ruku. Přeběhli jsme v mokrejch ponožkách starou dřevěnou podlahu a zastavili se u dveří pracovny. Zavětřil jsem směrem k ložnici: ještě se ani neozval hukot sprchy. Měli jsme fůru času. Zkusil jsem kliku.

„Je zamčeno,“ ozvala se Lena. „Ty máš klíč?“

„Schválně počkej. A uvidíš, co se stane.“ Připadal jsem si hloupě, jak jsem tam tak stál, a Lena nejspíš taky, protože se začala hihňat. Užuž jsem se k ní chtěl přidat, když zástrčka na dveřích sama odskočila. A Leně došel humor.

To není kouzlo. Poznala bych to.

Myslím, že nám to naznačuje, abych šel dál. Nebo my oba.

Ucouvnul jsem a dveře se odemkly. Lena zvedla ruku, jako by pro mě chtěla odstranit překážku zaklínadlem. Zlehka jsem ji zarazil. „Myslím, že to musím udělat sám –“

Dotknul jsem se kliky, dveře se rozletěly a já poprvé po letech vstoupil do pracovny. Pořád to bylo temný, děsivý místo. Nad vyšisovanou pohovkou visel ten zakrytej obraz. Na mahagonovým stole pod oknem se válely papíry s tátovým posledním rukopisem, poházený vedle počítače, na židli i na perským koberci.

„Ničeho se tady nedotýkej. Poznal by to.“

Lena si přidřepla a zadívala se na ně. Najednou jeden list vytáhla a rozsvítila stolní lampičku. „Ethane.“

„Nerozsvěcej. Nechci, aby nás tady načapal. Kdyby věděl, že jsem tady, přizabil by mě. Jeho knížka je to jediný, na čem mu záleží.“

Lena mi beze slova podala ten papír. Byly na něm nějaký klikyháky. Ne normální škrabopis – prostě klikyháky. Popad jsem pár papírů, který se povalovaly nejblíž u mě. Byly pokrytý samejma krouceninama a obrysama. Čmáranice. Další papír. Kolečka nakreslený v řádce vedle sebe. Všude byly stránky a stránky čmáraníc, nikde ani jediný písmenko.

Konečně mi to došlo. Tohle není žádná knížka. A táta už není spisovatel. Není ani upír. Zmagořil.

Ohnul jsem se v pase a opřel se dlaněma o kolena. Udělalo se mi zle. Mělo mi to dojít. Lena mě hladila po zádech.

To nic. Má jen těžký období. Zase k tobě najde cestu.

Nenajde. Je ztracenej. Ona je pryč, a teď ztratím i jeho.

Co tady táta celou dobu dělal – schovával se přede mnou? Co mělo za smysl ve dne spát a v noci pracovat, když nepsal Velkej americkej román? Když jen čmáral a kreslil kolečka? Utíkal tak před svým jediným dítětem? Ví to Amma? Nebo to vědí všichni, jenom já ne?

To není tvoje vina. Nesmíš si to vyčítat.

Jenže ve mně převládnul vztek. Shodil jsem tátův notebook ze stolu a papíry se rozlítly do všech stran. Srazil jsem lampičku a bez rozmyslu strhnul prostěradlo z obrazu nad pohovkou. Obraz sletěl na gauč a cestou převrátil nízkou poličku plnou knih. Knížky se vysypaly z regálů a zůstaly ležet v obrovský haldě na koberečku.

„Koukej na to.“ Lena zvedla obraz ze země, zpod hromady knih, a ukázala mi ho.

Byl jsem na něm já.

Teda jako voják Konfederace v roce 1865. Ale pořád jsem to byl já.

Ani jeden z nás si nemusel číst cedulku na rámu, aby zjistil, co je to za podobiznu. Dokonce měl dokonce i polodlouhý vlasy jako já, který mu padaly do obličeje.

„Už bylo načase se poznat, Ethane Cartere Wate,“ prones jsem nahlas právě ve chvíli, kdy na schodech zadupaly tátovy kroky.

„Ethane!“

Lena se v panice zadívala k východu. „Dveře!“ Poslušně se přibouchly a závora zajela na místo. Obočí mi povyjelo. Měl jsem dojem, že na tohle si snad nikdy nezvyknu.

Ozvalo se zabušení na dveře. „Ethane, jsi v pořádku? Co se to tam děje?“ Nevšímal jsem si toho běsnění. Nevěděl jsem, co jinýho bych měl dělat, protože jsem mu teď nedokázal čelit. A pak jsem si všimnul těch knih.

„Hele.“ Kleknul jsem si k nim na podlahu. Jedna byla otevřená na stránce dvacet dva. Zkusil jsem ji otočit na stránku dvacet čtyři: vrátila se sama od sebe. Jako ty dveře. „To děláš ty?“

„Co jako? Nešil. Nemůžeme tady zůstat celou noc.“

„Strávil jsem odpoledne v knihovně s Marian. Zní to ujetě, ale ona si myslí, že se nám tam ty knížky snaží něco říct.“

„A co?“

„Různý věci. O osudu, o paní Lincolnový, o tobě.“

„O mně?“

„Ethane! Tak otevři!“ Táta bušil pěstí na dveře, ale už se přede mnou zavíral dost dlouho. Teď bylo načase se v tyhle zábavě prohodit.

„V archívu jsem našel mamčinu fotku – byla pořízená tady v tyhle pracovně. A taky kuchařku, založenou na stránce jejího oblíbenýho receptu snítkou rozmarýnu. Čerstvou! Nechápeš? Má to něco společnýho s tebou, a s mou mamkou taky. A teď jsme tady, jako by něco chtělo, abych sem proniknul. Nebo, já nevím…, někdo.“

„Možná tě to napadlo jen proto, žes viděl její fotku.“

„Možná. Ale koukej na tohle.“ Ukázal jsem na svazek Dějin Ústavy, otočenejch na stránku dvacet dva. Když jsem se ji zase pokusil otočit o list dál, vrátila se na dvaadvacítku.

„To je divný.“ Lena vzala další knížku, Jižní Karolína: Od kolébky ke hrobu. Z hromádky vykukovala stranou 25. Když jsem vní zkusmo zalistoval, knížka se okamžitě zase vrátila na původní stránku.

Odhrnul jsem si vlasy z očí. „Ale tohle nic neříká, je to prostě jen Ústava. Marianiny knížky se rozevíraly na konkrétních stránkách, protože tam bylo napsáno něco důležitýho. Vzkazy. Ale to v mamčinejch knížkách není.“

„Třeba je to šifra.“

„Mamka neměla na matiku vůbec buňky. Byla spisovatelka,“ namítnul jsem, jako by se tím něco vysvětlovalo.

Lena zvedla další svazek. „Tahle knížka je otevřená na stránce 1. Ale tam je jen malým písmem titulní list. To je přece nesmysl.“

„Proč by mi mamka něco šifrovala?“ uvažoval jsem nahlas, jenže Lena už znala odpověď.

„Protože ty vždycky víš, jak dopadne film. Protožes vyrost s Ammou, na detektivkách a křížovkách. Třeba tvoje mamka věděla, že ty přijdeš na něco, co by nikdo jinej neodhalil.“

Tátovo bušení na dveře začalo postrádat šťávu. Podíval jsem se na rozevřený stránky. 26, 5, 10. Dvacet šest bylo nejvyšší číslo, i když většina těch bichlí měla stovky dalších stránek…

„V latinský abecedě je dvacet šest základních písmen viď?“

„Jo.“

„V tom to bude. Když jsem byl malej a museli jsme vozit Sestry do kostela, mamka si se mnou krátila dlouhou chvíli hrama na zadní stránce soupisu kázání. Oběšence, lodě, a taky tohle – šifrování.“

„No jasně. Dej mi tužku.“ Hrábla pro ni na stůl. „A je jedna, B je dva – ukaž, já to budu zapisovat.“

„Ale bacha – někdy jsme to hrávali odzadu, takže jedna bylo Z.“

Seděli jsme s Lenou uprostřed toho chumlu knih a zapisovali čísla rozevřenejch volnejch stránek, zatímco táta bušil zvenku na dveře pracovny. Nevšímal jsem si ho, tak jako si on předtím nevšímal mě. Nehodlal jsem mu odpovídat ani mu něco vysvětlovat. Ať pro změnu vidí zase on, jaký to je.

„22, 25, 26, 1, 4, 5, 10…“

„Ethane! Co tam děláš?! Co to bylo za rámus?“

„19, 5, 19, 1, 13, 1.“

Podíval jsem se na Lenu a zvednul papír. Byl jsem v luštění už kousek napřed. „Myslím si – že to je pro tebe.“

Ale bylo to tak jasný, jako by mamka stála tady v týhle místnosti před našima očima.

VYZADEJ SE SAMA

Vyžádej se sama.

Vzkaz pro Lenu.

Takže moje mamka je tady: v nějaký podobě, v nějakým smyslu, v nějakým paralelním vesmíru. A je to pořád moje mamka, i když přežívá v knížkách a zámcích dveří a ve starejch pergamenech.

Je naživu!

 

Když jsem konečně otevřel dveře, stál za nima táta v pyžamu. Zíral mi přes rameno do místnosti, po který se povalovaly stránky jeho neexistujícího románu. Odkrytej obraz mýho dávnýho prapředka stál opřenej o pohovku.

„Ethane, já –“

„Co? Chceš mi vysvětlit, proč ses tady přede mnou celý měsíce zamykal – kvůli tomuhle?“ Natáhnul jsem k němu ruku s pomačkanejma stránkama.

Táta se zadíval na podlahu. Byl sice cvok, ale ještě ne takovej, aby mu nedošlo, že jsem odhalil, jak se věci mají. Lena seděla na pohovce a tvářila se rozpačitě.

„Proč? Nic víc vědět nepotřebuju. Psals vůbec někdy něco, nebo seš tady celou dobu jen zalezlej, aby ses se mnou nemusel bavit?“

Pomalu ke mně zvednul hlavu. Oči měl unavený a podlitý krví. Najednou vypadal staře, jako by z něj ten jedinej okamžik zklamání vysál zbytek života. „Jen jsem chtěl být blízko u ní. Když jsem tady, u jejích knížek a jejích věcí, přijde mi, jako by neodešla. Dokonce ji i cítím. Smažená rajčata…“ Hlas se mu vytratil, jako by se zase ponořil zpátky do hloubi svý chorý mysli. Jako by ten záblesk rozumnýho uvažování skončil.

Prošel kolem mě do pracovny a sehnul se pro jeden papír pomalovanej kolečkama. „Snažil jsem se psát…, jenže už nevím jak.“ Zadíval se na mamčino křeslo.

Nebylo to kvůli mně. Nikdy to nebylo kvůli mně. Bylo to kvůli mamce. Sám jsem před pár hodinama zažíval to samý, když jsem seděl v knihovně mezi jejíma věcma a snažil se ji tam vypátrat. Ale teď, teď jsem věděl, že není pryč, a všechno bylo jiný. Můj táta o tom neměl tušení. Pro něj neodemykala dveře a nenechávala mu vzkazy. Tátovi nebylo dopřáno ani to.

 

 

O tejden pozdějc, na Vánoce, už to vybledlý a zprohejbaný kartónový městečko nevypadalo zdaleka tak titěrné. U kostela se hrbila šikmá věžička a farma přestala padat, jako bych ji konečně postavil tak, jak bylo potřeba. Dávno zaschlý kapky lepidla se třpytily jako sněhový vločky, stejně jako chomáčky vatovýho sněhu, přichycený navěky na maličkejch střechách.

Ležel jsem na břiše na podlaze s hlavou zastrčenou pod nejnižší větví podsaditý stříbrný borovičky, tak jako každej rok. Modrozelený jehličí mě škrábalo do krku, když jsem opatrně zastrkoval elektrický světýlka do kulatejch otvorů v kartónu. Pak jsem ucouvnul a zapojil šňůru do zásuvky. Díval jsem se, jak se okna papírovejch domečků rozsvěcujou. Figurky jsme už nenašli, a taky krabice s plechovejma autíčkama a zvířátkama zmizela. Městečko bylo pořád liduprázdný, ale poprvé mi nepřipadalo opuštěný a osamocený.

Zůstal jsem sedět na zemi, poslouchal, jak Ammina tužka škrábe po papíře a jak můj táta pouští starou vánoční desku – a něco upoutalo můj pohled. Bylo to mrňavý a tmavý a leželo to mezi vrstvama chomáčků sněhu. Hvězda, velká asi jako cent, omalovaná stříbrnou a zlatou barvou a obklopená kroucenou září, která vypadala jako titěrná kancelářská sponka. Pocházela ze stromku, kterej vyrobila mamka ještě jako malá ve škole v Savannah z čističe dýmek, a kterej jsme léta nemohli najít.

Strčil jsem si ji do kapsy. Až příště uvidím Lenu, dám jí to na její náhrdelník, aby mi na ni dávala pozor. Abych ji zase neztratil. Abych se zase neztratil.

Mamce by se to líbilo. Jako by se jí líbila i Lena – nebo možná, jako se jí líbila.

Vyžádej se sama.

Odpověď před náma ležela celou tu dobu. Jen se zamkla v tátově pracovně, založila se do mamčiny kuchařky. Zapadla do zaprášenýho chomáčku sněhu.

Hodnocení:     nejlepší   1 2 3 4 5   odpad

Komentáře

Zobrazit: standardní | od aktivních | poslední příspěvky | všechno
Článek ještě nebyl okomentován.


Nový komentář

Téma:
Jméno:
Notif. e-mail *:
Komentář:
  [b] [obr]
Odpovězte prosím číslicemi: Součet čísel osm a pět